Jak mi maminka našla ženicha III. díl

Kopretinka01  Vydáno: 07.07.03

Ahoj holky…

Tak mám po dovolené. Kdyby se mě někdo zeptal jaká byla, musela bych odpověďět, že krátká. Týden je prostě málo. Docela jsme si ji ale užili a procestovali kus rodné země… Někdy uprostřed týdne se v našem nabitém plánu našla skulinka a tak jsem zasedla k počitači a napsala pro vás další díl.

Není tak dlouhý jako ten minulý a to z jednoho prostého důvodu. Protože jsem u toho poslouchala na počítači hudbu a manžel si zároveň do počítače nahrával film, který běžel v televizi, trochu jsem přehřála počítač :o) a tak mi to asi sedmkrát za sebou, vždy, když jsem měla napsáno docela dost vět a souvětí, spadlo. Samozřejmě jsem to neměla uložené a tak jsem jeden odstavec psala sedmkrát. Nakonec jsem to ale dala dohromady a doufám, že se vám i třetí díl bude líbit a dostatečně vás napne a naladí na další pokračování. Pokud bude čas tak se ho dočkáte ještě tenhle týden pokud ne, pak přísahám, že začátkem příštího týdne to napravím. Takže se pohodlně usaďte a… příjemnou zábavu…

Ráno jsem se probudila do krásného lednového dne. Venku plno sněhu a svítičko slunilo jako o závod?.. Než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem a co tomu všemu předcházelo, trvalo mi to celkem dlouhou dobu. Na moji maličkost to nebylo nic nenormálního. Po ránu a bez kafe jsem totiž naprosto nemožná?.:o) Vstala jsem z postele, chopila se věcí na přestrojení a vyšla z pokoje směrem ke koupelně?. Dole (měla jsem pokoj v prvním patře) už bylo živo a přípravy na narozeninovou párty pro malou Áju v plném proudu? Ještě v polospánku jsem se podívala na hodinky, protože podle toho, co jsem o Američanech slyšela mi nešlo do hlavy, že zrovna rodina? Fazolových? by byla světlou vyjímkou a vstávala za kuropění. Z hrůzou jsem zjistila že je půl jedenácté a chytnul mě děsnej amok. Ne, že bych nebyla u sebe na takové vyspávání zvyklá, ale večer před tím jsem si svatosvatě odpřísáhla, že tady se mi to stát nesmí a kor první den?.. No ale jak se říká? člověk míní a Pán Bůh mění?.. Šla jsem teda do koupelny, hodila ranní sprchu a i když jsem se tím malinko probrala, stále mi to všechno nějak nedocházelo. Sešla jsem dolů, moji velmi strohou angličtinou pozdravila ty? ranní ptáčata? a šla si nalít kafe?.. samozřejmě s dovolením paní domácí. Později jsem zjistila, že v americe se lidi neptají. Prostě jdou a vezmou si, na co mají chuť. Po prvním zážitku, kdy návštěva hostitelce lezla bez rozpaků do ledničky a jala se pít a jíst to, na co zrovna měla chuť, jsem byla v šoku, ale časem jsem si i na to zvykla a ačkoliv to podle mého názoru bylo proti slušnému vychování, musím říct, že i já jsem si na to zvykla tak rychle, že jsem se dvakrát nikoho neptala, zda-li pak bych s dovolením mohla sníst právě ty krásně čerstvé jahody z vaší ledničky??:o) a prostě šla a snědla je! Ani si nepamatuji, co ten den bylo k obědu. Pamatuji si jen to, že byla sobota. Odpoledne jsme si dali poobědní siestu, kdy se všichni opět snažili zavést řeč na nějaké pro mě jednoduché téma, hlavně abych jim konečně už na něco odpověděla a to tak, aby tomu bylo rozumět, ale několik marných pokusů je zřejmě přesvědčilo o tom, že to fakt nemá cenu a že se pro začátek budou muset smířit s tím, že mi to prostě nejde a dorozumívám se především mimikou :o)?.. Blížila se druhá hodina odpolední a najednou to v domě začalo ožívat. Na mě až moc rychle sem začali proudit davy dětí různého věku samozřejmě v doprovodu alespoň jednoho z jejich rodičů? začala Ájina narozeninová párty?? Nejúžasnější den v jejím dosavadním životě (hned po vánocích), její první narozeniny a pro celou rodinu samozřejmě velké očekávání jejího? ksiftíčku? až uvidí tu spoustu dárků a hlavně svůj první narozeninový dort s jednou svíčkou. Pro mě to však byl druhý neradostný den ve Spojených státech. Pamatuji si to jako by to bylo včera. Seděla jsem tam v rohu v křesle? v takzvaném? ušáku?, který se perfektně hodil do tohoto pokoje, naprosto stylově zařízeného, kde všechno ladilo. Seděla jsem schoulená, nohy skrčené pod sebe a pozorovala ten cvrkot. Ačkoliv jsem všem přítomným byla představena, nikdo z nich si mě moc nevšímal. Nemohlo to být kvůli mé světové angličtině, protože si nevzpomínám, že by někdo z nich alespoň náznakem měl zájem o konverzaci se mnou, tudíž nemohli vědět, že moje angličtina se omezuje na základní slovíčka jako Hallo, good night a good morning?.. Spíš to asi bylo tím, že všichni měli plné ruce práce s hlídáním ratolestí a utíráním pusinek od narozeninového dortu a tak nějak je vůbec netankovalo, že tam já sedím. Najednou jsem cítila příšerné svědění v nose. Je to v pytli?.blesklo mi hlavou?.budu brečet?.Cítila jsem jak mi rudne obličej a cítila se strašně trapně. Bylo mi smutno. Na umření smutno. Lidé kolem mě si dál žili životy na které byli zvyklí a vypadali strašně spokojeně. Jenomže já jsem před týdnem svůj život převrátila totálně naruby, o 180 stupňů a do smíchu mi vůbec nebylo. Uvědomila jsem si, že mám celé mokré tváře a že jestli ihned neodejdu na toaletu umýt si obličej studenou vodou, pak by všichni přítomní museli být naprosto slepí, aby neviděli, že se se mnou něco děje. Nakonec, alespoň se budu mít na co vymluvit?..?Ty pláčeš??? Já? Ne! Právě jsem si omyla obličej studenou vodou, je tu totiž přetopeno!? Při představě této konverzace a to ještě v podání mé úžasné angličtiny se přes všechny moje pocity uvnitř na mojí tváři na pár sekund objevil letmý úsměv. Odešla jsem tedy na toaletu, omyla si obličej studenou vodou a vrátila se zpět na? svoje? místo do rohu místnosti na křeslo. Tuto proceduru s omytím obličeje jsem absolvovala ještě několikrát v intervalu asi 5 minut, než mi došlo, že takhle to nejde. Odebrala jsem se do svého pokoje, do místnosti, která měla být mým? královstvím? na příští rok. Jen se za mnou zavřely dveře, můj smutek, žal a stesk vypukl na plno. Hlavu jsem položila na polštář a to moře slz, které jsem tenkrát vyplakala jsem posílala právě do polštáře. Ne proto, že bych si myslela, že pak se mi bude lépe spát, ale hlavně proto, že jsem měla strach, že moje teď už hlasité vzlyky, budou slyšet dole i přes veškerý řev dětí. Bylo mi strašně. Nikdy bych nevěřila, že se obyčejnému človíčkovi může takhle stýskat. Ještě nikdy jsem snad nevyplakala takové množství té podivné slané vody, co se mi řinula z očí. Chtělo se mi řvát. Křičet. Říct jím, že nechápu, jak můžou všichni mít ten jejich neskutečně přiblej úsměv na tváři, když mě není vůbec do smíchu. Říct jim, že je to strašlivý omyl, a že já tam vůbec nechci a nemám být. Taška. Sbalím si věci a letím domů. Tady já nechci být a nebudu?.. Právě v okamžiku, kdy jsem vstala a chtěla vytáhnout již vybalenou tašku zpátky ze skříně a začít si balit věci, právě v tuhle chvíli někdo zaklepal na dveře?..?Come in?, vypadlo ze mě?.Mezi otevřenými dveřmi se objevila rodinná přítelkyně. Simone?. Žena, která kvůli práci svého manžela (Francouze) opustila svoji rodinu v Dánsku a odstěhovala se do Ameriky. Myslím, že slov tenkrát nebylo třeba. Když mě viděla, zavřela za sebou dveře, přišla ke mně, vzala moji hlavu do svých dlaní a svojí neodolatelnou angličtinou s dánským přízvukem se mi jala něco vypravovat. Muselo jí být jasné jak mi je. Jenomže to mi nepomohlo. Můj pláč spustil znovu a naplno. Nešlo to zastavit a asi to tenkrát muselo ven. Jednou pro vždy. Snažila jsem se naslouchat tomu co mi říká, což vzhledem k situaci nebylo jednoduché, ale na druhou stranu musím říct, že jsem ani nepotřebovala slovník. Jednak z tóniny jejího hlasu bylo možné vytušit to, že mě utěšuje a jednak její angličtina s oním přízvukem pro mě byla vítanou změnou. Mluvila totiž o poznání pomaleji. Asi po deseti minutách jsem se konečně trochu uklidnila, stočila jsem se do klubíčka na té obrovské posteli a snažila se vnímat tu ženu, která v tu chvilku představovala můj maják. Vyprávěla mi, že i ona se cítila podobně první dny v Americe a že odchod ze své rodné země dodnes těžce nese, ale postupem času se to zlepšovalo. Našla si přátele, mezi nimi i rodinu mých hostitelů, která podle jejího názoru je úplně naprosto bezchybná a super a na všechno se začala dívat jinak. Přesvědčovala mě, že i u mě tomu nebude jinak a že to chce čas. Hladila mě po vlasech jako nějakou malou ufňukanou holčičku a pořád něco štěbetala? a já? Ačkoliv mé pocity se nezměnili z minuty na minutu a stále mi bylo smutno a chtělo se mi plakat, řekla jsem si, že i já tomu musím dát čas a šanci. Nebudu utíkat. Jako už několikrát. Vydržím to a dokážu všem, že nejsem padavka?.. Ještě asi hodinku jsme si povídaly, což byl zázrak, protože ačkoliv moje angličtina opravdu sála za starou bačkoru, tak její byla tak legrační, že poslední minuty našeho rozhovoru jsme se už jen smály. To ona mě tenkrát dostala z nejhoršího a právě jí vděčím za to, že jsem se naučila, že ne všechno prostě půjde tak jak si představuji já a ke všemu ještě teď hned když já to chci.. Téhle ženě jsem vděčná za to, že jsem to dokázala, protože ten začátek a vlastně první celý den v rodině byl pro mě tím nejhorším, co se stýskání si po Čechách týče. Nejhorší dny mého pobytu tady, ale ještě měly přijít. To jsem v tu chvíli ovšem nemohla vědět a ani tahle žena už v nich nehrála podstatnou roli. Poslala jsem jí dolů za ostatními s tím, že se k nim za chvíli připojím i já. Odešla a já ještě chvilku seděla na posteli a přemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, co mě vlastně další týdny a měsíce čeká a jestli na to mám dostatek sil. Vrátila jsem tašku zpátky do skříně. Upravila se a s přesvědčením, že to všechno přece zvládnu a že přesvědčím všechny, kteří ve mně věří, ale i ty, kteří ve mně nevěří, že to dokážu a že i já se o sebe umím postarat. Vrátila jsem se dolů mezi ostatní, i když děti s rodičema už byli pryč a oslava skončila. Až o mnoho později se ukázalo, že to co jsem si slibovala onu sobotu, že právě to, že zůstanu celý rok a dokážu to, mi prostě nebylo souzeno a že právě tenhle můj řekla bych jeden z posledních útěků od problémů, že právě ten bude pro mě tím nejbolestnějším a zároveň nejšťastnějším v mnoha směrech??? Hned druhý den mě ale čekal můj první šťastný a nejsilnější zážitek. Nejšťastnější den??.. Začínala pohádka, kterou jsem si vysnila a pobyt v USA začal nabírat lepší směr??

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  07.07.03 20:37

Kopretinko,
mě to přijde jako normální jet lagová deprese. Já to mám všude - jakmile měním drasticky časová pásma, tak i v případě, že je to vytoužená dovolená, jsem první den dva totálně naměkko a připadám si zcela nepatřičně. Myslela jsem si, že jsem cvok, ale moje kámoška, která hodně cestuje mi to potvrdila - člověk je dezorientovaný, najednou se po něm chce, aby byl ve tři ráno báječným společníkem, v šest ráno, aby do sebe nacpal krvavý stejk, v sedm atd… prostě totální zmatek… :-))

 
stesticko
Stálice 69 příspěvků 08.07.03 04:48

Je mi lito ze jsi tak smutne prozivala svuj zacatek v cizi zemi. Uplne mne to donutilo si zavzpominat na svuj zacatek v Australii. Tak vim jak ti muselo byt, ale az na jeden rozdil, ze my jsme utekli a nemohli se uz vratit a tak jsem se poprve mohla ukazat v CR po 8 letech.

Tesim se na dalsi dil - jsem napjata jako struna, ale at je uz vesely, ale to urcite bude jak uz jsi sama napsala.

Ahoj Gabi

 
Anonymní  09.07.03 18:34

Kopretinko,
momentalne jsem v USA, ale ne sama, s pritelem.
To co popisujes v tomto dile me dostalo, rozbrecela jsem se jako male mimino. Vzpomnela jsem si totiz, jak jsem se asi pred 6 lety vypravila do Anglie, jako au-pair. Cekala jsem vsechno super a postupne se mi vse hroutilo asi jako v Tvem popisu. Nakonec jsem to zvladla, asi jako spousta dalsich holek a co jsem moc rada, tak s pritelem jsme to skoro rocni odlouceni preckali a jsme spolu uz 9. rok.
Pis dal, je to super, uz se moc tesim na dalsi dil!!!!!
 Katka

Vložit nový komentář