Jak mi maminka našla ženicha IV. díl

Kopretinka01  Vydáno: 09.07.03

Ahoj holky!

Tak jsem tu zas. Protože na místním pokecu mě všechny holky bombardují dotazy, kdy bude další díl a já opravdu tenhle týden mám trochu více času na psaní, dala jsem do kupy další, v pařadí již čtvrtý díl tohoto vyprávění. Je pravda trochu delší. Původně jsem ho chtěla rozdělit do dvou dílů, ale na chatu mi to bylo vyloženě zakázáno a tak doufám, že to projde i jako díl jeden. Ještě bych chtěla podotknout, že sice po sobě kontroluji gramatiku a hrubky, ale zase tomu nevěnuji tolik času, abych vychytala všechny. Taky to je o tom, že čím více to po sobě čtu, tím více bych měla chuti to přepisovat a tak byste se dalších dílů nedočkaly nikdy. Proto prosím o prominutí, najdete-li tam nějaký ten gramatický nedostatek…:o) No já už nebudu zdržovat.........

Hned druhý den ráno, tedy přesněji dopoledne jsme měli v plánu takzvaný Brunch, což v překladu znamená? snídaňo? oběd? (zkratka pochází ze slov Breakfast and Lunch). Bylo mi naznačeno již předem, že se budeme stavovat ještě pro jakéhosi člena rodiny, což mě u Američanů nepřekvapilo a tak nějak jsem si říkala, že tím líp, alespoň mě nebudou nutit do hovoru a budou zabaveni svými příbuznými?.:o) Konečně chvilka klidu. Jelikož jsem byla pozvána, tak se zadarmo najím a ještě od nich bude na chvilku klid?.. Ohhhh jak jsem se mýlila v tom, že si konečně užiju klid, vypnu mozek a nebudu na nic myslet nejméně ze všeho pak na to, že zítra (pondělí) budu sama doma se Stacey a v úterý už potom sama úplně a starost o dítě, které si na mě pomalu začínalo zvykat bude jenom na mě. Jenom na mě? No vy jste se snad zbláznili! Copak já se umím starat o dítě? Co když mi začne zvracet nebo tak? Ve škole jsem nerozuměla ani slovo a teď jsem toho trpce litovala. No to bude teda pernejch pár dní, než se do toho dostanu. Nic mi však uvnitř mého těla neříkalo, že to nedokážu. Věřila jsem, že to zvládnu a ačkoliv anglicky neumím a kdyby se tudíž něco stalo, asi bych musela sousedům onu situaci vykreslit na papír, aby pochopili, byla jsem si naprosto jistá, že tohle zvládnu levou zadní, že tohle bude hračka?? Ale dneska jsem na to prostě nechtěla myslet. Chtěla jsem vážně vypnout mozek a užívat si toho, že oni se baví se svými příbuznými a mě nechají chvilku napokoji?.. Panebože jak jsem se spletla, jako už několikrát za ten týden, co jsem šlápla nohou na zem, po které chodí i Jack Nicolson??.:o) Dojeli jsme do místa smluveného po telefonu a zastavili před malou přízemní budovou, kde se nacházely asi 4 obchody a jedna cestovní kancelář. Vystoupili jsme a rodina se řinula právě k oné cestovní kanceláři? Fajn! Pojedeme na dovolenou. Obrázky vystavené ve výloze by mě nemusely dlouho přemlouvat. Ty nádherné pláže prostě vybízeli k odjezdu a volali na mě, že se čeká jenom a jenom na Janu z Hradce?.:o) Zaťukali na dveře a najednou se ozval štěkot psa. No to je pěkné. Mě psi opravdu přitahovali a to doslova. Kamkoliv jsem přišla a byl tam pes hned po mě skákal jako ztřeštěný a vyváděl jak malé dítě o Vánocích. Teď se teprve ztrapním, protože jak okřiknout v angličtině psa, který mě? obtěžuje? to jsem nevěděla ani náhodou, což nebylo nic divného, že?! Dveře se otevřely a pes vylítnul ven jako zběsilec a?. No co myslíte? řinul si to přímo ke mně?? Ve zlomku sekundy jsem se rozhodla, že to nebudu hrotit a psa jsem přivítala hezky po svém: česky. Olizoval mě až za ušima a tak jsem si ani nevšimla, že hned za ním ze dveří vyšla zřejmě jeho panička a ona příbuzná rodiny Beanů?.. Když se pes konečně jakž takž uklidnil, měla jsem konečně možnost seznámit se i s onou milou paní, která měla velice přátelský úsměv a pusa se jí od té chvíle, co otevřela dveře, nezastavila?..?Tak tohle je Dodi!? Fajn. Další jméno, které si stoprocentně nebudu pamatovat. Proč se jmenuje Dodi? Co těm rodičům udělala? No nic. Možná si na ta jejich hloupá jména zvyknu. Řekla jsem si, že vypnu mozek a to taky udělám. Vešli jsme dovnitř a Dodi štěbetala o sto šest dál. Byla jsem ráda a její otevřenost a barvitost líčení nějaké příhody mě dokonce rozesmála? Jediné co jsem jí rozuměla a co si z jejího úvodního monologu pamatuji je, že za každým slovem říkala slovo? han?, což jak jsem později zjistila je zkratka pro oslovení? Honey?, což jak jistě víte znamená? med? ale taky? miláčku?. Zkrátka a jasně ta ženská mi byla seslána z nebe?.. Bylo to takové malé, blonďaté, sympatické stvoření, na kterém bylo vidět, že má rádo život?.. Z toho jak se v oné kanceláři, kde jsme se teď nacházeli pohybovala jsem usoudila, že tato cestovní kancelář patří právě jí?. Až později jsem se dozvěděla, že zde tráví většinu svého času, protože cestování jako takové je její velkou vášní a práce, kterou dělá jí ohromě baví. Taková ta klasická workoholička?? Nechala jsem je tam štěbetat a začala si prohlížet všechny ty krásné obrázky pohádkových pláží, fotky klientů Dodiny cestovní kanceláře a snila o tom jak si vydělám na to, abych podobnou dovolenou strávenou v pohádkovém ráji nebo na nějaké super výletní lodi mohla prožít i já. Jak tak jezdím těma očima po stěnách, moje oči se najednou zastavily na jedné jediné fotce?.. Rozbušilo se mi srdce a na tváři se vyloudil takovej ten dost přiblblej úsměv holek, které vidí tu svou? star?. Musela jsem vypadat asi jako kdybych právě viděla Elvise Presleyho, protože si toho samozřejmě všimly a najednou ustal hovor (což věřte mi, vzhledem k tomu, že hovoříme o hovoru vedeným Dodi je fakt zázrak). Já tam stojím a zírám na tu fotku. Na té fotce, vážené dámy, byl ten nejkrásnější chlap, kterého jsem kdy viděla. Stále jsem cítila, jak mi buší srdce a v duchu se ptám, zda je to nějaká nová filmová hvězda nebo co?? Mé modlitby byly vyslyšeny a Stacey, velice diskrétně, ke mně přistoupila a říká:? To je Jonathan. Syn Dodi.? Tak tomuhle jsem rozuměla. Málem mi vypadli oči z důlků. Tohle že je syn téhle příjemné paní? To není filmová hvězda? Páni. Ten bude určitě ženatej a mít kupu dětí a za manželku nějakou modelku?.. Stacey se vrátila k hovoru s Dodi a já ještě chvilku zírala na tu fotku. Sama sebe jsem musela okřiknout a odtrhnout oči od té zdi, nebo si budou myslet, že jsem fakt úplně mimo?.. Najednou jsem zjistila, že zmizel Donnie?. Chtěla jsem se probrat z onoho šoku a protože jsme evidentně na někoho čekali, rozhodla jsem se jít ven a zapálit si cigaretu (o mém nešvaru kuřáctví rodina věděla už z přihlášky a každý mi říkal, že jsem se totálně zbláznila, když jsem to tam napsala a že je zázrak, že jsem rodinu sehnala. Nehodlala jsem nikomu lhát a předstírat, že jsem zapřísáhlý nekuřák a pak někde držet absťák a nebo kouřit tajně, proto jsem přiznala barvu hned na tu přihlášku. Beanovi byli oba moc hodní a tolerantní lidé a tak jim to nevadilo. Jen sem nesměla kouřit v domě a před malou Ájou, což se dalo snést?..:o) ). Vyšla jsem tedy před kancelář a protože jsem nerada byla na očích Áje s cigaretou v ruce a přes tu výlohu by mě stejně viděla jsem se vydala směrem za barák. Pes mě samozřejmě následoval?. Schovala jsem se za barákem a s velikou úlevou si zapálila cigaretu. Najednou slyším, že přijelo auto a Donnieho a ještě dva muže, jak spolu o něčem velice živě hovoří?. Áááááááá panstvo se uráčilo přijet s asi půl hodinovým zpožděním??. Tak snad konečně zvedneme kotvy a pojedeme na to jídlo, ne? Vzhledem k tomu, že já půl hodiny čekala na ně, ani mě nenapadlo típat cigaretu a hnát se za nimi? V klidu si dokouřím a pořádně si to vychutnám?.. Usmála jsem se nad tou směšnou pomstou a opřela se o zeď? Pes kolem mě běhal, občas na mě vyskočil, no prostě dělal psí kusy?. Byl hrozně legrační. Přemýšlím, co je to za rasu. Ačkoliv jsem zapla veškeré své mozkové závity na nic kloudného jsem nepřišla. Prostě taková malá bílá chlupatá koule s růžovoučkým jazykem (teď když o tom psovi tak píšu, přemýšlím, jak se vlastně jmenoval?.. Myslím že Charlie ale nejsem si tím jistá, přece jenom to pro mě nebylo tak důležité a takové věci se prostě z lidského mozku vytrácejí rychleji, než cokoliv jiného?..:o)
Budeme mu prostě říkat Charlie?..) Cigareta pomalu dohořívala a tak jsem se vydala zpátky směrem k cestovní kanceláři?. Vynořila jsem se z boku té budovy jako zjevení a s Charliem skákajícím kolem mě jsem pomalu přicházela ke dveřím do kanceláře? Mávla jsem na Stacey jako že počkám venku, protože by mě taky mohla k tomu všemu rozbolet hlava z toho jejich živého hovoru a prohlížela jsem si tam ty krásné obrázky. Najednou slyším kousek ode mě hlasy. Poznala jsem, že je to opět Donnie a ti dva muži, se kterými vedl družný hovor před budovou v době, kdy já jako zloděj stála kousek od nich za onou budovou. Nevěnovala jsem jim sebemenší pozornost a sklonila jsem se ke psovi, abych ho mohla pohladit, protože jsem od toho jeho věčného skákání už byla celá zmazaná, vzhledem k tomu, že bylo všude plno sněhu a na silnici taková ta břečka. Pes samozřejmě udělal to, co jsem předem předpokládala. V okamžiku, kdy jsem si sedla jak se lidově říká? na bobek? se otočil na záda a bravurně sebou mrsknul na hromádku sněhu. Hm, je čistotnej. Nelehne si tady do té břečky, ale o kousek dál na hromádku sněhu?. Skoro se tam ztrácel. Začala jsem Charlieho chválit a drbat (chválení samozřejmě probíhalo v češtině, na anglickou verzi jsem si pořád netroufala). Donnie se dvěma muži zašel někdy v tuto chvilku do kanceláře a tak jsem ani nestačila postřehnout, s kým že to vlastně vede tak družný hovor a kdo je vlastně ten muž nebo muži, kvůli kterým já tady trpím hlady. No tohle vědět, tak jsem si k té včerejší večeři dala ještě jednu porci. Sakra. Kde to vázne? No jestli s nimi všechno půjde takhle pěkně, tak to se mám na co těšit. Mohla sem to tušit. O Američanech se přeci říká, že nic nehrotěj a na všechno mají spoustu času. Už mě skoro začal chytat amok z hladu, když se otevřely konečně dveře a vyšla Stacey s Ájou a Donnie. Hned v závěsu za nimi se vyřítil muž, tak 50-55 let, šedivé vlasy a strašně sympatickej obličej. To musel být panečku fešák za mlada, no on pořád byl?..?Tohle je Dave! Manžel Dodi a Jonathanův otec!?? no moc mě těší jenom to s tím Jonathanem nebylo nutné a ten úsměv, který si k tomu Stacey přidala?. Asi jsem zrovna zrudla, když to řekla. Ten chlap byl prostě světovej. Okamžitě se mě ptal na milion sto tisíc věcí a všechno chtěl vědět. Jenomže ode mě se toho moc nedozví. Chudák. Bylo mi ho líto. Vždycky se mě na něco zeptal a já odpovídala pouze? ano? nebo? ne? podle toho, jak jsem zrovna v tu chvíli uznala za vhodné. Jenomže na jeho zklamaném výrazu pokaždé, když jsem ho takto odbyla bylo vidět, že moje jednoslovné odpovědi mu nestačí ani náhodou. Jenomže v tu chvíli se s tím ani při nejlepší vůli prostě nedalo nic dělat?. Držel mi ruku kolem ramen a pořád něco štěbetal zrovna jako jeho žena Dodi, když se znovu otevřely dveře kanceláře a z nich vyšla právě tato žena a hned za ní?. Holky podržte mě! Pane Bože to se mi snad zdá! To je ten kluk z té fotky! Začaly se mi podlamovat kolena. Okamžitě mě přešel hlad a vztek, že jsem musela tak dlouho čekat??. Najednou mně to nějak přestalo vadit?? Jéžiš to bude trapas. Zrovna teď, když jsem se ještě nestihla naučit tu jejich hatmatilku?.. Ježiši a co to mám na sobě? No tak ani do cirkusu bych se tak strašně neoblékla. Sakra. Zrovna dneska, když je zima a já se nabalím do toho nejtlustšího svetru, který mám a ve kterém je teplo, ale absolutně zakrývá veškeré mé vnady, které mám a kterých není mnoho. Stál tam naproti mně absolutně dokonalý. Měl na sobě rifle, svetr smetanové barvy, černé boty a dlouhý černý kabát. Byl opálený v obličeji, což perfektně ladilo ke světlému svetru a jeho havraním vlasům?..Pozdravili jsme se podáním ruky a letmým polibkem na tvář. Myslím, že jsem se dívala pořád do země, asi proto, aby na mě nebylo vidět, jak se mě ten kluk líbí. Pravda, měl nejspíš o něco málo víc kilogramů než na té fotce a také byl asi o nějaký ten rok starší než ten krásnej chlap na obrázku, ale pořád to byl on. Jeho tvář mi prostě tenkrát přišla dokonalá. Abych se neztrapnila svou báječnou angličtinou hrnula jsem se k autu s tím, že teda asi už pojedem, protože to jejich tlachání mi fakt nahání hrůzu a tímhle tempem tady budeme stát ještě zítra ráno?. Otevřela jsem dveře do auta a v tu ránu se za mnou ozval zvučný hlas? Dejva?, který evidentně mluvil na mě, protože řekl slovo? Jana?. No v angličtině to spíš znělo jako? Jána?, ale i tak jsem věděla, že je řeč o mně. Hrnul se ke mně, svou mohutnou tlapičku mi opět položil kolem ramen a odváděl mě k sobě do auta. Tak trochu jsem nechápala o co mu jde a ohlížela se za Stacey a Donniem aby mi alespoň mimikou obličeje naznačili, co ten muž o mě vykládá a proč mě proboha odvádí k sobě do auta?.. Usmáli se na mě?. Jo dík za podporu! To mi opravdu bodlo. Usedla jsem do jeho obrovského auta, kde se na sedadle spolujezdce sedělo jako na zubařském křesle a připoutala se. Dave něco blekotal o tom, že přece nepojede sám nebo co, že by mu bylo smutno?.. Nechápu to. Tak oni jsou celkem tři a jedou dvěma autama. Na co, proboha? No nic. Takhle si ten den vážně neužiji. Hlavně klid. Jedu s nějakým bláznem, který se nezastaví ve vyprávění o něčem, o čem já nemám ani páru, za námi v autě se řítí nekrásnější chlap jakého jsem do této chvíle viděla a? moje? rodina je někde za nimi. Panebože! Tohle snad není pravda. Co jsem komu udělala? Cestou do restaurace mi Dave pořád něco vyprávěl a vzhledem k tomu, že ještě zřejmě nepochopil, že já prostě anglicky větu dohromady nedám, stále se mě na něco ptal. Myslím, že na konci rezignoval a vedl takový nějaký monolog o tom, jak si přál mít vždycky dceru, ale má dva syny a tak. No to je fakt nádhera. Přesně takhle jsem si tenhle dnešní den představovala. Jedu někam a nevím kam. V autě s chlapem, kterého znám asi tak 10 minut a který se mi tu vyznává z toho, že si vždycky přál dceru?. Kdyby to viděla maminka! Ta by se asi moc neradovala ze své dobře vychované dcery?:o) Ta cesta mi připadala nekonečná. Zastavili jsme u nějakého miniaturního letiště, kde byla i restaurace. No fajn. Tak ještě ke všemu tomu zmatku budeme jíst na letišti. Fakt prima den?.. Navzdory všem mým pochybám, restaurace na tomto mini letišti vypadala velice slušně a útulně. Právě se podával již zmíněný? brunch? formou švédského stolu. No bomba, takže nemusím ukazovat prstem do jídelního lístku a vysvětlovat, že bych si přála právě tuhle věc, o které nemám ani páru, co je a jak to chutná. Alespoň jedna pozitivní zpráva za celé dopoledne??:o) Vešli jsme do restaurace, kde nám byl přidělen, jak jinak, stůl pro šest osob a jedna židlička pro miminka (high-chair). Protože Dave se mě nepustil od chvíle, kdy jsme vystoupili z auta, jako by si vážně vzal do hlavy, že právě já mu nahradím dceru, kterou si tak moc přál, i ve chvíli usazování jsem ho měla po ruce. Odsunul mi židli, což mě příjemně překvapilo a já usedla. Najednou se vedle mě objevil Jonathan a bylo na něm vidět, že hodlá usednout vedle mě. No proboha jenom to ne!!! To se už vůbec nenajím. Stačí když sedí u stejného stolu?.!!! Naštěstí opět zakročil Dave. Obratným úskokem byl u židle po mém boku první a usedl na ní. Ta situace mě rozesmála. Poprvé od rána jsem se opravdu zasmála a v duchu si pomyslela, že dneska ještě bude legrace. Netušila jsem však, že většinou se budou bavit ostatní u stolu a to ještě na můj účet?.. Servírka nám nalila vodu, objednala pití a řekla, že švédské stoly jsou nám k dispozici. Bylo mi trpané se na jídlo hned vrhnout, hlavně proto, že na společnosti nebylo vidět, že by chtěli teď hned započnout hamání a byli zase a opět v živém rozhovoru. Vůbec je nezajímalo, že já z té bláznivé jízdy autem do této restaurace opět dostala hlad a fakt už bych si něco do té pusy dala?? Přemýšlím nad tím jak to udělat s tím jídlem! Mohla bych jim třeba říct, že jsem slyšela servírku jak říká, že za půl hodiny začnou švédské stoly sklízet, protože už v restauraci všichni jedli a my se k tomu nemáme, ale to by mi jednak neprošlo a jednak jsem nevěděla jak ty věty poskládat do sebe?. Jak tak přemýšlím, zaslechnu zase to známé? Jána? a je mi jasné, že předmětem hovoru jsem opět já. Panebože ať mi dají chvilku pokoj. Už tak mě ten oběd bude stát dost sil a ještě vnímat jejich konverzaci, no to už bych asi nerozdejchala?.. Koukám na? Dejva? protože to on vypustil moje jméno už po několikáté z pusy a ještě navíc na mě významně kýve hlavou a vyžaduje můj souhlas s tím, co právě řekl. Udělala jsem na něho takový ten obličej, kterým lidé naznačují jako že vůbec neposlouchali a o co že jde a co mám jako potvrdit. Řekl to ještě jednou a já na něj vyvalila v tu ránu oči. Cože? (Tomuhle jsem taky rozuměla, neboť slovo, které řekl je až moc podobné jeho podobě v českém jazyce.) Nechala jsem si to zopakovat, protože jsem měla chvilku pocit, že buď se pletu anebo Dave pil a už neví o čem mluví??.?Povídám, že jsme v autě měli docela pěkný rozhovor a že jsme se dohodli, že vzhledem k tomu, že jsem si odjakživa přál dceru a žádnou nemám, tak že tě adoptuji tady s Dodi a budeš naše dcera. Zůstaneš v Americe a dostaneš zdejší občanství!??.Ne, nemýlila jsem se. Ten chlap se vážně zbláznil?? Tak za prvé už proto, že to co se odehrávalo v autě nazývá rozhovorem, přitom šlo o monolog a nikoliv dialog a za druhé proto, že o adopci jsme se vůbec nebavili a tím míň o tom, že by mě adoptovali právě tito dva lidé, jejichž angličtina vzhledem k tomu, že toho potřebovali říct 100 krát víc než každej jinej normální? Amík? ve stejnou chvíli, byla mnohonásobně rychlejší a proto jsem jim rozuměla ještě o to méně. Chvilku mi ta informace šrotovala v hlavě a pak jsem na něho vrhla pohled jako že to teda není pravda a že to tak vůbec nebylo. V tu ránu všichni propukli v obrovský smích. No počkejte?. Srandu ze mě mít, to by se vám líbilo?.. Však já vám to jednou vrátím, až si vyšroubuji angličtinu na vaši úroveň, to mě ještě neznáte! Ale to se budete divit?.. Když konečně přestali s tou vřavou smíchu Stacey se mě asi zželelo a zavelela k jídlu. Ulevilo se mi. Ještě víc se mi ulevilo, když jsem viděla, kolik si toho všichni na ty talíře nandávají. Jako kdyby měsíc nejedli! No ono líp. Alespoň budou jíst a přestanou krafat a dělat si ze mě chudáčka srandu?? Zbytek snídaňo-oběda proběhl hladce. S Jonathanem jsem nepromluvila ani slovo neboť po zákroku? Dejva? seděl daleko ode mě a překřičet Dodi a? Dejva? to by vážně byla marná snaha. Po jídle jsme se začali loučit a chystat na cestu domů. Přece jenom to bylo kousek cesty a malá Ája už byla unavená??. Podala jsem si se všemi ruku a s pánama si opět vyměnila letmý polibek na tvář??. V duchu jsem si však přála, aby tenhle den nikdy neskončil, nebo alespoň abych zaslechla v Jonathanově hlase příslib dalšího setkání. Ne proto, že bych se z něj hned musela zbláznit, ale nějakým pro mě záhadným způsobem mě ten kluk strašně přitahoval. Měla jsem strašnou chuť ho poznat. Zjistit co dělá, jaké je jeho povolání, co má rád, co rád čte, na co rád chodí do kina, jakou hudbu poslouchá a jaká se mu líbí barva. Poznat ho. Vědět o něm víc?.. Pokud možno všechno. Od narození až doteď?.:o) Jenže moje přesvědčení o tom, že je ženatý a má kupu dětí mi bránilo v tom, nějak mu naznačit to, že bych ho brzo ráda viděla znovu a hlavně?. Byla tu ještě jedna věc, která mi nedovolila tohle smělé přání vyslovit nahlas?.. ta zatracená angličtina. Jak chci zjistit všechny ty hloupý, podstatný i nepodstatný věci o tomhle příšerně zajímavém muži, když si neumím říct ani o jídelní lístek? A právě tenkrát na tom letišti jsem si slíbila, že to dokážu. Naučím se tu jejich řeč tak, že nikdo nepozná, že nejsem odsud, nebo alespoň nepoznají to, že tu nežiju delší dobu. Budu umět mluvit o všem a to právě a jenom proto, abych mohla tohohle kluka pozvat na kafe a pořádně ho vyzpovídat?.. Tak strašně jsem toužila po tom ho poznat a třeba i jeho ženu a děti, že to až nebylo příjemné. A právě s tímhle slibem jsem opouštěla letiště, kde jsme jedli. S nadějí, že to není naposledy, co tyhle příjemné lidi a hlavně? jeho? vidím?..

Kopretinka

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
schamka
Ukecaná baba ;) 1089 příspěvků 10.07.03 10:22

Ahoj Kopretinka,
doslova hlcem tvoj roman na pokracovanie. Pri tom minulom som ronila slzy ako hrachy, pretoze ten pocit opustenosti v cudzej krajine z toho len tak krical. A preto, lebo to sama poznam… tiez zijem daleko od domova. No dobre, nedeli ma od rodiny ocean, „iba“ som na opacnom konci Europy. A nikdy som to nepocitovala az tak silno ako ty. Ked som sem prisla, tak som tu dvoch ludi (Slovakov) poznala a hned som spoznala dalsich - medzi nimi aj mojho coskoro uz manzela ;o) Ale stale viem, ake to je, ked si niekde, kde nehovoria tvojou recou, ked nepoznaju tvoje zvyky, ked su vsetci cudzi a ti, co su blizki, su tak daleko.
Ale dnes som sa uz odhodlala napisat, pretoze to „Jána“ ma velmi pobavilo. ;o) Presne to poznam! Tiez sa volam Jana, ale tu mi nik (okrem Slovakov a Cechov), pochopitelne, Jana nepovie - iba „Jána“ ;o)
Tesim sa na dalsie pokracovanie - s tym fesakom to vyzera zaujimavo a napinavo! ;o)))
Pekny den!
 Jana

 
Brusinka
Kecalka 436 příspěvků 10.07.03 11:20

Juch juch, tisknu si Tvé pokračování velice poutavého čtení a budu mít co číst v čekárně na UZV.

Doufám, že nebudu příliš štkát dojetím.

Asi by ostatní v čekárně nechápali, cože to mám za výroční zprávu :-))))

Pa

a písání zdar

Martina

Vložit nový komentář