Jak mi maminka našla ženicha - VII. díl

Kopretinka01  Vydáno: 22.08.03

Ahoj mé milé čtenářky…:o)

je tu konec dalšího týdne a s ním i další díl našeho vyprávění… Opět je to tak, že něco z toho už jste dostaly do svých schránek emailových, takže nový pro některé z Vás bude ten konec. Pravda je ta, že tenhle týden jsem toho moc napsat nestihla a tak ten „nový“ konec není moc dlouhý. Ale alespoň něco. Příští týden mám dovolenou, takže na mail s dalším dílem nečekejte, abyste nebyly zklamané. Ozvu se zase v září. Těm z vás, které mě žádaly o zaslání nových dílů na mail dodatečně se omlouvám, ale nějak jsem to nestíhala a taky jsem si myslela, že takhle uceleně to pro vás bude lepší. Od teď Vám nové díly budou chodit na mail, tak jako ostatním. Tak. Doufám, že se máte báječně a užívate si ještě poslední krásné dny letošního léta… Gratuluji všem novopečeným těhulkám ke dvoum čárkám a všem ostatním snažilkám přeji, aby ty dvě čárky na svých testech také brzo objevily… Mějte se krásně a v září zase nashledanou…
Kopretinka

Asi po dvaceti minutách jízdy autem najednou zpomalil a prudce zatočil. Auto se zastavilo. Celou cestu jsem mu vyprávěla o tom, co jsem zažila a dělala ty dva dny, co jsme se neviděli, zkrátka po nejvíce jsem hovořila o Maje a Áje. A tak mi ani tak nějak nedošlo, že mám stále zavřené oči a to, že jsem musela vyprávět mě zaměstnalo natolik, že jsem úplně zapomněla na to, že ani nevím, kam mě unáší. Mé smysly byly tedy tak trochu otupeny. Soustředila jsem se na to, co mu říkám, na angličtinu a na otázky, které mi pokládal. Prakticky na nic jiného. V okamžiku, kdy se auto zastavilo jsem teprve začala vnímat i okolí. Slyšela jsem hlasitou hudbu a dětský smích a výkřiky dětí i dospělích? Panebože kam mě to dovezl??? Stále jsem čekala na povolení otevřít oči. Motor utichl a já cítila na své tváři jeho pohled.?Jsi zvědavá, kde jsme??? zdálo se mi že šeptá. Možná to bylo tou hlasitou hudbou.?Jsem. Můžu otevřít oči?? Moje zvědavost a nervozita nabírala obrátky. Co když mě proboha zavezl na nějakou děsnou párty, kde nebudu nikoho znát? No to by bylo po mě. Co bych tam asi tak dělala? Na druhou stranu se mi honilo hlavou to, že přeci když tolik stál o to být se mnou, tak by jistě nevymýšlel nějakou párty, kde bude spousta lidí? Ta myšlenka mě trochu uklidnila. Začal na mě mluvit, zase potichu a pomalu, jako kdyby si myslel, že mluví s naprostou začátečnicí na kurzu angličtiny??Chtěl jsem ti udělat radost. Od soboty na tebe myslím a nemůžu tě dostat z hlavy a tak jsem přemýšlel čím bych tě mohl překvapit nebo potěšit. Přemýšlel jsem, co bychom mohli dělat, abych tě pořád netahal po památkách, když je nemáš moc v lásce (to sem mu milé dámy, já holka upřímná, vyžvanila hned v tu sobotu na první procházce?:o). Dalo mi to hodně přemýšlení, ale nakonec jsem na to přišel. Doufám, že budeš překvapená a ráda, že jsme sem jeli. Tak a teď otevři oči!?

Skoro jsem se bála to udělat. No po tom proslovu mi bylo tak nějak všelijak. Kde to proboha jsme? Co mu mohlo dát tolik práce vymyslet? Mě by stačilo i to dobrý kafe v té malé kavárně naproti přes řeku v New Jersey? Pomalu jsem otvírala oči. Chvilku mi trvalo, než jsem se po tak dlouhé době se zavřenýma očima rozkoukala a navíc už byla tak trochu tma? Mrkala jsem o sto šest, abych konečně zaostřila a podívala se přímo před sebe. Přede mnou milé dámy, byla mě známá budova, před kterou jsem stála před několika měsíci a čekala na dva fešáky, kvůli kterým jsem umírala hlady, protože jsme měli domluvený brunch?. ANO! SPRÁVNĚ!!! Stáli jsme před cestovní kanceláří jeho mámy. No skvělý! Tak konečně letím na Hawai?. Ten je ale milej, že mi zaplatí dovolenou! To je ale rozptýlení! Tak tomu říkám nejlepší druhý? rande? na světě!!! Koukala jsem nevěřícně před sebe a nevěděla co mu říct. Zřejmě pochopil moje rozpaky nad tím, kam mě to vlastně zavezl a kde to vlastně stojíme a začal se smát:? Tohle je ono?? Ukázala jsem na cestovku.? Tobě se to nezdá jako skvělý překvapení? Myslel jsem si, že bys mi mohla pomoct s něčím, co jsem slíbil mojí mámě, že pro ni udělám?!? Smíchy se třískal do kolen a evidentně se ukrutně bavil. Jenže já ne. Mě to přišlo jako nesmírná zrada, když s tím nadělal tolik caviků a nakonec z toho vylezlo něco takového. Zamračila jsem se. Pohladil mě po tváři a řekl něco jako:?Přestaň se mračit a vyskoč z auta. To překvapení tě teprve čeká?!?

Ulevilo se mi. Bože jak se mi ulevilo. Tak nakonec to snad přece jenom bude krásnej večer?. Vystoupila jsem z auta opřela se o něj a zapálila si cigaretu. Zamknul auto, obešel ho, vzal mi cigaretu z ruky se slovy, že přeci vím, že to nesnáší, chytil mě za ruku a opět mi nakázal zavřít oči. Tak ale teď už toho mám vážně dost. Zakouřit si nemůžu a navíc ještě to děsný napínání, už mě to vážně neba! Hodila jsem na něj pohled jako že vyhození mé cigarety ho bude stát život a jeho věčné? zavři oči? mě taky nebaví? Usmál se.?Důvěřuj mi? Zavři oči a uvolni se. Nic víc po tobě nechci??

Zavřela jsem tedy oči jak si přál a instinktivně nahmatala jeho ruku. Pevně mě chytil a vedl mě od auta. Tu budovu jsme obešli, což jsem zjistila až potom. Hudba, kterou jsem slyšela už v autě byla čím dál tím víc hlasitější a hlasy lidí, kteří se evidentně dobře bavili taky. Najednou se zastavil, otočil mě tak, abych stála zády k němu a stoupnul si těsně za mě. Objal mě kolem ramen, sklonil hlavu a do ucha mi zašeptal:? Je mi s tebou moc dobře a chtěl jsem ti udělat radost. Doufám, že to bude bezva večer. Otevři oči?!?

Tentokrát jsem dvakrát neváhala. Oči jsem otevřela ve zlomku vteřiny, protože už jsem byla napnutá jako kšandy. Najednou mě oslnila světla, která svítila všude kolem. Hudba už teď byla docela dost nahlas a mě chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem. Stála jsem na kraji louky, kde se teď v tuhle chvíli bavilo docela dost lidí a dětiček na místní, té nejlepší, nejkrásnější a nejromantičtější pouti, na jaké jsem kdy byla. Spousta atrakcí, stánků s různými lahůdkami, zastávek, kde jste například mohli tím, že jste se balonkama trefovali do terče shodit jakéhosi dobrovolníka do kádě s vodou a hlavně spousta hlasité hudby a barevných světel. Připadala jsem si jak ve filmu, v pohádce nebo prostě někde jinde na jiné planetě. Do očí mi vyhrkly slzy. Ptáte se proč? Já vlastně ani nevím. Někdy to tak na mě přišlo tam v té daleké zemi a i sebemenší maličkosti mě rozplakaly nebo vehnaly do očí tu slanou vodu. Zřejmě mě to dojalo. Krása té venkovské pouti, kterou jsem dosud viděla opravdu jen v romantických filmech o nekonečné lásce, Jonova starostlivost o mě a to, že prostě vymyslel tohle báječné překvapení. Dojalo mě to, že jsem si uvědomila, že jsem zřejmě našla spřízněnou duši, která mi tolik chyběla. Ani Maja pro mě nebyla tak blízká jako on a to hned po prvním našem setkání. Ten člověk se mi prostě zaryl do srdce tak moc a tak rychle, že jsem nedokázala ani přemýšlet nad tím, jestli je to tak správně a jestli to vůbec chci. Zbytek večera jsme strávili na té pouti. Snědla jsem spoustu cukrovinek a jiných dobrůtek, které místní stánky nabízely, vyzkoušeli jsme snad každou atrakci, která tu byla a královsky se bavili. Další úžasný večer v jeho společnosti, další minuty a hodiny s člověkem, který se pro mě stal hodně velkou oporou a tím nejlepším přítelem. Když už jsme vyzkoušeli snad všechno od atrakcí až po poslední novinku v kuchařském umění místních kutilů, rozhodli jsme se, že bude lepší jet domů, protože ať chci nebo nechci Ája bude od sedmi ráno nejdéle vzhůru a já musím fungovat s ní. Dojeli jsme před barák jeho rodičů, kde jsem měla zaparkované auto. Vystoupila jsem z jeho auta a šla k tomu svému. Do auta jsem naložila nejprve plyšového tygra, kterého Jon vyhrál na nějaké atrakci a další suvenýry, které jsme posbírali a nebo zakoupili za celý večer. Pak jsem se otočila a ohlédla se po něm. Vycházel akorát z domu a šel směrem ke mně (byl zase zaparkovat auto na dvoře a garáží vyšel nahoru). Opřela jsem se o auto a usmála se na něj.?Děkuju za nádherný večer! S tebou se člověk asi fakt nenudí! Moc děkuju. Bylo to fajn!? Pronesla jsem potichu a dívala se mu při tom do jeho oříškových očí?.? Není zač. Já děkuju. Je mi s tebou fajn a dneska večer jsem si přál, aby ta noc nikdy neskončila. Abys nikdy nemusela odjet z USA zpátky domů a abychom do konce života byli na té pouti tak šťastní jako dneska???Jenže já budu muset odjet. Za pár měsíců mi končí víza. Ten čas stejně jednou přijde!??Já vím. Jen říkám, co bych si přál. Co ty by sis přála???Já?? ta otázka mě zaskočila. Vím, že očekával, že mu odpovím stejně jako on. Že bych si přála, aby tahle chvíle nikdy neskončila, abych nikdy nemusela odjet a abychom zbytek našich životů strávili na té pouti. Jenže já to v tu chvíli necítila tak úplně stejně jako on. Možná, že ani on to tak necítil. Nevím. Možná jsem se spletla a ani jeho tenkrát ještě nezasáhl ten pravý šíp. Abych zjednodušila tak trochu situaci, nenapadlo mě nic jiného, než tohle:?Já bych si rozhodně přála mít takový svetr jako máš právě teď na sobě, protože se mi hrozně líbí!??no nic lepšího mě opravdu napadnout nemohlo. Chvilku na mě zíral a nechápal. Vyvedlo ho to z míry? Opravdu mu záleželo na tom, co řeknu? Chviličku mu to asi šrotovalo v hlavičce a najednou vkouzlil ten nekrásnější úsměv, který jsem na jeho pěkné tváři dosud viděla. Sundal svetr, úhledně ho složil a podával mi ho? Tak teď mě teda dostal. Zase já jsem na něho zírala jak na zjevení a nevěřila tomu, co právě udělal??To byl vtip! Nemyslela jsem to vážně!? vypadlo ze mě.?Teď je pozdě na výmluvy. Vezmi si ho. Chci ti ho dát, když je to to, co si přeješ. Budu rád, když ho budeš nosit alespoň doma na zahradu??

Podával mi ten svetr a na tváři měl naprosto vážný, ale nečitelný výraz. Většinou jsem byla schopná odhadnout člověka podle výrazu jeho tváře a pohledu do jeho očí, co si právě myslí a proto mi málokdo mohl zalhat. Vždycky jsem tu lež odhalila. Teď jsem ale tápala. V jeho očích nebyl ani náznak vtipu, ponížení, smutku nebo čehokoliv jiného. V tuhle chvíli se nedalo vážně už nic jiného dělat, než si ten svetr od něho vzít. Vztáhla jsem ruku a pomalu od něho ten svetr přebírala. Rudá až za ušima, kvůli té trapné situaci, kterou vyvolal můj ubohý vtip jsem se jala nasedat do auta se slovy:?Nemyslela jsem to vážně, ale když jinak nedáš vezmu si ho. Mě se ten svetr líbí a alespoň budu mít něco od tebe na památku.??Doufám, že ještě budeš těch věcí na památku ode mě mít víc a že tohle nebyl poslední večer, který jsme strávili spolu!? mrknul na mě a usmál se.?Taky doufám.??Můžu ti zavolat?? zeptal se s nevinným výrazem ve tváři.?Jistě. Kdykoliv. Slibuju, že pokud zrovna nebudu doma nebo nebudu moct k telefonu zavolám zpět hned, jak to bude jenom možné a nenechám tě dlouho čekat jako dneska. Za to se také omlouvám. Nebyl čas zavolat ti zpátky dřív (zalhala jsem. Jasně že byl! Jenže já nedostávala odvahu a nevěděla jsem, jestli to mám udělat)!??Fajn. Někdy zavolám a zase něco podniknem!??O. K. děkuju za krásné překvapení, za suprový večer a krásné dárky. Včetně toho svetru!??Není zač. Já děkuju. Jeď opatrně a dávej na sebe pozor.??Jasně. Budu. Dobrou noc.?
Nastartovala jsem auto a pomalu se rozjížděla směrem k domovu. Stál tam a čekal až mu zmizím z dohledu. Cestou domů jsem nad ním hodně přemýšlela. Byl to strašně zvláštní chlap. Něčím (a to ne jenom vzhledem) mě nesmírně přitahoval. Byl hodný, milý a neskutečně zábavný. Bylo mi s ním tak dobře, že se mi tomu ani nechtělo věřit. Škoda, že tohle jednou skončí. Za pár měsíců odjedu a už ho možná nikdy neuvidím. Ta představa mě bodla do srdce jako nůž. Najednou se mi přes všechny počínající problémy a stýskání nechtělo pryč. Chtělo se mi brečet. Dojela jsem domů, vyndala všechny věci z auta a odnesla to do svého pokoje. Osprchovala se a ulehla do postele. Ještě dlouho po tom jsem však nemohla usnout. Ten kluk mi prostě nešel z hlavy. Přemýšlela jsem nad tím jaká náhoda nás dala dohromady a jak to všechno prostě do sebe zapadá. Nad tím, že už dlouho jsem nepotkala osůbku, která by mi tak rychle přirostla k srdci jako právě tenhle hezký chlap (snad od doby, co jsem poznala Jirku a to už byly dobré 3-4 roky). Někdy kolem druhé hodiny ráno jsem teprve usnula. O to horší bylo vstávání v sedm ráno. Pět hodin spánku mi prostě nestačilo k tomu, abych mohla normálně fungovat.

Od toho dne, kdy mě odvezl na tu pouť jsme se vídali denně. Jon neměl práci a tak měl spoustu volného času, který trávil většinou se mnou a Ájou nebo jenom se mnou. Chodili jsme na procházky s kočárkem, na nákupy, na večeře, do kina a nebo se prostě jen tak procházeli po malebném městečku v New Jersey, které bylo pouze přes řeku od místa, kde bylo centrum městečka, pod které spadala i vesnice, ve které jsem žila. Ty nekonečné procházky, rozhovory a výborné kapučíno a čokoláda v jedné malebné kavárničce se pro mě staly strašně důležitými a tak trochu i samozřejmostí. Bylo až zarážející, že přesto, že jsme se vídali denně, stále jsme měli o čem hovořit a co probírat. Nikdy jsme se spolu nenudili. Nebylo hodiny ani dne, kdybychom se nezasmáli. Ty dny, které jsme trávili spolu nám strašně rychle utíkaly a tím pádem nám přibližovaly den, kdy se budeme muset rozloučit. Naproti tomu situace, která se vyvíjela u nás v rodině začala být neúnosná. Pro mě. Nevěděla jsem si rady. Nevěděla na koho se obrátit. Probrečela a probdila jsem několik nocí. Nemohla jsem dál. Nešlo to. Hodně jsem nad tím vším přemýšlela a nakonec, po dovolené strávené v Disneyworldu (tam mě vzala Stacy a Don. Podle nich bych totiž nemohla odjet z USA aniž bych se podívala do Disney Worldu. Jeli jsme jenom my tři. Áju hlídala babička s dědou), kde měla celá situace docela dost trapnou dohru jsem se rozhodla se svěřit právě Jonovi. Netušila jsem co to udělá a nemyslela jsem si, že tohle rozhodnutí, že právě ta chvíle, kdy jsem mu všechno do detailů vysypala, mě bude stát pobyt v USA. Nedalo se ale nic dělat, protože já už vážně nevěděla kudy kam. Pamautuju si, že tenkrát poprvé mi řekl, že tušil, že se něco děje a že teprve teď co jsem mu to všechno ze sebe vysypala do sebe hodně věcí zapadá. Od té doby se snažil, abych v rodině trávila co nejméně času. Vzal mě na výlet do Washingtonu na celý víkend, který mimochodem byl velice krásný a svým způsobem děsně romantický. Každý večer se pro mě stavoval a trávili jsme je spolu. Jako před tím, jenže od té doby co nejdál od domu, kde jsem bydlela. Málokdy jsme se zdrželi na večeři u Beanů. Takhle to šlo ještě asi měsíc nebo dva. Jenže ačkoliv jsem se snažila situaci, která vznikla urovnat a uvést na takovou míru, aby to pro nás všechny? zúčastněné? bylo alespoň trochu únosné, nedařilo se mi. Vždycky se to vrátilo do stejných kolejí a proto, když se mě Jon zeptal, jestli se situace mění, musela jsem mu odpovědět, že ani ne, protože jsem mu nechtěla lhát. V té době pro mě znamenal absolutně celý svět a jeho přítomnost a podpora mě držela nad vodou. Někdy začátkem května, situace vyvrcholila. Věděla jsem, že Jona ta celá věc ohromě trápí. Ne kvůli tomu, že by se ho to dvakrát týkalo, ale kvůli mně. Nesnesl pomyšlení, že já se trápím a že já jsem psychicky na dně. Právě někdy v těchto dnech jsem si uvědomila, že pokud se z toho celého kolotoče, který vyvolala zezačátku docela dost banální situace a kterou já jsem si přivolala v sobě dávno zapomenutou, ale pečlivě uloženou minulost a události, které mě trápily celých třináct let a i když jsem si to neuvědomovala napřímo ovlivňovali můj život a jednání, pokud z toho kolotoče prostě nevylezu úplně se vším všudy, pak nikdy tenhle problém nevyřeším tak, jak bych měla. Jednou pro vždy. Právě proto, jsem tenkrát udělala zá:,–(ní změnu ve svém životě. Věc, která mě dlouho trápila a tak trochu trápí dodnes. Rozešla jsem se s Jirkou. Ne na přímo a ne pouze na základě událostí, které se staly v americe, ale to nemá cenu rozebírat. Zkrátka a jasně jsem mu naznačila, že mezi námi dvěma to nemá cenu, že se stalo něco, co mě donutilo přehodnotit svůj postoj ke spoustě věcem a lidem a mezi nimi byl i on. Vím, že ho to tenkrát bolelo a vím, že měl dost problémů se s tím vyrovnat. Ani pro mě to tenkrát nebylo jednoduché. S ohledem na situaci, která nastala to bylo ještě další přilévání oleje do ohně, ale já to prostě tenkrát cítila tak, že to musím udělat. Pokud bych měla tu šanci mu ještě jednou říct jak moc mě to mrzelo, pak bych to jistě udělala. Věděl o mě spoustu věcí a znal mě jako nikdo před ním. Byl prakticky jeden z mála lidí, kterým jsem se otevřela a které jsem si pustila tak trochu víc k tělu. Nakonec jsem mu měla možnost říct, jak to tenkrát bylo a proč jsem volila tuto cestu a jen doufat, že mě pochopí a smíří se s tím. Neudělala jsem to tenkrát nejlépe, ale jak jsem napsala, v té chvíli mi to připadalo jako nejlepší řešení. Ten den jsem to také řekla Jonovi, co jsem udělala. Zíral na mě jak z jara a ptal se proč.?Vyprávěla jsem ti o všech problémech, které mezi námi byli. Teď když se celá situace vyhrotila a dospěla takhle daleko jsem prostě cítila, že takhle to bude správně. Nic víc, nic míň.?? Aha. Myslel jsem, že to bylo pro něco jiného..?? Na tváři se mu objevil zvláštní úsměv. Věděla jsem co tím myslí. A ačkoliv jsem si to tenkrát nechtěla přiznat, teď zpětně musím říct, že i on v mém rozhodnutí hrál velkou roli. Po všech těch týdnech a nekonečných hodinách, které jsme spolu strávili, nás spojovalo ohromné přátelství, respekt, spousta zážitků, ale také neuvěřitelně křehký cit, který se pomalu vyvíjel v lásku. Tohle jsme ale nikdy doopravdy nerozebírali. Přišla na to řeč, já neříkám, že ne. Jenže tenhle rozhovor začal vždycky nevinně a skončil u závěru, že mezi námi dvěma by to stejně nemělo cenu, protože já za pár měsíců tak jako tak odjedu a tak by to nemohlo mít dlouhého trvání. Nechtěli jsme si kazit ten nádherný, ale tolik křehký vztah mezi námi a tak jsme o tom raději nemluvili.?Co jsi myslel?? mrkla jsem na něho. Schválně, abych mu dala najevo, že vím, o co mu jde..?No však ty víš!??Ano vím. A máš pravdu, i tahle věc tam sehrála svoji malou roli. Nechci ale, aby sis myslel, že tě to k něčemu zavazuje. Oba dva víme, co cítíme jeden k druhému a oba dva jsme o tom několikrát mluvili a jistě dost často přemýšleli. Nebudeme nic hrotit. Necháme tomu volný průběh a uvidíme, co se stane!??Volný průběh, říkáš? Co děláš dneska večer?? usmál se jako malý kluk.?Nic! Máš něco v plánu???Vyzvednu tě v osm.?
Ten večer jsme jeli autem asi pět kilometrů od našeho baráku a zastavili na louce, za řadou stromů, aby na nás ze silnice nebylo vidět. Hustě pršelo a do auta bubnovaly kapky deště. Seděli jsme tam a oba mysleli jeden na druhého. Vím to, protože to bylo prostě ve vzduchu. Ani jeden z nás, nevěděl, co říct. To ticho bylo nekonečné. Byl to jeden z večerů a nocí, na které se nezapomíná?

Oba dva jsme věděli, že jeden i druhý myslíme na to stejné. Na nás, na lásku a na to pouto, které se vytvořilo mezi námi dvěma, za tak krátkou dobu. Seděli jsme tam a hustota vzduchu by se dala krájet, zrovna tak jako mlha u rybníčku brčálníčku ve večerníčku? O Rákosníčkovi? :o) Myslím, že ani jeden z nás v tu chvíli nevěděl, jak začít hovor. Najednou se ke mně Jonathan obrátil, vzal moji hlavu do svých dlaní a velice pomalu, lehce a něžně mě políbil. Zatočila se mi hlava. Srdce mi poskočilo samou radostí a blahem a polibek jsem mu vrátila. I nadále jsme však oba dva mlčeli. Zřejmě ze strachu, abychom to kouzlo nepokazili. Do střechy auta pořád bubnovaly kapky mohutného deště a někde v dálce hřměl hrom. Byla to ta nejkrásnější chvíle. Romantické filmy se najednou stávali naprostou žabařinou oproti tomu, co jsme právě prožívali my dva spolu. Nebudu to rozvádět a zacházet do detailů. Jednak je to tak trochu osobní a jednak si to každá z vás jistě dovedete představit. Když to prvotní kouzlo pominulo, nastalo opět ticho a bylo slyšet jen naše zrychlené dechy. Oba jsme cítili, že pro nás bude lepší, když raději pojedeme domů, neboť pro nás celá tahle situace byla tak trochu překvapením a trochu neřešitelnou situací ačkoliv si myslím, že jsme oba předem tušili a doufali, že to bude mít právě tenhle průběh? Nebyli jsme na to ale dostatečně připraveni?.?Tak pojedeme. Bude lepší, když pojedeme domů. Tohle bylo opravdu něco, ale já nevím, jak to teď rozebrat sám v sobě???Vím, jak to cítíš. Souhlasím s tebou. Bude lepší, když pojedeme domů.?

Nastartoval auto a zařadil rychlost. Začal se pomalu rozjíždět?. A ouvej. Nešlo to. Ten déšť totiž milé dámy rozmočil tu louku, na které jsme stáli na takovou kaši, že jsme s jeho miláčkem autíčkem zůstali zadřený na tom jednom místě, kde jsme zaparkovali.?Do prdele!? ulevil si.?Tak to je v pytli. Jsme tady zadřený. Odsud se nedostanem.?
Bylo na něm vidět, jak z celé vzniklé situace nemá vůbec žádnou radost a jak ho to štve.?Jdu ven a zkusím najít kousek kamene nebo klacek, abych podložil kola.?
Venku stále lilo jako z konve. Vystoupil z auta a chvilku chodil kolem dokola z hlavou přilepenou k zemi. Všude kolem nás byla tma jako v pytli a tak nakonec vytáhl z auta baterku a se slovy, že kašle na to, že zřejmě stojí nelegálně na cizím soukromém pozemku začal s baterkou hledat kousek dřeva, nebo kámen. Beznadějně. Přišel zpátky do auta, promrzlý na kost. Klepal se zimou a neskutečně klel.? Zkusím zatlačit. Sedni si za volant a až ti řeknu, tak šlápneš na plyn.?

Udělala jsem co mi řekl. Ta celá situace mě přišla hrozně vtipná. Od chvíle, kdy jsme zjistili, že se nemůžeme odlepit z místa, kde jsme se tak vášnivě políbili a kde se naše srdce poprvé setkali, jak jsme o tom oba dva už asi dlouhou chvíli snili, jsem se nepřestala smát. Tím jsem ho samozřejmě ještě víc štvala. Sedla jsem si za volant. Bylo ale málo slyšet přes ten strašný tlukot kapek na kapotu auta a tak jsem asi zabrala moc brzo, ve chvíli, kdy Jon stál přímo za zadním kolem auta, které vězelo v bahně. Celého jsem ho tím bahnem nahodila. Najednou jsem slyšela strašný křik a nadávání do všeho možného. Vystoupila jsem z auta a když jsem ho viděla, jak jeho krásně bílá bunda vypadá jako vykoupaný dalmatin, samý černý flek, dostala jsem šílenej záchvat smíchu. Jon byl celý od bahna. Ruce, bundu, rifle, vlasy, tvář, prostě všechno bylo zastříkané bahnem. Vypadal strašně roztomile. Klepala jsem se zimou, protože za tu chvilku, co jsem stála venku jsem promokla až na tělo, ale ve svém celém životě jsem se tak nebavila jako teď. Díval se strnule na mě a pak povídá:?Je to opravdu tak vtipný? Mě to teda moc legrační nepřipadá!? Měl nasupený výraz a dával mi dost značně najevo, že můj záchvat smíchu není vážně na místě a že bych se mohla krotit. Jenže mě to nešlo.? Promiň, ale kdyby ses viděl, tak by ses taky musel smát. Vypadáš jako dalmatin. Jako ten flekatej pes. Jsi hrozně roztomilej a já prostě nemůžu zastavit smích?.? Ještě chvilku se na mě mračil a pak se usmál.?No když už jsme u toho taky nevypadáš nejlíp. Seš celá morká!?
Oba dva jsme tam stáli, ukrutně na nás pršelo a my jsme se smáli na celé kolo.? Skoč do auta, nebo nastydneš. Ohřejeme se a rozhodneme se co dál.?
Vlezli jsme do auta, pořádně zatopili a zřejmě oba přemýšleli nad tou vzniklou situací. Najednou ze mě vypadlo něco, co jsem jaksi nemohla zadržet (někdy mám problém s tím, že mluvím, dřív než nad tím začnu přemýšlet)??Teď ti něco řeknu a chci, abys ve chvíli, kdy to vyslovím, na to zapomněl. Musím to říct a zároveň nechci. Vím, že jsme o tom častokrát hovořili a vím, že oba víme, jak to mezi námi je a tak trochu musí být vzhledem k tomu, že jsme každý z jiné země a že můj pobyt tady za pár měsíců skončí a pak se možná už nikdy neuvidíme. Jenže já ti to prostě musím říct, aby se mi ulevilo. Zamilovala jsem se do tebe a nevím, jak s tím naložit.?

Obrátil se ke mně, vzal moji hlavu do svých dlaní a chtěl mi něco říct. Strašně jsem se bála, že to, co mi řekne bude něco v tom smyslu, že přeci vím, že mu na mě záleží, ale že prostě nemůže dovolit nic víc, protože by mu to ublížilo a po jeho poslední zkušenosti má prostě strach. Vyhrkly mi do očí slzy.Ve snaze zakrýt to, že prostě nevím kudy kam a taky vrátit tu uvolněnou atmosféru, která mezi námi vždycky panovala, jsem se odvrátila a okřikla ho:?Nesahej na mě, nebo budu vypadat taky jako dalmatin. Nechci být špinavá. A navíc studíš.?
Usmál se. Pochopil to. Zaplať pánu Bohu. Nevim nevim, jak by tenhle rozhovor tenkrát skončil. Nechtěla jsem ho ztratit, ale po tom, co jsem vyslovila tu větu, se mi ulevilo. Konečně jsem ze sebe dostala to, co jsem mu, ačkoliv jsem si to nechtěla dlouho přiznat, chtěla říct už dávno. Náš rozhovor ten večer, se k tomuto tématu už nevrátil. A já jsem mu za to byla vděčná. Dál jsme rozebírali, co budeme dělat. Navrhla jsem stopování, ale to mi neprošlo. Navíc ona silnice, od které jsme byli kousek, přeci jen nebyla žádnou dálnicí a tak i to jsme nakonec zamítli. Nechtěl mě nechat samotnou v autě a tak jsme se rozhodli, že půjdeme spolu domů. Pěšky. Možná to nebylo to nejrozumnější, co jsme vymysleli, ale nic jiného nás v tu chvíli vážně nenapadlo. Vypli jsme motor, vystoupili a zamkli auto. A tak jak jsme byli, bez deštníku či pláštěnky, jsme se vydali těch zhruba pět kilometrů směrem k domovu. Cesta vedla kolem nějaké farmy. Pořád hustě pršelo a mě to přestávalo připadat vtipný a k popukání. Byla mi strašná zima. Asi na mě poznal, že mi není do zpěvu a tak mě vzal kolem ramen a zašeptal:?Neboj. Všechno dobře dopadne. Za chvilku jsme doma. Není to zase tak daleko.?
Oči mi zalily slzy. Přišlo mi to vtipný, krutý a nespravedlivý zároveň. Díky těm slzám jsem ale měla najednou rozmazané vidění a tak jsem si nevšimla, že přede mnou u silnice leží obrovský balvan a co myslíte? No jo, zakopla jsem. Letěla jsem šipku do příkopu a tak nakonec i já, přes všechno moje úsilí zůstat alespoň čistá, když už ne suchá, jsem nakonec vypadla jako dalmatin? A Jon? Okamžitě dostal záchvat smíchu, když mě viděl letět do toho příkopu. Stál na té silnici a plácal se do kolen a řehtal se na celé kolo? Nemohla jsem mu to mít za zlé, když já jsem se mu před nemalou chvilkou smála, když jsem ho nahodila bahnem. Rezignovala jsem. Na tohle fakt v životě nezapomenu? Začala jsem se smát a volat na něho, že teď jsme dva dalmatini a že se alespoň v té hrozné tmě poznáme? Smáli jsme se jako blázni a nahoře na kopci, kde se uhýbalo na silnici do leva k domovu si Jon stoupnul směrem z kopce, směrem k té farmě a zařval:?Život je prostě nádhera. Miluju život!?
Křičel tam jako pán světa a já v záchvatech smíchu stála za ním. Do toho všeho stále lilo a hřměly hromy a lítaly blesky. Měly byste nás vidět. Vypadali jsme jako dva naprostí blázni, kteří nevědí, co dělají. Cesta domů nám trvala něco málo přes hodinu. K Beanům jsme dorazili totálně promočený a špinavý asi kolem jedné ráno. Jon zavolal odtahovou službu, a ejhle další problém! Chtěli si ověřit telefonní číslo, ze kterého objednával odtah, aby nevyjížděli zbytečně. Sedli jsme si tedy do jídelny na zem a hypnotizovali telefon. Nechtěla jsem aby se kdokoliv vzbudil. Telefon nestačil pomalu ani jednou zazvonit a už jsme po něm oba skočili. Potvrdili jsme objednávku odtahu a čekali. Celou tu dobu co jsme čekali na odtah jsme seděli v jídelně na zemi, převlečení do teplého a hlavně suchého oblečení, které jsme Jonovi musela nakonec půjčit já a smáli se až jsme se za břicho popadali. Vybavovali jsme si celý ten večer a noc a pořád dokola jsme si předříkávali různé postřehy, kterých jsme oba měli až až?. Asi po hodině od telefonátu před domem zasvítila světla auta. Odtahovka je tady. Najednou jsme ani jeden nevěděli co říct. Vzal si boty, pootevřel dveře ven, sklonil se ke mně a znovu, jako v tom autě mě dlouze a něžně políbil.?Zítra ti zavolám. Sladké sny.? Nečekal na odpověď a odešel. Byla jsem tak unavená, že jsem se ani na žádnou nezmohla. Zavřela jsem za ním dveře a odešla do svého pokoje. Usnula jsem kolem třetí ráno, kdy mě zmohl pláč, kterým jsem dávala tomu smutnému a osamocenému pokoji najevo své zoufalství a zmatek v mém srdci. Ten večer předznamenával to, co se mělo stát v následujících týdnech. Tenhle večer a noc byly jedny z posledních šťastných chvílích mého prvního pobytu ve Spojených státech. Tu noc jsem si ujasnila spoustu věcí. Milovala jsem Jona celým svým srdcem a jako ještě nikdy nikoho před tím. Věděla jsem, že ani já mu nejsem lhostejná, ale zároveň jsem věděla, že ať už kvůli tomu, že stejně za pár měsíců budu muset odjet nebo kvůli situaci v mé rodině, náš vztah nikdy nebude normálním vztahem dvou lidí, kterým na sobě záleží. Bolelo mě pomyšlení na to, že bych ho mohla ztratit jednou pro vždy. Najednou jsem si to bez něho nedokázala představit. Myšlenka, že ho třeba po zbytek života neuvidím nebo dokonce ani neuslyším ve mně vyvolávala paniku a neskutečně bolela. Věděla jsem, že tomu, co se dělo se mnou a mojí minulostí, a tím pádem i to co se dělo v rodině (neboť to spolu dost úzce souviselo) se musí udělat přítrž. Ukončit to. Nejdřív se ale já musím vyrovnat s pocitem méněcennosti, který ve mně vyvolávala vzpomínka na mé dětství a otřesné zážitky, které ho provázeli po několik málo let. Musím se vyrovnat se svoji noční můrou, s problémem, který ve mně spal několik let a probudil se právě tady, tak daleko do domova a lidí, kterým na mě záleží. Musím svoji minulost pohřbít a musím to udělat hned. Najednou jako by se ve mně něco zlomilo? Dostala jsem na sebe neuvěřitelný vztek a na celý tenhle svět a všechno kolem mě. Život se na mě dost krutě mstil. Nevím proč. Neudělala jsem nikdy snad nic tak špatného? Ukrutně se to ve mně pralo. Na jednu stranu jsem byla uražená a naštvaná, na druhou ustrašená a vylekaná. A právě tenhle stav ve mně vyvolal pláč. Spustil se nečekaně takovou silou zrovna tak jako ta večerní bouřka. Únavou jsem usnula. Ráno mě opět probudila Ája svým žvatláním, ale tohle ráno nebylo jako každé druhé. Já byla jiná. Něco se ve mně zlomilo. Odpoledne samozřejmě volal Jon, ale já to nebrala a pak ještě několik dní. Nechávala jsem se zapírat. Nechtěla jsem s nikým mluvit a nikoho vidět. Ve svých volných chvílích podnikala dlouhé procházky po okolí a přemýšlela. Přehrávala si některé okamžiky svého života dokola a dokola a snažila se rozumět tomu, proč to tak bylo a kde byla ta chyba. Asi po čtyřech dnech jsem došla k jakémusi závěru. Všechno zlé je pro něco dobré a i z každého zla je třeba vzít si jen to dobré. Tenkrát mi také hodně pomohly rozhovory se Stacy, která v té chvíli o mě věděla docela dost věcí. Byla pro mě v těchto dnech oprou, kterou jsem nemohla a nechtěla hledat v člověku, který mi byl stále tak strašně drahý a blízký. Pátý den odpoledne jsem sebrala auto a jela za Jonem. Ten den jsme měli jít společně na narozeninovou párty k jeho sousedům. Já nakonec nešla. Jon se urazil, že jsem s ním nechtěla mluvit a já se mu ani nemohla divit. Věděla jsem však, že jeho tam najdu. Zaparkovala jsem auto před jejich domem a vystoupila. Z hlasitého projevu mladých lidí, kteří postávali i před domem jeho sousedů bylo jasně zřetelné, že celá společnost se dobře baví. Na chvilku jsem zaváhala. Nejdu tam. Kašlu na to. Nemá to cenu. Byla jsem přesvědčená o tom, že nemá cenu mu cokoliv vysvětlovat, protože my dva a naše budoucnost ať je jakákoliv stejně nemá pro mě žádný význam pokud nemůžeme tvořit normální pár. Buď všechno nebo nic. Znáte to. Sobec. Na druhou stranu ve mně ale hlodalo mé druhé já, které mělo pravdu. Jako vždycky. Dlužím mu vysvětlení a budu moct být ráda, když se se mnou vůbec bude chtít bavit. Z malého zápisníku v autě jsem vytrhla kus papíru, vzala tužku a na ten cár napsala vzkaz:? Omlouvám se. Je mi líto, jak jsem se chovala v posledních dnech. Jestli mi můžeš odpustit, prosím, přijď ven. Jana?
Pomalu jsem se blížila k domu jeho sousedů. Když jsem byla tak na 10 kroků od baráku, všiml si mě jeden mladík, který vedl veselý rozhovor s nějakou slečnou.?Ahoj! Jdeš k nám???Ahoj. Vlastně ani ne. Můžu tě požádat o laskavost??? Jistě! O co jde??? Znáš Jona?? (přidala jsem příjmení, abych nevypadala trapně)? Jasně. Je vzadu na zahradě. Chceš jít za ním??? Ne děkuji. Mohl bys prosím tě za ním dojít a dát mu tenhle vzkaz? Já počkám tamhle u svého auta.? Tak trapně mi snad nikdy nebylo. Jako nějaká puberťačka??Jasně. No problem (no jasně jak jinak?.:o) všechno je no problem?)!?
Vzal si ode mě lísteček a odkráčel směrem za barák. Vracela jsem se pomalu k autu, opřela se o kapotu a zapálila si cigaretu. Stála jsem tam jako solnej sloup asi deset minut. Nešel. Je uraženej a nechce mě vidět. Chtělo se mi brečet. Tak tohle jsem dokonale zpackala. Všechno se tak nějak sypalo, jako domeček z karet. Mohla jsem si za to ale sama a nemůžu ho za to přece nenávidět. Dokouřila jsem cigaretu a nasedla do auta. Nastartovala auto a zařadila rychlost. Jedu odsud. Vypadám jako idiot. Slzy mi tekly po tváři. Neviděla jsem ani na volant a to jsem chtěla řídit. Vytáhla jsem z batohu kapesníčky, sklopila si stínítko, kde bylo zrcátko a otírala jsem si oči. Najednou jsem si ve zpětném zrcátku něčeho všimla. Jon. Šel pomalu ke mně, ale šel. V ruce držel ten vzkaz. Zachovala jsem naprosto ledový klid a nechala jsem nastartované auto. Přišel ke mně na řidičovu stranu, dřepnul si a ruce opřel o otevřené okno.?Ahoj.? V jeho hlase bylo slyšet něco, co jsem v tu chvíli nedokázala identifikovat­.?Ahoj.? Zřejmě asi byla řada na mě, abych mluvila. To já měla co vysvětlovat a to já jsem se připlížila za ním po kolenou, aby mi odpustil. Já však v tu chvíli nevěděla, co mu mám říct? slova se tedy ujal on:?Jak ti je???Fajn. Děkuju.??Chceš jít k nám. Na kafe nebo čaj?? teď jsem ale dost jasně identifikovala nejistotu v jeho hlase. Nejistotu nad tím, jestli dělá dobře. Nejistotu nad tím, jestli tohle má vůbec nějaký význam. Jelikož jsem to vycítila, nenechala jsem ho dlouho přemýšlet.?Ráda bych. Jen na chvíli. Chtěla bych s tebou mluvit v klidu a o samotě. Je u vás někdo doma??? Není. Naši odjeli. Tak pojď??
Vystoupila jsem z auta, zamkla a šla za ním. Vešli jsme do domu, prošli jídelnou a skončili v kuchyni.?Chceš něco k pití?? Stále jsem v jeho hlase cítila nejistotu a tak trochu i odměřenost.?Jes­tli ti to nevadí, dala bych si kafe. Od rána jsem neměla ani jedno. Doma byl dneska blázinec.??Nevadí mi to, ale bude to chvíli trvat.??To nevadí.?
Zapnul kávovar a začal mi připravovat kávu. Sobě nalil vodu a skleničku doplnil ledem. Nastalo trochu trapné ticho. Nevěděla jsem jak začít. Najednou jsem nevěděla, co tam vlastně dělám a co mu chci říct. Proč jsem sem jezdila?? Tak povídej. Chtěla jsi se mnou mluvit!?
Ta slova rozřízla to ticho takovým způsobem až mě to vylekalo. Nadechla jsem se a v duchu se modlila, abych svoji angličtinou vyjádřila dostatečně to, co se ve mně poslední dny odehrálo a co se ve mně odehrávalo právě teď. Dlouze jsem vysvětlovala události posledních dnů. Do očí se mi stále tlačily slzy, ale já statečně odolávala. Nechtěla jsem, aby viděl, jak moc mě celá situace bolí a jak moc si s tím nevím rady. Chtěla jsem aby z mého tónu byla slyšet pevnost. Nějak mi to nešlo. Párkrát jsem se zadrhla. Sedla jsem si na barovou židličku u stolu a pokračovala ve vysvětlování. On nejdřív stál u kávovaru a zřejmě hlídal kávu nebo co. Nehnul se od něho ani o milimetr, ale na jeho tváři bylo vidět, že mě poslouchá.?Chtěla jsem, abys věděl, že poslední dny pro mě opravdu nebyli nejjednodušší a že jsem hodně přemýšlela. Myslela jsem si, že nebudu mít dost sil s tím vším se vyrovnat a uspořádat si své myšlenky a hlavně svůj život tak, aby se ty hrozné dny a noci nevraceli. Myslela jsem, že to nikdy nedokážu. V posledních dnech jsem nad tím vším, co bylo, co se děje a jak to bude dál přemýšlela a došla jsem prostě k jedinému závěru. Vím, že ty a já, že my?.? Najednou jsem prostě nevěděla, jak ty slzy stále se tlačící do mých očí zastavit. Cítila jsem, že se mi do tváří vlévá horkost. Slzy se mi řinuly po tváři jako obrovské kapky toho deště, který nás překvapil na té louce.? Už jsme o tom mluvili tolikrát, že nemá cenu to rozebírat. Já vím, že tvoje poslední milostná zkušenost nedopadla právě dobře a já? já to respektuji. Jenže v posledních týdnech a měsících, co jsme strávili každičkou volnou chvíli spolu, ses pro mě stal tím nejcennějším člověkem v mé blízkosti a jen těžko se myslí na to, že tohle jednou skončí. Taky vím, jak moc tě trápí situace, kterou mám ve své rodině. Vím, že ti na mě záleží a proto tě to tak strašně trápí. Nevím, jestli se dá celá ta věc ještě zachránit, ale rozhodně bych se o to ještě jednou a naposledy chtěla pokusit. Kvůli Áje. Ty víš jak moc to dítě zbožňuju a co pro mě znamená a kvůli ní si myslím, že bych to měla ještě zkusit. Co se mé minulosti týče, tak převážné té patřilo těch posledních několik dní. Nedělala jsem nic jiného než chodila na dlouhé procházky a hodně o tom všem přemýšlela. Je pozdě na to někoho obviňovat, je pozdě na cokoliv. Čas, který pominul už nikdo nevrátí a kdybych to vrátit mohla, pak bych to udělala. Nebyla to moje vina a za nic na světě nedovolím, aby si kdokoliv myslel nebo říkal, že to bylo naopak. Za těch pár dní jsem prostě pochopila spoustu věcí. Nemůžu to sice jen tak hodit za hlavu, ale co v tuhle chvíli můžu udělat je to, že se smířím s tím, jak to je a nebudu se utápět ve smutku a pocitu zrady. Už se tím nikdy nechci zabývat a už nikdy nad tím nebudu ztrácet hlavu. Říká se, že jen čas vyléčí rány a v tomhle případě mi ani nic jiného nezbývá. Musím tomu dát čas. Každopádně až teprve tady, kdy se ta noční můra začala vracet do mého života, až tady, kdy jsme se o tom několikrát spolu bavili a vedli nekonečné rozmluvy na tohle téma, jsem pochopila a poznala spoustu věcí, které do sebe najednou začali zapadat jako kousíčky puzzle. Za to, že jsem teď na tom tak, že už si nemyslím, že se s tím vším nedokážu vyrovnat, za to, že jsem v sobě našla sílu se svoji minulostí bojovat, za to vděčím tobě. Omlouvám se za posledních pár dní, kdy jsem ti neodpovídala na telefony, ale pro mě to vážně nebylo jednoduché. Nechci, abychom se přestali vídat. Teď v tuhle chvíli to prostě cítím tak, že bez tebe to sice dokážu, ale půjde to hůř a pomaleji?.?

Nevěděla jsem jak dál. Měla jsem pocit, že všechno co jsem mu chtěla říct a vysvětlit jsem mu řekla. Seděl už naproti mně na druhé barové židli a upřeným pohledem mě hypnotizoval. Čekala jsem nějakou reakci. Odpor. Nadávky. Povzbuzení, ale nic z toho nepřicházelo. Koukal na mě a mlčel. Připadalo mi to jako věčnost. Ve chvíli, kdy jsem si začínala myslet, že to nemělo cenu a že jsem sem neměla jezdit a chtěla se zvednout ze židle a odejít, právě v ten okamžik pomalu vstal.? Stoupni si!?? Proč?? po tvářích mi stále tekly slzy jak hrachy.? Stoupni si a neptej se.?
Postavila jsem se před židli, na které jsem seděla. Byli jsme od sebe asi 10 centimetrů. Najednou udělal krůček v před. Stál přímo u mě. Já mohla slyšet a cítit tlukot jeho srdce a jsem si stoprocentně jistá, že i on tenkrát slyšel to moje. Ještě chvíli jsme na sebe koukali. Ty jeho oříškové oči mě tak trochu uváděli do rozpaků nad tím, proč tu stojíme. Z ničeho nic mě objal a hlavu si položil na moje rameno. Svíral mě tak pevně, jako kdybych se mu měla každou chvíli rozplynout v náručí. Vychutnávala jsem si tu chvíli, protože jsem si myslela, že je to naposledy. Zvedl hlavu a ústy se přiblížil k mému uchu. Slyšela jsem jeho dech a začínala být tak trochu nervozní. Najednou z ničeho nic jsem zaslechla jeho hlas. Šeptal tak potichu, že jsem ani pomalu nerozuměla jeho slovům.? Miluju tě. Vím, že to zní bláznivě. Jsem rád, že ses rozhodla se se svým problémem poprat a jsem na tebe hrdý. Jsem do tebe blázen. Od první chvíle, co jsem tě viděl. Je těžký s tím bojovat a je těžké předstírat, že to tak není. Nechci tě ztratit.?

Myslela jsem, že se mi v ten moment rozskočí srdce. Tlouklo takovou rychlostí jako ještě nikdy před tím. Radostí a samou láskou se mi točila hlava. Tahle věta, ta první, kterou po tak dlouhém mlčení pro mě byla jako kapička vody pro neskutečně dlouhé túře po Sahaře. Znělo to od něho prostě tak?. Jinak. Krásně. Bála jsem se uvěřit tomu, co se právě děje? Tak strašně jsem se bála, že se na něho podívám a on řekne:?Dobrej vtip, ne?!? Až jsem měla strach se ho pustit. Nakonec jsem se z jeho obětí vymanila a podívala se mu do očí.?Řekni to ještě jednou!??Miluju tě. Jsem do tebe blázen!?
Na rtech vykouzlit ten nejúžasnější úsměv, pohladil mě po tváři a opět tak dlouze, pomalu a něžně mě políbil.? Ale?.? Snažila jsem se mu připomenout nevyhnutelné. Můj odjezd a možnost, že ten vztah opravdu nebude mít dlouhého trvání?.? Nic neříkej. Vím, co chceš říct. Už jsme to probrali. Oba víme jak se věci mají, ale já se prostě tomu citu, který je tak silný, že si s ním kolikrát sám nevím rady, bránit nemůžu. Už to nechci skrývat. Nechci se vedle tebe krotit předstírat, že k tobě kromě hlubokého kamarádství nic necítím. Prosím, nechme tomu volný průběh. Nechme to tak jak to je teď.?
Na to se nedalo nic namítnout.? Jednou pro vždy uzavřeme otázku tvého problému u Beanů. Pokud cítíš, že tomu chceš dát ještě jednu POSLEDNÍ šanci, pak to budu respektovat, ale teď když víš, co k tobě cítím, jistě chápeš, že kdyby to takhle mělo být až do konce, že bych to nemohl dovolit. Už se o tom nebudeme nikdy bavit, pokud ty sama nebudeš chtít.?

Kývla jsem hlavou na znamení souhlasu. Netušila jsem, že to slovo POSLEDNÍ bude myšleno s naprostou vážností, že ta šance, kterou sem se chystala dát mě a mé rodině bude vážně šancí poslední. Ten večer, kdy mi Jon řekl ty dvě nekrásnější slova na světě, byl pro náš vztah tím nejdůležitějším a nejkrásnějším. Až dlouho po půlnoci se mi od nich vážně nechtělo moc odjíždět, ale nedalo se nic dělat. Doma jsem samou radostí nemohla usnout a tak jsem šla ještě zkontrolovat maily a odepsat na vzkazy, které byly v mé schránce. Byl tam i vzkaz od mého neznámého emailového kamaráda, který mě zval na dovolenou k Niagarským vodopádům. Má to prý při cestě z místa, kde žije a tak by se pro mě zastavil a jeli bychom se tam na pár dní podívat. Nápad se mi zdál jako velmi zdařilý a tak jsem mu odepsala, že proč jako ne, že stejně mám nějakou placenou dovolenou a že nemám jiný plán, jak jí strávit a že mi bude ctí a potěšením, seznámit se s ním osobně a ještě se při té příležitosti podívat na tak atraktivní místo v USA. Netušila jsem v tu chvíli ještě, že na Niagáry už nedojedu. Tu noc mé a Jonovo hluboké přátelství, vzájemná úcta a velmi silné puto, přerostlo v něco víc. V něco, čemu jsme se bránili oba dva celou tu dobu. Až dosud. Zároveň to ale byl jakýsi začátek konce, který přišel až příliš brzy?

Od toho dne, kdy se naše přátelství stalo něčím víc, jsme spolu trávili každičkou volnou chviličku a řádně si to užívali. Strach, že po tom, co se vyznáme ze svých citů, že potom už nebude mezi námi to kouzlo, které tu bylo doteď, ten strach jako by zmizel mávnutím kouzelného proudku. Všechno bylo perfektní a já prožívala svůj sen, svoji pohádku. Nikdy jsem si nemyslela, že vztah dvou lidí může být tak krásný. Křehký, tolerantní, vyvážený, něžný, jemný, prudký, zbrklý, spontání a tak dále. Pro to, co se dělo mezi námi dvěma by se našlo spoustu dalších přídavných jmen. To bychom tu ale vážně byly až do 500 stého dílu?.:o) Jenže tak jako se každé ráno probudíme a sen, který jsme snili, který se nám zdál, je najednou v nedohlednu, tak i já jsem v určité fázi došla nakonec. Měla jsem se probudit. Problém v naší rodině neustal. Trochu se to u:,–(ilo, ale ten problém tu stále byl. A nejenom v mé rodině, ale i ve mně samé. Ačkoliv jsem se snažila dostát svého slibu a zapomenout na svoji minulost, stále tu byla a já prostě nevěděla jak se s ní vyrovnat. No a situace u Beanů tomu dvakrát nepomáhala. Spíš naopak. Hodně mě to trápilo a bylo vidět, že to trápí i Jona. Nikdy jsme o tom už nemluvili. Tak jak jsme si slíbili, ale stejně to chtě nechtě poznamenávalo náš vztah. Někdy koncem května se opět událo něco, co se mnou a moji už tak dost vratkou psychikou zamávalo. Chtěla jsem to před Jonem skrýt, protože jsem věděla, že ho to zraňuje tolik, že si neví rady. Jenomže já jsme prostě v určitých věcech špatná herečka. Samozřejmě to na mě poznal. Byl to zase jeden z těch chmurnějších dní, kdy naše schůzka probíhala podle špatně napsaného scénáře?. Zeptal se mě, co se stalo tentokrát. Nemohla jsem mu lhát. Tolik pro mě ten člověk znamenal, že lhaní mu, by mě bolelo stejně jako to, že mu musím říct pravdu a tím pádem si podepsat ortel. Vypověděla jsem se mu ze všech posledních i těch starších zážitků s rodinou a čekala, co mi řekne. Byl na něm vidět neuvěřitelný vztek.?Vím, že jsi nechtěla, abych se do toho plet. Vím, že jsi tomu všemu chtěla dát ještě jednu šanci a vím, že se na mě nejspíš budeš zlobit pro to, co řeknu, ale takhle to dál nejde??
Cítila jsem, že tohle je konec. Do očí mi vyhrkly slzy. Vedli jsme dlouhý rozhovor. Probírali celou situaci zas a znovu, dokola a dokola. Jenže Jon byl už unavený. Jako já, ale já prostě neměla už ani dost sil něco udělat?? Už jsem se rozhodl. Buďto to rozsekneš ty a řekneš pravdu, nebo to udělám já.?
Pamatuju si z toho večera málo. Jen vím, že jsem se snažila ho přesvědčit, ať to nedělá, že si to vyřeším sama, ale že říci pravdu by znamenalo opustit rodinu a tím pádem i opustit malou Áju. Trhalo mi srdce jen pomyslet na to, že bych musela odjet. Slzy mi nekontrolovatelně tekly po tváři a já se poprvé za celý ten náš vztah něčeho doprošovala. Připadala jsem si jako kdybych já udělala něco špatného a prosila o odpuštění. Bylo pozdě. Nezlomila jsem ho ani nepřesvědčila, že to zvládneme a že se to uklidní a vyšumí.?Můj názor a postavení znáš. Zachovej se jak chceš. Buď ty anebo já.?
Možná to bude znít divně, po těch krásných slovech, který jsem tu napsala o našem vztahu a o tom všem, ale já ho v tu chvíli nenáviděla. Proč mi to děláš? Chci tady zůstat. S Ájou. S tebou. Chci dát našemu vztahu normální šanci. Být s tebou v dobrém i zlém. Nic nepomáhalo. Z té otřesné procházky jsme se pomalu vrátili k jeho autu. Zastavili jsme, Jon se opřel o auto a podíval se na mě. I přes všechny ty slzy jsem viděla jak se to v něm neskutečně pere. Ta otřesná situace, která se táhla tolik měsíců ho prostě trápila na tolik, že už to přestal zvládat. Miloval mě tolik, že to nedokázal unést a nesnesl pomyšlení, že zůstanu ještě jeden den v tom baráku.?Co bude s náma?? skoro mě nebylo slyšet. Bála jsem se to vyslovit, protože při pohledu na něho mi bylo jasné, že ta odpověď se mi nebude líbit.? Musím být chvilku sám. Nechápu sám sebe a jsem na sebe neskutečně naštvaný, že jsem dovolil, aby k tomuhle vůbec došlo a ještě tě nechal dál bydlet u nich. Mám v sobě neskutečný zmatek a cloumá se mnou vztek. Zavolám ti. Slibuju. Nechci tě v tom nechat, ale tohle je tvoje hra. Pokud nebudu muset, nebudu do toho zasahovat. Ale takhle to dál nejde. Zlomilo by mi to srdce, kdybych věděl, že tu stále bydlíš a všechno je tak jak bylo. Prosím. Udělej co musíš. Odejdi odsud. Chci, abys byla v bezpečí a pořádku.?

S těmito slovy nasedl do auta a odjel. Myslela jsem si, že tohle je konec. Konec mého snu, mé pohádky, mého pobytu tady v USA a mé velké lásky. Přes slzy jsem neviděla ani na hodinky. Vytáhla jsem kapesník a otřela si oči. Zjistila jsem, že je kolem půlnoci. Vrátila se domů a sedla k počítači. Připojila se na internet a nalogovala na chat, kam jsme dost často chodily s holkama au-pairkama klábosit. Byl tam tenkrát jediný uživatel s přezdívkou? Had?. Dali jsme se do řeči a já plna vzteku, hořkosti, zklamání a celá nešťastná, mu zhruba, bez jakýchkoliv detailů popsala svoji situaci. Psali jsme si asi hodinu. Byl to zřejmě moudrý člověk, neboť věděl, jak pomoci. Volil ta správná slova útěchy a povzbuzení a tu noc mi pomohl z nejhoršího. Byla středa po jedné hodině ráno a já celá nervozní z příštího dne se vydala na další procházku. Tentokrát sama. Jen já. Domů jsem se vrátila kolem čtvrté ráno a na gauči v obýváku vysílením a únavou z pláče a následné bolesti hlavy usnula. Ráno mě budil Donald, že jede do práce a že šek mi dá odpoledne dneska (normálně vyplácel v pátek), protože jede na několik dní pryč. Kývla jsem mu na to a šla si udělat kafe. Asi hodinu po tom, co odjel jsem sebrala všechnu odvahu, kterou jsem ještě měla a zavolala koordinátorce, které jsem vysvětlila celou svoji situaci. Trpělivě mě vyslechla a řekla, že musím okamžitě odtamtud pryč.?No to nemůžu. Nikdo tady není. Přece tu Áju nenechám samotnou. A takhle to ani nechci. Ráda bych si to se svoji rodinou vyříkala sama a ne zbaběle utekla. Chci tu dnes ještě zůstat!??Dobře. Dneska v půl čtvrté pro tebe přijede můj manžel a odveze tě.? (standardní postup. Pokud má au-pair problémy v rodině takové, že si to vyžádá okamžitý odjezd z rodiny, automaticky se stává hostem koordinátory, která za ní přebírá veškerou zodpovědnost.)

Zavolala jsem Donaldovi do práce a protože tam ještě nebyl, nechala jsem vzkaz na záznamníku. Asi za 10 minut volal zpět. I jemu jsem to všechno pomalu a v rámci možností mé angličtiny vysvětlila a řekla, že už jsem volala své koordinátorce a že dnes v půl čtvrté odjíždím. Okamžitě se vracel zpátky domů. Já si šla balit věci? Nebylo to nic jednoduchého a tenkrát mi bylo jako ještě nikdy. Přes ty staré proklaté slzy jsem zase nic neviděla hlava mě třeštila jako střep. Nebudu se tady rozepisovat o tom všem, co následovalo po příjezdu Donalda domů a následně i po příjezdu jeho ženy. Nemyslím si, že je to pro tento příběh důležité. Důležité je, že v tom spěchu a rychlosti jakou následovali všechny ostatní události jsem nestihla napsat ani jeden email a jediné co se mi podařilo, bylo zavolat včelce Maje a poprosit jí aby dala vědět mé české kamarádce Daně, se kterou jsme se našly na chatu (viz díl jedna nebo dvě) a se kterou jsme se dost často vídaly. Nechala jsem u ní telefon a adresu, na které budu a zavěsila. To bylo všechno, co jsem stihla. V půl čtvrté před domem zastavila velká dodávka. Otevřela jsem dveře, pozdravila se s manželem své koordinátorky, předala mu tašky a vracela se k domu. Objala jsem je a pak přišla ta nejhorší chvíle, které jsem se děsila. Jak mám proboha dát sbohem dítěti, které mě tolik přirostlo k mému srdíčku? Jak mu vysvětlit, že už se pravděpodobně nikdy neuvidíme, že ji mám moc ráda a že na ni nikdy nezapomenu? Vzala jsem ji do náruče, sedla jsem si na schody před barák a po:,–(ila si jí na klín. Všechno to, co jsem v tu chvíli měla na jazyku a všechno to, co jsem měla na svém srdci, jsem jí pak v slzách řekla. Nevím, jestli mě vnímala. Asi těžko. Pro mě to byla ta nejtěžší chvilka dosud. Když jsem skončila svůj monolog, malá Ája vykouzlila na své tvářičce ten nejkrásnější úsměv na světě a tím svým neuvěřitelně krásně dětským hláskem prohlásila:?Jána? Ručičkama mě objala kolem krku a hlavičku položila na rameno. Bylo mi strašně. Chvilku jsem se kochala a vychutnávala si naposledy ten pocit, kdy se se mnou mazlila a pak ji malinko odtáhla. Políbila jsem jí na čelo a ukazováčkem nakreslila na čele křížek??Buď hodná a nezapomeň, že tě mám moc ráda? Sbohem.? Tak rychle jak jsem jí od mámy z náručí vzala asi před deseti minutami, tak rychle jsem jí zase podala Stacy zpátky. Otočila jsem se směrem k autu a odcházela. Za sebou jsem slyšela malou Áju jak volá moje jméno. Neotočila jsem se. Bylo by to tenkrát pro mě ještě horší, než to bylo a já cítila, že tohle už vážně stačilo. Nezvládala jsem to. Nasedla jsem rychle do auta a poprosila Roba, aby co nejrychleji odjel. Celou cestu do domu koordinátorky jsem brečela. Byla středa kolem půl páté odpoledne a já se blížila k domu, který pro mě měl být na příštích několik týdnů mým domovem. Nebylo mi do zpěvu. Nebylo mi už ani do pláče. Nebylo mi nijak. Ztratila jsem Áju, rodinu, která až na tu jednu proklatou věc, ke mně byla naprosto úžasná, ale hlavně s tím vším jsem ztratila i Jona. Člověka, na kterém mi nesmírně záleželo a bez kterého jsem si nedokázala představit ani minutu svého života.

Tu první noc v novém? domově? jsem samozřejmě nemohla usnout. Asi kolem jedné ráno jsem se vydala ven. Zakouřit si a sednout si na houpačku. Na čerstvý vzduch. Hlava se už unavila a přestala bolet. Srdce však krvácelo. Byla jsem jak připitomělá. Nevnímala jsem kolem jedoucí auta, nevnímala jsem pomalu vůbec nic. Jen sebe a své myšlenky. Tak daleko od domova, daleko od lidí, které mi teď zatraceně chyběli a sama. Strhla jsem z krku řetízek, který jsem nesundala od svých sedmnácti let ani na okamžik. Řetízek, který připomínal moji minulost a část těch nepěkných vzpomínek. Chvilku jsem si s ním hrála a?. Najednou jsem i já dostala šílený vztek. Na sebe, na Jona, na všechny a na všechno??K čertu s tebou?? Zaklela jsem a řetízek odhodila tak daleko, aby se utopil v místním rybníčku… Obrátila jsem hlavu k obloze a zařvala:?Dělej něco!? Jo jo, tenkrát to byl výkřik do tmy do slova a do písmene. Co jsem si nadrobila, to jsem si taky měla sníst a pěkně až do dna. Tohle ještě z daleka nebylo samotné dno, ale blížila jsem se k němu a tak trochu tomu pomohla i moje česká? rádoby? kamarádka…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  22.08.03 05:10

Ahoj Jani tak taketo nieco (nie od spisovatela)som citala prvy krat v zivote. Mala som pocas toho velmi zmiesane pocity a citala som to na 3×. Ked som bola asi v strede tak zazvonil telefon a ja som sa strasne zlakla akoby ma pri niecom zlom prichitili. Normalne som sa do toho vzila ako sa len dalo a prezivala to s Tebou. Je to ako s vtipmi ktore si clovek predstavuje, tak ten Tvoj pribeh som si premietala pred ocami ako film. Musim priznat, ze som necitala Tvoje predosle clanky a rada by som ich teda mala. Mam pocit ako v tych rozpravkach Seherezada a 1000 noci (neviem presny nazov), skratka som napata ako to skonci, ale aj ako to bolo predtym teda v predoslich clankoch, pretoze som toho vela nepochopila a vysvetlenie je urcite v predchadzajucich „slohovych pracach“.
Tvoj pisomny prejav ma naozaj uchvatil a som az sokovana ako to pekne opisujes do detajlov. Skoro v kazdom odstavci citatela jemne posuvas dopredu, pre jeho nedockavost ako to bude pokracovat. Viem teda aspon tusim, ze to nemas lahke ale vydrz to, je naozaj dobre, ze to davas na „papier“ aspon takto sa Ti ulavi. Musim sa Ti ale priznat, ze si Tvoj clanok idem vytlacit, lebo.........vlas­tne ani neviem preco konkretne, ale naozaj ma „chytil za srdce“.
Chcem Ta ale poprosit ked sa da aby si mi poslala aj predosle clanky na moj email ak Ti to teda nevadi. katkap@canada.com
Teraz len dufam, ze po takto zverejnenom emaili mi nebude chodit do schranky denne 100 reklam. :-)

 
Anonymní  22.08.03 05:29

Sorrac zabudla som sa podpisat, to je asi tym casom a teplom. Je 23:15 a teplota sa stale drzi hore. Idem si dat sprchu urcite ma to schladi aspon na 5 min. Prajem vsetkym krasne rano a sebe dobru noc. Rano sa mrknem ako vam to ide v prispevkoch. :-)
Snazilky, tehulky a maminky uzivajte si prave to obdobie ktore teraz prezivate, lebo cas bezi ale uz sa nikdy nevrati a my aj ked nechceme kazdou hodinou starneme, a charakterovo napredujeme. Aspon neake pozitivum, ze aj zle zazitky nas menia a charakterovo posuvaju do dospelosti a zrelosti.

A Tebe Janka len to najlepie aby Ta uz v zivote stretavalo.
 Kajka

 
Anonymní  22.08.03 09:50

nějak jsem v žádném dílu nepostřehla, co se stalo ve tvé rodině.Mohla bys to napsat?jestli jsi to rozesílala e-mailem tak mi to prosim pošli na Andrea.Safran­kova@seznam.cz dí­ky

 
Anonymní  22.08.03 09:58

já jsem to taky nějek nepostřehla. Mohla bys to napsat? prosím o poslání všech dílů na anna.koutecka@sez­nam.cz

Moc hezky se to čte hlavně nepřestávej

Anna

 
Anonymní  22.08.03 10:05

Ahoj, čítam každý diel tvojho príbehu, priznám sa, som netrpezlivá, ako sa to vyriesi. Ale asi mi niekde pri tom čítaní ušlo, o aký problém v rodine vlastne išlo, lebo to vyzerá vážne, keď si kvôli tomu urobila takéto rozhodnutie. Prosím ťa, alebo niekoho, kto vie v ktorom dieli tvojho príbehu to spomínaš, aby mi pomohol. Ja sa k tomu potom hneď potom vrátim. Inak ti želám príjemnú dovolenku a teším sa na ďalší diel.

 
claudia02
Ukecaná baba ;) 1124 příspěvků 22.08.03 10:20

Ahoj holky,
myslím, že to, co se stalo Kopretince jsme nepostřehly žádná a ani jsme nemohly, neb je to natolik soukromé, že je to záměrně jen naznačeno. Já čtu tedy vždycky taky napjatá jak struna, ale tohle se asi nedozvíme, o to je příběh napínavější a tajemější .
I když se většina z nás asi domýšlí, o co by mohlo jít, já tedy určitě. (mám asi tři varianty:-) )
Pokud hledáte starší díly, dnes jsou všechny na miminu, není problém si to přečíst od začátku.
KOPRETINKO, Tobě jen díky a hezkou dovču!!
Claudie

 
Kopretinka01
Stálice 89 příspěvků 22.08.03 10:24

Holky moje,…:o)

Nikde v žádném díle jsem se ani slůvkem náznaku nezmínila o tom, co se v rodině, kde jsem půl roku pracovala stalo. Nechtěla jsem tuhle kapitolu znova otevírat. Jednak jsem si myslela, že pro tohle vyprávění to není zase až tak důležitý fakt a jednak na to nemám dvakrát růžové vzpomínky. Když se stane něco, co vám není příjemné, za co se tak trochu stydíte nebo s čím se podvědomě nedokážete tak úplně vyrovnat, pak je těžké na to vzpomínat a bylo by pro mě asi hodně těžké vyjádřit to slovy tím, že to napíšu do příběhu. Někdo by to mohl špatně pochopit a to by mi ublížilo ještě víc. Na druhou stranu, ale chápu, že vám to v příběhu schází a tak trochu vadí to, že nevíte, co se tam dočerta stalo, když to mělo tak rychlý konec. Vážně se mi o tom ale nechce psát. Napíšu jen tolik, že se to týkalo otce rodiny a mě. Vystavuju se tím sice toho, že budete spekulovat co asi se stalo a jak to všechno bylo, ale necítím se na to psát o tom a ještě takhle veřejně. Tak trochu se pořád za celou tu situaci stydím, i když nemám proč. Psychologie člověka je ale složitá věda a spoustu věcí se prostě nedá racionálně vysvětlit. Možná jednou, jestli se odhodlám o tom všem napsat víc a třeba i vydat knihu, se celou pravdu dozvíte. Zatím se na to necítím. Omlouvám se všem, které jsem zklamala a které se mnou nesouhlasí, či nejsou mojí odpovědí a reakcí nadšeny.

Kopretinka

 
Anonymní  22.08.03 10:56

Ďakujem za odpoveď. Nechcela som byť veľmi zvedavá, len som mala bdaby, či mi niekde neuniklo niečo dôležité z tvojho príbehu. Samozrejme, že nám nemusíš písať o pre teba nepríjemných veciach,. aj bez nich je tvoj príbeh dosť zaujímavý na to, aby sme netrpezlivo očakávali ďalší diel. Maj sa fajn
 Jana

 
Anonymní  22.08.03 11:01

To je hrozné, ušla mi jedna odpoveď, ospravedlňujem sa, asi som to nejako zle odoslala. Ďakujem za odpoveď, nechcela som byť zvedavá, len som si nebola istá, či mi niečo dôležité z tvojho príbehu neuniklo. Samozrejme, že nám nemusíš písať o pre teba nepríjemných veciach, tvoj príbeh je aj taj natoľko zaujímavý, že od prvého čítania sa teším na ďalší jeho diel. Maj sa fajn
 Jana

 
Anonymní  22.08.03 11:26

Ahojky! Taky jsem nějak nepostřehla z předchozích dílů co se stalo ve Vaší rodině. A moc bych prosila o zasílání dílů na mail:strymplo­va@seznam.cz
Píšeš opravdu skvěle, dokonce jsem se stala takovým závislákem (a to skoro všech deníčků na emiminu), že jsem na dovolený v Bulharsku chodila do internetový kavárny, abych o nic nepřišla.
Měj se krásně na dovolený, zdraví Dádul

 
piskle
Stálice 95 příspěvků 22.08.03 11:56

Ahojky,

prosim, prosim zasilej mi dalsi denicky na dahu@seznam.cz

Moc dekuju

 
HanaZana
Závislačka 2793 příspěvků 22.08.03 16:51

Ahoj Kopretinko a všichni ostatní!
Asi se budu opakovat,ale píšeš fakt skvěle.Takhle obsáhlý články většinou přejdu,ale tohle mě vážně baví!!!!!
Chápu,že se Ti o tom problému nechce mluvit,asi to nebyla prkotina,když jsi se rozhodla den ze dne opustit tvou milou Áju.
Přeju Ti,abys to překonala,to určitě všichni tady z eMimča:)))))
Sice bude další díl až v září,ale aspoň mám jeden důvod se na září těšit,září totiž znamená konec léta a léto já miluju.
Ahoj Hanka

 
kacule2
Nováček 6 příspěvků 22.08.03 20:19

Ahoj Kopretinko,
Tvé vyprávění čtu od začátku, velice mě zaujalo, a proto bych byla ráda, kdybys mi další díly posílala na e-mail: kratochvilova­.k@rkstaviva.cz

Ahoj Kačule

 
Anonymní  25.08.03 12:29

Kopretinko,
přečetla jsem to jedním dechem, slza se mi vloudila do oka. Řeknu ti, píšeš líp než Andersen. Honem nalistuju předchozí díly, abych o nic nepřišla a prosím, nové mi posílej na mail jana.srytrova@a­tlas.cz.

Přeju jen to NEJ
Jana

 
Anonymní  27.08.03 10:23

Ahoj Kopretinko,
prosím o zasílání dalších dílů na e-mail d.hani@seznam.cz.
Děkuji a přeji krásnou dovolenou Hanka.

 
Anonymní  28.08.03 22:18

cau Jani,
clanky jsou perfektni. Jsem ted taky v Americe. Byla jsem pred 6 lety jako au-pair v Londyne a nektere Tve pocity jsou mi hodne blizke. kazdopadne tak perfektne jako Ty bych to nikdy nenapsala. Kdybys mohla jeden clanek poslat i na mou adresu: kate.x@seznam.cz. Diky a mej se. Katka

 
Anonymní  11.09.03 08:46

Ahojky Kopretinko!!!
nedá mi to, ale už ti musim napsat.Jsem totiž stráááášně nedočkavá a nejen já, ale i moje mamča, která nemá přístup na net, takže jsem jí všechny tvé příběhy vytiskla. Každý den chodim na emimino a čekám, že tu bude nové pokračování. Píšeš to naprosto skvěle a v posledním díle jsem se do tvého příběhu tak ponořila,až se mi hrdlo svíralo!!!
Jestli tě můžu poprosit, mohla by jsi mi prosím tvé další pokračování poslat na můj mejlík??? Adresa je pribylova.bar­co@secar.cz,dí­ky moc, vím, že máš asi moc práce, ale jestli budeš moci piš, piš, piš. Iveta

Vložit nový komentář