Jak mi maminka našla ženicha - VIII. díl

Kopretinka01  Vydáno: 16.09.03

Přeji hezký střed týdne!!!! :o)
Ahoj holky,
Tak jsem tu zase a se mnou i další díl. Nějak se nám to vážně táhne, tak asi začnu vynechávat a trochu to urychlím… Princip znáte, zase pro některé z vás bude nového jenom něco. Tak já to nebudu zdržovat už tak je to dost dlouý..... Jo ještě něco. Nemůžu teď tak často na internet v práci a doma ho nemám a tak nemůžu odpovídat na příspěvky, které byste mi třeba napsaly za což se chci omluvit. Ale nebojte všechno vím. Manžel mi to každý den tiskne…:o) Tak ahoj…
Kopretinka

Hned druhý den jsem totiž poprosila svoji koordinátorku o to, jestli si můžu zavolat. Souhlasila a já neváhala ani minutu. Zavolala jsem Daně a protože jsem měla pocit, že zůstanu-li ještě minutu sama se svým trápením, nevydržím to a zblázním se, poprosila jsem jí, jestli by pro mě nepřijela a nemohla bych u nich v domečku na samotě u lesa strávit víkend. Pobíhání dětí mé koordinátorky, kterým začínali prázdniny mi na klidu moc nepřidávalo a já toužila po klidu a hlavně po tom, promluvit si s někým o svém problému a vylít si srdíčko, ale v češtině.

Dana byla jediná osoba v mém okolí, která ten jazyk ovládala na úrovni nutné k vedení dialogu. Nebyla z mého nápadu moc nadšená a už to mě tenkrát mělo varovat. Nicméně jsem ji prosila, aby to pro mě udělala, že se jinak zblázním. Nakonec souhlasila. To, jak se zdálo, byla ta jednodušší část mého plánu. Teď přede mnou stál úkol přemluvit koordinátorku, aby mě pustila. Vzhledem k mému psychickému stavu a hlavně vzhledem k tomu, že věděla, že Dana bydlí jen nedaleko od domu, kde jsem až dosud žila já, to nebyl, věřte mi, lehký úkol. Nakonec ale i ona souhlasila s podmínkou, že se ani na 100 m nepřiblížím k domu mých bývalých hostitelů. Slíbila jsem jí to a v duchu si myslela, že se asi totálně pomátla, když si myslí, že bych byla po tom všem schopná jim zaklepat na dveře?

A tak pro mě Dana ve čtvrtek večer přijela a jeli jsme k nim na samotu. Byla jsem ráda, že si o celé věci můžu konečně promluvit s někým, kdo zná můj rodný jazyk a tím pádem se plnohodnotně vypovídat z pocitů, které mnou zmítali už tolik týdnů a měsíců? Její hostitelka nám udělala bezvadné steaky a my dvě jsme seděly na zahradě snad do dvou do rána a povídaly a povídaly? Ke konci už o všem možném? Ne jenom o událostech posledních dnů. Trochu jsem se uklidnila a povídání s ní mi hodně pomohlo. Úplně v pohodě jsem ale nebyla?

V pátek jsem si přispala. Byla jsem tak vyčerpaná. Spánek v naprostém klidu na této samotě, bez věčného řevu dětí a kolem jezdících aut, mi pomohl a ani mi nepřišlo, že spím tak dlouho. Zato probuzení nebylo podle mých představ. Dana přišla s tím, že jí volal její kamarád z New Yorku a že za ním jede. No, jednak jsem se necítila na to, jet do New Yorku a bavit se s cizími lidmi v místních barech a jednak na Daně bylo vidět, že s mojí účastí ani nepočítá, protože by s oním? kamarádem? chtěla být sama. Takže zůstává otázka co se mnou, že? Na to mi bylo řečeno, že žádný problém, abych klidně zůstala tam a ona až se vrátí v neděli mě zase odveze k mojí koordinátorce?

Bylo mi trapně tam zůstávat a být na krku té sympatické paní, která z toho byla asi stejně v šoku jako já, ale představa, že se vrátím zpět ke koordinátorce mi byla o mnoho nepříjemnější?. Proto jsem na konec souhlasila s tím, že tam zůstanu do neděle?

V pátek odpoledne jsem odvezla Danu na nádraží na autobus směr New York a vrátila se do opuštěného domu uprostřed lesů. Ani naše hostitelka nebyla doma. Najednou jsem nevěděla co dělat. Připadala jsem si strašně sama. Bezradná a na konci svých sil. Všechny vzpomínky a noční můry se mi stále dokola vracely do mé hlavy a já začala panikařit. Byla jsem jako omráčená. Tenkrát poprvé ve svém životě (a pevně věřím, že naposled) jsem si sáhla na svoje vlastní dno. Pláč, který se spustil jako nečekaná bouře mě vysiloval na tolik, že jsem nebyla schopná rozumě myslet. V hlavě mi zněly úryvky z těch hrozných posledních dní a stále do kola jsem si připomínala Jonovu větu:?Nevolej mi. Až se z toho dostanu, zavolám ti sám. Dej mi čas.? Nešlo mi to na rozum. Jak se to mohlo všechno takhle zhroutit? Ta krásná pohádka, kterou jsem prožívala se prostě najednou, jako mávnutím kouzelného proutku proměnila v děsivý horor.

Pláč nešel zastavit. Nevěděla jsem co dělat a kam jít. Uvnitř v domě mi to připadalo, jako by na mě padaly všechny stěny a venku mě vystrašilo i sebetišší zašustění v korunách stromů. Tak takhle to vypadá, když se někdo zblázní!? blesklo mi hlavou? Nevím, co tenkrát bylo tím impulsem, že jsem začala lítat po domě jako splašená a shánět nějaké pilulky, prášky, léky prostě cokoliv, co by mě uklidnilo, utišilo, uspalo?

Od té chvíle si toho moc nepamatuju. Volala jsem Jonovi, ačkoliv si to nepřál a podle jeho vyprávění jsem mu do telefonu blekotala něco o tom, že se s ním chci rozloučit a tak? Všichni andělé strážní, které mám, při mně tenkrát museli stát, protože jinak by mi ten telefon každej normální člověk asi zavěsil se slovy, že větší hysterku neviděl. Jenže Jon udělal pravý opak. Sedl tenkrát do auta a cestu, která by mu normálně trvala asi 45 minut, zvládl za půl hodiny a najednou se objevil mezi dveřma. Seděla jsem na pohovce v obýváku. Naprosto zničená a malátná. V tu chvíli jsem nevnímala nic. Jen jeho. Měla jsem najednou ohromnou radost, že při mně někdo stojí a že už nejsem sama.

Pocit úlevy se postupně zvětšoval během našeho rozhovoru. Přesunuli jsme se na zahradu a seděli na lavičce. Mluvil na mě klidným a zdálo se i vyrovnaným hlasem?? Co blázníš? Víš, kolik je na světě lidí, kterým na tobě záleží? Přece bys jim neudělala něco tak strašného jako jsi měla v úmyslu??

Odpovídala jsem jenom kýváním hlavy. Hlas mi nefungoval. Neměla jsem sílu, vydat ze sebe ani hlásku. A navíc. Šíleně mě rozbolela hlava? Jon mluvil dál. Pomalu, klidně a bylo na něm vidět, že váží svá slova. Ani jedna zmínka o nás dvou. V tu chvíli mi to ale bylo jedno. Hlavně, že už nejsem sama? Do toho všeho se vrátila moje hostitelka domů. Ptala se co se stalo a Jon jí tam něco vypravoval.

Dodnes nevím, co jí řekl, ale vím stoprocentně, že celou pravdu ne. Pak se vrátil za mnou ven.? Pojedeš se mnou. Nemůžu s tebou tady zůstat, protože moji rodiče dneska slaví narozeniny, ale nechci tě tady nechat. Pojedeš se mnou?!?

Tak na oslavu jsem teda neměla chuť ani náhodou. Navíc jsem si nedovedla představit, že bych se ukázala před lidmi, kteří znají moji bývalou hostitelskou rodinu a bez pochyby alespoň náznakem věděli, co se u nás stalo. Kroutila jsem hlavou na znamení odporu a nesouhlasu, ale evidentně mi to nebylo nic platné.? Už jsem řekl. Nenechám tě tady. V tomhle stavu nemůžeš zůstat tady na té samotě. Pojedeš se mnou. Tvá bývalá rodina tam nebude. Nikdo nic neví. Teda kromě mých rodičů a ti tě nesežerou. Nemáš se za co stydět. Ať je to jak je, ta oběť jsi tady ty a tím to končí. Pokud se nebudeš cítit dobře, půjdeš si prostě lehnout. Ale jedeš se mnou.?

A šel mi sbalit věci. V tu chvíli už jsem se nezmohla ani na odpor. Rezignovala jsem. Bylo mi už jedno, jak tohle celé dopadne. Byla jsem hrozně, ale příšerně unavená. Rozloučila jsem se s paní domu, poděkovala za její pohostinnost, nasedla do auta a jeli jsme. Z toho večera jsem toho moc neměla. Musím ale přiznat, že jeho rodiče se ke mně chovali naprosto báječně. I Jon byl velice galantní a příjemný. V autě jsem se ho ptala, jak mě hodlá představit hostům na oné párty. Zastavil auto u krajnice a podíval se na mě:? Nevím, proč se mě na tohle ptáš. Nikdy jsem neřekl, že to, co k tobě cítím vypršelo a že se hodlám schovávat za tu otřesnou situaci a tvrdit, že mezi námi nikdy k ničemu nedošlo. Mé city se nezměnili, jen potřebuju čas, abych si všechno srovnal v hlavě. Představím tě jako svoji přítelkyni a ani na okamžik nepochybuj o tom, že bych to bez tvé otázky udělal jinak.?

Zařadil rychlost a pokračoval v jízdě. Jak jsem už napsala jeho rodiče mě uvítali s otevřenou náručí a když jsem se vítala s jeho maminkou, neubránila jsem se slzám. Byla jsem příšerně unavená, ale chvilku jsem na oné oslavě přeci jenom vydržela a dokonce si myslím, mi to i trochu pomohlo. Po dvou hodinách mě ale únava zmohla natolik, že jsem se nakonec omluvila hostům a odešla si do pokoje lehnout. Ložnice jsme s Jonem měli samozřejmě oddělené a tak jsem měla celý pokoj jenom pro sebe. Dala jsem si horkou sprchu a lehla si do hebkých, měkkých a voňavých peřin. Hlavou se mi honilo tolik věcí. Byla jsem unavená, připadala jsem si ukřivděná a podvedená, daleko od domova a hlavně SAMA. Tichý pláč se rozléhal pokojem. Měla jsem strach, aby mě nikdo neslyšel a tak jsem své vzlyky dusila do polštáře?

Naprosto vyčerpaná a vysílená sem nakonec usnula velice neklidným a ani trochu hlubokým spánkem. Těžko se popisuje stav, ve kterém jsem se nacházela, takže prosím o omluvu. Nedokážu to asi vyjádřit slovy tak, aby se do toho druhý dokázal vžít?

Druhý den ráno jsem vstávala do prázdného domu. Nikdo tam nebyl. Sedla jsem si tedy do obýváku a začala číst nějaký časopis. Najednou se otevřeli dveře a v obýváku se objevil Jon.?Byl jsem pro něco dobrého k snídani. Spala jsi dobře???V rámci možností. Hlavní je, že jsem alespoň na chvíli usnula. Dala bych si jenom kafe a hned po tom se sbalím a pojedu zpátky. Nechci tě otravovat???Nes­mysl. Přece nepojedeš autobusem. A vůbec. Neotravuješ. Potřebuješ mít u sebe někoho, kdo tě vyslechne a kdo na tebe dá pozor. Zůstaneš tady a v pondělí tě odvezu zpátky.?

Jak řekl, tak se i stalo. Sobotu jsme strávili společně. Byli jsme se projít v parku, naobědvat v restauraci, povídali si. Byl to docela pohodový den. Ani jednou však nepadla řeč na situaci, která se takto vyhrotila a ani na nás dva. Jen párkrát, zřejmě ze zvyku, mě Jon chytil za ruku, ale jakmile si uvědomil, co dělá, okamžitě mě pustil. Bodalo mě to u srdce. Tak nějak jsem cítila, že tohle znamená definitivní konec naší krásné pohádky, o které jsem tolikrát snila a do které jsem vkládala celé své srdce.

V neděli jsme byli doma. Koukali na video a povečeřeli s jeho rodiči. V pondělí ráno jsem si sbalila svoje věci, rozloučila se a poděkovala za jejich pohostinnost a Jon mě odvážel zpátky k mé koordinátorce. Cestou tam jsme se stavovali ve škole, kde jsem navštěvovala kurzy Španělštiny, abych se odhlásila a zrušila všechny lekce, které jsem měla naplánovány. Když už jsme byli skoro na místě, ze kterého jsem před třemi dny utekla a slibovala si od toho úlevu a pomoc, navrhl Jon oběd. Souhlasila jsem. Pro mě to byla poslední příležitost jak s ním v klidu poobědvat a strávit alespoň o hodinku víc.

Sedli jsme si do jedné útulné restaurace typu? hamburger sem haburger tam, všude hamburger? a objednali jídlo. Dlouho vázla řeč, až se slova ujal Jonathan a to co mi chtěl říct mi vyrazilo dech.?Chtěl bych ti říct něco, k čemu jsem se rozhodl v posledních pár dnech a o čem si myslím, že by jsi měla vědět. Hodně jsem přemýšlel o tom, co bude dál. Co mám dělat, jak se zbavit pocitu viny, že jsem nezakročil dřív a jak se vyrovnat s tím, že mezi námi dvěma to vypadá takhle. Nedovedu si představit, že bych tu měl zůstat. Proto jsem se rozhodl, že se odstěhuju. Mám v úmyslu sbalit auto, všechny mé věci a odstěhovat se zpátky do San Diega, do Californie. Tam jsem to měl vždycky rád a vím, že tam budu šťastný. Tady ne. Ne po tom všem. A taky. Jsem už velkej kluk na to, abych bydlel u rodičů. Chtěl jsem ti to říct a taky jsem se tě chtěl na něco zeptat. Potřeboval bych od tebe slyšet, že se na mě nezlobíš za to, že jsem tě nepřímo donutil k tomu, abys tu situaci začala řešit a vyřešila ji jednou pro vždy. Prosím, řekni, že se na mě nezlobíš. Řekni to?..?

Díval se na mě prosebným pohledem. Hledal u mě odpuštění? Za co? Za to, že mě nikoliv nepřímo, ale právě on donutil k tomu, abych zničila svůj pobyt ve Státech a abych se vzdala práce s dítětem, které jsem zbožňovala? Za to, že podle všeho pro mě pobyt v USA skončil a co nevidět mi předají letenku zpátky domů? Za to, že náš sen, lépe řečeno naše sny, se rozplynuli jako ranní mlha? Za to, že je zmatený a že neví jak se se vzniklou situací vyrovnat? Slzy mi tekly po tváři a já sama v té chvíli nevěděla, co mu mám říct. Věděla jsem, že mu nikdy nebudu mít za zlé, že on byl tou poslední a hlavní kapkou v poháru, který se plnil tak dlouho až přetekl. Věděla jsem, že toho člověka, který sedí naproti mně a který mě opouští, protože to nezvládá, nikdy nepřestanu milovat. Věděla jsem, že do doby, kdy jsem ho viděla na té fotce jsem nevěděla, co je to být bláznivě zamilovaná a neznala pravý význam slova vášeň.

Tohle všechno jsem věděla, ale co mu říct na to, že mě nechává napospas supům tady v těch krajích, bez pomoci, že odjíždí, že už totálně zazdil jakoukoliv možnost, šanci zkusit náš vztah ještě vyléčit?.co mu na tohle všechno říct, jsem neměla ani ponětí.? Co ode mě chceš slyšet? Že to není tak, že bych tě nenáviděla? No není. Nikdy tě nepřestanu milovat a ty to víš. To, co bylo mezi námi, pro mě bylo jako obrovské jasné světlo na konci dlouhého a černého tunelu. Byl jsi pro mě vše, o čem jsem kdy snila, co jsem si kdy představovala, můj maják v bouři, můj nejlepší přítel, moje láska, můj svět, můj život. Láska a nenávist k sobě mají hodně blízko, ale v tomhle případě jsou od sebe hodně daleko. Ne. Nemůžu tě nenávidět. Chtěla bych, abys byl šťastný a proto jsem ráda, že jsi se rozhodl jet tam, kde si myslíš, že šťastným budeš. Přeji ti jen to nejlepší, protože nic jiného si nezasloužíš??

Bez dalšího slova jsme dojedli své jídlo a pokračovali v cestě. Nenechala jsem se odvézt až před dům. Poprosila jsem ho, aby zastavil kousek od něho. Z nějakého důvodu jsem nechtěla aby věděl kde teď žiju. Vystoupila jsem z auta a ze zadní sedačky si vzala svoji tašku. I on vystoupil. Přišel ke mně, objal mě a nadechl se k tomu, aby něco řekl. Věděla jsem, že by se mi to nelíbilo, věděla jsem, že to co chce říct je SBOHEM. Nechtěla jsem to slyšet a proto jsem mu přiložila svůj ukazováček na ústa, abych mu zabránila mluvit.? Prosím tě nic neříkej. Nedělej to ještě těžší. Nesnáším loučení. Děkuju za všechno, co jsi pro mě udělal a za krásnou pohádku. Nikdy na tebe nezapomenu.?
S těmito slovy jsem se otočila a odcházela od něho. Ptáte se jestli jsem plakala? Ne ne. V tu chvilku ještě ne. Nechtěla jsem aby viděl, jak moc mě to bolí. Srdce mi tlouklo a cítila jsem bodavou bolest. Tohle je konec. Už ho nikdy neuvidím. Jediné, co mi zbylo je pár fotek a suvenýrů, které jsme nakoupili na našich věčných a fantastických výletech. Jon byl první muž, se kterým jsem se cítila jako princezna. První člověk, který mě vzal k moři (teda oceánu). První muž, který ve mně nevzbuzoval pocit méněcennosti a podřazenosti. První muž, který mi ukázal jaké to je, žít na plno a brát co život dává. První muž, který mě naučil vnímat lidi kolem sebe a prát se za to, o čem si myslím, že je správné. Muž, který mne od základu změnil. Vděčím mu za mnoho, včetně záchrany před něčím, co by bylo mým posledním počinem na této planetě?

Došla jsem do domu mé koordinátorky, pusila na zem tašku a na její slova? tak co jak bylo?? odpověděla pláčem. Všechno jsem jí to vysypala. Myslela jsem si, že tohle už nerozdýchám. Chtěla jsem jet domů. Nasednout na letadlo a okamžitě odletět z té země, která mi zřejmě nebyla souzena?

Přesně už si nepamatuji, jestli se následující události seběhly hned druhý den, nebo jestli jsem někde v koutku sebe našla ještě trochu síly k odolávání. Každopádně ať už to bylo hned druhý den po tom, co jsme se rozloučili u auta nebo den následující, jedno vím jistě. Už v minutě, kdy jsem udělala první krok od toho auta se mi neskutečně stýskalo. Nedovedla jsem si představit jeden jediný den bez něho. Bodavá bolest u srdce nepřestávala a v hlavě jsem neměla nic jiného než jeho tvář. Tolik mi chyběl.

Chodila jsem jako tělo bez duše. V tu chvíli jsem jí ani neměla. Odjela s ním. Bála jsem se, že už ho nikdy neuvidím. Že už mě nikdy nesevře v náručí, neobejme, nepolíbí, neřekne, jak mě miluje, že nikdy neuslyším jak vyslovuje mé jméno s tím hloupým americkým přízvukem?.Jána? Bála jsem se. A zase jako už tolikrát za posledních několik dní jsem si připadala sama a ztracená. Protože si vážně nejsem jistá, kdy přesně se události okolo Jonathana dali opět do pohybu, budeme to brát tak, jako že jsem byla děsně silná a celé se to dalo do pohybu až o den později, tedy ve středu?:o)

Ráno jsem se probudila docela pozdě. Doma byla jen má koordinátora a její nejmladší syn? Sešla jsem dolů po schodech a vešla do kuchyně, že si udělám kafe a vezmu si něco ke snídani? V tom mě napadla zoufalá myšlenka. Moje touha vidět nebo alespoň slyšet Jona byla prostě silnější než já a tak jsem přes veškeré jeho zákazy a prosby, ať to nedělám, vzala telefon a vytočila jeho číslo? Chvíli to zvonilo a pak to vzal:?Halo?…?
Srdce mi tlouklo, že to muselo být slyšet snad i v tom telefonu. Najednou jsem ale nevěděla co mu mám říct? Vrať se? Chybíš mi? Nemůžu bez tebe žít? To bych se asi strašným způsobem ponížila a to jsem nechtěla. I hlasivky mi najednou vypověděly službu. Cítila jsem jak mi po tváři stéka horká slza?.?Halo? Je tam někdo? Halo??

Jeho hlas zněl naléhavě. Až řekla bych prosebně. Ne. Je to blbost. Kdyby mě chtěl vidět tak mi dávno zavolal. Zavěsila jsem. Otřela si slzy a pokračovala v přípravě své snídaně? Asi za pět minut na mě volá moje koordinátora ze svého horního pokoje?.?Jána? Ty jsi volala Jonovi??
Hrklo ve mně. Je snad telepatka? Špehuje mě? Napadalo mě v tu chvíli, ve zlomku sekundy, miliony podlých způsobů jak takovouhle informaci mohla dostat, ale ani jeden mi na tu sympatickou a příjemnou mladou ženu neseděl? Najednou se mi rozsvítilo a začala jsem se třást?.

Došlo mi co jsem udělala. Zapomněla jsem totiž na to, že v USA existuje jakási služba, která umožňuje to, že když k vám někdo volá a zachová se tak jako já (tedy nepromluví) a vy chcete zjistit, z jakého čísla byl uskutečněn poslední příchozí hovor, vytočíte hvězdičku a nějaké dvoumístné číslo (jaké si už nepamatuju) a umělý hlas počítače, Vám to číslo pěkně naservíruje na stříbrném táce?. A to prozradilo i mě. Samozřejmě, že jsem byla s touto službou seznámena, už na začátku mého pobytu tady, ale v tu chvíli, kdy jsem vytáčela a následně pokládala ten ranní telefonát jsem si tohle prostě neuvědomila??Ne­volala, proč??
V takové zkratové situaci mě nenapadlo nic jiného než lhát. Styděla jsem se za to, že jsem to udělala. Když už jsem to číslo vytočila, pak jsem mu měla něco říct a ne zbaběle zavěsit??Protože Jon právě volá a tvrdí, že jsi mu volala tak si to dole vezmi? já to položím až to zvedneš?.?
Roztřásly se mi kolena. Pane Bože! Tak to sem si navařila pěknou kaši? No nic, tak teď už to musím dokončit. Zvedla jsem telefon. Držela jsem sluchátko těsně u aparátu a ještě na zlomek sekundy přemýšlela nad tím, že to zavěsím. Nevěděla jsem jak mu to vysvětlím? Chovala jsem se zkrátka jako neskutečně praštěná a zamilovaná puberťačka?

Nakonec jsem sebrala všechnu odvahu, která mi ještě zbývala, zhluboka se nadechla a sluchátko přiložila k uchu??Dobré ráno???Jána? Ty jsi mi volala viď?? jeho hlas zněl? zkrátka jinak. Ne, jako v den, kdy jsme se loučili, jinak. Na druhé straně na mě mluvil můj starý Jon. Takový jakého jsem ho poznala. Šťastný, uvolněný, veselý a svůj. Zaskočilo mě to.

Čekala jsem, že bude naštvaný, rozladěný, uražený nebo cokoliv, ale takhle příjemný tón mě prostě vyvedl z míry? Přesto přeze všechno, že jsem cítila, že není naštvaný a že ho můj telefonát nepopudil, jsem se rozhodla zapírat?. ZAPÍRAT, ZAPÍRAT, ZAPÍRAT?..:o)?Já? Nevolala, jak jsi na to přišel?? No samozřejmě, že z něho vypadlo to, co jsem si myslela?? Vytočil jsem číslo, které mi to sdělilo. Někdo z tohohle čísla mi volal. Nikoho jiného tam neznám. Jenom tebe???Já ti ale vážně nevolala. Dlouho jsem spala. Teprve teď vstávám, jdu si udělat snídani a kafe a v tom na mě volají, že jsi na drátě? To je divný, viď??

V duchu jsem se modlila, aby se v tom přestal nimrat. Věděla jsem, že mi stejně nikdy neuvěří, že jsem to nebyla já, kdo mu dneska ráno volal a právě proto jsem rozhovor na toto téma chtěla ukončit? Zřejmě to ze mě vycítil. Najednou obrátil. Už se nevyptával. Přestal pátrat po tom, zda jsem to byla já nebo ne.? Myslel jsem, že mi voláš, protože jsi četla ode mě mail.??Nečetla jsem maily. Jednak tady není internet a musím na webTV, což je tak děsně pomalá služba, že by u toho jeden brečel a jednak ti povídám, že jsem před chvilkou vstávala a dělám si snídani???Aha tak až se nasnídáš, tak i přesto, že musíš přes webTV, prosím jdi si přečíst maily a pak mi zavolej???Neza­volám. Slíbila jsem, že nebudu volat a tak ti nezavolám, svůj slib hodlám dodržet?? No tak najednou jsem dělala hrdinku, co? Jen jsem ho chtěla trochu pozlobit?.

Ve skutečnosti jsem se nemohla dočkat, až rozhýbu tu televizi a webTV a dostanu se na maily? V tu chvíli jsem si taky uvědomila, že bych měla dát vědět domů, že jsem v pořádku a že jen co bude trochu lepší situace ohledně přístupu na internet, tak jim podám zprávu, co se mnou je. Já jim totiž jen v rychlosti napsala od Dany o víkendu vzkaz, ať mi nevolají a přestanou posílat poštu do rodiny, že jsem odtamtud odešla a že se jim ozvu??Ale zavoláš. Já vím, že zavoláš? Zatím se měj. Uslyšíme se později.?

Zavěsil? Srdce mi ještě tlouklo a nohy se mi třásly. Tváře mi hořely a najednou jsem nevěděla co s rukama? Dolů přišla moje koordinátora a ptal se, co chtěl?? Nevim. Prý sem mu volala. Tak volal zpátky. Mám si jít přečíst maily a pak mu zavolat.?? Tak proč tu ještě stojíš??? Protože jsem ještě nesnídala a mám hrozný hlad a chuť dát si moje ranní kafe a cigaretku a navíc? Na televizi se dívá ten tvůj malej divoch, takže tam stejně nemůžu? Dávají medvídka Pů a to mu přece nemůžu udělat, abych mu to uprostřed příběhu vypla?:o)?

Najednou jsem se cítila o moc líp. Měla jsem obrovskou chuť k jídlu a házela úsměvy na všechny strany. I kdybych se musela vrátit domů, i pocit, že malou Áju jsem ztratila navždycky, i přes všechnu bolest a zlost, která se ve mně hromadila a které jsem byla plná i přes všechny tyhle pocity a holé fakty jsem se cítila zase líp.

Díky němu. Nemohla bych jen tak opustit Státy když bych věděla, že on se na mě zlobí, že alespoň nezůstáváme přáteli. Tak moc mi na tom člověku záleželo. Tak moc jsem toho muže milovala? Nasnídala jsem se venku. Byl krásný den a já prostě neměla chuť sedět v té malé kuchyňce spojené s jídelnou. Seděly jsme tam obě a povídaly si.

Snědla jsem pár borůvkových baget, vypila hrnek výborného kafe a vykouřila svou ranní cigaretku. Přišel za námi i ten malej Ďáblík, koordinátory syn, který si získal moje sympatie hned první větou, kterou mi řekl, když mě poprvé uviděl:?Zase se neožením??

Bylo mu asi pět nebo tak nějak a byl to velice bystrý a vtipný klučina, který si s ničím a nikým nebral dvakrát velké servítky?. Byla s ním legrace.?Medvídek Pů už skončil?? zeptala se ho máma.?Jo.??Tak půjdeme na procházku!?
Kluk se zamračil, zvedl oči v sloup a pravil:?Nikam nejdu. To raději umeju nádobí??Můžeš začít a hned po tom půjdeme na tu procházku.?

Ten malý klučina hned pochopil, že si mamina z něho jen utahuje, a že se té procházce, která pro něho byla povinná každý den kromě sobot a nedělí, prostě nevyhne a rezignoval?? To nemá cenu. Já se chci dívat na televizi??? Na tu se stejně dívat nemůžeš. Tam teď jde Jána. Přečíst si emailovou poštu, takže máš smůlu.?
Svraštil obočí, dolní ret ohrnul přes ten horní, přesně tak jak to dělají děti, když s něčím nesouhlasí, sednul si na lavičku, ruce složil do klína a seděl. Jenom nohama klátil dopředu a dozadu, aby vypadal vážně znuděně a naštvaně.

Musela jsem se smát, při pohledu na něho. Bylo mi ho líto, protože jsem si vzpomněla na ta léta, kdy mě maminka nutila v zimě stavět sněhuláky, jen abych nechodila k hodné tetě, která mi vždycky pustila televizi a já se mohla dívat na cokoliv jsem chtěla? Jak jsem musela povinně chodit na houby, i když houby nesnáším, jak jsme v létě dva roky po sobě jeli s rodičema na chatu v Krkonoších, kde hlavním cílem dovolené bylo nasbírat litry borůvek?. Zkrátka jak jsem všechny tyhle aktivity nesnášela.

Jenže jakkoliv bych mu chtěla nabídnout nějakou odměnu, v téhle rodině jsem se do výchovy, či jiných rodinných záležitostí prostě nepletla. Nebyla jsem tam jako au-pair, ale jako host. Pro děti jsem byla kamarádka a ne jejich vychovatelka a tak mě ani nenapadlo narušovat řády, které v téhle rodině byly pevně stanoveny.?Tak šup. Obuj se a jdeme???Mamíí­íííí??? No jak chceš, čím dýl tu budeš sedět a kňourat o to déle se vrátíme?.?
Kluk rezignovaně vstal, za dveřmi si nazul boty a vrátil se zpátky.?Tak my jdeme. Koukej se zvednout a jdi na ty maily? A klidně mu zavolej, kdybys chtěla???Nebudu mu volat. Slíbila jsem, že mu dám pokoj, tak mu ho dám??

Usmála se na mě takovým tím úsměvem, který vám dává jasně najevo, že si stejně myslí svoje a pomalu odcházeli. Odnesla jsem hrníček do kuchyně, umyla si ruce a šla do obýváku rozhýbat ten zázrak. Byla jsem čím dál tím víc zvědavá, jaký mail tam na mě čeká. Nemohla jsem se skoro ani dočkat, až ten šnek webTV načte stránku českého portálu seznam.cz. Trvalo to snad věčnost.

Nakonec se ale spojení podařilo a já ve schránce kromě jiných emailů měla opravdu i mail od Jona? Všechny ostatní jsem v tu chvilku ignorovala a otevřela právě ten, na který jsem byla zvědavá nejvíc. Pohodlně se u:,–(ila u televize a začala číst?

Moje nejdražší Jano,

Ahoj miláčku. Doufám, že se máš dobře. Já se cítím o mnoho lépe ohledně událostí posledních dní, myslím, že teď už to bude jenom lepší. Chtěl jsem ti napsat, protože ti potřebuji říct pár věcí. Za prvé a to je to nejdůležitější, nikdy jsem se s tebou nechtěl rozejít, jen jsem se potřeboval odpoutat od té celé ošklivé situace. Pamatuješ si, když jsi mi poprvé řekla o celé té záležitosti a já ti na to odpověděl abys okamžitě opustila ten dům i když bys musela na čas odjet zpátky do Evropy a nebo se třeba přestěhovat do jiné rodiny? Ať už by to bylo jedno nebo druhé, jasné je to, že takhle by jsi byla v bezpečí a zdravá, a já bych byl o mnoho raději, kdybys byla v bezpečí a zdravá a třeba daleko ode mě nežli blízko u mě na o malinko delší dobu, ale v nebezpečí. Stále stojím o to, dostat šanci, abychom my dva mohli být spolu, ale za naprosto běžně normálních okolností. Pak bychom viděli, jaký by náš vztah mohl být beze všech těch potíží a problémů, které jsme měli dosud? Jestli nedostaneme tu šanci nebo ji třeba nedostaneme teď hned, ale za nějaký čas, pak budu smutný, tak jako tomu je teď. Chybíš mi.

Rozhodl jsem se, že nepojedu autem 2000 mil daleko, abych shledal sám sebe uprostřed zóny nikoho a pak se probudil o pár týdnů později a sám sebe se v duchu ptal,?jak jsem se sem k čertu dostal??. To se nestane. Můj útěk nic nevyřeší a ničemu nepomůže. I přesto, se ale musím odstěhovat od mých rodičů a konečně dospět? čas pro tohle už nadešel. Začal jsem se velmi vážně zajímat o práci v oblasti Washingtonu DC a Baltiomoru, protože je to skvělá oblast a zároveň je to blízko k mé rodině (jen dvě hodiny autem) a je to místo, kde bych si sám sebe dokázal představit.

Před týdnem jsi mi řekla, že mi zavoláš a dáš mi vědět, jestli se vracíš zpátky do Evropy a nebo jestli budeš mít jinou práci tady v US. Takže, já to pořád potřebuj vědět, která možnost z těchto dvou to bude. Cítil jsem se a stále cítím dobře, když jsi mi řekla po tom všem, co se stalo, že jsem udělal správnou věc (tím myslí, dohnání mě k tomu, abych vyšla s pravdou ven), děkuji miláčku, to mi opravdu udělalo radost. Nemám na tebe telefonní číslo do místa, kde teď bydlíš, ale opravdu potřebuji vědět, jestli zůstáváš v US nebo jedeš zpátky domů. PROSÍM PROSÍM Jano, PROSÍM zavolej mi a dej mi vědět, já to prostě potřebuji vědět, prosím hned mi zavolej abych o tobě věděl, jak se máš. Nemohl bych existovat s tou nezodpovězenou otázkou, visící nad mojí hlavou? Napíšu ti ještě jednou moje telefonní číslo (uveden telefon) a prosím tě, abys ho použila. Prostě mi zavolej nebo zanechej vzkaz s tvým telefonním číslem. Vím, že můžu zjistit to číslo, ale opravdu by mi udělalo radost, kdybys mi zavolala ty. Je středa ráno půl jedenácté a já vím, že tvá situace tady v US se změní v následujících několika dnech, ale dokud si ještě blízko mě, prosím, zavolej mi.

Víš, já jsem trochu vychladl, a znova opakuji, jako už tolikrát, že je čas, abych si našel svoje bydlení. A jestliže budu stále v této oblasti, hned ve chvíli kdy budu mít dobrou práci si ho také najdu. A jestli budeš i ty stále někde poblíž rád bych tě vídal i když budu třeba několik hodin autem od tebe. Rád bych dostal opravdovou šanci pro nás oba, abychom mohli být spolu jako pár, být jen já a ty za normálních okolností. Myslel jsem vážně všechno, co jsem říkal o nás dvou, o tom, mít jeden druhého. A jestli teď není ten pravý čas a ty musíš zpátky do Čech pak tu šanci jistě dostaneme o něco později. A víš co? Nejsem naštvaný na tvou bývalou rodinu po tom všem, protože kdyby si tě oni tenkrát nevybrali a nezaměstnali tě jako au-pair, já bych nikdy neměl příležitost tě poznat a já děkuji Pánu Bohu, že jsem tě poznal. Jediné co chci je být s tebou. Prosím zavolej mi dnes nebo zítra!!! Prosím, miláčku, alespoň to pro mě udělej.

Tohle vím jistě: Miluji tě. Opravdu tě miluji, Jano. Všechny ty sny, které jsme spolu snili o společném bydlení a tak, všechny je chci. Myslel jsem to všechno vážně. Vím, že kdybychom dostali ještě jednu opravdovou šanci, mohli bychom si budovat společný život. To, co k tobě cítím, je naprosto něco jiného, než co jsem kdy cítil k ženě. Ty a já víme vše o svých problémech a slabostech, které každý z nás má. Teď nebo brzo, možná za pár měsíců nebo příští rok, jestli se budeš muset vrátit zpátky do Evropy, tak se pak můžeš vrátit, ale teď si myslím, že bychom měli dát ještě jednu šanci našemu vztahu, poznávat ještě více těch nádherných a báječných věcí, co můžeme podnikat společně. Vidíš, jediné na co dokážu myslet jsi ty. Začínám tady bláznit, protože mi strašně chybíš a protože tě miluji. Náš vztah přece nemůže skončit!!!

Když jsem s tebou tak jediné na co dokážu myslet je ta nádhera která je mezi námi dvěma. Vidím hluboko do tvých překrásných modrých očí a cítím tu něžnost a lásku v tvém srdci a duši a jak propojeni jsme my dva spolu. Chybí mi držet tě v náručí. To bezpečí a klid, které cítím, když tě držím je jedinečné a já vím, že ty to cítíš stejně. Co mě však nejvíce bolí je pomyšlení na to, že náš vztah už nedostane žádnou šanci, protože tě nesmírně miluji a to, když tě nemám u sebe? protože teprve teď vím, jak moc bolí tě nemít, postrádat tě. Možná teď potřebuješ trochu času, možná potřebuješ jet zpátky domů a postarat se o nějaké věci tam, ale jestli se někdy vrátíš nebo jestli zůstaneš teď tady, chci abys věděla, že dveře do mého srdce jsou ti navždy otevřeny. Skoro jsem zešílel za těch pár posledních dní, protože jsem ti tohle všechno potřeboval říct.

Vím, že když se dva lidé milují tak jako my dva, pak je nic nemůže zastavit od toho, aby byli spolu. Žádná práce, žádá víza, žádný let letadlem, nic. Vím, že ty a já máme dost síly na to být spolu, že můžeme a přijdeme na cestu jak být spolu, ať už to bude teď anebo v blízké či daleké budoucnosti. Letenku? Tu si můžu koupit to je jednoduché. Myslel jsem a stále myslím vážně i ten výlet na Island (pozn. kromě ostatních šíleností jsme si vymysleli i to, že v době mé dovolené spolu poletíme na Island. Jeden týden na Islandu, druhý byl plánován s mým neznámým kamarádem na Niagarách?.:o) ). Já tam chci letět a chci tam letět s tebou. Chci hodně věcí dělat s tebou. Všechny. Takže koupit letenku z Evropy do USA nebo naopak je pro mě úplná hračka. Jak jsi mi jednou řekla. Lidé jsou spolu pokud to chtějí a dělají všechno proto, aby to tak mohlo být. Pokud na to všechno miláčku budeme dva, dokážeme to. Uvidíš.

Jano, tohle mi láme srdce. A to není správné protože my dva máme něco neskutečně silného a krásného a tyhle city se pro mě nikdy nezmění. Jestli je ale pro tebe teď těžké být se mnou nebo nemůžeš nebo nechceš nechat své srdce pro naši lásku otevřené, jako to dělám já, pak to pochopím, ale potřebuji to slyšet. Jednou jsi řekla, že nevědomost je ta nejhorší věc na světě? a já potřebuji vědět, jak to cítíš ty a kde tě najdu. Prosím, prostě mi zavolej zítra nebo dnes a dej mi vědět jaké jsou tvé plány, kde budeš. Pokud budeš potřebovat odvézt na letiště nebo do nové rodiny pak to pro tebe udělám. Prosím tě a naléhám, udělej mi tu laskavost a dej mi vědět, jak se máš. Miluji tě.

Ukončím tento dopis větou: miluji tě! Chybíš mi! Potřebuji tě! Naslouchám teď svému srdci a vzpomínám na všechny krásné a úžasné věci, co jsme spolu zažili a moje instinkty mi říkají, že tě musím mít a že tě budu mít, jenom ty o tom ještě nevíš? - doufám, že teď se směješ, protože tohle bylo docela vtipný?.

Dostanu Janu, jenom ona o tom ještě neví?.!
( vkládám další poznámku, protože tohle potřebuje vysvětlení, abyste si nemyslely, že mu totálně ruply nervy a zbláznil se. Věta? Dostanu Janu, jenom ona to ještě neví?!? má svojí minulost a kratičký příběh a vlastně se vůbec netýkala mě. Byli jsme na den Svatého Patrika (irský svátek) v restauraci, kde se tenhle svátek velmi bujaře a ve velkém počtu hostů slavil. Dostali jsme zelené Klobouky a kdo ví co ještě. No zkrátka tam byla legrace. Byla jsem tam tenkrát já, Jon a Maja. Maja nechtěla původně jít, prý aby nám nedělala křena, ale protože na ten den měla od rodiny volno, nechtěla jsem jí nechat samotnou a Jonovi jsem to nějak vysvětlila. Pochopil to a aby mi pomohl jí přemluvit, řekl jí, že na té oslavě bude jako číšník obsluhovat jeho bratranec a to že je prý kus chlapa. No ono, při pohledu na Jona vám muselo být jasné, že jeho rodina se? prostě povedla? a tak ani já ani Maja jsme nepochybovaly, že jeho bratranec opravdu kus chlapa bude. Maja se nakonec dala zlákat a ráda s námi jela. Jen jsme vlezli do restaurace, potkali jsme onoho krásného bratrance ve dveřích. No, můžu vám říct, že Jon ani trochu nelhal. Kus chlapa to opravdu byl. Tak trochu podobný Bradu Pittovi akorát trochu vyšší. Protože jsme znali já i Jon suverenitu Mají a jen tak nás od ní něco nepřekvapilo, zůstali jsme na ni koukat, když jsme zjistili, že asi aniž by si to sama uvědomila, visela na tom klukovi očima jako můra na světle, zkrátka od první minuty po něm šla, jako jak se říká slepice po flusu. Když se probrala z prvotního tranzu, protože jí vyrušilo ze snění to, že já, Jon i jeho bratranec jsme se smáli jejímu andělskému výrazu, prošli jsme celou restaurací a stoupli si k baru. Objednali jsme si pití a vedli nezávazný hovor. Maja stále nespouštěla oči z toho chlapíka, což byl nadlidský výkon, představíme-li si, že v restauraci bylo tou dobou asi 80 hostů a na place jediný číšník? Jonův bratranec. Asi po půl hodině hypnotizace z ničeho nic do trochu utichlé restaurace, kdy na jednou všem váznul hovor a skoro nikdo nehlučel Maja pronesla směrem k poletujícímu Jonovu bratranci onu osudnou větu: Dostanu ho. Jen on o tom ještě neví?! A vypila na ex pivo, které si právě koupila na baru. Smáli jsme se tomu ještě cestou domů, dlouho po tom, co do polotiché restaurace zahlásila onu větu. Proto ji Jon použil v tomto dopise. Protože pro nás měla určitý význam?. Tolik na vysvětlenou.)

O. K. Je čas jít. Od teď to nechávám na tobě, miláčku. Jen si pamatuj, že tě miluji.

Navždy

Jonathan

Seděla jsem v tom obýváku na zemi, před sebou klávesnici na ovládání web TV a slzy mi tekly po tvářích jako hrachy. Měla jsem pocit, že jestli jsem kdy měla možnost létat, pak je to právě teď. Pocit neskutečného štěstí, který mi vháněl slzy do očí, až nebezpečně krásný pocit do mého srdce a horkost do tváří mi prostě vyrážel dech. Po tom všem, čím jsem si prošla, po tom, co jsem pohřbila veškeré naděje na to, že já a Jon bychom spolu mohli někdy? vrátit čas? a začít znova, po tom, kdy jsem se smířila s tím, že si sbalím tašku, poděkuji své koordinátroce za psychickou podporu a beze slůvka rozloučení odletím zpátky do Evropy bez naděje, že ho ještě někdy uvidím, po tom všem tohle.

Ten email jsem četla ještě asi šestkrát. Nemohla jsem tak nějak uvěřit tomu, co jsem na té televizi četla. Bála jsem se, že je to jen hloupý sen. Sen, který byl na můj vkus až moc živý a opravdový. Z toho? snu? a stavu bez tíže mě vytrhla právě Kate (koordinátora? už mě to nebavilo vypisovat?:o), která se vracela se svým synátorem domů z procházky. Našli mě tam tak, jak jsem popsala. Sedící na zemi, ubrečenou, ale nesmírně, neskutečně šťastnou.?Tak co? Dočteno? Můžu se zeptat, co bylo tak důležité, že sis to musela jít přečíst hned teď??
Nezmohla jsem se na jediné slovo. Ukázala jsem akorát na televizi, kde stále zářil text toho emailu. Velmi rychle pochopila, že si to může přečíst a asi ze zdravé ženské zvědavosti neváhala ani chviličku. Četla pomalu, až mi to připadalo jako věčnost.

Na jejím obličeji, byste nerozeznaly ani známečku jakéhokoliv citu, pocitu, či grimasy. Nic. Naprosto normální výraz. Zkontrolovala jsem televizi, jestli to nepřepnula na počasí nebo něco takového neutrálního, ale ne! Stále četla ten email, který já už znala pomalu nazpaměť. Když dočetla, otočila ke mně hlavu a povídá:?Zavoláš mu???Měla bych???Já nevím. Co myslíš???Nevím. V první chvíli jsem se zajíkala štěstím. Myslela jsem si, že to se mnou šlehne. Ty víš, jak mi na něm záleží, ale v druhé chvíli mi došlo, že k tomu, co jsem měla už skoro za sebou, k tomu, že se jednou budeme muset rozloučit a bude tady možnost, že se už nikdy neuvidíme, k tomu stejně jednou dojde. Pak si říkám, jestli by nebylo lepší, nechat to být. Nevolat mu a doufat, že on si nezapsal to číslo sem a nebude volat sám od sebe. Nevím. Vážně nevím. Mám strach z toho, že tenhle nechutně prázdnej pocit, to bodání u srdce a neskutečnou bolest po celém těle budu jednou zažívat znovu. Nechci to už zažít. Moc to bolí.??Chápu.??Máš pro mě radu? Jak se mám zachovat? Co dělat? Na jednu stranu si nepřeju nic jiného než aby mě zase držel v náručí, líbal a abychom byli zase spolu, vyváděli všechny ty voloviny jako před tím, ale na druhou stranu mám strach z loučení. Mám panickou hrůzu z toho, říct sbohem.?? Řeknu ti, co si o tom myslím já, ale neznamená to, že ti radím. Jen ti říkám, co si myslím. Rozhodnout se musíš stejně sama. Život je hrozně krátký, Jano. Podle toho, co jsi mi vyprávěla, jsi s Jonem za tu dobu, co ho znáš zažila víc věcí, než já a můj manžel za celé ty roky, co jsme spolu. Je to smutné, že to tak musím říct, ale je to tak. Pravda je ta, že mi za tu dobu taky už vychovali tři děti, což s sebou přináší spoustu jiných, odlišných starostí ale i radostí. Každopádně podle toho, co vím o něm a o tom, jak moc šťastná si s ním byla, bych nemyslela jen na to loučení, na to špatné. Lidé dělají špatná rozhodnutí a chyby a to častokrát bolí. Někdy lidé musejí dělat rozhodnutí takového kalibru, kdy to prostě někomu musí ublížit. Tak to tady chodí. Nikdy se v životě neohlížej zpátky. Nikdy. Na to je ten život opravdu moc krátký a ty nikdy nemůžeš vědět kolik času ti ještě zbývá. Žít naplno, ale střízlivě, to je umění. Přemýšlej nad tím, že pokud mu zavoláš, máte možnost spolu strávit možná týden, možná dva navíc, možná víc, to už ale záleží na osudu. Představ si, kolik věcí spolu můžete prožít za těch několik dní. Mysli na to, ale i na možný rozchod. Přemýšlej nad tím a uvidíš, která z těch věcí v tobě zanechá silnější pocit. Podle toho se řiď. Takhle to vidím já. Vlastně jsem ti neporadila tak ani onak, viď??? No to teda. Ještě víc jsi mi zamotala hlavu!?

Usmála se a se slovy, že si je jistá, že to dopadne dobře odcházela z pokoje. Vzala jsem si walkmana, cigarety a se slovy jdu se projít jsem opouštěla dům. Nevěděla jsem co dělat. Zavolat či nechat být? Možná vám příjde divné, že jsem se rozmýšlela. Jenže to, co jsem zažívala v den, kdy mě Jon vezl zpátky ke Kate ve mně stále zůstávalo. Stále to bolelo. Nikdy jsem ten pocit před tím nezažila a proto jsem taky nevěděla, jak se s ním poprat. Přemýšlela jsem nad tím, kolik času mi asi zbývá, než mě pošlou domů a nebo přidělí k jiné rodině, která může být i na druhé straně USA. Týden? Dva? Tři? Nebo to mám počítat na dny? Bylo mi tak nějak zvláštně. Hlavou se mi honili vzpomínky na ty úžasné dny a týdny, které jsme spolu zažili. Na všechny ty sny, o kterých se Jon zmiňoval v tom mailu, na všechny naše plány, které jsme spolu spřádali jako pavouček svou pavučinu.

Po tváři mi přeběhl letmý úsměv. Musím se rozhodnout. Prakticky mám dvě možnosti:
Nevolat a pak si myslím, že to pochopí tak jak to bude myšleno a o kontakt se mnou se nebude pokoušet, což by mě taky asi zabolelo, ale po tom všem už by se to snad dalo vydržet. Skončit to jednou pro vždy. Nemá cenu se trápit. Jednou to loučení stejně přijde?.

Nebo zavolat a pak si svoji pohádku o něco prodloužit. Přidat další kapitoly? Snít dál o svém princi a být alespoň o pár dnů déle šťastná,?vrátit čas?? Zadumaná do svých myšlenek jsem došla až na druhou stranu rybníka, který byl nedaleko domova Kate. Sedla jsem na trávu, na břeh a pozorovala jsem lidi kolem sebe.

Všichni mi přišli strašně bezstarostní. Šťastní a svobodní. Opřela jsem se o lokty a zaklonila hlavu. Nad sebou jsem v tu chvíli měla jenom čisté modré nebe. Tak čisté modré nebe, jako tenkrát? Dost bylo vzpomínek a vracení se zpátky? už vím co udělám?

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
velchi
Kelišová 6955 příspěvků 17.09.03 11:33

Ahojka,
teda ty nás ale napínáš, no co už, ale je to stejně moc hezky napsané.
Neuvažuješ o tom tohle vydat jako knihu, myslím že by se to ujalo.
Měšj se Míša

 
Anonymní  17.09.03 12:35

Teda Kopretinko, já myslela, že už nenapíšeš. Jako vždy je to moooc hezké!!!! A jak jinak v tom nejlepším jsi to uťala, to zase bude vyhlížení dalšího pokračování. Měj se hezky Iveta

 
ajka
Zasloužilá kecalka 744 příspěvků 17.09.03 13:29

téda Kopretinko ty mi dáváš. Konečně jsem to dohlatala do konce a teď takové napětí. Můj manžel by se dost nasmál, protože mě zná - jsem děsně zvědavá. Taky toho někdy zneužívá k překvapením a já můžu vždycky prasknout. Takže jsem fakt napnutá jak jsi se rozhodla.

Ajka

 
Anini
Kecalka 371 příspěvků 18.09.03 13:12

Ahoj Jani,
tak konečně je tu další díl!! Teda to je romantika, to si někdy říkám, že to moje lovení manžela bylo strašné fádní!

no nic, těším se na pokračování a jako Ajka, honem, honem, jsem stráááášně zvědavá!

MJěj se pěkně a piš.

Anna

 
Jirina
Extra třída :D 12054 příspěvků 18.09.03 18:27

Já taky s napětím očekávám, jak to všechno dopadne.

Akorát asi jsem ze začátku četla nepozorně a tak mi uniklo, co strašného se Kopretince v americké rodině přihodilo, že se rozhodla je opustit. Můžete mi to prosím někdo stručně napsat, ať neotravuju Kopretinku, když nemůže na net, a taky abych to nemusela hledat?

Díky Jiřina

Vložit nový komentář