Jak mi maminka našla ženicha XI. díl

Kopretinka01  Vydáno: 07.10.03

Ahoj holky moje,
právě jsem se vší parádou odletěla na MS. Už jsem ani nečekala něco jiného, takže tentokrát už neukápla ani slzička. Nevěřím tomu, že existuje spravedlnost. No nic. Nebudeme smutnit. Nemá to cenu se tím každý měsíc trápit a tak to prostě zmuchlám do takové velké šeredné koule a hodím za hlavu. Uklizečka to odpoledne uklidí :o) hihi Doufám, že se máte fajn. I když venku prší. Tohle je to nejlepší počásko na tuleníčko, nemyslíte? No každopádně je tu další díl a s ním i dva přecházející, mailové. Konečně se dostáváme k jádru věci, tak doufám, že vás to teď nepřestane bavit…:o) Mějte se všechny moc fajn a zase za tři týdny…
Kopretinka

Vrátila jsem se zpátky domů ke Kate. Zvedla telefon a vytočila jeho číslo? Chvíli to vyzvánělo a pak to zvedl.?Vybrala jsem si tu druhou možnost, takže zavěs a nech to zvonit??
Slyšela jsem ještě letmý usměv, takový to vzdechnutí, ale takové to, ze kterého i na tu dálku bylo poznat, že se usmívá?. Zavěsil? Vytočila jsem znovu jeho číslo a čekala, až se mi ozve záznamník s jeho hlasem??Ahoj tady Jonathan, omlouvám se, ale nejsem doma, zanechte prosím vzkaz a já se vám ozvu zpět, co nejdříve to půjde???Ahoj tady Jana??. Začala jsem svůj asi dvouminutový (nebo kolik tam byl limit) monolog a proslov?? četla jsem tvůj email a tak ti volám, vidím, že nejsi doma, tak ti nechávám zprávu, že jsem volala telefon na mě je?(udala jsem telefonní číslo ke Kate domů). Jestli budeš chtít, zavolej? Uslyšíme se později???.A za­věsila jsem. Musela jsem se usmát nad tím, jak jsem praštěná, ale já prostě nechtěla být za nic na světě ta, která mu bude volat a protože on neznal moje telefonní číslo sem ke Kate, musela jsem to udělat takhle? Sedla jsem si v kuchyni za stůl a čekala. Očima jsem hypnotizovala ten telefon, který měli v kuchyni přidělaný na zdi a od samotného aparátu vysela šňůra tak dlouhá, aby se s telefonem dalo chodit po místnosti, popřípadě i na zadní dvorek? Nic. No to snad není pravda. To mi dělá schválně. Tak nejdřív prosím, prosím zavolej mi a teď si dává na čas? Uvařila jsem si kafe. Pořád nic. Začala jsem si myslet, ž si moji legrácku se vzkazem na telefonu vyložil špatně a že se urazil? Ale ne! Takový on přece není!!! Rozhodla jsem se nečekat a vyšla ven před dům, kde si hrál malý Jeremy s Kate?.?Tak co? Dovolala ses???Dovolala, ale hned jsem to zase zavěsila? a řekla mu, aby to nezvedal, že mu nechám vzkaz???Proč???To je taková hra, víš? Akorát, že Jon asi nezná pravidla, protože mi nevolá zpátky?.?
Usmála se. Asi taky nechápala proč všechno dělám složitě, když to jde jednoduše. Jenže to je jedna z mých vlastností. Tak to prostě je.?Ty nečekáš, že zavolá zpátky? Tady ho neuslyšíš!??Ne, ať zanechá vzkaz, když chce?. Já udělala dost??
Najednou jsme se obě začaly příšerným způsobem smát. V tu chvíli nám to prostě přišlo vtipný. Moje blbost. Způsob, jakým jsem vyřešila tohle. Prostě všechno. Malý Jeremy na nás koukal a asi si v té hlavince v tu chvíli rovnal všechno, co právě slyšel a viděl. Myslím, že mu to moc smyslu nedávalo a tak po chvilce mávnul rukou a šel si hrát s dětmi od sousedů? Zůstaly jsme s Kate samy. Povídaly jsme si ještě asi tak hodinku, než se její dvě dcery vrátily ze školy domů. Pak začal každodenní kolotoč. Kate odešla připravovat oběd a já s holkama debatovala o tom, co bylo ve škole. Všechny tři jejich děti byly velice slušně a přísně vychovávány. Bylo na nich vidět a to nejen pouhým pohledem, ale i cítit právě z jejich chování, v jak moc chudých poměrech vyrůstali. Baráček Kate byla skromná řadovka, na okraji jednoho menšího městečka. Dvorek, že by se tam vešla tak akorát lavička se stolečkem a nic jiného, pokojíčky malé, že byli rádi, že tam nasoukali postel pro děti a zařízení několik let staré. Ale nestěžovali si. Ani jednou za těch několik týdnů, co jsem u nich žila si ani jeden z nich nepostěžoval. Jejich táta dřel jak mezek a máma kromě práce ještě dělala koordinátorku u agentury, přes kterou jsme do Států přijely já a Zuzka. Za těch pár týdnů, co jsem u nich bydlela jsem se naučila a pochopila spoustu věcí. Byla to jedna báječná rodina, která sice třela bídu s nouzí, ale v jejich tvářích se každý den odrážela spokojenost, radost a vděčnost. Za každou maličkost byli vděční. Slušní, milí, usměvavý a energií sršící lidé. Hodně krát jsem si pomyslela, jak je všechny obdivuji, jak takto mohou žít a mnohokrát jim v duchu skládala hold za to, co pro sebe navzájem, ale i pro ty druhé dělají. Kate byla ta nejlepší ženská, se kterou jsem se za svůj pobyt v USA setkala a do smrti ji budu vděčná, za její pomoc, pochopení a laskavost.

Najednou přilítla ven a křičí na mě?.?Jána. Máš na záznamníku vzkaz!?
Hrklo ve mně. Ten proradník proradná! Ne, že by se urazil, ale schválně počkal, až mi dojdou nervy hypnotizovat telefon a vzdálím se od něho. Pak zavolal a hraje moji hru, ale tohle mu teda nedaruju!!! Vešla jsem dovnitř a spustila přehrávání vzkazů??Ahoj. Tohle je vzkaz pro Janu, ženu, kterou nadevše na světě miluji a se kterou bych chtěl právě teď být. Volala mi a tak se ozývám zpátky. Jano, miluju tě a jestli mi okamžitě nezavoláš, tak si mě nepřej?.!?
Dostala jsem záchvat smíchu. Pobavilo mě to. Nevzdává se a tak jako tak to zase budu já, kdo mu bude volat a tím pádem i první? Má to dobře vymyšlené? Zvedla jsem telefon a vytočila jeho číslo? No počkej? Zavolala jsem Lucy (jedna z dcer Kate), pošeptala jí něco do ucha a podala jí sluchátko? Pak už jsem jenom sledovala její pobavený výraz, když mluvila do telefonu??Dobrý den, tady Lucy. Mám pro Vás vzkaz od Jany. Prý nemůže zavolat, protože z toho vašeho vzkazu, co jste jí u nás nechal oněměla a nemůže s Vámi mluvit? Omlouvá se?.?
Zřejmě jí došel dech? Slyšela jsem z telefonu Jonatahnův hlasitý smích? Lucy už taky v křečích skoro ležela na podlaze. Ze sluchátka, které držela v ruce se ozývalo?.?Jána, Jána, jsi tam? Vezmi si to sluchátko, chci tě slyšet?.?
Vzala jsem si od ní sluchátko a ještě se zbytky smíchu na rtech ho pozdravila??Ahoj. Jak se máš???Ty jsi ale podvodnice! Vyhrálas. Potřebuji tě slyšet, vidět, mluvit s tebou, držet tě v náručí prostě být s tebou?!??Promiň, ale já nemůžu dlouho telefonovat, protože já nemám na to to Kate zaplatit a ty už jsi meziměstský hovor. Nemohl bys mi zavolat zpátky???Samoz­řejmě?.??Ale fakt zavolej, ne že mě tu zase necháš sedět??
Zasmál se a zavěsil. Pověsila jsem sluchátko na vidlici telefonu a ihned jak to cvaklo, telefon opět začal zvonit. Zvedla jsem ho?? Halo???Ahoj!??A­hoj??Nejdřív bych ti chtěl říct to nejdůležitější: Strašně hrozně moc tě miluju. Jsem do tebe blázen!!!…?

Náš tehdejší telefonát trval asi hodinu a byl ukončen tím, že sedá do auta a jede za mnou. Sraz jsme měli na místě, kde se se mnou před několika dny rozloučil. Schválně jsem si dala na čas a na místo určení přišla s asi pětiminutovým zpožděním. Když jsem přicházela k jeho autu, stál tam, opřený o auto a vypadal? no postě úžasně? Přišla jsem k němu blíž (asi tak na metr) a slušně pozdravila? tak jak mě to maminka učila..:o)??A­hoj!??Ahoj?
Díval se na mě tím nejkrásnějším pohledem na světě a mě se zamotala hlava a podlamovaly se mi kolena. Přesně tak jako se to stává zamilovaným? Udělal krok ke mně. Čekala jsem, že mě třeba obejme, nebo políbí nebo něco. Namísto toho otevřel zadní dveře u svého auta a vyndal obrovskou kyticí nádherně rudých růží a plyšového medvídka. Malého, slaďoučkého, heboučkého medvídka, co se vejde tak akorát do dlaně, na bříšku s nápisem??Navždy tě budu milovat?? Vhrkly mi slzy do očí. Vzala jsem od něho kytičku i dárek, poděkovala a zůstala zkoprněle stát na místě. Udělal ještě malinký krůček ke mně, vzal mojí hlavu do svých obrovských dlaní a dlouze, něžně, zkrátka tak jak to uměl jen on mě políbil? Takhle nějak milé dámy začínalo našich společných posledních 14 dní ve Spojených státech. Za těch 14 dnů jsme si užili zase spousty legrace, romantiky a trapasů, které jsme někdy i tak trochu vyvolávali my dva. Bylo to nádherných 14 dní. Jon za mnou jezdil každý den. Chodili jsme do kina, na večeře a pokud to jen trochu šlo, byli prostě spolu tak, jako dva lidé, kteří se milují?:o) (chápete, ne?). Dělali jsme bláznivé věci, jako milování uprostřed louky (ačkoliv je to v USA trestné), pod širým nebem a za ohromné bouřky, kdy blesky křižovali oblohu a hromy bily jako o závod. Tenkrát jsme si slíbili lásku do konce života. Ať se stane cokoliv. Bylo mi s ním prostě nádherně i když jsem v koutku duše věděla, že den našeho loučení přeci jenom přijde? Nemělo to už dlouho trvat a když ten den nastal, nebylo to ani pro jednoho z nás jednoduché?

Jak jsem už psala naše pohádka si tedy připsala další díly v podobě oněch čtrnácti dní, které nám dali novou energii do života, novou naději a hlavně naplnily naše srdce opět neskutečnou láskou a něhou k tomu druhému. Po celou tu dobu se ovšem agentura snažila sehnat pro mě náhradní rodinu, u které bych dokončila svůj rok pobytu v USA. Hovořila jsem s několika matkami od rodin, ale až ta poslední se mi zdála na první pohled pro mě nejvhodnější. Ty peripetie, které provázely celý tenhle proces shánění nové rodiny byly samozřejmě složitější a pro mě hodně nepříjemné, ale o tom tu psát nechci. Nepatří to do tohohle příběhu a zbytečně bych moje už tak dlouhé vyprávění protahovala? Zkrátka a dobře po 14-ti dnech štěstí jsem si sbalila své věci, rozloučila se s rodinou, která mi v tu nejtěžší chvíli poskytla střechu nad hlavou, porozumění a domov a Jon mě odvážel autem na nádraží, odkud jsem jela asi 4 hodiny jízdy vlakem do místa, kde jsem měla strávit své poslední dny mého výletu do USA. Do jiného státu, do jiné rodiny, daleko od něj. Cesta vlakem ubíhala celkem dobře a na nádraží na mě čekala moje nová rodina. Leslyn a její tři synové (tatínek byl samozřejmě v práci). Leslyn byla velice tichá žena, která milovala své tři syny, 3 letého Iana, a dvojčata Paula a Petera, kteří nedávno oslavili dva roky. Můj osud to ale pro mě měl vymyšlené trochu jinak a tak i v téhle rodině jsem zůstala pouze týden. Proč tomu tak bylo vám můžu vysvětlit, ale zase si myslím, že to do tohohle příběhu zkrátka nepatří. Patřilo by to spíš do příběhu? Být či nebýt au-pair?, ale rozhodně to nemělo vliv na seznámení s mým manželem. (jsem ovšem připravená na dotazy odpovědět, pokud to někoho bude zajímat?) Zkrátka a jasně po týdnu mého? živoření? v této rodině pro mě Jon přijel autem a odvezl si mě a se mnou i letenku zpátky do Evropy? Ano, čtete správně. Ačkoliv nebyla moje vina, že rodina nakonec zareagovala tak jak zareagovala, agentura už mi nehodlala dát další šanci, jak splnit svůj slib, který jsem podepsala ve smlouvě a tím pádem dostat zpátky i finanční deposit, který v té době znamenal veškeré moje úspory. Poslali mě domů. S výhružkou, že si ověří, že jsem do toho letadla opravdu nastoupila? Následující dva dny jsme s Jonem strávili po motelech. V den mého odletu mě odvezl na letiště do New Yorku a nastala chvíle, které jsem se děsila. Loučení. Celé ty dva dny jsme si pohrávali s myšlenkou, že bych nenasedla na to zatracené letadlo a zůstala s ním. Dokonce tenkrát padlo i slovo svatba, ale to jsem já nakonec vetovala. Mým snem nebylo vdát se proto, abych měla americké občanství a mohla se tam volně pohybovat, ale proto, že toho muže, kterého bych si brala nadevšechno miluji a nedovedu si představit život bez něj. Jona jsem milovala víc než kdy koho jiného a v tu chvíli jsem si vážně nedovedla představit jediný den bez něho, ale pomyšlení na to, že mě žádá o ruku jenom proto abych v USA měla? zelenou? se mi prostě nelíbilo? Nechtěla jsem to. Neměla jsem u sebe víc jak 300 dolarů a to by mi nevydrželo moc dlouho a tak mi nezbývalo nic jiného, než sklopit uši, zatnout zuby a jet zpátky domů? Stáli jsme na letišti před branami na jednotlivé terminály a do poslední vteřiny, kterou jsme pro sebe měli jsme vtipkovali o všem možném. V okamžiku, kdy se z amplionu ozval hlas oznamující můj let a že je čas nechat se odbavit mi začalo příšernou rychlostí tlouct srdce. Najednou jsem si uvědomila, že tohle je zřejmě ta poslední chvíle v mém životě, kdy ho vidím. Poslední minuty s člověkem, který mě tolik změnil, tolik věcí naučil. S člověkem, který mi zachránil život, s člověkem, kterého jsem nadevše milovala? Opět jsem cítila horkost ve tváři a věděla jsem, že budu brečet a ačkoli jsem se snažila, neudržela jsem ty zatracené slzy uvnitř a jedna ohromná se kutálela po mé tváři jako korálek po schodech? Jon zvedl ruce, vzal mou hlavu do svých dlaní a palcem mi tu slzu osušil.?Neplakej. Trhá mi to srdce vidět tě takhle. Není to naposledy co se vidíme, to ti slibuju. Udělám pro to cokoliv. Potřebuješ po tom všem trochu klidu, vidět svou rodinu, vyřešit si v Evropě nějaké svoje záležitosti a pak se rozhodneme co dál. Ještě pořád je tu možnost se vzít. Na to nezapomínej. Vždycky jsi říkala, že pokud dva lidé chtějí být spolu a dělají pro to maximum, pak jim nic nezabrání v tom, aby to tak bylo? Miluju tě a nikdy nepřestanu. Můj cit je natolik silný, že vzdálenost, kterou mezi sebou teď budeme na chvíli mít ho nezničí. Zůstaneme v kontaktu a něco vymyslíme. Neboj? Dávej na sebe pozor. A zavolej až budeš doma, ať vím, že jsi pořádku.?
Srdce se mi svíralo. Najednou jsem mu chtěla říct tolik věcí. To, jak moc mi pomohl, jak moc pro mě znamená, jak moc jsem mu vděčná za to, co pro mě udělal a co mě naučil? Zkrátka spoustu věcí. Nebyl na to čas. Popošel se mnou blíž k terminálům, pevně mě objal a pořád šeptal, jak moc mě miluje. Pak s kapsy vytáhl moje oblíbené bonbony, řekl, že to mám na cestu a dlouze a něžně mě políbil. Poděkovala jsem, vzala ze země tašku a obrátila se k odchodu.? Ještě něco ti chci říct!? zastavil mě jeho hlas.
Obrátila jsem se a na jeho tváři viděla tu nesmírnou bolest, která s ním cloumala.?Ano???Na­konec jsem se rozhodl přece jenom odjet. Odjíždím za týden v pátek do Kalifornie.??Aha.? Nevěděla jsem, co na to říct. Došel ke mně, opět mi otřel slzy a povídá:?Počkám tam na tebe. Něco vymyslíme, lásko. Hlavně už neplakej???Já? musím jít. Jen chci, abys věděl, že těch několik měsíců a týdnů, které jsme spolu strávili pro mě znamenají hodně. Nikdy na tebe nezapomenu a do konce svého života tě budu milovat.??Neloučíme se navždy. Je to jen na chvilku. Tak nemluv, jako kdybychom se už nikdy neměli vidět?. Dávej na sebe pozor.?
Otočila jsem se a odcházela směrem ke kontrolám pasů?. Ačkoliv slova, která volil byla přesvědčivá a za normálních okolností bych jim zřejmě uvěřila, v jeho hlase byl slyšet náznak pochybností. Ani on sám tenkrát nevěřil, že se kdy ještě setkáme? Celý let až do Frankfurtu jsem prospala. Unavil mě pláč, který se mě držel ještě asi půl hodiny v letadle. Ve Frankfurtu jsem přestoupila na druhé letadlo, které mě během dvou hodin odvezlo na Ruzyňské letiště do Prahy. Zase doma? Po 7 dlouhých měsících plných radostí, starostí, bolesti, štěstí i smutku? zase doma? Vzhledem k tomu, že jsem nestihla nikomu dát vědět, že se vracím a kdy, šla jsem hledat telefonní budku. Do automatu v hale na letišti jsem vhodila jedinou dvacetikorunu, kterou jsem v české měně měla a začala vytáčet číslo mé mamky do práce. Nevytočila jsem však ani dvě čísla a automat začal vydávat tón oznamující obsazenou linku? Dostala jsem šílenej vztek. Blebej automat. Sežere mi jedinou minci, kterou mám a ještě mě to nenechá ani zavolat. Křáp jeden! Kopala jsem tam do něj a anglicky sprostě nadávala na všechno a na všechny. Naprosto vyčerpaná a zmožená jsem se sesunula k zemi na mou tašku, schoulila se do klubíčka a brečela tam jako malá holka? Bylo mi jedno, co si kolemjdoucí myslí, bylo mi jedno jak se na to kdo dívá. Byla jsem unavená. Chtěla jsem domů. Měla jsem všeho všudy asi 4 tašky, trčela na Ruzyňském letišti a neměla ani korunu v českých penězích. Přepadla mě zkrátka naprostá beznaděj? co teď?

Nezbývalo mi nic jiného, než se zvednout z té podlahy a začít jednat? Vyměnila jsem pár dolarů, které mi ještě zbyly v letištní směnárně za úplně příšerně přemrštěnou taxu a vydala se se všemi taškami na autobus? Nasedla na autobus číslo 17 z letiště a obklopená všemi zavazadly, které jsem měla jsem odjížděla z letiště. V Dejvicích s těží vystoupila a ověšena jako vánoční stromeček jsem se rychlostí 0,5 m za minutu ploužila na metro. Ufuněná jsem dolezla do metra a jela směrem na Florenc. Tam jsem zjistila, že autobus domů mi jede asi za dvě hodiny. Asi po dvou hodinách jízdy autobusem do mého rodného města, kdy se nám ještě v polovině cesty, někde u Poděbrad porouchal autobus jsem dorazila na nádraží v Hradci. Sebrala jsem ještě zbytek sil, které mi zbývaly a doplahočila se k telefonní budce odkud jsem volala mamce do práce.?Ahoj!??Ahoj! Kde seš??? V Hradci na nádraží. Mám asi čtyři děsně těžký tašky a jsem totálně unavená.?? Tak tam počkej asi tak do čtyř, než skončím v práci a já pro tebe zajedu autobusem a pomůžu ti s těmi taškami?.!? (podotýkám, že byly asi dvě hodiny odpoledne?.)? No mami, to po mě nemůžeš chtít. Stejně bychom to spolu jen těžko zvládly a já potřebuju sprchu pokud možno teď hned a další dvě hodiny čekání mě asi zabijou? Prosím, zavolej taťkovi, ať pro mě dojede???Dobře. Čekej u hodin.?
Zavěsila. Asi jsem jí naštvala, ale já už vážně neměla sílu na to, abych strávila další dvě hodiny čekáním na nádraží, kor, když už jsem byla tak blízko cíly? Taťka přijel asi za 15 minut. Naložil mě i tašky do auta, odvezl domů a vrátil se do práce. Nechala jsem tašky taškami a naprosto vyčerpaná se sesunula na postel. Najednou mi to asi celé došlo. Začala jsem zase brečet? Pokolikáté už? Slzy mi jaksi samovolně tekly po tvářích a já neměla sílu je zastavit. Chtělo se mi křičet, mlátit kolem sebe, kopat, kousat, prostě cokoliv, čím bych pomohla tomu vzteku, smutku a pocitu křivdy ven z mého těla. Asi po půhodině jsem se sebrala a šla se osprchovat. Hned jsem se cítila lépe. Zavolala jsem své nejlepší kamarádce, která bydlela od 4 patra níž než já??Prosím???A­hoj!??Ježíš ahoj! Jak se máš???Nechceš přijít na kafe???No to je dobrej vtip!!!? Zasmála se.?To není vtip. Myslím to vážně?!
Iva se na chvíli odmlčela? Po několikavteřinovém tichu se ozval její pomalý, nevěřícný hlas?? No nekecej, že jsi doma!?? No jsem. Myslíš, že bych ti jinak volala, jestli nechceš přijít na kafe??? No a já si říkala, že je dneska nějaké dobré spojení!?
Usmála jsem se? Poprvé od chvíle, kdy jsem se dotkla nohou země české jsem se zase zasmála?? Hm, tak to bylo dobrý.. Přijdeš??? No jasně, za chvilku jsem tam!?
Dodržela svůj slib a opravdu do pěti minut byla nahoře. Strašně ráda jsem jí viděla. Člověka, u kterého jsem si byla na 100% jistá, že mě pochopí a když to budu potřebovat i polituje?.:o) Povídaly jsme si do té doby, než se moje mamka vrátila z práce. Měly jsme si toho tolik co říct!!! Vyprávěla jsem jí o Jonovi, o situaci v rodině, která se nakonec tak špatně vyhrotila, zkrátka o všem? Takhle začínalo mých několik měsíců strávených doma? Přátelé, které jsem opustila v den mého odletu do Států se však už nikdy nevrátili. Nikdo z těch, které jsem považovala za mé blízké se nikterak nenamáhal odpovídat na moje vzkazy, či sms. Mrzelo mě to, ale na druhou stranu, říká se, že právě takovéhle životní situace prověří přátelství a lásku. Dnes vím, že přátelé nebyli opravdovými přáteli a že vztah s mým klukem nebyl ten pravý na celý život? Vlastně, lhala bych. Dva lidé se ke mně nikdy neobrátili zády. Iva a můj nejlepší kamarád Roman. Ti zůstali mými přáteli a doufám, že do konce života jimi budou. Své? živoření? tady v Čechách po návratu ze Spojených Států vám nebudu, milé dámy, do detailů vyprávět. Není to důležité. Začala jsem pracovat v jedné agentuře, kde jsem se seznámila se svým budoucím přítelem. Důležité je, abych dokončila to, co jsem začala vyprávět a to jak příběh o mě a Jonovi, tak snad i konečně to, jak jsem se seznámila s mým manželem. Tak tedy?

Jonatanovi jsem psala každý den e-maily. Nevynechala jsem jedinou příležitost napsat mu jak se mám a tak. Věděla jsem, že týden po mém příletu domů se má stěhovat do Kalifornie, a tak jsme prakticky využívali každou možnost, jak se spojit, dokud nebude na cestě. Volali jsme si a psali. Týden uběhl jako voda a pátek byl právě tím dnem, kdy Jon měl sedat do auta a odjíždět za lepším životem? Pro mě ten den nebyl ničím zvláštní. V tu dobu jsem ještě práci neměla a tak jsem den trávila jako každý nezaměstnaný člověk. Sháněním práce a koukáním na televizi. Odpoledne přišli naši domů a sedli jsme si ke kafi.. V sedm hodin večer se rozdrnčel telefon. Šla jsem k tomu samozřejmě já, protože nevím jak u vás, ale u nás platilo pravidlo:?Běž ty, máš z nás nejmladší nohy?? Zvedla jsem sluchátko a zvyklá z ameriky do telefonu zahlásila:? Halo??? Jána?? Poskočilo mě srdce. Vždycky to tak bylo, když jsem slyšela jeho hlas?? Jonathan? Kde jsi? Já myslela, že bys měl být na cestě do Kalifornie. Nečekala jsem, že zavoláš?!?? Já vím. Neodjel jsem!?? Neodjel? Proč??? Potřebuju s tebou mluvit. Chci aby sis sedla a věnovala mi chvilku času, můžeš??? Jistě. Povídej!?? Neodjel jsem, protože jsem nad tím celý ten týden přemýšlel. Asi jsem blázen, ale??
Chvilku bylo ticho?? Jsi tam??? Ano jsem. Myslel jsem si, že když odjedu, tak zapomenu na všechno, co se stalo. Budu se soustředit na to, abych byl co nejdříve s tebou a za nějaký ten měsíc tě zase viděl a držel v náručí. Jenomže pak jsem si uvědomil, že je to strašná blbost. Já přece nic nevyřeším tím, že sbalím auto a pojedu na druhou stranu ameriky. Stejně tam budu bez tebe tak jako tady. Myslel jsem si, že když zůstanu tady a budu chodit do parku, kde jsme se spolu procházeli, do obchodu, kam jsme jezdili spolu nakupovat, prostě do míst kde jsem byl s tebou, že z toho zešílím a taky jsem si myslel, že když se odsud odstěhuju, tak že to bude jiný. Lepší. Jenže nebude. Vím to. Ať už budu tady nebo tisíce mil daleko odsud, všude budu bez tebe a to já nevydržím.. Potřebuju tě mít u sebe. Krvácí mě srdce. Nemůžu tady bez tebe být??Tohle už jsme jednou řešili. Není nic, co bych teď mohla udělat. Nemám víza. Vyřízení víz trvá několik týdnů a ještě není vůbec jisté, že mi je dají??
Snažila jsem se být klidná, ale po tvářích už mi zase stékaly slzy. Ještě, že to neviděl. Styděla bych se za to?? Jedno řešení mám??? Aha a jaké??? Přijedu já za tebou. A to co nejdřív? Co ty na to??
Vyrazilo mi to dech. Nevěděla jsem co na to říct. Hlavou mi běželo několik myšlenek na jednou a měla jsem v tom všem strašný zmatek?? Sem? Do Čech? K nám??? Přesně tak. Nemůžu bez tebe vydržet. Přijel bych asi na 17 dní? Tak co ty na to??
Samozřejmě, že jsem souhlasila? Od toho pátku se začal kolotoč se zařizováním všeho potřebného. Jonathan měl přílet naplánován za 14 dní ode dne, kdy mi to oznámil a tak nebylo moc času. Za oněch 14 dní jsem pro něho jela na letiště. Autobusem. Absolvovala jsem tu samou trasu jako před necelým měsícem, ale obráceně a bez těch příšerných báglů, od kterých jsem ještě týden měla na rukách modřiny? Na letiště jsem dorazila včas, ale jeho letadlo mělo samozřejmě zpoždění? Stoupla jsem si k východu od terminálů a čekala. Dveře se otvíraly a zavíraly každou chvíli, ale ani jednou z nich nevyšel Jonathan. Trvalo to dalších asi 30 minut, než jsem konečně uviděla jeho tvář? Tlačil před sebou takový ten letištní vozík na zavazadla a bavil se s nějakou ženou? Ustoupila jsem trochu do ústraní, aby mě nebylo moc vidět a čekala jsem, co bude dělat? Rozloučil se s onou ženou a začal pátrat očima po letištní hale? Nechala jsem ho tápat? Asi po 5 minutách? teroru? jsem se mu ukázala. Když mě uviděl, rozzářila se mu tvář tím neúžasnějším způsobem a mířil rovnou ke mně. Když jsme od sebe stáli asi tak půl metru, zastavil se. Dívali jsme se jeden na druhého, jako bychom se neviděli roky? Podlamovali se mi nohy a cítila jsem horkost ve tvářích. Nevnímala jsem nic kromě jeho postavy? Najednou protnul to vzácné ticho tím, že vyslovil moje jméno:?Jána!?
Znělo mi to jako ta nejkrásnější píseň na světě. Nesměle jsem udělala krůček ku předu. Nechal vozík stát tam, kde byl, nehleděl na to, že by mu taky někdo mohl něco ukrást a rychlým, dlouhým krokem byl okamžiku těsně u mě. Dívala jsem se mu přímo do jeho oříškových očí. Byl oholený, ostříhaný a zase tak nádherně voněl? Vzal moji hlavu do svých mohutných dlaní, tak jak to dělával pokaždé, chvíli mlčel a jen se na mě díval. Pak svým zvonivým, hlubokým a jemným hlasem skoro neslyšitelně zašeptal:? Nemohl jsem se téhle chvíle dočkat. Čím víc jsme se blížili ku Praze, tím delší mi to čekání připadalo. Konečně tě zase můžu držet v náručí. Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběla. Jak moc tě miluju. Bože, tomuhle říkám pocit štěstí?. Konečně spolu.?
Nezmohla jsem se na slovo. Bylo mi prostě tak jako vždycky, když jsem ho viděla, slyšela a cítila ho vedle sebe. Políbil mě? Chvilku mi trvalo, než jsem se z toho sladkého šoku vzpamatovala.? Vítám tě v Čechách?!?? Děkuju??
Tak nějak spontánně jsme se chytili za ruce, jako bychom k sobě patřili od jakživa? Vrátili se ten krok pro jeho zavazadla a vydali se směrem na autobus, abychom absolvovali mě už tak dobře známu cestu autobusem a metrem na Florenc? Vyprávěli jsme si celou cestu. S ním jsem si měla vždycky o čem povídat a kor teď po tak? dlouhé? době?:o) Procházkou po Praze spojené s dobrým obědem začal jeho 17-ti denní pobyt tady v Čechách. Za tu dobu jsme stihli navštívit snad více míst v Čechách i mimo ně, než já sama za celý můj život v Evropě? Byli jsme na Hluboké, ještě jednou v Praze, v Kuthé Hoře, ve Vídni, v Budapešti a v Polsku v Osvětimi (to bylo Jonathanovo přání, já osobně bych se tam nehnala. Je to jedno z míst, které je jistě dobré navštívit, aby si člověk připomenul jaké je štěstí, že je mír a jak moc dokážou být lidé krutí, ale zároveň místo, kam se jedete podívat jenom jednou?) Jonathan se radoval z každé maličkosti a byl? vydřený? ze spousty věcí, které nám, kteří tu žijeme, přijdou naprosto přirozené. Užívali jsme si jeden druhého. Náš vztah byl snad ještě plnější než v Americe. Vyváděli jsme spoustu blbostí a někdy se chovali jak malé děti. Jedna průvodkyně na zámku nám dokonce řekla, že jsme nádherný pár a že se k sobě náramně hodíme? Vypisovat tady všechny zážitky, které jsme s Jonathanem prožili, by bylo skoro na dalších extra 10 dílů a tak to dělat nebudu. Zkrátka jsme spolu byli šťastni tak jako nikdy před tím. Za celou tu dobu, těch sedmnácti dní, jsme si ani jeden z nás nepřipouštěli fakt, že ať chceme nebo ne, za několik dní nastane pro nás už tak známý rituál? loučení?

Sedmnáctý den jsme sbalili společně všechny jeho věci a odjeli směrem Praha. V autobuse nás přepadla ponurá nálada. Ani jeden z nás se netěšil na tu chvíli, kdy si budeme muset dát sbohem. Ani jeden z nás nevěděl, jak začít rozhovor, o kterém jsme předem věděli, že skončí u toho, jaké to asi bude, to opětovné loučení a co s námi asi bude dál. Nakonec jsem to rozsekla já.? Líbilo se ti tady??? Jistě! Nikdy na to nezapomenu. Bylo to 17 nejkrásnějších dní v mém životě.??Tak to je dobře. Já si to taky moc užila??
Zase ticho? Už ani já nevěděla, co říct, na co se zeptat, jak navázat?? Chtěl bych tě o něco poprosit?? Znělo to? Divně. Nesměle, smutně a bolestivě.? Ano? Do toho. Všechno je předem splněno?? letmý úsměv mi přeběhl po tváři. Uvnitř jsem ale cítila, že to nebude tak lehké vyplnit přání, které se odhodlával vyřknout.? Chtěl bych, abys mi slíbila, že nebudeš plakat. Nerad tě vidím plakat a tak mi tady slib, že neukápneš ani slzičku a já ti slíbím to samé. Prostě to budeme brát sportovně. Chci si tě pamatovat s úsměvem na rtech. Takovou, do jaké jsem se bláznivě zamiloval a jakou tě miluji??? Já???Prostě nad tím nepřemýšlej a slib mi to. Nic víc nechci.?

Rezignovala jsem. Cokoliv mi v tu chvíli přišlo na mysl mi vhánělo slzy do očí. V jeho hlase se dala číst pochybnost o tom, že se kdy ještě uvidíme a to mě moc bolelo. Přestávala jsem tomu věřit i já a tak nějak podvědomě jsem cítila, že tohle je úplný konec. Poslední hodiny v mém životě, kdy stojím po boku tomuto muži. Za těch několik měsíců, co jsem ho znala si mě k sobě dokázal připoutat takovou rychlostí a silou, jak to nedokázal ještě nikdo před ním. To, co jsem cítila k němu nebyla jenom láska. Bylo to hluboké přátelství, důvěra a hlavně úcta a respekt. Respekt k člověku, který ve svém životě také neměl zrovna štěstí, kterému život ukazoval stejnou měrou ty krásné stránky, ale i ty hodně špatné. K člověku, který si z toho špatného dokázal vždy vzít jen to nejlepší a ponaučit se ze svých chyb. K člověku, který všechno co uměl, naučil i mě. Za to, a za ještě mnoho víc mu budu vděčná až do konce svého života.? Slibuju.?

Dojeli jsme do Prahy a známým autobusem ze stanice metra Dejvická dojeli na letiště v Ruzyni. Jonathan si nechal odbavit svá zavazadla a já zatím hlídala místo u baru? Dali jsme si kafe. (Mimochodem jedno z nejdražších kafí v mém životě?:o) Pamatuji si, že jsme si povídali. O čem? Už ani nevím. Nebylo to nic podstatného. Neřešili jsme nespravedlivost tohoto světa, náš vztah ani budoucnost. Prostě jsme? plkali?. Ani nevím jak a byla tu hodina, kdy Jon musel k letadlu. Za pasovou kontrolu, do? free zóny?, kam já jsem s ním už nemohla. Stáli jsme před pasovou kontrolou a mlčeli. Oba dva jsme věděli, že nám zbývají poslední minuty. Kolem nás takhle postávalo spoustu párů, které se loučili, ale jen my jsme mlčeli. Jon byl opřený o zeď a já zády k němu stála schoulená v jeho náručí. Když už jeho let vyvolávali asi podruhé otočila jsem se k němu??Musíš jít. Jinak mi tu ještě zůstaneš na krku?? usmála jsem se. Snažila jsem se seč mi síly stačily zadržet pláč, který si vší silou probojovával cestu ven. Snažila jsem se zlehčit tu těžkou situaci. Bolest u srdce se však zastavit nedala. Znáte ten pocit, že se vám chce děsně brečet a řvát a mlátit kolem sebe a vztekat se, ale nemůžete a zadržujete to v sobě? Tak přesně tak jsem se cítila já. Poprvé za posledních několik minut jsem se odhodlala se podívat směrem k jeho tváři. Hlavu měl svěšenou a díval se do země. Zarazilo mě to. U něho jsem na tenhle postoj nebyla zvyklá.?Vždy se vzpřímenou hlavou? říkal mi pravidelně a on sám to striktně dodržoval. Opřela jsem bradu o jeho hlavu a hladila ho po vlasech. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli. Vyrušilo mě další upozornění na Jonův let. Vzpomněla jsem si jak mě vždycky dokázal uklidnit tím, že vzal moji tvář do svých dlaní a hledíce z očí do očí na mě potichu mluvil. Aniž bych nad tím dvakrát přemýšlela, vzala jsem jeho hlavu do svých dlaní a obličej natočila tak, aby se díval na mě a ne do té zatracené země. Když byly jeho oči na úrovni těch mých, zatajil se mi dech? Na jeho tváři jsem spatřila dvě obrovské, čisté a tak bolestné slzy. Jeho tvář vyzařovala tak ukrutnou bolest a zklamání, že mi z toho bylo do pláče. Ne! Slíbila jsem to. Nebudu plakat.? Něco jsme si slíbili, tak proč to nechceš dodržet??? Nemůžu. Prostě nemůžu. Nemůžu tě tady nechat. Nemůžu odjet bez tebe. Nemůžu se bez tebe vrátit. Nemůžu bez tebe být? Potřebuju tě?? Musíš. Vím, že to zní krutě Jone, ale o tomhle jsme věděli. Věděli jsme, že to znovu přijde. Je to stejně těžké i pro mě, ale jak si sám řekl, musíme se s tím poprat??? Nechci. Už nemám sílu. Nemám sílu se pořád s životem prát. Nechápu proč mi vždycky bere to, co mám rád a na čem mi záleží. Není to poprvé a já už jsem unavený. Chci, abys mi něco slíbila??? To už tady dneska bylo a já to nebyla, kdo náš slib porušil?!? mrkla jsem na něho, ve snaze vykouzlit na jeho tváři úsměv? Nepovedlo se. Snad všechny vrásky, které na jeho tváři za ta léta udělal čas a rány osudu, byly teď v tuto chvíli vidět. Bolest, nervozita, zklamání, nechuť a zároveň nesmírná touha z jeho tváře vysílali paprsky k té mé. Nevěděla jsem co dělat?? Já vím. Tentokrát jsem to porušil, ale tenhle slib porušit nehodlám. Už po několikáté, za tu poměrně krátkou dobu, co se známe, se loučíme. Pokaždé mi to trhá srdce a vysává veškerou energii, kterou mám. Chci, abys mi slíbila, že se ještě uvidíme, že to nevzdáme, že budeme za nás dva bojovat, že to spolu dokážeme. A taky, že tohle loučení je poslední v našem životě. Už nikdy se s tebou nechci loučit. Už nikdy nechci mít ten pocit beznaděje, bezmoci a prázdna ve své duši, jako mám právě teď. Slib mi to!?

U srdce mě píchalo tak šíleně, že jsem nemohla skoro popadnout dech. Teď už i já jsem cítila, že mi po tvářích stékají slzy? Co na to říct? Slíbit něco, co se ti v tuhle chvíli zdá zcela nemožné? Za cenu toho, že to nikdy nebudeš moct dodržet? Ne proto, že bys nechtěla, ale proto, že úřady a věčná byrokracie je prostě proti tobě a ty moc dobře víš, jak těžké je získat americké vízum. Když mu to ale neslíbím, tahle otázka a nepotvrzený ani nevyvrácený slib nad námi bude viset do nekonečna?? Slibuju. A teď ti něco navrhnu. Zvedni ze země tu tašku a projdi támhletou kontrolou. Počkám tady. Až ti zkontrolují pas tak mi ještě zamáváš. A pamatuj si. Miluji tě. Bláznivě tě miluji a udělám všechno pro to, abychom spolu měli možnost být jako dva lidé, kteří se milují. Všechno co jsi mě naučil a co jsme spolu prožili pro mě znamená strašně moc a chci ti za všechno poděkovat? A ať už to s námi dopadne jakkoliv, nikdy na tebe nezapomenu a vždycky pro mě budeš můj nejlepší přítel??? Nápodobně. Zavolám hned jak dorazím domů.??O. K.?? Pá, lásko. Miluju tě!?

Políbili jsme se. V tu chvíli mi blesklo hlavou jen to, že tohle je pravděpodobně poslední polibek, který jsem od něho dostala. Poslední polibek, který jsem mu mohla dát?
Jonathan prošel pasovou kontrolou. Pak se obrátil a zamával mi. Přesně tak, jak slíbil. Zamávala jsem mu zpět a proto, abych se dlouho netrápila jsem se otočila o 180 stupňů a odcházela směrem k východu z letiště. Cítila jsem jeho pohled na mých zádech. Slzy jako hrachy mi tekly po tváři a pro samou bolest jsem nemohla popadnout dech. Byla jsem ráda, když jsem vyšla z letištní haly na vzduch. Několikrát za sebou jsem se zhluboka nadechla. Stála jsem tam a najednou nevěděla, co dál. Co teď? Jakým směrem se dát? Nemyslela jsem tím směr cesty jako takové, ale směr mého života. Ani nevím, jak dlouho jsem tam takhle stála. Vyrušil mě hlas taxikáře, který mi anglicky nabízel odvoz do centra. Anglicky jsem mu odpověděla, že nemám zájem a šla na autobusovou zastávku. Mělo tohle být naše poslední loučení? Tak jsme si to slíbili. Byla jsem jako omráčená. Nedokázala jsem normálně myslet. Hlavou mi probíhali myšlenky na Jona. Vzpomínky na to, co jsme spolu zažili v Americe a pak i tady za těch několik málo dnů se vraceli dočista nezvány. Chtěla jsem na něho přestat myslet, ale nešlo to. Život je strašně nespravedlivý? honilo se mi hlavou. Konečně potkám chlapa, se kterým si rozumím a se kterým si dovedu představit zbytek svého života a zrovna to musí být američan.

Myslela jsem na něho, na víza, na to jak oblbnout ty úředníčky na konzulátě, na to, kde vzít peníze na víza a pak na případnou letenku do Států a na prvních pár týdnů života tam, na to jaké by to mohlo být? To už jsem ale seděla v autobuse zpátky do mého rodného města? Pláč ustal, myšlenky se ale ne a ne unavit? Asi v polovině cesty, někde u Poděbrad, jsem usnula a probudila se až v Hradci. To město mi najednou přišlo jiné. Prázdné. Bez života. Šedé. Smutné. Byla jsem zase sama. V tu chvíli jsem si nevěděla rady s tím, jak se s tím vyrovnat. Myslela jsem si, že to prostě nepůjde, že to nedokážu? Jenže člověk míní a Pán Bůh a příroda mění.?Ze všeho špatného, zlého a bolestného si vždycky musíš vzít jen to dobré, jen to nejlepší. Jen tak se naučíš bojovat a neopakovat svoje chyby?? tak to nějak vždycky říkal. Jenže co bylo v tuhle chvíli na celé věci nejlepšího? Co bylo na tomhle všem to dobré? V tu chvíli jsem to nevěděla. Nic mě nenapadalo. Až dlouho po tom, když jsem byla schopná, dívat se na celou věc trochu z odstupem, mi to všechno do sebe začalo zapadat a já si uvědomila, že dobrých a těch nejlepších věcí na tom celém je spousta a spousta? Chtělo to jenom čas?

Pár dní po Jonově odjezdu jsem nevěděla jak se lidově říká? do čeho píchnout? a většinu svého času trávila v kavárnách a nebo po známých na internetu. Měla jsem co dohánět. Musela jsem dát vědět všem, kterým jsem nestihla, že jsem musela odjet zpátky domů a že jsem v ČR. Mezi takovými byl i můj? neznámý? kamarád, se kterým jsem měla domluvenou dovolenou na Niagarských vodopádech. Napsala jsem velice krátký a strohý e-mail, že jsem musela opustit Státy a že jsem zpátky v Čechách a že si na dovolenou na vodopády musí sehnat jinou pasažérku? Odpověď přišla záhy, jako kdyby ten člověk seděl u intrnetu 24 hodin denně. Byl překvapen, že už nejsem ve Státech a samozřejmě se domáhal vysvětlení, proč tomu tak je. Byla jsem unavená věčného vysvětlování a tak jsem to jen stroze komentovala v tom smyslu, že je to na dlouhé povídání a že to budeme muset probrat jindy, až budu zase na stejné straně planety? Od té doby se frekvence našich e-mailů zvýšila o 200%. Každý den jsem chodila psát Jonovi, který také pravidelně odpovídal a jednou týdně volal. Každý den jsem také ze své e-mailové schránky vybírala dopisy od mého neznámého kamaráda? Jeho maily byly čím dál tím zábavnější, milejší a otevřenější. Tak jak se rozpovídával on sám o sobě, tak i já jsem s ním začala konzultovat své starosti, radosti a problémy, které v Čechách vyvstaly? Stávali jsme se takovými internetovými zpovědníky jeden pro druhého?

Za pár následujících měsíců jsem prošla několika pohovory na různá pracovní místa. Nemohla jsem jenom sedět doma a pobírat peníze od státu. To mě nebavilo. Chtěla jsem něco dělat. Jít mezi lidi. Najít si nové přátele, žít pokud možno normální život? Nakonec jsem práci našla. Jenže s prací se snížila frekvence mých dýchánků na internetu a tak nějak pozvolna se snížila i frekvence mailů od Jona. Vzhledem k tomu, že to vážně bylo tak nějak postupně a do ztracena, nepřišlo mi to nijak drastické. Každopádně z každodenních e-mailů se stávaly týdenní a později i měsíční krátké vzkazy typu: Mám se dobře. Jak se máš ty?… Několikrát jsem to obrečela. Věděla jsem, že to nedokážeme? Ne. Věřila jsem tomu, že ano. Měla jsem za sebou jeden marný pokus o získání amerických víz a byla dost poučena o tom, jak se tam vůbec nemá chodit? Nevzdávala jsem to, ale neměla jsem tolik času chodit na internet a tak to prostě vyšumělo. Vím, že pro Jona to bylo stejně těžké jako pro mě. Prostě jsme se potkali ve špatné době. To, že jsem nedostala víza nebyla věc, kterou jsem mohla jakkoliv ovlivnit a to mě prostě štvalo. Najednou nezáleželo na tom, jak moc se máme rádi a jak moc chceme být spolu, ale na nějakém človíčkovi za přepážkou, úředníčkovi, který se na vás podívá a myslím, že hned v první minutě vašeho rozhovoru ví, zda vám ty zatracený víza dá nebo ne. Jenom na něm. A to mě žralo.

Neměla jsem peníze na to, zkoušet to každý měsíc a ani se to myslím nedá a tak se prostě vidina našeho setkání a snad i společného života zmenšovala až se ztratila úplně. Někdy v období, kdy Jon přestal psát jsem si to uvědomila. Nikdy tu šanci už nedostaneme. Tak to prostě je. Jon se pro mě stal jednou z mála kapitol mého dosavadního života, kdy jsem cítila opravdu šťastná. Věděla jsem, že na něho nikdy nezapomenu a že vždy bude mým nejlepším přítelem, ale nemohla jsem dále udržovat ten plamínek naděje, že my dva někdy budeme spolu jako pár. Moc to bolelo. Dlouho mi trvalo, než mi to došlo a ještě déle ne jsem se s tím dokázala smířit?.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  07.10.03 15:06

Tedy Kopretinko, ty mi tedy dáváš. To není zrovna vhodné čtení v pracovní době, protože pak mám silně zakalený zrak a musím předstírat, že mi tam snad něco spadlo :-)). Umíš opravdu krásně psát a Tvoje pocity si umím živě představit.
Chtěla jsem se jen zeptat, jestli Ti tedy nebude vadit, proč jste nechali takovou lásku rozplynout. Vím, že píšeš, že jsi nechtěla svatbu kvůli zelené kartě, ale tak si myslím, že by třeba on mohl být chvíli v Čechách a po svatbě by jste mohli odjet do USA. Možná, mám naivní názory a otázky, ale potkat někoho tak blízkého a pro Tebe velmi vyhovujícího partnera, přijde mi škoda vše nechat vypršet do ztracena. Asi i on měl problémy, které jako čtenáři nepochopíme. Promiň, jestli jsem moc osobní a nebo se ptám nevhodně a hloupě, ale celkem by mě to zajímalo. jestli chceš, napiš mi soukromou zprávu - lodynka@seznam.cz
A ještě o těch přátelích - z vlastní zkušenosti znám, že kamarádů má člověk spoustu, ale přátel - to se pak diví, když je opravdu potřebuje, kdo všechno se odvrátí zády.
Díky moc předem za odpověd a piš, piš - těším se na další pokračování - doufám, že již v méně srdcervoucím duchu.

Vlaďka

 
HanaZana
Závislačka 2793 příspěvků 07.10.03 16:16

Ahoj Kopretinko!
Já už si myslela,že se dalšího Tvého deníčku nedočkám,můžu Tě poprosit taky o zasílání na mejl?
OlenocinovaH@sez­nam.cz
Dík Hanka

 
Toffifee
Zasloužilá kecalka 622 příspěvků 07.10.03 20:50

Kopretinko,
doposud jsem neměla moc času na čtení jiných deníčků než našeho. Tvůj mě zajímal již delší dobu a tak jsem si dneska našla první díl, že se postupně pustím do čtení.
Jenže ouha!!! Nemohla jsem přestat. :o)
Teď je devět večer a já se konečně prokousala až sem! Ano od dvou hodin sedím u počítače a čtu a čtu. Ještěže kojím, jinak by mi snad i dítě umřelo hlady :o)))))) Nic jsem dneska neudělala a to mám tolik práce.
Těším se moc na další pokračování. Nemám teď čas na čtení knížek, ale tohle mi to vynahradilo. Dneska jsem si připadala jako za starých časů, kdy jsem strávila půl dne u knížky.
Ahoj a piš, piš!
Toffifee - Zuzka (od Cipísků)

 
Anonymní  08.10.03 07:25

Ahoj Kopretinko,
jsem taky jedna z těch, co čtou Tvůj příběh. Asi to osud vždy zamíchá tak, jak to je předepsané v nějakém dopředu určeném scénáři a my se nedokážeme tomu vzepřít a „ukočírovat“ běh událostí podle své vlastní představy.
Mám ve svém okolí totiž jednu dívku, která se byla v USA podívat na 2 prázdninové měsíce u tety a seznámila se tam s chlapcem, který pak taky přijel za ní do Čech (asi na měsíc) a další jeho návštěva -asi po ročním psaní - byla zároveň cestou k oltáři. Pak společně odletěli do USA, kde byla další svatba pro jeho rodiče. Teď už přilétají jednou do roka tři a maminka s chlapečkem se tu vždy zdrží alespoň 2 měsíce, aby si babička užila to malé potěšeníčko.
Je to zvláštní, ale já stejně stále doufám, že se to ve Tvém příběhu ještě po různých dalších zvratech nakonec vrátí k Jonathanovi. Nebo si ten rozchod zkrátka nechci připustit??? No, uvidíme, jak to nakonec dopadne, moc se na to rozuzlení těším.
Kopretinko, nerozumím jen jednomu, co to znamená " právě jsem se vší parádou odletěla na MS" - Ty patříš mezi „snažilky“ - ano, rozumím tomu dobře? Promiň mi mé dlouhé vedení.
Můj e-mail: LilianaC@seznam.cz
Přeju Ti velkou dávku štěstí, přesně tak velkou, aby to bylo schopno unést tvé srdce.
Liliana

 
Kopretinka01
Stálice 89 příspěvků 10.10.03 09:11

Ahoj Vlaďko,

omlouvám se, že píšu s takovým zpožděním, ale dřív nebyl čas. Měla bych ti odpovědět na tvůj dotaz, ale ať jsem přemýšlela jak jsem přemýšlela, nemohla jsem přijít na to, jak to popsat. Nakonec jsem to tak trochu zahrnula do dalšího dílu, který už je napsaný a do schránek ho dostanete asi v pondělí. Kdyby ti ani pondělní díl nestačil jako jakési vysvětlení, dočkej konce příběhu a možná, že to celé ti do sebe začne zapadat až postupem času. Teď v téhle fázi ti to vysvětlit nedokážu. Někdy se sama sebe ptám, jestli to dokážu vůbec vysvětlit sama sobě…

Kopretinka

 
Maxi
Kecalka 333 příspěvků 05.11.03 13:18

Ahoj Kopretinko,
nevim, co napsat…jsem tak dojata a mam jen krucek od toho, zacit fnukat jak mala holka u pohadky s princeznami a princi. Ja sama mam taky svuj pribeh, ale jeste nevim, kam me donese. Ikdyz bych si prala jedno…byt s muzem mych snu(bohuzel taky v cizine-coz neni, jak vis nejjednodussi)
Jinak se uz nemuzu dockat na pokracovani a moc bych te prosila, jestli bys mi pribeh taky nezaslala emailikem…jestli to pujde.
Muj email je Joerghenninges@web­.de. e to muj email a meho snoubence, jenom aby ses nebala, ze tam stoji muzske jmeno :)

Krasny den preji
Maxi

 
Anonymní  13.01.04 16:06

Ahoj Kopretinko, jsem tady docela nova, ale tvuj pribeh me tak zaujal, ze na nej musim odpovedet. Stalo se mi totiz neco podobneho. Taky velika laska, sladky pokuseni, dlouhe odlouceni a ted uz „jen“ nadherne pratelstvi.
To „jen“ pisu v uvozovkach, protoze jsem za nej strasne vdecna, v tom pratelstvi totoiz stale vidim takovou malickou kapicku nadeje, nadeje na lasku, kterou jsem nechala odejit, nadeji na zivot, ktereho jsem se ovsem tak bala…
Kdyz mi bylo 16 let zamilovala jsem se - coz v tomhle veku neni vubec nic zvlastniho :-) Ten kluk nebyl z Cech, byl ze Slovenska, ale prozili jsme spolu naaaaadhernou dovolenou a pak jeste par nezapomenutelnych dni a noci. Mozna si rikas, ze se to s tvym pribehem neda vubec srovnat, ale ja jsem si tenkrat pripadala, jako kdybychom se znali uz celou vecnost a to, ze bych se jednoho dne mela probouzet s vedomim toho, ze uz ho nikdy neuvidim pro me bylo naprosto nemyslitelne. Jak ja byla zamilovana a stastna......
Jednou v noci za mnou prijel, ja otevrela dvere, obejmuli jsme se a oba jsme se strasne trasli - vedeli jsme totiz, ze je to naposledy. A taky bylo. Odjel do do zeme zaslibene (USA) a ted to bude prave 7 let.
Stale si dopisujeme, piseme mailiky, takze tak nejak vime, co se s tim druhym deje. Napriklad ted je ma byvala laska zpatky doma, ale oba se bojime znovu se setkat. Bojime se zapalovat neco, co jeste i po takove dobe docela neuhaslo, navic, ted kdyz uz kazdy zijeme svuj zivot..... Za tech par let, jsem poznala i par jinych lasek a pritelu, ale na ty jsem dokazala zapomenout, na tohoto nezapomenu NIKDY!!!
Nekdy se az divim, jak muze byt zivot zamotany a osudy lidi tak podobne, vid?!
Mej se moc a moc krasne COSMI

 
Anonymní  19.01.04 12:25

Mila Kopretinko,
taky Te prosim o zasilani vsech dilu na muj e-mail: macik03@seznam.cz
Je to krasny i kdyz hodne smutny pribeh. Mej se fajn.
 Lucka

 
Anonymní  22.02.04 11:43

Ahoj Kopretinko,
jsem pravidelnou ctenarkou emiminkovskych denicku a nahodou jsem narazila i na tve vypraveni. Sedela jsem u pocitace od vcerejsi osme do jedne ranni a porad cetla a cetla. ALe ouha, najednou nebylo pokracovani. Je mozne ziskat dalsi casti tveho neuveritelne krasne napsaneho zivotniho pribehu ? Diky moc. Jarka e-mail: smekalovi1@volny.cz

 
Anonymní  12.04.04 23:13

ahoj Kopretinko,
taky marne hledam pokracovani tveho zajimaveho pribehu. Hrozne jsi mi pripomnela muj prvni pobyt v USA, bylo mi 16 a byla jsem tu rok jako exchange student, mela jsem velke problemy s hostitelskou rodinou, nakonec jsem si nasla novou skvelou rodinu kde jsem dokoncila svuj pobyt. Po 10 letech jsem se sem vratila, dostala jsem praci v New Yorku, ale je to taky jen docasne. Byla to tenkrat skvela zkusenost, ale taky moc moc tezka, zvlast v tom veku… clovek se jeste moc neumi branit.

Kdyby to bylo mozne, posli mi prosim pokracovani pribehu na adresu jana03201@hot­mail.com

Diky a preju ti hodne stesti.
Jana

 
Anonymní  28.05.04 12:38

Ahoj Jani,
právě jsem strávila několik hodin čtěním tvého příběhu s Jonem, jestli máš pokračování, moc ráda bych si ho přečetla.
Moje adresa je: Radka.Pokorna@os­kar.cz

 
Anonymní  21.06.04 13:04

Ahoj Kopretinko!
Byla bych moooooc ráda,kdybys mi mohla také poslat zbývající díly na : ikikX@seznam.cz
Hořím nedočkavostí,jak to všechno dopadlo. A dej prosímtě o sobě někdy vědět.
S pozdravem Lenka

 
Anonymní  21.06.04 15:38

Milá Lenko,

mrzí mě, že ti nemůžu vyhovět. Nejsem si sice naproto jistá, kde přesně můj příběh skončil (tedy mám na mysli mé vyprávění pro vás) protože jsem v práci a celý příběh mám uložený na PC doma, ale domnívám se, že tohle je poslední díl, který jsem napsala. Od té doby jsem prostě nenašla čas k tomu, abych celý ten ROMÁN dokončila. Mrzí mě to moc, ale v mém životě prostě najednou došlo ke spoustě změnám a převratům takového kalibru, že jsem to všechno nestíhala. Třeba to jednou dopíšu na mateřské a pak si určitě budeš moct konečně přečíst jak to s námi dopadlo tady na miminu…

Omlouvám se ještě jednou, ale takový je život

Kopretinka

Vložit nový komentář