Jak mi ukradli porod

emimino  Vydáno: 09.04.02

Mám dvě malé děti, staršímu je pět let, mladší syn ještě není ani roční. Obě má těhotenství probíhala v naprostém pořádku, myslím, že to bylo i díky tomu, že jsem se snažila nic neponechat náhodě - intenzivně jsem cvičila cviky pro těhotné, plavala jsem a také zdravě jedla i odpočívala. Pro svůj první porod jsem si zvolila jednu pražskou porodnici, kterou mi jako opravdu dobrou doporučila moje známá. Porodnici nechci jmenovat, protože vzpomínky na ni mi časem velmi zhořkly.

Když jsem tam v onen den D dorazila, zarazilo mne, že se mnou na příjmu naprosto odmítali diskutovat o mých osobních pocitech a zajímali se až příliš o technickou stránku věci, jako třeba mé jméno za svobodna, ale říkala jsem si-budiž, nemají zde na starost jenom mne, a tak po nich nemůžu chtít žádná slova účasti. Bylo mi trochu líto, že vykázali pryč mého manžela, ale říkali, že je to tak lepší a tak jsme jim do toho nemluvili. Přátelská a hodná sestřička mne pak doprovodila do sprchy, řekla, že je nutné vyholení a klystýr a já, přestože jsem o to nijak zvlášť nestála, kývla - vždyť se ke mně jinak chovala tak mile! Průběh celého porodu byl pak čistě operativní záležitostí: lékař i porodní asistentka v gumových zástěrách a rouškách, ostré světlo, které mne bodalo do očí /za což se ovšem lékař omluvil s tím, že to jinak nejde a ještě mne trochu pohladil/, analgetika, která mé porodní bolesti utlumila a utlumila i bolest nástřihu hráze a pocit tlačení „do kopce“, který jsem měla když mne přivázali do třmenů gynekologického křesla, do ruky zavedená kapačka s oxytocinem pro urychlení porodu. Po celou dobu porodu se ke mně chovali neuvěřitelně mile, dokonce se snažili i žertovat. Sem tam odběhl lékař starostlivě do vedlejšího boxu, kde jsem slyšela další rodící ženu, což se mi sice zrovna etické nezdálo, ale lékař chlácholil, že"tohle přece v nemocnici nemůže vadit". A tak mi přišlo, že lépe jsem svůj porod prostě prožít nemohla.

S chováním sester na poporodním jsem měla zkušenosti už horší, ale i tam se našly dobré duše, které člověku dokázaly zpříjemnit náladu. Bylo mi pouze líto, že nám děti jen půjčují, místo toho, aby byly na pokoji s námi. Hodný a příjemný pan doktor, který vedl můj porod však říkal, že je to rozhodně lepší - žena je přece po porodu unavena, musí po tak životu nebezpečné záležitosti, jakou porod bezpochyby je odpočívat a dětské sestry jsou přece školeny na to, aby se dokázaly postarat o děti daleko kvalifikovaněji než matky. Tehdy jsem mu skutečně věřila, říkal to se vší přesvědčeností svého nejlepšího lékařského svědomí. Také když mluvil o stoprocentní nutnosti nástřihu hráze, jsem mu věřila. Jak sám řekl, nástřih se tehdy zdál velmi výhodný, protože jim to umožnilo rychlé zatlačení na mé břicho a tím i rychlé vypuzení dítěte a navíc mne přece tak krásně zašil! Jediné co mi nevěřil bylo, že mne zašití bolelo, když se přece snažil to udělat tak krásně, jakoby „vyšíval“. A opravdu to bolelo - ještě čtvrt roku poté jsem si sedala s obtížemi a pokus o pohlavní styk bolel. I psychicky, když jsem si na nástřih vzpomněla, jsem si připadla taková nějaká pošpiněná, takže jsme se dlouhou dobu nemilovali vůbec a pak jsme museli hledat „alternativnější“ cesty k uspokojení jeden druhého. Brala jsem to však jako naprosto nutné zlo a stále jsem si opakovala, že jsem přece byla tak krásně zašita.

Horší kapitolou pro mne byly pravidelné vizity. Mám tradiční křesťanskou výchovu. Jsem velmi stydlivá a při představě, že bych musela roztahovat nohy před tolika lidmi a že by tolik mužů, mezi nimi i pár mediků, hodnotilo mé obnažené a rozbolavělé přirození a někteří by si i sahali, pro mne bylo psychicky neúnosné. Řekla jsem tedy lékaři, že toto si nepřeji a že je to pro mne představa přímo znásilňující a on se se mnou dost pohádal, asi jsem jeho lékařskou čest dost ranila. Měla jsem při tom srdce až v krku, ale poté jsem to řekla i dalším lékařům a sestře. Zaúčinkovalo to. Přestože jsem pak při vizitách slyšela dost nejapných poznámek a někdy i vyhrožování, jak je zdraví nebezpečné nenechat se nahá, obnažená a bezmocná okukovat celou vizitou, která kolektivně dohromady přece nejlépe dokáže posoudit můj zdravotní stav, bylo mi vyhověno. Prohlížely mne pak za peprných řečí pouze dvě sestry v sesterně. A já u toho měla pocit výhry a proto i lékařské úcty ke mně jako ke člověku, sebekontroly a tedy poměrného bezpečí. Mohu říct, že se mi tam tehdy vlastně i líbilo. Se svým novorozeňátkem jsem pak odjela domů, šťastná nad tím, jak dobře se mi v porodnici vedlo, rozhodnuta, že příště se tam zcela určitě vrátím.

Když jsem před dvěma lety opět otěhotněla, zdálo se mi automatické, že do této porodnice znovu půjdu - kvůli příjemnému lékaři a sestrám, ohledu ke svému studu, který jsem si tam nakonec dokázala vydobýt a vůbec kvůli prostředí, které jsem již znala. Bolelo mne pouze to, že tam ještě stále nebyl systém rooming-in a děti se tam stále „půjčovaly“. Vím, že jsou i ženy, kterým to takto vyhovuje, já jsem však byla připravena si tam vydobýt i právo mít své dítě neustále u sebe, i kdybych si na ně měla přinést prádelní koš. Shodou okolností se v té době vrátila má známá z porodnice ve Vrchlabí a líčila možnosti alternativního porodu, jaké zažila při narození své dcery. Musím říct, že něco jako porod do vody či porodní stolička mne moc nenadchly, medicínský porod mi připadal dost dobrý, naprosto mne však nadchla kolébka pro dítě na pokoji a možnost ubytování manžela. V pokročilejším stadiu těhotenství jsem pak volala do Vrchlabí a zamlouvala si porod tam. Sestra se do telefonu smála, že mne samozřejmě rádi uvítají, zároveň však upozornila nejméně na dvě porodnice u nás v Praze, kde by také byla možnost mít dítě u sebe na pokoji. Já jsem však byla tak uchvácena představou děťátka v kolébce a společným pobytem manžela na pokoji, že jinam než do Vrchlabí jsem již nechtěla.

V den porodu jsme se bez nehod dostali z jižní části Prahy do Vrchlabí. Po celou cestu jsme se mobilem domlouvali co a jak a také sepsali skoro celou zdravotní anamnézu, takže při příjezdu mne už nečekal žádný „úřední šimel“, ale hodná usměvavá sestřička, jejíž jméno zde raději nezveřejním, abych k ostatním také dobrým nebyla nespravedlivá. To, že se mne zeptala, jestli se chci nechat vyholit a jestli si chci nechat dát klystýr mne potěšilo a odmítla jsem - stejně jsem předchozí den skoro nejedla. Ozvala jsem se, že se velmi stydím nahá před cizími muži a sestra se opět smála, musíme se prý tedy snažit, aby to šlo co nejpřirozeněji, protože lékařskou službu má zrovna muž. Zeptala se, jestli chci do vany, teplá voda prý tlumí bolesti a změkčuje hráz. Trochu nedůvěřivě jsem se tam nechala odvést. Když jsem však uviděla tu vanu teplé čisté vody, tak jsem tam, unavená po cestě, zpocená a ulepená odteklou plodovou vodou skoro skočila šipku, tak rychle jsem shodila oblečení a vlezla tam! Voda mne i příjemně probrala a při prodýchávání bolestí jsme na sebe s manželem cákali vodu. Měli jsme absolutní soukromí, žádná další souběžně rodící žena. Sestřička hlídala vpovzdálí, sem tam zkontrolovala otevření a když viděla můj zájem o vlastní kontrolu, ukazovala mi, jak se mám prohlížet sama a na co si dávat pozor. Sebevyšetřování se mi velmi líbilo, mé tělo mi není neznámé, dobře vím, kde si mohu nahmatat dělohu i čípek, protože jsem zvyklá využívat metodu čípkového a hlenového zhodnocení plodných a neplodných dní. I zde při porodu jsem byla pyšná, že své tělo znám a sebekontrola mi dávala příjemný pocit důstojnosti a vlastní důležitosti. S postupujícím otevíráním a bolestí jsem se propadala jakoby do jiného světa, sestřička, která mne hladila, říkala, že to se v mém těle produkuje hodně hormonů, které působí podobně jako drogy a částečně tlumí i bolest. Ptala jsem se, proč mi tedy ty hormony ještě nedodá kapačkou, aby jich bylo víc, ona však řekla, že si musím hlavně věřit, protože nejlepší porodní hormony produkuje za přirozeného průběhu porodu samo lidské tělo a zdravá sebedůvěra. A pak přišel největší šok! Připadala jsem si vysílená , manželovo hlazení spíš vadilo a já chtěla vše „přirozené“ vzdát a toužila jsem po něčem od bolesti a pro urychlení toho nekonečného otevírání. A sestra se zeptala, jestli nemám hlad a nechci se napít a z kapsy vytáhla tabulku čokolády! Ohromeně jsem se zeptala, jak je to možné, při minulém porodu jsem to přece nesměla a dostávala jsem kapačkou glukózu, ona mě však ujistila, že je to v pořádku a porod není operace, takže není důvod, proč se neposilnit. Pořádně jsem se napila a při vychutnávání slaďouckého čtverečku čokolády jsem si ani neuvědomila, jak krásně se zase rozběhlo otevírání a najednou jsem měla velkou potřebu tlačit. Sestra stále říkala jen pomalu, pomalu a tak jsem tlačila pomalu. Mezitím tam jedna další sestra přinesla nějaké roušky a přikrývky a i přes bolesti jsem s povděkem vnímala, že nejprve tiše zaklepala a velmi slušně se zeptala, jestli smí vstoupit. A to už byl na světe můj syn, obě mi ho vrnícího položily na břicho a vzdálily se, abychom měli tuto krásnou chvíli s manželem jen pro sebe. Můj pocit v této chvíli mohu popsat pouze jediným slovem - totální ORGASMUS! Oba jsme s manželem plakali a smáli se a já jsem si až po chvíli uvědomila, že jsem nedostala vůbec žádné léky a kapačky, nebyla jsem nastřižená a porod v poloze, jakou jsem si mohla vybrat sama byl mnohem příjemnější a také kratší, než ten první, medicínský. Placentu mi nevyndávali uměle, počkali jsme další hodinu a půl na její vypuzení a také nám nechali dostatek času, abychom si ten úžasný „polštář“, na kterém můj syn devět měsíců odpočíval, dobře prohlédli. Sestra mi později řekla, že vlivem vysoké hormonální hladiny mají ženy při takto vedených porodech opravdu pocity orgasmu, něžné milování i porod prý pocházejí ze stejného soudku a zaslouží i podobné prostředí - klid, přítmí a nevyrušování. A co se nástřihu hráze týče, u nich je to skutečně nutné udělat tak u tří žen ze sta.

Na pokoj jsem došla po svých a vůbec jsem si nepřipadala jako „po operaci“, tedy tak, jak jsem se cítila při minulém porodu, kdy mě zpola omámenou léky museli na pokoj odvézt. Teď jsem se cítila jako po namáhavé, dobře vykonané práci. Byla už hodně hluboká noc, když se mně, synovi i manželovi podařilo trochu usnout. Říkala jsem si, že se moc nevyspím, protože tam nad ránem nejprve doběhnou sestry s teploměry, pak uklizečky, pak bude bouchání dveří a vyřvávání na snídani, pak ženská vizita /ze které jsem měla trochu obavy stran svého studu/, pak dětská vizita, pak zase uklizečky.

Ale nestalo se nic z toho. Nad ránem nikdo nerušil, snídani mi přinesl manžel do postele a tolik obávaná vizita probíhala formou individuálních konzultací s asi dvěma sestřičkami/lékař se vším důrazem na intimitu přišel jen dvakrát/ na nichž jsem nepoznala, jestli jsou kojenecké, nebo ženské, protože uměly poradit úplně se vším. Opět mne velmi potěšilo, když mne ani tolik neprohlížely samy, jako spíše velmi dobře instruovaly, jak se mám prohlížet sama /„to abyste i doma věděla, co máte se sebou dělat“/,učily mne, na co si mám dát pozor, jakou barvu a intenzitu mají mít očistky a za jakých okolností mám vyhledat lékaře. Ještě komplexnější mi připadalo poučení o správném kojení včetně letáčků, kterými mne ze svých „výletů“po porodnici zásoboval manžel.

Ráno po porodu jsem se bavila s ženou z vedlejšího pokoje a poprvé jsem se dozvěděla, že existují i mezinárodní doporučení WHO pro vedení porodu, které mi okopírované dala. Dozvěděla jsem se například, že mezi neefektivní praktiky, které by se neměly rutinně podporovat patří vyholování přirození a klystýr, nástřih hráze, rození „do kopce“ s nohama ve třmenech když to žena sama nechce a skutečně škodlivé je třeba zavádění kapaček ženě, u které porod postupuje normálně, namísto toho, aby ji nechali svobodně se napít, nebo i sníst třeba kousek ovoce. Rovněž položení dítěte na bříško matky, co nejdelší pobyt dítěte s matkou a vůbec rodiči a podporování včasného kojení patří k praktikám, jež se mají upřednostňovat. Procedury, které jsou hned po porodu prakticky zbytečné jsou například i okamžité měření dítěte /zbytečně se násilně natahuje do té doby sbalené tělíčko/, jakož i manévr, při kterém se dítě pověsí hlavou dolů, aby „odtekla plodová voda“. Uvědomila jsem si, že vše toto se dělo při porodu mého prvního dítěte.

Když přišel na pokoj manžel se synem v náručí, vzteky jsem brečela a třískala polštářem o postel. Na otázku, co se stalo, jsem jen pořád křičela:„Ukradli mi porod, ukradli mi porod!“ A vyhrožovala jsem, že až se mi dostane do ruky ten povedený pražský personál, otluču jim zá:,–(y WHO o hlavu a pak je tím polštářem udusím, aby už nikomu nemohli porod ukrást a dělat si jej podle svého bez ohledu na přání ženy! „Počkej a copak sis tak moc v Praze přála, že ti tam nevyhověli?“ mírnil mne manžel. „Pokud vím, říkala jsi, že byli velmi příjemní a dokonce sis tam vydobyla, že tě prohlížely jen sestry a ne celá vizita. Copak jsi protestovala proti něčemu jinému? Jediné v čem nevyhověli bylo, že na příjmu vykázali z porodnice mne, ale s tebou přece zacházeli hodně vlídně, při porodu dokonce s úsměvem, jen si vzpomeň, přesně tohle jsi mi říkala!“ „Ano, jenže to jsem nečetla zá:,–(y WHO a oni je určitě četli, ale kašlali na ně. A s úsměvem ti někdo může klidně i uříznout ruku a ještě řekne, že je to pro tebe výhodné!“brečela a vztekala jsem se dál. Teprve po chvíli mne manžel logickými argumenty uklidnil a já si uvědomila, že proti tomu všemu, co se se mnou dělo při prvním porodu, jsem opravdu neprotestovala. Personál byl příjemný a já měla pocit, že dělají jen to nejlepší.

Co dodat? Za čtyři dny mne z Vrchlabí propustili a z dobrých rad, které jsem zde získala, jsem žila celé šestinedělí. Malé oděrky hráze pobolívaly jen v porodnici a do týdne se krásně zahojily. Milovala jsem se už za tři týdny po porodu a nebýt malého synka a jemného hnědavého výtoku, ani bych neřekla, že jsem nedávno porodila, tak neporaněné jsem měla z pobytu ve Vrchlabí tělo i duši. A pokud se prostředí pražských porodnic nezmění, nebo do té doby nebude stát nějaký vhodný porodní dům, půjdu rodit opět tam, budu-li mít i třetí dítě. Zatím jsme s manželem poděkovali Pánubohu, že máme dvě krásné děti a alespoň narození toho druhého jsme si prožili tak nejpřirozeněji, jak to jen bylo vzhledem k mému bezproblémovému těhotenství možné.

A proč Vám to všechno píšu? Chci se o tyto zážitky podělit a popsat jak medicínský, tak přirozený porod, které jsem oba zažila na vlastní kůži. A možná i apelovat na ženy, aby se skutečně dobře rozmyslely, kde porodí své dítě. Ne každá žena je připravena na aktivní porod a ne u každé ženy je možný, zrovna tak, jako ne v každé porodnici se dodržují doporučení WHO, byť by se personál jinak choval bezvadně. Já však věřím, že když si ženy samy budou asertivně schopné říct, co vlastně od porodnice očekávají, bude jim vyhověno a prostředí všech porodnic se jejich požadavkům časem přizpůsobí.

Anna.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  09.04.02 09:46

Předem gratuluji k zdravému miminku a krásnému porodu.Moc krásně jste to napsala,zároveň vám chci za tento článek poděkovat ,protože já sama jsem ve 4.měsíci svého prvního těhotenství a již na začátku jsem zvažovala porod ve Vrchlabí a články od žen které touto porodnicí prošli mě jen utvrzují,že pokud těhotenství bude probíhat bez problému budem rodit právě tam.Ještě jednou děkuji a přeji celé vaší rodině jen samou radost.

Radka

 
NIKY
Povídálka 24 příspěvků 09.04.02 11:05

Ahojky, moc hezký dopis. Ani nevíte jak Vám zdravě závidím. Jsem z Českých Budějovic a hledám v našem kraji přesně to co je ve Vrchlabí. Jen doufám,že v budoucnosti vyroste těchto CAPů jako hub po dešti. Niky

 
Anonymní  09.04.02 13:34

No, nechám Vám k plnému posouzení moji radu a nevím, nakolik dobré by bylo třeba zrovna pro Vás se jí řídit, ale: já sama jsem do Vrchlabí jela z Prahy a dojela jsem v pohodě. Když jsem se ptala sestřičky na vzdálenost, ze které sem ženy dojíždějí, řekla, že nejdále to bylo až ze Šumavy, kde jedna pražská rodina trávila dovolenou a porod přišel trochu dříve, než plánovali. I na takovou vzdálenost do Vrchlabí dojeli! Nejsem si však jista, nakolik je tato alternativa vhodná zrovna pro Vás, možná by bylo lepší si tam u někoho domluvit ubytování a pak tak odejít rodit beze strachu, že už by se to nestihlo. Každopádně přeji, aby se Vám porod vyvedl podle Vašich představ, ať už ve Vrchlabí, nebo někde jinde.

Anna

 
Vivian
Povídálka 16 příspěvků 09.04.02 19:23

Nádherné, nádherné, nádherné… Vîechno jste tak krásnë popsala, Aniçko, ze jsem celý Váî príspëvek preçetla jedním dechem, jakobych s Vámi ten „poporodní orgasmus“ sama prozila. Pro vrchlabskou porodnici jste vystavila opravdu výborné vysvëdçení! Jen by bylo fajn, kdybyste nás mohla, můzete-li, seznámit s doporuçeními WHO ohlednë porodu, mnë osobnë by opravdu zajímaly, sama jsem o nich slyîela poprvé. Díky mnohokrát - a pripojuji se k prání, aby se porodnice jako je ta Vaîe, vrchlabská, mnozily jako houby po deîti, ale také aby pribylo zdravë asertivních rodiçek, které dovedou pro:,–(it svá prání a nenechají si líbit bezohledné chování lhostejného personálu.

 
naivnikacatko
Kecalka 140 příspěvků 10.04.02 09:22

teda mila anno, musim rict, ze chvili, kdy se vam narodil synek jsem obrecela. fakt je to moc krasne popsany a samozrejme bych narozeni ditete chtela taky zazit tak osobni a intimni.. ale obavam se, ze jsem asi stejna jako vy poprve - ani nevim, co vlastne muzu pozadovat. ale uklidnuju se tim, ze mam jeste pul roku casu, tak ze jeste neco vypatram. abych pravdu rekla, zatim o porodu nic moc nectu a tomu tematu se jeste vyhybam.. jsem totiz srabek tak musim pockat, az se mi miminko poradne „uchyti“, aby se nahodou pri cteni nevydesilo :) hihi ale dekuju ti za tenhle prispevek, aspon vim, ze bych to nemela obejit jen tak letem svetem..

 
Anonymní  10.04.02 11:46

Anicko, moc se mi libil Vas clanek, ale zaroven mne naplnil obavami. Jsem budouci prvorodicka, za dva mesice me ceka porod a ja marne premyslim, kamze to jen pujdu. Jsem z Prahy, takze me pravdepodobne ceka Vase prvni zkusenost (alespon po precteni vysvedceni pro porodnice se zda, ze je to vsude v Praze vice mene stejne). Do Vrchlabi bych sla rodit s nejvetsi radosti, ale mam strach, je to prece jen daleko a myslim, ze by manzel mohl mit potize v klidu ridit, kdybych mu na sedadle vedle neho hekala a trpela. Desim me, ze s maminkami v porodnicich stale zachazeji jak se zbozim, a predevsim ze v Praze, kde bych tak nejak cekala nejpokrokovejsi pristup, je to spis naopak…

 
Anonymní  12.04.02 12:07

Já myslím, že zrovna tady obavy na místě nejsou, první porod trvá tak dlouho, že z Prahy do vrchlabí dojedete klidně i 3×. ALE: copak dělá Centrum aktivního porodu v Praze? Moje známá tam před nějaou dobou rodila a byla spokojená. A taky jsem slyšela, že porodní asistentka paní Štromerová zakládá někde porodní dům. Co je na tom pravdy, nevíte někdo?

Michaela.

 
Dickie
Nováček 7 příspěvků 12.04.02 14:28

Podle toho, co jsem slyšela, porodní dům U čápa a vrány zatím hledá, kde vůbec by byl, a hlavně bojuje s úředním šimlem, který na něj nemá kolonky, a CAP už je v podstatě jenom lepším nadstandardem.

 
stefinka
Ukecaná baba ;) 2304 příspěvků 13.04.02 09:51

Mně ukradli dva porody v Praze ještě za „totáče“ a třetí skoro před čtyřmi lety v Třebíči. Čtvrtý jsem si už nenechala ukrást a tak jsme hodinu po objevení prvních příznaků porodu vyjeli do Vrchlabí. Bydlíme na Vysočině u Velkého Meziříčí, což je dvě a půl hodiny cesty. Stihli jsme to báječně a ještě se čekalo. Momentálně po kousíčkách vypisuji svoje zážitky z Vrchlabí, takže ta oprávněná chvála se tam objeví opět. Naše krásná holčička se narodila 4.3.2002. Moje nejstarší dcera (čarodějnice a kartářka) mi řekla, že podle jejích karet nějaké drobné problémy okolo porodu budou, ale užiju si to a budu se dobře bavit. Nedovedla jsem si představit JAK se budu bavit při porodu, ale vážně měla pravdu. No a protože se moje zlatíčko budí, musím zase běžet. Držím všem budoucím maminkám palce a je mi líto, že už tu nádhernou devítiměsíční pohádku mám zase za sebou. Mám čtyři děti. Kdyby můj první porod byl takový jaký ho běžně mají prvorodičky ve Vrchlabí, nebála bych se mít více dětí. Momentálně se tedy cítím ošizená o více než jen ty tři porody. Hezký den všem přeje Štěpánka

 
Anonymní  16.04.02 20:49

Uvedená doporučení WHO (Světová zdravotnická organizace) o vhodných porodnických postupech najdete na adrese

http://ham.oceany.cz

Tato doporučení podepsal již v roce 1985 v Brazílii i zástupce za komunistické Československo ve WHO Prof. MUDr. Štembera (ÚPMD Podolí). Ovšem ten samý pan profesor ještě v roce 2002 prohlašuje, že tato doporučení platí pouze pro rozvojové země. Já jsem rodila v Podolí v roce 1998 a uvedená doporučení o vhodných porodnických postupech tam byla rozhodně ignorována. Navíc jsem během porodu narazila na nepříjemný a sprostý personál.
Mně se doporučení WHO, narozdíl od většiny českých porodníků, líbí a musím říci, že závidím rodičkám z takzvaných rozvojových zemí - pakliže se zdravotníci jimi řídí.

Zdraví
Jana Novotná (Praha)

 
Anonymní  18.04.02 16:43

Milá Aničko, četla jsem váš příběh doslova jedním dechem, čekáme první miminko a i když máme ještě čas už vybíráme vhodnou porodnici.Děkuji vám za inspiraci i když zatím naivně věřím, že takových porodnic jako je ta ve Vrchlabí objevím během svého pátraní víc. A hlavně vám děkuji za cenné rady, pokusím se si nenechat ukrást ani kousek toho zázraku. Simona

 
esterka
Ukecaná baba ;) 1622 příspěvků 19.04.02 16:19

Dobrý den Aničko,
ještě teď brečím. Můj první (a zatím jediný) porod probíhal stejně jako ten Váš první. A mám stejné pocity jako Vy před druhým příchodem děťátka. Ale já měla těhotenství s problémy, takže jsem ani o jiný, než medicínský porod přestala velmi záhy usilovat. Nyní se pokouším otěhotnět, a pokud se to podaří a vše bude tentokrát v pořádku, moc ráda bych prožila to co Vy (už zase brečím, ach jo…). Né, že bych se bála cesty z Prahy do Vrchlabí, ale copak v Praze opravdu nic podobného není? To mě přivádí na příklad z jiného soudku. Přišla jsem do Prahy z jihočeského okresního města. V Praze jsme potřebovali najít denní nebo i týdenní stacionář pro staru mentálně postiženou tetičku. Po třech týdnech nepřetržitého telefonování, jsem měla pocit, že snad nejsem v Praze. Jak to, že malá města mají takových zařízení jako hub po dešti. A Praha…? Vždyť je to největší město s nejvíce lidmi, tak proč tady nejde to, co umějí ve Vrchlabí a podobně?
Přeji Vám i Vaší rodině hodně štěstí a zdraví. E.

 
Jirina
Extra třída :D 12047 příspěvků 03.05.02 11:34

Ahoj Esterko,
mě čeká moje poprvé na začátku října. Jsem taky z Prahy a podle vysvědčení jsem si vybrala Motol. Taky ho mám nejblíž.
Rozhodně NE Podolí, protože jsem tam byla navštívit kámošku po porodu a padla tam z toho prostředí na mě pěkná depka (i když jí se tam líbilo).
Někdy v červnu se do toho Motola půjdu podívat a uvidím.
Máš-li nějaké informace na výměnu, napiš SZ.
 Jiřina

Příspěvek upraven 07.12.10 v 11:14

 
Anonymní  02.10.02 00:07

Mila Anno, rada bych Vam take poblahoprala k synkovi. V dubnu letosniho roku se mi narodil druhy syn. Mela jsem domluvenou malou porodnici mimo Prahu, ale porod byl natolik rychly, ze jsem skoncila opet v Motole. Bohuzel musim rict, ze situace v teto porodnici, zvlast co se tyce rutinniho a neosobniho pristupu sester, je obdobna jako jste popsala u sveho prvniho porodu. Myslim, ale ze to odpovida celkovemu stavu naseho zdravotnictvi. Modlim se jen, aby i v Praze vzniklo zarizeni, kde by narozeni ditete bylo krasnou a dustojnou zalezitosti.
 Alice

 
Anonymní  18.05.04 23:00

Milá Esterko, Motol má jednu velkou výhodu. V případě komplikací jsou zde schopni poskytnout nejlepší možnou péči jak pro tebe tak tvoje mimi. Ale rozhodně nečekej, že si tu porod nějak pěkně užiješ. Já jsem zde rodila a přístup personálu mě občas doslova šokoval.

Vložit nový komentář