Jak moc lze milovat své dítě

Rodičovství

Nikdy dřív by mě nenapadlo, že mateřská láska opravdu dokáže být tak silná... Moje těhotenství probíhalo naprosto bez komplikací co se týče fyzické stránky, ale horší to bylo s psychikou. Nejenže jsem měla divné stavy, co bude, až tu bude náš chlapeček s námi, ale poslední tři měsíce těhu pro mě byly stresové i z jiného důvodu, ale o tom třeba někdy jindy.

Čím víc se to blížilo, tím víc jsem se sama sebe ptala, jak to zvládnu, zda budu dobrá máma a zda se o malého dokážu postarat. Den D nastal 1. března. Rodila jsem císařem. Když jsem se jim na sále probrala a oznámili mi, že miminko je v pořádku, tak jsem se uklidinla a opět sladce usnula. První noc jsem strávila na gynekologii a malého viděla nejdříve z fotek, které udělal přítel a pak mi ho přinesli až večer na přiložení. Na to, že byl beze mě několik hodin, se přisál okamžitě a mlíčka jsem měla dost, takže kojíme dodnes a celekm bez problémů. Akorát na noc dokrmujeme, protože se mi začal budit po hodině a to se fakt nedalo :-D

Další den mě odvezli na porodnické a já si vymohla nadstandart, abych měla klídeček. Bohužel (nebo spíš tehdy bych řekla bohudík) první dvě noci jsem malého neměla u sebe, jelikož jsem nebyla schopná skoro vstát z postele. A proč bohudík? Zažívala jsem nejspíš nějaký poporodní splín. Byla jsem ráda, že jsem sama, že mi malého přinesli jen nakojit a zase ho odnesli a já mohla odpočívat. Když mi ho nosili, nechávali mi ho tam čím dál delší dobu a já (nevím proč) byla jsem nesvá, pořád jsem si říkala, kdy už si pro něj přijdou a měla jsem nutkání volat sestře, aby si pro něj přišla, ale nechtěla jsem vypadat, jako že o něj nejevím zájem. Bylo už pozdě v noci, jenže jsem si tak nějak neuvědomila, že v porodnici se neřeší den a noc, v porodnici se to prostě točí podle toho, jak zrovna miminko potřebuje :-D

Když mi ho další den už nechali, tak jsem si říkala: Bože, jak to jen zvládnu. Malej mi nechtěl spinkat. Měla jsem ho od osmi hodin skoro až do půlnoci s malými přestávkami pořád u prsa. V postýlce ani náhodou a i když byl na posteli u mě, pořád se vztekal. Celá zoufalá jsem volala sestřičce, tak mě uklidnila, že to bude dobrý, že to může být tím, že je malej teď zmatenej, že byl 3 noci beze mně a teď to pro něj může být svým způsobem stresující, tak si ho prý mám nechat v noci u sebe v posteli. Nakonec tedy usnul… zato já měla noc. Neustále jsem ho hlídala, aby mi nedejbože nespadl, i když byl zajištěný polštářem, taky jsem se bála, abych ho třeba nezalehla.

Ráno jsem byla otrávená, připadala jsem si neschopně, připadala jsem si, jak příšerná máma, že ho tam nechci a nakonec to dopadlo tak, že jsem dostala horečky a stejně mi ho zase odnesli. A nejhorší na tom je, že já jsem byla ráda :-( Mohla jsem odpočívat, spát… prostě to bylo fajn. Ale je tohle normální? Co budeš dělat doma, říkala jsem si pro sebe. Tam nebude nikdo, kdo by ti ho celou noc hlídal, navíc kojíš, nemůže být bez tebe. Zkrátka a dobře pak už jsme to v nemocnici nějak doklepali a po 8 dnech nás pustili domů. První dny doma byly ještě šílené. Zvykala jsem si na novou roli, nedokázala jsem doma udělat vůbec nic kromě starostí o prcka a i to jsem dělala víceméně mechanicky. Dokázala jsem ho nakojit, přebalit… nic mu nechybělo, ale mě to nepřinášelo žádnou radost. Přítel si ho často bral ven, abych se mohla vyspat a já byla šťastná, že mám 3 hodinky a můžu spát.

Zlepšilo se to až postupem času, dnes jsou malému dva měsíce a za tu dobu se moje situace obrátila o 180 stupňů :-D Deprese zmizely, starost o malého si užívám plnými doušky, sleduju jak mi roste (spoustu věcí už musíme vyměnit, zkrátka už ho do nich nedostanu :-D ) Sleduji, jak už krásně pase koníčky, dokonce už se mi přetočil z bříška na záda, ale to bylo možná i tím, že byl trochu z kopce :-D Když se na něj dívám večer v postýlce, jak spinká, je tak roztomiloučkej, že bych ho nejradši sežrala :-D Už neřeším, jestli se vyspím do růžova nebo ne, neřeším, že pláče, prostě jdu a udělám, co mu na očích vidím. Strašně moc ho miluju. Nedokázala jsem si představit, že bych někdy dokázala takhle milovat. Mateřská láska je opravdu silná. Když jsem byli s přítelem sami dva, nedokázala jsem si představit, že by se něco stalo jemu, ale když si teď představím, že by se mělo něco stát mýmu chlapečkovi, je to daleko horší.

Chtěla bych tím jen říct, že i když vás někdy po porodu přepadne deprese, splín, cokoli, tak je to všechno jen dočasné. Ti malí šmudlíci nás dokážou přinutit racionálně uvažovat a uvědomit si, co je v životě doopravdy důležité.

Hodnotilo 8 lidí. Score 4.9.

Reklama


Reklama

 Váš příspěvek
 
Nafteta
Ukecaná baba ;) 1154 příspěvků 06.05.11 08:07

Není ten článek náhodou o mně? Měla jsem naprosto stejné pocity. Když se mi narodila krásná,zdravá dcera,najednou jako by mi někdo mateřské těšení vygumoval.
Těhotenství jsem měla v pohodě,porod taky. Těšila jsem se a najednou nic. Ještě ke všemu jsem neměla mlíčko,takže se kojilo jako když nekojilo. Pořád se mi chtělo plakat,vyčítala jsem si,jak nejsem schopná ani nakrmit své miminko. KAčenka brečela, chtěla jít co hodinu a já byla naprosto vyřízená. Nakonec i doktorka uznala, že musíme na UM,jinak asi zesnu v pánu. A jak jsme nasadily dudu, byl klid. A najednou se mi nechtělo od miminka se ani hnout. Nejradši jsem seděla u postýlky,po­zorovala jí, jak se ze spánku ušklíbá,jak rozhazuje ručičky,jak se směje. Byl to zkrátma můj andílek. Teď už je jí pět a nevyměnial bych jí za nic na světě.

 
marjanka1
Stálice 95 příspěvků 06.05.11 09:16

Takovehle deprese jsi mela proto, ze ti delali cisare v celkove anestezii, ty jsi si nemohla uzit narozeni tveho drobecka, a pak jste od sebe byli prilis dlouho odlouceni. nechapu, proc v Cesku delaji cisare v celkove, kdyz se davno vi, ze spinalka a nebo epiduralka je daleko setrnejsi a bezpecnejsi pro dite, a i pro matku, ktera neprijde o zazitek z porodu. I po cisari je naprosto mozne, aby matka a dite nebyli odlouceni ani na vterinu, takto praktikujeme tady v Kanade, a nikdo s tim problem nema. Matky po cisari klidne do hodiny koji, nebo alespon maji sve deti na prsou, a klokankuji, seznamuji se, a tim predchazime mnoha problemum s psychikou zeny, ditete, a s kojenim.
Stale a dokola me rozciluje, jak moc je nase krasna republika tak strasne za opicema, co se porodnictvi tyce. KDY UZ SE SAKRA ZACNE NECO MENIT, a porodnictvi zacne aplikovat Mother and Baby Friendly pristupy doporucene WHO? To jsme vazne takovi zapskli zaprdeni ve svych zarytych praxich? probud se Ceske porodnictvi.!!!!!!!!!

 
Sýkorka2
Kecalka 457 příspěvků 06.05.11 09:53

Souhlasím s Marjankou. První syn se narodil císařských řezem po celkové anestezii a ukázali mi ho až třetí den. Vlastně neukázali, musela jsem dojít přes celou nemocnici. A nakonec jsem tam sebou švihla, jak mě bylo po císaři zle. Nerada na to vzpomínám, byla to hrůza.
Druhý syn se narodil taky císařem ve spinálce a bylo to skvělý. Manžel mi ho hned donesl a celé to bylo o něčem jiném.
Přeju všem maminkám pohodový start do toho mateřského života se svými miminky v náručí! :hug: :mavam:

 
krokous  06.05.11 13:03

Řekla bych, že ten článek z části popisu je i můj příběh. Když se malá narodila, tak mi vůbec nevadilo, že malá tu první noc nebude u mne, fungovala jsem tak trochu, jako stroj, malou jsem opatřila a to bylo všechno. Jednu noc jsem byla v porodnici na pokoji sama, pamatuji si, byl to už pozdní večer a malá pořád plakala a já jen seděla, chovala jí a představovala jsem si, jak by mi bylo lépe bez ní.Dodnes se za to stydím. Trochu se to zlepšilo, až když jsem šla s malou domů. Ale zhruba první půlrok to uplně dobré nebylo. Uvažovala jsem, já i manžel, že bych měla jít za nějakým specialistou. No postupně se má situace zlepšovala a já se naučila mít malou ráda. Teď už bych tu mojí berušku za nic na světě nedala. Jo časem se přišlo, co asi z části způsobilo ty mé nálady, jmenuje se to Parkinson a jedním z příznaků můžebýt i psychika.

 
verpa
Ukecaná baba ;) 1214 příspěvků 06.05.11 14:24

tak ja rodila normalně, mlíčko jsem první 3 dny neměla takže hrozny křik, až mu vyskočily teploty a měla jsem stejne pocity, vubec jsem se neradovala nic, jen byla otravena. ted maleho nepujcim nikomu ani do kocarku vsude jsem s nim(vim ze to taky neni dobre) a miluji ho z celeho srdce, predstava ze se mu neco stane je šílena

 
hamika
Kelišová 5240 příspěvků 06.05.11 15:25

Marjanka1 - nevím, proč by se české porodnictví mělo probouzet. Mně dali u císaře vybrat, jestli chci celkovou nebo spinální anestezii. Zvolila jsem spinál a už bych to neudělala. Ano, super je, že máš zážitek z porodu, ale nese to s sebou taky riziko.
Teď k tomu deníčku.
Prošla jsem si podobnými stavy. Já měla 3. - 5. den po spinálu takové bolesti hlavy, že bych je nepřála ani nepříteli. Kvůli kojení mně nechtěli dávat žádné silnější léky, nic mně nezabíralo, byla jsem věčně na kapačkách. Kojení nepřicházelo, až 4. den. Měla jsem depky z toho, že se kvůli bolesti hlavy ze spinálu nedokážu postarat o malého (i některé sestry se na mě divně dívaly), malého mi nechtěly nechat, protože hrozilo, že s ním spadnu apod. V tu chvíli jsem byla tak strašně ráda, že tam prcek není se mnou, mateřskou lásku jsem nijak nepociťovala, bylo mi to skoro jedno, jak mi bylo zle. Když mi syna donesli na kojení, už jsem se těšila, až mi ho zase odnesou, přišlo mi, že se sestřičkami, které mu dají najíst (když já ještě nemohla) mu bude rozhodně lépe než s vynervovanou matkou, která je k ničemu. Šestý den se to obrátilo, mě přestala bolet hlava, chtěla jsem mít malého jen u sebe, abych ho mohla pozorovat a krmit ho, jak se nám zlíbí. Nepociťovala jsem štěstí, že ho mám, prostě jsem to brala jako fakt, že je náš. Strašně jsem se ale těšila domů a tam se to úplně obrátilo. Druhý den jsem brečela manželovi na posteli, že "nebyl dobrý nápad mít dítě, protože se o něj bojím tak, že asi umřu! :-) Myslím, že je to časté a je dobré o tom napsat, aby tyhle stavy mamky lépe snášely :-)

 
Gladys
Vesmírná mluvilka 31605 příspěvků 06.05.11 16:08

Před pár dny mi přišla knížka Bonding - porodní radost. Pro někoho extrabuřt, výmysl, spousta dětí bylo odloučeno od matek a všichni to přežili…
Ale ona to příroda zařídila zkrátka tak, že když se po narození dítě oddělí od matky, mozek si řekne, aha, mimino není, když není, tak zřejmě umřelo. Nahodí režim „truchlení“, dítě neexistuje, život jde dál. To všechno funguje na bázi hormonů, podvědomí, co jsme si přinesli ještě od svých předků, když se houpali na stromě.

Samozřejmě mezitím člověk prošel obrovským vývojem a ne u každého funguje ta rodová paměť stejně, někde už jde jen o matné vzpomínky, někdo má instinkty silné.

Kontakt s matkou ihned po porodu nastartuje spoustu hormonálních pochodů, které zajišťují přežití mláděte a které zajišťují i navázání matky na dítě, na jeho spánkvý rytmus, kojení, signály…
Jsme lidé, tudíž si umíme spoustu věcí rozumově zdůvodnit, umíme překonat i vnitřní pocity, víme, co se od nás rozumově očekává, tak to překousáváme a prvotní sžívání s miminkem je pro nás často spíš rozumová záležitost než pudová a emocionální. Ale myslím, že moderní doba nás okradla o schopnost přijmout dítě tak samozřejmě jako kočka přijme svá koťata. Existují situace, kdy ranný kontakt s dítětem možný není, ale je jich podstatně míň, než jsme ochotné si připustit.

 
eivlis
Závislačka 4373 příspěvků 06.05.11 16:27

Marjanko - tvůj komentář mi příjde trochu přehnaný. Já rodila taky v celkové narkóze a to kvůli tomu, že mi v průběhu porodu přestala fungovat placenta a byl špatný monitor. Muselo se vše řešit rychle a na epidurál nebyl čas. Pokud je vše v pořádku, tak na výběr máš, pokud ne, tak ti nezbude nic jiného než celková narkóza.

 
zandule
Kecalka 128 příspěvků 07.05.11 09:01

Jůůůů, krásně napsáno, rodila jsem přirozeně a že bych zažívala nejkrásnější chvíle když byl malý venku, to se říci nedá, byla jsem ráda, že to mám za sebou a hlavně se vyspat.
Většina z nás prožívá nějaké poporodní deprese-stavy, splíny, ale jen málokterá to přizná.
Moc krásně napsáno, tleskám, a přeji celé rodince hodně zdravíčka a štěstíka, lásky :-) :potlesk: :palec:

 
LucaLuca
Závislačka 4454 příspěvků 07.05.11 13:58

Při čtení mě napadlo totéž co Marjánku, i když bych to nenapsala tak příkře. Gladys, to musí být skvělá kniha. Na mě se zas v porodnici dívali jak na blbce, že chci dítě hned a ne až po 6 hod. od porodu. Kdybych rodila potřetí, což neplánuji, chtěla bych rodit doma, ale neměla bych na to odvahu. Takže bych asi zvolila ambulantní porod.

 
Elik
Extra třída :D 10780 příspěvků 07.05.11 17:26
Gladys: Ale ona to příroda zařídila zkrátka tak, že když se po narození dítě oddělí od matky, mozek si řekne, aha, mimino není, když není, tak zřejmě umřelo. Nahodí režim „truchlení“, dítě neexistuje, život jde dál. To všechno funguje na bázi hormonů, podvědomí, co jsme si přinesli ještě od svých předků, když se houpali na stromě.

Nevím jak u většiny, ale chci uvést sebe jako protipříklad: rodila jsem CS (v epidurálu), děti mi dali až za dva dny (dodnes nechápu proč :cert:) ale já jsem ty dva dny a dvě noci strávila bulením a trápením se, proč sakra nejsou se mnou… Když mi je za ty dva dny dali ke mně na pokoj, najednou jsem měla pocit, že je konečně všechno tak jak má být :nevim: cítila jsem to pouto prostě od první minuty :nevim:

Asi to je u každého jiné… hlavně že se nakonec ta mateřská láska vždycky dostaví :)

Příspěvek upraven 07.05.11 v 17:27

 
marjanka1
Stálice 95 příspěvků 08.05.11 01:08

Prominte holky, ale nekdo musi holt byt prehnany, aby se kompenzovala prehnanost nekterych praktik v NEKTERYCH porodnicich. Kdyz budou porad lidi potichu prijimat co se jim nadiktuje, jak je tomu zvykem u mnoha ceskych pacientu (myslim ze to je postkomunisticky syyndrom autority lekare), nebudou mit potrebu zajimat se o to, ze by to treba mohlo jit i jinak.
Hamiko: Je mi lito, zes mela bolesti, vim ze ty bolesti hlavy po epiduralu-spinalu muzou byt silene a nekdy se to stava. Bohuzel celkova anestezie je ale vic rizikova pro mimco, protoze se muze narodit velmi ospale a neschope samo dychat, a pro matku jsou rizika take vetsi.
Eivlis: Chapu, ze nekdy se musi jit na vec rychle. Spinalka ale u dobreho anesteziologa trva v prumeru 2-3 minuty…

Jinak ja holky proste jenom reaguju na to, co tu porad a dokola procitam v denickach o porodech. Stale se opakujici tema: celkova anestezie, deti videly nejdriv za 24 hodin, kojeni nezapocato vcas a malo pomoci pri kojeni od sester, rutinni epiziotomie (novodobe znasilneni pri porodu, tak to vidim ja), a Kristellerum manevr, tlaceni na delozni fundus pri druhe dobe porodni (velike riziko krvaceni, a anmiotickeho embolu, smrtelne komplikace), odnaseni miminek buhvikam na myti (miminka by se nemela myt nejdrive po 4 hodinach od porodu, az se stabilizuje jejich teplota). MOC DOBRE VIM, ZE TOMU TAK NENI VSUDE A VE VSECH CESKYCH PORODNICICH, ale proste me zarazi, ze se jich tolik jeste stale neridi Mother and Baby Friendly Iniciativy.
Osobne fandim kazde zene, ktera bude mit silu rict NE a bude ochotna bojovat se systemem a ruznymi nevrlymi lidmi za svuj porod a za sve dite, protoze je nesmirne dulezite, jakym zpusobem nase deti prichazeji na svet, ovlivnuje je to po cely zivot, i kdyz se zda, ze prece „prezili jsme vsichni zejo?“. Kdovi, kdyby byly nase deti vitany na svet setrnejsim zpusobem, a mohly stravit prvni hodiny v blizkosti sve matky a citit se bezpecne, buhvi jaky by byl stav nasi spolecnosti a miry lasky a porozumeni mezi lidmi.......
Jen tak na zamyslenou.

Dobra literatura:
Ina May Gaskin, CM: Guide to Childbirth
Barbara Harper, RN, CNM: Gentle birth

Vložit nový komentář

Reklama


Reklama