Jak může bolet láska - druhá část

padandy  Vydáno: 20.04.16

Předem chci napsat, že jsem vůbec nečekala, kolik bude mít deníček ohlasů a chtěla jsem vám poděkovat za čas, který jste čtením strávili, i za vaše zprávy. Právě kvůli těm jsem se rozhodla napsat ještě druhou část, a odpovědět tak na to, jak se mi podařilo utéct ze vztahu s manipulátorem. Trvalo mi to dlouhých osm let. Sice jsem odešla, ale bojuji se zlými vzpomínkami pořád, tak nevím, jestli jsem zrovna já tak statečná, jak jste psali. Až poslední rok se učím, jak být šťastná a je to teda hrozná dřina. :-)

Ale tak už to bývá, většinou se ti zlí mají lépe. Právě bývalý partner mi často říkal, jak je svině, protože svině se mají nejlépe, a já se svou povahou nikam nedojdu. Ale znáte to přísloví „Nad každou sviní…“, on tomu nevěří, já ano!

Někde jsem četla větu, která mi utkvěla v hlavě, když jsem vztah končila: „Lepší konec s bolestí, než bolest bez konce,“ a těmito slovy jsem se snažila celou dobu mého odchodu řídit, i když mi srdce říkalo něco jiného.

Vrátím se tedy k průběhu, jak to v takovém pošramoceném vztahu chodí. Jak jsem již psala, „přítel“ se mě často snažil potrestat tím, že jednoduše nepřišel domů. Pokud jsem ho sháněla, s oblibou mi telefon zvedl a následně beze slova zavěsil. Nikdy nechtěl, ať vím, jaké má směny. Vzpomínám na situaci, kdy jsem mu dávala vyprat bundu a vyndala z ní papír, poskládaný do čtverce, kde měl služby rozepsané. Zrovna se koupal ve vaně. Rozložila jsem ho a podívala se, ať mu nevyhodím něco důležitého.

Z kuchyně jsem na něj zavolala: „Lásko, máš v bundě směny, dám ti je na ledničku.“

Slyšela jsem šplouchnutí vody a vzápětí za mnou běžel celý mokrý a nahý z koupelny, aby mi papír z ruky vytrhl. Samozřejmě mi to bylo divné a chtěla jsem vědět, co za směny tam jsou.

„Ukážeš mi ten papír, prosím?“ zeptala jsem se zoufale, ale s nadějí, že mi tentokrát nic tajit nebude.

„No to určitě,“ otočil se na patě, a doslova přeběhl kuchyň zpět do koupelny a skočil do vany, papír zmuchlaný v ruce.

Se spokojeným úsměvem vytáhl z vody jen cár rozmočeného, nečitelného papíru. Nevěřícně jsem na něj koukala. Se slzami v očích jsem se otočila, a šla pokračovat ve třídění prádla. Když vylezl z vany, choval se, jakoby se nic nestalo.

„Miminko, zajdeme si na výlet, uděláme si hezký večer, reagoval jsem přehnaně, nic ti netajím, věř mi,“ políbil mě na tvář.

Věděla jsem, že lže, ale snažila jsem se tento pocit potlačit, protože to až příliš bolelo a já věděla, že stejně nemám v sobě dostatek sil na to, abych odešla.

Takhle jsem to vlastně postupem času dělala se vším. Když jsem měla pocit, že mi lže, nebo mi prostě jen opět ublížil, snažila jsem se myslet na cokoliv jiného. Musím uznat, že spoustu bolavých vzpomínek jsem vypustila a nepamatuju si, jak přesně se staly. Jednoduše proto, že jsem se to léty naučila vytěsňovat z hlavy, abych se tolik netrápila.

Samozřejmě jsem se prvních pár let hádala, nechtěla jsem přijít o svou důstojnost, i za tu cenu, že jsem za svůj názor dostávala. Byly večery, kdy jsem si řekla, že se bít nenechám a bránila se, co jsem mohla. Ležela jsem na posteli a zoufale kolem sebe kopala nohama, aby se ke mně nedostal. Měla jsem z něj strach. Nemusím říkat, jak zbytečná má obrana byla.

Jednou přišel večer z práce hrozně opilý, když mě chtěl udeřit, nemohl se ani pořádně trefit. Snažila jsem se vykrýt jeho rány, ale omylem jsem ho přitom praštila do oka. Kupodivu se uklidnil a šel spát. Další den se probudil s monoklem.

Nemohl mi to odpustit, a následující roky jsem nesčetněkrát slyšela větu: „Vzpomínáš, to ty jsi mě praštila. Prostě ty hádky vyvoláváš a já se musím bránit.“

Rodině tehdá řekl, že jsem ho uhodila a přede všemi byl on ten chudák a já ta potvora.

Tak samo si rodině postěžoval vždy, když k nim přijel a neměl. Jednou v zimě jsme jeli právě od jeho rodičů autem domů, vzal to nějakou oklikou. Řekla jsem něco, co se mu nelíbilo, začali jsme se hádat. Zastavil mi někde u garáží a řval, ať vypadnu. Samozřejmě jsem se na něj podívala, jestli je normální, že určitě vystupovat nebudu.

V nervech vyskočil z auta, oběhl ho a začal ze mě rvát pás. To mu nešlo, viděla jsem, že je zle a tak jsem se rychle odpoutala a on mě vyrval za vlasy ven. Nechal mě tam. Ležela jsem tam na zemi v tom sněhu, vlasy potrhané a koukala jak odjíždí, bylo mi hrozně. Trvalo dlouhou dobu, než jsem se posbírala a uklidnila a začala hledat cestu domů. Tyhle věci snad ani vymazat z hlavy nejdou. Bylo to hrozně ponižující.

Vše se stupňovalo. Dnů kdy jsem ho bezmocně vyhlížela z okna a v duchu prosila, ať přijde domů včas a s dobrou náladou, přibývalo.

Hledala jsem cestu, jak z toho ven. A pak přišel ten den, který vše změnil. Vlastně se moc nelišil od ostatních, ale byl to okamžik, kdy jsem si uvědomila, že už dál nemůžu. Dva týdny před tímto dnem, neustále mluvil o tom, že bude na směně přesčas. Už jenom to, kolikrát to zmínil, ve mě vyvolávalo pocit, že lže. V duchu jsem si řekla, že pokud lže, tak to poznám, a slíbila si, že už to tentokrát neodpustím.

Dělal rozvozce pizzy, do práce chodil pouze v černém oblečení, navíc ho měl vždy strašně načuchlé, a tak jsem si byla jistá, že až večer přijde z práce, budu vědět, jestli lhal. V den, kdy měl jít na onen přesčas, jsem přišla z práce domů, celou cestu mi bylo zle, protože jsem se bála toho, co bude.

V bytě to vonělo jako v parfumerii, na vaně byly holítka, čerstvě vyžehlené světlé oblečení měl na sobě, černé oblečení bylo doma. Vzala jsem do ruky telefon a vytočila jeho číslo. Vypnuto. Bezmocně jsem číslo vytáčela znovu a znovu, zbytečně. Pak jsem se snažila uklidnit, že mi to určitě vysvětlí, jakmile dorazí. Nevysvětlil, protože nedorazil. Probrečela jsem celou noc. Ráno, než jsem šla do práce, jsem zavolala jeho mamce, jestli se mu přeci jen něco nestalo a jestli alespoň jí dal vědět.

„Vždyť byl přece s tebou. Ráno mi volal a ty jsi do toho mluvila,“ řekla překvapeně.

„Ne, to jsem nebyla já,“ odvětila jsem a chtěla telefon zavěsit, když v tom se na druhé straně zpovzdálí ozval zvonek. Poprosila mě o chvilku strpení a šla otevřít dveře.

Slyšela jsem, jak říká: „Tak sakra kde jsi, volá ti (mé jméno). S kým jsi jako ráno byl, myslela jsem, že jsi s ní, kdo to do toho telefonu tedy mluvil?“

„Hm, tak jí řekni, že s ní mluvit nechci, jo a stál jsem na zastávce, za mnou mluvila nějaká holka, to je celé.“

„Řekni si to sám,“ předala mu telefon.

Bušilo mi srdce. Klepala se mi ruka tak, že jsem ten telefon málem rozmačkala, jak křečovitě jsem se jej snažila držet, aby mi nespadl. Těžce jsem polkla a když se na druhé straně ozval, řekla jsem mu: „Odstěhuj se prosím,“ a telefon zavěsila.

Seděla jsem na posteli, tupě zírala do zdi přede mnou a najednou jsem už ani neměla sílu brečet. Byl s jinou, byla jsem si tím jistá. Nemohla jsem už dál, ne takhle. Musela jsem jít do práce, a tak jsem se snažila na to, co se právě stalo, nemyslet.

Den v práci mi utekl ani nevím jak, a já opět stála před dveřmi našeho bytu. Vešla jsem dovnitř, nikde nikdo. Sundala jsem boty a šla do kuchyně. Když jsem viděla, co všude bylo za spoušť, sesunula jsem se k zemi, chytla kočičku, co jsme měli, a plakala do jejího kožichu snad celou věčnost.

Z linky byly všechny věci vyházené po zemi, překopané, všechny smlouvy, do toho talíře, hrnce. Spoustu prázdných míst. Takhle to vypadalo v celém bytě. Byl pryč a s ním i plno mých věcí, které posbíral. Od ničeho jsem neměla smlouvu, a tak mi bylo jasné, že věci už nikdy neuvidím.

Tak rychle stihl odejít, během pár hodin, co jsem byla v práci. V tuhle chvíli mi hrozně pomohla sestra, uklidňovala mě, a byla následující dva měsíce na telefonu, pokaždé, když mě ze spaní probudil můj vlastní pláč a já nevěděla, co dál.

Bohužel, což mě strašně mrzí, tohle konec nebyl. Po dvou měsících se vrátil, s tím, jak mu chybím. Čekal na schodech, v autě před barákem, neustále psal a volal. A já to opět nevydržela a vzala ho zpátky, ale domluvili jsme si, že bydlet spolu nebudeme, a časem uvidíme, co dál.

Člověk by řekl, že po této zkušenosti ho už v životě opustit nedokážu, a já si to myslela taky. Chycená ve vlastní pasti, jsem se trápila čím dál tím víc. A ač jsem se probouzela vedle něj, když přišel přespat, přesto jsem nebyla šťastná a budila se s hrozným pocitem, co jsem to vlastně udělala. Takhle se to táhlo několik dalších měsíců.

Troufnu si říci, že ze mě jako z člověka nezůstalo nic. Neustále jsem čekala, kdy se rozhodne přijít ke mně, v zoufalství psala tady a hledala to stéblo, kterého se chytnu, abych se neutopila. Bylo to hrozné období. Zase jsem byla v tom proklatém kolotoči a sbírala sílu znovu to dokázat, znovu odejít.

V tu dobu jsem poznala člověka, který mi nevědomě hrozně pomohl. Byl to kolega z práce, hrozně dlouho mi nadbíhal. Začala jsem s ním potajnu trávit více času. Doteď si myslím, že jsem ho nemilovala, ale brala ho jako pomocníka ve svém útěku.

Vlastně mi na něm od začátku nevyhovovalo plno věcí, ale snažila jsem se je nevidět. Pomáhala jsem mu na bytě, a bylo mi celkově trochu lépe. Díky němu jsem našla sílu oznámit doma, že už to takhle dál nechci a chci rozchod definitivně. Byl večer, „přítel“ stál v předsíni a začal brečet, prosil ať ho neopouštím, že se nastěhuje zpátky, budeme mít miminko a budeme ta nádherná rodina, co jsem vždy chtěla.

Tolik jsem ho milovala, v tu chvíli mě to bolelo strašně, tak moc jsem chtěla jeho slovům věřit, ale nešlo to. Byl lhář, herec. Nepustila jsem ani slzu a s klidným hlasem ho poprosila, aby opustil můj byt. Nakonec mě naštvaně poslal do háje a šel. Když se za ním zaklaply dveře, opět jsem se sesypala.

Byla jsem ráda, že mám vedle sebe zmiňovaného kolegu, o mých problémech nevěděl, nezatěžovala jsem ho s tím, jen jsem s ním trávila čas. Pouze věděl, že mám přítele a taky to, že se rozcházíme.

Další den mě vzal na bowling, bylo mi v jeho přítomnosti lépe. Dokonce jsem na chvíli byla přesvědčená, že to vše díky němu zvládnu. Dávalo mi to naději. Seděli jsme spolu u stolu a on mě chytl kolem pasu. Pořád říkal, jak mi to sluší a jak je se mnou rád. Chvíli jsme se smáli a já cítila, že se na mě někdo upřeně dívá.

Když jsem se blíže podívala já, krve by se ve mě nedořezal. U baru seděl člověk, který byl zmiňován v předchozím deníčku, pravá ruka mého expřítele, člověk, který se mě nikdy nezastal, a ke kterému cítím obrovský odpor doteď.

Hned vzal do ruky telefon a s někým mluvil. Myslím, že mluvil s ním, neboť celou dobu koukal mým směrem. Byl to den po rozchodu, a já se bála, co bude, když mě viděl s někým jiným. Ten den jsem šla se strachem domů.

Následující den jsem se to jako vždy snažila vytěsnit z hlavy a nemyslet na to. Vracela jsem se pozdě večer z práce. Šla jsem ke vchodu a hledala klíče v kapse. Konečně jsem je vylovila a co čert nechtěl, při odemykání mi půlka klíče zůstala v ruce a druhá v zámku, (doteď si myslím, že tu smůlu nějak přitahuji). Snažila jsem se zbývající kousek klíče napasovat k tomu zbytku v zámku, a nějak otevřít, když jsem za sebou slyšela kroky.

Ulevilo se mi. V tolik hodin natrefit na souseda, je jako malý zázrak. Usmála jsem se, otočila a chystala se pozdravit. Přede mnou stál tak o dvě hlavy vyšší muž. Počkal, až se otočím, napřáhl se a vrazil mi pěstí takovou silou, že jsem se sesunula k zemi. Vůbec jsem netušila, co se děje.

Kousek ode mě vyšli lidé, a muž začal utíkat. Seděla jsem tam bezmocně na zemi a snažila se si uvědomit, co se právě stalo. Kolemjdoucí manželé, co venčili pejska, se mě snažili zvednout ze země a chtěli volat sanitku, ale já byla v pořádku - alespoň fyzicky tedy, a pomoc jsem odmítla. Šla jsem k výtahu, a jela do desátého patra, kde jsem bydlela.

Koukala jsem do zrcadla ve výtahu, tekly mi slzy a měla jsem celé oko strašně červené. Dojela jsem nahoru, nebyla si schopna ani rozsvítit a rovnou v oblečení lehla na postel. Srdce mi bušilo strašně nahlas, už nikdy jsem znovu toto neslyšela, ani necítila pocit tak velkého strachu, jako tehdy.

Tak jsem jen ležela, poslouchala ten tlukot a vnímala, jak mi teče jedna slza za druhou. Cítila jsem se hrozně sama. Tolik jsem chtěla někoho obejmout, zamojovat se a být v bezpečí. Noc vůbec neutíkala, přišla mi nekonečná. Ráno jsem měla monokl, kterého jsem se následující dva měsíce nemohla zbavit.

Mimo to jsem měla i obrovský strach chodit večer z práce domů. Než jsem vystoupila z auta, dlouho jsem čekala, aby nikdo kolem nešel a pak doslova přebíhala ten kousíček z auta do baráku. Doma pak třicetkrát kontrolovala to, jestli jsem zamkla. Doteď nevím, jestli tohle mělo s bývalým něco společného, ale typově by ten člověk odpovídal jeho kamarádům.

Den na to, mě výše zmiňovaný kolega pozval na kávu. Potěšilo mě to, alespoň nějaké rozptýlení po tom všem. V práci se mezitím rozneslo, že mě bývalý přítel zbil, aniž bych cokoliv řekla, lidé si to jednoduše domysleli po svém. Bohužel to oko zamaskovat nešlo, ač jsem se o to v koupelně snažila celé ráno.

Když jsem šla do kavárny, kolega vypadal hrozně vážně, ani se neusmál a jen, co jsem se usadila ke stolu, promluvil: „Víš, promiň, ale čekal jsem, že to s tebou bude nějaké "wow“, ale nepřišlo to, a dál se scházet nechci. Vlastně, když tě tak vidím s tím monoklem, tak myslím, že ti to udělal ten tvůj bývalý a já nemám čas, ani náladu na to, to řešit, doufám, že mě chápeš."

Nechápala. Seděla jsem naproti němu jako opařená. Jediný záchytný bod se mi ztrácel v nenávratnu. Řekla jsem, že chápu, a odešla. Pak jsem téměř celou pauzu probrečela na záchodě. Přepadla mě panika, jak to sama zvládnu. Uvědomila jsem si, že je mé myšlení špatné, že nedokážu být sama. Strašně jsem se bála, že měl bývalý přítel pravdu, že nejsem schopna mít normální vztah a jsem troska, kterou nikdo nechce. Vždyť se to právě potvrdilo.

Bála jsem se přijít o práci, snažila se uklidnit a vrátila jsem se k počítači, na kterém jsem pracovala. Měla jsem ještě chvíli pauzu a zapnula sociální síť, že zkusím rozptýlit ten hrozný pocit, co jsem měla. Vyskočila na mě fotka přítele, v zamilovaném objetí, s novou ženou. Za dva dny si našel jinou přítelkyni, tolik mě miloval po osmi letech. Nečekala jsem to, nebyla na toto připravená. Myslela jsem, že se trápí a tohle byla hrozná rána. Tolik o jeho upřímné lásce.

Překlikávala jsem z jedné fotky na druhou a sama sebe mučila. Zamilování v Praze na výletě, vypadal šťastně. Milión fotek, kde se líbali, a u toho komentáře, jak konečně po tom všem našel lásku svého života. Se mnou na výlety nejezdil, tvrdil, že nemá žádné peníze. A tak se mi během půl hodiny opět život sesypal jako domeček z karet. Chtěla jsem co nejdříve zmizet z práce a být sama, a tak jsem si vzala volno a jela do prázdného bytu tam, kde nikdo neviděl, jak mi je.

Následující dny jsem trávila doma a snažila se posbírat a aspoň trošku fungovat. V bytě bylo hrozné ticho a já měla pocit, že blázním. Jeden den, do toho ticha někdo klepal na dveře. Byl to ON, chtěl se vrátit ale já nechtěla! Všechny sms, co mezitím poslal, jsem mazala. Vždyť už byl s jinou, bylo to tak hrozně ponižující.

Když klepal, a mluvil za dveřmi, ať ho pustím, že mě miluje, z posledních sil jsem volala na krizovou linku, protože jsem nevěděla, jak dál a cítila, že to nezvládnu, že mu ty dveře otevřu. Zoufale jsem v slzách toho cizího pána na druhé straně telefonu prosila o pomoc. Říkal mi, ať jsem silná, ať ho nepouštím. Poslechla jsem, šeptala do telefonu, (ať mě proboha ten za dveřmi neslyší) a snažila se vnímat jen jeho hlas, který pořád opakoval tu samou větu: „Nepouštějte ho.“

Tuto část nikdo z mého okolí neví, uff, ještě teď se mi klepou ruce, jak to píšu. Zvládla jsem to, a to byl nejspíš zlomový okamžik. Odešel. Od pána jsem dostala kontakt, kam se obrátit, ale už jsem ho nevyužila. Cítila jsem, že něco ve mě umřelo. Asi ta hloupá část mého já, která byla schopna vše odpustit.

Následující dny byly plné výhružek a přemlouvání. Začalo to tím, že byly noci, kdy spal v autě před barákem a psal mi sms typu: „Miminko, pusť mě nahoru, spím v autě před barákem a je mi hrozná zima. Koukneme na film, jako dřív.“

Brečela jsem, ale neustoupila. Pak mi volal z cizího čísla a vyhrožoval, že mě někde omylem může srazit auto, nebo že pošle chlapy, kteří mě v bytě svážou a všechno mi vezmou. Hrozně jsem se bála. (Tak a už brečím, nejsou to šťastné vzpomínky).

Ustála jsem to, rozhodla jsem se nevracet za žádnou cenu, i když myslím, že ty vrásky, co mám teď, mám z těch probrečených dní a nocí. :-) Ozýval se ještě několik měsíců poté. Někdy mě dokonce čekal osobně před dveřmi, aby mi oznámil, že se chce vrátit, ale s tím, že bude se mnou i s tou novou přítelkyní a časem se rozhodne, kterou z nás si vybere.

Pořád si myslel, že to celé záleží na něm, jakoby můj názor nebyl důležitý. Pár měsíců zpátky byl i před prací, chtěl, abych se s ním ze dne na den odstěhovala, a že utečeme od toho všeho. Když jsem odmítla, nabídl mi, že bychom spolu mohli alespoň spát, že by to jako podvod nebral, protože danou slečnu nemiluje.

I po více, než roce, co jsem od něj, mě tato slova bolela. Přesto jsou ti dva spolu dodnes, a mají stále mnoho zamilovaných fotek. Vypadá na nich přesně tak, jako když byl se mnou. Přiznám se, (já hloupá), když už na tyto fotky někde narazím, nedělá mi to dobře, stále mě to bolí, ale spíše proto, že jsem doufala v tu šťastnou budoucnost já, v to, že se kvůli mě změní, že se změní kvůli nám. Naivně.

Ale když už byl hodný, bylo všechno tak perfektní, že mě v hloubi duše bolí, že takový ve skutečnosti nebyl a stále se mi to těžko uvědomuje. Nechápu, že existují tak zlí lidé - takoví, co se dokážou přetvařovat.

Pořád je ve mě ta nespravedlnost, jak mi to mohl udělat. Stále jsem schopna se během chvíle rozbrečet, když si to uvědomím. Nevím, kdy to přestane tak bolet, snad brzy. Není to něco, co dokážu ovlivnit, i když tak moc chci. To je jak s těmi mými špatnými sny, nemůžu je z hlavy dostat. Chce to jediné - čas.

Já v tomto mezi období zjistila, kolik na světě lítá jiných pitomečků, a pak poznala nynějšího partnera. Bylo to zvláštní, jako by mi ho seslalo samo nebe. Den před schůzkou se mi zdál sen, že jsem s ním uprostřed nějaké zahrady a dává mi přívěsek panenku Marii a v tom snu jsem věděla, že je ten pravý. Před schůzkou mi jako překvapení oznámil, že mě vezme na nádhernou zahradu u jeho rodičů. Byl úžasný a je doteď. Věřím, že ten sen byl nějaké znamení.

Konečně se mi z velké části srdíčko zahojilo. Věřím, že jiný chlap by mě už dávno opustil, právě pro mé jiné uvažování, které si z minulého vztahu nesu. :-( Například se ke mně přítel v hádce (ano, i my sem tam máme nějakou malichernou hádku), nemůže ani přiblížit, protože mám strach a nedokážu adekvátně reagovat.

Minule, když zvedl hlas a šel blíž ke mě, jsem se rozbrečela a zakřičela na něj, ať se ke mně tak nepřibližuje, že mi to nedělá dobře. Vyjeveně na mě koukal. Bylo mi to moc líto. Takových situací je bohužel víc, ale snažím se na tom maximálně pracovat a být rovnocennou partnerkou.

Je to dlouhý příběh, místy si říkám, že snad ani není možné, aby se to vše stalo jednomu člověku. Ano, bolelo to více než rok, ale lepší toto, než se trápit v takovém vztahu donekonečna. Důležité je jít, a probojovat se ke svému štěstí.

Jak jsem již psala, mám ohromné štěstí v tom, že mám sestru, která mi dodala hrozně moc sil, ale kdybych ji neměla, využila bych pomoc Bílého kříže, nebo jiné organizace. V tom nejhorším jsem poznala blíže lidi, o kterých bych v životě neřekla, že se mi budou snažit pomoct a naopak jsem rozchodem ztratila spoustu přátel, kteří ale opravdoví přátelé nebyli.

Všechno zlé je k něčemu dobré. Nikdy v takových případech není rozchod/rozvod jednoduché řešení, ale stojí to za to. Život máme jenom jeden a je strašně smutné nebojovat za štěstí a zůstat v něčem takovém jenom proto, že se bojíme odejít, a máme pocit, že nás nečeká nic lepšího.

Chápu, že si na to každý musí přijít sám, a vím, jak zbytečná je rada „odejdi“, ale je to váš čas, váš život. Zpětně je mi líto těch osmi let a vrátila bych každou chviličku, kterou jsem byla nešťastná a vyměnila za něco krásného. Já jsem hrozný srab, bojím se téměř všeho, ale dá se to zvládnout.

Přiznám se, deníček už mám napsaný tak týden a mnohokrát jsem zvažovala, zda ho mám poslat, ale nakonec jsem se to rozhodla udělat. Kvůli těm ženám, které jsou třeba tak bláhové, jako jsem byla já, které pořád doufají, že se ten druhý změní. Přeji sílu a odvahu na to odejít. Bude to bolet, ale jak jsem již psala, lepší konec s bolestí, než bolest bez konce.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.6 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
Janityska
Povídálka 19 příspěvků 20.04.16 00:41

Přeji Ti aby se Ti dušička zahojila a život Ti vše vynahradil :hug:

 
LittleLion
Kecalka 157 příspěvků 20.04.16 03:41

Já jsem ti uz svoje napsala. Vím, jake to je milovat a nevidět nebo spíš nechtít vidět pravdu. Taky jsem to zažila a brečela. Uplně tě chapu. Deníček jsem přečetla opravdu zase jedním dechem. Mrzí mě, že te neznám osobně. Hodně štěstí v životě a v boji se špatnými zkusenostmi. :hug:

 
MIŠMA 22
Kecalka 275 příspěvků 61 inzerátů 20.04.16 06:33

Přeji ti už jen štastný život :hug:

 
Katty1203
Kecalka 151 příspěvků 40 inzerátů 20.04.16 06:44
:hug:
 
Kattynka000
Ukecaná baba ;) 2181 příspěvků 2 inzeráty 20.04.16 07:21
:hug:
 
protection  20.04.16 07:50

Pane bože… Přeji ti krásný život.. :srdce:

 
pomenkova
Generální žvanilka 24082 příspěvků 20.04.16 08:08

:srdce: :srdce: :hug: :hug: :hug:
Pritel byl nemocny psychopat, bud rada, ze jsi pryc :srdce: Jsi silnejsi nez si myslis a neboj vim o cem mluvim ;) ;)

 
Jitusee
Echt Kelišová 7800 příspěvků 20.04.16 08:25

Si obdivuhodná, silna žena.. Láska hojí i ty nejbolavejsi mista a věřím, ze tomu tak bude i u tebe :srdce:

 
quinty
Zasloužilá kecalka 598 příspěvků 5 inzerátů 20.04.16 08:50

Wow…při čtení jsem měla opět husí kůži. Je strašné, co musí některé z nás zažít. Přišlo mi to při čtení jako hodně děsivý film, ani si nechci představovat jaké to muselo být naživo… :,(
Přeji ti už jen to nejlepší do života. A ať vzpomínky brzy vyblednou :hug:

 
kaarcuulkaa
Kecalka 323 příspěvků 20.04.16 08:54

Mas muj obrovsky obdiv!!! Jsi opravdu neskutecne silna a statecna! Preji at se dusicka co nejdriv zahoji a mas uz jenom krasny zivot. :kytka:
Snad budou tyto denicky impulzem k odchodu od tyrana pro mnoho zen.

 
pe-terka
Echt Kelišová 8163 příspěvků 20.04.16 09:08

Ahoj,
je to úplná náhoda, ale zrovna dnes jsem si na tvůj první deníček vzpomněla… V záplavě různých snažení a porodů byl samozřejmě tematicky výjimečný. A to jsem nevěděla, že dnes bude mít pokračování.
Na rovinu ti přiznám, že jsem nebyla schopná ho dočíst. Při četbě toho trýznění se ve mě vše svíralo, úplně se mi udělalo zle od žaludku a pociťovala jsem hroznou bezmoc. K vysvětlení - jsem máma tří dcer, a ta představa, že bych něčemu podobnému jednou měla bezmocně přihlížet…proboha, ne!!!Doufám, že jim jako rodiče vytváříme tak silný osobnostní základ, že by toto na sobě nikdy nedopustily a vztah okamžitě utnuly při prvním náznaku partnerovy zvrácenosti.
Těžko pochopím, jak se může člověk celé roky nechat, v podstatě dobrovolně, takto trýznit. Na těle i na duši. Vůbec si neumím fyzicky představit tu hrůzu, jak bych léta vzdorovala mužské manipulaci a násilí. Manžel na mě v životě ruku nepoložil, ale kdyby - čistě teoreticky - chtěl, měl by vyřízeno za chviličku.
Ale neber můj postoj jako výtku - vím, že sis jako malá prošla peklem a myslím si, že sobectví tvé matky v tobě zanechalo obrovské stopy :hug: Je moc fajn, že máš oporu v tatínkovi, sestře a novém partnerovi - to mnohé týrané ženy nemají. A držím pěsti, ať už je jen dobře :kytka:

Příspěvek upraven 20.04.16 v 09:10

 
Heivka
Ukecaná baba ;) 1060 příspěvků 20.04.16 09:18

Držte se, to nejlepší přijde a rány se časem zahojí. Moc obdivuji, že jste dokázala odejít. :hug:

 
moky
Extra třída :D 10665 příspěvků 20.04.16 09:23

Tvůj příběh je tak moc silný, že jsem nemohla nebrečet. Obdivuji tvůj krok, jít za lepším, protože musel být neuvěřitelně těžkej! Moc ti přeju, aby tvůj život už byl plný lásky, podpory a lidí, kteří to i v kamarádském stavu myslí vážně a nepřetvářejí se! Buď šťastnná!!! :hug: :hug: :hug:

 
Halka
Ukecaná baba ;) 1635 příspěvků 20.04.16 09:26

Tedy nevím, jestli bych tohle zvládla a přeju ti moc a moc štěstí a lásky, protože tohle si nikdo nezaslouží.

 
Uživatel je onlinelucije28
Ukecaná baba ;) 1250 příspěvků 20.04.16 09:57

Jsi silná žena a přeji ti jen to nejlepší ať tě potká :hug: :hug: :hug:

 
cress22
Kecalka 340 příspěvků 20.04.16 11:28

I přez to, že se mnou cloumají těhu. hormony držím je pod kontrolou, tentokrát to nelze a slzy se kutálejí..Je mi moc líto co jste zažila, zhodnotila bych to jako opravdové peklo :,( Díky bohu, že jste dokázala odejít :srdce: přeji moc, moc štěstí v „novém“klidném živote…já osobně budu moc ráda, když jednou napíšete deníček jak se Vám daří.. Ještě jednou mnoho sil a pohodové dny :kytka: :srdce:

 
lapagerie
Stálice 62 příspěvků 20.04.16 12:12

Deníčky normálně nekomentuju, ale z těch tvých mě úplně mrazí. Jak může jeden člověk takhle cíleně ničit druhého :cert:

Jen mě napadlo, nestálo by za to s novým partnerem navštěvovat nějakou poradnu? Abyste ty i on byli připraveni na zvládnutí reakcí, které díky tomu martyriu, cos prožila, mohou tvého současného partnera vyvádět z míry?

 
Martina.N78
Závislačka 3995 příspěvků 13 inzerátů 20.04.16 13:45

:hug: :hug: přeji už jen radost, lásku a štěstí :hug: :hug:

 
DDDaO
Povídálka 17 příspěvků 20.04.16 13:49

Přeji hodně štěstí do budoucna! :)

 
xSnow
Kecalka 298 příspěvků 20.04.16 16:05

Zasloužíš si už jen to nejlepší, utrpení už jsi měla na několik životů. :hug: :hug: :hug: Jsem moc ráda, že jsi to sem napsala, i kdyby to pomohlo jen jediné ženě v podobné situaci.

Jediné neštěstí je, ža takovéhle zrudů to nemají napsané na čele a jsou to rození manipulátoři.

Hodně štěstí a lásky :srdce:

 
padandy
Kecalka 423 příspěvků 20.04.16 16:59

Tak mi tady slza ukápla, napsali jste mi to hrozně pěkně :hug: já si naopak vůbec silná nepřijdu, poznamenalo mě to asi i víc, než si jsem schopná přiznat :( jednou snad tady napíšu deníček, jak mám malého caparta a jsem neskutečně šťastná :srdce:

 
Charlie18
Stálice 62 příspěvků 20.04.16 17:02

Přeji ti už jen šťastný a láskyplný život! :hug:

 
En.Joy
Kecalka 435 příspěvků 20.04.16 17:32

Tvé deníčky jsou zajímavé. Líbí se mi i tvoje otevřenost. Docela by mě zajímalo více i o tvé mamince a vašem vztahu. Zmiňovala jsi ji jen v prvním deníčku. Vůbec její přístup nechápu. Tobě přeji hodně síly a doufám, že jednoho dne vše překonáš. Mám za sebou podobný traumatický zážitek a nevěřila bych, že co pomohlo nejvíc, nebyl ani čas, terapie či léky - ale všechny ty změny spojené s těhotenstvím a mateřstvím (hormony, změna priorit, myšlení ad). Drž se :hug:

 
padandy
Kecalka 423 příspěvků 20.04.16 18:09

@En.Joy napíšu ti zprávu, to by mě celkem zajímalo :hug: já jsem někdy zoufalá a nevím, co víc by mi pomohlo. O mamce jsem moc nepsala, přesto, že k věcem mám otevřený postoj, protože mamka je bohužel případ sám pro sebe.Ted se s ní bavím, vnímám to tak, že mamku mám jen jednu, ale nikdy už to nebude ono.Byla v léčebně, nevyjde ven pomalu z bytu, nefunguje jako rodič. To spíš já a sestra pomáháme mamce a rodiče ji děláme my.. :roll:

 
kekelecnik
Povídálka 31 příspěvků 59 inzerátů 20.04.16 18:10
:palec:
 
Nicolle1992
Stálice 60 příspěvků 20.04.16 18:12

Zažila jsem něco podobného s předchozím partnerem… Samozřejmě ne v takových gradacích =/ Je strašné jací lidé kolem nás jsou (jsou převlečení) a my jejich pravou povahu neznáme nebo nechceme vidět… Přeji ti mnoho štěstí. 1. deníček jsem nečetla ale věřím, že byl stejně inspirativní a plný emocí jako tento. :srdce: Škoda, že se neznáme osobně

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29280 příspěvků 61 inzerátů 20.04.16 18:34

:kytka: Teď už bude určitě jen to dobré. Mě by zajímalo, jak probíhá další vztah (vztahy) těchto lidí. A jaké to měl on v rodině?

 
padandy
Kecalka 423 příspěvků 20.04.16 18:45

@Tiger-lily myslíš jeho vztah? Našel si stejnou holku jako ja jsem ja, nevěří mu, hádají se, ponizuje ji…přesto s nim je více než rok. jeho rodiče byli víceméně v pořádku, věrni, spolu několik let, bez hádek. Sestru ma fetacku, tak někde se u výchovy děti možná chyba stala :nevim:

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29280 příspěvků 61 inzerátů 20.04.16 19:05

@padandy mě zajímá, jestli by dokázal se ve vztahu chovat jinak… asi ne :?

 
padandy
Kecalka 423 příspěvků 20.04.16 19:06

@pe-terka děkuji za příspěvek, no myslím, ze se taťka s výchovou snažil až až, a dostat me od toho přítele chtěl taky za každou cenu, jenže to bylo cele složitější, ja byla hrozně zamilovaná (slepě), a tehda jsem věděla, ze když odejdu od taťky k mamce, tak te je fuk co se mnou bude a budu moct jít k tomu příteli bydlet, i když mi není 18. Bohužel jsem mela pravdu, když jsme se s matkou usmířili, šla jsem k ni bydlet, taťka byl nešťastný…doteď si to hrozné vyčítam, ale rozum jsem neměla vůbec :-( no a mamce jsem pak řekla, ze chci bydlet s přítelem, tak mi řekla, ať jdu. Byla jsem ji proste ukradená. Taťka by tohle nedopustil. Udělala jsem chybu, stala me osm let života. Vlastně když to tak píšu, tak se mi chce až brečet, ze si říkám, ze velký podíl ma na tom vsem mamka…kdyby ji možná na me více záleželo a držela me tak zkratka, tak nikdy neodejdu bydlet s někým, kdo je mi nevěrný a kdo je tak zlý…

 
padandy
Kecalka 423 příspěvků 20.04.16 19:08

@Tiger-lily dneska jsem ho opět před práci viděla, chce se vrátit ke me..zase… Zatímco ma ji, ze nemůže odejít protože si chce kupovat vlastní byt za dva měsíce, a nepůjde na tak krátkou dobu jinde do pronajmu. A ze teda miluje me a k ni nic necítí. Takže asi by se takhle choval v každém vztahu :zed:

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29280 příspěvků 61 inzerátů 20.04.16 19:12

@padandy :mrgreen: Ten má výdrž. Taky mám v životě jednoho psychopata a je to jak přes kopírák…

 
padandy
Kecalka 423 příspěvků 20.04.16 19:16

@Tiger-lily když u me je težké, ze to pořad neprebolelo, a strašně me to vrací zpátky a je pro me težké se tomu zasmát a mávnout nad tím rukou.

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29280 příspěvků 61 inzerátů 20.04.16 19:34

@padandy :hug: mávnout rukou nad osmi lety života prostě nejde… a částečně je to i potřeba, abys na to pamatovala a hlavně mu neodpustila, protože to tě chrání před tím, aby ses k němu vrátila nebo si ho vůbec jakkoliv připustila k tělu

 
Anonymní  20.04.16 19:58

Padandy, opravdu je to hrůza, co ti prováděl.:( Někdo tu zmiňoval vyhledat odbornou pomoc (psycholog, který se dané problematice věnuje). To bych doporučila, i když si myslíš, že je to za tebou. Není. Bude tě to ovlivňovat i do budoucích vztahů. Studovala jsem sociální práci, a proto vím, že člověk jedná i v jiných vztazích podobně a je to běh na dlouhou trať. Nyní se sice věnuji jiné problematice, ale spolužačka pracovala na krizové lince v Bílém kruhu bezpečí a znám to. Ty se musíš naučit mít ráda sama sebe a neobviňovat se.

 
LvE
Kecalka 119 příspěvků 20.04.16 19:59

Jsi odvážná žena.
Konečně máš klid…moc ti přeju, aby ti tento vztah vyšel… :andel:

 
AaaNi
Kecalka 111 příspěvků 20.04.16 20:09

Jsi úžasná. Jsi statečná! Přeju Ti život plný lásky, radosti a naděje <3. Nikdy jsem nic takového neprožila, ale věřím, že bys měla nabídnout nějaké takové organizaci, která týraným ženám pomáhá, svůj příběh, protože je velmi dobře sepsaný, četla jsem ho jedním dechem (tím vůbec nechci říct, že s potěšením, i když nakonec to dobře dopadlo). Určitě by mohl pomoci. Tak ať jsi šťastná!!!

 
pe-terka
Echt Kelišová 8163 příspěvků 20.04.16 20:21

@padandy Máš pravdu - sobectví a lhostejnost tvé matky byla zřejmě spouštěčem tvých problémů. Neumím si představit, že bych se já ke svým dětem (a svému muži) takto zachovala. Hanba a výčitky by mě fackovaly po celý další život. Každopádně tatínka jsi po tom všem neztratila a to je fajn, važ si toho.
Je moc dobře, že jsi se s pomocí jeho a sestry z té hrůzy odpoutala, i když těch osm let muselo být peklo pro vás všechny. Je fakt, že si také neumím představit, že by osm let týrání na tobě nezanechalo následky - i když z tvého projevu to tak nevypadá. Každopádně si hlídej své vzorce chování, své myšlenky a projevy, neboj se konzultovat s těmi, kterým důvěřuješ (přítel, tatínek, sestra i psycholog). Hlavně si hlídej, abys sama sebe měla zdravě ráda a našla - neztrácela zdravé sebevědomí a hrdost :hug:

Příspěvek upraven 20.04.16 v 20:23

 
padandy
Kecalka 423 příspěvků 20.04.16 20:49

@pe-terka upřímně myslím, ze ovlivněna jsem a bohužel vidím, ze me uvažování i nyní je úplně rozdílné oproti ostatním lidem. O nějaké terapii skutečně uvažuji, bohužel vím, ze to za sebou nemám, i když tak deníček znít muže :(

 
pe-terka
Echt Kelišová 8163 příspěvků 20.04.16 20:57

@padandy jejda to nevadí…Už to, že jsi k sobě (a ostatním) upřímná a nazýváš věci pravými jmény je velký krok vpřed…Ono by to bylo i podivný, kdyby jsi z osmiletého týrání v takto šíleném vztahu vyšla nedotčena :think: Odborné terapii se nebraň, a dej na svou intuici. I psycholog je jen člověk a musí ti sednout…Držím vám palce, celé rodině :palec: To půjde, neboj :hug:

 
Anonymní  20.04.16 21:11

@padandy Přemýšlela jsem nad tím, jestli vůbec odepsat (nemám takovou odvahu zveřejnit to vše, co jsem zažila). Ale dodalas mi trochu odvahy. Tak jen, abys věděla, že v tom nejsi sama. Za sebe musím říct. že i když jsem se vymanila z toho vztahu- manželství, stejně mě neopouští určitý strach. A hlavně jsem se vrhala do nebezpečných situací a dlouhou dobu se na mě lepili stejní- i o dost horší případi a tudíž jsem dál a dál trpěla fyzicky i psychicky. V novém manželství je to jiné, muže jsem našla v době, kdy jsem se začala hodně věnovat sama sobě a cítila se šťastná. Přestala jsem z obýváku poslouchat, jestli neslyším někoho na chodbě nebo nekoukala, jestli se náhodou nehýbe klika od vchodových dveří. Ale v začátku toho vztahu byly chvíle, kdy jsem určutě reagovala neadekvátně hlavně v intimních situacích, ale i v běžných. Přehnaný strach vyvolával vztek, bezmoc v běžných záležitostech.
Také musím podotknout, že můj názor na to vše je, že sice je strašně těžké se z tohoto vymanit, odejít. Ale je také lehké to „dovolit“ dotyčnému agresorovi. Zní to možná divně, ale sama v sobě vím, že jsem to trpěla z určitého pocitu, že vůbec žiju. :nevim:
A taky ta slepá důvěra v krásnou šťastnou rodinu, dokázala popohánět a trpět jako oběť pro tu představu, která reálně neexistovala. Často se mi zdají zlé sny, ale pak se probudím. Říkám si, že bych se někdy tak toužila někomu svěřit z těch hrůz, ale nemám k tomu odvahu, ač jinak jsem otevřená a o mnohých tématech nemám problém mluvit. Totot stále vnímám jako svou vinu. Však kdo by takové věci snesl?

V rodinných vztazích je tolik ukryto, ale jsme jen lidé. Někde jsem četla, že se snažíme děti vychovávat dle toho, jak jsme to měli asi tak my (odnášíme si určité vzorce) a přitom si neuvědomujeme, jak moc bojujeme občas právě proti tomu, v čem jsme vyrůstali 8).
Přeji Ti mnoho krásných a spokojených dní, let… :kytka: A ačkoliv si nepřijdeš statečná, věř, že jsi! Ne proto, co jsi vydržela, ale proto, že jsi to ukončila.
Anonymka 11

 
Lucie4B
Povídálka 48 příspěvků 20.04.16 21:48

:hug: preji ti at si. Konecne stastna :-*

 
padandy
Kecalka 423 příspěvků 20.04.16 22:05
anonymní z 21.11

Budu moc ráda, pokud mi napíšeš zprávu :hug:

 
Mates1985
Stálice 57 příspěvků 20.04.16 22:36

Wow, přečetla jsem se zatajeným dechem. Musíš být moc silná osobnost, tohle všechno ustát a nezbláznit se. Obdivuji Tě a přeji Ti, abys už byla šťastná. Zasloužíš si to

 
En.Joy
Kecalka 435 příspěvků 20.04.16 22:50

@Tiger-lily Já na základě zkušenosti jsem přesvědčená, že by se choval v jiném vztahu vždy stejně. Jednak proto, že on si instinktivně bude nacházet partnerky, u kterých „nenarazí“ a pak také proto, že to co je tu popsáno je psychopatie - a tu člověk sám jen tak neovládá, neodbourá. Hodně jsem o tomto tématu přečetla + má zkušenost, takže nevidím šanci na změnu. Asi je to stejný jako kardiak - ať bude ve vztahu s kýmkoli, po cestě do schodů se zadýchá vždy… :mrgreen:

 
Aslei
Zasloužilá kecalka 580 příspěvků 20.04.16 23:05

:hug: :hug: :hug: :hug: je me tě moc líto a přeji ti ať jsi konecne šťastná :srdce:

 
Katy 7
Závislačka 3850 příspěvků 21.04.16 08:56

Tak jsem dočetla oba tvé deníčky.

Chápu z části čím si procházíš. Mě mlátil můj exmanžel a zanechalo to na mě jizvy, které nezmizely ani po 9 letech. Pořád si v sobě nosím jakousi úzkost :? Pak mě bolí u srdce a sevřou se mi plíce, že mám pocit, že nemohu dýchat.
Jsem skoro 8 let s úžasným člověkem, kterého si hrozně moc vážím a v životě na mě ruku nevztáhl. Ale když máme nějakou krizi a hádáme se a on se na mě zle podívá, nebo řekne nějakou urážku, tak se ve mě všechno sevře a čekám nějakou ránu. V tu chvíli uteču z domu, aby se nic nestalo a úzkostlivě brečím, až mám pocit, že nemůžu dýchat. Na začátku vztahu se mi to stávalo častěji, že jsem utekla, teď za celé čtyři roky jen jednou. Takže si myslím, že už je to lepší.
Naučila jsem se ty úzkosti prodýchávat a myslet s chladnou hlavou a vždy si promluvím s někým, kdo mě zná z dřívějška, než jsem byla s exem. To mi hodně pomáhá, pochopit jaká jsem byla a nacházet své roztříštěné já a pak ho poskládat dohromady. Uvědomím si naplno, co ve svém životě chci a co nechci. Přes co prostě vlak nejede a hlídám si, aby mé okolí tyhle hranice nepřekračovalo. A taky jsem se naučila věci nazývat pravými jmény. Naučila jsem se nahlas říkat, že jsem měla chlapa, který mě mlátil. Je to těžší říct nahlas, než to napsat. A to jsem zažila násilí na sobě na rozdíl od tebe, pouze třikrát.
Je to tak půl roku zpátky, co jsem to začala říkat nahlas a zřetelně. Do té doby jsem se cítila, jako nečistá.

A uvědom si, že on tu novou taky nemiluje. Stejně jako tebe nemiloval, takhle totiž láska nevypadá. On byl s ní a pořád ti píše a otravuje tě. Protože je na tobě jako manipulátor závislý a fotky s ní tam dal, aby jsi se trápila. I přes ty fotky s tebou manipuluje.
Já chápu, že je pro tebe těžší se od něj vnitřně odpoutat, protože si od vlastní mámy nepoznala bezpodmínečnou lásku. Nevěřím tomu, že se změnila takhle naráz, to je v člověku celou dobu a ty jsi to do sebe sála celé dětství, jako houba. Proto je pro tebe těžší se najít. Asi i tvoje máma neměla ideální dětství a přejala špatný vzorec chování. Tím jí nechci omlouvat. Já měla 6 dětí, když jsem od svého ex odešla, ale i s dětmi.

Já muži vždy jasně vysvětlím, že v takovém vztahu, kde mi bude nadávat nebudu, že ho miluju a zasloužím si, aby se ke mě choval s láskou a úctou. Vždycky to pochopí a chová se ke mě moc hezky a s láskou. :srdce:

Příspěvek upraven 21.04.16 v 09:00

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29280 příspěvků 61 inzerátů 21.04.16 10:12

@En.Joy :think: A jak se tvůj studijní matroš chová k ostatním, ke kamarádům, příbuzným, dětem?

 
dortiky.ostrava
Kecalka 349 příspěvků 1 inzerát 21.04.16 13:42

JSTE SKVĚLÁ SILNÁ ŽENA! :hug:

 
En.Joy
Kecalka 435 příspěvků 21.04.16 14:43

@Tiger-lily Tak já myslím, že to nejlépe vyjádřil jeden jeho bývalý kolega, který, když se opil mu řekl: „byl jsi pěkná svině a nikdo tě neměl rád.“ toto je myslím nejvýstižnější popis jeho „sociální interakce“. Své děti týral, příbuzné si drží v uctivé vzdálenosti, aby nikdo neměl moc velký přehled, co se v jeho rodině děje. Kamarády - opravdové - pokud vím, nemá. Takže asi tak…

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele