jak najít jistotu, že dítě vážně chci?

same  Vydáno: 15.04.08

Ahojky ve spolek!
Tak jsem tady dnes poprvé a pročítám si články a příspěvky těch, které touží po miminku a jsou schopné pro otěhotnění uddělat i nemožné. Vpravdě vám všem takovým tiše závidím! Je mi 35 let, mému muži je 63. Žjime spolu už 15 let a jsem pořád šťastní a zamilovaní, jako bychom se před měsícem poznali. Byl mým prvním a dosud je jediným mužem. Přesto, že mi rozum říká, že nechci zůstat bez dětí,mám docela strach zkusit například umělé oplodnění.

Postoupila jsem vyšetření v Genetu a podle všeho jsem zcela zdravá - jen mám problém s hypofunkční štítnou žlázou. Svého muže jsem na vyšetření nehnala - ani jsem mu o to neřekla, i když by asi šel. Nechci mu případně snižovat sebevědomí. Začala jsem docházet na endokr. léčbu. Pan doktor mi předepsal Euthyrox - hrůůůůza!

Do té doby jsem byla jako střela, plná energie, k neutahání. Neměla jsem žádné problémy s únavou, nervozitou apod. Teď je mám, včetně vypadávání vlasů a zhoršení stavu kůže. Doktor to ale nějak nechce chápat nechce přehodnotit léčbu, přesto, že mu říkám, že mému otci až v 80 letech zjistili, že má štítnou žlázu zcela atrofovanou - a žádné problémy nikdy neměl a po léčbě nepociťuje žádnou změnu (je mu 86 let)..... Ale to jsem odbočila.

Podnikám a i můj muž podnikal. Do toho přednáším na několika univerzitách, protože můj obor je velmi málo frekventovaný Je to docela honička, ale právě chci vybudovat novou firmu s kamarádkami. Nejsem ani v nejmenším nábožensky založená, jsem spíš pěkná dračice a divoká kočka, ale děsí mě představa, že bych teď začala pracovat na těhotenství nějak cíleně, uměle. Co když bych pak litovala, že jsem vybrala špatný čas, že dítě přišlo v době, kdy ho nebudu schopná uživit a dát mu vše co potřebuje? že na dítě zůstanu sama? Že budu nervozní, po hormonální léčbě odporně tlustá matka a dítě nebude šťastné?

Kde čerpáte tu jistotu, že teď je ten správný okamžik? Kde čerpáte tu touhu po dětech? Poraďte? Všichni mě uklidňují, že až otěhotním, hormony mě změní a já konečně pocítím ty opěvované mateřské pudy. Ale co když mě nezmění? Jsem zopovědný člověk a i tak bych své dítě chránila a dávala mu to nejnejnej pro něj. Ale zůstala bych nešťastná z té špatné volby.......?????

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Marilynn
Povídálka 45 příspěvků 15.04.08 22:06

Same, já bych řekla, že do těhotnění („přirozeně“ nebo s pomocí) se má jít, až když dítě opravdu chceš, emocionálně. Popravdě nevím, jaké to je chtít jen rozumově ;-). Na druhou stranu ti rozum ale říká, že dítě třeba finančně nezvládnete… Rozum říká moc věcí, dítě musíš chtít „srdcem“, když ho moc chceš, tak pro to uděláš všechno.
A pokud zas až tak moc děti nechceš, tak se netrap, děti přece nejsou povinnost. A na to, abys pak zvládla malého uječenečka, je dobré moci se opřít o vzpomínky na dobu, kdys po tom křiklounovi moc a moc toužila :-).

 
pralinka
Ukecaná baba ;) 1311 příspěvků 15.04.08 22:12

Pokud ty pověstné „biologické hodiny“ tikají,tak všechny tyto otázky, co si dáváš jdou naprosto mimo tebe. Jsou prostě nepodstatné,prostě to dítě chceš. Alespoń u mě to tak bylo.

R+Karolinka 2 roky+ Danielka 2,5měsíce

 
Kimmy
Kecalka 158 příspěvků 16.04.08 06:08

Rozumim Ti, ale v tomto smeru Ti tezko nekdo poradi. Clovek lituje ruznych veci v zivote - ale ja osobne jsem nepoznala nikoho, kdo by litoval, ze mel deti. Problem je, ze Ti nikdo nemuze vysvetlit, jake vlastne materstvi je - protoze ta zmena nastane uvnitr. Ja jsem nikdy nebyla zatizena na male deti a sama obcas jeste stezi verim, co se mnou materstvi udelalo.
Nevim, jestli jsi zkousela otehotnet prirozene - proc se uz ted desis hormonalni lecby. Myslim, ze by to mel byt prvni krok a pak si rict, jestli to dite chces i za cenu dost narocneho fyzickeho i psychickeho maratonu nebo to nechas tak s tim, ze to holt nemelo byt. Tvuj zivot muze byt plnohodnotny i bez deti.
Clovek nikdy nemuze vedet, ceho bude v zivote jednou litovat - jestli ale mas pocit, ze bezdetnost by Te jednou mohla trapit, tak to aspon zkus, aby sis pak jednou nevycitala, ze jsi tomu vubec nedala sanci.
 Kimmy

 
resa
Kelišová 6361 příspěvků 16.04.08 07:47

Same, dlouho jsem přemýšlela, jak a co Ti odpovědět. Patřím k těm letitým snažilkám, o kterých píšeš výše a které mají za sebou namáhavou (a v mém případě také komplikovanou léčbu). Myslím si, že mimčo je třeba chtít srdíčkem. Najednou přijde takové pomyslné „cvak“, kdy Ti spousta věcí začně připadat naprosto nedůležitá. Najednou máš pocit, že všechny vejšky, super zaměstnání, krásný bydlení, skvělý známý, bezva dovolený a hezký zevnějšek jsou na nic, když jste s manželem/par­tnerem jen pořád dva. Je to přesně ta chvíle, kdy srdíčko (a nejsou to nějaké emoce pod vlivem hormonů) převáží nad rozumem. Třeba to tak nevidíš a ani neuvidíš, každá to máme asi trochu jinak. A já sama si myslím, že mohou být páry bez dětí, ať už chtěně nebo nechtěně. Je mi příjemnější šťastná a klidná ženská bez dětí, ale s krásným vztahem k dětem a vědomím, že to tak opravdu chtěla, než tyranizující a zlá matka, která děti ani nechtěla. resa

 
Ivik4
Závislačka 3152 příspěvků 16.04.08 07:50

Nikde nepíšeš, jak se k tomu staví manžel - jestli bude respektovat jakékoli tvé rozhodnutí, jestli o tom vůbec mluvíte… To totiž také hodně znamená.

 
BaraF
Závislačka 2738 příspěvků 16.04.08 09:05

Same, vzhledem k tvému a patrnerovu věku a stavu není otázka kdy, ale jestli teď nebo nikdy.  

Mateřství není povinné a není ani pro všechny, je to otázka rozhodnutí. Tuším, že tě trochu mate to, že nemáš typické tiky snažilek - nakukování do kočárků, vzdychání nad sousedovic batolátky, neodbytnou touhu pořídit si taky něco takového atd., taky jsem to neměla ani v době, kdy jsem absolvovala diagnosticko-léčebné martýrium (po normálním rozumovém rozhodnutí, že už je čas a že to prostě chci). Teď mám 36 let, dvě dračice 3 a 1 rok, úplně jiný životní rytmus než „před dětmi“, partnerský vztah posunutý společnou zodpovědností do jiné dimenze a jsem velmi spokojená.
Každopádně se rozhodni jestli ano nebo ne a podle toho se zařiď. Pokud ano, určitě zapoj i manžela, v 63 letech je poměrně velká pravděpodobnost, že jeho spermie nejsou již zcela ve formě a je zbytečné trápit sebe nepříjemnou hormonální léčbou když si nejste jistí partnerovou plodností.
Přeju správné rozhodnutí.
 Bára

 
KatkaM
Zasloužilá kecalka 600 příspěvků 16.04.08 11:05

Ahoj, pravdu povediac Ti moc nerozumiem, ja po bábätku veľmi túžim a nejako logicky mi vychádza, že keby som ho nechcela, tak sa oň nesnažím. Nikde nie je napísané, že žena musí mať materinské pudy a biologické hodiny, väčšina žien ich síce má, ale sú aj výnimky a ty si možno jedna z nich.  Myslím, že by ste sa o bábätku mali porozprávať s manželom, či ho chcete, alebo nie a spolu veci riešiť.Ak  by ste bábo aj brali, ale nie je to vaša priorita, tak to nechajte na prírodu, buď sa zadarí, alebo nie.  Každopádne 35 rokov podľa mňa nie je žiadna dráma, o dieťa sa snažia aj staršie ženy, to je úplne v pohode. Čo sa týka veku tvojho manžela, to je diskutabilné, aj keď aj v mojom okolí sú chlapi v jeho veku, ktorí sa stali otcami. Je to celé o dohode medzi partnermi, o určitej predstave o budúcnosti vašej a vášho dieťatka. Tak držím päste, aby ste sa rozhodli tak, aby ste boli spokojní a šťastní. K.

 
papajda
Povídálka 11 příspěvků 16.04.08 11:47

Zcela chápu tvoje obavy, ale vůbec se tím netrap. Když jsem pocítila, že bych chtěla dítě, to byla taková pecka, že jsem od té doby nemohla myslet na nic jiného…počítala jsem kočárky na ulicích a představovala si, že každé to dítě je moje. Pokud takové pocity nemáš, vůbec neměj žádné výčitky. Naopak, buď ráda, protože touha po dítěti dokáže být pěkně zákeřná, hlavně v situaci, kdy přijít do druhého stavu je těžké. Zažila jsem to a nerada na to vzpomínám. Věci, které mě dřív bavily, mě najednou úplně přestaly zajímat, byla jsem jako bez života…prázdná, ztrápená, bez inspirace…
Pokud máš zajímavý život, hodně aktivit a biologické hodiny jsou k tobě milosrdné, máš vlastně štěstí:-) Tak žij svůj život a uvidíš, co ti přinese:-)
přeju hodně štěstí

 
janno
Ukecaná baba ;) 1905 příspěvků 16.04.08 11:53

Same: ja deti nechtela. Bylo mi tricet jedna, a nejak nic netikalo, nic se nedelo, nasla jsem noveho partnera, nevedela, kam ten vztah pujde, a otehotnela. Nevim, myslim, ze to zna hodne z nas, udelam si pro jistotu test(nepravidelnou menzes mam odjakziva, a 14dni zpozdeni neni vyjimkou), ten bude negativni,… nebyl. Po 5mesicich vztahu, s cizincem, v cizi zemi, a ja byla tehotna. Jo, kamenujte, premyslela jsem o potratu, moje mati, od ktere bych to v zivote necekala, mi rekla, ze se mne zrekne, pokud na potrat pujdu. Nesla jsem. Ne kvuli ni, ne kvuli tomu malemu nenarozenemu, nesla jsem kvuli sobe. Behem tech prvnich tydnu, kdy jsem se vnitrne rovnala se situaci, do kter jsem se dostala(zustat v cizine, zit s cizincem, kteremu rozumim sice dost, ale ne vsechno, konec kariery, kterou jsem zpatky v CR mela, a tady to brala jen jako chvilkovou rpestavku…) mi doslo, ze vlastne to dite strasne moc chci. Ted mam druhe, kariera v …, hlavu mam jak balon, v noci nespim, kojim, stalo to za to? pro mne ano. Ale jsem si jista, ze ta volba je na kazde z nas. Takze pokud nechces, urcite nemusis… jana

 
helmitka
Ukecaná baba ;) 1013 příspěvků 16.04.08 11:58

same,
já taky po dítěti nijak zvlášť netoužila, malé děti mi moc neříkaly, roztomilejší mi rozhodně přišla zvířata. Přesto jsem věděla, že kdybych žádné dítě nikdy neměla, určitě bych toho litovala. Každopádně se mi přehoupla třicítka a já na tom byla pořád stejně, žádný tikot. Ten pravý okamžik vlastně nikdy nenastal, rozumově jsem zhodnotila situaci, popostrčil mě přítel a bylo to hned. Dnes, v 36 letech, mám skoro půlroční holčičku a začínám uvažovat o dalším dítěti. Ta psychická změna po otěhotnění byla neskutečná. Totální obrat. Citově jsem vyzrála. Poraď se s manželem, to je nejdůležitější, bez něj bys to asi těžko zvládala a pokud bude pro, vlítněte na to. Už jen to, že sis našla e-mimino a napsala ten článek, ukazuje na to, že dítě chceš. Tvoje práce je pro skloubení dítěte a kariéry ideální. Přeju hodně štěstí a ať už se rozhodneš jakkoliv, dělej všechno proto, aby za tebe nerozhodoval strach.

 
Jituska
Zasloužilá kecalka 896 příspěvků 16.04.08 12:10

Ahoj,přemýšlela jsem,co bych napsala na tvůj dotaz.Když jsem si přečetla,kolik toho ještě plánuješ a v podstatě by sis dítě pořizovala kvůli tomu pověstnému tik-tak,tak mě napadlo,že už to u tebe asi nepřijde.taková ta neskutečně bolestná touha mít mimčo,být dojatá nad kočárkama a rozplývat se nad pidi oblečením..
Zjistila jsem,že čím je člověk starší,tím víc má rád svůj zajetý rytmus a  je pohodlnej. mít dítě je neskutečná oběť-hlavně pro maminky.musí být na to připravené,nejen na to krásné,ale na ty noci beze spánku,nikdy nekončící úzkost a strach o svoje dítě,je toho moc.
mám kamarádku,která se mi hned vybavila-má ráda svou práci,je vlastně workoholik,doma být nemůže a tyhle pudy po mimču neměla.Myslela si,že to přijde časem-určitě jo,svoji holčičku má strašně ráda,ale mám pocit,že u ní je na vedlejší koleji.že do toho má spoustu koníčků,hlavně je neustále v práci a mám pocit,že holčičku má spíš jako panenku na pohrání a na to,že má už teda splněno.tím nechci shazovat její mateřství,to vůbec,ale je mi prostě malé líto,že od dvou měsíců zná spíš babičku než mámu.a u ní si myslím,že by bylo lepší,kdyby dítě neměla.
já si život bez dětí představit nedokážu,zároveň si spíš dokážu představit mít tři a víc dětí než jedináčka.všechno se u nás kolem dětí točí,jsou to naše radost a i když se máme s manželem rádi,tohle nám chybělo a toužili jsme po nich oba.tohle jsou naše hlavní priority,je to vlastně to málo,co tady po nás zůstane,až tu nebudem.
je to moc náročný,někdy se celej den vztekám,večer padám na hubu,ale pak mě ti moji dráčci obejmou,opusin­kujou,ta starší řekne,že mě má ráda a já vím,že všechna ta práce a péče za to stojí.
neuvažovala jsi o tom,že by ses věnovala kariéře a práci a pak si třeba už nějaké starší dítko adoptovala?
moc ti přeju,aby ses rozhodla správně!
Jitka,Bára(5let) a Vojta(2R) z Růzňat

 
iv-ka
Závislačka 4933 příspěvků 16.04.08 12:45

ahoj,  

chápu tvoje pocity. Já třeba taky nezažila ten pocit, že nutně chci miminko, u nás to naopak bylo rozumově - máme kde bydlet, máme práci, máme určitou životní úroveň tak na co ještě čekat.. na mimina jsem nikdy nebyla, lítala jsem s klukama a hrála si s autíčky:)  otěhotněla jsem, narodil se první syn a já věděla, že to bylo správné rozhodnutí.. všechno co tady holky píšou k tomu patří - ten šílenej nikdy nekončící strach, odpovědnost, věčné otázky, jestli jsem správná matka, co bude když.. je to veliká smršť pocitů a jak už někdo výše psal - velká vnitřní změna. A ano - teď mám kluky dva a je to občas stereotyp, někdy z toho šílím, ale na druhou stranu - a zní to banálně - život nějak získal víc smysl. Je to asi lidská přirozenost, že člověk touží, aby po něm něco zbylo, taky touží poznat nepoznané (těhotenství, porod).. ale tím nechci říct, že bys udělala špatně, kdyby jsi se rozhodla nemít děti!
Přesně jak holky píšou - je to o domluvě mezi partnery, v podstatě je to jedna z největších životních změn, ne-li největší, je to hodně odříkání, ale taky hodně moc radosti a lásky. Vím naprosto přesně, že jsem udělala dobře, když jsem se rozhodla mít děti, ale pozor - píšu opravdu jen sama za sebe.
U tebe hraje roli věk, dobrá kariéra, zaměstnání co tě baví, partner ve vyšším věku - no všechno se dá zvládnout, ale - a opět ta fráze - člověk prostě musí chtít, v tom to všechno vězí. Je to asi těžké rozhodování, ve tvém případě ztížené tvým věkem. Mě můj život před dětmi taky moc bavil, až teď s odstupem se divím, co mě na něm tak hrozně bavilo:) připadá mi, že to nikam nevedlo, i když se děly různé věci, tak v podstatě to bylo furt dokola. A dovedu si taky představit, že za pár let se zas budu dívat na určité věci jinak, ale já to moc neřeším, žiju prostě teď a tady a užívám si života dokud to jde..
Je nebezpečí, že když už to nepůjde mít děti, tak toho budeš strašně litovat (anebo taky ne, ale to si vážně musíš rozhodnout sama).  

No nic, jen taková úvaha, mladší se tady plazí po zemi a je posrajděnej, tak jdu přebalit a pak hodím nohy na stůl a budu užívat chvíli klidu:D 
ahoj a dobře se rozhodni  

iv-ka  

 
monicka-S
Ukecaná baba ;) 1406 příspěvků 16.04.08 13:40

Ahij,  

co napsat..... myslím, že tu už bylo vše řečeno:-O) Koukám, že jsou to skoro stejné názory všech,kterým je přestřicet:-O) Takže já bych to zhodnotila asi tak, že dítě je vlastně taky taková podnikatelská čiinost -je to krásný závazek na celý život a takové podnikání musíš vyvýjet a budovat a směrovat a ........... co víc dodat:-O) Snad jen je to tvůj obraz, který ti ukáže(  když je podnikání správně řízené) to nejkrásnější co může dát :-D Láska, dětský úsměv, pohlazení ušmudlaných ručiček, umazaná pusinka je za to ta nejkrásnější odměna  

Jsem to asi napsala moc sladce,ale určitě se nenajde nikdo, kdo by se mnou nesouhlasil a hormónů se určitě neboj já jsem třeba po hormonální léčbě hubla, ale myslím, že to není vůbec podstatné. Osobně si myslím, že po dítěti moc toužíš ,mele se to v tobě,ale už jen to, že o tom přemýšlíš je důkaz. Myslím, že určitě něco se svých představ jde vypustit a doplnit to mateřstvím. Když se chce jde všechno. Ostatně co manžel třeba budeš dost překvapená jeho názorem a nebude ve smyslu rozhodnutí zda mít dítě co řešit.  

A na druhou stranu je spousta žen,které prostě dítě nemají - jedno jaký mají důvod -na tom není nic špatného - radši nemít dítě .....než ho pak mít,ale nemít čas na jeho výchovu  

Hodně štěstí při rozhodování  

Monika a Barunka(skoro 3 roky)

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 16.04.08 13:56

Ahoj, já myslím, že tahle jistota se asi hledá hodně těžko. Pořád tu budou nějaká ALE a miliony otázek, protože mateřství je důležitý a neodvratný krok. Budu dobrá máma? Vychovám ze svého dítěte slušného člověka? Zvládnu to? Uživím ho? A co s ním bude až já jednou nebudu? Jenže já myslím, že všechno na světě má spoustu otázek a spoustu ALE. Třeba výběr budoucího povolání, výběr partnera, některé důležité životní kroky.
Já nepatřila mezi ty, které s touhou po dítěti čekají až se jim přes práh přehoupne třicítka. Věděla jsem, že to nebude jednoduché, že se třeba nepovede všechno, tak jak bych chtěla, ale to, co jsem OPRAVDU věděla, že chci dítě, že nechci zůstat jednou úplně sama a chci po sobě zanechat něco užitečnějšího než nějaké písemnosti nebo vzpomínky. Nechtěla jsem čekat, až se dostanu do věku, kdy už se mi třeba přirozené otěhotnění nepodaří. Věděla jsem, že dítě je pro mě prioritou, biologické hodiny začaly tikat dřív než na poslední chvíli, ale přesto jsem na ty dvě čárky čekala téměř dva roky. Dva roky, plné strachu, plné nejistoty jestli to vůbec někdy příjde, jestli vůbec můžu mít děti, podstupovala jsem fůru nepříjemností, hormony, po kterých se mi zhoršila pleť, postava, kvalita vlasů, šla jsem na laparoskopii, nechala si do zadku píchat hormony a jiné nehezké věci. Ale nikdy jsem toho nelitovala. Nakonec jsme otěhotněla úplně přirozeně a ta obava, ta je tu pořád, jenže když sem tam ucítím pohyb toho maličkého uvnitř mně, všechny pochyby najednou mizí a já jsem ta nejšťastnější osoba na světě, že toho bobka v sobě mám.
V centru mi řekli, že schopnost ženy otěhotnět po pětatřicítce klesá jako při jízdě dolů na horské dráze a po čtyřicítce je jen nepatrná. Píšeš že tvůj muž už taky není zrovna nejmladší, i já mám manžela o 14 let staršího (ne že bych někdy litovala, já ten rozdíl ani nevidím, ani necítím, povahově se k sobě hodíme naprosto dokonale), ale uvědomuju si, že ten rozdíl tam je.
Neporadím zda by jsi do toho jít měla nebo ne, to si musíš rozhodnout sama, třeba jsi jedna z těch, které se to podaří i po čtyřicítce, jenže třeba taky ne. Pokud je důležitější práce a miminko by jsi měla jen proto, že je to tak zažitý a že se to očekává, tak je to blbost, dítě musí chtít každá žena a spoléhat se na to, že se instinkty dostaví s bříškem nebo po porodu, to je podle mně blbost. Ale taky si myslím, že kariéra je jen chvilková záležitost a třeba pro mě by byla děsivá představa, že po šedesátce, až začnou ubývat síly a člověk ať chce nebo ne, na život musí pohlížet trošku jinak, zůstanu úplně sama, odkázaná jen na podobně opuštěné lidi kolem sebe. Já myslím, že potomstvo nepřináší jen starosti, ale také radosti a občas mi stačí pohled na moje prarodiče, kteří mají těsně před osmdesátkou, mají sice jeden druhého, ale největší radost jim udělá, když na návštěvu k nim přijede jejich dítě nebo vnouče s pravnoučetem. Takže se to snažím brát i takhle (nehledě k tomu, že já ty biologický hodiny měla fakt hrozně silný). Ale rozhodnutí, to je asi na každým z nás.

 
jasmína02
Povídálka 16 příspěvků 16.04.08 14:57

Ahoj,
spousta věcí už tady byla napsaná. Jak někdo psal, snažíte se nějak cíleně o mimi (víš, kdy máš ovulaci, a tak…)?
Jen jsem chtěla říct, že pokud máš pocit, že bys kvůli miminku něco nemohla, třeba rozjet podnik s kamarádkama a tak, že by ti to něco vzalo, tak asi nemá smysl se nutit. Společnost v současné době hodně tlačí ženskou do mateřství, čteš spoustu článků o „babyboomu“, i ty miminka jsou víc vidět, spousta celebritek si pořídila mimi. Občas si třeba něco při:,–(í maminka, známá, těch 35 let si člověk třeba i podvědomě uvědomuje jako nějakou „plodnostní hranici“…  A nemyslím, že bys zůstala sama, vždy, když člověk chce, tak si i „na stará kolena“ najde společnost, která mu vyhovuje a nemusí to být zrovna potomek.
Ale popravdě řečeno, pokud ho chceš jak říkáš rozumově, tak nečekej. Je možné, že ty city, které by se dali označit jako mateřské, někde v podvědomí potlačuješ. Tvoje emoční stránka třeba není tím směrem nastavená kvůli množství práce, spoustě jiných zájmů, jako obrana proti pocitu, že dítě chceš, ale teď na něj třeba nebudeš mít čas.
Přeju ti rozhodnutí kterého nebudeš nikdy litovat, ať už to bude dítě nebo fajn práce. Obojí stojí za to.
P.S. toho endokrinologa bych změnila. doktor, který nechce slyšet neléčí, jen tě chce mít zaléčenou a z krku.

 
della
Závislačka 2547 příspěvků 16.04.08 15:21

zvlastne. tak nejak by som to napisala ja pred troma rokmi:  Milujuci manzel (jediný rozdiel je ze on je mlady), dobre zazemie, moja uplne hviezdna kariera ktora nema konca, vysoko nadstandartne ohodnotenie a uznanie v spolocnosti a pocit ze si nie som ista ci o to vsetko chcem prist i ked babo by bolo asi fajn.
Dnes mam 36 a za sebou malu nocnu moru. Prve mimi prislo samo a samo i odislo v 4tt. To nebolo take hrozne, v ramci pracovneho zhonu sme si to skoro ani neuvedomili a hlavne povedali sme si „to sa stava“. O pol roka na to sa ohlasilo druhe mimco. Na to sme sa uz zacali tesit, ale ja som pokracovala naplno vo svojom dovtedajsom rychlom a stresovom zivote. V 10tt ma viezli do nemocnice a i o toto babo sme prisli. To uz bola ale na psychiku poriadna pecka. Az v tomto tehotenstve som nasla ten pocit ze to babo je naozaj to po com tuzim a ked sme o neho prisli, vsetko ostatne sa mi zacinalo nejak stavat do uzadia. Uvedomila som si ze hodiny uz asi tykaju dlho, len som ich v tom zhone nepocula. O dalsieho pol roka opat pozitivny testik Nic som uz nechcela riskovat a tak som razom nechala moju pracu. To bol sok. Obrovsky sok. Vsetci ludia, ktori predtym trhali klucku na mojom office, vsetci ti, ktori sa isli potrhat aby sa so mnou balvili na vecierku, ci recepcii odrazu neexistovali…zmiz­li…Ale ja som bola rozhodnuta urobit tentokrat pre dieta vsetko. No a co sa nestalo. Po dvoch mesiacoch mi zistili ze tehu je mimodelozne..­.............­.....
Ani nebudem hovorit ako som sa citila. Ist naspat do prace a zacinat nieco nove? To by znamenalo definitivne sa babom rozlucit..Tak som zobrala vsetky sily a isla som do Gennetu.  Behom mesiaca som absolvovala IVF a hned na prvy krat to vyslo. Vzhladom na svoj dnesny vek 36 uz musim absolvovat vsetky neprijemne vysetrenia ci je babo ok, vcetne amniocentezy a to tehotenstvo vobec nie je len prechadzka ruzovou zahradou. Cez to vsetko viem, ze i ked som sa mnoheho vzdala (a asi inak to v mojom pripade neslo), nase babatko mi rozhodne stoji za docasne zanechanie, pre mna uz teraz s odstupom, toho hodne falosneho sveta. Uzijem si materstvo a potom sa urcite k aktivitam vratim, najskor k podnikaniu, do vysokych pozicii v medz. kolosoch sa mi uz nechce. S odstupom mi to pripada dost smiesne.
Takze u mna je to asi tak ze ak nieco robim, musim to robit naplno. Ked praca tak praca, ked babatko tak babatko. Ale zivot je kratky a treba si uzit vsetko co ponuka. Myslim, ze materstvo k tomu u zeny rozhodne patri.  A co Ty vies? Mozno sa poto spolocne pustime do podnikania…
BTW, mam rok a pol rovnaky problem so stitnou zlazou a beriem euthyrox.....

 
ofinna
Nováček 1 příspěvek 26.04.08 00:11

Hledáš něco, co neexistuje.
Co je to jistota?

Ale je ti 35 let, takže vlak hvízdá.
A jako matka rodivší bez jistot chtění ti mohu dosvědčit, že mít dítě je ta největší a nejúžasnější emoce, kterou může člověk zažít.(jak matka kolem třicítky, tak postarší páprda, taky to mám tak)

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele