Jak plyne čas II.

Yen  Vydáno: 04.03.14

Už od dětství jsem si moc přála manžela, který by mě na rukou nosil a vyznával mi lásku různými romantickými gesty. Nicméně, která z nás si tohle někdy nepřála? To jsem ještě nevěděla, že k takovému Panu Božskému bude hooodně dlouhá cesta. :)

V 17 letech jsem potkala druhou svoji velkou lásku, o které jsem si myslela, že už bude navždy, ale trvala přesně 4 roky.

Miloval mě a nosil mě na rukou, kdyby mě unesl. :D Byl tu jen pro mě. Nikdy jsem nemusela mít sebemenší podezření, že by mělo být něco jinak. Žil jen mnou a já jím. Láska jako z pohádky, než…

Já chodila na střední a on přes týden pracoval v 60 km vzdáleném městě a viděli jsme se jen přes víkend. Střídali jsme jeden víkend u nás a druhý u něj. Jelikož jsem se u jeho rodičů cítila tak nějak volnější, později jsem většinu víkendů trávila u něj. Moji rodiče asi tenkrát žárlili, že jsem více tam než doma, tak jsme měli častější neshody a dohady. Ale kdykoliv bylo potřeba pomoci, byla jsem po ruce.

Měla jsem už po maturitě a měla jsem slíbený nástup do vedlejší vesnice do jedné firmy, dělat asistentku v kanceláři. Docela dobře placenou na to, že jsem byla absolventka bez praxe.

Přítelova práce byla sice super placená, ale veškerý plat chodil tatínkovi na účet. Každou neděli dostával i ve 26 letech „kapesné“ ze svého platu na celý týden, co byl pryč v práci, a ze zbytku tatínek hospodařil, utrácel za „potřeby rodiny“ a opravoval dům po prarodičích se slovy „To bude jednou vaše.“

Co se týkalo financí, vše se muselo projednávat s tatínkem a podle jeho úsudku buď peníze vydal nebo ne. Ze začátku mi to nijak nevadilo, byly to jeho peníze a jemu to přišlo asi normální. Jednou jsme si řekli, že bychom chtěli jen na naši první dovolenou do ciziny, ale odpověď byla „Nikam, předělává se barák.“ Zato maminka s jeho sestrou jela dvakrát za rok k moři.

Tenkrát jsem se o svůj vzhled moc nestarala, můj přítel mě měl rád takovou, jaká jsem byla. Nechodila jsem každý měsíc ke kadeřnici, oblíkaná jsem chodila účelově, nikterak moderně. I s dost kily navíc mě miloval, přišlo mi to normální, tak to přeci má být ne? A nic jsem neřešila, nic mě nenutilo.

Nastoupila jsem do nové práce. Začala jsem se taky o sebe více starat, nové střihy a barvy, snažila jsem se zhubnout a chtěla jsem líbit. Začala jsem si dopřávat značkové oblečení, které jsem nikdy jako dítě neměla a chtěla jsem si jednou takové oblečení koupit. Chlapi v práci mě zvali na kafe a já je hrdě odmítala, že nepůjdu. Mám doma přeci přítele, kterého miluji a bydlíme spolu.

K našemu třetímu výročí jsem se rozhodla, že nám koupím malé, úsporné autíčko a bude to pro přítele překvapení. Jeho otec nám auto půjčovat nechtěl a naši měli ještě starou škodovku. Můj táta mi pomohl vybrat v bazaru mého mazla, neměla jsem tolik financí, a tak jsem si brouka vzala na splátky za 2 tisíce měsíčně včetně povinného ručení. Splácení jsem zvládala s prstem v nose, :D spotřeba autíčka byla dosti solidní a tehdejší ceny benzínu jsem za 300,– nalítala dost km. A konečně jsem byla mobilní. :D

Přifrčela jsem nadšeně našim novým autem. „Zlato, co mu říkáš? To je naše autíčko!“ Úsměv záhy přešel jeho, mě i jeho otce, který se za jeho zády objevil. Vzteky zrudnul, otočil se na patě a šel pryč. Od přítele padaly otázky „Za co jsi ho koupila? A co když přijdeš o práci?“ Tak jsem mu vše vysvětlila, že jsem se s našima dohodla, že kdyby náhodou, že mi pomůžou auto splatit a já jim pak ty peníze vrátím, až bych si zase našla novou práci. A že jsem si myslela, že bude mít radost a že si budeme moci dopřát výlety, které jsme si tak plánovali a snili o nich a nebudeme se muset nikoho prosit.

Nikdo se se mnou celý víkend nebavil a já nechápala proč. Vždyť jsem ho koupila za moje peníze, co je na tom špatného? Finance společné nemáme! Vždyť každý má radost z prvního auta! Tak jsem si řekla, že je prostě jen uražený, že jsem to s ním neprobrala, ale to by jinak nebylo překvapení.

Tak jsem na sebe hodila montérky, že jim půjdu pomoc a úsměvem jsem nastoupila „Tak s čím můžu pomoc?“ Jeho otec se mě otočil a zasyčel, že pomůžu tím, když vypadnu. Nechápala jsem, vždyť byli vždycky rádi, že jim pomáhám a padla otázka „A proč?“ V tom okamžiku se proti mně napřáhnul, že mě uhodí. Řekl, ať okamžitě odejdu nebo že to schytám, když to neudělají moji rodiče.

Se slzami v očích jsem se otočila a odešla. Nechápala jsem, co tak strašného jsem provedla. Nejvíc mě ponížilo, že přítel stál za jeho zády, koukal se do země a neřekl ani půl slova. On se mě ani nezastal, nebránil mě!

Celý víkend ticho. Začala jsem si to dávat za vinu, že jsem to s ním jen přeci měla probrat. Na smsky nereagoval, asi měl zákaz mi psát. Dost mě zklamal svým chováním. V neděli se mi ozval, že se mnou potřebuje mluvit. On byl ten, který byl naštvaný, jak to? Já mám být uražená, že mě jeho táta chtěl uhodit a že se mě nezastal?

Ano, měl pravdu, že jsem se s ním měla poradit, ale já měla takovou radost, že udělám radost jemu. Z druhé strany jsem to nedomyslela, že by mohl být naštvaný. Vnitřní hlas se ozval: „Bože! Ty ho omlouváš?!? Jsi jako Tvoje máma, kdyby Tě uhodil, řekla bys, že sis to zasloužila?“

Každopádně i přes vnitřní souboj jsem si to začala dávat za vinu a po týdnu trucování jsme opět spolu fungovali, ale neplatilo to tak u jeho rodičů. Jeho táta mi prý přestal věřit. To jsem nechápala, že kvůli autu dělá takový halooo. Po nějakém čase si přítel bez mého svědomí vzal na tátovu žádost hypotéku, dosti vysokou. Měla to být odplata za to auto.

Spoustu dalších naschválů a dohadů přeskakuji, to bychom tu byli dlouho. ;)

Na čas se to uklidnilo. Bydlet jsme měli kde a přítel přišel s touhou po miminku. Chtěla jsem po příteli, aby si zařídil vlastní účet a sami jsme hospodařili s penězi. Abych se nemusela prosit o to, že bych dítěti chtěla koupit to či ono. Kupodivu mi bylo odpovězeno, že nevidí důvod, proč by si měl zřizovat vlastní účet a mně zůstala brada dole. Přišlo mi to divné a postupem času mi to začalo vadit. Dosti jsem si začala uvědomovat to, že jeho otec nám celý vztah řídí. A řídit bude.

A vnitřní hlas se mnou lomcoval, abych se zavčasu sbalila a šla o dům dál, že to nebude dobré. Ticho! Nehuč! Vždyť mě miluje, dělá to pro mě, pro naši budoucnost!

Začalo to být mezi námi divné a já najednou zjistila, že kolega v práci je víc než fajn. Byl o 5 let starší bydlel již dávno sám a užíval si života a já se v něm vzhlídla. Strašně mi imponoval svoji vyzrálostí a samostatností.

Teď mě možná spoustu lidí odsoudí, ale bylo mi 21 let, život mi řídili jeho a částečně moji rodiče a já se musela pořád hlásit, kam jdu, s kým jdu, kdy přijdu. Spaní mimo domov bez přítele nepřipadalo v úvahu. A já jsem zjistila, že chci žít. Chci si užívat život, nemít strach chodit domů třeba ve 3 ráno, dělat si sama, co uznám za vhodné. Bože, vždyť jsem vychovaná tak, že bych nikdy nic špatného neudělala, nad vším přemýšlím až moc…

Kladla jsem si otázky, co bude, když budu nadále s přítelem? Nic. Budeš odsouzená celý život poslouchat jeho otce a být vděčná, že nám postavil dům. Budeš si celý život prosit, aby vybral „vaše“ peníze. Přítel bude přes týden v práci a ty budeš rodit děti, jak na běžícím páse! To se od Tebe očekává! Držet hubu a krok! Tak jako jeho i tvoje máma. Chceš takhle dopadnout?!? Ten hlas v mé hlavě mě začínal válcovat.

Bože to jsou vyhlídky, takhle skončit nechci!

Rozhodnutí padlo, musíme od sebe a já začnu znovu, dokud máme všechno před sebou. Odstěhováno! A na duši mi bylo příjemně, i když občasné výčitky, že jsem mu ublížila, byly. Ale pocit, to vítězství, že jsem se sama rozhodla, že nechci život protrpět, ale život žít, mě hřál.

*Po několika letech jsem se dozvěděla, že ten dům dostavěli, vše dostala jeho sestra, takže za přítelovi peníze se opravil dům a shrábl to někdo jiný. No to se vyplatí. Ještě že jsem do toho neinvestovala finance, ale pouze své 4 roky života.

Firma, kde jsem pracovala, po pár měsících náhle padla do insolvence a já i moji kolegové jsme se byli bez práce. Práci jsem si obratem našla a ještě lepší. A cesty s úžasným kolegou se rozešli. Ale ne navždy. ;)*

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.2 bodů
 Váš příspěvek
 
kaja00
Extra třída :D 10348 příspěvků 04.03.14 01:24

Skvele napsane :mavam: Bude pokracovani s tim kolegou? :)

 
PetraPiranha
Ukecaná baba ;) 1138 příspěvků 04.03.14 06:44

Tak to bych taky zmizela, protože bych asi z chování tchána brzo zešílela nebo mu něco udělala. Nechápu, že si dospělí člověk nechá líbit poroučení od rodičů stylem, že ho furt mají za 10leté dítě. No naštěstí je to už jen jeho život a jeho boj.
Udělala jsi opravdu dobře, že jsi odešla :) :potlesk:.

 
Renull
Stálice 79 příspěvků 04.03.14 07:57

Super napsané!!! :-) A odchodem jsi udělala to nejlepší, což sama moc dobře víš. Těším se na pokračování :potlesk:

Příspěvek upraven 04.03.14 v 07:58

 
Yen
Kecalka 254 příspěvků 04.03.14 09:46

@kaja00 určitě bude už to mám rozepsané ;)

 
Ráďa 25
Závislačka 3108 příspěvků 04.03.14 11:01

Krásný konec, naštěstí jsi dostala rozum. Já jsem sebou nechla od 16 zametat podobně a ve svých 21 jsem měla svatbu už se svým současným manželem a jsme šťastní a naše děti taky. Ono to někdy trvá, než se najde ten pravý. :hug:

 
nikell
Kecalka 192 příspěvků 04.03.14 11:35

Krásný deníček :) Dobře jsi udělala! Udělala jsem to samé - utéct, dokud nejsou děti a závazky.. Teď mám toho nejlepšího chlapa na světě a za dva měsíce čekáme našeho prvního chlapečka :srdce:

 
ALENA G
Kecalka 129 příspěvků 61 inzerátů 05.03.14 11:58

Taky bych si sbalila věci a zmizela, to byl teda život nic k závidění, těším se na další deníček.

 
TerezkaaD
Kecalka 106 příspěvků 05.03.14 15:15

Nepochopím, nepochopím tomu se opravdu nechce věřit. Vydržela jsi opravdu dlouho, nic lepšího než utéct někde daleko by mně také nenapadlo, ale,,co tě nezabije, to tě posílí… :D

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele