Jak plynul čas

veronikacek  Vydáno: 01.04.14

Tento deníček jsem se rozhodla napsat po včerejším přečtení náctileté maminky jelikož se přidávám také k jedné z nich „náctiletých“. V mém deníčku vám stručně popíši cestu našim životem, jak to vlastně všechno začalo a šťastně pokračuje.

Píše se rok 2003, kdy jsem se s rodiči, mojí mladší sestrou a bratrem přestěhovala do domečku na vesnici. Moc jsem se těšila na změnu, ale že to bude až taková změna, to mě opravdu nenapadlo.

V té době mi bylo 16 let a jako každá puberťačka jsem zbuntovala kamarádku a ještě první večer jsme vyrazily do místní hospůdky. Vešly jsme do dveří, porozhlédly se. Hospůdka byla malá, ale útulní, sedělo v ní pár lidí mužského pohlaví. A jeden byl právě on. Ten, do kterého jsem se na první pohled zakoukala.

Posadily jsme se vedle ke stolu a vykládaly si. Netrvalo dlouho a slyším „Holkýýýý, kde jste se tu vzaly, vás ještě neznám. Pojďte k nám přisednout, slavím tu svůj dnešní svátek.“ První, co mi šrotovalo hlavou, bylo, co je vlastně vůbec za den. Bylo 11.11.

„Takže Martin?,“ zeptala jsem se onoho dotyčného.
„Ano, jmenuji se Martin a byl bych rád, kdybych vás mohl pozvat na nějakého toho frťánka.“

Jelikož jsem nebyla z těch, která by holdovala alkoholu, tak jsem si dala jednoho malýho, spíše symbolicky. Celý večer jsme provykládali snad o všem možném. Poté jsem doprovodila kamarádku domů a šla také. Celý večer jsem na něj musela myslet. A myslela jsem na něj snad každý den.

A jak tak čas plynul, potkávali jsme se častěji a častěji. Vyměnili jsme si čísla a psali si. Postupem času jsem se dozvěděla, že je o 12 let starší, bydlí sám a do vesničky, kam jsme se přestěhovali, jezdí za svým dědečkem a tátou. Já v té době studovala první ročník střední školy a nikdy by mě nenapadlo, co vše mě čeká.

Po roce společných výletů a sbližování se jsem se k němu nastěhovala. Moc jsme si rozuměli. On pracoval já studovala a každou volnou chvilku jsme trávili spolu.

Uplynul další rok, byl opět listopad a menstruace, na kterou jsem čekala NIKDE. Antikoncepci jsem brala, ale každý rok na podzim mám problémy s průduškama. Mám průduškové astma, používám Ventolin, ale téměř vždy jsou potřeba ATB a né jedny. Proto jsem běžela hned do lékárny koupit testík a doma jsem si ho udělala. A jéééééje, problesklo mi prvně hlavou, když jsem viděla 2 jasně zřetelné čárky.

Se strachem a sevřeným žaludkem jsem šla za přítelem do postele a opatrně mu to oznámila. Byl sice překvapený, chvíli trvalo, než si vůbec uvědomil, co tam do něj hustím. Ale nakonec vyskočil z postele a říká „Já budu táta, to snad ani není možný.“

Ale co teď? Měla jsem před sebou jestě rok a půl školy, takže ještě ten den jsme jeli ke gynekologovi, zda těhotenství potvrdí. Potvrdil, poblahopřál mi a řekl, že jsem myslím v sedmém týdnu. Ani na chvíli jsem nezaváhala, že bych si tu malou fazolku nechala vzít. Takže jsme jeli do školy, tam jsem jim vysvětlila situaci a jelikož jsem po celé roky byla jedna z nejlepších studentů na škole, umožnili mi individuální studium.

Dojížděla jsem jednou měsíčně na přezkoušení ze všech předmětů a hlavně si pořádně užívala těhotenství, které bylo krásné. I když cca v 9. týdnu jsem krvácela a musela být hospitalizovaná na týden v nemocnici, dostala jsem kapačky, Ascorutin a ještě jedny tabletky (ale ty už si nevzpomínám, jak se jmenovaly), které jsem brala do konce třetího měsíce.

Byl únor a my se na 3D ultrazvuku dozvěděli, že pod srdíčkem nosím holčičku. Termín porodu byl 5. 7. 2006, bříško rostlo, princezna kopala a my byli moc šťastní. Najednou se vše přehouplo a byl červenec, jména jsme měli už sepsaná (jelikož jsme nebyli manželé a s přítelem jsme se domluvili, že dítě ponese jeho příjmení, museli jsme jít vše sepsat na matriku). Chlapec by byl Martin po tatínkovi a holčičce jsme vybrali jméno Tereza.

Bylo 10.7., já pořád celá a žádné náznaky počínajícího porodu. Jen bylo strašné horko a já už se těšila, až to konečně příjde. 13.7. jsem byla na kontrole, kde jsem pana doktora přemlouvala, aby mi porod následující den vyvolal - to jsem totiž slavila krásných 19 let. Ale protože rok 2006 nejspíš pořádně plodný měli, všechny pokoje byly plný. Moje plodová voda byla čistá a průtoky, jak říkal pan doktor, „perfektni“, takže jsme čekali dál.

Nakonec jsme se domluvili, že pokud to nepřijde samo, přijdu 20.7. na vyvolání porodu. Samozřejmě nic nepřišlo, a tak jsem jela ve čtvrtek ráno na vyvolání. Ráno o pul sedmé mi zavedli tabletku a v osm další.

Porod byl strašný, vůbec jsem se neotevírala, kontrakce měla jako blázen. V osm večer mi píchli plodovou vodu, že by se to snad mělo rozjet. Naštěstí měli pravdu a já konečně po 15 hodinách úporných bolestí, nesčetně omdlení a s ručníkem na hlavě porodila ve 21:36 krásnou a hlavně zdravou dceru Terezu s váhou 3510 g a mírou 50 cm (o porodu můžu napsat v jiném deníčku, opravdu by to bylo na strašně dlouho).

V červenci 2007 jsem oslavili dcerky první narozeniny a já v té době měla už dodělanou zdárně školu i řidičský průkaz a mohla se plně věnovat mateřství. Dcera nastoupila ve třech letech do školky a já do práce. S přítelem jsme pořád jen „druh a družka“, ale letos na podzim to bude už 11 let, co se známe. Postavili jsme si „náš“ malinký rodinný domeček a předloni jsme si koupili zlatého retrívra Alberta, abysme měli ten život ještě veselejší a pestřejší. Jezdíme s ním na dovolený a bereme ho všude s sebou, je skoro jako naše druhé dítě. :-)

Terezka je teď ve druhé třídě, je moc šikovná. Sice jsme ze začátku trošku bojovali, ale myslím, že už se vše srovnalo. A já? Mě opět po těch letech chytly mateřské pudy a strašně bych chtěla miminko, i když po porodu jsem říkala, že už nikdy nechci rodit. S přítelem jsme se domluvili, že tomu necháme volný průběh. 3.3. jsme vysadila antikoncepci, pár měsíců nechám na pročištění těla a pak uvidíme, zda se povede. Přítel slaví příští rok v březnu své 40. narozeniny a já bych mu moc chtěla dát k narozeninám ten nejhezčí dárek, který může dostat!

Omlouvám se za takové rozepsání, nějak mě to doslova pohltilo a já ne a ne přestat psát. Třeba někdy budu psát další deníček právě o tom, zda se nám povedlo či ne… A těm, kteří vydrželi až do konce, děkuji za přečtení…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.5 bodů
 Váš příspěvek
 
Claire7
Závislačka 2566 příspěvků 01.04.14 01:20

Moc pekny denicek :kytka:
At se Vam dari i nadale  :mavam:

 
Clarietka
Stálice 89 příspěvků 01.04.14 06:58

Gratuluji :kytka:

 
Aneta25
Nováček 2 příspěvky 7 inzerátů 01.04.14 08:03

Moc hezké:-)

 
Andrea.Tom
Zasloužilá kecalka 605 příspěvků 01.04.14 09:59

Moc pěkné :) Tak snad vám to druhé vyjde :) vyvolávaný porod je podle některých úplně jiné, než přirozený porod, kdy voda praskne sama a nemusi se zavádět žádné tablety ;) (já sama sjem měla vyvolávaný porod a zabrala mi až 20tabletka :D takže podle mého, sice může být vždy hůře, ale Jiné to bude na 100% :)))

 
zoviad
Ukecaná baba ;) 1761 příspěvků 8 inzerátů 01.04.14 11:37

Hezkéé :-) preji štěstíčko v dalším počínání :-)

 
veronikacek
Kecalka 367 příspěvků 01.04.14 17:33

Vsem kteří muj denicek četli moc děkuji a tem kteří komentovali děkuji za pěkne komentáře :-) :potlesk:

 
Lucie12345  01.04.14 21:42

A tak to má být! :) Moc pěkné.

 
Semik
Extra třída :D 10249 příspěvků 01.04.14 22:09

Moc hezky denicek at se druhatko brzy povede :palec:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček