Jak porod nebyl nejkrásnější zážitek mého života

lemyk  Vydáno: 17.08.10

Jak porod vůbec nebyl nejkrásnější zážitek mého života aneb císař a kojení…

jak se říká črt nikdy nespí a já jsem v prosinci zcela neomylně vytušila, že miminko je na cestě - byť trochu neplánovaně :).

Potvrdilo se … a čas běžel. Začali jsem se s manželem těšit. Všechno šlo s většími či menšími obtížemi tak, jak mělo. Zhruba od 26.týdne se mi začalo nehorázně zvětšovat bříško a ukázalo se, že můj malý brouček vůbec nebude malý, ale pořádný otesánek. Ke konci jsem se už ani nedokázala otočit na posteli aniž by pode mnou nepraskla alespoň jedna lamela. No hrůza děs.

Doktoři se pomalu začali starat co se mnou. Když už byl odha miminka kolem 4700g konečně se rozhodli (vzhledem k mé pánvi) pro císařský řez. musím přiznat, že se mi dost ulevilo, protože jít „klasikou“ s takovým obříkem mi moc kuráže nedodávalo.

4.8.2010 jsem v 7:00 nastoupila na plánovanou sekci - v 9:00 jsem už byla po klystýru a říkala si, že to nejhorší mám snad za sebou … ha, ha.

Pak se už čas jen vlekl. Přede mnou dvě neplánované akutní sekce a najednou koukám je 12:00. Doktoři znudění všemi těmi císaři se odešli v klidu najíst a na porodním boxu já - v tichu a v rozjímání o tom co asi mají k obědu, zvlášť když já jsem od samého rána na lačno a bez pití.

Ve 12.30, zrovna když jsem se rozhodla uskrnout doušek vody, velký shon. Otázky typu - cítíte ty kontrakce? mě doslova překvapovaly - necítila jsem vůbec nic. Avšak personál to donutilo k akci, až jsem si říkala, že jestli jsou kontrakce takhle bezbolestné, že bych to hravě zmákla :)

Anastézie částečná - velmi příjemná - avšak na dotaz cítíte tohle, tohle - musela jsem odpovědět ano. Nikdo mi nevěřil. Zavolali manžela, že tedy může přijít, protože chtěl být u toho a jen co dosedl - zase odešel. Totiž jen co doktor řízl pocítila jsem hroznou bolest. Vykvikla jsem a než jsem stačila něco říct byla jsem v limbu celá.

Miláčka mi přinesli až tři hoďky po zákroku - to jsem ležela na jipu a rozjímala, zda se ještě někdy pohnu nebo ne - a první co jsem uslyšela bylo MAMINY KOJÍME!

A jak asi - nebyla jsem s to ani zvednout ruku. Mého 4,5 kg mazlíka mi sestra hodila na hruď a tam chudíček 10 min ležel - přemýšlela jsem o zázracích, ale nemohla jsem po intubaci ani mluvit. Krevní ztráta též vysoká.

No dobře nebylo to to nejkrásnější, ale druhý den na šestinedělí už budu mít zlatíka u sebe - těšila jsem se - nevěděla jsem, že radost mi skazí slovo KOJENÍ!

Mlíčko se mi netvořilo ať jsme se se Sašíkem snažili sebevíc - sál a kulil oči jako blázen leč marná snaha. Pak už následovalo jen žebrání o 30 ml BEPY, prohmatávání prsou a nekonečný noční křik hladového mímíska, který rozhodně čaj nechtěl. Sen o propuštění byl ten, který mě držel nad vodou.

A když konečně nadešel?

Šťastná, s bolavou jizvou a hladovým děckem, zamířila jsem rovnou pro nutrilon a kojeneckou vodu. Sašik konešně hezky spinká, já slyším co kdo říká, neomlouvám se manželovi, že zlatíkův lřik budí celý pokoj a dokonce jsem ze svých prsou doslovně „vydrtila“ celých 50ml -možná se miláček alespoň olízne :)

Závěrem jen to, že mi to bohatě stačilo. A to moje 4,5 kg štěstí si užívám rozhodně až teď - a opravdu nevím, zda bude mít sourozence :)

… leda, že by byl maliličkatý a já měla plná prsa mlíka, které bych ještě rozvážela po okolí:)

Všechny moc zdravím a přeji veselejší porody, i když výsledný mimísek je pro každou maminkou štěstí samo :)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.3 bodů
 Váš příspěvek
 
MoanaaOcean
Povídálka 27 příspěvků 17.08.10 20:12

Moc hezky napsane, i kdyz se vsude vi, ze se mleko tvori 3-4 den po porodu - u tech stastnejsich drive, ale ja byla vyjimka, tak mi maleho porad nechavali na pokoji a porad jsem ho mela prikladat ale on ac se snazil jak chtel, tak to proste neslo. Chodila jsem za sestrama zebrat bebu, vzdy mi ji daly ale netvarili se nic moc. Maly mel 4230gr a 53cm a i porodni asistentka rikala, ze bude potrebovar brzo dokrmovat, ted ma tri mesice a uz je mesic na nutrilonu. Preju jen stesti s prckem :-D

 
Kvakulka
Kecalka 322 příspěvků 17.08.10 20:24

Oni od vás na JIPce chtěli, abyste KOJILY? šmankote!!Nám jen řekli, ať miminko přiložíme. Samozřejmě že nic než mlezivo by z nás nikdo nevyrazil- prsa se mi po císaři nalily snad 4 den (no, nalily-prostě začalo se něco tvořit)- taky mi bohužel přišlo, že o Bebu žebrám- byl to můj nejhorší zážitek z porodnice. 14 dní jsem se v duchu vyrovnávala s tím, že kojit nám prostě nepůjde- syn při sání hrozně vyváděl a já měla dost málo mlíka- nakonec jsem to k prospěchu nás obou šťastně zabalila,a přešli jsme na Bebu. Porod jsem měla taky hnusný, ale jak vidno, od ničeho mě to neodradilo- na podzim se synkovi přesně k jeho prvním narozeninám narodí sestřička :wink:

 
Aladina
Echt Kelišová 7584 příspěvků 18.08.10 15:18

Tý brďo, napsalas to vtipně, na to, jakej šlílenej zážitek máš za sebou. 8-o 8-o 8-o
Myslím, že sourozence si jednou domu doneseš. ČLověk totiž zapomíná. :-)
Hodně štěstí s miminkem.

 
Iva/Filípek
Nováček 9 příspěvků 18.08.10 16:33

Také jsem po porodu (císařský řez) neměla mlíčko. A kvuli tomu, že mi praskla plodová voda jsem musela po porodu brát antibiotika - to tvorbu mléka taky zpomalilo. Bylo to hrozný, ještě nemám bradavky a malýmu to prostě přez klouboučky nešlo. Propuštění z porodnice byla hrozná úleva. Malýmu Nutrilon moc chutná a je hodňoučký. Už je nám 3 měsíce a máme se čile k světu. Také jsem po porodu váhala, že bude mít Filípek sourozence, teď už vím, že určitě jo. Nikdy jsem nebyla šťastnější :hug:

 
BohunkaP
Extra třída :D 14178 příspěvků 18.08.10 19:41

Gratuluju, jsi statečná!! :kytka:

 
rubydiam
Kecalka 165 příspěvků 21.08.10 09:22

Budu se opakovat, ale i já jsem si všimla tvého literárního talentu. Být tebou, píšu a píšu a dost možná si tím i vydělávám.
Je to vždycky potíž, když nám v porodnici někdo „hodný“ dá najevo, že jsme něco nezvládly, nebo, že chceme víc, než je možné. Jsme plačtivé, rozbolavělé a ještě k tomu poslouchat vojenské rozkazy a výčitky. Když se mi narodila první dcera, museli ji svítit kvůli žloutence. Chodila jsem za ní tak často, jak mi dovolily a snažila se nevidět otrávené pohledy, že jsem zase ve dveřích. Kojit mi nešlo, tak mi jedna dobrá duše- sestra na oddělení, poradila, ať si ráno přivstanu v pět hodin, prsa si napařím, abych na půl sedmou byla nachystaná. Poprosila jsem ji tedy, jestli by mě mohla vzbudit, že nemám budík( mobil byl v té době spíš vzácnost) a ona mi svrchu povídá. „Budit vás nemám čas, jestli máte děťátko opravdu ráda, vzbudíte se, to je totiž pravý mateřský instinkt.“
Nemusím říkat, že jsem od té doby jen a jen plakala, že nejsem dobrá matka. Teď je dcera v pubertě a tento pocit mě občas napadne i teď, :-P ačkoliv máme krásný vztah.

Vložit nový komentář