Jak přišel Matýsek na svět aneb porod v Motole

 Vydáno: 14.07.03

Matýskovi je dnes 16 dnů a já jsem si konečně našla delší chvilku, abych popsala (jak jsem slíbila) náš porod.

Vše začalo v pátek ve 14.50 (měli jsme 39+6 tt) když jsem před cestou na monitor do UPMD v Podolí zjistila, že ze mě „cosi“ vytéká. Nebyla jsem si úplně jistá, ale podle popisu a množství jsem konstatovala plodovou vodu.

V Podolí jsem samozřejmě nešla na monitor, ale o pár dveří vedle jsem zazvonila na porodním sále, kde mi potvrdili odtok plodové vody. Jenže… vzhledem k tomu, že u mě porod ještě nezačal a měli tzv. stop stav, dohodli jsme se, že mě nepřijmou, ale zajistí mi místo v porodnici v Motole.

Tak jsme namísto klidu putovali páteční odpolední Prahou. Ještě jsem se cestou zastavila doma pro tašku a do Motole jsme dorazili asi v 17 hod.

Natočili mi monitor, přijali mě na „hekárnu“ a manžela poslali zase domů, protože u mě pořád ještě nezačaly kontrakce. Asi v 19 hodin jsem začala pociťovat první bolesti, po cca 10 minutách a během asi půl hodiny se u mě ustálily velice silné bolesti po 2 minutách, které potom trvaly v podstatě celou noc. Tak jsem se tam kroutila, hekala a asi dvakrát přivolávala sestřičku, která kontrolovala, zda porod nějak postupuje.

Jenže ještě po 5 hodinách bolestí jsem v podstatě neměla žádné kontrakce a poprvé jsem si ověřila, že porodní bolesti jsou ze 2/3 v hlavě a pouze z 1/3 v bříšku. Trochu mě vždy rozhodily aktuální informace, že porod nepostupuje, že jsem pořád skoro zavřená a dokud nebudu mít kontrakce, neporodím.

Myslím, že ty bolesti byly zvládnutelné, ale trošičku bych vyčetla porodním asistentkám, které za mnou chodily, že nezapracovaly na mé psychice. Chvílemi jsem byla docela na dně a občas mi připadalo, že mě ještě víc srazily. Ale možná jsem to tak cítila jenom proto, že mi nebylo nejlíp.

Po 4 hodinách jsem dostala první provokačku, otevřela jsem se na dva prsty a tím to skončilo. Po 6 hodinách to už bylo nadějnější, začala jsem mít pocit, že musím tlačit (to jsem samozřejmě ještě nesměla), tak mi porodní asistentka ukázala jak to rozdýchávat a po kontrole mi sdělila, že je porod v polovině.

Šla jsem na přípravnu a mohla jsem zavolat manžela (ten mimochodem měl takový strach o mě, o malého a taky aby stihnul přijet, že nocoval v autě na parkovišti v areálu nemocnice a já mu sem tam v kraťoučcé pauze mezi bolestmi poslala SMSku jak se vyvíjí situace… resp. jsem mu pořád psala, že NIC).

Na přípravně jsem dostala klystýr (ač jsem z toho měla obavy, byla jsem tak zaujatá těmi neustálými bolestmi po 2 minutách + rozdýchávání toho pocitu že mimčo už musí ven, že mi to ani nepřišlo a vlastně si to ani moc nepamatuju).

Mezitím dorazil manžel v zeleném obrovském hábitu :-), pustili ho na přípravnu za mnou a hned mi bylo líp. Hlavně začal působit ten slastný pocit, že jsme za půlkou a už brzy budeme držet mimíska v náručí. Na sál jsme se dostali asi ve 4 hodiny ráno.

Potřeba tlačit u mě podstatně zesílila a bolesti trochu polevily (nebo už jsem je přestávala vnímat), takže jsem se soustředila na to „přetlačit ten tlak“… chvílemi se mi moc nedařilo, ale za pomoci manžela, který mě moc podpořil a porodní asistentky jsme to rozdýchali.

V „předposlední“ fázi jsem se musela otočit na bok, aby mimísek dorotoval, tak jsme zvládli asi 5 kontrakcí /pro mě asi nejhorších, ten tlak už byl opravdu silný/ a poté přišel okamžik, který pro mě znamenal obrovskou úlevu - začali jsme tlačit.

Přišla hrozně milá paní doktorka a pustili jsme se do toho. Už jsem se na broučka tak těšila, že jsem tlačila ze všech sil a měla jsem hroznou radost, že to krásně postupuje. Dostala jsem infuzi aby mi přicházely kontrakce častěji. Za chvilku už mi paní doktroka hlásila, že vidí hlavičku a pokud se budu ještě chvilku tak moc snažit, během 2-3 kontrakcí bude miminko venku.

Tak jsem se snažila :-). Podařilo se mi tlačit při každé kontrakci třikrát, při čtvrté kontrakci mě trošku nastřihli (skoro jsem to necítila, jenom takové lupnutí) a všichni se už radovali, že je hlavička venku. Zatlačila jsem ještě jednou, vyklouzlo tělíčko a pak už jsem nějak nevnímala sled událostí.

Malý začal za pár sekund křičet, do toho se všichni radovali, že máme krásného velikého kluka (měl 3960 g) a manžel zmizel s ním - dohlížel co s ním budou dělat. Já s paní doktorkou mezitím počkala na další kontrakci, vytlačila jsem placentu a pokud si dobře pamatuju, hned jsme se dali do šití.

To už přivezli Matýska v inkubátoru vedle mě, vrátil se i manžel a než mě zašili a potom ještě docela dlouho jsme tam zůstali a prohlíželi toho rozkošného mrňouska. Byly to opravdu krásné a nezapomenutelné okamžiky, když začal poprvé otevírat očička a křičel na ten svět ze všech sil…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.7 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  14.07.03 11:57

Jsem moc ráda, že jsi se už dostala k tomu nám to tu všem napsat.
Doufám, že jste všichni v pořádku protože na té fotečce vypadá nádherně.
Měj se moc hezky a zase se ozvi - Míša - Velchi

 
ajka
Zasloužilá kecalka 751 příspěvků 14.07.03 13:14

Ještě jednou mooc gratuluju. Přeju hlavně to zdravíčko a užívejte každé chvilky, moc rychle to utíká.

Ajka+Lenička 10,5 měs

 
Anonymní  14.07.03 16:11

Ahojkz, moc jsem se těšila, až nám to všechno napíšeš. Ještě jednou moc a moc gratuluju a přeju jen dny plné štěstí a radostí. Mějtes e všichni moc krásně ahojkz Maru

Vložit nový komentář