Jak rychle přišel na svět, i když jemu samotnému se nechtělo

Jarča21  Vydáno: 17.06.13

Napíši vám svůj příběh o mém životním partnerovi, našem vztahu, těhotenství a porodu našeho dnes už ročního syna Eliáška.

V porodnici druhý den

Ještě v bříšku.

První den doma
2 komentáře

První pokusy o úsměv
2 komentáře

První narozky
4 komentářů

Začalo to někdy v roce 2004, kdy jsem poprvé začala kamarádit s Davidem. Později z toho byl vztah, který byl jako ve snu. Jen on a já, :-) nikdo jiný! Jenže problém byl v tom, že mně bylo jen 14 a on byl o čtyři a půl roku starší. I když jsme spolu neměli nic víc než vodění za ručičku, polibky, povídání si a usínání vedle sebe, začali se do nás plést lidi z okolí, co našemu vztahu pravděpodobně nepřáli.

Jednou jsem přišla za Davidem tak, jako každý den kdy jsem mohla za Davidem. Byl ale jiný, než před tím, kdy se na mě smál a byl šťastný. Seděl v obýváku, v ruce měl zničený mobil a na mě nereagoval. Pamatuju si jen jedno, první a poslední, co mi řekl, bylo „Běž pryč, je konec“. Nechápala jsem to. Šla jsem si sednout do kuchyně a začala brečet. Čekala jsem, že za mnou třeba ještě přijde, ale nepřišel. Tak jsem odešla, a to na dlouhých 5 let.

Mezitím jsem mu odpustila a našla si jiného přítele, ale jeho jsem měla pořád v hlavě. Chyběl mi. Někdy jsem si udělala procházku jen tak kolem jejich domu a doufala, že ho alespoň uvidím. Často jsme se potkávali v autobuse, když jsem jela domů pozdě ze školy. Povídali jsme si, jako kdyby se nikdy před tím nic nestalo. Jakoby mi nikdy neublížil. Bylo mi s ním dobře. Ale pořád jsem byla zadaná.

Bývalý přítel byl voják z povolání. Byl často pryč, ale na víkendy jezdil domů, tak jsme spolu byli alespoň o víkendech. Jenže pak přišla jeho první mise. Z tří měsíců byl rok a čtvrt v Kosovu. Poctivě jsem na něj čekala, ale když se vrátil, měla jsem pocit, že to už není mezi námi ono. Už před tím byl náš vztah v troskách kvůli jeho matce, která mě neměla v lásce a vesnickým řečem, že mě podvádí s nejmenovanou.

Teď už vám nenapíšu, kdy se ex vrátil přesně, myslím, že to bylo asi září. Těch pár měsíců jsem se pokoušela ještě nějak náš vztah dát dohromady, ale nešlo to. Někdy začátkem listopadu jsme se zase s Davidem potkali v autobuse. Slíbila jsem mu jako vždy, když jsme se potkali, že se stavím na kafe. On mi na to řekl, že sliby chyby, protože jsem to nikdy nedodržela. Jenže koncem listopadu jsem se k němu vydala.

Potom jsme se začali scházet víc a já si uvědomila, že se chci vrátit. S vojákem jsem se rozešla a 8.12.2010 začala žít s Davidem. Dali jsme našemu vztahu zase šanci. Chvíli jsme si užívali jeden druhého a v březnu 2011 jsme se rozhodli, že si pořídíme miminko. Utekl duben, květen, červen, červenec, x negativních těhotenských testů, až najednou přišel srpen a menstruace nic. Nechávala jsem to být, protože mě pořád bolelo v podbříšku, jako kdyby to mělo přijít. Ale pořád nic ani po 14 dnech. Tak jsem ve 04:15 ráno udělala těhotenský test a vyšel +.

Šla jsem zpátky do pokoje za Davidem s testem za zády, ale on už věděl z mého úsměvu. Řekla jsem „Čekáme miminko!“ A on, že to ví už dlouho. Nevím jak, ale prostě to na mě poznal.

Jenže se mi nezdály ty bolesti, a tak jsme co nejdříve jeli na gynekologickou ambulanci. Bylo 15.8.2011, když jsem se dozvěděla na 100%, že čekáme miminko. Byla jsem 5+0 podle UTZ. Doktorka řekla, že bolesti jsou normální, že se děloha připravuje na plod atd. Na další UTZ jsem byla objednaná v 13.tt. Jeli jsme domů a zatím to nikomu neříkali. Až v 8.tt jsme to oznámili Davidově mamce a ta to hned dala vědět zbytku rodiny. Já to svým rodičům řekla později.

Byla jsem o trošku víc než v 9tt, když jsem se ráno vzbudila, šla čůrat a zjistila, že špiním. Byla jsem dost vyděšená a protože doma nikdo nebyl, kdo by mě odvezl do nemocnice, jela jsem autobusem. Jela jsem nekonečně dlouhých 35 minut. Já celou cestu měla ruce na břiše, v duchu prosila, ať tam to malý zůstane. Chtělo se mi brečet, ale držela jsem to před ostatníma lidmi v autobuse. Jak naschvál ještě jela nějaká dvojčátka. Tak to jsem byla ještě víc dojatá, protože jsem myslela na nejhorší a bála se, že takhle já nikdy nepojedu. S maličkým v kočárku.

Dojela jsem do města, zbytek do nemocnice jsem musela dojít pěšky. Dorazila jsem na ambulanci, řekla svůj problém a šla se na pokyn sestřičky posadit do čekárny. Vyšetřila mě moc milá doktorka. Říkala, že špinění může být normální, že některé ženy v těhotenství menstruují, ale já od začátku těhotenství nekrvácela ani nešpinila. Tak jsem se bála. Poté mi řekla, že jsem v prvním trimestru, a proto si mě tam nechají. Špinění přešlo ještě ten den navečer, ale i tak jsem se při každém čůrání hlídala.

Druhý den taky nic, a třetí den, když bylo vše bez problémů, mě propustili domů. Předtím jsem ale musela ještě na vyšetření. Byla tam primářka oddělení. Příjemná tedy moc nebyla. Po UTZ z ní vypadlo, že mám nízko položenou placentu a i kdybych se na hlavu stavěla, potratím. Bylo mi smutno. Šla jsem se smíšenými pocity zpátky na pokoj sbalit si věci a zavolat Davidovi, aby pro mě přijel.

Po chodbě šla doktorka, která mě přijímala. Ptala se mě, jak jsem dopadla. Řekla jsem jí „Mám nízko položenou placentu a prý potratím“. Ona se začala usmívat a řekla mi „To ale v takovém začátku nikdo nemůže říct, protože se tělo na dítě připravuje a v děloze ještě není nic dokončené“. Bylo mi líp, ale od té doby jsem se až do porodu už pořádně nehnula.

Dřív jsem hodně sportovala, ale ze strachu, že potratím, jsem se bála jít i na delší procházku (i když zbylé týdny byly bez problémů až do porodu). Byla jsem 13.tt, šla jsem na krev, moč, pro průkazku, vyšetření a UTZ. Všechno bylo v pořádku, na svém místě a miminko si vedlo skvěle. Ve 21.tt jsme se dozvěděli, že čekáme chlapečka a potvrdit jsem si to nechala ještě 2× - na vyšetření srdce plodu a 3D UTZ. Vše bylo v pořádku, miminko už nebylo miminko, ale Eliášek, doma už měl skoro všechno připravené a moc jsme se na něj těšili.

Týdny utíkaly jako voda a já už byla ve 40.tt. TP byl stanoven na 14.5.2012, jenže malému se nechtělo, a tak jsem přenášela. Nabrala jsem šílených 30 kg. Nevěděla jsem, jak dál spát. S tím velkým břichem to byl problém. Ten největší byl v tom, že jsem od 13 let epileptička. Neuroložka mi těhotenství povolila, ale varovala mě před záchvatem typu Grand Mall.

Pro ty, co nevědí, stav bezvědomí, tělo v křečích několik minut, zástava srdce. Takže kdyby u mě tento záchvat nastoupil, dítě by bylo bez přísunu kyslíku a hrozilo by postižení.

Celé těhotenství jsem se držela. Až do 20.5.2012. Bylo 6 ráno, já celou noc špatně spala. Spíš nespala. Pořád jsem se obracela a hledala pozici, na které se mi usne nejlíp. Jenže protože jsem nespala, došlo u mě ke spánkové deprivaci, což nastartovalo epileptický záchvat. Měla jsem tzv. auru, předzáchvatový stav, něco jako předtucha, že to přijde. Vylítla jsem s očima v sloup a s rozbušeným srdcem k oknu a s sebou z postele vytáhla i Davida, ten mě držel za ruku a bál se o mě.

Asi čtvrt hodiny jsem se snažila záchvatu předejít rozdýcháváním. Spát už jsem nešla, oblékli jsme se, já si sbalila do porodnice a jeli jsme. Nejdřív na normální ambulanci, protože jsme nevěděli, kam v tomhle případě jít. Z ambulance mě poslali na gynekologickou ambulanci, tam mi řekli, ať jdu rovnou na porodní. Přítel čekal za dveřmi a já ležela na lůžku. Doktorka mě vyšetřovala, ale k porodu to pořád nebylo.

Natáčeli mi CTG, ptali se, co se dělo a všechno sepisovali. Poté přišel neurolog, také se ptal, doporučil mi Diazepam a hospitalizaci na gynekologickém oddělení. Dostala jsem ještě dva prášky a po podvečerní návštěvě mého přítele jsem šla spát. Záchvat se naštěstí nedostavil. Ráno jsem se cítila dobře. Šla jsem na CTG, na které jsem chodila každých 10 minut. Doktorovi se nelíbilo, že malému bije málo srdíčko. Sestra se divila a on jí řekl „Čemu se divíte, když paní dostala tři Diazepamy“.

Šla jsem zpátky na pokoj, snědla jsem jablko a v tom přiletěl doktor, ať nic nejím, že jestli chci, můžu jít na císaře, jinak mu podepíšu reverz a můžu jít domů (podle něj prý stejně skončím na císaři, protože k porodu to vůbec není).

Den před tím jsem byla alespoň na jeden prst, ale teď jsem se úplně zavřela. Neváhala jsem ani chvíli, protože jsem se o malého bála, chtěla jsem aby šel ven. Doktor čekal na schválení od primářky (od té primářky oddělení, která řekla, že potratím). Po chvíli přišel a řekl „Sbalte si a jedem na sál“.

Tam mě zase vyšetřovali, vycévkovali a odvezli na operační sál. Anestezioložka se mě ptala, jestli chci celkovou anestézii nebo jen epidural. Vzhledem k tomu, že jsem jedla jablko, mi doporučila epidural, protože bych prý mohla začít zvracet a v celkové by hrozilo udušení zvratkami. Chtěla jsem epidural i tak, protože jsem chtěla vidět malého, vědět, že je v pořádku. Epidural mi tedy dali. A ještě že tak. Samozřejmě jen co mě položili, začala jsem zvracet. Takže být v celkové anestézii, už se dusím.

Malý se narodil 21.5.2012 v 11:04 dopoledne, měl 54 cm a 3 860 g, za asistence MUDr. Klabana, který císaře zařídil a operoval MUDr. Závěrka. Do dnes jsem jim vděčná! Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych na svolení neurologa rodila normálně. I když jsem chtěla, ještě že to tak nebylo. Neumím si představit rodit a dostat záchvat. Kojit jsem také nemohla.

Dnes už všechno zvládám, malému byl nedávno rok (je to pěkný raubíř) a je naštěstí zdravý. Jelikož máme epilepsii v rodině (jako genetickou zátěž, jen na ženské pohlaví), čeká i jeho brzy preventivní sledování na neurologii. Kdyby se na to u mě přišlo dříve, možná se s tím dalo něco dělat.

Teď mi to zůstane do konce života. Další děti už mi neurolog nedoporučuje. Vzhledem k lékům, které užívám po porodu, hrozí nyní případnému plodu až 12 VVV a musela bych na doporučení neurologa na interrupci. Jsem ráda, že mám alespoň to jedno dítko, a doufám, že bude zdravé a šťastné. Ta bolest za to stála!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.4 bodů
 Váš příspěvek
 
jannina1
Závislačka 3154 příspěvků 17.06.13 09:09

Hezký deníček, malý je krásný!

 
jita24
Kecalka 116 příspěvků 17.06.13 09:25

Nadhera. Preju at jste zdravi. :kytka:

 
xenaR
Ukecaná baba ;) 1718 příspěvků 17.06.13 10:56

Krasny deníček jako by jsi psala za mě. S manželem Davidem jsem se seznamila ve 14 letech pak jsem se na 5 let odloučily a pote zas daly dohromady a hned pracovaly na miminku a mame roční Marušku :D :D :D
Přeju hodně zdravíčka a hlavně at jste spokojení a štastní :srdce: :* :srdce:

 
Aladina
Echt Kelišová 7584 příspěvků 17.06.13 12:04

Můžu se zeptat, jestli ti udělali v nemocnici EEG? Jestli se skutečně chystal záchvat? A jestli ti dělali eeg po porodu než ti nasadili léky?
Zajímá mě to jako matku epileptika. Syn měl jeden záchvat grand mal a od té doby má sem tam zahledění. Pokaždé to ve spojitosti s horečkami, na které často trpí. Žádné léky ale naštěstí brát nemusí. Stačí diazepam, jakmile vím, že by dostat záchvat. Dr říká, že léky dostane až tehdy, pokud epi nezvládneme „jen“ s diazepamem. Jiný než ten první velký záchvat neměl.
A jestli budeš jednou moct mít další dítě, bych na tvém místě raději probrala ještě s někým jiným. :hug:

Příspěvek upraven 17.06.13 v 12:05

 
Jarča21  17.06.13 15:31

@xenaR děkuji,takže máme taktrošku něco společného :lol: :palec: vám taky hodně štěstíčka a zdvavíčka

 
Jarča21  17.06.13 16:07

@Aladina EEG mi nenatáčely, když jsem tomu ráno předešla díky auře (stav předtuchy nastupujícího záchvatu - to ale všichni epileptici nemívají)rozdýchá­ním. A u mě EEG natáčení nemá už nějáký ten rok smysl, protože mozek vysílá normální signály na EEG grafu je to vidět, ale s Epi se léčím od 13-cti a mezi tím než se záznamy grafu změnily jsem prodělala asi 7× Grand Mall spuštěný fyzickým vyčerpáním, stresem a nebo přehřátím organismu v létě a ted' mívám petit mall, krátké záhvaty kdy protočím oči a nebo zašišlám. Po porodu mi také EEG nenatáčely a hladinu AE jsem si zvedla po poradě s DR. kvůli váze, protože před těhotenstvím jsem měla 64,2 kg a brala jen 2× 500mg, po porodu váhu 83kg, pak jeden čas zase jako před porodem 91,2 a ted' mam zas 83kg tak beru 2× denně 2000mg 1-0-1,takže je potřeba upravovat dávku léků na aktuální váhu aby působily, ale doktorka řikala že musim zhubnout, protože není dobrý tak vysokou dávku brát dlouho. Všechny léky mají svoje vedlejší účinky. Jinak léky mi neměnily, protože jsem otěhotněla už při nasazení Valproátem, který se měla vysadit a nahradit už před otěhotněním. Měla jsem tenkrát kvůli tomu začít jezdit do Prahy na Homolku, tam je doktorka, která se zabývá přímo touto problematikou otěhotnění, užívání léků a epilepsie u budoucích matek epileptiček, už jsem byla objednaná, ale nestihly jsme to, byly jsme nedočkavý a malej byl rychlejší :D Tak jsem brala jen dávku 1-0-1- 500mg aby to neuškodilo plodu. Při vyšší dávce hrozí vývojové vady jako rozštěpy patra, rtu, páteře a nejen rozštěpy…proto mi ted' moje neuroložka dítě nedoporučuje. Kvůli dávce léků, ale jestli se ještě někdy rozhodneme pro dítě, určitě nejdřív zajedu na tu Homolku, za tou specialistkou. Ležela jsem tam osm dní na pozorování na epileptologické jednotce a nemůžu si na tuhle nemocnici stěžovat!!Doktoři super! Byla jsem tam tehdy proto, aby se zjistilo, kde v mozku mam ložiska a jestli se to dá operovat. Seberou ti postupně léky, až si úplně bez léků a čeká se na záchvaty. Většinu času je ale pacient na lůžku, jen ráno si jdeš umít hlavu, vysprchnout se, nasnídat, trochu se protáhnout a pak zas na monitor. A když potřebuješ na WC, sestra tě odpojí a pak zas napojí. :palec:

 
Jarča21  17.06.13 16:09

@Aladina jinak přeji malému aby léky potřeba nebyly! Aby byl už jenom zdraví. :hug:

 
Jančounek
Kecalka 437 příspěvků 17.06.13 16:10

@Jarča21 Pěkný deníček, gratuluji k Eliáškovi :kytka:
Proč se s tebou tenkrát rozešel? Vysvětlil ti z jakého důvodu?
Přeju vám hodně zdravíčka a ať jste stále šťastní :hug:

 
Jarča21  17.06.13 20:05

@Jančounek Děkujeme ;) tenkrát proto, jak už jsem psala, že mi bylo jen 14 let. A i když jsme víc jak pusinky, vození za ručičky neměly, začaly se do nás míchat lidi, že ho někdo udá, že chodí s nezletilou a ještě za mě půjde sedět, i když nic za co by měl jít „sedět“ nebylo atd. Hlavně mu mě záviděli bráchové lidi, který považoval za „kamarády“,jen proto aby mě nechal a měl na ně zase čas, protože co byl se mnou, nic víc a nikdo jiný ho nezajímal. Byly jsme tenkrát slabý a nedokázaly se bránit, do dneška nás to moc mrzí, protože jsme spolu mohly ted' být už 9 let.Prej ale celou tu dobu nikoho neměl a čekal na mě. Oba jsme si vždycky chtěly říct, že se pořád milujeme, já mu to chtěla říct, když jsem ho potkala v autobuse a povídala si s nim a on mě prej taky, ale oba jsme se bály toho, jak to vezme ten druhej. Ztratit ještě kamarádství…to už by byl konec.Ale přišel ten den a my si to řekly, já byla první kdo ten krok udělal, zkusila jsem to a nelituju :) vyšlo to se vším všudy :hug: :srdce:

 
Denpry
Závislačka 4280 příspěvků 17.06.13 21:49

Moc gratuluji, krásný deníček i Elísek :dance:

 
Jančounek
Kecalka 437 příspěvků 18.06.13 06:51

@Jarča21 Moc držím palce :hug: Mějte se stále rádi :kytka:

 
Jarča21  18.06.13 10:54

@Denpry Děkuji :)

 
Jarča21  18.06.13 10:54

@Jančounek taky děkuji. :kytka:

Vložit nový komentář