Jak se nám přihodilo, že máme Toničku

IvaPe  Vydáno: 01.02.06

Naší dceři Antonii je čtrnáct měsíců. Čím je větší, šikovnější a upovídanější, tím více vzpomínáme na dobu, kdy jsme na ni čekali, ale hlavně na to, jak se nám narodila.

Prvních jedenáct týdnů mě provázely celodenní nevolnosti, ale za nepřetržitého pojídání slaných tyčinek, corn flakes, brambor, zelňačky a banánů spolu s popíjením chlazené koly jsem to zvládla. Horší bylo krvácení v osmém týdnu, které nás ohromně vyděsilo. Ale pan doktor nic špatného neshledal, a tak naordinoval jen klid na lůžku, ktrý se z jednoho týdne protáhl na tři. Ihned po skončení nemocenské jsme společně s drobkem v bříšku zdárně zvládli státní zkoušku z českého jazyka a literatury, zaznamenala, že mi již není nevolno a těšila se na další týdny.
Těšení netěšení, v 16.tt nedopadly dobře krevní testy, bylo nám sděleno podezření na Downův syndrom. Se zkušenostmi z ústavu sociální péče, kde jsem pracovala jako pomocná vychovatelka, jsme se rozhodli podstoupit odběr plodové vody, přestože je více než známo, že ony krevní testy vycházejí velmi často falešně pozitivně. Odběr prováděl příjemný doktor, který se po celou dobu plně soustředil, ale jakmile bylo hotovo, nechal mě napospas sestrám a čile konverzoval s mým mužem o jeho hudební skupině, kde a kdy zase bude koncert a co je nového apod. Naši plodovou vodu nám ukázali. Byla nazelenalá, čirá, působil uklidňujícím dojmem. Říkala jsem si, že v tak příjemné vodě určitě bydlí zdravé děťátko.
A taky ano. Testy vyloučily naše obavy a sdělily nám, že se můžeme těšit na holčičku. Manžel si přál syna, ale s dcerkou se smířil rychle. Časem už říkal, že kdyby se to náhodou v laboratoři spletlo a my měli kluka, že by byl naštvaný. Nastavil se už na dceru a basta. Od té doby už bylo všechno fajn. Pominu samozřejmě občasné krvácení z nosu, silné bolesti v tříslech a občasné tvrdnutí břicha. Dokonce jsem v devátém měsíci odzpívala na koncertě Dvořákovo Stabat Mater. Malá se od 17.tt hýbala jako akrobat. Cítila jsem to v břiše, které nebylo vidět. Začalo se trošku poulit až po šestém měsíci - když jsem se konečně mohla chlubit, byl pomalu podzim a já se začala spíše zahalovat.
V říjnu jsme změnili lékaře, protože můj byl pouze gynekolog a nervózní nastávající tatínek se chtěl spolehnout na „našeho“ porodníka. Takže mi našel lékaře, který je jak gynekologem, tak porodníkem. Navíc je to velice příjemný člověk. Díky němu jsem si vybrala i porodnici, na kterou jsem už beztak měla jen dobré reference. Je to porodnice v Ostravě na Fifejdách.

Ještě před těhotentvím jsme se bavili o tom, že bych si přála, aby s námi byl u porodu tatínek. Ten se sice trochu obával neznámého zážitku, nicméně po radách svých zkušenějších kamarádů a po zralé úvaze prohlásil, že tedy se mnou nepůjde jen proto, že chci, ale proto, že by tam chtěl sám být. U našeho lékaře jsme absolvovali přednášku o porodu spolu s promítnutím filmu a pak už byl téměř klidný. Věděl, o co půjde, jak by to mělo jít a hlavně věřil, že bude našemu porodníkovi a to mu, že všechno bude v pořádku.
Při poslední kontrole v 37.tt doktor stále tvrdil: „Vy máte takové úsporné bříško!“ (přibrala jsem celkem pouze 5 kg a bříško pravda nebylo z největších) a málem mi zapomněl vzít stěry na kultivaci, protože mu nedošlo, že je mé těhotenství již tak daleko. Domlouvali jsme se na jeho přítomnosti u porodu, který měl termín 12.12. Říkal, že 9.12. sice jede na konferenci do Prahy, nicméně že do toho 9. jistě porodím. Tajně jsem si to přála a ještě tajněji doufala v den mých jmenin, tedy 1.12. Příští týden jsem měla jít před kontrolou u něj do porodnice na monitor dítěte. Naplánovala jsem si to pěkně - zajít do knihovny, do lékárny, do drogerie, dokoupit nějaké věci do porodnice a na potom. Naše miminko bylo ale poněkud netrpělivé.
25.11. odjel manžel hrát do Kopřivnice, vrátil se 26.11. po čtvrté ráno. Měl snahy mi vykládat, jak se jim dařilo, jak lidi tančili a bavili se, ale já jsem chtěla spát a odbyla ho, že mi to přeci řekne ráno. V 5,45 jsem se vzbudila a chtělo se mi na záchod. prošla jsem ložnicí přes obývák a zakotvila na chodbě před koupelnou - sledovala jsem, jak mi jakási tekutina pomalu stéká po nohou. Že by plodová voda? Není toho málo? Ale co by to bylo jiného? No jo, ale vždyť ještě není prosinec? Od počátku jsme všichni skálopevně přesvědčeni, že miminko se narodí v prosinci. Dokonce jsem se obávala Štědrého dne v porodnici a živého Ježíška pod stromečkem…
Takže to prozkoumáme. Jakou má ta tekutina barvu? No, to těžko říct, protože stekla na žlutohnědé linoleum. Takže to utřu bílým papírovým kapesníkem. Aha, je to žlutorůžové. A je toho hodně. Takže se vysleču - panebože - odtokem vody začíná přece porod! To bych asi měla vzbudit manžela. Chudák, spí po práci teprve hodinu a půl. No nic: „Rosti, musíme do nemocnice, odtekla mi voda.“
„Cože? To jako že budeme dneska rodit?“
„No asi už jo.“
„Takže co mám dělat? Počkej, nic nedělej, já všechno udělám. Co mám dělat?“
„Zavolej bráchovi, ať nás odveze, já dochystám věci.“
Následoval rozhovor, zda mi nic závažného není, zda to bude v pořádku, zda to stihneme a že to už proboha přišlo.
Do porodnice jsme přijeli asi do hodiny, následovala vyšetření („Můžu při monitoru ležet na zádech?“ „A vám se tak dobře leží? Maminkám se tak většinou špatně leží.“ „Leží se mi tak nejlépe.“ „Aha, tak ano.“), vyplňování papírů, mezitím: „Víte co, přece jen si lehněte radši na bok, pro miminko to je lepší.“
Stahy se rozbíhaly velmi zvolna, nejdříve pocity jako před začátkem menstruace, později silnější, ale nic moc. Manžel se ještě chvilku prospal na gauči v předporodním pokoji, když jsem ho ujistila, že to není blbé, že je unavený a že nevíme, jak to bude dlouhé.
Náš porodník měl právě dovolenou, takže jsme mu zavolali. Přijel, předtím si už zavolal přijímajícímu lékaři. Vyšetřil mě a konstatoval, že jsme v počátku, ale že to začalo postupovat. „No. Vypadá to pěkně. Ale musíte porodit do dvou. Pak mi totiž začíná ordinace. „Děkuji za radu, pane doktore. Uvidíme, co uvidíme.“
Stahy začaly postupně zesilovat, dostala jsem piškoty a čaj. Piškoty snědl manžel, čaj jsem upila.
Další kontrola. „Vypadá to dobře. Budete chtít epidurál? Doporučoval bych vám ho. Nechám zavolat anesteziologa a mám nějakou schůzku. Pak se na vás přijdu tase podívat.“
No jo. Já vím, pane doktore. Potlačuje bolest, ale hlavně se může porod zaseknou kvůli mé poměrně úzké pánvi. Takže císař v epidurálu by mě asi bavil víc než v narkóze. „Ano, budu ho chtít napíchnout.“ Rozhodla jsem se pro napíchnutí právě kvůli možným komplikacím. Napíchnutí se může vytáhnout i bez aplikace. Přišla sympatická starší anestezioložka a ptala se, co budeme mít. Holčičku. „Jejda. A co kdyby se jmenovala po mně Olinka?“ „Ne, bude to Antonie.“ „No, to je moc pěkné. Tak tu Olinku třeba příště. Už jste třetí, co je přemlouvám, a nikdo Olinku nechce.“
Jak ale kontrakce sílily, říkala jsem si, že pokud ho lékař doporučí, nechám si ho aplikovat klidně hned. „Sestřičko, je tu pan doktor? Už tu dlouho nebyl.“ „No, on teď měl od jedenácti tenis, ale volal, že už jede.“ Cože, tenis? Takže schůzka, jo :o) To je vtipálek. Klidně to mohl říct, nám by to nevadilo, tenis je moc pěkný sport.
„Dobrý den. Tak jsem tady. Vidím, že to postupuje. Nechcete ten epidurál? Já jen že bych vám ho dal jen ze soucitu, když vás tak vidím, i kdybych nebyl doktor.“ No, to chápu. Byla jsem už docela schvácená, stahy byly dost silné, místy jsem si brečela a snažila se dýchat. Nemohla jsem najít žádnou úlevovou polohu, ani vleže, ani vsedě, ani vestoje, ani opřená, ani nijak. Manžel se jednou zeptal, jestli mě má utěšovat, protože si myslel, že bych mu za to spíš nadala. Zná mě dobře. „Neutěšuj mě. Stačí mi, že tě tu mám.“ Opravdu, byla to pro mě veliká podpora, že tu byl se mnou, i když na mě nemluvil ani mě nedržel.
V poledne v tom okamžení mi aplikovali dávku epidurální analgezie a hned to bylo lepší. Ne že bych nic necítila, ale zase jsem mohla lépe vnímat. Opravdu mi to pomohlo. Lékař doporučil jít do sprchy a tak za dvacet minut zpět. Při cestě na pokoj nás ovšem zadržel, že by bylo lepší jít rovnou na sál. Že při minulé kontrole už chyběly jen dva centimetry a že při tom vývoji by to mělo být brzy. Šli jsme tedy na sál. Nejdříve dělali monitor, vše v pořádku. Pak jsem vylezla na lůžko a při vyšetření doktor konstatoval, že už to asi půjde. „Sestro, zavolejte na pediatrii, že rodíme!“
A naráz jsem měla u hlavy manžela, z druhé strany vedle břicha lékaře, vedle manžela, u nohy porodní asistentku, okolo další dvě sestry, naproti u okna tři sestry z dětského a s nimi byla doktorka. Koukáme na sebe… „Ahoj Báro.“ „Jéje, ahoj Ivo, to jsi ty? Nějak brzy, ne? V pondělí jsi říkala, že až v prosinci.“ Ano. Byl pátek a v pondělí jsme se viděly na zkoušce našeho sboru. „Tak co, Ivo, bude to soprán, nebo alt?“
Musím říct, že ostatní účastníci porodu včetně mého manžela hleděli jak zjara, o čem že se to při porodu bavíme :o) Pak došlo hned na tlačení. „S každou kontrakcí mi řeknete a silně zatlačíte.“ No tak dobře. Tak jsem říkala a tlačila. Hodněkrát ne. Doktor mi pomohl a naše miminko lezlo statečně a rychle. Hráz se mi nestihla dostatečně roztáhnout, takže mě asistentka nastřihla. Manžel to viděl, já to slyšela. Šmiknutí nůžek. Ale necítila jsem nic. „Ještě zatlačte - táááák - holčička na světě vvvvv… 12,49.“
Já tlačila jako hrom a manžel koukal zpoza hlavy. A najednou mám děťátko na břiše. Ale nemáme foťák. „Rosti, rychle, ať ji hned vyfotíme!“ Zapomněli jsme na něj, když nás ze sprchy odvolali místo do pokoje na sál. Takže rychle pro něj. „Tatínku, chcete přestřihnout pupeční šňůru?“ „Ne.“ Tak ji přestřihli oni, později jsem se dozvěděla, že se tatínek bál, aby to naši dcerku nebolelo :o)
Ještě chvíli u mě ležela, ale asi jí už byla zima, začala pobrekávat. Byli jsme šťastní. Byla krásná. Celá, krásná, zdravá a naše. „Jak se bude jmenovat?“ „Antonie.“
Odnesli ji umýt, změřit a zvážit. Tatínek šel s ní. Já jsem mezitím porodila placentu, šlo to hladce. Pak mě pan doktor zašil, říkal, že vše vypadá dobře. Všechno zkontroloval. Dětská lékařka Bára mi přinesla ukázat zabalenou holčičku a šli ji dát ohřát do inkubátoru. Mě připravovali na poporodní dvouhodinové ležení.
Během něho jsem odesílala SMS, telefonovala a nevěřila, že mám ploché břicho a naše štěstíčko chrupká nahoře v inkubátoru. Aby tam nebyla tak sama, šel za ní tatínek a nemohl se vynadívat. Byl tak pyšný a je čím dál víc.
Pak odjel domů, konečně se vyspat. Stejně mu to moc nevyšlo, jak byl plný zážitků a navíc to musel řádně oslavit. Mě převezli na oddělení šestinedělí, kde jsme poprvé ozkoušely kojení. povedlo se napoprvé a daří se dodnes. Bylo to tam příjemné, akorát se nám pobyt protáhl na týden, jelikož Tonička dostala žloutenku a byla osvícená. Nakonec jí přetrvala až do pátého měsíce. To pak dostala zánět průdušek a opět s námi byla naše milá lékařka Bára. Pomohla nám a Toninka se uzdravila.

Tonička je naše štěstí největší. Čekání na ni bylo krásné, porod ještě krásnější a stále se to stupňuje. Teď už chodí, hezky jí, obstojně spí a spoustu toho napovídá. Jsme za ni moc vděční. Kdybychom už jiné děti neměli, budeme nejšťastnější, že máme ji. Ale kdyby nám bylo přáno, neskutečně rádi si prožijeme miminko od počátku zase znovu.

IvaPe

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Ivca_K
Zasloužilá kecalka 986 příspěvků 01.02.06 11:25

Moc krásné. Ivo a Toničko, přejeme vám oběma s Klárkou do života to nejkrásnější, samé radosti a malé starosti (bez těch to přeci ani nejde :-), tak aby byly jen malé), aby Tonička dál krásně rostla a měla se k světu.
Ivča_K s Klárkou 8 měsíců

 
Arka
Zasloužilá kecalka 909 příspěvků 01.02.06 13:39

Ivco,moooooc hezke!! Je nadhera,kdyz se lide,kteri po miminku tak touzi…dockaji. A Vam se podarila takova nedherna holcicka! Moc hezky napsane a hlavne prozite…kazda chvilka v tehotenstvi,pri porodu i po porodu prozita s laskou…
Stale tolik lasky cele vasi rodine.

Arka

 
matiee
Ukecaná baba ;) 2238 příspěvků 01.02.06 15:25

Ivo, tvé vyprávění je napsané poutavě a moc mile :-) My se s manžele začínáme snažit v těchto dnech, 8 měsíců po svatbě, známí kolem nás už jsou v očekávání nebo šťastnými rodiči, ale my jsme to nechtěli uspěchat. Doufám, že budu také tak v pohodě jako ty. Hodně štěstí tobě, manželovi a Toničce!

 
Petula_
Zasloužilá kecalka 868 příspěvků 01.02.06 16:54

Ivo,

velmi krásně jsi to napsala - tak poutavě, že jsem to přečetla jedním dechem!

Přejeme Vám hodně zdraví a štěstí !!! :-)

Peťula + Pavlík 8měs

 
shirin1
Kecalka 331 příspěvků 01.02.06 20:51

IVI:moooooc hezky jsi to napsala!!!!!!!
Jsem zvedava,kdy nase holky seznamime osobne:)
A k porodu…mela jsi ho kraaaaasny!!!

pa

zaneta sammy a sarinka

 
IvaPe
Kecalka 157 příspěvků 05.02.06 18:25

Ahoj všichni komentující i jen čtoucí!
Omlouvám se vám za velké množství překlepů v mém článku; psala jsem přes půlnoc, s tím naším šídlem se to jinak nedá.
Děkuji za pozdravy a přání. Také my přejeme hodně štěstí a zdraví, a to jak těm, co jsou na světě, tak i těn, co teprve přijdou.
Krásný den.
IvaPe+Tonilka­.14.měsíců

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček