Jak se nám Terezka přiřítila do života

udazop  Vydáno: 20.10.13

Ohlížím se zpátky k těhotenství a svému prvnímu porodu, protože si myslím, že to jsou okamžiky, na které by se mělo vzpomínat a připomínat si je. A i když už to nemám vše v tak živé paměti, zkusím zavzpomínat pár řádkami, ať máme hezkou památku a jednou si to může přečíst i naše holčička.


2 komentáře


1 komentář


3 komentářů

tatínek s pradědou
2 komentáře

Těhotenství bylo zcela neplánované, nečekané a první chvíle, kdy jsem si dělala těhotenský test, jsou obtížně popsatelné. Neschopna slova a rozklepaná jsem jen po očku koukla na přítele, který se netvářil o moc lépe. Jemu se tehdy dralo z úst: „Bobííík, ty jsi těhotná!“ Jo, to by byla za normálních okolností hezká reakce, ale doslova to křičel. Tak trochu hysterická afektovaná radost. Byl zřejmě v šoku. Pak odešel bez dalších reakcí do práce a já si jen lehla do postele a přemýšlela, co budeme dělat.

Vzhledem k tomu, že jsem právě dokončila vyšší odbornou školu a moje máma mě už viděla titulovanou někde na vysokém postu než u rodinného krbu, tak jsem měla oprávněný strach i z jejich reakcí. Veškeré obavy se tehdy rozptýlily, když se přítel vrátil z práce (vše si musel sám přelouskat) a teď už normálním nepištivým tónem mi sděloval, že se na miminko těší. Jedinou překážkou byla moje mamka, protože pro mě měla nalinkovaný jiný život a tvrdila, že jsem na to mladá, že si zkazím život. Ani chvíli jsem si tak nepřipadala a nepřipadám a připadat nebudu, protože jsme s přítelem vytvořili tu nejbáječnější „mýlku“, jakou jsme jen vytvořit mohli. Těhotenství jsem si užívala, střádala informace o miminku, výchově a všem možném i nemožném, chodila po túrách, nákupních centrech, kavárničkách…Prostě ráj. Ten však brzy přestal.

Ve 33. týdnu jsem šla na kontrolu ke gynekologovi s tím, že mi častěji tvrdne břicho. Doktor mě rovnou poslal do nemocnice, protože jsem se začínala otvírat a zkrátil se mi čípek. Při příjmu jsem byla tak vystresovaná, že jsem si ani nemohla vzpomenout na věk a jiné „drobnosti“ a dost nepříjemná sestřička si na tom opravdu zgustla. Nakonec jsem v hlubinách mozku vypátrala, že mi není 23, ale 24 let. Pak mě šoupli na JIP a tam jsem jen čekala. Společně s převahou maminek, které měly opačný problém, protože přenášely. Jak já jsem jim tehdy záviděla. Měla jsem strašný strach, že porodím. Při každém píchnutí jsem si v duchu říkala: „Už je to tu.“

Bylo mi doporučeno minimálně chodit a to jsem opravdu dodržovala. I k jídlu jsem vstala jen na minutku a pak rychle s bolavým břichem šup do bezpečí své postele. Nejhorší byly noci, kdy jsem nemohla usnout a hlavou se mi honily samé černé myšlenky. Nestihla jsem ani dokončit výbavičku pro miminko, udělat závěrečný velký úklid a hlavně jsem měla strach o tu maličkou. To, že vedle naší místnosti byl porodní box a právě probíhající porody se rozléhaly až k nám, mi opravdu taky nepřidalo. V tu dobu jsem si říkala, proč téměř každá rodička tak strašně heká, vždyť to tak přece nemůže bolet. Slíbila jsem si, že já hekat nebudu, že jsem tvrďák a co by si o mě pak porodní asistentka a doktoři pomysleli…Alespoň na chvíli jsem těmito směšnými myšlenkami zabloudila jinam.

Každé ráno jsem se pak po krátkém spánku probouzela s pocitem, že má Terezka v bříšku další den k dobru a byla za to strašně ráda. Jedné noci se mamince ležící vedle mě rozběhl porod. Byla přijata ve 30. týdnu se stejným nálezem jako já. To byl pro mě konec. Černé myšlenky se spustily na plné obrátky. Naštěstí za mnou odpoledne přišel doktor, že jsme přehoupli 35. týden a že mě pustí domů, kde mám i nadále dodržovat klidový režim. Strašně jsem se těšila na přítele a jeho útěchu, na naše pejsky a že konečně pomalinku donakupujeme výbavičku.

Záhadným způsobem jsem s diagnózou předčasného porodu došla i do 38. týdne a v tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Začala jsem opět poletovat jako před tím. Úklid, procházky s pejsky, pochůzky po městě. Jediné, v čem jsem měla problém, bylo se řádně připravit na porod a s žiletkou v ruce, kdy jsem se chtěla oholit sakum prásk, jsem se rozesmála. Přes břicho jsem nedohlédla na nic, co bylo pod ním. A tohle korpulentní břicho vydrželo až do 40. týdne. To mi paní doktorka pro změnu hrozila vyvoláním porodu. Nakonec jsem i přes obavy svolila k Hamiltonovi, což mělo porod nabudit.

Nějak jsem si nemyslela, že by mohl hmat zabrat, ale hned ten den už jsem cítila, jak mě pořád pobolívá břicho. Přisuzovala jsem to spíše poslíčkům. S touto myšlenkou jsem i ulehala. Nešlo mi však usnout, občas mě někde něco píchlo a já byla nervózní, co se bude dít dál. Ale stále jsem si říkala, že to jsou jen poslíčci. Dokonce i ráno, když se přítel ptal, jestli má raději zůstat, s klidným svědomím jsem odvětila: „Taťko, to jsou asi poslíčci, kdyby něco, tak zavolám.“

Odešel v půl osmé a za půl hodiny poté jsem si šla dát sprchu na uklidnění oněch poslíčků. A ejhle, domnělí poslíčci se rozjeli. Bolest byla stále snesitelná a já si nebyla pořád jistá, jestli zbytečně neplaším. Abych se uklidnila, vrhla jsem se na zákusek a zapnula na počítači Prostřeno. Bolest stále zesilovala a já už musela u Prostřena pochodovat. U toho jsem baštila špičku a říkala si, že nebudu plašit a počkám, až praskne voda nebo až bolest bude pravidelná. To bych se asi hodně načekala. Do toho mi volal můj taťka a když jsem mu už místy nedokázala odpovídat do telefonu, zavelel, ať zavolám příteli. Já po tomto telefonátu zcela zmateně a oblouzněná hormony napsala jen smsku se slovy: „Honzíku, už asi pomalu přijeď.“ Naštěstí byl u mobilu a během pár minut dorazil domů. V tu chvíli už jsem věděla, že rodíme. Protože kontrakce se opravdu rozjely.

Naskočili jsme do auta a vyrazili do Brna do porodnice. V autě jsem se křečovitě držela madla a na plné perdy křičela z otevřeného okýnka. No jo, porušila jsem si slib o tom, že nebudu hekat. :) Myslím, že auta, která nás míjela, si spíše myslela, že místo do porodnice jedeme do blázince. Má vystrčená hlava z okýnka křičela na vše, kolem čeho jsme projeli. Aby toho nebylo málo, dostali jsme se do dopravní zácpy, kde jsem si s hrůzou uvědomila zkracování kontrakcí. Před dvěma hodinami po nich nebylo ani slechu a teď se v pravidelných intervalech dostavovaly po 3 minutách i méně.

Stalo se nemožné. Porod v autě na dálnici se nekonal a my konečně dorazili do nemocnice. Na příjmu mě okamžitě poslaly do takového provizorního boxu - kumbálku.:) V nemocnici totiž probíhala rekonstrukce porodních boxů a díky jejich omezenému počtu posílali neakutní případy jinam. Přítel šel ještě přeparkovat auto, protože zastavil na místě určeném pro primáře a já se mezitím seznamovala s porodní asistentkou. Chtěla, abych ji v křečích vyplnila dotazník (absolutně nevím, co v něm bylo) a někde vyhrabošila občanku.

Vše jsem zázrakem zvládla a napojili mě vzápětí na monitor. PA na mě vyrukovala, kde cítím kopání, a já ji asi třikrát po sobě opakovala, že necítím. Chtělo se mi už tlačit a opravdu jsem žádné kopance necítila. Vše jsem vnímala jakoby z dálky, tlumeně. Kumbálek nekumbálek, monitor nemonitor, porodní asistentka mi dlouhým středověkým nástrojem píchla plodovou vodu a nakrásně si beze slova odběhla. V tu chvíli mi to čekání na ni přišlo nekonečné, tak jsem si opět zahekala. Pak se zjevila i s doktorkou a oznámily mi, že už můžu tlačit. V tom se tam objevil i můj přítel, chytl mě za ruku, abych ji mohla pořádně drtit a tlačilo se. Poprvé, podruhé a potřetí vykoukla Terezka. Položili mi ji na prsa, přítel jen dojatě vydechl a já nemohla uvěřit, že už ji máme. Vždyť před třemi hodinami jsem neměla ani žádné velké bolesti a ona už je tu. Je tady a svým typickým pronikavým ječáčkem se nám hlásí.

V ten den jsem si ani nestihla poplakat, jak to na mě bylo všechno rychlé. Dojetí přicházelo a přichází postupně. Až jsem si uvědomila, že je naší součástí, že k nám neodmyslitelně patří. Narodila se na čarodějnice v 10 hodin a 10 minut, další magická náhoda. Ještě, že se takové náhody dějí. Čekat na dostudování, na finanční jistotu, tak nemáme náš uzlíček nikdy. Děkuji za náhody, děkuji za to, že to všechno tak dobře dopadlo a my máme doma, dnes už pět měsíců naši Terezku. Našeho pipíka. A my jen hrdě a nevěřícně přihlížíme každodenním pokrokům naší holčičky…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
facetia
Ukecaná baba ;) 1919 příspěvků 20.10.13 06:29

To je krásné :-) :hug: :kytka:

 
lasicce
Zasloužilá kecalka 787 příspěvků 20.10.13 13:49

Paráda, krásný porod, gratuluju!

 
Luca91
Ukecaná baba ;) 1017 příspěvků 20.10.13 16:52

Krásně napsané :kytka: doufám, že budu taky mít takovej krásnej porod!

 
udazop
Povídálka 45 příspěvků 2 inzeráty 20.10.13 20:07

Děkuji :) doufám, že tím i některé prvorodičky povzbudím :mavam:

 
ewushka86
Povídálka 38 příspěvků 20.10.13 20:27

Parádičkový porod a moc krásný deníček :potlesk: U toho řvaní z okýnka jsem se smála velice :lol:

 
Lenka-muller
Povídálka 11 příspěvků 21.10.13 14:01
:-)

Krásný deníček, velká gratulace k holčičce, je nádherná! Jsem sice stejně stará jako Ty a nedovedu si vůbec představit, že bych měla dítě, ale je to jen moje rozhodnutí - nechápu, jak Tě Tvoje maminka mohla odrazovat od dítěte, když sama si také pořídila krásnou malou holčičku - Tebe. Nebo to bylo pro ni mnohem později než v 24 letech? Hlavně hodně zdraví! ;-)

 
udazop
Povídálka 45 příspěvků 2 inzeráty 21.10.13 14:12

Leni, děkuji :) nebyla jsem nikdy mateřský typ. Více jsem se rozplývala nad pejsky či jinými zvířátky než nad miminky. Ale těhotenství a hormony zařídily své:). Mamka si mě pořídila dokonce o tři roky dříve. Ale dle jejich slov je jiná doba. Což asi je…ale to nemění nic na tom, že bych neměnila naši Terezku za nic na světě:). Zrovna mi spinká v postýlce a já se nad ní jen rozplývám:). Přeji ti taky zdraví tobě i v budoucnu budoucímu miminku:)

 
AngelikaO
Závislačka 4430 příspěvků 21.10.13 21:15

@udazop
Me si teda povzbudila :hug: ale neco mi rika, ze to jednou nebudu mit tak hezky rychly :mrgreen:

 
udazop
Povídálka 45 příspěvků 2 inzeráty 22.10.13 11:46

To já si myslela taky, jsem jinak ve všem šíleně pomalá:)))

 
Lenina87
Stálice 70 příspěvků 11.07.14 20:39

Nadherne napsane :andel: krasna vzpominka :kytka:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček