Jak se (ne)rodí

Majčus  Vydáno: 04.02.07

Bylo 9. března 2006, dopoledne jsem byla na kontrole a pásech, kde mi opět naměřili, tak jako třikrát předtím velké stahy, které jsem, ale já vůbec necítila, dokonce vyplašená sestřička vyhledela pana primaře, jestli prý si mě nemají tady už nechat, že to vypadá na porod, pan primař řekl jen pusťte maminku s klidem ještě domů, absolvovala jsem gynekologickou prohlídku, vyběhala si pár věcí na městě a s mým taťkou jsem se vydala autem k domovu, který je 35 km od Třebíče. No nebudu dlouho napínat večer v 11, když mi odtekla trocha plodový vody a vysprchovala jsem se, jsem volala sanitku, ať si pro mě přijedou, že rodím.

Vypsala jsem všechny papíry, a mezitím, snad že jsem se trochu tím papírováním uklidnila přešly stahy, poslaly mě na porodní pokoj a dál se o mě nikdo nezajímal, až, když jsem řekla sestře, že se stahy opět vrátily. Byla jsem tam tak trochu černá ovce, jediná bez manžela a dokonce miminko nebude mít v rodném listě jméno otce, tak jsem se jim asi moc nelíbila. Byla jsem hrozně nervozní a asistentky si to nezapoměly předemnou vykládat, to je ta nervozní maminka. No jo, ale když je někdo prvorodička a neví do čeho jde tak asi málokterá zůstane klidná.

Od začátku jsem měla silné nutkání tlačit, což jsem se snažila zahánět na radu asistentky skákáním na míči, no teda ono to mělo být spíš houpání, ale sestřička říkala, že na tom spíš skáču a rozdejcháváním, ale upřimně moc to nepomáhalo, taky jsem musela pořád chodit, ale to bylo spíš s tý nervozity a přiznejme si to i strachu, taky jsem pořád nevěděla co se s tím drobečkem budu dělat, svobodná matka, tak jsem to přece nikdy nechtěla a to my na klidu zrovna nepřidávalo. Když se blížila 1 hodina v noci začaly mě prohlížet jak, že se to otvírám, no řeknu vám něco tak nepříjemnýho jsem ještě nezažila, pak občasné monitory miminka slibované na chvilku, ale vždy trvaly víc než dvacet minut (očima jsem hypnotizovala ručičku hodin, který visely, přede mnou na stěně), což pro mě bylo hrozný, chtělo se mi tlačit a chodit jako šílená ale musela jsem ležet málem v pozoru na lehátku. Jakmile jsem si chtěla trochu ulevit, vždy se ozvalo no maminko myslete na miminko, vždy jsem si pomyslela a kdo myslí na mě, ale to spíš bylo ze vzteku, že si nemůžu ulevit. Jednou si dokonce sestra nevšimla, že už má monitor vybitý baterky a zažila jsem chvíle děsu, když mi přiložili sluchátka na břicho a neozvalo se důvěrně známé tukání miminčího srdíčka, ale absolutní ticho, naštěstí se na závadu hned přišlo.Po další kontrole mi řekli, že dřív, než v sedm se miminko nenarodí. Pak už mě chodili jen průběžně kontrovat s pásy. V šest hodin se střídali směny a začaly se dít věci, já jsem k sobě dostala studentku a najednou jsem se cítila jako královna, tolik pozornosti a něhy a hlavně ten klid a jistota, kterou jsem z ní cítila, byla jako balzám, na moji roztěkanou dušičku, pak už mi jen řekli, že můžu začít tlačit a za chvilku byl Vítek (3500g a 52cm) venku. Ukázali mi ho a já se vyděsila, protože měl hrozně oteklou hlavičku poučili mě, ale že to je z toho jak jsem začala mít tak brzo nutkání na tlačení a občas jsem ho i uposlechla, ale že se to vstřebá, moc neplakal jen tak si kníknul, vyčural se, trochu se ode mně napil a usnul spánkem absolutně vyčerpaného miminka. Následovalo nepříjemné 45 minutové šití, protože jsem prý měla potrhané úplně všechno, včetně konečníku. Po porodu jsem vůbec nebyla malátná, spíš naopak,a taky hrdá, na to ,že jsem to dokázala, bez prostředků proti bolesti a sama. Jen sem se třásla, ale to nevím jestli to bylo zimou, nebo jsem měla tak unavený svaly, Vítka odnesly na novorozenecký na vyhřívaný lůžko, když mě tak dlouho šili a dostala jsem ho až odpoledne, protože blinkal plodovou vodu a měli o něj strach, a taky čekali až mu spadne ten otok na hlavičkce. Mysleli, že usnu a já zatím šla za ním a seděla u něj, aby tam nebyl sám, než mě vyhnali na oběd a potom už jsem měla návštěvy, tak to uběhlo rychle.

Jen ještě, když Vítka nesli ke mně, tak jsem ho málem zapřela, naposledy jsem ho viděla ještě s oteklou hlavičkou a sestra nesla po chodbě krásného vlasatého chlapečka, nejdřív se mi mimi zdálo povědomé, tak jsem se k němu rozešla kapku rychleji (byla jsem šitá tak to se spíš člověk jen tak plouží). Sestra už na mě zdálaky volala: "To je vaše? A já když přišla dřív, řekla tenhle asi ne. No a on to byl Vítek.

Závěrem, nebojím se dalšího porodu, protože nakonec to nebylo až tak hrozné, ne teda, že bych si to chtěla za 14 dní zopakovat, ale vydržet se to dalo. Jen doufám, že tentokrát už na mě bude za dveřmi porodního sálu čekat muž, kterému řeknu, tak tohle je náš drobeček, to jediné si přeju.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Dana26
Echt Kelišová 9010 příspěvků 04.02.07 22:51

Ahojky:-),
Užila sis svoje,ale stálo to za to.A máš můj obdiv,za to jak to všechno zvladaš:-)

Dana

 
Pajonka
Zasloužilá kecalka 977 příspěvků 04.02.07 22:58

Lesino - jsi statečná a moooc ti přeji, aby příště nejen čekal tatínek za dveřmi porodního sálu, ale aby to celé s tebou absolvoval, pomáhal ti, povzbuzovat tě a chránil tě. Držím palečky, ať to všechno zvládneš a ať má tvůj chlapeček tu nejlepší maminku na světě!!!

 
pitrisek
Ukecaná baba ;) 1293 příspěvků 04.02.07 23:05

Majčus,   během Tvého popisu se mi úplně vybavilo to tlačící nutkání!!!  (brrr - naštěstí já to ale ufuněla - funěním ve stylu závodní pes kterej dohání jedoucí autobus :o)))   Taky mi mluvíš z duše - po porodu jsem měla tentýž pocit, že nás to sice stojí velkou námahu a trochu (něbo větší trochu) té bolesti, ale rozhodně to stojí za to!! Také jsem si pak říkala, že to klidně absolvuju znova, a beze strachu.   Já- ač majitelka manžela - jsem dobrovolně strávila 90% času na hekárně sama, protože jsem měla veliký bolesti, v závěru čtyři hodiny po minutě. Hospitalizovali mě s prasklou vodou, a pak se čekalo, co se bude dít, a nakonec se vyvolávalo -  kontrakce nejdřív pohoda jazz, ovšem za chvíli se to rozjelo a pak jsem počítala všechny svatý :o) Během té doby jsem si začala připadat jako totální troska, a tak jsem chlapa mezi kontrakcemi te­lefonem přemlouvala, ať radši nejezdí, že je na mě žalostnej pohled…  Nakonec teda přijel, ale půl hoďky před porodem (taky ještě dodám, že jeho první pohled na mě byl s vytřeštěnejma očima).   Ale ten úžasnej pocit na sále, když miminko bylo venku - ta úleva a radost - všechny bolesti byly okamžite zapomenutý!!   Dost jsi mě dojala, jak jsi u miminka seděla - jsi super maminka, a taková skvělá ženská určitě příště v porodnici sama nebude - uvidíš!   Užívej si svýho krásnýho chlapečka a ať vám je spolu fajn.  pitrisek       

 
Majčus
Kecalka 356 příspěvků 04.02.07 23:56

to by se Ti Lesina poděkovala, ta manžela má a jakýho:D článek jen vydala, já jsem Majčus, jinak, ale díky za slova chvály i povzbuzení, i Tobě přeju mnoho dobrého v životě a doufám, že Tvé přání ohledně Vítka bude vyslyšeno uričtiě se o to alepospoň pokusím

 
Lesina
Echt Kelišová 9857 příspěvků 05.02.07 00:01

Pajonko, můj muž se mnou u obou porodů byl - pravda poprvé jen protože jsem to chtěla, on si nebyl jistý… Před druhým prohlásil, že si to rozhodně nenechá ujít - že je to báječné. A asi se těsí na třetí - někdy v budoucnu…
Mám obrovskou kliku a moc si uvědomuji, že to není samozřejmost. Obdivuji holky, které to tak snadné nemají a přesto jsou skvělé mámy :)  

Lesina  

 
Zuzicek
Kecalka 272 příspěvků 05.02.07 09:50

Ahojky až mi z toho málem ukápla slzička.Loni v srpnu jsem taky rodila v Třebíči a musím říct že sestřičky nic moc,ale žákyňka a vrchní sestra ty byly super.Jak píšeš ty,balzám na duši.Přejem hodně zdravíčka pro Vítka a jednou určitě bude mít sourozence i s tatínekm.Měj se.
Zuzík+Anička 6m

 
babule  05.02.07 18:23

Ahojky Majčus. Že ty se po mě opičíš??? Mám doma už 3-letého Vítka a tatínka také v rodném listě nemám. V porodnici se ke mě chovali málem jak ke štětce a ještě mě poctila návštěvou sociálka. Nějak jim vadilo, že otce uvést nechci a hlavně mě nezapoměli upozornit, že nebudu mít nárok na všechny sociální dávky. Majčus užívej si Vítečka ( můj říká, že je Víťulka ) a neboj se, jednou mu třeba tátu obstaráš. Hodně štěstí a hlavně zdraví.

 
Majčus
Kecalka 356 příspěvků 06.02.07 15:59

Zuzíčku nade mnou si člověk nemusí zoufat, jsou na tom lidi mnohem, mnohem hůř já jsem jen měla smůlu na chlapa, to zas není taková katastrofa. Jen ten přístup v Třebíči mě mrzel, jinak to docela šlo. Mějte se s Aničkou i s tatínkem mooc moooc krásně

Vložit nový komentář