Jak se nezbláznit z rodičů?

 Vydáno: 13.01.04

Všechny,vás moc zdravím!
Patřím k nepravidelným návštěvnicím těchto super stránek. Rozhodla jsem se že napíšu o našem trápení tady. Žijeme s přítelem spolu už 8let, jeho rodiče bydlí asi 40km od nás. Dříve za nama, vlastně za přítelem jezdili tak jednou za tří týdny občas jsme zaskočili my k nim a všechno bylo fajn. Před 6 měsíci se nám narodil Davídek a od této chvíle je to hrůza. Davča se narodil brzy ráno byl to těžký porod a ztratila jsem hodně krve Lukáš(přítel) proto prosil rodiče aby přijeli až další den. Zbytečně přijeli ještě ten den a první co jsem od nich uslyšela bylo „proč nemáš malého u sebe?!“ A když ho Luky přinesl chovali se jako divá zvěř rvali ho jeden druhému z rukou, pusinkovali ho, no hrůza!!!

A to pokračuje, Luky byl se mnou první tři týdny doma a oni u nás byli asi tak čtyřikrát týdně neustále mi malého brali protože oni se radujou a bylo mi řečeno „že když tu jsou oni nemám se starat“(o Davídka). Snažila jsem si říkat že to přejde, je to jejich první vnouče,bohužel nepřešlo. Pro mojí maminku je to vnouče třetí, ale vím že ani u jednoho tak nejančila a přitom ji neteř i synovec milují. Maminka bydlí s náma (tatínek umřel) ale, já ani Lukáš s ní nemáme žádné větší rozepře, naopak ještě nám pomáhá ve firmě. Davídek je její zlatíčko blbne s ním, zpívá mu a Davča když ji vidí tak poskakuje radostí.

Za to když příjdou Lukášovi rodiče ani se nezasměje. Kolikrát jsme jim říkali že je zvyklý blbnou na dece, mluvíme s ním nahlas, ale jako by neslyšeli. Pořad ho jenom nosí, šeptají, prostě nic co by dítě zaujalo, rozesmálo. A navíc si určili sami dny kdy budou jezdit. Přijedou aniž by se zeptali jestli můžou, jestli máme čas. Poslední tři měsíce se to vyostřuje, mají pořád nějaké připomínky, jednou dávám schválně malého spát když přijedou, potom jim ho nechci dát povozit (spěchali na pohřeb tak jsem jen řekla, že malý se nemusí vozit, že může spát na zahradě), pak zase nemluvím (stejně mě neposlouchají) jindy zase nemluví Luky (není o čem). Proto se tak jednou za tři týdny urazí a nepřijedou a pak zas přijedou bez slova vysvětlení, no bylo by to ještě na dlouhé psaní.

Lukáš drží se mnou ale byl zvyklý otce poslouchat a jaksi mu to zůstalo a taky má strach že kdyby začal škaredě by se pohádali. Jenom nevím jak dlouho to vydržím já, je to přece naše dítě a náš život a oni s náma o Davču soupeří a vůbec nerespektují naše soukromí. Malý příklad:Při vitání občánků Lukášův otec fotil a potom bez našeho vědomí poslal fotky na obecní úřad !!(mým snem bylo viset na náměstí ve vitríně!!!!!), no prostě šlo by pokračovat do nekonečna.

Chápu, že některé by dali nevim co aby k nim jejich příbuzní jezdili častěji a hlídali jim děti, možná mě odsoudíte ale já se potřebovala s toho vypsat.
Děkuji předem,za vaše komentáře a snad i rady. Petra

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Kaitlin
Zasloužilá kecalka 972 příspěvků 13.01.04 06:47

Ahoj Petro,

teda nemáš to vůbec jednoduché. Je to těžké vysvětlit rodičům, že to co předvádí není láska ale obtěžování…

Obávám se, že vám s Lukym nepomůže nic jiného než si s nimi sednout a rozumně (!!!) si o všem promluvit. Dopředu se domluvte o čem s nimi budete mluvit a klidně si to v bodech napište - nechte chvilku uležet, proškrtejte výčitky apod. s tím by jste nikam nedošli a určete jim sami pravidla. Zkuste nadhodit téma, zda i u nich byla tchýně s tchánem co dva tři dny a jak by to tenkrát brali. Pokuste se jim vysvětlit, že jste teď rodina a je pro vás důležité být sami spolu.

Přeju vám hodně sil při řešení tohoto problému, obávám se, že je budete potřebovat…
Kaitlin (snažilka od Montičky)

 
Anonymní  13.01.04 07:02

Mila Petro, ani nevis, jak ze srdce mi mluvis. Cekam dvojcata a neco obdobneho se uz zacina objevovat i u nas. Napriklad navstevy typu „ted prijdu a podivam se, co je treba koupit a zkontroluju vybavicku“. Obcas me ma tchyne dokonce i „zkousi“ z teoreticke pripravy, ale beru to s humorem. Bojim se jen presne te veci, kterou popisujes. Tzn. Az budu unavena z porodu nebo z pece o prcky, ze me ten humor prejde. Jsem clovek nekonfliktniho typu a nemam rada vypjatejsi emoce, snazim se resit vsechno racionalni domluvou, ale opravdu si vsimam, ze v tehle vecech to NEJDE. :o)
Moje sestra ma uz dve odrostlejsi dcerky. Resila to take. Bohuzel pomohla skutecne jen ostrejsi rozmluva na tema „me soukromi, soukromi me rodiny a ja velim, ted jsem matka ja“. Pravda jeji tchyne se rozbrecela, ale spokla to, kdyz videla, ze za ni stoji i manzel, tedy jeji syn. Je hodne dulezite, abyste byli jednotni.
Moje rada by asi byla - promluvit si s manzelem, vytvorit takovou „hradbu“. Rict mu, ze ke spokojenosti ted potrebujes, aby ti pomohl a chvili te jakoby „chranil“ tzn. podporil. A budte neustupni. :o) Drzim palce - taky Petra

 
Ethel
Stálice 71 příspěvků 13.01.04 07:34

Ahoj Petro,
moc Ti rozumím. Moji tchánovci sice nečekali první vnoučata (dvojčata), ale situace mohla být docela podobná jako u Tebe. Naštěstí u nás to záviselo na tom, jestli je začneme zvát více a my jsme prostě nezačali… Teď jsme se přestěhovali a bydlíme 5 minut od nich a už jsem slyšela, že tchán šel okolo a chtěl nás přepadnout, jenže nemáme zatím na zvonku jméno a on nevěděl na koho zazvonit. Takže tam to jméno zatím dávat nebudeme… Díky tomu se vídáme zhruba stejně často jako dřív (jednou za čtvrt roku).

Držím Ti palce, holky mají pravdu, že bez jednoty s manželem a jeho pevné podpory (ve skutečnosti by si to měl vyřešit on s nimi - podle mého názoru) se s tím moc dělat nedá. Určitě je ale potřeba to řešit, mohlo by to ještě narušit Tvůj vztah s přítelem.

Zatím ahoj, myslím na Tebe
Ethel Ted a Anka (od Mischicky)

 
Sarlotka1
Kecalka 260 příspěvků 13.01.04 10:06

Ahojky Péťo!

Bude to chtít ještě hrozně moc trpělivosti. Nejlepší bude, jak už přede mnou psaly holky, si s nima rozumně a v klidu promluvit … v klidu, ale razantně, aby pochopili, že to, co říkáte, myslíte vážně a pokud Vás nechtějí respektovat, tak se nebudete stýkat… Připrav se na slzičky tchýně nebo na hysterické výlevy. ALe vydrž to, klid a pohoda Tvé rodiny za to stojí :o)

Pa a přeji hrozně moc štěstí Šarltoka

PS:a dej nám vědět, až to s nima nějak vyřešíte!

 
Anonymní  13.01.04 10:12

Ahoj,
můj příběh je podobný. Mám sice jen tchýni, ale ta vydá za oba. V okamžiku, kdy se dozvěděla, že jsem těhotná, se ze mě v jejích očích stalo stvoření neschopné samostatného života, natož výchovy dítěte. První, co mi vytkla, bylo plavání. No jako těhotná přece nemůžu do bazénu. Ani koupat ve vaně bych se podle ní neměla. Chodila jsem pak plavat, tam kam chodily i jiné těhulky a neřekla jsem jí to. Bolely mne v těhotenství hodně kyčle a plavání mi pomáhalo. Během těhotenství do mne stále hučela co smím a co ne. Když s námi šla na procházku, tak mi stále říkala ať jdu opatrně, ať mne manžel přidržuje a podobně. Jestli jí někdo slyšel, musel si myslet, že jsem asi mentálně retardovaná. Malý příklad toho, co mi radila: nakoupíme sádlo a budeš mazat mimi jedině jím, miminko chcete vozit v autosedačce? v žádném případě, jedině v náruči, rozhodně prý musím dělat široké balení, bez toho to nejde (ale šlo to), pod bavlněné čepičky se dávají přízové (struhadla),?.. Když se dozvěděla, že koupíme místo hlubokého kočáru sporťák s vkládací taškou, tak málem omdlela. Ale v hlubokém můžete vozit minimálně do dvou let. (Máme dost velkou holčičku a do dnešních malých hlubokých kočárků by se s pytlem nevešla už v půl roce a větší kočár by se zas nevešel do našeho výtahu.) To byl jen zlomek toho čím mne obšťastňovala.
Po porodu to začalo nanovo s ještě větší razancí. Dřív k nám přišla na návštěvu jednou za čtvrt roku. Teď chodí pravidelně jednou týdně. Nejhorší na jejích návštěvách je to, že mne stále kontroluje a hlídá co zas neudělám podle jejích představ. Vždycky začne: ?To já jsem to dělala se svými dětmi jinak.? nebo ?Ale za nás se to takhle nedělalo?. Jen to slyším, už mi stoupá adrenalin. Všechno je špatně. Ona krmila jinak, oblékala jinak, chovala jinak, koupala jinak, atd. atd. Její návštěva je asi tak příjemná jako návštěva sociální pracovnice, která kontroluje zda není dítě nějak ohrožené.
Vytočila mne ve chvíli, kdy zavolala mojí mámě a vykládala jí, že jsem neschopná a že by mi měla domluvit. Moje máma jí řekla, že si to nemyslí a že mi nemá proč domlouvat. Od té doby nejsem schopná se sní přirozeně bavit a z jejích návštěv je mi nanic.
Ve třech měsících se mě zeptala, jestli už dávám pomerančovou šťávu. Malá měla moje mlíčko a tak jsem řekla, že v žádném případě. Ale to se musí, ona jí prý dávala v tomhle věku už dávno.
Naposled jsme měli diskusi na téma nočník. Slyším jak říká malé: ?hned jak začneš pořádně sedět, tak se budeš učit na nočníček?. Řekla jsem na to, že zkusit to můžeme, ale učit se začne až cca v 18ti měsících. Její zděšení byste musely vidět. To se nedá popsat. No za nás se učilo takhle. Zajímavé, jsem stejně stará jako její dcera a mě máma taky neučila takhle brzy. I když vím, že se to tak dělávalo.
Hlídat malou nechce. Prý až začne mluvit. Moje máma si jí vezme klidně na celý den a moc si spolu rozumějí. No a tchýně si pak stěžuje, že je s mojí mámou víc a bude na ní víc zvyklá. To jí dost žere. A to je naše malá její druhé vnouče a mojí mámy první. Nejhorší je, že švagrová se sní přestala stýkat a tak se upíná na nás.

Trochu jsem se rozepsala. Nezlobte se na mne, jestli to zní naštvaně, ale jsem z ní zoufalá a potřebovala jsem si aspoň trochu ulevit. Štve proti mně manžela i mojí vlastní mámu. Naštěstí máma je na mé straně a manžel většinou taky a když ne, tak je aspoň neutrální. Říká mi, ať si toho nevšímám, ale bojím se, že to brzy vyvrcholí. Znáte to: 100× nic i osla umořilo.
Mluvit o tom s ní nemá moc cenu, protože pokud má někdo jiný názor než ona, tak se jen urazí a přestane komunikovat.
Nicméně člověka povzbudí, když vidí, že v tom není sám. I když to není zrovna příjemné pro žádnou z nás. A také z nás budou jednou tchýně, tak se můžeme aspoň snažit o to, abychom byly lepší.
 Katka

 
Anonymní  13.01.04 10:17

Ahoj Petro,
dobře Ti rozumím, i když naše problémy nejsou tak veliké. Ale potřebovalo to taky hodně práce a trpělivosti. Jednou, to jsme ještě neměli Kajku, jsme se vrátili s manželem po víkendu domů a bylo vyžehleno všechno prádlo. Vysvětlení znělo, že tchán dělal něco na zahradě a tchnýně neměla co dělat. Podobných problémů bylo více. Naštěstí se to docela srovnalo, hlavně díky tomu, že manžel stojí při mně. Návštěvy jsou sice časté, ale už regulované (vždy se ohlásí předem).

Souhlasím s holkama. Chce to trpělivost, držet při sobě a pokusit se tvrdě, ale slušně vybojovat to, po čem toužíš. Dát jasně najevo, kdo velí a kdo bude poslouchat. Máš pravdu, je to Tvůj život a celé Vaší rodiny a niklo nemá právo bez Tvého svolení do něj zasahovat.

Držím pěsti a přeji hodně síly a trpělivosti a radosti z malého.

Jana a Karolínka

 
Anonymní  13.01.04 11:37

Děvčata, jaké to je s „milými rodiči“ vím také, bydlíme bohužel v jednom domě, ač není rodinný. (Zvláštní je, že se takto „šíleně“ chovají většinou rodiče partnera, ne naši vlastní, že? )
Správné řešení je jen jedno, a v podstatě bylo již několikrát zmíněno.
VY a váš partner jste rodiči dítěte. Jedině VY jste za něj i za sebe zodpovědní a jedině na VÁS a vaší vůli závisí další vývoj událostí.
Vy musíte stanovit pravidla (nejlépe ve vší slušnosti, při klidném rozhovoru s „narušiteli“), klidně, ale důrazně prarodičům vysvětlete, jak si představujete vzájemné soužití před a po narození dítěte, režim návštěv, případnou pomoc z jejich strany, atd, atd. Dohodněte si pravidla, někdy, v případě úporných rodičů, pomůže i písemná forma. Pokud budou takovouto dohodu akceptovat, máte vyhráno. Pokud ne, musí v zájmu zachování duševního zdraví vašeho, i vašeho děcka (pozor, děti jsou velmi citlivá a vnímavá stvoření, a to již v mateřském lůně!!!) přijít na řadu tvrdší opatření. Můžete rodičům odebrat klíče od vašeho bytu, zneužívají-li libovolně jejich vlastnictví, můžete vypnout telefon, jste-li denně nuceni ke svěřování se, jak se Vám (nebo spíše dítěti, které jste jejich synovi, potažmo jim porodila), můžete ignorovat i zvonek u dveří, přišla-li opět neohlášená návštěva (nebo jej odpojit), jako další varianta se nabízí předkládání článků na téma vztahů s rodiči (zabývají se jimi poměrně často ženské časopisy a časopisy pro maminky), mnoho toho již bylo napsáno o vhodné výživě a činnostech v těhotenství, i v prvním roce po porodu - nechte je, ať si přečtou, co je na základě nejnovějších poznatků lékařů vhodné a co již je překonáno (př. kojení každé tři hodiny ať ditě chce či nechce) v neposlední řadě je možná návštěva odborníka na mezilidské vztahy (po vzájemné dohodě). Dostanou-li informace z řekněme „důvěryhodného“ nestranného zdroje (odborné časopisy jsou ideální, často jako autorita akceptované i nejzatrvzelejšími babičkami). Velmi důležité je, abyste byly zajedno s vašimi partnery, ti by měli stát na vaší straně.
Věřte, že nakonec se většina prarodičů umoudří, i když zpočátku budou uražení, zklamaní (vámi), apod. Nejdůležitější je, abyste byly v pohodě vy a vaše miminka. Věřte, že to nakonec novopečené babičky a dědečkové pochopí.

PhDr. Hájková

 
Anonymní  13.01.04 12:43

Mila Petro i Katko,

je mi vas lito. Ja mam nastesti super tchyni i tchana, kteri totalne respektuji nase soukromi, a navic bydli daleko. Ted cekame nase prvni, na cas se budeme stehovat zpet do Prahy a tak mam trosku obavy z nasich, pro ktere to bude prvni vnoucatko a navrat dcery „domu“ z daleke zeme.

Behem let jsme ale byli schopni ziskat vice vzajemneho respektu, vlastne spis oni jsou vic schopni respektovat me. Mnohokrat to bylo tak, ze jsem urcite za:,–(y musela zopakovat nekolikrat, v emailu a po telefonu, nez se zakorenily, ale mnohe se zmenilo k lepsimu.

Myslim, ze mit rodinu je nejen radost, ale i zodpovednost jeden k druhemu a k vasemu detatku, a prarodice jsou az mnohem niz na seznamu dulezitosti. Souhlasim se vsemi, kteri doporucuji tvrde ale s respektem oznamit „pravidla domu“, vaseho domu, jak to u vas funguje, a co je akceptovatelne. Jestli se prarodice urazi, fajn, vy budete mit vic klidu, vsak se vrati. Pokud budou se stejnym pristupem pokracovat, urcite to bude mit vliv na vase dite, a pohoda a psychicka vyrovnanost se uci uz od narozeni.

VIm ze je to moc tezke, mela jsem plno mensich boju s rodici, a boli to, kdyz clovek neciti souzneni a radost ze vztahu s nimi. Ale ted je vase nova rodina na prvnim miste!!!!

Drzim moc palce

Oli

 
emcaca
Povídálka 43 příspěvků 13.01.04 14:58

Ahoj Petro,

musím říct, že při čtení tvého článku mi naskakovala husí kůže. Je fakt, že s rodiči partnera je to těžší než s těmi vlastními, protože člověk si dovolí říci míň. Proto ti asi musí v prvé řadě pomoct Lukáš. Co se týče eliminace neočekávaných návštěv, zkus je naučit, aby se předem ohlásili tím, že když dorazí bez předchozí domluvy, vesele je uvítej a pak konstatuj, že je to škoda, že nezavolali, ale už máte s malým program, který nemůžete na poslední chvíli zrušit („návštěva kamarádky“, i kdybys měla bezcílně trajdat v hnusném počasí). Po pár takto nevydařených návštěvách si asi rozmyslí jet 40 km tam a 40 zpátky zbytečně. Předpokladem je, že budeš domluvená s Lukášem, aby to nevypadalo jako nějaká příliš okatá sabotáž… A taky nesmíš couvnout a když řekneš, že jsi domluvená s kámoškou, nechat se ukecat a zůstat doma.

A co se týče zbytku, na rovinu jim řekni, že malého režim se nemůže řídit tím, že přišel někdo na návštěvu. Když potřebuje klid na jídlo, požádej je, aby odešli do jiné místnosti, stejně tak nekompromisní bych byla se spánkem. Tak jak to píšeš, mají asi dost hroší kůži a moc věcí jim nedochází. Ale stačí mile poznamenat, že by ses taky ráda vyspala, ale když si Davídek vzpomene a chce být vzhůru, taky dost dobře nemůžeš říct, že teď se bude spát a nechat ho plakat. A že je to tvoje dítě a chceš pro něj to nejlepší a zatím je příliš brzy na to, aby se podřizovalo přáním dospělých, naopak je nezbytný, aby se dospělí plně přizpůsobili jeho potřebám. Je asi pravděpodobný, že si vyslechneš nějakou „zábavnou“ stať o rozmazlování, ale třeba se aspoň tchýně chytí za nos. Nejlepší taktika je být milá, ale nesmlouvavá.

A asi je lepší se pohádat a říct, co ti vadí, než se takhle užírat. Třeba se tím vyčistí vzduch a když ne, tak bych pohrozila partnerovi, že jestli s tím něco neudělá, budu ochotná riskovat náš vztah a jeho rodiče k děcku prostě natvrdo a otevřeně nepustím a řeknu jim od plic, co mi vadí…

Já vím, že se to snadno řekne a těžko udělá, ale věř mi, všude jsou problémy. A všichni prarodiče až na vzácné výjimky do výchovy dětí kecají. Já mám štěstí, že mám pořádně proříznutou pusu, ale taky jsem vedla s tchánama bojůvky na téma teplota vody ve vaničce, zhýčkanost dítěte apod. Řeším to tak, že si to prostě udělám po svým a když se tchýně pokoušela pro:,–(it tím, že dala do vaničky potají vodu o teplotě 32 stupňů pro dvoutýdenní miminko, vylila jsem to a požádala ji, aby na to koupání odešla, že mě tím hrozně vyvedla z míry a nechci, aby se nějaký negativní emoce přenášely na malou. Pochopila tak s definitivní platností, že může mluvit, ale nemůže mi dělat věci jinak než chci já.

V každým případě ti držím palce, tohle asi nemůže být nic příjemnýho! Tak se drž a mějte se s Davídkem hezky!

Blanka

 
Anonymní  13.01.04 15:08

Podla mojich skusenosti je jedinym riesenim kaslat na nich a robit si veci po svojom. Ja som sa roky trapila a brala jej reci k srdcu, ale zistila som, ze je to s prepacenim blbost a uz si to neberiem, robim si co uznam za vhodne ja, dlhym rozhovorom a navstevam sa vyhybam, telefon podavam priamo manzelovi, som niekedy az drza a stale nekomromisna. Ona je stale rovnaka a uz ina nebude… LuciaM

 
Anonymní  13.01.04 20:41

Ahoj Peťo,
moje tchýně se zezačátku taky dost snažila, abych jela po jejím.Nenechala si vysvětlit, že se to teď dělá jinak než před třiceti lety. Navíc jsme obě tvrdohlavé a obě musíme mít poslední slovo. Řešila jsem to tak, že jsem to udělala po svém (tak, aby to viděla), a její řeči jsem pouštěla druhým uchem ven. Když hlídala u nás, vyžehlila, uklidila a nadělala hromady s nápisem - přeber si. Někdy vytahala všechny kapesníky, co kde našla a udělala z nich hromadu, a tak dále. Pokaždé jsem jí řekla, že když hlídá a malý spí, má si číst časopisy. Naštěstí se mnou nikdy nešla do otevřeného sporu a jen mě pomlouvala u příbuzných. Zhruba po roce to všechno začalo slábnout, pak mi dokonce někdy chybělo to vyžehlené prádlo. Teď je z ní supr babička, která ví, že na ni stejně nedám, a tak mi do druhého dítěte kecá už jenom formálně.
Je dobrý se z toho vykecat. My pomlouváme tchýně a chlapy se sestrou po telefonu (skoro každý den). Manželé už tuto terapii pochopili a nám je dobře.
Ahoj Jana

 
Anonymní  14.01.04 18:05

MOC DĚKUJU!!!! Tohle jsem potřebovala slyšet (číst) .Jsem ráda že nejsem jediná a že máte pro můj problém pochopení.Samoz­řejmě vám dám vědět jak „souboj titánů“ proběhl .Doufám že to bude brzy.Mějte se všechny moc krásně! Petra

 
Anonymní  21.01.04 22:01

do posledního písmene tě chápu!Ale nazvala bych to jak se nezbláznit z matek našich manželů!!!!!!!!!!!
A my jestě k tomu bydlíme ve stejném domě. I když v jiném bytě. (my o poschodí víš). Dokud nebyl syn na světě tak jsme se v domě potkávali minimálně!!!! ale po porodu se tchýně jakoby náhodou začala oběvovat ve dveřích vždy když jsme odcházeli ven nebo jsme přicházeli: „a nemáš ho málo oblečenýho“- začala mu kontrolovat vrstvy,„ten má ale blbou čepičku“ (předtím ji odnosili synovci nevím co na ní bylo tak blbé ale druhý den mu koupila růžovou),, Když přijela moje máma a já jí ho vypravila ven tak za ní vyběhla a hodila přes kočárek ještě deku a svetr - naštěstí máma uvažuje trochu logičtěji a tak to pak zase sundala. V půl roce byla přesvědčená že mu dáváme málo najíst a tak do něj začla cpát solené arašídy - protože na ně měl chuť, v devíti měsících to pak byla uzená ryba - já jsem přeci vegetariánka proto ho o to ochuzuji, Nepomohl ani seznam toho co nesmí na co je např. alergický..(vy­hodila ho) Když se jim pokazila pračka tak přišla že by mi mohla prát ona kdybych dala svou pračku k ní.Také je stále přesvěčená o tom že dítě má mít doma 25stupňů a chodit v pončochách a svetříku a ven musí být jako cibule a ještě v kožešinovém fusaku a s dekou i když už chodí. Když jsem si stěžovala manželovi tak mi častokrát řekl že to přeháním a že on je v práci tak to nevidí a ani ho to nezajímá. Jednu dobu jsem byla přesvěčená že se musíme odstěhovat at už s tatínkem nebo bez (ale připravit ho kvůli ní o tatínka?) přestala jsem tam chodit,doma jsem byla potichoučku aby náhodou nepřišla, po chodbě jsem chodila po špičkách.....­........
Po dvou letech vám můžu říct že nepomohlo nic!!!!!!! Masnžel pochopil co se děje ted stojí na mé straně,chápe že to přehání… Nepomohlo vysvětlování, prosby, přemlouvání, skrývání se , výhružky že jestli to tak půjde dál tak se odstěhujeme..­........ Před 14ti dny jsme se vypravili pouze na kratičkou procházečku s mužem a mými rodiči. Syn byl krátce po nemoci. Postavila se nám do dveří s tím že nás s tím dítětem nikam nepustí......­.............­.............­.............­.............­.....Někdy, v těch nejhorších situacích si už přeju aby ji jedna z jejich chorob snad dostala…
Přes to všechno jsem
Stále si na svém trvající MAMINKA

 
esterka
Ukecaná baba ;) 1622 příspěvků 22.01.04 16:13

Ahoj holky,
docela vám „závidím“ vaši situaci. Protože já mám peklo na zemi od vlastní matky. Mám už druhé mimčo, ale na jejím chování to neubralo. Beze slova mi dítě vyškubne z ruky a jde ho převléct do něčeho lepšího. Což jsou většinou nasyslené roztrhané věci ještě po mě a po ségře. Jídlo dostávají děti samozřejmě špatné, starší syn by měl být prý už dávno na logopedii, já se jsem prý nesmírně líná a o děti se vůbec nestarám. Při procházce má být jedna deka dole v kočáře, potom fusak s beranem, dítě v kombinéze, nejlépe dvě čepičky a dvoje rukavičky, a navrch zase deka. Starší syn se při poslední návštěvě dozvěděl, že mě nemá poslouchat, protože jsem hloupá a zlá. Když jsem kdysi nechala skoro dvouletého syna brečet vzteky, vyhrožovala, že mě udá na sociálku. Když měl k našemu víc než tříletému chlapečkovi přijít Mikuláš a čert (převlečená část rodiny), tak mi zavolali a obvinili mě z týrání dětí. Přitom odpoledne šli k ségře, podívat se, jak se bude Mikuláš líbit jejímu dvouletému synovi. Bydlím od nich přes sto km. Nepomohla mi nikdy s ničím. Mám dvě děti, vážně nemocného psa a studuju vysokou. Manžel tedy pomáhá, co mu síly stačí, ale je velmi často na zahraničních služebkách. Když jedu do školy, tak u nich většinou bydlíme, ale to je opravdu očistec. Tam se navíc ještě přidá moje ségra, která nám nechutným agresivním způsobem organizuje život. Oni k nám jezdí jen pokud si jedou něco koupit do Prahy. Přece jsem si snad nemyslela, že mi budou pomáhat, když jsem se dobrovolně odstěhovala. Nebo že by navštěvovali vnoučata jen tak pro nic za nic. Když se tu náhodou staví, tak si matka většinou ani nezuje boty, protože prý hned jedou pryč. Když u nás mají někdy přespat, tak si přiveze svoje jídlo, včetně uvařeného kafe ve flašce, svačiny, deky atp. Dlouho jsem taky musela poslouchat kecy, že mám dítě a nejsem vdaná. Když jsem manžela po třech letech donutila ke svatbě (v době kdy jsme čekali druhé mimčo), tak matka stropila scénu s pláčem. Vyjmenovala mi všechny mé „úžasné“ předchozí známosti, dokonce navrhla, že tomu poslednímu zkusí zavolat!!
Od tchýně jsou nepříjemnosti sice na nic, ale od vlastní matky je to na depku ještě víc.
Tak hlavu vzůru, třeba toho jednou všichni nechají.
Ahoj Esterka

 
Anonymní  24.01.04 12:05

Je mi jasné o čem mluvíte, moje mamka to taky parkrát zkusila ještě v těhotenství, ale když přišel malej konečně pochopila, že před třiceti lety to chodilo jinak, trochu taky pomohlo „nenápadně“ podstrčené knížky a články z emimina. Nebo se odvolejte na doporučení lékaře, " paní doktorka řekla to a to" to umlčí všechny protesty. Dnes je to v pohodě a pokud hlídá neudělá nic co já předem neschválím. S tchyněmi (manželův otec je rozvedený a ma družku a já 2 tchýně) byl hned problém, navíc si chtěli obě dokázat, která je lepší babička. Co mám dělat v těhotenství, co jíst, pít a kam nechodit jsem pouštěla okamžitě z hlavy, tak jako hruzyplné historky o porodech, rizikových těhotenstvích a potratech a že jich bylo, no někdy mě to rozhodilo, člověk si to všechno moc bere. No a po porodu to vypuklo, tak jak to popisujete výše. Pomohlo, až když se manžel zastal musíte držet spolu. Ujistěte rodiče, že je mate rádi, ale jste rodina tak ať to akceptují. Kamkoliv jinam na návštěvu take nevtrhnou jak se jim zachce a neobrátí to vzhůru nohama.
Miminko není štěně nebo hračka pro jejich povyražení. VY JSTE RODIČE a víte co je pro VAŠE DÍTĚ nejlepší. Všem maminkám přeji hodně pevné nervy a hlavně spokojená mimimka. Vladi

 
Anonymní  28.01.04 13:54

Petro, my nastesti nemame takovehle starosti(mame s pritelem 15 mesicni princeznu). Ale je pravda, ze s maminkou od meho pritele jsme meli urcita nedorozumneni. Podle mych nazoru na zivot, je to vase rodina, vas zivot a pokud je nedonutite se k vam slusne chovat, bude to cim dal vetsi problem a nakonec ke kolizi stejne dojde!!!
Napr: pri poznamce, ze jsi dala maleho spat naschval, kdyz prisli. Odpovedela bych: pokud prijdete k nam po domluve, lze urcite takove situaci hrave predejit. apod.
Mozna jeste lepsi i kdyz radikalnejsi by bylo si s nimi v klidu, ale jasne promluvit. Vysvetlit jim pravidla a ocekavat, ze je budou dodrzovat.

 
Anonymní  18.02.04 21:48

všechny moc zdravím,
po přečtení těchto článků se mi celkem ulevilo,protože se svymi „druhými rodiči“ zažívám totéž.také jsem se ihned po tom co jsme sdělili,že čekámemiminko stala osoba neschopná jakého koliv samostatného uvažování,natož pak činu.V těhot.mě dost bolely klouby a tak jsem chodila do těh.plavání což bylo špatné.Asi do šestého měsíce mi bylo dosti špatně,pořád jsem měla stavy na zvracení,na to mi bylo tchýní řečeno,že nic nevydržím a kdybych nechtěla tak to nebudu mít a že jsem prý moc přecitlivělá.po porodu mi malou hned po nakojení vzala a já neměla již žádnou šanci si ji vzít spátky.Ted je malé rok a je to čím dál horší.Představte si,že chce,aby jí malá v nasí nepřítomnosti říkala mami.Ještě jednou a už k nim nikdy nevkročím.Jediné v čem mám výhodu je,že bydlíme 70km od nich.všem dřžím pěsti a snad se to někdy zlepší

 
Anonymní  19.02.04 11:08

To, co tady popisujete a říkáte o tchýních, to já zažívám s vlastní matkou. Tedy, zažívala jsem. Do svyých 26 let jsem bydlela s rodiči a matka mne brala jako by mi bylo 9. Pořádek jsem si dokázala sjednat teprve ve chvíli, kdy za mnou a našim maličkých stál i můj manžel. Jasně jsme jí dali najevo, že náš byt je naše území…a pochopila.Sice jí to dlouho trvalo, ale pochopila. Pak jsem ale musela řešit jednu šílenou věc. Manžel pil a já jsem se po třech letech jeho neustálých slibů a marných pokusů rozvedla a „musela“ se vrátit k mým rodičům. Všechno to začalo nanovo a já musela poslouchat, přestože jsem měla své starosti a bolístky a dvouleté dítě. Najednou mi začlo docházet, jak se ke mně začal chovat i můj syn. Normálně se na mne to dvouleté mrně utrhovalo jako ona!!! Tak jsem se opět rozhodla udělat tomu přítž. Stálo mne to pár měsíců, kdy se mnou vlastní matka nemluvila a dítě štvala proti mně, ale dostala se z toho. Podotýkám, můj táta se toho všeho stranil, protože si to u ní nechtěl rozházet! Dnes mám úžasného přítele, čekáme miminko, bydlíme sami v maličkém panelákovém bytě, ale je nám fajn. A mojí matce s oblibou oba dva říkáme „TCHÝNĚ“. Takže, holky drahé, řešte to. Možná přijdou od tchýně výčitky, slzičky, mlčení a opovržení, ale pokud za vámi stojí manžel, nic není tak těžké jak se zdá. Jen musíte mít jasno, kam až jste ochotni prarodiče pustit. Radka

 
Anonymní  19.02.04 11:08

To, co tady popisujete a říkáte o tchýních, to já zažívám s vlastní matkou. Tedy, zažívala jsem. Do svyých 26 let jsem bydlela s rodiči a matka mne brala jako by mi bylo 9. Pořádek jsem si dokázala sjednat teprve ve chvíli, kdy za mnou a našim maličkých stál i můj manžel. Jasně jsme jí dali najevo, že náš byt je naše území…a pochopila.Sice jí to dlouho trvalo, ale pochopila. Pak jsem ale musela řešit jednu šílenou věc. Manžel pil a já jsem se po třech letech jeho neustálých slibů a marných pokusů rozvedla a „musela“ se vrátit k mým rodičům. Všechno to začalo nanovo a já musela poslouchat, přestože jsem měla své starosti a bolístky a dvouleté dítě. Najednou mi začlo docházet, jak se ke mně začal chovat i můj syn. Normálně se na mne to dvouleté mrně utrhovalo jako ona!!! Tak jsem se opět rozhodla udělat tomu přítž. Stálo mne to pár měsíců, kdy se mnou vlastní matka nemluvila a dítě štvala proti mně, ale dostala se z toho. Podotýkám, můj táta se toho všeho stranil, protože si to u ní nechtěl rozházet! Dnes mám úžasného přítele, čekáme miminko, bydlíme sami v maličkém panelákovém bytě, ale je nám fajn. A mojí matce s oblibou oba dva říkáme „TCHÝNĚ“. Takže, holky drahé, řešte to. Možná přijdou od tchýně výčitky, slzičky, mlčení a opovržení, ale pokud za vámi stojí manžel, nic není tak těžké jak se zdá. Jen musíte mít jasno, kam až jste ochotni prarodiče pustit. Radka

 
Anonymní  20.02.04 20:01

Ahojky holky,
při přečtení článku i Vašich komentářů se mi velice ulevilo. Do té doby než jsem porodila synka, jsem si myslela, že mám velice fajn tchýni. Dobře jsme si spolu rozuměli, brala jsem ji jako 2.matku. Ale změnilo se to po porodu. První návštava v porodnici proběhla v pohodě, při druhé se tchýně odvázala a začala na Kubu šišlat a dělat různé cukrblíky, z čehož mi naskákala husí kůže, jsem toho názoru, že dítě není „blb“, takže se na něj již od mala má mluvit přiměřeně. Největší šok mě však čekal po návratu z porodnice. Tchýně k nám přijela ráno, bez ohlášení, podotýkám, že den předem byla na návštěvě v porodnici. manžel spal doma po noční a vyděšeně mi volal, že najednou se u nás objevila jeho matka, odemkla si, on si myslel, že jsou to zlodějové. Pak tu začala uklízet. Když jsme přijeli domů, tak tady zmateně pobíhala a já jen prodýchavala… První věc byla, že tady chodila v mých bačkorách, já vím, že je to malichernost, ale samy asi víte, jak je to pár dní po porodu. Dost mě dojala její slova o tom, že se mi tady nechtěla nikde hrabat,ale bylo by mi milejsší, kdyby to udělala… Začalo to tady houstnout, ve chvíli, kdy mi řekla, že odveze domů vyprat povlečení, protože je hodně špinavé( automatickou pračku máme a prášek používám kvalitnější než ona…) a když mě organizovala, kam si mám pověsit klíče apod., už jsem začala být ostřejší a důrazně jsem ji odvětila, že já jsem zvyklá to dělat jinak… To, že mám nyní jíst polévky a hodně masa(maso skoro vůbec nejím), za jejich let se to tak při kojení dělalo( sama kojila 10 dní), to už opomíjím… Zatím nevím, jak to bude vypadat dál, ale tento zážitek pro mě byl dost hrozný.
Co se týče budoucnosti, tak zatím neevím, jak to bude dál, ale manžel tchýni řekl, že pokud bude chtít přijet, ať se nejdříve ohlásí telefonicky. pokud by chování mělo zasahovat do našeho soukromí, tak jsem rozhodnutá si ho kategoricky bránit, takže má ráda zní podobně jako u předchozích, rozumně si promluvit a vymezit hranice, co může a co ne. A důležitá je podpora partnera, pokud není, tak je to naprd…

 
Anonymní  27.02.04 16:26

To s tou podporou od partnera je naprostá pravda. Bohužel některé z nás to štěstí nemají. Můj muž (jsme spolu 8 let, z toho 4 roky manželé) se nikdy neodvážil řešit problémy „moje žena“ versus „moje matka“ a vždy hrál mrtvého brouka. Všechno jsem si musela za ty roky vybojovat sama. Začalo to, když jsme se spolu sestěhovali a prodali moje auto, abychom si mohli koupit pračku, načež ona mu chtěla vzít domů špinavé prádlo na vyprání. Pokračovalo to tím, že mi přestavovala kytky v bytě podle toho, jak se JÍ to zdálo vhodné. Dokonce vozila hordy jídla obracejíce se na manžela se slovy „Ty jsi takový hubený, ty snad vůbec nedostáváš najíst.“

Po čase začala mít ale větší problémy s druhou švagrovou (a svým prvním vnoučetem) a ke mně se od té doby chová vcelku dobře (sem tam padne nějaká ta rada, ale dává si pozor, aby mi nic výrazně nevnucovala).

Nicméně za pár týdnů se nám narodí první potomek a mám vcelku obavy, aby se to nevrátilo. Pro švagrovou nemá slova pochopení - všechno s dítětem dělá špatně, vůbec jí ho nepůjčí, už by dávno mělo čůrat na nočník, nedává mu najíst, nechodí s ním ven, atp. Jsem vážně zvědavá, jestli budu muset opět bojovat, tentokrát o nezávislou péči o své dítě. Vím totiž, že můj muž mě asi moc nepodpoří.

 
Anonymní  27.02.04 16:31

To s tou podporou od partnera je naprostá pravda. Bohužel některé z nás to štěstí nemají. Můj muž (jsme spolu 8 let, z toho 4 roky manželé) se nikdy neodvážil řešit problémy „moje žena“ versus „moje matka“ a vždy hrál mrtvého brouka. Všechno jsem si musela za ty roky vybojovat sama. Začalo to, když jsme se spolu sestěhovali a prodali moje auto, abychom si mohli koupit pračku, načež ona mu chtěla vzít domů špinavé prádlo na vyprání. Pokračovalo to tím, že mi přestavovala kytky v bytě podle toho, jak se JÍ to zdálo vhodné. Dokonce vozila hordy jídla obracejíce se na manžela se slovy „Ty jsi takový hubený, ty snad vůbec nedostáváš najíst.“

Po čase začala mít ale větší problémy s druhou švagrovou (a svým prvním vnoučetem) a ke mně se od té doby chová vcelku dobře (sem tam padne nějaká ta rada, ale dává si pozor, aby mi nic výrazně nevnucovala).

Nicméně za pár týdnů se nám narodí první potomek a mám vcelku obavy, aby se to nevrátilo. Pro švagrovou nemá slova pochopení - všechno s dítětem dělá špatně, vůbec jí ho nepůjčí, už by dávno mělo čůrat na nočník, nedává mu najíst, nechodí s ním ven, atp. Jsem vážně zvědavá, jestli budu muset opět bojovat, tentokrát o nezávislou péči o své dítě. Vím totiž, že můj muž mě asi moc nepodpoří.

 
Anonymní  04.03.04 20:51

Ahoj Péťo,
musím říct, že naši rodiče i manželovi, jsou skvélí. Já měla taky těžký porod a naši mi dali vědět, že přijdou, až se budu cítit dobře.
Mamča i táta malého samozřejmě chovají, ale vždy, když přijdou si nejprve umyjí ruce, do třetího měsíce máma dávala Adámkovi pusu jen na vlásky, tělíčko, nechtěla na něj dýchat, když třeba měla rýmu nebo tak. Samozřejmě také šišlají a dělají podobné věci, jako jiní prarodiče, ale plně naši rodinu respektují, to samé rodiče Martina. Naši bydlí minutu od nás, ale vždy, když chtějí přijít, nejprve zavolají, to samé děláme my, když k nim chceme jít. Ale plně Ti rozumím. Musí to být opravdu hrozné. Kolikrát se člověk necítí, nemá náladu a rodičům Lukáše to prostě nevysvětlíš a když, tak se třeba urazí. Moc by mě zajímalo, jak to vyřešíte a jestli při klidném rozhovoru o tomto problému budou opět uražení nebo ne.
Držím moc palce a když tak si kup trochu čokolády na nervy!!!!!Pa Renča PS: Jestli mi to rozluštění této smutné záležitosti budeš chtít napsat , tak můj email je: renata.frysova@sez­nam.cz, děkuji moc

 
Anonymní  24.03.04 21:37

Prosím tě, pošli je slušným způsobem do prdele, jinak se to napsat nedá. Neomalení rodiče již nemají ve vašem životě co dělat. At se třeba zblázní, víš, co je to asertivita???…nebud sprostá, ale jasně a s úsměvem řekni . DĚKUJI, ODEJDĚTE A DOST.

hANA

 
Anonymní  06.04.04 12:40

Ahoj, jak si tady ctu ty hruzne komentare, tak jsem rad, ze s zenou a ditetem zijeme 400 km daleko od rodicu z obou stran. Protoze (asi jako normalne) nemame radi sve tchyne, a kupodivu navzajem chapeme, proc :-))), tak navrh obou maminek, ze nam prijedou po porodu pomoct kazda na 14 dni, kdyz je to teda nase prvni dite, obouhlasne neprosel. Ve trech tydnech veku jsme jeli maleho ukazat domu na vikend, no a to mi stacilo, dokazal bych si velmi zive predstavit to ‚pomahani‘ u nas. Takze rada je, rodice minimalne 2 hodiny cesty … to uz si rozmysli nenadale navstevy bez ohlaseni:-) Ale vim ze to nejde udelat takhle vsude, a proto vam drzim palce at jste silni a neustupujete ze svych za:,–(, je to vas zivot, vase rodina a vase dite. Martin

 
Anouk1
Nováček 1 příspěvek 12.11.04 23:53

Ahoj Renato,
skutečně Ti zcela nepokrytě závidím!!!!

Milá Petro!
Opravdu by mne zajímalo jaké pokračování Tvůj příběh má - trochu mi to připadá jako bych to napůl napsala já sama.
Před rokem - těžký porod s velkou ztrátou krve, první den doma odmítám po dlouhé cestě z nemocnice jejich návštěvu a začíná kolotoč výčitek. Kdyby mi je alespoň říkali do očí, ale na to bohužel nemají odvahu, radši terorizují vlastního syna. V 6 týdnech tchán malému ocucával ručičku a když jsem se (velmi slušne) ohradila, byla z toho scéna jak z telenovely. Smrtelně se urazil a 5 měsíců se na kluka nepřišel podívat… a tak dále a podobně…
Mám za sebou už celkem 10 let kompromisů, debat, slziček a tak doporučuji Tvé pozornosti knížku KDYŽ VÁM PŘÍBUZNÍ OTRAVUJÍ ŽIVOT.
Snad Ti alespoň trochu pomůže. Držím palce Anouk
ann-a@seznam.cz

 
Silvie1111  25.11.12 21:57
Hrůza

Mám doma horší případ.
Jsme s přítelem už 7 let a máme 2letou dceru. Zatím bydlíme s jeho rodiči, kde my máme jeden pokoj a oni druhý pokoj(rekonstrukce mého bytu), takže se nedá ani hnout. Nicméně, to ještě není to nejhorší.
Jdu z domu a jeho matka mu okamžitě píše smsku, že odcházím (s kým, v kolik hodin) a kdy přicházím domů. Leze nám do postele s tím, ať uhnu, že se s ním jde pomazlit, vleze nám do koupelny, když se společně koupeme, že mu jde umít záda… Volá mu do práce minimálně 5× denně. Připomínám to, že je dospělí!!
Když se malá narodila, ani si jí nepochovali, nic neřekli. Přišli na pět minut a pak jsem ani je, ani přítele rok a půl neviděla, protože neměli zájem. K narozeninám ani telefonát a Vánoce? To samé. Když se přítel probral, že by se teda měl starat o rodinu a že by si měl přestat užívat, tak najednou byla malá středem jejich pozornosti.. Díky tomu, že bydlíme spolu, je malá rozmazlenější a rozmazlenější..
Přitel se vždy zastane jeho rodičů a oni zase jeho. Takže ona něco provede(pověsím prádlo, ona jde a převěsí ho, uvařím, ona jde a uvaří něco jiného, dám si prádlo do pračky, ona jde a dá tam svoje apod.), já jsem ta špatná (protože si mu stěžuji). On něco provede (nevěra, alkohol apod.), jsem zase ta špatná(protože mu řeknu, že by měl chodit z hospody domů dřív, než druhý den dopoledne).
Takže o nenávisti ke tchýni něco vím. Jediné co bys měla udělat je to, jí zase rychle vystěhovat. A je jedno, jestli sis jí do domu nastěhovala ty nebo ne. Prostě jí vystěhuj, nebo budeš trpět! 2 ženy v jedný domácnosti nedělají dobrotu!

 
Maddlen
Závislačka 2956 příspěvků 25.11.12 22:34

Promiň, ale nedá mi to…
Jednak je deníček nějakých 8 let starý a dál… u Tebe možná ani nebude tak problém ve dvou ženských v jedné domácnosti, ale v Tvém příteli. Proč s ním jsi proboha??? 8o Ani se za Tebe nepostaví… jemu to nevadí, jak se matka chová? A to, že se o dceru hned nestaral plus semtam nevěra… něco tu není v pořádku.

 
sweetmary
Povídálka 35 příspěvků 26.11.12 09:34

Tchýně a tchána si prostě nevybíráme. Chtěla bych napsat, že to znám, ale tohle vlastně neznám. I když věřím, že je to víc než otravné. Držím palce, ať se s tím vypořádáte. :hug:

 
SimuskaS
Nováček 4 příspěvky 01.10.14 00:31

Tak od takovýho chlapa RYCHLE PRYČ!

Příspěvek upraven 01.10.14 v 00:45

Vložit nový komentář