Jak se rodí princezny II.

beckie  Vydáno: 01.12.09

Nevěřícně na mě zíral. Ale přes jeho pohled alá " Jsi blbá nebo co?" jsem udělala jak jsem řekla.

Konečně jsem se dostala k pokračování svého deníčku. A že mi to trvalo. Co se dá dělat. Jistě mi totiž dáte za pravdu, že věnovat se miminku a příteli je prostě lepší než sedět a ťukat do počítače. Přesto jsem si našla chvíli na pokračování. Tak kde jsem to minule skončila ? Už si vzpomínám.

Nevěřícně na mě zíral. Ale přes jeho pohled alá „Jsi blbá nebo co?“ jsem udělala jak jsem řekla. Lehnouc do postele jsem předpokládala, že usnu jako miminko. Ale chyba lávky. Bolesti nepřestávaly. Kontrakce začaly být častější. Ne více jak po deseti minutách. Ale přesto jsem na usnutí neměla ani pomyšlení. Při každém píchnutí jsem koukla na mobil vyzbrojená radou : " Jeď jakmile budou kontrakce po třech minutách. " Neustálé sledování telefonu s myšlenkami na porod mi prostě nedali usnout. Vydržela jsem až do půl šesté ráno. V té době se moje nervozita dala srovnat s tou, kterou jsem prožívala, když jsem šla poprvé do školy nebo s jinými podobnými událostmi. Můj přítel nakonec velice rád využil toho, že může ještě spát a chrápal a chrápal a chrápal.

" Volám sanitku", vzbudila jsem jej.
" Počkej, osprchuji se, oblíknu a pojedeme spolu. "
" Ne, volám sanitku a jedu. " nevím proč, najednou jsem měla pocit, že musím jet hned a že právě sanitkou. Přítel protestoval. Vypustil ze svého plánu sprchu, hodil na sebe co zrovna bylo po ruce. Já volala. Překvapivě klidná. Řekla bych možná až ledově klidné. Sama zpětně nedokážu pochopit, kde se ve mně vzalo tolik klidu. Celé své těhotenství jsem se porodu bála jako čert kříže.
" Tak já jdu" hodila jsem si na záda tu noc minimálně čtyřikrát zabalenou a vybalenou tašku.
" Snad jdeme ne?„, zeptal se přítel udiveně.
" Ne jdu. Nechci aby si se mnou jel sanitkou, zavolám Ti až budeš moct přijet ano?“
Nevím proč, prostě jsem ho najednou u sebe nechtěla. Viděla jsem jeho ustrašený obličej, nervozitu v jeho tváři, přesto jsem měla pocit, že musím být sama. Nevím, kde se vzal, jestli jsem jen chtěla vypadat jako hrdinka. Ale po krátké debatě - sanita naštěstí přijela rychle - jsem opravdu sama nasedla do sanitky a začala s milými, krásnými a velice mladými saniťáky vypisovat papíry. Jen ty kontrakce něják zmizely.
" Jak často máte kontrakce? "
" No byly co tři minuty, ale teď zmizely „, usmála jsem se.
Nakonec jsem tu pětiminutovou cestu do porodnice zvládli ve velmi veselé náladě, já žertovala, že si je zavolám na cestu zpátky, protože to vypadá na planý poplach.
Vynesly mi tašku k příjmu, rozloučily jsme se a já si sedla do " horkého křesla ", kde mě sestřička začala " vyslýchat“. A zjistily jsme hned závadu. Nemám těhotenskou průkazku.
Sakra. Volám příteli ať ji hned přinese. Překopal chudák celý byt a průkazka nikde. Monitor natočený. Já otevřená na tři prsty. ( Jenom na tři? Tak to tady budu ještě pěkně dlouho. Blesklo mi hlavou, když ze mně vytáhl doktor svou nepříliš něžnou ruku. )
" Pojďte půjdeme na porodní sál „, zavelela porodní asistentka poté co se mi představila.
Dorazily jsme do příjemné místnosti se sprchou, balonem a porodním lůžkem. Převlékla jsem se, dostala antibiotika a vzali mi asi litr krve. Vše díky nepřítomnosti mé běhu průkazky. Nejradši bych se zabila. Pravdou je, že jednou prostě ztratím i hlavu.
Miloučká porodní asistentka provedla přípravu. No provedla přípravu.......dala mi klystýr. Přítel dorazil zrovna, když sestra dokonala své dílo a oznámila mi, že mám vydrž alespoň deset minut, než se vyprázdním.
" Mohl bys mi říct, jak mám udržet asi dva litry vody deset minut ve svém zadku?“ zeptala jsem se ho na úvod. Nevydržela jsem ani tři minuty a běžela na záchod.
Když bylo po všem rozhodla jsem se jít do sprchy. A tam se bolesti rozjely. Začala jsem se kroutit, křičet, nadávat. A že já umím mluvit jako dlaždič, když chci!
Po hodině přišla sestřička, natočila monitor a prozradila mi, že jsem otevřená na šest prstů. Koukla jsem na hodiny, bylo 7:30. Bolesti už začaly být nesnesitelné, tak jsem s úlevou souhlasila s podáním analgetik. Pomohly. Byla jsem příjemně „sjetá“, jak se vyjádřil přítel, poctivě prodýchávala kontrakce, které se konečně daly vydržet, a mezi nimi pospávala. Sestřička nás chodila kontrolovat, natáčet monitor, budit miminko, které taky analgetika pěkně uspávala.
„Tak jste otevřená na osm“, usmála se sestřička. Koukla jsem na hodiny. Bylo devět. Kontrakce už jsem zase pekelně cítila. Z očí mi tekly slzy. Dýchat už nepomáhalo.
„Vydržíte mi minutku na boku. Miminko ještě nedorotovalo, tak mu trošičku pomůžeme.“
" Počkáme až přejde ta kontrakce a pak se otočíte. Ták můžeme?" Přikývla jsem a otočila se na bok. Nohu opřela o podpěru. Sestřička šla chystat pultík pro miminko.
„Za chvíli ho tu budeme mít, tak ať jsme na něj přichystáni.“ Ani ona nečekala, že ta chvíle přišla právě TEĎ.
Sotva jsem se pořádně uvelebila na boku. Přišla kontrakce.
" Sestři, já cítím tlak! Petře. Já asi cítím hlavičku."
Sestřička přiběhla zpět od pultíku.
" Prosím utíkejte na chodbu a volejte, že rodíme. " poprosila přítele.
Já dvakrát zaječela. Nestačila jsem se ani nadechnout, prostě jsem jen křičela.
" Tlačte. Musíte tlačit." Tak jsem k jekotu ještě tlačila.
Najednou sestřička držela v rukou, na které si ani nestačila natáhnout rukavice, moji holčičku. Petr už stál vedle mne. Držel mě za ruku a usmíval se. Já tomu pořád nemohla uvěřit. Přišla doktorka, pediatr. Já neřekla pořád ani slovo.
„Ona nepláče.“ promluvila jsem konečně.
" Vydržte ještě pořád dýcháte za ni, tatínek musí přestřihnout pupečník."
A tak střihl. Moje holčička se poprvé nadechla 27. 10. 2009 v 9:09. A já tu svoji malou zpěvačku poprvé slyšela. A že to byl hlas. Rozplakala jsem se taky. Byla tak krásný. Pomačkaná, špinavá a strašně nespokojená s tím, kde se to octla. Ale byla s námi. Náš malý uzlík. Petr šel měřit vážit, já rodila placentu.
Cítila jsem se jako nikdy. Tolik štěstí najednou jsem nikdy nepoznala.
Všichni mi gratulovali a smáli se našemu fofr porodu. Petr ji přinesl.
" Tak jsi máma. "
„A já? Já jsem táta.“ a rozbrečel se.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
laducha
Neúnavná pisatelka 18376 příspěvků 01.12.09 23:26

Ahoj, krásně napsané, hlavně ten konec, dojalo mě to. Našla jsem si i 1. díl.
27.10. jsem rodila taky, akorát o 20 let dřív…nejstaršího syna Vaška.
Letos v únoru nejmladší dceru Viktorii.
Gratuluji ke zdravému miminku :wink:

 
Taminka
Extra třída :D 13377 příspěvků 03.12.09 21:38

Ahoj moc hezke,ten konec me dojal,vzpominala jsem jak se mi narodila Emca.
Gratuluji.

 
Brittuška
Ukecaná baba ;) 1595 příspěvků 08.12.09 11:42

Ahojky :-) tak musím říct, že mne Tvůj příběh neskutečně dojal, ještě ted mi tečou slzy, ten konec je nádherný! Moc Ti přeji,aby se vám všem dařilo co nejlépe. A sama se už nemohu dočkat, až toho svého prcka konečně také uslyším. Papa

 
mishka2
Ukecaná baba ;) 1762 příspěvků 03.02.10 17:47

Ahoj, tak i slzičky mi ukáply. Fakt krásně napsané.Hodně štěstí. :palec:

 
Weruska
Extra třída :D 12977 příspěvků 09.03.10 17:48

Ahoj, musím se přidat k ovacím … jedním slovem nádhera. Navíc opravdu krásně napsaný :wink: Nezbývá jen popřát miminku i vám mnoho štěstí :kytka:

Vložit nový komentář