Jak se Šimonkovi nechtělo ven

Mysii  Vydáno: 23.02.14

To, že se stanu maminkou, pro mě byla dlouhou dobu nepředstavitelná zpráva.
O svém těhotenství jsem se dozvěděla v 7. týdnu. S nevolnostmi, které mi nedovolovaly pozřít ani sousto, jsem se musela tvářit, jakože že je vše v naprostém pořádku a mě vůbec nic netrápí - a to především v práci. Byla jsem totiž ve zkušební době.

Jak ale přežít další měsíc a půl jako stevardka, která má na starosti plný vagon cestujících, kteří nestrpí čekat ani minutu na své jídlo? Do toho odbíhat nenápadně na záchod a maskovat neustálé zvracení tak, aby si kolegové a hlavně nadřízení ničeho nevšimli?

Nešlo to tak a nezbývalo nic jiného než s pravdou ven. Své nadřízené jsem musela sdělit, že čekám mimi (a to jsem si pořád nebyla jistá, zda si ho nechat). Přijala tu novinu nad mé očekávání. Myslela jsem, že ihned poletím, že nebudou tolerovat někoho, kdo nastoupí, neprojde ani zkušebkou a hned otěhotní. Ihned jsem odešla na nemocenskou s tím, že jsem měla pár dnů na to, abych si pořádně promyslela, jak s životem naložím, jestli dám přednost nové a hlavně vysněné práci a kariéře nebo si nechám miminko.

Miminko? Nikdy jsem miminko ani nechovala, viděla jen na fotkách… Můžu já být matkou? Dobrou matkou? Neustále se mi honily hlavou takovéto myšlenky.
Přítel si mimi přál a mě to strašně uklidňovalo. Když jsem šla na kontrolu k paní doktorce, měla jsem ji sdělit svůj verdikt. Celá nervozní jsme si sedla na křeslo, udělala mi ultrazvuk a ukázala mi tu malinkatou fazolku. Tak rychle se mi snad ještě v životě nespustily slzičky. A víte co? Byly to slzy štěstí. Slzy, které nešly zastavit, slzy, které mi nedovolovaly už o ničem pochybovat.
Stala jsem se šťastnou nastávající maminkou.

V práci se taky vše vyřešilo, ponechali si mě tam. A byla jsem na nemocenské až do porodu, kvůli rizikové práci.

Když nevolnosti skončily, začala jsem si vše užívat. S přítelem jsme o tom nikomu neřekli, jen nejlepšímu kamarádovi. Začali jsme řešit bydlení - kde se jako rodina ustálíme? Do té doby jsme žili v malinkém bytečku. Hledali jsme, kde jsme mohli, nic není zadarmo a s vizí rodičovského příspěvku jsme si nemohli dovolit žádný luxus. A tak jsme nechaly plynout čas.

Na jaře slavila moje mamka narozky a my jsme jí do obálky vložili fotku prcka z ultrazvuku. No páni, to bylo radosti… teda nejdřív velké ticho v domě, :-D ale všichni byli moc rádi. A tím se vyřešilo i naše bydlení. Pocházím z vesnice, naši mají velký rodinný barák, a tak jsme s přítelem dostali jedno patro pro sebe. :-)

Těhotenství jsem měla bezproblémové až ty nevolnosti a na triple testy, kde mi vyšly špatné výsledky, a já musela na genetku. Byla jsem vystrašená k smrti. Nakonec mi dali nějakých 5 %, že by se mohlo narodit mimi s nějakým omezením. Doktorka mě ujistila, že toto ale nic nedokazuje a že nikomu nemůžou dát 100% narození zdravého mimi.

Dlouho se mi to honilo hlavou, ale nic špatného jsem si nepřipouštěla.
V těhotenství jsme měla veliké chutě na sladké, taky jsem přibrala 27 kg! Tím, že jsem nemohla ani do práce, jsem maximálně chodila po obchodech a sháněla výbavičku, občas zajela s přítelem na chalupu. Jinak jen seděla doma, jedla a dívala se na kdo přežije. :-D

Termín porodu jsem měla 11.9.2013. Čím víc se blížil porod, tím dřív jsem ráno vstávala, četla jsem deníčky o porodech a představovala si, jaké to bude. Úmorné vedra mě ničily, záda bolely neuvěřitelně a já se sotva kutálela na kontroly. Nejdřív monitory a pak prohlídky… vždy jsem se těšila, že mi pan doktor či doktorka poví, že už se něco chystá. Nic.

V den termínu jsem měla kontrolu. Bylo mi sděleno, že můžu v klidu domů, že to na porod opravdu nevypadá. Byla jsem z toho zoufalá. Už jsme nechtěla ani jednu noc s tím obrovským břichem, už jsem nechtěla chodit co pět minut na malou, už mě ani to sladké nebralo… tak jsem chtěla mít své mimi u sebe.

Snažila jsme se porod sama vyvolat, koupele, sex, maliník, uklízení, nic! Proběhly další dvě kontroly a pořád nic. Psychika na bodu mrazu. Na poslední kontrole mi doktorka řekla, že porod vyvoláme a ať se 20.9. dostavím na příjem. A tak jsem 20.9. pěkně ráno vstala, dala si sprchu, upravila se, jemně se namalovala a jeli jsme. Musím podotknout, že jsem tam jela s tím, že dopoledne už budu mít po porodu. Já bláhová. :-D

V sedm mě přijali, udělali vyšetření, monitor, dali na pokoj. Přítele poslali domu, že kdyby něco, budou volat. V devět mi zavedli tabletku. Respektive paní doktorka, která byla snad mladší než já. Taková nesmělá paní, ale milá. Hodinu jsem ležela a nic… Nudila jsem se příšerně. Furt jsem čekala na nějaké bolesti, které ne a ne přijít. Odpoledne tabletka další, asi po dvou hoďkách mírné pravidelné kontrakce a já si říkala Jupí. Pobíhala jsem po pokoji a těšila se na porod. :-x

Mezitím přijel přítel a mně začaly silnější bolesti. Povídali jsme si, já furt něco jedla, ale bylo mi sděleno, žádné otevírání, nic. A tak přítel odjel. Když se setmělo, začalo mi být ouzko. Samotná na velikém pokoji, přítmí, občas mě něco zabolelo. V 10 večer přišel primář s další tabletou, zavedl ji a do toho se mu podařilo velmi šetrně udělat hamiltona. Vtipkoval se mnou jedna radost. :-D

Přesvědčoval mě, ať jdu spát, že budu potřebovat sílu. Ale jak mám sakra spát? O půl noci jsem se otočila na bok a najedno rup! Voda. :-D Celá vyplašená a šťastná zvoním na setru a volám „Sestřiii, rupla mi vodaaaa!“ Okamžitě mě vedla na sál. Převlíkla jsem se, umyla a voda ze mě neustále tekla.

Byla jsem na překrásném sále, zařízený náramně: koupelna, tv, rádio, pomůcky a lehátko. Vše potřebné pro mimi na první ošetření. Hned mě napojili na monitor a přestala být sranda. Poloha vleže na zádech začala být utrpením, celá promočená neustále, sama na sále a napojeným monitorem skoro po celou dobu. Kontrakce začaly sílit a já se začala opravdu svíjet bolestí.

Ve dvě ráno přijel přítel, převlékl se a byl se mnou. PA, která měla v noci službu, mě pořád nutila usnout. Byla s tím už dost nepříjemná. Když mi řekla, že porod se nerozbíhá a bude to tak možná zítra, chtělo se mi brečet. Přítel usnul v sedě celý vynervovaný, a tak jsme ho nechala. Noc byla hrozná - bolesti velké a otevírání žádné.

Ráno se měnily směny a přišla skvělá paní doktorka a PA, vyšetřili mě. Verdikt otevřená na 3 prsty za celou nic bylo to, co mi ubíralo na optimismu. Ale tak nějak jsme věděla, že smích je všemocný lék. :-D V 10 přišel i primář a řekl, že takhle to nepůjde dál, musí se podat oxytocin.

Začali ho do mě lít ve velkém a to nepřeháním. Jeden kapák za druhým, klystýr. Nic se nedělo. Porodní cesty nepřipravené, otevřená na 4 prsty. Bolest začala sílit, ve sprše mě musel přidržovat přítel. Balon, na kterém jsem měla skákat, jsem nechtěla ani vidět…

Uplynuly další dvě hodiny. Otevřená na 7 prstů a všichni přítomni s nadějí, že už to bude se zasmáli, ale kdeže! Nabídnutý epidurál jsem odmítla. Hrdinka jsem chtěla být. Po půl hoďce jsem prosila jak malé dítě o bonbonek, ať mi ten epidurál dají nebo umřu.

Panečku, píchání epiduralu, no… nevím nevím. :-D Ta bolest. Ulevilo se mi na další půl hodinu, ale pak už nezabral… Druhá dávka byla zbytečná, jelikož mi začali píchat injekce na urychlení porodu, zvyšovala se rychlost průtoku oxytocinu v kapáku a já myslela, že to nevydržím. Ale jak nevydržím? Je cesty zpět? Není! Nutkání na tlačení jsem měla dvě hodiny. Doslova jsem jim tam řvala opřená o postel.

Když už mě zoufalou položili a sdělili mi, že na tlačení je brzy, že to nepůjde, křičela jsem ještě víc. Ale ty koňské dávky, které mi dávaly, asi měly něco do sebe. Když na sál přišlo celé osazenstvo lékařů spolu s primářem v čele, pomyslela jsem si, že už za chvíli bude po všem. Dostala jsem povel „Nikčo, tlač!“ Moje PA mě držela za ruku, přítel z druhé strany a já řvala jak pavián, nešlo to jinak.

Po 5 zatlačeních jsem musela na bok a tlačit na boku. Myslela jsem, že vyskočím z kůže. Nešlo to ani tak, zpátky na záda a tlačit znova. Snad 6 zatlačení za mnou a nic. Až najednou jsem se připravovala na další, nádech, zavřít oči a juuu… slyším, jak říkaj, hlavička jde vidět. A já si myslela, že stačí jednou zatlačit a dítě je na světě.

Druhé zatlačení, hlavička venku a než se stačím nadechnout, mám tmu před očima, ubrousky na hlavě. Primář říká „Musíte tlačit ještě víc, nechce ven.|“ Podaří se mi to nebo ne? No ne… ať tlačím, jak tlačím, malý je veliký a nemůže ven. Ale v momentě přišel nástřih. Panečku, veliký nástřih, ale ta úleva! Když jsem cítila, jak malý vyklouzl ven, znovu jsem se narodila s ním.

Hned ho vzali na ošetření. Byl celý modroučký, ani neplakal. Zato přítel bulel o sto šest. Dal mi pusu, řekl, že jsem byla moc statečná a celý uslzený šel za malým a hned vše fotil a točil.

A co já? Přišlo šití. Zpočátku jsme ho nevnímala, ztratila jsem moc krve, dostala vysokou teplotu… šili mě půl hodiny a já řvala jak u porodu. :-) Nevěděli, jak mě mají utišit, a tak mi přinesli poprvé ukázat toho, na kterého jsem 9 měsíců čekala - Šimonka. Narodil se 21.9.2013 v 15:07, měl 3920 g a 53 cm.

Plakala jsem, že jsem ho přes ty slzy ani neviděla. :-D A on jen tak koukal a spokojeně si povykoval. Na ten okamžik nezapomenu.

Po dvou hodinách na sále, kde mě přišli navštívit i nedočkaví rodiče, mě převezli na nadstandartní pokoj. Byla jsem tak pošitá, že nešlo ani sedět ani ležet. Dostala jsem prášky proti bolesti, ulehla jsem. Chtěla jsem si na chvíli zdřímnout, ale to už mi přivezli mého chlapečka a od té doby už jsem si nezdřímla. :-) Vyčerpání z porodu najednou vymizelo a já z něj nemohla spustit oči.

Teď bude Šimonkovi 5 měsíců, stále plně kojíme. Máme už i pár zoubků, řešíme strasti i radosti a užíváme si našeho pokladu. Ne vždy to bylo růžové - mé šestinedělí bylo doslova příšerné. Deprese a špatné nálady mě ubíjely a hlavně lidi kolem mě. Ale teď už všechno v naprostém pořádku a já si užívám naplno roli maminky.

Všem maminkám, i těm nastávajícím, moc přeju, ať jste také šťastné jako já. Přeju vám sílu do života a hlavně zdraví pro vás i vaše dítka.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.4 bodů
 Váš příspěvek
 
obrazek
Echt Kelišová 9866 příspěvků 23.02.14 01:03

Gratuluji ke zdravemu chlapeckovi! ovsem ten porod podle popisu byl lekarsky vedeny dost priserne :zed: :evil:

 
PetraPiranha
Ukecaná baba ;) 1138 příspěvků 23.02.14 06:59

K malýmu gratuluju :-). Buď ráda, že ti to šlo aspoň takhle. Mě praskla plodovka v 15h ale bolesti nikde nic, tak jsem ještě chvíli byli doma, vše pobalili, mě si nechali v porodce a přítel jel dom, všichni čekali, že budu rodit v noci, pořádně jsem se nevyspala, protože jsem chodila na monitory a kontrolu. Ráno od 9h byl přítel na sále u mě, oxytocin do mě tekl proudem, střídali mi jednu kapačku za druhou, bolesti sice přišly, ale až někdy kolem 14h. Ale stejně to bylo k ničemu, otevřená sem byla jen na dva prsty a malej stejně nepostupoval dolů. Takže v 16h rozhodli, že bude císař, ještě mě ta hodinu nechali čekat, šla přede mnou mamča s dvojčatama a teprve v 17:36 se náš malej narodil. Zlatě, co tam byli dvě mamči se mnou na pokoji, ta jedna taky císař ale plánovanej, takže za půl po nástupu na sále nebylo, co řešit a druhá porodila o chvíli dýl, takže jsem jen slyšela, jak hezky rodí a já furt nic :?. Do toho tam běhali žákyňky, který si taky chtěli zkusit mě prohmatávat, takže mě spodek už opravdu bolel. A hlavně už jsem byla dost z toho všeho vyčerpaná. Taxem zvědavá jak to dopadne teď v dubnu :nevim:.

 
lleennttiillkkaa
Generální žvanilka 21276 příspěvků 2 inzeráty 23.02.14 07:06

Jsem téhož názoru jako @obrazek . Nechápu proč vyvolávat porod 9 dní po termínu, možná kdyby ještě 2-3 dny počkali, tak to mohlo přijít samo.

 
svycarka
Kelišová 6328 příspěvků 23.02.14 08:19

Paaani, Simonek byl teda macik. Pekne napsano :kytka:

 
Run
Generální žvanilka 20066 příspěvků 23.02.14 08:30

Nezbývá než souhlasit, v učebnicích pro české lékaře asi zapomínají zdůraznit, že těhotenství trvá 38-42 týdnů. Já byla na vyvolání dle nejpřesnějšího 42+4 a stačila čtvrtka tabletky a šlo to fakt rychle.. Věřím tomu, že kdybych šla dříve, budu trpět podobně.

 
Mysii
Ukecaná baba ;) 1731 příspěvků 23.02.14 08:33

@PetraPiranha tak moc drzim palce at ten druhy porod utece jako voda!
Jinak Vam holky dekuju :-)

 
rebeccca  23.02.14 09:13

Moc gratuluji, nemám ráda deníčky o porodech ale tento byl moc pěkný :*

 
Crystalline  23.02.14 10:17

Teda to bylo fakt maso. Hlavne at jste zdravi

 
Ilonka007
Kecalka 327 příspěvků 23.02.14 12:33

Páni, to sis teda užila… :( Ale jinak moc hezky napsaný deníček, docela do detailů, to se mi líbilo :potlesk: Hlavně ať jste zdraví a malý ti dělá jen samou radost… A v pěti měsících pár zoubků? To je taky hezký :-) My jsme se dočkali až někdy ve třičtvrtě roce…

 
kaja00
Extra třída :D 10301 příspěvků 23.02.14 15:07

Gratuluji k Šimonkovi, moc hezkej kluk to je :kytka:

 
Teruna000
Ukecaná baba ;) 2269 příspěvků 23.02.14 21:07

Gratuluji k Šimonkovi, taky máme Šimonka…a taky se mu ven moc nechtělo, ale trvalo to zlomek času než u tebe.

 
Mysii
Ukecaná baba ;) 1731 příspěvků 23.02.14 21:20

@Teruna000 jeee taky Simonek:-) dekuju

 
Mysii
Ukecaná baba ;) 1731 příspěvků 23.02.14 21:21

@Ilonka007 ano zpubky rostou :-) Ani nevim co me to napadlo napsat a podelit se, ale jsem rada.

 
annaei
Extra třída :D 12065 příspěvků 01.03.14 20:38

Nechápu, proč ti z porodu udělali takový horor

 
Pjápina
Kecalka 314 příspěvků 03.03.14 02:16

Ja teda měla porod milionkrát jednodušší než ty a rodila jsem až 13.12.2013 ale moje Sophinka se marodila s úplně stejnými mírami jako tvůj Šimonek…3920g a 53cm :)

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček