Jak se žije (s miminem) v Shanghaji

emimino  Vydáno: 03.12.01

Lenka:
Pred casem jsem psala, ze odjizdime do Ciny a ted jsem se konecne dostala k tomu, abych napsala na toto tema takovou malou esej.

Jsme tady pres ctyri mesice a tak si myslim, ze uz snad kapku vim, jak to tu chodi, i kdyz dost lidi stale jeste reaguje na delku meho pobytu s udivem „Teprve?“.

Prileteli jsme zacatkem cervence rovnou do nejvetsich veder. V letadle se tehdy 5,5 mesicni Philip choval vzorne, docela hodne spal, jinak lezel a hral si. Meli tam takove jakoby postylky, kam se tihle prtouskove behem letu ukladaji, visi pred maminkou na stene (ty postylky). Let trval z Frankfurtu neco pres 10 hodin a diky sestihodinovemu casovemu posunu jsme nasledujici asi 3 dny prospali. V Shanghaji zrovna koncilo cervnove obdobi destu, takze jsme ani nepotrebovali holinky, jak mne dopredu varoval muj muz.

Nejdriv par dojmu ze Shanghaje: Od naseho priletu do doby pred asi sesti tydny jsme bydleli v centru v takovem skoro hotelu. Meli jsme pronajaty apartman s veskerym bytovym vybavenim a k tomu jsou poskytovany v podstate hotelove sluzby (uklid, pradelna, cistirna, restaurace, sportovni zarizeni). Vyhodou bylo, ze se v blizkosti dalo vse koupit a zaridit, ale jelikoz nejsem zrovna mestsky clovek, od zacatku jsem kapku tlacila na to, abychom si nasli nejake jine bydleni mimo centrum, kde bude kapku zeleneji a klidneji. Ted jsme se konecne prestehovali do tzv. compoundu. To jsou zde takova sidliste bud bytovych domu nebo vilek obehnana zdi, kde bydli vetsinou jenom cizinci (pred nekolika tydny byl udajne ovsem zrusen zakon umoznujici cizincum bydlet jenom v urcitych lokalitach a domech a tak uz ted vsichni - cizinci i Cinani- mohou bydlet, kde chteji). Na spouste mist uvnitr stoji ochranka a kdyz jde obyvatel okolo, salutuje. Je jich tu tolik, i v noci, az si obcas myslim, jestli vlastne hlidaji na nas, aby se nam nic nestalo, nebo nas hlidaji, aby vedeli, co delame?! Uprostred compoundu je tzv. Club house, tam jsou vsechny mozne sportovni a zabavni vymozenosti jako bazen vnitrni a venkovni, tenisove kurty, squash, posilovna, detska hriste, restaurace, obchod (sice tam skoro nic nemaji, akorat nejake konzervy, a daji se tam odevzdat veci do cistirny, ale dela to dobry dojem). Do takoveho compoundu se da dojet zpravidla jenom autem, nebot byva kapku vzdalen od bezneho mestskeho zivota. Nas je 30 min chuze od nejblizsi stanice metra. Mimochodem metro je tady velmi dobre, ciste a spolehlive, srovnatelne s prazskym. V Pekingu je udajne mnohem horsi. Nejpozdeji v metru vsak cizinec pozna, ze Cinani absolutne neuznavaji system „Nejdriv se vystupuje, pak nastupuje“. Metro zastavi, dvere se otevrou, a ti co chteji nastoupit, se okamzite zacnou hrnout dovnitr. Kdo chce vystoupit, musi se zacit silou prodirat opacnym smerem. To, ze maji na zemi namalovane sipky, ktere naznacuji, ze nastupujici se maji postavit stranou od dveri a pustit vystupujici, zcela ignoruji. Neco jako pustit sednout tehotne, stare apod. tady taky nevedou. Podobne je to se systemem fronty. Pokud nekde cekas a nedychas na zada cloveku stojicimu pred tebou, tak Te predbehnou. Na krizovatce hlidaji plynulost dopravy jeden policajt uprostred a na kazdem rohu pak stoji clovek s praporkem a pistalkou a hlida, aby se chodci nevrhali do vozovky na cervenou. Dari se jim to se stridavymi uspechy. Pamatuji si, jak u nas za komunismu a do velke miry i ted, jak clovek uvidel policistu, snazil se budit nenapadny dojem, jako ze tam neni, nedej boha, ze by se snad dopoustel neceho zakazaneho nebo i jen napadnutelneho. Tady ne. Neexistuje zadny respekt vuci policistum. Oni se ovsem taky nechovaji moc prisne, spis tak dobracky tatkovsky.

Nez jsem jsem jela, snazila jsem se hledat nejake informace o tom, co mne tu vlastne ceka. Nachazela jsem ale naprosto rozporuplne udaje. Az tady jsem pochopila proc. Pravda je totiz naprosto vsechno. Shanghaj je moderni velkomesto zapadniho typu se svym Manhattenem vychodu, s mrakodrapy, luxusnimi hotely, s obchody vsech myslitelnych svetovych znacek, nejnovejsi modou, nejhustsi siti restauraci v Cine, moderni infrastrukturou, slozitym a velmi dobre promyslenym silnicnim systemem, v blizke budoucnosti s nejrychlejsim vlakem sveta (udajne kolem 400 km/h), v mode je tu nosit na snurce na krku malinkaty mobilni telefon, pekne drahy. Jenze pak od toho vseho clovek ujde par metru a ocitne se v cinske ulice, podel niz jsou rady domu od sebe tak ve dvoumetrovych rozestupech, kde je pitna voda jenom na ulici, takze vlasy je treba umyt na ulici, nadobi taky a zrovna tak ocistit zeleninu. A kdyz je ocistena, chrtnou tu vodu kolemjdoucimu malem rovnou pod nohy. Lidi, ktere v takove ulici potkavam, se na mne koukaji jako na Martana. Vetsinou jim chybi zuby nebo je maji aspon zkazene a krive. Obcas potkam ve dne cloveka v pyzamu. Nejdriv jsem si myslela, ze to je snad nejaka alternativa lidoveho kroje, ci co. Ale ne, je to vazne pyzamo. Panove pekne pruhova bavlna nebo flanel. Damy kytickovany krep nebo ruzovy dederon s volanky. Tuhle jsem videla takovy par na motorce uprostred krizovatky.

Kdyz vyrazime s Philipem na prochazku (musim predeslat, ze jsme v centru chodili do parku, kde byli prevazne duchodci z tech zminenych uzkych cinskych ulicek), je pro ne moje modrooke blondate dite neco jako poutova atrakce. Pokud jdeme, tak jenom koukaji. Jak se ale nekde zastavime, utvori se kolem nas hloucek. Cinani maji ve zvyku sahat na deti, nejlepe na rucicky.Problem je, jak jsem vyse popsala, ze nekteri neziji zrovna v nejlepsich hygienickych podminkach a moje dite si porad strka rucicky do pusinky. Prvnich par dni jsem se na ne usmivala a moc jsem si netroufala se branit. Ale clovek se rychle otrka. Brzo jsem zjistila,, ze kdyz se na tvarim rezervovane, resp. ostrizim zrakem pozoruju, jestli se nahodou nepokousi na Filipka sahat, tak si uz moc netroufnou a jenom se koukaji. Takze napriklad z vyhledu na fontanu v parku mam vyhled na hloucek pobavenych Cinanu. Filipovi se zajem az na vyjimky libi a smeje se na ne taky. Oni se snazi vzdycky se mnou komunikovat, ale s mou znalosti asi 5 cinskych slov se moc nepobavime. K jejich anglicke slovni zasobe patri vetsinou maximalne: „hello“, „bye bye“, „boy or girl“?, „how old“? a „where are you from?“ Holka nebo kluk dodnes neumim rict, vek devet mesicu se na prstech ukazuje jinak nez u nas: vztyceny ukazovacek s ohnutym poslednim clankem a ostatni prsty v pest, deset mesicu jsou dva zkrizene ukazovacky. Vubec se cisla na prstech ukazuji uplne jinak. Napriklad jedna neni vztyceny palec jako u nas, nybrz ukazovacek. Na zacatku jsem se dlouho nemohla zbavit neprijemneho pocitu, ze delam velmi neslusne gesto… Pokud se tyka zeme meho puvodu, na Czech Republic vetsinou moc nereagovali, na Germany (odkud je muj muz) to bylo nekdy kapku lepsi, ovsem jedna divenka nereagovala ani na Europe. Na druhou stranu, mladi lide, kteri ke sve praci anglictinu potrebuji, mluvi vetsinou dobre. Nekdy je problem v tom, ze maji dost zvlastni vyslovnost, ze jsem nekdy ani nepoznala, ze na mne mluvi anglicky. Z nekolika zdroju jsem uz ale slysela, ze se ve skole uci hlavne psat a cist a ne moc mluvit, protoze na to nemaji ucitele.

Pokračování

Zatim se loucím, Lenka

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů

Nikdo zatím tento deníček nekomentoval. Buďte první!

 Váš příspěvek