Jak si k nám miminko hledalo cestu

whitehorse  Vydáno: 13.03.16

Druhé miminko si k nám tu cestu hledalo déle, než bych původně čekala. Ale vše má svůj důvod, proč něco trvá tu delší, tu kratší dobu. Je my lidé jsme netrpěliví a chceme všechno hned, aniž bychom věděli, proč to tak je, nebo není.

Po tom, co jsem se rozvedla s tátou dcery, jsem přemýšlela, zda se ke mně a dceři povede najít nového „tátu“. Nějakou dobu sem byla sama, jenže už jsem si nějakou dobu přála zažít znovu ten krásný pocit „být těhotná“.

Nejlepší kamarádka mezitím porodila své druhé dítko a já měla tu možnost pochovat si ho dřív, než jeho babička v době, kdy byl „starý“ sotva 24 hodin. Kamarádka mi po celé roky povídala, že podruhé budeme těhotné spolu a užijeme si rodičák při toulkách s kočárkem ve dvou. Jenže jak, když jsem byla sama? To miminko půjde těžko.

Psal se rok 2009, dcera měla skoro 9 let, kamarádčin druhý syn 3 roky, a nakonec jsme se setkali.

Nesplňoval mé úplně první představy o tom, jak by měl být starý/mladý, zda má/nemá mít děti, ale měla jsem jasno v jedné věci - pokud se mnou chce být, prostě musí souhlasit, že bude svatba i miminko (i když samo, že ne hned po seznámení). Nemá smysl (v mém věku) „ztrácet“ čas, pokud dotyčný muž nemá stejné představy o dalším životě jako já. On už dvě děti měl (a to poměrně velké), byl starší o 9 let, moje Eliška 9 let, takže by miminko byl benjamínek.

Kamarádka v říjnu 2010 porodila třetí miminko - holčičku, a já měla slzy v očích. Tak nám to zase nevyjde, abychom kočárek vozily spolu.

V lednu 2011 jsem nastoupila do nové práce a zároveň jsme se s přítelem dohodli na svatbě v červnu (a to dokonce v kostele) a na konci měsíce se přestali chránit a doufali, že miminko přijde.

Zkoušela jsem od února měřit bazální teplotu, ale nějak mně to nestresovalo. Chtěla jsem poznat své tělo (a to není nikdy na škodu). :-)

Přípravy na svatbu byly trošku stresující, když ještě týden před obřadem nebylo 100% jisté, zda to fakt v kostele půjde, protože mi chyběl křestní list mého exe. (Bez toho by svatba v kostele mě (nepokřtěné) nemohla být, protože pokud by ex nebyl křtěný, tak by sňatek na radnici s exem byl pro církev (i když jsme byli úředně rozvedení) stále platný.) ¨

Když se panu faráři povedlo překonat i toho jejich úředního „šimlíčka“ a sehnal křestní list mého exe (sláva), do svatby chyběly 4 dny. Hurá, svatba bude, i když to bylo fakt o prsa. A tak na začátku června byla svatba. Pohádky tak mnohdy končí, ale já doufala, že ta naše teprve začíná.

Jak by bylo krásné, kdyby to vyšlo a po svatbě bych byla těhotná. Jenže na konci června jsem stále ještě těhotná nebyla (a to jsem měla strach, zda to nebude na svatbě „blbý“ být těhotná, že bych si ji asi neužila - obdobně jako tu první), ale říkala si, že „to“ přijde po svatbě, tak jak to má být - miminko až po svatbě.

Stále mě však občas popíchávalo v levém podbřišku, a tak sem si říkala - to je ovulace, nebo že by to vyšlo…

Když se v červenci přidaly kvasinky a já se vydala k doktorce, tak na mé občasné potíže s popícháváním v podbřišku doktorka odvětila, že to vypadá na chronický slepák a mám si zajít na chirurgii. Jo slepák, vždyť mně bolí hlavně vlevo…

To ví že jo, se budu vláčet po doktorech. „Snažení“ se muselo odložit kvůli kvasinkám, tak mě to mrzelo. Ale stále jsem si říkala, však to bude dobrý. Domluvila jsem se s ní aspoň na hormonálním profilu a výhledově spermiogram pro partnera. Profil dopadl dobře, tak alespoň nějaká pozitivní zpráva.

Na začátku srpna měla být svatební cesta na hory. To bude něco… Jen my dva. Jo, člověk míní a osud mění. Cesta zaplacená (našli jsme si přes slevotéku poukaz), pobyt zarezervovaný. Dva dny před odjezdem manžela chytly záda.

Co teď? Cestu skoro 200 km a x hodin v autě, po skvělé dálnici (ten pojem zní dost nadneseně, když je to spíš tankodrom, nebo aspoň tenkrát byl) na Prostějov odmítl. A vzhledem k tomu, že se to už nedalo odvolat, vyslal mě - hádejte s kým?

S kamarádkou a její tehdy 10měsíční dcerou. No, tak jo. Lepší, než aby to propadlo. Uděláme si na horách dámskou jízdu a já si užiju trošku to její „miminko“. Toulaly jsme se po horách i s kočárkem a bylo nám skvěle.

Návrat ve čtvrtek domů proběhl v pohodě, i když cesta 5 hodin byla únavná. Konečně doma u manžela, kterému už bylo dobře a v pondělí do práce. V úterý v práci to už tak slavné nebylo. Začalo mě bolest v podbřišku a nepřestávalo to. V poledne jsem to už nevydržela a jedním stiskem si „ověřila“, že to fakt vypadá na slepák.

Šéfce jsem řekla, že mi je zle a jdu domů a že pokud druhý den nepřijdu, jsem ve špitále se slepákem. Trošku ji to udivilo, jak jsem na to přišla, ale v pohodě mě domů pustila. Konečně doma. Když mně manžel viděl, v jakém jsem stavu, moc do zpěvu mu nebylo. Zkusili jsme ledovat, ale ani to moc slavně nevypadalo. Sakra, proč?

Tak konečně spolu a zase tohle. To nám fakt chybělo. Přidala se i teplota, naštěstí bez zvracení. Do nemocnice to bylo nedaleko, a když jsme tam dorazili, tak se při příjmu se ani nedivili, co tam dělám bez doporučení, a jako „akutní“ mě vzali na vyšetření přednostně.

Nález pohmatem pozitivní, tak ještě odběry a ultrazvuk - negativní. Hmm, to je tak 50:50 zkonstatoval doktor. Napsal kapky proti bolesti a odeslal domů s tím, že druhý ráno mám dojít, a pokud se to zhorší, návrat okamžitě. Zhoršení se nekonalo, zlepšení ovšem taky ne. :(

Ráno příchod do nemocnice, všechna vyšetření stejná jako předchozí den. Ale i tak následovalo rozhodnutí - operace. A ještě ten den dopoledne. Takže předoperační vyšetření, ještě nějaké odběry, ale neměla jsem s sebou věci, tak jsme se pro ně vrátili.
Při návratu do nemocnice už mě hledali, prý kde jsem tak dlouho?

Že v 11 hodin mě chtěli na operaci. Cože? Už tak brzo? Vždyť neříkali, v kolik. A už se jelo. Slepák to byl, naštěstí nenadělal paseku, protože to bylo pěkně „zapouzdřené“, a proto nic pořádně vidět na sonu a v krvi, kromě té bolesti. Omlouvala jsem se v duchu doktorce na gyndě, že tenkrát měla s tím chronickým slepákem pravdu a jen si říkala, co by se mnou kámoška dělala někde uprostřed lesa, kdyby mě to chytlo tam.

Jenže co když jsem těhotná? Menstruace se měla dostavit druhý den po operaci. Zpozdila se nakonec o dva dny a přišla, až když jsem byla doma. A mě čekala rekonvalescence po operaci. Do práce jsem šla nakonec po 3 týdnech doma. A miminko stále nepřicházelo.

Aby mi fakt nebylo líto, že bylo chviličku klidu, začala mě zlobit záda. Takže od listopadu na rehabilitace. Doktorku zajímalo - nejste těhotná? Já nevím, menstruace má teprve dorazit. Tak pokud nebudete, tak vám ještě něco připíšu, co se v těhotenství dávat nesmí. Těhotná jsem nakonec nebyla, tak mi připsala ještě magnety.

Doma jsem poctivě cvičila a doufala, že to už konečně vyjde. Ráno na Štědrý den, jsem zkusila testík - malá naděje, že by to mohlo vyjít a bylo by to krásné vánoční překvapení. Ale na testu jen 1 čárka a následovaly slzy zklamání.

První těhotenství přišlo nečekaně a na to druhé si musím dost dlouho počkat. Tři dny po Štědrém dnu dorazila menstruace, ale už jsem byla smířená, že to tentokrát nevyšlo.
U doktorky jsem nás s manželem už v listopadu domluvila na genetiku na leden, a výhledově místo opakovaného spermiogramu postkoitální test.

Skoro rok už se snažíme a nejsem přeci jen nejmladší a pro takové mají v centru psáno, že po půl roce neúspěšného snažení se to začíná řešit. Tak aspoň tu genetiku. 3. 1. genetika - pohovor s paní doktorkou a odběry krve. Výsledky za 4-6 týdnů. Čekání bude dlouhé.

Když jsem se tak zamyslela, tak bych měla mít v tom týdnu plodné dny… Mohli bychom zkusit aspoň ten postkoitální test, když spermiogram manžel nechce. Ve čtvrtek ráno jsem si na něj zašla, ještě než sem šla do práce. Asistent mě zavedl do kabinky na odložení s tím, že paní doktorka přijde.

Pak mě volají dovnitř a já zůstávám stát s otevřenou pusou. Kdepak paní doktorka, ale v ordinaci na mě koukal PAN doktor. Měla jsem chuť se sbalit a utéct. Na chlapa jsem fakt připravená (psychicky) nebyla. No bezva, lepší dvojku jsem si nemohla představit. Udělali mi odběr a jaksi zapomněli říct, že si mám na výsledek počkat (nebo jsem je v tom šoku neposlouchala? Ani nevím).

Já se rychle oblékla (poněkud stydlivá, že jsem na ten test přeci jen šla) a spěchala do práce. Pak mi volali, že teda počet by byl ok, ale pohyblivost 0. Cože 0? To snad ne? Bylo mi znovu do pláče. Jak to? No, tak to nám fakt chybělo. Na druhou stranu jiný hlásek říkal - třeba to tak není, trošku vám věř.

O víkendu jsme si udělali krásný víkend, trošku vína nechybělo… Bazálka v pondělí stoupla a tím ukázala, že ovulace už proběhla. Změřila jsem ještě další den „pro jistotu“ a pro potvrzení, že je to tak, a další dny neměřila.

Od krásného víkendu uplynuly necelé 2 týdny a manžel měl mít narozeniny. Bazálka po dvoudenním poklesu 10-11 DPO znovu stoupla nahoru. V pátek ráno, před víkendem, kdy jsem zvažovala, zda alkohol ano nebo ne a taky, když bude mít manžel ty narozeniny, tak jsem si 12 dní od ovulace udělala testík.

V první chvíli nic neukazoval (do cca 1-2 min) a já ho dala do obalu s tím, že se musím rychle vypravit do práce a testík v obalu dala do kabelky. V MHD sem znovu testík vytáhla s tím „co kdyby“ a nevěřícně koukala. Na testu byl dušík… Sice po limitu, ale byl. Celou cestu jsem nevěřícně koukala a říkala si: „Jo, pohyb 0, to teda byl pohyb 0.“ :-D To ani není možný.

V práci jsem na něj občas koukla, zda se mi to přeci jen nezdálo. Manželovi jsem ještě nic neřekla, přeci jen, co když to není „to ono“, co na testu vidím. V sobotu ráno jsem nedočkavá dělala (dokud manžel spal) testík nový. Tentokrát se nekonalo žádné „po limitu“, ale v limitu vykoukl dušík (někdo by možná řekl slabá čárka). To není možný… To fakt není možný…

Radost veliká. A vyšlo to, když ne na Vánoce, tak na narozeniny. Takhle originální dárek fakt ještě nikdy nedostal. :-) Těšila jsem se, až mu odpoledne k narozeninám popřeju. Ale ne s testíkem v ruce. Na tu příležitost jsme měli smluvené něco jiného. Láhev jeho oblíbeného alkoholu. (Ne že by tolik pil, ale toto měl rád a hoodně let to nepil a jindy jsem mu ho dát nemohla, ztratilo by to tu symboliku a já ji měla pečlivě schovanou na tuto příležitost).

Když jsem mu popřála a dostal láhev, koukal, co dostal (skoro ve stylu flaška jako flaška). Pak se podíval lépe na láhev, pak na mě, pak na láhev, nalil si panáka… A došlo mu to… Po roce se nám zadařilo. Nemohl tomu uvěřit obdobně jako já.

Ale jako chlap na to měl jiný názor: „Jsem ti říkal, nesmíš to tak řešit. Jakýpak spermiogram. Vidíš to, že to vyšlo.“

Znovu koukal na láhev, pak na mě… A zkonstatoval, že musíme ven, na vzduch, na procházku. Bylo kolem 6. hodiny večer a teď už my oba věděli, že nás bude o jednoho víc.

To, proč se nedaří, má vždy svůj důvod, o kterém člověk mnohdy ani neví, ani netuší.
A jak se říká, vše má svůj čas, miminko si cestu najde, jen musí mít člověk čistou hlavu - no když už se to začalo řešit i na genetice, tak jsem se zklidnila, a to i přes ten „pohyb 0“, být zdravotně v pořádku - rehabilitace na záda a nějaký ten cvik z Mojžíšové nikdy neuškodí, a taky slepák v těhu by nebyl žádné terno, kdyby se ozval, až bych byla těhotná, tak bylo jen dobře, že už je pryč a těhu nepřišlo dřív.

Snadno se říká nemyslet na to, ale mnohdy to nejde, pokud člověk ví, že roky utíkají. Ale psychika je mocná a stačí se trošku uklidnit a ono to opravdu jde. Proto přeji všem snažilkám, aby nejdéle po roce na tom testíku ty vytoužené // našly a ta nejistota, zda jsou ony i jejich partner v pořádku, trvala jen krátce.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.4 bodů
 Váš příspěvek
 
Lenka 80
Kelišová 6010 příspěvků 13.03.16 07:37

Gratuluji :-)

 
AndyR
Ukecaná baba ;) 2435 příspěvků 1 inzerát 13.03.16 10:06

Gratulace veliká :))

 
Dojcanis
Ukecaná baba ;) 1672 příspěvků 13.03.16 11:48

:kytka: gratuluji :jazyk:

 
MIŠMA 22
Kecalka 275 příspěvků 61 inzerátů 13.03.16 12:47

:palec: :potlesk: gratuluju

 
reinkarnace
Závislačka 3788 příspěvků 6 inzerátů 13.03.16 13:11

Mě připadal deníček takový dětinský..hlavně ze začátku :nevim: samozřemě přeji hodně zdraví

 
Zuzu02
Povídálka 46 příspěvků 13.03.16 13:21

Gratuluji :)

 
olcak70
Povídálka 36 příspěvků 13.03.16 14:52

@reinkarnace me take, jak to hned neni po mem…ale gratulace k prckovi, jinak denicek o nicem a hlavne ne o trpelivosti.

 
whitehorse
Kecalka 264 příspěvků 13.03.16 15:22

@olcak70 ta trpělivost bohužel chybí spoustě snažilek, hlavně těm, které nemají jen 20+ ale poněkud více a rády by stihly ne jen jedno miminko v přijatelném věku ;-)
takže je to i zamyšlení sama nad sebou a nad tím, že není kam spěchat a vše přijde v pravý čas.

 
svycarka
Kelišová 6333 příspěvků 13.03.16 15:38

Gratulace k budoucimu mrnousovi :kytka:

Jen je pro me novinka, ze v kostele oddaji rozvedenou zenu. Myslela jsem, ze to nejde :think:

 
whitehorse
Kecalka 264 příspěvků 13.03.16 15:54

@svycarka mrnous už se narodil. :oops:
Jj, jde. Sice je to trosinku složitější, ale jde. :)
Jen je potřeba, aby první sňatek byl jen civilní (na radnici) a aspoň jeden z partnerů (z toho prvního svazku) byl pokřtěný. Tím pádem takový sňatek není pro církev platný (pokřtěný nesplnil svoji „povinnost“ mít sňatek v kostele) a oba rozvedeni mohou mít nový snatek- i v kostele. je potřeba trošku víc papírů-doklad o křtu toho partnera, který nesplnil svoji „povinnost“.

Příspěvek upraven 13.03.16 v 15:56

 
Misel02
Závislačka 4250 příspěvků 14.03.16 07:19

Moc velká gratulace my se snažíme už 5měsíc a stále nic doufám že už brzy i k nám dojde miminko. K miminku přejeme mnoho zdraví a štastí :)

 
Leni35
Kecalka 264 příspěvků 2 inzeráty 14.03.16 12:04

Ze slepaku bych taky mela bobky, ja jsem to mela naopak, myslela jsem si, ze je to slepak a ono tehotenstvi. Me bolelo na prave strane a vzdycky si pletu, na ktere strane ze to ma byt. Jinak gratuluji :-)

 
Agnesita
Závislačka 2552 příspěvků 15.03.16 04:26

Když odečtu roky bez chlapa a nutnou pauzu kvůli slepáku, vychází mi to na celkem rychlé otěhotnění, žádné velké prodlevy tam nevidím.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele