S ním na vše sama

P.e.t.r.a  Vydáno: 25.08.11

Jak snadné je dělat si vše složité a jak je těžké v tom složitém žít. Už ve svém prvním deníčku jsem psala o lidech, co se nemění a tenhle by mohl být pokračováním a zároveň prozřením, vypovídáním se… Možná.

Je večer, můj synek, moje všechno, už krásně spinká a já doufám, že i přes začínající neštovice, bude spát celou noc. Ale o tom tenhle deníček není. Je mi smutno a ani nevím, proč. Přítel, člověk, se kterým „žiji nežiji“ je pryč, opět pryč. Odešel kamsi (prý na pivko), ani neřekl, kdy se vrátí. Problém je, že ani nevím, jestli mi to vadí. Sice jsem mu zkoušela zavolat, aby viděl, že mám zájem o to, kdy se vrátí, ale telefon hlásí: „Volaný účastník je dočasně nedostupný“ a mně opět dochází, jak je život nefér. Nejde o to pivo, nejde o to, že jde pryč, že jsem vlastně pořád sama. Jde o mnohem víc. Už jsem si zvykla, že nemůžu mít v životě všechno, ale tak nějak mě to mrzí.

Naše situace není zrovna „růžová“. Není to dlouho, co jsme byli oficiálně od sebe, co jsem malému vzala tátu a pak mu ho zase „vrátila“. A vše se opakuje. Visíme nad propastí, spíš já nad ní visím. Ale stále mám ještě sílu se udržet. Bojím se pádu a nejspíš mi nedochází, že po něm může přijít zase vzestup a tak se stále držím.

Připadá život složitý jen mně? Nebo si ho složitý zbytečně dělám? Řekla bych, že se už nemáme rádi, mně je líp samotné, jen s malým. Jemu je lépe mimo domov. Někdy. Ne vždycky, dost často mě přesvědčuje, jak mě miluje, jak se mnou chce být, být s námi, ale… Já už nevěřím. A když nevěřím, je zle. Je to najednou jiný člověk, někdo, koho jsem si tedy určitě nevysnila a „nevybrala“ si jako otce svého syna.

Protože, jak může někdo milovat a zároveň hodně ubližovat, ubližovat pořád dokola. Nejen slovně, nejen urážkami, nejen pohledem a výhružkami? To nejde. Vím, že i mně je dost, ale tohle si prostě nezasloužím. Nezasloužím si být s ním a zároveň na vše sama, zároveň být vězeň, loutka.

Ne nadarmo se říká, že: „zvyk je železná košile“ a tak ani jeden z nás asi nedokáže udělat ten první krok, být ten „zlý a špatný“. Ano, já jsem to už jednou „dokázala“ a proto teď vše tolik, mnohokrát víc zvažuji. Vzít malému tátu? Zvládnout to? Uživit nás? Splácet dluhy? Jsem totiž v poměrně velkých finančních problémech a někdy si říkám, jestli zrovna tohle není důvod, proč spolu zůstáváme. I když… Dost často přichází věta: „Tvoje dluhy jsou Tvoje soutěž“ a já v tu chvíli vím, že takhle tedy ne. Nejsem tu jen na vaření, úklid, postarání se o vše (kromě chození do práce, že…). Nejsem. A mám taky právo žít. A když jsem na vše sama vlastně už teď, mohla bych to zvládnout.

Moc nad tím přemýšlím, víc, než kdy jindy. Ale pořád mám pocit, že jsou v tom všem samá ALE… Možná jsem jen slaboch a možná mám výčitky. Je to zvláštní, když jsem se dočkala nějaké té facky, denního nalití, nadávek, podvodu. Neodešla jsem. Teď, když je to relativně OK, chci to udělat. Chci být volná a zase dýchat. Chci ještě prožít lásku a vědět, že si mě někdo váží. Časem. Nevím, možná jsem jen zbytečně naivní a měla bych uvažovat nad tím, že máme malého, ale… Jeden pro mě moc moudrý člověk mi řekl: „Nedovol nikomu, aby Ti ubližoval, jsi chytrá holka a Tvůj syn to všechno vnímá. Nedovol, aby se jednou choval stejně, aby si myslel, že ubližovat svojí přítelkyni je normální“. To mě donutilo se hodně zamyslet.

Možná se v tom už trochu zamotávám, ale… nejde to. My ani neumíme jen tak žít, jen vedle sebe a žít si každý po svém. Možná chvíli, ale kdyby přišla chvíle, kdy bude u malého a já půjdu, kam se mi zlíbí, zase by to bylo jinak a já bych byla špatná máma. Nejsem dokonalá, ani asi máma na 1, jsem JEN máma. A strašně mě to mrzí. Zároveň mám pocit, že s tím nedokážu nic udělat, že malý je sice moje všechno, ale že by si zasloužil vyrovnanou, veselou, šťastnou mámu. A tou já nejsem. A věřte mi, že není tak snadné jí být. Není snadné prostě sbalit kufry a jít. Není kam, jedině do azylového domu, protože tuším, že po dobrém se prostě nedohodneme.

Můj život je tak prázdný, a zároveň plný až po okraj štěstím, za které jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat, prožít a prožívat stále. Štěstí jménem Štěpánek. Ale já sama jsem prázdná. Vše se vším souvisí a jelikož nejsem šťastná, nejsem taková, jaká bych chtěla být, už dávno nejsem „sluníčko“. Budu zase někdy? Vím, na to si musím odpovědět sama, sama se musím rozhodnout.

Děkuji všem, kteří dočetli až sem, je to zmatený deníček, ale už dlouho přemýšlím, jak svoje pocity ventilovat. Vypsat se mi vždycky moc pomohlo.

Zbyl mi jen můj syn a já nevím, co mám udělat, co je pro něj nejlepší. Neumím se rozhodnout a za to se nesnáším. Bojím se, moc… Ale takhle to nejde, možná ještě chvíli. Jak se dá žít, když není žádná naděje, jak? Netuším. Asi tak, jak žiji já.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
niqita
Nováček 9 příspěvků 25.08.11 07:53

Já v tvé situaci přímo nikdy nebyla, ale moje máma ano. A já jako její dítě si všechno pamatuju co sme prožívali. Ona taky neměla štěstí na sve partnery, můj táta nebyl dokonalej. máma s nim byla nešťastná, nějakou dobu,pár let to s ním nějak koulela ve společné domáctnosti dál. Vím že to bylo kvůli mě a sestře, že chtěla aby sme byly i s tátou(který nás mimochodem měl a má opravdu rád).Ale cítila sem jak je to mezi nima napjaté.To mi byly tehdy 4 roky. Pak se máma sebrala a šly jsme pryč. Sice sme byly bez táty, ale určitě nám je líp, a vím že hlavně mamka byla víc v pohodě. Díky nám-jejím dětem, dodávali sme ji energii zvládnout to..
Myslím že bys to určitě zvládla taky, děti jsou velkej hnací motor ;)

 
klaraja
Kecalka 454 příspěvků 25.08.11 10:05

Taky nemluvím z vlastní zkušenosti, ale myslím, že všechno má svůj čas..teď se to možná zdá jako ironická poznámka, ale každý máme v sobě míru toho, co lze vydržet. Možná jsi blízko hranice a už stačí jen málo a hranice přeteče. Pak už budeš vědět, jestli jít nebo ne. Je dobré, že si stav věci uvědomuješ, nenech to v sobě umřít.. teď jen vyčkej tu chvíli, kdy již budeš vědět, že není jiná cesta…přeju hodně síly :hug:

 
Katrinka
Závislačka 3010 příspěvků 25.08.11 10:10

„Nedovol nikomu, aby Ti ubližoval, jsi chytrá holka a Tvůj syn to všechno vnímá. Nedovol, aby se jednou choval stejně, aby si myslel, že ubližovat svojí přítelkyni je normální“.

Tak přesně toto bych ti taky poradila!

Seber všechny síly, které máš, odraz se ode dna a začněte se synem „nový život“.
Věřím a vím, že se brzy začne blýskat na lepší časy a budeš zase šťastná a třeba brzy i s novým partnerem,který Vás bude milovat :hug: :srdce:

Z celého srdce Vám to se synem přeji!

 
JitkaV02
Povídálka 33 příspěvků 25.08.11 10:40

Ahoj Byla jsem ve stejné situaci, od listopadu 2010 jsme sami, já a děti nyní 7let a 3roky. S manželem jsme byli spolu 11let. Špatné to začalo být od synova narození, žádný společný život, žádná pomoc, hádky, urážky, sprosté nadávky. Dlouho jsem se bála odejít. Co mě nakoplo, abych to udělala: chování syna ke mně - začal se chovat jako tatínek, také nadávky. To mě přimělo odejít, nechtěla jsem aby děti považovali, to jak žijeme, za normálni. Dopadlo to dobře, jsem spokojená. Měla jsem možnost jít do bytu s nájmem 5tis a měla jsem práci na 2dny v týdnu, k tomu do teď rodičák - zvládli jsme to a já se cítím moc dobře. Teď už jsem sehnala pro dcerku školku, tak to půjde líp. Tobě držím palečky a věřím, že dřív nebo později to dokážeš. Také se snažíš-píšeš že pracuješ :-) . Hodně štěstí. A snad nás časem potká i něco ještě lepšího. Jitka

 
mishka2
Ukecaná baba ;) 1762 příspěvků 25.08.11 11:21

Ahoj, byla jsem ve stejné situaci, jen s tím, že byt ve kterém jsme bydleli byl můj. S otcem mého syna jsem byla/nebyla 7 let. Neustále jsme se rozcházeli a scházeli, když byli synovi 3 roky vše se uklidnilo a žili jsme v pohodě. Bohužel (dnes říkám bohudík) jsme zjistili, že spolu nedokážeme dlouhpdobě fungovat. Jemu se rodina zajídala, stejně tak i zodpovědnost a to nejen ta finanční. Hezká slova jsem od něj slyšela jen když se opil, jinak jsem byla jen služka, kuchařka, uklízečka a ve finále i živitel. Trvalo mi dlouho než jsem pochopila, že tohle nesmí být můj život, že takhle jsem si ho nepředstavovala… Milého partnera jsem vyhodila a začala bojovat sama. Měla jsem štěstí. Kamarádka mi domluvila schůzku s bratrem svého známého. Nejdřív se mi vůbec nechtělo, ale nakonec jsem si řekla, že aspoň vypadnu na chvíi z domu a přijdu na jiné myšlenky. Když jsem ho uviděla, věděla jsem že to bude hezký večer. No a abych to zkrátila tak u jednoho večera to neskončilo a za měsíc bude naše dcera slavit 1. narozeniny. Potkala jsem chlapa s kterým si dokážu představit celý svůj život. Nic nám nechybí, děti jsou zdravé, šťastné a my dva taky.

Tím jsem ti jen chtěla říct, že někdy se člověk dostane na dno, ale to je jen příležitost se od něj odrazit a stoupat ke štěstí :srdce:

Příspěvek upraven 25.08.11 v 11:24

 
mamcapavca
Závislačka 4752 příspěvků 25.08.11 16:00

já jsem v podobné situaci nyní.v loni v září jsem začala po rodičáku chodit do práce a začalo to být mezi mnou a mužem na vážkách,pak ale se začátkem nového roku,jsme si řekli,proč nezkusit druhé dítě?nerozváž­nost?moje touha po dalším potomkovi?nebo spíš pocit,aby syn nebyl sám,já vyrůstala sama a nepřála jsme si to stejné pro svého syna..no podařilo se nám téměř na porpvé splodit dítě,nyní čekáme na říjen,kdy se nám má narodit.ze začátku jsem si to vyčítala,přece do těch problému co se nám naskytly nemůžem přivést další dítě,já přišla o práci,chybí peníze,problémy se kupí,láska aspon z mé strany se vytrácela,do toho tchýně se do mě obouvala a obouvá doposud…doklepali jsme to až sem,doklepem to do porodu.co bude dál?nikdo neví,ani já sama.prožíváme jak já tak manžel a dokonce i náš syn krizi,syna bych chtěla vynechat,bohu­žel,nejspíš to vnímá až moc,než bych chtěla.děláme oba chyby,manžel si neuvědomuje,že je dělá.už jsem byla před necelým měsícem nachystaná s jeho věcmi mezi dveřmi.co mě zastavilo?jedna věc…že se mě zastal před jeho matkou…už dlouho přes 3 roky se do mě neustále naváží..ted to vyvrcholilo a on se zastal mě a nebral mě jako tu která si to bere jen osobně a vymýšlí,bral mě jako svou ženu a zastal se mě…nevím,netu­ším,nepochopím proč?ale jeho reakce nám dala šanci..
co tím vším chci říct?poradit nemůžu,jen jsme ti chtěla vlastně říct,že nejsi sama,všude je něco a všude se s tím perou jak umí..za co a jak bojovat?pro naše děti,přece…aby byly lepší než jsme mi :hug: :andel:

 
Munenka
Kecalka 145 příspěvků 25.08.11 16:11

Nevim co poradit, je to smutne, ja bych asi odesla, tohle situace by me dusila. Preji hodne sil..

 
Terez85
Zasloužilá kecalka 755 příspěvků 25.08.11 21:05

Tvůj deníček na mě působí hrozně smutně, depresivně, ponuře… Rychle pryč holka! Tohle nemůžeš dlouho vydržet! :cry: Já vím, lehko se radí, ale věřím, že přes jistě těžké začátky Tě někde ještě čeká kus pořádného štěstí!!!! Zasloužíš si ho!!!! :srdce: dodej si odvahu a jednej! Držím pěsti!!! (nic není tak horké, jak se to uvaří… uvidíš, že se Ti podaří vybudovat pro Štěpánka krásný domov! :kytka: )

 
brumdinka
Neúnavná pisatelka 19538 příspěvků 25.08.11 23:06

Ahoj tvůj deníček na mě působí hodně smutně, ale jen sem ti chtěla napsat, že ani ten azylovej dům není konec světa …mám kamarádku co tam skončila, protože jí a s dcerou vyhodil tehdejší přítel na ulici a ještě o vánocích (to sme se ještě neznali), rodiče měla daleko a tak bydlela nějaký čas v azylovém domě …po pár letech získala od města byt a časem se objevil i konečně ten pravej pořádnej chlap, dnes je štastně vdaná a má krásná dvojčátka :hug:

takže neklesej na mysli, nikdy není v životě tak, aby nemohlo bejt líp :palec:

 
Anonymní  26.08.11 10:35

Co na to říct? Bulím,protože si uvědomuji,že tohle je i můj příběh :cry: . Chvíli mě miluje a chvíli nenávidí. Nejhorší jsou ty urážky,ponižo­vání,vyhazová­ní…A během pár hodin (někdy i minut) je zase jako milius 8-o . Taky zvažuji co dál…Máme malou 5ti měsíční holčičku,bydlíme v jeho bytě na který jsem si vzala velký úvěr,aby jsme ho spravili. Nechci odejít a usnadnit mu to. Navíc bych řekla,že jsou nemocní!!! Po pekle co doma udělá příjde a zase se omlouvá a pořád dokola! I dnes ráno :cry: …už taky nemůžu a taky je mi líp když jsem doma sama s malou a on je v práci!
Musím se pořád usmívat a když ne,tak že ho už nemiluju a jsem protivná atd…Ale on má blbou náladu téměř denně! Když není doma,tak jsem konečně sama sebou a klidná. Jen trnu hrůzou co zase bude až dojde domů - takže nasadit úsměv,i přes tu šílenou únavu,bolest hlavy,… a říkat mu,jak ho miluju :roll:

 
P.e.t.r.a
Ukecaná baba ;) 1791 příspěvků 26.08.11 10:51

Moc všem děkuji za rady, příběhy…

Nečekala jsem, že v době, kdy tento deníček vyjde, bude vše jinak… Když jsem ho psala, ještě jsem v sobě neměla jasno, co přesně udělám. Ale… To, co dělo, co se událo…, sebrala jsem sílu a dnes je konec týdne a já mám podanou žádost do Azylového domu, na ubytovnu, vyřídila jsem si dávky na Hmotné nouzi, podala Návrh na soud a v neposlední řadě ho vyhodila… ( díky tomu, že se mi nezdálo, že by měl malý skutečně neštovice, jsem paní doktorce zavolala a od středy jsme směli ven :lol: ). Nebude to snadná cesta, řekl, že až do soudu od něj neuvidím žádné peníze a nechtěl odejít ( ještě tu má věci ), ale snad to zvládnu. Nejde jen o „tohle“, mám i obrovské finanční potíže a tak to bude vše mnohem, mnohem složitější, ale… Já necouvnu. Tentokrát ne. Nechci popisovat, co vše se dělo, jak mě ponižoval, jak mi ublížil. Ale jsem rozhodnutá a jdu si za svým cílem.
Jsou samozřejmě situace, co mi „hází klacky pod nohy“ - neochota na úřadech, nízké dávky, téměř žádná jistota, že azylový dům vyjde… Ale tentokrát jsem se nenechala nikde odbýt. Už ne. Tak uvidíme, na pár věcí musím ještě počkat a pár ještě dotáhnout do konce, ale „vlak se rozjel“ a já bych jela nejradši někam hodně daleko.

 
mishka2
Ukecaná baba ;) 1762 příspěvků 26.08.11 13:15

Petro, mos ti gratuluji k tvému rozhodnutí odrazit se ode dna :potlesk: :potlesk: :potlesk: Doufám, že už všechno bude jenom lepší, samozřejmě to bude chtít hodně práce a snahy, ale ten klid který za to pro sebe a syna získáš, je k nezaplacení :pankac:

 
Lucy_VM
Ukecaná baba ;) 1686 příspěvků 26.08.11 13:24

:hug: Moc gratuluju k takovému rozhodnutí,seš statečná holka a hlavně perfektní máma,protože si udělala to nejlepší nejen pro sebe ale i pro svého syna!!! :palec: :srdce: :hug: Hlavně to nevzdávej a i když třeba ty začátky nebudou zrovna růžové,mysli na to že to opravdové štěstí na tebe teprve čeká a já věřím brzy potkáš někoho,kdo vás bude milovat a bude jak skvělým přítelem,tak perfektním tátou pro malého Štěpánka…!! :kytka: :hug: DRŽÍM PALCE!!! :huban:

 
Terez85
Zasloužilá kecalka 755 příspěvků 26.08.11 16:15

Super, jsi skvělá!!!! Vydrž! držím palce!!!! Dopadne to dobře!!!!!! A i když bude třeba nejhůř, věř, že se to zlomí a vysvitne sluníčko!!! :palec: :hug:

 
zuzka84
Kelišová 7267 příspěvků 26.08.11 17:11

Taky to prozivam trochu podobne , jen mi prijde , ze neni reseni :-(
Po porodu tretatka to vypadalo , ze se to mezi nami nejak vybere a bude lip, ale po sestinedeli jak kdyz utne a bylo to jeste horsi :-( . Ja uz se bojim cokoliv rict, protoze pro nej je vsechno vycitani nebo komandovani. Na navsteve u jeho rodicu jsem porad jen sama , oni se bavi jinde a dalsi podle me ne normalni veci mezi nama.
Je to strasny, prozila jsem si rozvod rodicu a doufala jsem ze to treba moje deti nepoznaji, ale zatim to tak nevypada :-(

 
zuzka84
Kelišová 7267 příspěvků 26.08.11 17:16

ted teprve docitam , tak Petro drzim palce , at to zvladnete, urcite najdes toho praveho a budes stastna, jen to chce cas, vydrzet … :srdce:

 
Loffda
Extra třída :D 10802 příspěvků 27.08.11 15:59

P.e.t.r.o moc a moc ti držím palce aby ten nový start do života byl s co nejmenšíma problémama. Jsi moc statečná ženská a věř že Štěpánkovi bude s tebou dobře. Jsi báječná máma…už jen proto co všechno už jsi dokázala tím že jsi sebrala oídvahu a pustila se do všeho sama! V tom deníčku byla znát všuje jen prázdnota a pusto, v tvém příspěvku v diskusi je znát úleva a elán do života, jen tak dál :palec:

 
k acka
Kelišová 6918 příspěvků 29.08.11 11:51

Z celého svého srdce Ti moc držím :palec:, aby teď už bylo líp a všechno vyšlo tak jak má a byla jsi konečně šťastná :palec:

Vložit nový komentář