Jak Terezka na svět přišla

olejnice  Vydáno: 03.09.12

Tak moc jsme si tě přáli. Tak moc jsme se na tebe těšili! A teď jsi tady s námi už téměř 3 měsíce a já mám stále před očima ten den, kdy jsem tě prvně uslyšela plakat.

Je čtvrt na osm. Ještě mi ani nezazvonil budík a já tupě zírám do stropu. Hlavou se mi honí spousta myšlenek. Už je to tady! Dnešní den se mi ještě nedávno zdál tak strašně vzdálený! Když jsem tehdy v říjnu objevila dvě čárky na těhotenském testu, myslela jsem, že červen nikdy nepřijde. A přišel. Tolik jsem si přála, abychom příchod našeho miminka na svět mohli prožít s přítelem spolu, aby mohl být u toho, abych viděla jeho reakci, až prvně uvidí naší holčičku. Jenže ta malá princezna v mém bříšku to nám všem zařídila trošku jinak. Ani mé přemlouvání nepomohlo k tomu, aby změnila svou polohu a připravila se tak na spontánní porod. Má holt svoji hlavu a mě proto dnes čeká nástup do jindřichohradecké porodnice k zítřejší plánované sekci.

Naposled mi přítel vyfotil bříško, naposled jsem se postavila na váhu, abych zjistila, že mám krásných 77,1 kg, naposledy jsem prošla celý byt, kytičky jsou zalité, všechno na svém místě a já si se slzami v očích uvědomovala, že až se sem vrátím, už tu nikdy nebudeme sami dva. Kvůli utajení mého nástupu do nemocnice mi přítel odnesl tašku do auta už včera večer, teď jsem si vzala jen malou kabelku na telefony a doklady a mohli jsme vyrazit. Po cestě do Hradce mi ukápla nejedna slzička, stále se mi honilo v hlavě, že tuhle trasu jedu naposledy jako těhotná a proč to musí být takhle.

Zaparkovali jsme u nemocnice za Jednotou, přítel mi vzal tašku a ve tři čtvrtě na 10 už jsem zvonila v porodnici na příjmu. Po cestě mi ještě volala mamka, co děláme, že by potřebovali pomoci pokácet přes poledne nějaké stromy a já nevěděla, co si rychle vymyslet, abych nemusela říkat pravdu, takže jsme zrovna jako v Dačicích. S přítelem jsem se rozloučila v malinkaté místnůstce před porodnicí, samozřejmě jsem měla oči plné slz, přišlo mi to všechno strašně líto, protože takhle jsem si to fakt nepředstavovala. Odcházel s tím, že za našima zajde a zprávu o mém nástupu a zítřejší sekci pustí do světa.

Převlékla jsem se do pyžama, nazula pantofle, utřela slzy, nádech – výdech. Uf! A jde se na to! Sestřičky mi natočily monitor, ukázal už docela pěkné kontrakce, prý aby to nebylo ještě dneska. Během něj mi daly vyplnit spoustu různých dotazníků, taky mi daly přečíst plán sekce a já zaškrtávala a podepisovala. Na jednom z těch papírů byla volba anestezie – zaškrtla jsem lokální, tak jsem byla rozhodnutá už doma. Když už to takhle dopadlo, chci být u narození naší holčičky alespoň takhle. Nedovedu si představit, že bych usnula jako těhotná, vzbudila se bez břicha a sestry mi pak donesly „nějaké dítě“. Doktorka mi ještě zkontrolovala čípek, udělala ultrazvuk a závěr vyšetření byl: „Snad nám do rána vydržíte.“

Jedna ze sestřiček mi pomohla s taškou a dovedla mě nahoru na šestinedělí, kde si mě převzala jiná sestřička a zavedla do pokoje. Tam ležela jedna paní a vedle sebe už měla miminko. Sestřička mi dala tašku k posteli, řekla, ať si vybalím a že pak pro mě zase přijde, aby mi natočili další monitor a odešla. Představila jsem se mojí spolubydlící, zjistila jsem, že se jmenuje Soňa a včera porodila kloučka Dominika. Ze Soni se vyklubala správně ukecaná ženská a mě to čekání díky ní docela utíkalo. Zatímco jí přišla návštěva a ona s nimi trávila chvíli na chodbě, já si vybalovala věci. Chvíli na to, co jsem se „ubytovala“ přišla holčina z Jindřichohra­deckého deníku, že jde fotit miminko, tak jsem jí říkala, že ještě žádné nemám a ona, že tedy až v pondělí.

Před dvanáctou nám sestřičky donesly oběd, já dostala kolínka s bílou omáčkou, ve které plaval hrášek a Soňa, která měla nahlášenou vegetariánskou stravu, tvarohové buchty. Už vím, co příště, až se zase někdy dostanu do nemocnice, zaškrtnu v dotazníku v kolonce „zvláštní strava“. Během dne mě čekaly ještě 3 monitory, pokaždé mi sestřičky hlásily kontrakce a já věděla, že Terezka ze mě cítí tu nervozitu, tak je tam takhle aktivní, ale že do rána určitě počká. K večeři jsem dostala imitaci rajské omáčky, to bylo poslední jídlo a další dostanu až v sobotu.

Pořád jsem čekala, kdy mi někdo oznámí, v kolik hodin to zítra bude, abych se mohla domluvit s přítelem, jenže všichni dělali hrozné tajnosti, že ještě není operační plán a když pro mě pak sestra došla, že je tu anesteziolog, abych se s ním šla domluvit a já uviděla chlapa v civilu s taškou přes rameno, jak je zrovna na odchodu a ráčil se tu zastavit, aby mi oznámil, že tedy dostanu lokálku a nashle ráno, na otázku v kolik hodin to bude mi odpověděl „již brzy“, tak mi z toho bylo akorát smutno. Až jedna sestřička mi řekla, že bych měla jít v sedm na sál, kde mi natočí monitor, vyšetří, zavedou cévku a asi v půl deváté by se šlo na věc. Taky mi řekla, že přítel tu se mnou bude moci být od těch sedmi hodin, do půl deváté budeme spolu, pak při zákroku bude čekat na chodbě a až budou prcka ošetřovat, tak už tam bude moci být s ním. Byla jsem ráda, že to bude alespoň nějak takhle…

Z posledního monitoru jsem šla ve tři čtvrtě na osm, na chodbě zrovna nějaká paní koukala na televizi, tak jsem se jí zeptala, jestli bude koukat na Ordinaci a ona, že jo. Došla jsem na pokoj, zavolala příteli, jak to bude zítra probíhat, domluvili jsme se, že na sedmou přijede a já šla zabít čas k televizi, i když ze seriálu jsem stejně moc neměla. Když Ordinace skončila, šla jsem se vysprchovat a šla zkusit usnout. Soňa mi popřála dobrou noc, ať se na to prý aspoň trochu vyspím a když ona za chvíli usnula, Dominik kňoural a ona začala chrápat, bylo jasný, že toho zřejmě moc nenaspím.

Budila jsem se každou chvíli a trvalo mi dlouho, než jsem zase zabrala. Chvilku před pátou se otevřely dveře a sestřička se soucitným pohledem se mě ptala, jestli můžeme jít. Po dlouhé chodbě jsme došli až na oddělení gynekologie, kde pro mě v malé místnůstce s lehátkem a sprchou byl připraven úžasný zážitek v podobě klystýru. Sestřička mě uklidňovala, ať se nebojím, že té vody dávají fakt malounko a že jinde se dává jednou tolik. Taky mi řekla, že bych to v sobě měla udržet aspoň pět minut a pak si teprve dojít na záchod. No blevajz! Cesta zpátky na pokoj byla šílená! Myslela jsem, že nedojdu. Chodba se mi zdála nekonečná a já se jen modlila, aby na záchodě nikdo neseděl! Po dosednutí na prkýnko jsem doufala, že v 5 ráno vedlejší pokoj ještě spí a ty maminy tam nic neslyší.

Chvilku před sedmou volal přítel, abych mu šla otevřít. Došla jsem si ještě na záchod, rozloučila se se Soňou a šla za ním čekat na chodbu, než pro mě někdo přijde. Sestřička mi přinesla moji kartu a poslala nás dolů na porodnici. Dveře otevřela starší sestra, předala jsem jí kartu a dozvěděla se, že to, co mi bylo včera řečeno, neplatí, že s přítelem se můžu rozloučit v té malé místnůstce, kde jsme byli včera před příjmem a pak ho mám poslat někam na snídani, že může přijít tak v 10 a miminko a mě uvidí, až nás povezou na pokoj. No skvělé! Takže zase všechno špatně! A mně se chce brečet! Tak ještě poslední pusa, za přítelem se zavřely dveře a já se odebrala na porodní sál. Znova výslech, jestli trpím alergií, znovu monitor.

Sestra, co mi před chvílí sebrala i tu poslední naději, že „to bude dobrý!“, mi natočila monitor, převlíkla do andílka a zavedla cévku. Ležela jsem tam jak živá mrtvola s roztrhanýma punčochama, ze kterých mi lezly palce, s pytlíkem u pasu a se slzami v očích. Dělejte si, co chcete, ale hlavně rychle, ať už to mám za sebou! Čekalo se na zřízence, který mě odveze na sál.

Přelezla jsem si na lehátko a teprve teď, když jsme projížděli nemocniční katakomby a zřízenec se mnou zavadil o každý druhý roh, jsem si uvědomila, že moje miminko přijde na svět ve stejných prostorách, kde jsem před sedmi lety o jedno mrně přišla. Chytla jsem si bříško a hladila bouli, ve které jsem tušila hlavičku. Trasa k operačnímu sálu mi začala nahánět hrůzu a mě se chtělo křičet, že tohle všechno je úplně špatně. Vzpomněla jsem si na články z internetu o přítomnosti otce u porodu, o trávení první doby porodní v relaxační vaně, o stříhání šňůry, o tom, jak je pro miminko důležité hned ho položit mamince na bříško, nechat ho přisát, na fotky „krásných“ porodních sálů.

Zastavili jsme u dveří s nápisem „Operační sál č. 3“. Zevnitř vyváželi nějakou paní. Zajeli se mnou k pásu, který mě převezl na jiné lehátko. Najednou kolem mě byla spousta sestřiček, ptaly se, jestli vím, co to bude a jak se cítím. Napíchly mi kanylu a mezitím se mi přišel představit mlaďoučký anesteziolog, takový sympaťák, trošku mi vysvětlil, jak to bude probíhat a chtěl, abych si lehla na bok a ohnula záda. Natřel mi je celá dezinfekcí a potom mezi obratle píchnul uspávačku. Nepodařilo se mu ji napíchnout správně, ani na druhý pokus, proto jsem si musela sednout, hodně se ohnout a teprve teď se jehla zapíchla, kam měla. I kdyby mě píchal desetkrát, byla jsem ráda, že se to povedlo a já nebudu muset mít celkovou anestezii. Ležela jsem na lehátku a sledovala, jak sestřičky uklízí operační sál. Teď už jsou to jen vteřiny, za chvilku už bude naše holčička na světě!

Zavezli mě dovnitř, kapačkou mi začali pouštět výživu, na prst nasadili kolíček na detekci srdíčka, na druhou ruku nasadili rukáv, před obličej natáhli zelenou plentu a já jen sledovala, kolik lidí se kolem mě míhá. Operaci vedly dvě doktorky, každá mi seděla z jedné strany břicha. Anesteziolog se mě každou chvíli ptal, jestli mi není špatně a hlásil, že doktoři už operují. Cítila jsem strašné tlaky a měla pocit, že mě snad řežou zaživa! Připadalo mi, že jsem rozříznutá od pipky až někam k hrudníku. Ten doktor, co se za mnou včera stavoval, mi sliboval, že se budou snažit, aby operace byla bezbolestná. HAHAHA!

Koukala jsem do toho zeleného hadru a měla pocit, že za ním se mi snaží roztáhnout díru v břiše na všechny světové strany! Jedna z doktorek mi silou zatlačila na břicho těsně pod žebry, bylo slyšet jakoby lupnutí a chvilku na to dětský pláč. Naše holčička je tady! Je na světě! Vyhrkly mi slzy a přes všechnu tu bolest jsem byla šíleně šťastná! Brekot se na chvíli vzdálil a já zpovzdálí slyšela „Jé, ta je krásná!“ Sestřičky malou zabalily a ten mladý doktor mi jí přinesl ukázat. Dal mi jí k obličeji a já jí tak mohla říct aspoň „Ahoj, ty naše holčičko!“ Všichni mi hned začali gratulovat, říkali, že je malá opravdu nádherná a ptali se, jak se bude jmenovat.

Terezka se narodila 8. června 2012 v 9:10 hod. Měřila 48 cm a vážila 3000 g.

Sestřičky mi ji hned zase odnesly a já ležela ještě nějakou dobu na sále, než mě zašili. Pojem o čase jsem tam opravdu neměla, ale přítel mi pak říkal, že to trvalo přes hodinu, co přivezli Terezku a než uviděl mě.

Doktorka, co mi seděla po pravé straně, se nahnula, aby na mě viděla, a řekla, že je hotovo, že nebyly žádné komplikace ani u mě ani u miminka a že je všechno v pořádku. Poděkovala jsem jí a zeptala se, jestli mi udělali rovnou i liposukci, tak se smála a že by prý neměli co odsát. Sestřičky sundaly plentu, vytíraly podlahu a strkaly do pytlů zakrvácené hadry. Na jatkách jsem nikdy nebyla, ale mám dojem, že to tam může vypadat dost podobně. V předsálí už na mě čekal jiný zřízenec, který mě odveze na pokoj.

Cesta zpátky byla daleko lepší! Pán, asi kolem padesátky, mi vyprávěl o svých dětech a jel daleko opatrněji než ten předchozí. Poté, co jsme se dostali zpátky do porodnice, se k nám připojila jedna sestřička, která s námi vyjela výtahem na oddělení šestinedělí. Když se pak otevřely prosklené dveře a já na chodbě uviděla stát našeho novopečeného taťku, slzné kanálky opět povolily. Sklonil se ke mně, dal mi pusu a řekl: „Miláčku, ta je tak krásná! Děkuji, děkuji.“

Zřízenec mě zavezl do pokoje a já jen slyšela sestřičku, jak mu říká, aby chvíli počkal, než mě přendají na postel a že za mnou bude ještě moct.

Moje bezvládné tělo musel přendat zřízenec a dvě sestřičky. Je zvláštní vidět, jak mi házejí s nohama a necítit je. Dostala jsem kapačku na bolest, přikryli mě peřinou a přítele pustili za mnou. Ten mi vyprávěl, kolik mms a sms rozeslal, kdo všechno a co mu odepisovali. Chvilku se mnou zůstal, a pak odešel, že mě nechá odpočívat a přijde zítra.

Po dvanácté hodině mi poprvé donesli Terezku na kojení a já si ji konečně mohla pořádně prohlédnout. Měla ještě zalepené vlásky, koukala na mě krásně modrýma očima, držela jsem ji za ručičku a přála si, aby už mohla být pořád se mnou.

Teprve kolem půl třetí jsem začala cítit prsty na nohou a postupně se cit vracel do celých nohou. Sestry mi běhaly měnit infuze na tlumení bolesti, dostala jsem taky injekci na zavinutí dělohy a kolem páté mi sestřička strčila pod zadek mísu, aby mi omyla spodek. Komentovala jsem to tak, že něco podobného jsem čekala až tak v osmdesáti a Soňa z toho měla děsnou srandu. Po zbytek dne mi pak ochotně podávala hrnek s čajem, oblékala ponožky a já byla ráda, že jsem narazila na tak super ženskou.

Rozeslala jsem ještě pár smsek a snažila se usnout. S přítelem jsem si večer ještě volala, byli s rodiči a švagrovcemi u našich a začerstva připíjeli Terezce na zdraví. S hlavou plnou myšlenek, že teď už bude všechno jinak, jsem usnula. Zítra mě čeká další náročný den.

Sestřička přišla ráno před pátou. Ptala se, jestli už zvládnu vstát a já jsem jí říkala, že když mi do cíle postaví ten růžový vozík, co mi sem dávají, tak dojdu kamkoli. Sundala mi lepení ze stehů a pomohla mi se posadit. Tak strašně už jsem chtěla začít chodit, abych si mohla dojít sama na záchod a nemusela mít tu pitomou cévku! Dobelhala jsem se do sprchy, kdo by tušil, že těch pár metrů bude tak moc náročných! Sprcha byla děsně příjemná, cítila jsem se pak mnohem líp! Sestřička mi pomohla zpátky do postele a já se těšila, až mi zase přivezou moji holčičku.

Terezku mi dali na kojení před sedmou. Říkala jsem jí, že tatínek má dnes narozeniny, ale že včera tak slavil její narození, že vůbec nevím, jestli za námi bude moci přijet, abychom mu popřály. Chvíli cumlala, a pak mi spokojeně usnula v náručí. Před devátou přišla vizita, prý je všechno v pořádku a slíbili, že mi ještě dopoledne přijde některá ze sester vyndat cévku. Byla jsem ráda, že jsem se jí zbavila, i když dostat se na záchod byl vždycky nadlidský úkol, ale donutilo mě to chodit. Ani samotné „vykonání potřeby“ nebyla zrovna hračka…

Odpoledne přijel náš taťka a na chvilku i naši. Seděli jsme na chodbě, tak si Terezku pochovali, a když odešli, přesunuli jsme se s přítelem na pokoj, abych si mohla lehnout. Vyprávěl mi, kolik toho včera vypili a já nechápala, že byl vůbec schopen přijet, i když cestu do Hradce řídil jeho táta, který jel na sraz ze školy.

Večer jsem šla ještě jednou do sprchy, tentokrát už jsem zvládla všechno sama, už jsem ani nemusela jít tak ohnutá. Terezku mi sestřička donesla ještě po jedenácté, pila z obou prsou a pořád si mě prohlížela.

Na neděli jsem spala celou noc, probudila mě až sestřička s teploměrem a na měření tlaku. V závěsu za ní mi dětská sestra vezla Terezku. Cítila jsem, že je mi o moc líp, tak jsem si ji už nechala u sebe. Před osmou hodinou nám dovedli novou spolubydlící. Paní nás sotva pozdravila, vybalila si věci a lehla do postele. Odhadovala jsem, že čeká na císaře a podle špičatého pupíku typovala kloučka, proto mě dost překvapilo, když jí asi za půl hodiny přivezli holčičku. Nechápala jsem, břicho měla fakt pořádné!

Soňu s Dominikem kvůli jeho žloutence přeložili na dětské oddělení a já přišla o spřízněnou duši.

Po obědě mi sestřička přišla ukázat koupání a já jsem věděla, že teď už je to všechno jenom na mně.

Odpoledne za námi přijel náš tatínek, který je tu každý den, a během jeho návštěvy se u nás vystřídali ještě jeho rodiče a můj brácha s přítelkyní. Taky mi přibyla další spolubydlící, která teď obývá Soni postel, další čekatelka na císaře. V pokoji začalo být „dusno“ a já si šla zažádat o nadstandard. Bylo mi řečeno, že by se zítra měl jeden uvolnit, tak si mě napsali a že mi dají vědět.

Na noc jsem Terezku odvezla sestřičkám, že se naposledy ještě vyspím. Že to byl špatný nápad, jsem zjistila hned, jak jsem se vracela chodbou sama, bylo mi po ní okamžitě strašně smutno.

Hned ráno s měřením teploty a tlaku přišla dobrá zpráva – pokoj bude volný do 12 hodin. Byla jsem šťastná, že si to (a hlavně sebe navzájem) teprve teď začneme s Terezkou pořádně užívat. Před osmou hodinou odvezli holčinu z vedlejší postele na císaře, tak jsem jí popřála hodně štěstí, ale zároveň mi ji bylo líto, že dneska bude totálně neschopná a fiflena z postele naproti jí asi moc pomáhat nebude.

Dopoledne si Terezku odvezli na odběr z patičky, když jí vraceli, spinkala, sestřička říkala, že o píchanci vůbec nevěděla. Během oběda se tu pak zastavily holky z práce. Přinesly mi hroznové víno, pokochaly se Terezkou a zase běžely.

Trošku mě začíná znervózňovat to věčné vážení před kojením a po kojení. Terezka se probudí, tak ji jedu zvážit, že jí nakrmím a než se pak přisaje, tak znova usne.

Po obědě přišla sestřička, že pokoj je volný a můžu se stěhovat. Pomohla mi s taškou a ukázala, kde teď budu do středy, než nás pustí domů, bydlet. No pokojíček krásný! Mám ho jen pro sebe, svoji koupelnu, svůj přebalovák, lednici, televizi, balkon, ze kterého vidím až k nemocniční bráně a můžu tak vyhlížet návštěvy. Přes koupelnu je pokoj průchozí do dalšího nadstandardu, ale tam teď nikdo není, tak mám to království jen pro sebe. No sláva! Tady se konečně budu moci nadechnout.

Přestěhovala jsem všechny věci, rozloučila se s holčinou, co ji po císaři vrátili na pokoj, popřála jí, ať je brzy fit a šla se zabydlet do svého. Přišla za mnou na návštěvu sestřenice Lucka a akorát, když mě sestřičky volali na kontrolu kyčlí, dorazil taky přítel. Nahnat všechny ty brečící uzlíčky do jedné místnosti, to je taky nápad! Doktora jsem sotva slyšela, ale pochopila jsem, že mám dávat široké balení a na kontrolu máme přijít v měsíci. Sestřička mi ukázala, jak plínky balit a já tušila, že tohle bude o nervy!

Přítel stál na chodbě a Lucka čekala v pokoji. Teď už se mnou můžou návštěvy být až tam, na pokoje mimo nadstandardy návštěvy nesmí kvůli soukromí ostatních maminek. Během jejich pobytu přišla holčina z Deníku vyfotit Terezku. Byli se mnou do pěti, než je vystřídala moje mamka.

Když odešla i mamka, došla jsem se vysprchovat, lehla do postele, pustila si televizi a užívala ten klid. Ta pětistovka za noc za to opravdu stojí!!!

Hned ráno mi začaly chodit první gratulační smsky – dnes mám narozeniny! A s návštěvami se roztrhl pytel – dopoledne švagrová, během oběda se na chvíli zastavila moje šéfová, odpoledne pak přítel a naši. Dokonce jsem dnes dostala první celkem poživatelný oběd – kulajdu a sladké knedlíky. Taky jsem se sestřičky hned ptala, jestli v kuchyni ví, že mám narozeniny, že mi konečně poslali něco, co se dá jíst. Po obědě jsme ještě absolvovali poslední vyšetření - sono ledvin, ty má Terezka v pořádku, já jsem na sonu dělohy taky dopadla dobře, zavinuje se, jak má, takže teď už opravdu jen to papání.

Narozeninová nálada mě přešla záhy, když se mi neuvěřitelně nalila prsa. Doteď Terezka nepřibírala, potřebovali jsme ukázat, že jíme, aby nás zítra pustili domů a teď, když už se konečně mlíko začalo tvořit, tak zase v takový míře, že ona ho nestačí spotřebovávat. Odpoledne už jsem měla prsa jako dva kameny a malá už se ani nepřisála. Byla jsem zoufalá, začala jsem se smiřovat s tím, že si tu pobyt minimálně o další den prodloužíme a narozeniny probrečela. Přítel choval Terezku a já ve sprše nahřívala prsa, abych mohla začít odsávat! Byl to boj! Ruční odsávačky naprosto k ničemu, až když mi půjčili elektrickou, odsála jsem 120 ml a prsa konečně změkly tak, že je Terezka byla schopná chytnout. Odsávala jsem ještě jednou před spaním, pak ve 2 ráno, když jsem se vzbudila na záchod a hned zase po probuzení. Vůbec jsem se nevyspala, ale za to to stálo. Terezka už prso chytne pěkně sama a nemusí tak dostávat odstříkané mléko z lahvičky. Teď už jen počkat, co řekne vizita a třeba nás přece jen propustí.

Vizita na mě dopadla dobře, doktorka mi oznámila, že já bych mohla jít domů, tak teď ještě počkat, co řekne dětská. Přišla před devátou, Terezku zvážili, zjistili, že už nějaké to deko nabrala. Když jsem si jí vážila včera sama, měla 2690 gramů a dnes má 2740 gramů! Paní doktorka uznala, že je všechno v pořádku a není potřeba nás tu dál držet! Hurá! Terezce ještě změřili obvod hlavičky, máme prý počkat na vypsání zdravotního průkazu a pak můžeme domů! Lepší zprávu jsem už nemohla dostat! Volala jsem příteli a naše propuštění mu oznámila slovy: „Tak je to špatný…“ „Nepustí vás?“ „Ne, dneska už se nevyspíš, koukej pro nás přijet!“ Pronesl něco v tom smyslu, že jsem potvora, ať mu to nedělám, že doma ještě vysaje a hned jede.

Začala jsem si balit věci, konečně sundala noční košili, převlíkla se, sestřičce podepsala papíry kvůli placení, Terezku jsem přebalila a oblékla do „civilu“ a čekala, až si pro nás tatínek přijede. Přišel s autosedačkou v ruce, já ještě balila poslední věci do tašky. Nějak se mi to tam nemohlo vejít, přišlo mi, že mám víc věcí, než když jsem přišla. Přítel zatím došel na vrátnici zaplatit můj pobyt a pak se vrátil pro nás. Tašku přes rameno, Terezku v autosedačce do ruky a šlo se. Zastavili jsme se ještě na dětském oddělení, kde jsme si na půl roku zapůjčili monitor dechu, pak už jsme sedli do auta a jeli domů!

Když jsem naposledy absolvovala cestu do Hradce, myslela jsem, že den, kdy ji pojedu opačně, snad nikdy nepřijde! Zdálo se to neskutečně daleko! Vracíme se domů jako rodina a já si moc přeji, ať je ten drobeček, co vedle mě v autosedačce spokojeně spinká, s námi šťastný.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
Lucie46  03.09.12 08:09

:potlesk: krasny denicek… preji mnoho stesti s Terezkou :)

 
vanuatu
Kecalka 443 příspěvků 03.09.12 09:12

Hodně štěstíčka a zdravíčka :kytka:
A s tím císařem…já jsem také cítila každý řez a mohla jsem hýbat nohama 8o, dost mě to bolelo, tak mě asi po pěti minutách uspali a probudila jsem se při šití. Ostatní mi pak říkali, že bych neměla nic cítit. Nenapíchli tě také nějak špatně??Jsi statečná, žes to vydržela :hug: Já jsem se na sále svíjela jak hádě a zatínala zuby bolestí, že mě druhý den hrozně bolela čelist.

 
Slečna Ferka
Echt Kelišová 8252 příspěvků 03.09.12 09:34

Teda moc jsem nepochopila, proč muselo dojít na císaře - když mimino nechce ven, tak se porod vyvolává, ne? Zvlášť, když o něj autorka tak stála…

No každopádně jsem ráda, že to dobře dopadlo a jste obě zdravé a i kojení vám jde :) Tak ať se daří i dál :)

 
Malinie
Ukecaná baba ;) 2056 příspěvků 03.09.12 09:39

Moc hezky napsaný deníček, tak ať je Terezka šťastná a zdravá :hug: a rodiče samozřejmě takéé :kytka:

 
tonj  03.09.12 10:33

Koukám jak blázen, proč klystýr? Já taky rodila CS a takhle mě nikdo netrápil, natož abych něco cítila 8o. Tak hlavně, že je vše v pořádku a jste spokojená rodinka. @karolina_a_be­tuska Holčička byla koncem pánevním.

 
olejnice
Závislačka 4966 příspěvků 3 inzeráty 03.09.12 10:50

Děkuju všem za pochvaly.

vanuatu, nevím, jestli to bylo špatně napíchnuté, každopádně já už si o nic dalšího říkat nechtěla právě proto, aby mě třeba neuspali uplně, z toho jsem měla největší strach.

karolina a bet, už ti tady bylo odpovězeno, ale ještě potvrzuji, Terezka byla koncem pánevním, proto plánovaný císař.

tonj, mě byl klystýr zdůvodněn tak, že kdyby se mi chtělo na velkou ten den po, mohl by to být problém, když jsem měla i cévku a nemohla ani na malou. :nevim:

 
M876116
Ukecaná baba ;) 1425 příspěvků 30 inzerátů 03.09.12 11:28

No to je nádherný deníček! :potlesk: Opravdu moc hezky popsané! Skoro upákla slzička dojetím. Ať se malé pěkně daří. :kytka:

 
nicky88
Závislačka 3506 příspěvků 03.09.12 11:46

Olejko kráásný! Četla jsem znovu :twisted: Ta bolest byla fakt strašná! Mě při šití tekly slzy :poblion:

 
Mar__tanka1983
Neúnavná pisatelka 16464 příspěvků 03.09.12 11:55

Krásný deníček, dojímavý, chjo, a to sem si myslela, že mě tyhle dojáky po šestinedělí opustí :lol: a stejně mi šly slzy do očí :palec:

 
miru81
Neúnavná pisatelka 18584 příspěvků 03.09.12 12:03

Olejko nááádherně napsané, člověk to prožívá s tebou :hug:
Hooodně moc štěstí Vám všem :kytka: :hug: :srdce:

 
FreeLady12
Nadpozemská drbna 25994 příspěvků 03.09.12 12:04

Tak jsem si zaslzela… :)
Krásný deníček, přeji mnoho zdraví a životní pohody! :palec:

 
Skylla  03.09.12 13:12

Krásnej deníček, ze začátku lehce depresivní (tak na mě působil tvůj smutek ze sekce),ale pak nádhernej!! Terezka je krásná princezna, přejeme vám s Lucinkou (ještě v bříšku) hodně zdravíčka a pohodičky :* :srdce:

 
VěrkaB
Kecalka 134 příspěvků 03.09.12 14:10

Především velká gratulace a hodně zdravíčka :potlesk: taky jsem rodila v jindřichohradecké nemocnici, akutní sekcí. moc pěkný deníček :)

 
eseta
Neúnavná pisatelka 16883 příspěvků 03.09.12 14:26

Olejko, moc hezký! :potlesk:

 
mamule
Kelišová 6682 příspěvků 03.09.12 16:25

Vážně moc krásný deníček :potlesk: :potlesk: Terezce hodně zdravíčka a štěstíčka ale to celé vaší rodince :kytka: :kytka: :kytka:

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 03.09.12 18:32

Děkuji za deníček, četla jsem jedním dechem. Já trubka jsem chtěla u císaře celkovou anestezii ale po tvém deníčku jsem rozhodnutá, jít další porod na epidurál :-)
Hodně štěstí, zdraví a lásky vaší rodince :hug:

 
klara123
Ukecaná baba ;) 1505 příspěvků 03.09.12 18:45

Krásný porodní deníček, jsem ráda, že jsem ho dočetla až do konce :kytka: Terezce přeji hooodně moc zdravíčka a štěstíčka do života :srdce:

 
olejnice
Závislačka 4966 příspěvků 3 inzeráty 03.09.12 19:19

Miš, abys mi to pak ale nevyčetla. :) Já nechtěla celkovou, však jsem psala proč. Jsem ráda, že jsem se tak rozhodla, i když „prospat to“ je daleko jednodušší, ale o to tu přece vůbec nejde, že jo? ;)

Příspěvek upraven 03.09.12 v 19:19

 
olejnice
Závislačka 4966 příspěvků 3 inzeráty 03.09.12 19:22

Skyll, já byla hodně zklamaná, že to bylo takhle. :nevim: Ano, nejdůležitější je zdraví miminka, ale prostě tohle není porod. Doufám, že druhý prtě budu moct rodit normálně, abych si to prožila a i měla srovnání.

 
olejnice
Závislačka 4966 příspěvků 3 inzeráty 03.09.12 19:22

Všem moc děkuju za pochvaly a za přání. :hug:

 
Mates86
Povídálka 11 příspěvků 03.09.12 21:55

Ahojky, moc krásně napsanej deníček :D ale proč píši :12.06.2012 jsem v Hradci taky rodila a schodou okolností jsem byla i asi tvojí sousedkou na nadstandartu :lol:

 
Lucienkaaa
Závislačka 3105 příspěvků 04.09.12 09:21

No jo, jindřichohradecká nemocnice a cesta na sál „uličkou hrůzy“. To je nezapomenutelné pro každého :lol: A zřízenec, co tě málem vyklopí, to znám taky :pocitac: Jinak přeju všechno krásné celé tvojí rodince :kytka:

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 04.09.12 10:23

@olejnice já si vyčítala už jen to že jsem dceru viděla snad až jako poslední, takže to rozhodně vyzkouším :-)

 
olejnice
Závislačka 4966 příspěvků 3 inzeráty 04.09.12 10:41

Mates, máš chlapečka? Já si vybavuju nějakou holčinu s chlapečkem, občas jsem ho slyšela plakat. :)

 
olejnice
Závislačka 4966 příspěvků 3 inzeráty 04.09.12 10:44

Luci, tam ty katakomby jsou vážně šílený! Mi to připomínalo hororovou scénu, že už se odtud nikdy nevrátím. :)

 
olejnice
Závislačka 4966 příspěvků 3 inzeráty 04.09.12 10:46

Miš, tak přeju hodně štěstí! Já jestli druhý nebudu moct zase rodit normálně, tak to udělám uplně stejně, zase si nechám jen lokálku.

 
Skylla  04.09.12 13:39

Já ti rozumím, sice jsem ještě nerodila, ale už se strašně moc těším na porod. A vysnila jsem si, že bych ho chtěla co nejvíc přirozeně, samozřejmě pokud to bude možné a neohrozím tím miminko. A taky si myslím, že tohle porod určitě je i když jiný, taky jsi si u něj dost zkusila :kytka:

 
olejnice
Závislačka 4966 příspěvků 3 inzeráty 04.09.12 14:00

Skyll, porod je porod a sekce je operace, při který ti vyndají mimino z dělohy. ;) Tak držím palce, ať vše proběhne v pořádku, nevím, kolik to zbývá do porodu, ale držím palce, ať ti to vyjde, jak si přeješ.

 
Mates86
Povídálka 11 příspěvků 04.09.12 22:33
olejnice

Ahoj, jo mám klučíka, tak to jsme byli my, ale plakal jem malinko, ne??? :D

 
olejnice
Závislačka 4966 příspěvků 3 inzeráty 05.09.12 09:28

No jasně! ;) Však ty si Terku taky musela slyšet. :D

 
Maneli
Závislačka 3941 příspěvků 06.09.12 00:13

Krásnej deníček, přeju vám oběma hlavně zdraví a štěstí.

 
milena13
Závislačka 4133 příspěvků 12.09.12 09:48

Moc krásný deníček. přeji hodně štěstí s Terezkou

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Inzeráty uživatele