Jak to celé začalo IV.

MaminkaMartinka  Vydáno: 25.06.13

V tomto deníčku bych se s vámi chtěla podělit o narození mého chlapečka. Mého milovaného chlapečka, kterému z celého srdce děkuji za jeho lásku, kdy mi několikrát denně říká: Maminko, mám tě moc lád. Děkuji.


3 komentářů

S Honzou jsme se těšily na narození mého chlapečka - Karlíčka. Spíše bych měla napsat našeho, protože se mnou chodil na vyšetření, v mobilu měl jako tapetu fotku z ultrazvuku, plánoval účast u porodu, hladil mi bříško a byl mi skutečnou oporou. Oporou, kterou jsem z celého srdce uvítala. Jednoho dne, kdy už se blížil porod, jsem si v hlavě promítala babičku, když řekla, že se jí líbí jméno Mikuláš. Jenže Karla jsem chtěla 100%, jelikož pan učitel byl a je pro mne spíše členem rodiny než někým cizím. Chvíli jsem přemýšlela a nakonec se rozhodla - Karel Mikuláš. Blížil se datum porodu. Datum porodu byl 27.10.2009. Chodila jsem na prohlídky a pořád to nevypadalo na porod. 29.10. mi doktor řekl, že mám přijít 2.11. i s věcmi a nejspíš tam už zůstanu. Nebyla jsem nadšená, protože 2.11. by měla maminka narozeniny - 45 let a já měla v plánu jí jet dát na hřbitov kytičku. Nakonec jsem si řekla, že tam teda pojedeme 1.11. a tím si to pro sebe vynahradím.

31.10. jsme byli na procházce, cítila jsem příšerné bolesti, vůbec jsem nebyla schopná chodit. Po chvilce jsem řekla, že si chci ještě zajít do restaurace na oběd. :-) Já totiž myslela, že porod nepřežiju vzhledem k tomu, že během 3 let mi umřela celá má rodina, jsem nečekala, že já dostanu možnost žít.

Večer jsem nemohla usnout, Honza mě držel za ruku a oba jsme věděli, že to nejsou poslíčci. Celou noc jsem byla vzhůru, bolestí jsem se nemohla ani nadechnout. Ráno 1.11. jsem volala do porodnice a tam mi řekli, že když stejně přenáším, abych se jim přijela ukázat. Vzali jsme tašku a Honza chtěl zavolat taxíka, jenže já (turistka jako blázen) :-) prohlásila, že se jde do nemocnice pěšky. :-) Bylo to sice do kopce, ale po hodině a půl jsme tam došli. :-) Dali nám nadstandart a my s Honzou byli na pokoji. Bylo to hrozné, takovou bolest jsem snad v životě nezažila.

Opět jsem v noci nespala. Nad ránem (okolo 5. hodiny) jsem šla za sestrou a ta řekla, že bude třeba natočit monitor, abych si zašla na pokoj pro věci do boxu, že to vidí na porod. Honza spal, já si v tichosti do taštičky všechno sbalila a během toho si uvědomila, že je 2.11. Den, kdy by měla maminka narozeniny. V tentýž den já měla porodit vytouženého syna naší generace. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je maminka se mnou a tu lásku, kterou mi nedala, když žila, mi dá přes mého syna. Usmála jsem se, podívala nahoru a poděkovala. Poděkovala jí za život, který mi dala, za možnost poznat tak báječné prarodiče a přivést na svět své miminko. Odešla jsem a po monitoru následovalo vyšetření a přípravna. Klystýru jsem se sice bála, ale přežila jsem ho docela v pohodě.

Přišla jsem na box a tam už byl Honza. No musel na nás být pohled. :-D Já dvacetiletá (18 dní před 21. narozeninami), vytřeštěná, on 24letý, snad ještě vytřeštěnější kluk. :-) Oba jsme se moc těšili na Karlíčka. Doktorka mi napíchla vodu v půl sedmé a okolo deváté začaly příšerné bolesti. Hrůza, děs.

V půl jedenácté přišel doktor, který při pohledu na mě prohlásil: „Maminko, vy už nemůžete. Pomůžeme vám a už to budete mít za sebou.“ Honza byl u mé hlavy, držel mě za ruce, jedna sestra mi doslova skočila na břicho, já dvakrát zatlačila a bylo po všem. V 10:45 se narodil Karel Mikuláš. V životě nezapomenu na ten nádherný pocit, to štěstí, které jsem v tu chvíli ucítila. Jakmile mi ho přinesli, Honza se na něho podíval a řekl: „Ten je krásnej.“ Nikdy na tu větu nezapomenu, přitom to vůbec nebyl jeho syn.

Přiznám, že šití bolelo, ale vydržet se to dalo. Byla jsem tak nevyspaná a unavená, že jsem snad tu bolest ani necítila. :-) Malý měřil 53 cm a vážil 4,15 kg (já měřila 51 cm a vážila 4,20 kg). V porodnici jsme strávili 8 dní, Honza tam byl s námi na pokoji a moc mi pomáhal. Po propuštění ještě nastaly komplikace, tak jsem v den narozenin musela na revizi.

Po třech měsících po porodu jsme si řekli, že se vezmeme (malý měl Honzovo příjmení), tak jsem byla ráda, že budu patřit do rodiny. :-) Ovšem má touha po holčičce rostla a Honza nic nenamítal.

V březnu 2010 se začíná pracovat na holčičce. :-)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.1 bodů
 Váš příspěvek
 
cihli  25.06.13 04:38
Hezké počtení...

Hezké počtení, ale po Vašem hrůzostrašném popisku předporodně-porodní doby, bych měla hrůzu otěhotnet natožpak rodit. :oops: Naštěstí to mám 3× za sebou a rozhodně bych to takto ostatním maminám nechtěla vybarvit, i když to někdy nebylo nic příjemného. Přeji hodně radostí s dětičkama. :) :mavam:

 
Eteas
Echt Kelišová 8105 příspěvků 25.06.13 09:49

Docela brzy začalo snažení, těším se na pokračování… osud máme podobný, jen já tohle všechno mám posunuté o pár let…

 
aajulinka
Závislačka 3960 příspěvků 3 inzeráty 25.06.13 11:27

Zatím to vypadá na šťastný konec ;) jsem zvědavá na pokračování, když jsi psala v III že by ses vyhýbala kamarádce obloukem, kdyby si tušila co ti pobyt u ní přinese.. :think:

 
1Barney1
Kecalka 466 příspěvků 25.06.13 17:53

Už se nemůžu dočkat na pokračování, doufám, že vše nakonec dobře dopadlo a přes všechno špatné jsi teď šťastná! :kytka:

 
ewushka86
Povídálka 38 příspěvků 25.06.13 23:25

Teda to je opravdu šílený :,( Všechny čtyři deníčky jsem si přečetla naráz a opravdu se nemůžu dočkat dalšího…Možná to zní divně, ale máš zkušenosti zralé ženy a Tvé deníčky se čtou jako kniha :potlesk: Strašně krásně napsané, i když je to opravdu smutné…Ještě počítám s tím, že Honza není tvým posledním partnerem, jestli se nemýlím…No, musím počkat. Drž se Martinko, moc Ti fandím, jsi určitě hrozně moc fajn baba :hug: :mavam: Pa

 
llinka
Kecalka 103 příspěvků 26.06.13 19:34

Máš můj obdiv :hug: čtu tvůj deníček od začátku s otevřenou pusou 1.moc pěkně napsané, libí se mi ten přítomny čas 2.a nedokážu si ani představit jaký to musel být nápor na psychiku a co všechno jsi musela překonat, až mě to dojalo a sáhla jsem po kapesníku, taky teda nemám lehký život ale tohle muselo vyžadovat opravdu hodně sil na překonání toho všeho, těším se na další pokračování, tvůj příběh by stál za napsání a pak vydáni knihy :kytka: :potlesk: ale čím vic hořkého člověk v životě pozná, tím víc pak pozná sladkého :kytka: tohle je snad nejhezčí a nejlepší deníček co jsem zatím četla ;)

Příspěvek upraven 26.06.13 v 19:39

Vložit nový komentář