Jak to vlastně začalo

Rakia  Vydáno: 26.01.14

Tento deníček je o tom, co cítím. Zamyšlení sama o sobě, o miminku, co čekám, o strachu, naději, lásce a hlavně je to takové uspořádání myšlenek, které potřebuji urovnat ve své hlavě.

Jednoho rána jsem se probudila a myslela na sen, co se mně zdál. Viděla jsem sama sebe, jak si dělám těhotenský test s pozitivním výsledkem. Posadila jsem se a volám na přítele (budeme mu říkat Jakub ;-)): „Jakube, Jakube, kolikátého je dneska?“ „No dneska je 15.10.,“ odpověděla mi má drahá polovička. „Proč se ptáš, něco se děje?“ „Ale ne, jen se tak ptám,“ odpověděla jsem a pro jistotu jsem si nasypala do pusy půl krabičky lentilek, abych nemusela odpovídat dál.

V hlavě mi šrotovalo, že mně měla přijít menstruace 13.1O. Stále mě bolí v podbříšku a nikde nic. No, řekla jsem si, nebudu plašit, břicho mě bolí jako čert, prsou se nemohu ani dotknout, tak ono to každým dnem přijde a ten sen? No tak zdály se mi i horší. Mávla jsem nad tím rukou a šla se nasnídat.
Uběhl další týden a menstruace nikde. Říkám si, nějaký ten týden zpoždění mě nemůže rozházet a na test je vždy dost času, ale v hlavě mi začalo šrotovat, co když tomu skutečně tak je. Miminko jsem si moc přála, ale pořád jsem se koukala jen na negativní těhotenské testy a nakonec rezignovala s tím, že až to přijde, tak to přijde.

Přestala jsem si hlídat teplotu, ovulaci a počítat dny do menstruace, prostě jsem nechala vše na přírodě a přestala to řešit. Proto mě překvapilo, že menstruace nedorazila ani další, další následující týden a přidaly se nevolnosti. Ne, nezvracela jsem, ale bylo mi pořád špatně od žaludku, byla jsem unavená a protivná, vadily mi pachy a při čištění zubů jsem riskovala šavlový tanec.

Tak je to jasný, říkala jsem si, 14 dní zpoždění, asi čekám miminko a byl by čas udělat si konečně těhotenský test. Žádný jsem doma neměla a prostě jsem se neodvážila si ho jít koupit a udělat. Tak jsem se rozhodla, že testovat prostě nebudu a hned následující den ráno zavolám na gynekologii, vysvětlím svůj problém, objednám se a po vyšetření to budu mít černé na bílém.

Večer se mě přítel ptal, poslouchej, neměla jsi náhodou už dostat menstruaci? Vykulila jsem oči a zeptala se ho, od kdy si vede můj menstruační kalendář, přítel se zasmál a řekl, to neřeš. Tak jsem mu řekla, že jsem měla dostat menstruaci před 14 dny a že mám zpoždění, že se to stává, že to bude asi nějaká porucha. Chvilku tak na mě koukal a začal cvakat tužkou do stolu. Vytáčel mě tím do nepříčetnosti, připomněl mi v tu chvíli mého obvodního doktora :-)

Pak se mě zeptal, dělala jsi si těhotenský test? Ne nedělala! Byla jsi u doktora? Ne nebyla! Tak už si tam volala?!Ne ještě ne ale…než jsem stačila doříct, že tam budu volat zítra, Jakub začal vzteky pištět, a to jako tam mám zavolat sám?! Objednat se na prohlídku?! Že bych si nechal rovnou udělat ultrazvuk já? Chceš vůbec to dítě? Jiná by byla šťastná, ale ty jsi hrozná!

Tak jsem ho uklidňovala, že je neděle a hned tam zítra zavolám a objednám se, že nemusí mít strach, že sama mám strach z toho, co mě řeknou a jestli to je skutečně pravda, že jsem těhotná.

Bylo pondělí ráno a já s přítelem za zády volala na gynekologii, zvedla to sestřička, a tak jsem jí popsala svůj problém, že mám bolesti v podbřišku a nedostala jsem menstruaci a…sestřička se mě zeptala, dělala jste si těhotenský test? Ne nedělala! Mám ráda jasno :-).

V úterý jsem napochodovala do čekárny gynekologie se srdcem až v krku a staženou zadelí, když tu čekárna úplně prázdná a trochu se mi ulevilo, že půjdu hned na řadu. Najednou se rozlétli dveře a sestřička jak uragán po mě začala chrlit informace, že pan doktor onemocněl, má horečku, nebude tu ani zítra, že mám přijít ve čtvrtek a abych si přeci jen udělala ten test, ať' mám trochu jasno a pak se uvidí. Šla jsem do lékárny s tváří zamračenou jak masový vrah a těhotenský test si skutečně koupila a celou cestu domů jsem si říkala, že stejně bude negativní a vyhodila jsem zbytečně peníze, ale v duchu jsem si přála, aby byl pozitivní, honilo se mi hlavou vše možné.

Hned po příjezdu domů mi volal přítel, jak jsem dopadla u doktora. Řekla jsem mu, že tam nebyl, že je nemocný a bude tam až ve čtvrtek. Vyndávala jsem si pomalu věci z kabelky a do ruky jsem popadla krabičku s testem a se slovy „teď nebo nikdy“ jsem ho statečně očurala :-) Netrvalo ani půl minuty a první na mě vykoukly tlustice jak blázen a já tomu nemohla uvěřit. Seděla jsem tam, byla jsem šťastná, byla jsem smutná, smála jsem se a brečela jako cvok. Po 6 letech čekání a snažení se o mimino, když už jsem to vzdala, se na mě usmálo štěstí, nemohla jsem tomu uvěřit.

Pořád jsem se koukala na test a hlavou se mi honilo vše možné. Když přítel večer přišel z práce, vrhla jsem se mu do náručí a ukázala mu pozitivní test, byl moc rád a bylo na něm znát, že skrývá dojetí, povídali jsme si a byli moc rádi.
Ve čtvrtek jsem se celá šťastná chystala k panu doktorovi a pro jistotu tam ještě zavolala, jestli tam skutečně je. Zvedla to sestřička, a tak jsem se jí zeptala, zda je pan doktor přítomen, bylo mi řečen, o ano je a proč to potřebuji vědět? Vysvětlila jsem jí situaci, že byl nemocen, že jsem se stavovala a že mám přijít dnes, že jsem si nakonec ten test udělala a je pozitivní, ale že mám pořád bolesti břicha.

Chvilka ticha a sestřička prohlásila: "No tak teda přijďte a co jinak, chcete si to nechat nebo můžeme rovnou napsat žádanku? Byla jsem v šoku a vykoktala, že si to rozhodně nechám a že do hodiny přijedu. Po vstupu do ordinace se mě pan doktor zeptal, co mě trápí. Vysolila jsem tedy svůj problém, skočila na kozu a přesvědčovala doktora, že sice mám pozitivní test, ale že to bude asi porucha :-) Po chvilce pan doktor natočil monitor na mě a povídá, tak se podívejte na tu vaši poruchu a gratuluji, jste v 7tt maminko :-D

Zalila mě chvilka štěstí, a když mi dal do ruky fotečku s „tečkou“, byla jsem tak ráda, moc ráda…ale nebyla jsem šťastná…co se to stalo? Proč nic takového necítím? No nejspíš je ještě brzy, říkám si a jedu domů. Doma na mě vše padlo, čekala jsem na přítele, byl moc šťastný, nakazil mě a i já pomalu začala cítit trochu štěstí. Překulil se týden a já začala špinit a pořád měla bolesti břicha, vyrazila jsem tedy směr gynekologie, kde mě pan doktor udělal ultrazvuk, nasadil utrogestan a poslal mě domů se slovy, ať přijdu příští týden na kontrolu a že to vypadá na hrozící potrat.

Jak mi bylo, nemusím popisovat. Pláč, beznaděj, lítost, strach..Řekla jsem si dost, ty to zvládneš, miminko to zvládne! Po tom všem si ho vybojuj, u i kdyby jsem měla lézt o čtyrech a celé těhotenství proležet v nemocnici, budeme bojovat! K večeru špinění ustalo a druhý den mi bylo dobře, až na bolesti bříška, ale jinak jsem se cítila skvěle, a tak bylo i celý týden.

V pondělí jsem šla na kontrolu, měla jsem hrozný strach, ale nakonec vše bylo v pořádku, byla jsem v 9tt, srdíčko tlouklo jako zvon a i pan doktor měl radost, že jsme to překlenuli. Na můj dotaz, proč mě neustále bolí břicho, řekl, že je to normální proces, a tak dostala jsem další fotku.

Dny utíkaly, těšila jsem se na Vánoce a až to řeknu své nejbližší rodině, jaké to bude překvapení pro všechny, zatím to věděla jen má babička z dědou, přítel a má dobrá kamarádka zde na emiminku a fb :-D

Ale byla jsem to vůbec já? Ta která navenek vypadá jako spokojená osoba, šířící na své okolí krokodýlí úsměv, jak je šťastná a těhotenství si užívá? Ano, jsem strašně ráda, že čekám miminko a nedala bych ho za nic ne světě! Proč se mně ale příčí a vadí mi, když mi babička nebo teta řeknou ahoj mamino? Proč mi vadí, že si prohlížejí mé bříško a chtějí si na něj sáhnout? Proč mi vadí, že si chtějí povídat o těhotenství a porodu a vymýšlí věci pro miminko? Co koupí, kde koupí, jak koupí? Ne, neříkám jim nic, nasadím krokodýlí úsměv, kývu na vše hlavou, ale v duchu, bych je „vynesla v zubech“…

Jsem alergická na pojmenování mamino. Nerozumím sama sobě, nechci se bavit o těhotenství, nezajímá mě vybírání věciček pro miminko, jsem ve 14tt a zdá se mi na vše hrozně brzy. Nevím, asi jsem jiná. Kdy se začnu konečně z celého srdce radovat? Až po vyšetření, až budu mít jistotu, že je vše v pořádku? Čeká mě screening a mám hrozný strach. Přejde mě ten strach potom, nebo ne? Nebo se budu nervovat celé těhotenství, a vše ze mě odpadne ve chvíli, kdy budu mít vše za sebou a budu své dítě konečně držet v náručí?

Závidím všem maminkám, které cítí štěstí v těhotenství…já cítím lásku, něhu a ochranu pro své nenarozené miminko, ale šťastná nejsem :-(

Je to pár dní, co jsem byla v poradně a vše je v naprostém pořádku.
Nemohu pořádně jíst, pořád mám žaludek jako by sevřený strachy, nemohu se uvolnit, ale za své miminko budu bojovat, to vím určitě. Pokračování říště

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.1 bodů
 Váš příspěvek
 
Slečna Ferka
Echt Kelišová 8257 příspěvků 26.01.14 00:24

Na to se dá říct jen jedno. Ty pocity, které chceš, přijdou. Možná to bude až za pár měsíců nebo i let :mrgreen:, ale přijdou. Pokud dítě chceš, tak si jednoho dne fakt prožiješ, jaká je to krása - i se všemi riziky a negativy, které to má. Třeba ne tak barvotiskově, jak se tu popisuje v mnoha porodních nebo maminkovsky zamilovaných deníčcích (každý to prožívá jinak), ale taky to přijde.

Já za sebe bych Ti poradila: pokud Ti něco vadí, řekni to. Rodičům, partnerovi můžeš, oni by měli akceptovat, že Ti dělá problém slyšet, že jsi jen „mamina“, jako by miminko bylo důležitější než Ty (nějak nevím, jak jinak bych já vysvětlila, co mi na tom oslovení vadí), protože bych se bála, že jinak se ty Tvoje negativní emoce budou jehom zhoršovat.

A pokud jde o strach, sorry, ale ne, screeningem to nekončí. Pak se budeš bát velkého ultrazvuku, pak porodu, pak toho, aby miminko nedostalo meningitidu, pak toho, aby odněkud nespadlo, pak aby ho nepřepadl úchyl, až bude dost velké na samostatnou cestu do školy, pak aby se někde neopilo s kamarády a nesedli si ožralí do auta… Začni si zvykat. Je dobře myslet na miminko, přát mu to nejlepší, snažit se ho chránit, ale nesmíš to dělat tolik, abyste z toho byli ve stresu. Ten strach totiž nezmizí nikdy, dokud budeš máma.

Držím palec, ať to všechno zvládneš co nejdřív a co nejlíp :)

Příspěvek upraven 26.01.14 v 00:24

 
myšák1187  26.01.14 00:41

Držím palečky aby miminko bylo v pořádku :hug:, určitě bude a věř že porodem ten strach nezmizí, naopak se zvětší a nejspíš už tě ten strach nikdy neopustí

 
Alexka007  26.01.14 00:59

Ahoj Raki, precetla jsem si Tvuj denicek..a musim rict, ze vim presne jak se citis…do 20tt jsem byla strachy bez sebe, hodne mi pomohlo kouzelne sluchstko (angelsounds),pos­louchala jsem mrnouska kazdy den chvilinku..bat jsem se neprestala, porodila jsem o 6tydnu driv a ted muj zdravy a spokojen y Maxik spinka vedle me :-) myslela jsem si, ze po porodu se zacnu radovat zz toho meho zazraku..opak je pravdou, nevim jestli jsou to hormony, radila jsem pred pul roke, ale strach o Maxe se ztisicinasobil­..moje rada zni, uzivej si klidu, hodne spi a relaxuj, ptz Tvuj drobecek pak bude spat stejne jako Ty v tehotenstvi­..necti internet, diskuze, ale povidej si s mrnouskem, partner mu od 7mes.cetk pohadky a svete div se, ale Maxik ho bezprostredne po porodu poznal a uklidnil se z toho porodniho soku..nenech se stresovat chytryma recma :-) ja uz taky mlcim :-) drim Ti/Vam palce!!

 
verulicek  26.01.14 01:49

U mě největší zlom byly pohyby..do tí doby bych ani nepoznala, že jsem těhotná, ani jsem se tak necítila…u mě největší zlom byly pohyby..do tí doby bych ani nepoznala, že jsem těhotná, ani jsem se tak necítila…

 
Granda
Ukecaná baba ;) 2432 příspěvků 26.01.14 02:09

Pocity stesti prijdou a pocity strachu? Ty se budou jen zvětšovat. Gratuluji

 
gabousek
Ukecaná baba ;) 2228 příspěvků 26.01.14 02:10

Neboj, ono to přijde.. myslím, že se tu spousta z nás cítila stejně.
PS: Oslovení mamino na potkání mě vytáčí doteď, všem říkám, že se jmenuju G., ale je to marný, holt si budem asi muset zvyknout :jazyk:

 
jannda
Závislačka 4426 příspěvků 26.01.14 09:20

@verulicek přesně tak jsem to měla i já. Velký zlom a částečné uklidnění jsem zažila až s pohybama…a po USG ve 20.tt. Do té doby jsme o těhotenství nemluvili ani doma s manželem, báli jsme se oba :|

 
monča531
Kecalka 322 příspěvků 26.01.14 10:14

Neboj nejsi v tom sama ;) já jsem zhruba do 22.týdne těhotenství nějak vůbec neřešila to že jsem těhotná, brala jsem to tak nějak automaticky že prostě v sobě něco mám ale lásku jsem k němu nějak necítila :| od 22.týdne jsem začala cítít dost silné pohyby tak jsem to začala brát tak že přece jen už je to malinký človíček a musím se starat o sebe a tím i o něj ale láska pořád nepřicházela :| když jsem šla na potvrzení pohlaví do nemocnice tak mě doktorka postrašila tím, že malý má možná retenci varlat, ikdyž jsem nevěděla co to je tak jsem se hned lekla že je něco špatně a od té doby jsem k tomu mrňouskovi začala něco cítít protože jsem se o něj bála že nebude v pořádku(naštěstí se podezření vyvrátilo :dance: ) a i když jsem ted v 36.týdnu tak stále nepociťuju tu mateřskou lásku jak tady všechny holky píšou že už v 6.týdnu milují svoje mimčo :oops: myslím že až příjde na svět a já pochopím to, že ten malý bude na mě závislý a bude mě potřebovat tak ta láska ta pravá láska příjde :nevim: :srdce: možná je to i tím že jsem zvědavá jak bude vypadat protože do ted mám jen 2 fotky z UTZ, jedna z 16.týdne kde nejde ještě nic vidět a druhou z 22.týdne kde je stejně schovaný, pak už jsem se žádné nedočkala protože je tak špatně natočený že prostě budu čekat až do porodu :mrgreen:

 
nadus
Závislačka 4834 příspěvků 26.01.14 11:18

To je uplne normalni, ja jsem 24. tt a nemam jedinou vec pro mimi / co kdyby se neco stalo… taky jsem tehu po problemech a tak se nechci vytesovat a pak ronit slzy jak hrachy..
drz se!!!

 
Rakia
Kecalka 299 příspěvků 26.01.14 11:33

Moc všem děkuju, opravdu a hrozně moc jste mě potěšily a pomohly (hernajs ted' nevím jaké i, y s měkkym i to vypadá blbě :-)) ani jsem nečekala takové krásné příspěvky, jsem dojatá :hug: trochu jsem se uklidnila a hned je mě lépe :srdce:
Ano, pevně věřím, že ty chvilky štěstí a opravdové lásky přijdou, až o sobě dá miminko vědět,,zabouchá mě pěstičkou pod žebra, kopne mě nožičkou do močáku a hele mami já sem tady tak už se vzpamatuj,, :srdce:
A také vím, že ted' se o miminko moc bojím ale až se narodí, začnu se bát jednou tolik, pořád bude proč se bát a asi to tak má být, to je mateřská láska :srdce: a říká se:malé děti malé starosti, velké děti velké starosti :)
Děkuji moc :hug: :kytka: :mavam:

 
Michaela13
Kecalka 378 příspěvků 9 inzerátů 26.01.14 16:45

Trochu ti rozumím. Najednou začnou všichni kolem šílet víc než ty a nenechají tě pomalu ani vydechnout a rodina začne všechno organizovat, přitom je to jen na tobě, co miminku koupíš atd. Možná proto se tak neraduješ a to hloupé označení maminy, když jí ještě nejsi - taky mi to vadilo. Vždycky jsem se pousmála, ale uvnitř mě to bodalo do srdce. Nevím proč, prostě se mě to vždycky příčilo. Myslím, že to potká víc žen takové stavy, kdy ti vadí to, na co ses dřív těšila ohledně miminka. Já jsem v těhotenství byla hrozně šťastná, někdy mi štěstím ukápla slza když jsem byla doma sama a na miminko jsem myslela denodenně, bavilo mě nakupovat mu věci. Ale jakmile se o tom se mnou začal někdo bavit, tak se to ve mě obrátilo a docházely mi slova. Měla jsem pocit, že i mému miminku někdo organizuje život a chce mi ho vzít. Mívala jsem hrozně zvláštní pocity a mívám je doteď, když mého syna někdo chová a nebo říká, jak ho bude hlídat atd.. Jen tím chci říct, že to neprožíváš sama ty pocity :hug:

 
Sker
Stálice 90 příspěvků 26.01.14 21:12

Pocit štěstí u mne stále zápasí s pocitem nereálna a to mám 6 týdnů do termínu. Do pátého měsíce jsem odmítala cokoliv řešit a všem jsem říkala, kam můžou jít s „blbejma kecama“ a oslovením maminko, mamko nebo mamino (to poslední upřímně nesnáším celý život). Když jsem byla v porodnici na drobném zákroku, byla jsem celá šťastná, že mi tam říkají jménem a ne maminko… Brala jsem pilulky na zvýšení šance na udržení těhotenství a při tom říkala, že přežijí pouze silní jedinci a psychicky se připravovala, že to nezvládneme. V pátém měsíci jsem se šla prvně představit části partnerovi rodiny a i tam jsem ještě vyjadřovala pochyby, jak vše dopadne…

Takže možná že to bezbřehé těhotenské štěstí nepřijde, ale to neznamená, že dítě nechceš a že to dítě necítí ;) Každá z nás to má jinak a s každou šijou hormony jinak. Nevzdávej to a hlavně se nestresuj, že se necítíš tak, jak si myslíš, že bys měla! Stres je to nejhorší, co teď pro sebe můžeš udělat.

A držím palce ;)

 
Pizlam
Ukecaná baba ;) 1574 příspěvků 26.01.14 22:39

Ahoj, podle me se neradujes, protoze se bojis. Cekala si moc dlouho, tak je jasne, ze mas strach a mozna tomu porad nemuzes uverit :) Hrozne moc ti preji, aby vsechno dobre dopadlo a pristi denicek byl o tom, jak si uzivas materstvi :kytka:

 
mahdalka
Neúnavná pisatelka 16489 příspěvků 5 inzerátů 27.01.14 13:21

Pěkný deníček. Jo jo, screaningem to nekončí, ale pokračuje. Já měla celé těhotentví taky takový pomyslný mezníky - až budu po 3 měs.,až budu po creaningu, po tripple testech…až budu po porodu…a teď dávám mezníky malýmu-až se naučí pást koníčky, brát hračky do rukou… :lol: Myslím že ta pravá vlna štěstí tě zasáhne, až ti daj poprvé do náruče miminko. Přeju ti ať je vše v pořádku a ať se brzy dočkáš :hug:

 
Anonymní  13.02.14 18:50

Ahoj a já myslela že jsi se minulej rok rozešla s přítelem v srpnu myslím a teď tu píšeš že po šestiletém snažení?

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček