Jaké je to býti adopčátkem aneb ze života jedné Květňandy

Jaa  Vydáno: 30.07.07

Můj život začal tam, kde začínají životy většiny z nás… V ženě, která by se za běžných okolností stala mou matkou. Jenže „běžné okolnosti" se jaksi nekonaly. Zmíněná žena z nějakých, mně neznámých, důvodů matkou být nechtěla. Nevím, co se jí honilo hlavou, na co myslela, proč se mě vzdala a chápu, že jednoduché rozhodnutí to jistě nebylo…proto ji nesoudím. Ve své, zřejmě ne zrovna lehké, situaci, se rozhodla dítě donosit, což svým způsobem obdivuju, jelikož představa, že porodím dítě a nechám ho samotné napospas životu je pro mě nepředstavitelná. Tehdy se na mě štěstí usmálo poprvé:O) Každopádně to chtělo velkou sílu a je to také to první a zároveň poslední, co pro mě tato žena udělala nebo možná udělat mohla.

Z vyprávění vím, že její těhotenství zřejmě provázely nelehké životní situace… Nicméně vše dobře dopadlo a já jsem se jednoho zimního dne narodila. Trochu mě zarazila informace, že mě neodložila ihned po porodu, dokonce se mnou pobývala ještě nějaký čas v kojeneckém ústavu. Potom znenadání zmizela…a začala se odehrávat další část mého života, života v ústavu. Vzhledem k mému věku si z tohoto „pobytu" nic nepamatuji, což je zřejmě jen dobře. Čas běžel jak splašený.....u­plynulo něco přes rok… Aniž bych o tom cokoli tušila, v blízké době mě čekala v životě ta největší a nejhezčí změna, kterou jsem si mohla přát. Jednoho dne vstoupili totiž do Zámku dva mladí lidé, kteří moc chtěli děťátko. A tehdy se na mě usmálo štěstí podruhé… a tak jsem poprvé v životě spatřila své rodiče:O) Moje první fotografie, kterou mám, je právě z této doby. Byla to doba hezká, ale čekal nás ještě dlouhý čas, než jsme mohli všichni natrvalo odjet domů. Nejdřív jsme se postupně seznamovali při návštěvách na Zámku, později si mě rodiče už směli brát na krátký čas domů -jak se říká - na zkoušku… Všechno bylo fajn, vypadalo to, že jsme měli všichni tři štěstí, že jsme se potkali..... Jednoho dne však dostali moji rodiče zprávu, že za mnou nesmí přijít. Důvodem bylo to, že nějací moji biologičtípříbuzní si najednou vzpomněli, že někde jsem a chtěli mě vidět. Pocity mých rodičů asi netřeba popisovat…na své pocity si nevzpomínám, ale předpokládám, že v tomhle věku už mě to asi taky zasáhlo… Zmínění „pseudopříbuzní" opravdu přijeli. Na otázku, zda mě chtějí, však odpověděli, že ne, že mě pouze chtěli vidět a že mají děti vlastní…No, ještě dnes se mi z jejich přístupu dělá špatně…tu návštěvu si mohli odpustit…ušetřili by tak moje rodiče velkému stresu..... Nicméně i přes tuto nepříjemnost vše dobře dopadlo a já měla konečně svoje rodiče a svůj domov. * Žili jsem si krásně v jednom domečku na okraji Prahy. Čas zase utíkal jak splašený a rodiče se rozhodli, že mi pořídí sourozence. A tak jsme se opět vypravili do Zámku. A tehdy se na mě usmálo štěstí potřetí. Čekalo tam na nás miminko, které se stalo mým bratříčkem. A čas stále letěl.....léta plynula a já jsem si uprostřed své rodiny užívala krásné dětství, které se časem přeměnilo na období dospívání, pubertu a přidružená léta zbývající do mé „dospělosti". Rodiče to se mnou v tomto období chvílemi neměli lehké, ale všechno jsme zvládli na jedničku:O) Potom začalo přicházet jakési moje osamostatnění se…a tehdy se na mě usmálo štěstí počtvrté - seznámila jsem se se svým manželem. Po sedmi letech našeho vztahu se štěstí objevilo znovu a znovu se usmálo, tentokrát na nás oba - narodila se nám krásná a zdravá dcera.....

*O tom, že jsem adopčátko, vím úplně od začátku, naši mě v tom zcela přirozeně vychovávali. Nikdy jsem s tímto „stavem" neměla větší problémy, což je jistě zásluha rodičů a toho, jak mě na život s touhle „nálepkou" připravili. Nikdy mě nenapadlo se za to stydět, ani jsem si nepřipadala jiná. Moje biologická „matka" mi dala jméno i příjmení, oboje mi bylo po adopci změněno. Takže mám v současné době 2. křestní jméno a 3. příjmení - kdo má víc:O)))Do Zámku dodnes chodíme na návštěvy, na posledním setkání adopčátek jsem byla asi nejstarší…:O)Sa­mozřejmě přišlo období, kdy jsem zatoužila vědět, kdo jsou mí biologičtí rodiče. Ne proto, že bych chtěla nějak ublížit svým rodičům nebo že by se mi s nimi nelíbilo - to ani náhodou. Bylo to proto, že je velmi zvláštní pocit nevědět z koho člověk vlastně vznikl, nevidět své „stvořitele". Nikdy jsem neprahla po tom si s nimi promluvit, seznámit se s nimi, chtěla jsem je pouze vidět. Jediný, s kým bych se ráda poznala je můj biologický bratr, ale po dlouhém zvažování jsem dospěla k názoru, že není tak jednoduché někomu takhle vpadnou do života, takže jsem od této myšlenky zatím upustila. Mám to štěstí, že s mojí mamkou se o tomhle všem dalo vždycky úplně normálně mluvit. O mojí biologické „rodině" mi řekla všechno, co ví a uvažujeme o tom, že si na Zámku necháme zpřístupnit veškerou dokumentaci. Dnes už mě ale tyhle pocity přešly, takže uvidíme, zda k tomu někdy v budoucnu dojde… S bráchou máme výborný vztah, jsem moc ráda, že ho mám:O)

*A jak že se tedy žije adopčátku? Jako každému jinému dítku, které má rodinu - záleží na tom, na jaké „narazíte" rodiče - a já narazila na ty nejlepší:O)

Papa, Jaa

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
MaRi
Kecalka 267 příspěvků 30.07.07 00:55

Je to moc krásný čtení. Mám husí kůži všude, kde si to vůbec umíš představit. Smekám v duchu před tvými pravými rodiči, neb oni jsou ti praví, určitě víš, co mám na mysli. Pozdrav Sáru!
Papa MaRi a JoHo

 
Piki
Zasloužilá kecalka 832 příspěvků 30.07.07 11:25

Jani,
je to moc hezky napsáno! Jsem moc ráda za všechny,kdož mají ten dar nebo štěstí - žít ve spokojené a úplné rodině! Vůbec si nedovedu představit, že bych já to štěstí neměla. Ale vážím si toho moc, protože nic víc než rodina pravděpodobně neexistuje!
Piki
P.S. Měla sis ten článek nechat pro náš další deníček, za chvíli stejně zase zapadneme :-))) Na druhou stranu chápu, že jsi asi chtěla, aby se nad adopcí zamyslelo víc lidí z emimi.

 
Bibina
Zasloužilá kecalka 741 příspěvků 30.07.07 11:53

Jani, pěkný článek. Trochu jsi měla na začátku smůlu, ale vypadá to, že štěstěna nad tebou drží ochranou ruku a provází tě celým tvým životem. A možná to, že jsi „adopčátko“, má svůj smysl, kdo ví… :o)

Bib

 
Therra
Zasloužilá kecalka 987 příspěvků 30.07.07 12:50

Jani, moc ti přeju aby se tě to štěstíčko drželo i dál. Krásně jsi to napsala. Takže ty jsi vlastně taková princezna za zámku :o)
Pusu Sárince.
 Terka

 
straka
Zasloužilá kecalka 602 příspěvků 30.07.07 14:38

Ahoj Jani,
jak jsem Ti už psala v deníčku, je hrozně fajn, že jsi se se svými rodiči našla a vybrali jste si i bráchu. Zas mám knedlík v krku a bulím si na klávesnici. Tvoje pocity s poznáním biologické rodiny sdílím, i když se o to spíše snažím, jelikož nejsem ve stejné situaci.   Štěstěna je k Tobě nakloněná i dál, máš Ondru a hlavně slůníčko Sáru :-). Hodně štěstí všem.  

Ráďa

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 23.08.07 13:31

Nevím, jestli se autorka tohoto článku ke svému dílu pro přečtení komentářů ještě vrátí, ale i přesto bych jí chtěla moc poděkovat. Možná právě něco podobného jsem si potřebovala přečíst. Miminko se u nás už dlouho nedaří a i když je hodně pravděpodobné, že brzy vlastního potomka mít budeme, stále více zvažujeme možnost, jestli bychom neměli udělat hezký domov také nějakému jinému děťátku. Někomu, kdo neměl to štěstí a nenarodil se do harmonické rodiny jako já nebo můj manžel, někomu, kdo své pravé rodiče teprve hledá. Opuštěných dětí je na světě strašná spousta a náš domov a naše srdíčka jsou dostatečně velká i pro některé z nich. Po přečtení tvého článku jsem rozhodnutá ještě pevněji. Když vidím na vycházkách ty ubohé děti v houfech, zoufale se snažíce ukořistit ruku „tety“, je mi jich líto. Věřím, že u nás doma by se mělo rozhodně lépe.
ještě jednou děkuji za krásný a jímavě napsaný článek. P.

Vložit nový komentář