Jedeme dál

krarka  Vydáno: 09.11.12

Před dvěma lety jsem napsala deníček, vlastně poděkování rodičům. Teď, těsně před druhým porodem bych chtěla shrnout, co všechno se u nás změnilo, zlepšilo, a jak je důležité nic nevzdávat.

Čím začít? Tak jen ve zkratce k minulému deníčku z roku 2010: moje malá Dominička je už velká dvouleťačka, ze mě, která si tehdy připadala jako úplná nula a troska, která začíná od píky, se snad stala vyrovnaná ženská, která ví, co chce, jaké jsou životní priority, a ten tehdejší „biologický otec“ se už neozval. Díííky bohu, ale o tomto tak úplně psát nechci..

Tedy myslím, že jsem byla na pokraji zoufalství, hlavně sama ze sebe. „Kam jsem se to poděla? Kde je má hrdost? Jak všechno zvládnu dohnat a ještě s malou princeznou? Nejsem náhodou na prcka moc mladá?“ Tyhle a spousta dalších otázek se mi stále honilo hlavou, naštěstí naši, jak jsem již psala v prvním deníčku, mi byli obrovitánskou oporou, vždy, když jsem se propadala do depresí, se mnou zatřepali, zvedli mě na nohy a nakopli, abych šla dál. A taky že jo..

Asi po půl roce od osudového odchodu „biotáty“ jsem začala zase fungovat, opět kontaktovala kamarádky, kamarády, našla nové, pustila se do dodělání školy, začala zase trochu žít. Malá rostla jak z vody, byla a je mi jen radostí a já jsem zase dostávala zpět své zahozené sebevědomí, úctu k životu, vše, co jsem už dlouho necítila. V létě jsem občas poprosila Domčinou babičku, zda by si ji navečer nevzala a já bych po tak dlouhé době vyrazila někam ven..Samozřejmě to nebyl problém, a já mohla na pár hodin vypadnout a ze zodpovědné maminky jsem se stala opět tou starou bavičkou a srandistkou, která je pro každou hloupost, no však jsem ještě mladá :-)

Netrvalo dlouho a potkala jsem kluka, kterého jsem sice znala už delší dobu, ale nikdy jsme se spolu nijak extra nebavili, každý měl svůj svět, své partnery, své problémy, ale nyní jsme byli oba volní, bez závazků, tedy kromě mě, já mám Dominičku, ale to je, jak říkám, bonus, tak proč toho nevyužít a občas spolu nevyrazit. Abych nezdržovala podrobnostmi, slovo dalo slovo, z občasných schůzek se stalo pravidlo, minimálně jednou týdně jsme byli někde na večeři, posedět apod., psali jsme si zprávičky a zjistili, že si neskutečně vyhovujeme a sedíme, najednou bylo vše moc fajn, Domča pro něj byla opravdu bonus, tak jak jsem to vždy chtěla, taky si jej taky zamilovala, a když jsem je poprvé viděla, jak sedí naproti sobě v pokojíčku na zemi a staví si kostky, no, bulela jsem jako želva, úplně mě to dostalo, mě, která se už nechtěla vázat, nechtěla uvěřit chlapovi, nechtěla už nic, jen klid. Měla jsem najednou takové štěstí? Jo, já si to konečně přeci zasloužím, po tom všem hnusném, čím jsme si s malou prošly, a tak jsem tomu nechala volný průběh.

Jak vše pokračuje? Letos na jaře, vlastně ještě napůl v zimě, jsme byli na dovolené na chatě, všude okolo zavátí sněhem, s malou jsme jezdili na saních, s kamarády, co mají téměř stejně starého chlapečka jakp je Domulka, no byla to paráda, a my si řekli, že i když jsme spolu krátce, je nám spolu fajn, tak proč nezkusit malé udělat brášku, ať není jedináček, a že to stejně trvá většinou cca půl roku, než se vše zadaří, tak že to bude úplně akorát na vyřešení pořádného bydlení a soužití atd., atd.

Ale co se nám nepodařilo-podařilo, to jsme ani jeden nečekali, vyšlo to hned na první pokus. A já jsem našla na testu dvě čárky po první vynechané MS :-) Tím se nám rozjel neskutečně rychlý kolotoč, kde jsme řešili byteček, malá začala příteli říkat tati, dokonce sama od sebe, do té doby ho vlastně neoslovovala, a my jsme se těšili na malého prťátka. Ve 20. tt jsme byli společně na velkém UTZ, kde nám pan doktor oznámil, že vidí malou žabulku, tedy holčičku, a teď už netrpělivě čekáme každým dnem, kdy na nás Verunka vykoukne (TP 14. 11.). A ještě jsme si 20. 10. 2012 stihli s přítelem říct své „Ano“ a stali jsme se manželi.

Jasně, všude jsou neshody, vše není úplně podle našich představ a je to strašně rychlé, ale doufám, že si můžu říci, že jsem v podstatě šťastná, mám skvělého manžela, který se o nás umí postarat, tak jako každý chlap umí zlobit, ale zvládá to v rámci mezí. Dominička je spokojená, obklopená spoustou lásky, a o tom to snad je.

Člověk se opravdu nikdy nesmí vzdávat, ne? Holky, tohle byl můj mini rychlý příběh, hlavně pro ty, které jsou zrovna nešťastné a myslí si, že je už nic hezkého nepotká a potřebují povzbudit. Držte se! Ono to hezké zase přijde. A další deníček snad bude už o našich holkách, či porodu, no uvidíme, co mi zase zrovna bude připadat zajímavé a budu to chtít zvěčnit. Děkuji za pozornost, snad jsem vás neunudila k smrti :-) A mějte se hezky!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 09.11.12 12:02

Krásný, přeju moc štastí do společného života :)

 
jediný andílek
Ukecaná baba ;) 1032 příspěvků 09.11.12 12:06
:potlesk:
 
miru81
Neúnavná pisatelka 18584 příspěvků 09.11.12 21:46

Krasny, preju hodne stesti :kytka:
A budu cekat na denicek o druhem porodu - moc me zajima srovnani prvni vs druhy porod, taky bych chtela jeste jednoho broucka :)

 
alda
Kecalka 287 příspěvků 10.11.12 05:46

Moc vám všem čtyřem přeju štěstí :potlesk:

 
krarka
Kecalka 445 příspěvků 10.11.12 08:12

Moc děkuju, vůbec za přečtení i za přání…je to fajn, takhle sepsat do pár odstavců dva roky fungování, člověk si znovu uvědomí, že je konečně trochu spokojený…snad se tak zadaří každé mamině, která sem píše, jak se trápí…opravdu to všem moc přeju :-)

 
Pejtsna
Zasloužilá kecalka 826 příspěvků 13.11.12 20:04

Moc blahopřeji..a přeji klidný a rychlý porod :kytka: :kytka: :kytka: :kytka: :kytka:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele