Jeden pohodový porod, prosím

Petula01  Vydáno: 22.05.14

Jeden takový deníček o porodu po půl roce. Nikdy jsem deníčky o porodu moc nečetla, protože mě strašily a pak jsem si akorát představovala hrůzostrašné situace u svého porodu.

Ve svém prvním deníčku jsem psala, že těhotenství bylo neplánované a dlouho jsme se rozmýšleli, jestli si dítě nechat. Od začátku bylo automatické si ho nechat. Ale jedno odpoledne, 11.tt jsme si takhle seděli s potenciální tchyní a tchánem u kafe a oni začali řešit, jak tam budeme všichni bydlet na jednom patře, oni nám pak budou pomáhat, hlídat, uvaří nám a časem si pak budou přestavovat spodní patro.

No, představa příšerná. S přehnaně starostlivou tchyní a věčně nabručeným a opilým tchánem na jednom patře, bude po nás uklízet a vařit? Připadala bych si tam jako na návštěvě, nebo jejich další dítě, prostě jako úplně neschopná.

Takže doma jsem se topila v slzách, že než tohle, tak to dítě radši nechci. Tenkrát mi mamka popisovala, jak brácha taky nebyl plánovaný a že se s tím taky nejdřív nemohla smířit. Mlátila se do břicha a říkala, ať jde pryč, že ho nechce. A jak je teď ráda, že ho má, že se mu každý den omlouvala, že ho nechtěla. Tak máma, která z toho byla nejvíc zklamaná, mě nakonec přemlouvala, ať si ho nechám.

Pak jsem měla takovou krizi, že jsem přítele nemohla ani vidět. Děsila jsem se toho, že přijede, že s ním budu muset mluvit. Pak jsem se zase děsila toho, až bude odjíždět a budu mu muset dát pusu. Když už u nás byl, skoro jsem s ním nemluvila. Tenkrát ze mě musel být úplně na nervy. :-D A mamka taky. Pořád mi říkala, ať už se vzpamatuju, že mě jinak pošle někam k psychologovi. A já už o tom uvažovala taky.

Do teď nevím, co to bylo. Možná jsem podvědomě cítila, že za tohle všechno může on, že on mi překazil plány do budoucna, zkazil všechno, co jsem si naplánovala. Nevím.

Tak moc jsem chtěla být normální, ale prostě to nešlo. Tenkrát jsem byla rozhodnutá, že chci radši zůstat sama než s ním.

Naštěstí to bylo čím dál lepší, v šestinedělí mi chyběl i těch 8 hodin, co byl v práci. Bydlení se časem taky vyřešilo. Když přítel viděl, že u nich bydlet nechci, navrhnul, že budeme teda u nás. Máme velký dům, ale bydlelo nás tam 8 (naši, ségra, brácha, já, prarodiče a teta), takže bychom tam přece jen měli málo místa a žádné soukromí. Tak nám teta navrhla, že můžeme bydlet v jejím bytě, který momentálně pronajímala, že současní nájemníci stejně chtějí odejít. Tak jsme se pustili do menší rychlorekonstrukce. Takže jsem ještě 2,5 měsíce před porodem lezla po zemi a umývala lišty. Ale co, hlavně, že budeme ve svým.

Jediné, co mě pořád trochu trápilo, bylo pohlaví miminka. Na žádném ultrazvuku nebylo vidět, co to bude. Náš stydlín měl totiž nohy pořád u sebe. Ale já jsem samozřejmě podvědomě cítila, že to bude moje Adélka. Mluvila jsem s břichem jako s ní, s Adélkou. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to byl kluk. A časem skoro všichni kolem mě počítali s holkou.

Tchyně jí dokonce koupila takovou růžovou košilku s kraječkou. No, když jsem ji pak viděla, tak jsem byla nakonec ráda, že to holka nebyla. :-D

Někdy v půlce září jsme se teda nastěhovali do nového bytu a až do října se asi nedělo nic zvláštního. Od začátku října mi rostlo břicho každým dnem. Do srpna na mě nebylo skoro nic vidět a najednou takový skoky. Každý se ptal, kdy už to konečně bude. Přítel mi z práce volal každý den, jestli už náhodou nerodím. Tak jsem mu jako každý den odpovídala, že bez něj by to přece nešlo.

Moc se mu k porodu nechtělo, ale já jsem tak nějak počítala s tím, že když už tam bude, tak přece nebude sedět v autě a čekat.

Termín jsem měla 28. října, ale mně se líbilo 24., tak jsem nějak počítala s tím, že to bude čtvrtek 24. října. Ten den jsem tak umyla a uklidila byt, že by se dalo jíst ze země. Pak jsem se pustila do oken a když pořád nic, tak jsme vyrazili odpoledne s přítelem na 2,5 hodiny ven. Vyšlápli jsme si všechny schody, které jsme viděli. Vrátili jsme se domů, on utahaný, já nabitá energií, že by to dneska mohli být, protože mě začalo pobolívat břicho.

Jenže to za hodinu přestalo a já šla spát zase s pocitem zklamání.

Na víkend jsme jeli k našim. V neděli odpoledne jsme se pohádali, kvůli sušáku. Já jsem chtěla závěsný sušák nad vanu, on mi tvrdil, že mi stačí o 2 patra níž sušárna. No prostě blbost. :-D Ale nemluvili jsme spolu. Kolem půl 8 večer mě sem tam píchlo v podbřišku a ještě jsem si dělala z mamky srandu, že to dneska určitě bude. A ona šla spát s tím, že bych určitě nebyla takhle vysmátá a že budu 2 týdny přenášet.

Nebylo mi moc dobře, tak jsem si šla o půl 9 lehnout a přítel ještě koukal na film. Ale usnula jsem, takže se asi žádný porod konat nebude. Jenže chvilku před půl 11 mě vzbudila bolest, tak jsem se svinula do klubíčka, zatnula zuby a počkala, až do přejde. Myslela jsem, že se náš prcek zase převaluje, protože to on fakt uměl. Vždycky mi přišlo, že se tam natáhne přes celý břicho, pak si kopne a to fakt dost bolelo.

No, přešlo to, tak jsem si zase lehla. Myslím, že jsem i na chvilku usnula a za chvíli znovu. Tak jsem si klekla, převalovala jsem se. Přítel se na mě podíval, zamračil se, ale když jsem si lehla, tak se zase otočil k filmu.

Potřetí už to bylo horší, tak jsem to musela rozchodit. On si jen popojel na židli, aby na mě viděl a pozoroval mě. Asi při páté bolesti se na mě vyděšeně podíval a říká: „No to snad ne, Petro, ty rodíš!“

Tak dlouho jsem na to čekala a teď jsem si vůbec nepřipouštěla, že by to bylo ono. Tak jsem mu řekla, že tohle teda porod není. No nakonec jsme začali zapisovat kontrakce. 10 minut, 3 minuty, 5 minut, 2 minuty, 7 minut, minuta. On chtěla okamžitě jet, já jsem mu řekla, že nikam nepojedu, že jestli je to ono, tak chci zůstat co nejdýl doma.

Nakonec jsem si před půlnocí dala sprchu. Kontrakce se ustálily a přicházely pravidelně po 2 minutách. Lukáš teda, že mi okamžitě jede domů pro věci. Tak jsem mu napsala lístek, co všechno a kde to má vzít a on jel.

Ta půlhodina, než se vrátil, byla snad nekonečná. Nikdy jsem nechtěla u porodu žádný oblbováky, ale hned jak odjel, tak jsem si hledala info o epidurálu.
Po půl hodině teda přijel a asi v 1 ráno jsme vyrazili do porodnice. Kontrakce pořád po 2 minutách, někdy i míň. No, tenkrát jsem měla docela staženej zadek, abychom to vůbec stihli.

Dojeli jsme k vrátnici a tam zavřená závora. Tak říkám Lukášovi, že tam musí zmáčknout tlačítko, vyjede mu lístek a pak se to teprve otevře. Mačkal a nic. A kontrakce v autě byly fakt něco. Potřebovala jsem se ohnout, trochu stočit do klubíčka, aby to bylo lepší, a v autě to moc dobře nešlo, že… Tak tam nakonec přes tu krabici s někým mluvil, já jsem na něj křičela, ať si laskavě pohne, a on z toho byl vynervovanější než já. Pořád mu říkal, že rodíme, potřebujeme do porodnice a ono se mu to nechce otevřít. Pak mě konečně napadlo, že asi stojí moc daleko od tý závory, tak si popojel a sláva, závora se otevřela.

Tak jsme tam konečně přijeli, vyplnili jsme hromadu papírů, desítky nesmyslných otázek, pak jsem se mohla převlíct. Vyšetřil mě sám pan primář a řekl, že už to bude brzo. Pak jsem teda dostala svůj „čekací pokoj“. Lukáš si pak šel ještě přeparkovat auto, byl tam asi půl hodiny a pro mě to byla věčnost. Nejdřív se vracel na vrátnici, tam zjistil, že tam tudy neprojede, tak jel podle šipek na parkoviště. Jenže u nás se v areálu nemocnice může stát zdarma jen půl hodiny a on to o 4 minuty prošvihl. Peněženku si nechal u mě ve skřínce, takže narychlo počítal drobný, co měl po kapsách a v autě.

Pak jsem konečně slyšela, že se vrátil, jenže pořád nešel. Pak přišla porodní asistentka, jestli náhodou nemám klíče od skřínky. Samozřejmě jsem je měla. Že prý se Lukáš převlékl, jenže nenašel klíče od skřínky, tak letěl do auta, že je tam zapomněl.

No, po půl hodině se konečně vrátil. Je to fakt fajn, mít tam koho držet za ruku, s kým si povídat (a komu nadávat :-D). Měl ze mě docela srandu, protože při kontrakci jsem mu drtila ruku a hned jak to přestalo, tak jsem se zasmála a říkám, že V POHODĚ!

Do sprchy jsem nechtěla, na míči mi to taky moc nevyhovovalo, nejradši jsem ležela na boku. Každý monitor, kdy jsem musela ležet na zádech byl utrpení. Pomáhalo mi (nebo jsem měla pocit, že mi ho pomáhá), když jsem dala ruce za hlavu a zadržela dech. Jenže mi bylo obojí zakázáno. Ruce pod zadek a rozdýchávat.

Co 20 minut mě chodila PA kontrolovat a pokaždý říkala, že už jen chvilku. Že bych měla víc sedět na míči, aby se to urychlilo. To jsem odmítla, protože to víc bolelo, jenže nakonec jsem to dostala příkazem. :-D

Pokaždý odcházela s tím, že až se mi bude chtít tlačit, tak pro ní máme přijít. A pokaždý přišla, jestli už? Ale já jsem žádnou potřebu tlačit neměla.

Po čtvrté ráno už jsem to měla přikázáno. Tak jsem to teda zkusila a chvilku na to, že se přesuneme na sál. Když jsem viděla to oranžové křeslo, chtělo se mi otočit se a běžet pryč. A pak už si toho moc nepamatuju. Píchli mi něco do ruky, začala jsem tlačit, pak někdo někam volal, že rodíme, najednou tam byli 3 další lidi.

V jednu chvíli jsem taky slyšela, jak Lukášovi nabízí hadr, že je nějakej bledej. V tu chvíli jsem ho chtěla poslat pryč, ale nebyl čas. :D

Hned mi řekli, že mám pořádnýho kluka. Kluka? Pořád mi to nějak nešlo do hlavy. V duchu jsem si říkala, že to přece měla být holka, moje Adélka, vždyť já jsem to věděla. No, tak to byl prostě Matěj. Narodil se v termín porodu, pondělí 28. října 2013, 4:26, 4210g a 55cm. Sice to není holka, ale aspoň jsem rodila v noci, jak jsem chtěla.

Když mi ho pak ukázali. Úplně jsem roztála, jak je malinkej, krásnej a hlavně MŮJ. „Malinkej? Vždyť je skoro dvakrát větší než jiný děti,“ smáli se sestřičky.

Šití, to bylo na celým porodu nejhorší, to bylo teda fakt něco. Ale pak jsem byla pochválena, že to byl ukázkový porod.

Když mě pak odvezli zpátky na „čekací pokoj“, už tam čekal Lukáš. Chvíli nemluvil, tak se ptám, co je. A on, že viděl úplně všechno. Tak on nechtěl k porodu, aby náhodou neviděl něco, co se děje tam dole a teď na všechno koukal v okně, kde se všechno odráželo. Chlap no, co byste chtěli. Přála bych takový pohodový porod všem.

Pak nám ho přivezli a já jsem se ho bála. Nevěděla jsem, jak na něj sahat, abych mu něco neudělala. Hladila jsem ho jedním prstem. Pak jsem se tam brečela při myšlence, že je můj. MŮJ. Do teď je to pro mě strašně zvláštní. Můj syn.

Nakonec jsme to zavolali domů, Matyho mi odnesli na vyšetření a já jsem se za 2 hodiny mohla přesunout nahoru na pokoj.

V pátek nás pustili. Kojila jsem 4 týdny, pak jsme začali přikrmovat, protože Maty nepřibíral. Po šesti týdnech jsem ztratila mléko úplně, ale Beba mu zřejmě vyhovuje, protože je mu 6,5 měsců a má 10,5 kilo a 77 cm. Náš dlouhán, jsem zvědavá, kam až poroste. :-D

Zklamání z toho, že to není Adélka se mě drželo pěkně dlouho. Ale samozřejmě ho miluji nejvíc na světě, je pro mě to nejkrásnější dítě na světě, jako pro každou mámu její dítě. Maty je neskutečnej pohodář. Když zrovna nespí, tak se nonstop směje. Brečí, jen když má hlad. Ale je to taky hroznej lenoch. Na bříško se otočil 2×. Občas už sice strčí kolínka pod sebe, ale to je hodně výjimečně. Za to dělá parašutistu, to umí fakt dobře.

Mateřská láska je nepopsatelně nádherný cit a já jsem strašně ráda, že jsem to mohla poznat.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.6 bodů
 Váš příspěvek
 
janička_opička
Ukecaná baba ;) 2432 příspěvků 22.05.14 07:48

Gratuluju k chlapeckovi a k poznani materske lasky :) to je totiz pocit a cit neprenosny, ktery si kazda musime zazit sama, abychom teprve pochopily co to opravdu laska je :)

 
mikejla542005
Stálice 58 příspěvků 22.05.14 08:05

Gratuluju :) a s tím že je prcek lenoch si hlavu nedělej…u nás to bylo to samý…na bříško se začal točit až kolem desátýho měsíce :) do tý doby jen tak,,omylem" :-D jinak chci se zeptat na porodnici docela mi to připomíná Nový Město na Moravě.

 
Petula01
Zasloužilá kecalka 856 příspěvků 22.05.14 08:15

@mikejla542005 Ano ano, Nové Město na Moravě :) U nás to taky nevidím dřív než na 10. měsíc, lenoch :D

 
eseta
Neúnavná pisatelka 16888 příspěvků 22.05.14 10:23

Hezký deníček, gratuluju!
Vítej do klubu dlouhánů, moje má zítra 8.měsíců a má 80,5cm a 8,8kg a z otáčení si nic nedělej. Mě se otočila zatím asi tak 5×. Sice u ní je to problém se zádama, kde má vrozenou vadu a na který cvičíme, ale i tak, prostě si jede svým tempem. Každé dítě je jiné, tak si z toho nedělej hlavu. Jak říkám já, není kam spěchat, chodit bude celej život a sedět na zadku taky, tak proč si to teď neužít :D :palec:

 
Clarietka
Stálice 89 příspěvků 22.05.14 11:51

Gratuluji :potlesk:

 
Chezzie
Zasloužilá kecalka 515 příspěvků 99 inzerátů 22.05.14 12:12

Tak to jsme rodily ve stejny den :-D nas malej sice takovej dlouhan neni, za to je to pekny sidlo, prekuli se pres cely obyvak ani nemrknu, ale pohodar je to taky, at vam Matej dela jen radost

 
verunka8812
Kecalka 272 příspěvků 22.05.14 13:05

@Petula01 ahoj taky se mi zdalo ze ot je v Nmnm:-D taky jse mtam rodila dnes to jsou dva roky presne :-D je to hruza jak ten cas leti
doufam ze se tam jeste jednou podivam :-D

 
klarushka
Závislačka 3827 příspěvků 22.05.14 13:41

Gratuluju K Matyskovi :kytka: Ja cekam druhy koncem rijna a taky mame vybrany jmena Matej nebo Adelka :srdce:

 
Fitmamka
Kecalka 206 příspěvků 22.05.14 23:20

Moc pěkně napsané. Mě řekli, když jsem byla na prvním UTZ asi v 9tt, že je to velké a že to bude asi kluk. Od té doby jsem na něj myslela jako na kluka a mám kluka :-)) Jinak celá rodina tipovala holku. Taky jsem byla hned po porodu tak natěšená, jak je mateřství krásné. Gratuluju k synovi :hug:

 
niezabudka
Kecalka 133 příspěvků 24.05.14 22:26

Ahoj! Podľa denníčka to vyzerá, že máš celkom komického manžela. Chudáčik, videl všetko, čo si ty prežila, dúfam, že si si ho potom poľutovala :lol:

 
Petula01
Zasloužilá kecalka 856 příspěvků 27.05.14 07:38

@niezabudka Jasně že jsem ho politovala, já bych to asi taky vidět nemusela :D

 
dana.dv
Kecalka 184 příspěvků 03.01.15 17:41

Růžová košilka s kraječkou mi připomněla tchýni, která ráda štrikuje… Musíme ji krotit :))

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele