Ještě nejsem připravená na miminko aneb kdy uslyším své biol

Faninka  Vydáno: 01.04.05

Zdravím vás všechny na těchto bezva stránkách.
Mám takové menší trápeníčko a zajímal by mne váš názor. Doufám, že procházením takovýchto stránek o miminkách a krásách těhotenství atd. najdu sama sebe a pochopím své pocity.
„Potíž“ je v tom, že jsem „nesnažilka“ a můj přítel „snažílek velký“.

Jsme s přítelem dva roky, přistěhovala jsem se za ním do menšího města, nechala svou rodinu a přátele 5,5 hodiny vlakem a je mi po nich moc smutno, ale jinak si spokojeně žijeme, ted hledame parcelu na staveni domecku. Přítel už rok mluví o tom, jak hezké by bylo pořídit si „sviště“. Posledních pár měsíců o tom mluvil až tak moc často, že mi došlo, že už po díťátku moc touží. Já to tak nemám. Za pár dnů mi bude 26 let a necítím se vůbec na to mít miminko. Příteli bude 29 let a nemá dobrý pocit z toho, že bude „starý“ otec. Asi jsem praštěná, ale cítím se pořád mentálně na nějakých 19 let. Navíc mám strach mít miminko. Jsem poznamenaná dětstvím, které se nepříliš povedlo. Vychovala mě mamka, která nic nezvládala a dodnes nezvládá, táta od nás odešel..no prostě mám strach, že nezvládnu život s dítětem. Že nebudu dobrá matka, že že…asi mi doporučíte psychologa, ale toho nepotřebuji. Spíše potřebuji slyšet názory těch, které miminko mají, které ho čekají a které třeba měly stejné strachy jako já. Vím, příroda je mocná a až otěhotním, budu se na to dívat jinak. Vše půjde lépe, už nebudu mít strach, že mě jednou přítel opustí a já zůstanu s drobečkem sama. Vše se dá zládnout, že? Nebo ne? Snad na naléhání od sestry a okolí, že už mi tikají hodiny nebo že už jsem stará veka, jsem řekla příteli, že už skončíme s gumárenskou výrobou a že se budeme milovat bez ochrany. Buď to přijde nebo to nepřijde. Přítel je moc šťastný, že už to svišťátko zkoušíme. Ještě pořád si nejsem jistá, zda dělám dobře. Vím, že záleží na tom, co chcu. Já budu to miminko vychovávat, já s ním budu. Jenže já bych tak strašně moc chtěla být jednou dobrá máma a svým dětem udělat krásné dětství. Zatím vidím jen překážky. Budu ráda za vaše příspěvky i když tuším, co mi zde asi napíšete.
Mějte se krásně, ať se vám daří :-))) Přeji krásné jaro!!!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  01.04.05 21:24

Ahoj, nezvyknem moc reagovat na pripevky, ale toto mi neda. Ak nie si vnutorne pripravena na dieta, tak to nerob. Dieta sa ma podla mna narodit rodicom, ktori ho chcu a su ochotni prekonavat „prekazky“ s tym spojene. Mat dieta nie je len krasny obrazok v casopise a ked nie si na to pripravena, tak to povedz priatelovi, a nerob nic nasilu alebo len kvoli nemu. A okrem toho, 26. rokov bolo vela mozno kedysi a nie dnes, este mas casu dost. Dietatko potrebuje matku, ktora bude nadsena, ze sa narodi a nie v strese, ze ci to zvladne. A este nieco, to ze tvoja matka nezvladala materstvo mozno stopercentne, neznamena, ze to nezvladnes v buducnosti aj ty. Treba hlavne hlavne chciet a potom vela lasky a trpezlivosti a pojde to.
Prajem ti, aby si sa spravne rozhodla, tak ako to naozaj citis
 Monika

 
SARA55
Povídálka 18 příspěvků 01.04.05 21:25

Ahoj Faninko, tvůj článek mně zaujal, protože jsme se cítila podobně jako ty. Když me brácha v mých 27 říkal něco o tikotu biologických hodin, klepala jsem si na čelo. Věnovala jsme se skvělé práci, užívala si volna i koníčků. Můj přítel (dneska manžel) po dítěti neprahl. Přešlo pár let a já zjistila, že náš dům je trochu tichý a dětský smích je to, co tu postrádám. Po menších peripetiích jsme se dočkali naší holčičky a oba jsme moc šťastní. Nepatřím sice mezi maminky, pro které je nejdůležitější, jak jejich mimi kaká a čůrá. Možná mám trošku odstup od svojí holčičky, ale mám jí moc ráda a jsme obě skvěle sladěné. Nikdy jsme se necítila jako žena předurčena k mateřství, ale časem přišla ta chuť někoho pohladit po vláskách a naučit ho první krůčky. Já bych na tvém místě ještě počkala, až budeš mít chuť se do víru rodičovství vrhnout:)).

 
Anonymní  01.04.05 21:36

Ahoj Faninko,
mám půlroční holčičku, takže celkem čerstvé zkušenosti :-)
Nikdo z nás Ti určitě nemůže zaručit, jaké to bude, až se Ti narodí mimčo, ale když jsem četla Tvůj článek, napadlo mě, že asi nejdůležitější pro Tebe bude si uvědomit, PROČ se vlastně na miminko necítíš. Proč si myslíš, že bys neměla být dobrá matka? Protože Tvoje máma to nezvládala? A co konkrétně nezvládla? Když to budeš vědět, budeš si umět odpovědět na otázku, jestli Ty bys to dokázala lépe.
Nebo máš strach, že se budeš muset vzdát svobody a volného času? Tak tady Ti jako novopečená maminka zodpovědně potvrzuji, že to bys asi do určité míry musela :-) Ale taky Ti můžu potvrdit, že mimčo by Ti to stonásobně vrátilo, pokud by ses do něj doopravdy zamilovala a považovala ho za to nejkrásnější a nejdůležitější, co Tě v životě potkalo. A to se většině maminek taky přihodí :-)
Faninko, jistě že se všechno dá zvládnout. Opravdu. A pokud máš v sobě hodně lásky a trpělivosti, pak Ti to půjde samo, fakt. Myslím, že není těžké být dobrou mámou, jen je někdy těžké zvládat při miminku i to ostatní: uvařit, uklidit, zkrášlit se… Já si třeba nedokážu najít čas na jídlo :-) a to je u mě co říct! ;-)
Nejsi na mimčo stará ani trochu a jestli chceš být dobrou mámou, tak to dokážeš. A jestli chceš být dobrou mámou až za nějaký čas, možná byste si o tom mohli s přítelem promluvit a ujasnit si, co od toho který z Vás očekává a jak si představujete, že to u Vás bude, až se to mimiško narodí. To, že přítel děťátko chce a těší se na něj, je pro Tebe velké plus! Protože být dobrou mámou, když máš po boku dobrého tátu je o hodně snažší!
Faninko, pokud můžu soudit podle sebe, moje dcera je pro mě to největší štěstí a to, že ji mám, mi dává obrovskou radost a energii do života. Každý den, když se probudím a vidím Ty její kukadla vedle sebe a pak se na mě usměje a je taaak nádherná, já jsem tak šťastná, jak jsem nikdy nebyla! Děťátko je dar, který by si měl člověk pořádně užít :-)
Záleží opravdu jen na Tobě, jestli cítíš, že své dítě budeš milovat a že mu nikdy ani v skrytu duše nebudeš vyčítat ty oběti, které svému mateřství přineseš.
Přeju šťastné rozhodnutí.
Sojka (+Šárinka 6 měs.)

 
Betty
Nováček 5 příspěvků 01.04.05 21:43

Ahoj Faninko,

Myslím že jsem na tom byla podobně jako ty. Už jsme spolu byli docela dlouho, vzali jsme se a já cítila že to chce nějakou změnu. Mimčo jsem chtěla ale ne zrovna hned, nakonec jsme tomu nechali volný průběh. Bez antikoncepce to stejně trvalo přes rok a půl, ale jak říkám, nespěchali jsme.
Měla jsem stejné obavy jako ty. Jak to zvládnu, jestli budu dobrá máma a taky jsem měla strach z toho jak se mi změní celý život.
Pak jsem otěhotněla a najednou jsem toho drobečka v sobě tak milovala a těšila se na něj až jsem se tomu sama divila :o))) Teď máme krásnou holčičku, už je z ní skoro dvouletá drnda a neměnila bych za nic na světě. Děti náš život moc obohatí a je s nimi sranda :o)
Z tvého příspěvku tak nějak cítím, že budeš určitě dobrá máma, právě proto že už teď nad tím přemýšlíš. Věk na to máš, těšícího se taťku taky, tak z chutí do toho a všechno postupně přijde samo.
 Betty

 
lusn
Stálice 54 příspěvků 01.04.05 21:59

Ahoj Fani! Já mám teď osmiměsíčního chlapečka, když sem otěhotněla měla sem stejné pocity jako ty. Moje dětství bylo hodně podobné tvému. U nás to začalo tak, že sme si sedli a domluvili sme se, že si časem pořídíme miminko. A ono se to podařilo na poprvé. Když sem na to přišla začali mě vrtat červíci, jestli to zvládnu, jestli nebudu tak strašná matka jako ta moje jestli nejsem moc mladá, ( je mi 25 ). Toto všechno mě trápilo celích deset měsíců ( naše zlatíčko nechtělo jít ven a muselo násilím jinak bych byla těhotná ještě těď), ale ve chvíly kdy sem ho poprvé viděla tak sem si slíbyla, že budu ta nejlepší matka na světě. Ten pocit nejde popsat ale je to úžasný. A myslím si to jak přemýšlíš je prvním krůčkem abys byla dobrá máma.

 
ro
Ukecaná baba ;) 2159 příspěvků 02.04.05 04:14

Milá Faninko,
nějak mi přijde, že v okamžiku, kdy sedneš a sepíšeš takovýto článeček, tak ti právě zvoní biologický budíček. Jakmile o tom začneš přemýšlet tímto směrem, tedy ne tak, že sis ještě neužila a že ještě práce a sport a kariera atd., ale že nejsi dost zralá a zodpovědná, tak to je právě ten okamžik, kdy by ses asi měla do chystání se na mimí pustit. Vlastně mi přijde, že tyto tvé věty jsou takovým tím hezkým startem.
Když totiž přemýšlíš o zodpovědnosti, tak jsi vlastně zodpovědná. A ty strachy, jak miminko zvládneš, má prostě téměř každá mamka. Já měla první dítě ve 24 letech, kdy mi přišlo, že jsem zcela dospělá, ale ten poslední měsíc před porodem jsem si přišla jak vyjukaná šestnáctka, měla jsem strach skoro ze všeho. No a druhé dítko jsem si pořídila na stará kolena a zase přišel strach - ne o to, zda budu miminku rozumět a zda mu dokážu vyhovět - to jsem věděla z předchozího, že to přijde samo. Ale z toho, jak to zvládnu, když mě tuhle bolí a támhle píchá - a mám s tím problémy doteď, ale dítko si tu péči a lásku, kterou potřebuje, z tebe dokáže vysát samo, a to dokonce i z tak líné lemry matky jakou jsem já.
A tak si myslím, že v okamžiku, kdy nad tím začneš přemýšlet, tak jsi vlastně právě dospěla pro mateřství. Protože všechno ostatní ti přinese dítko samo.
Takže hlavu vzhůru, neboj se a hrrrr do toho
 Romana

 
Veronika6
Zasloužilá kecalka 510 příspěvků 02.04.05 09:28

Ahoj Faninko,
nedá mi to a taky přispěji svojí troškou do mlýna:o)
Jak už tu maminky psaly, tím, že o miminku takhle přemýšlíš, už jsi daleko dál, než bys čekala :-)
Myslím, že je mooooc důležité a příjemné mít doma těšícího se taťku, který ti tím pádem bude určitě ochotně pomáhat ve složitějších situacích. Myslím tím i počáteční nevolnosti, později hledání záchodků v supermarketech, potom třeba pomůže s bolavými zády.......... a ve finále - je hooooodně tatínků (mýho manžu už jsem k tomu taky přiměla), kteří rádi svoje zlatíčka koupou a pyšní se tím pak před návštěvami. To je taky pomoc jak hrom.
Podle mě budeš mít tímto trošičku ulehčenou cestičku, ne všechny maminky mají to štěstí :o).
Dál si ale (o tom tu nikdo nepíše, takže budu první černou vránou) určitě uvědomuješ, že to není žádná procházka růžovou zahradou, mít mimčo. Je lepší, pokud s tím mamka počítá dopředu.
Jsou tu bolesti zad v těhotenství, únava, rychlé změny nálad, nebudeš si připadat vždycky nejhezčí na světě....... :-). Porod je kapitola sma o sobě, ale zvládly to miliony ženských před námi, tak co my ne? :o)
Potom (pro mě) těžké¨období šetinedělí, ve kterém se spolu s miminkem „ladíte na vzájemné hodiny“, učíš se zvládat tolik věcí najednou.....­....samozřejmě, že teoreticky to víme všechny, ale praxe je praxe :-))
Když budeš počítat i s tím, že mimčo bude noční ptáčátko a budeš muset každé 3 hodiny vstávat, třeba tě pak (jako moje) po šestinedělí překvapí pospanou první nocí a bude tak pokračovat i dál…
Potom si budeš muset moc věcí odříct. Uvědomíš si, že jsi na druhé koleji a že vždycky budeš muset prvně obstarat dítě , pak většinou manžela a pak teprve sebe............. :-(
Do toho bys chtěla vypadat aspoň trošku přitažlivě anebo přijatelně (v mém případě :-))

Pokud můj příspěvek dočteš až sem, nemávneš nad tím rukou (opravdu tohle všechno může přijít) a řekneš si, že s tím vším počítáš, není co řešit. Jdi do toho.

Každá chceme být lepší matkou, než byla ta naše. Pokud víš, co kde nechceš udělat chybu, neuděláš ji. Dítě tě pak odmění nezměrnou láskou a úsměvy, pro které budeš ochotna se stavět na hlavu :-))

Nedávno jsme se s manželem přistihli, jak sedíme a malujeme si v obýváku u TV obrázky fixama. Byly to různé kačenky, pejsci, manža zkoušel tank (!) :o)) - to byl výsledek toho, že jsme přemalovávali starou jídelní židličku pro naši Barču.
Když jsme si to uvědomili, celkem jsme se nasmáli, ale právě to taky patří k tomuto období.......­..hodně vás to změní :o) Dřív by jsme si asi ťukali na hlavu :o)

Rozhodni se, jak budeš moct nejlíp. Kolem dítěte je hodně starostí i radostí. Ale s dobrým taťkou jde všechno snáz :o)

Veronika, Barča (6měs.) a pidižvík*

 
Anonymní  02.04.05 10:03

ahoj, tvůj článek mě moc zaujal.Jednoznačně radím, s miminkem počkej. Je mi 35 let a mám 6-týdenní miminko. Děti jsem měla od malička ráda, chtěla jsem být jen !učitelkou ( tou teď naštěstí nejsem ),ale na svoje dítě jsem musela nějak vnitřně dozrát. Žila jsem s přítelem 10 let a ani to mě nedonutilo mít dítě,nějak jsem zatím to vnitřně nechtěla. A pak- sestřenka měla malou holčičku a najednou !!!!!! hroooooozně jsem chtěla mít miminko,cítila jsem to v celém těle, v mozku, všude. Byl to ten nejkrásnější pocit. A tak to asi má být .Každá žena to cítí jindy. Jen pro uplnost- miminko jsem si pořídila až za 2 roky od velkého chtění až s mým nynějším manželem a „povedlo“ se nám už na druhý pokus ( i v mém věku). V mateřství je pro mě velice důležitá pomoc mého manžela,který je druhá máma,nejraději bych ho nepouštěla vůbec do práce. Jinak se připojuji k názoru Sary 55, i já nejsem reklamou na přešťastnou mámu,ale svého syna miluju,ale jsem tu i já,mé pocity a hlavně i láska k mému manželovi. Že nyní chce tvůj přítel dítě ještě skutečně nemusí znamenat, že k němu bude každou noc vstávat atd. Přeji ti štastné rozhodnutí.
Irena + Štěpán 6t

 
irina
Kecalka 137 příspěvků 02.04.05 12:15

AHoj, asi ti nikdo neporadí, musíš si to rozhodnout sama. Já mám 8 měsíční holčičku, bude mi 29. let. Můj přítel chtěl dítě už v mých 25 letech, ale já se na to taky necítila zralá. A pak to najednou přišlo, hrozně jsem chtěla mít dítě, miminko, vychovávat ho. Přišla jsem do jiného stavu a teď jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Nevím, jestli kdybych měla dítě v 25 letech bych byla dobrá matka, ale myslím že ano. To dítě tě totiž tak strašně změní, a změní každou normální ženskou. Převrátí se ti úplně životní hodnoty a tvoje srdce bude bít jen pro to maličké.

Přeju hodně štěstí
Irina + Irinka

 
PeZa
Ukecaná baba ;) 2257 příspěvků 02.04.05 15:17

Ahoj Faninko, když jsem si přečetla tvůj článek, trochu jsem si vzpoměla na svoje pocity a starosti. Je mi 26 let a jsem v 25tt, čekáme holčičku Adélku. S manželem jsme se seznámili před třemi lety, kdy on byl ještě ženatý se svou první ženou, ale už v rozvodovém řízení. Začali jsme spolu asi tak po čtyřech měsících bydlet a v tu dobu mi nepřišlo ani to, že bych se chtěla vdávat a už vůbec ne mít děti. Měla jsem psa, zařizovali jsme byt a žili jsme sami pro sebe. Jezdili jsme na hory, podívali se do Egypta, který jsme sami procestovali, koupili auto a postupně si zvykali na ten partnerský život, Manžel mluvil o dítěti skoro od začátku, jeho první žena děti mít nechtěla, prý se bála porodu, ale spíš chtěla budovat kariéru a jako otec jejích budoucích dětí jí nebyl můj muž dost dobrý, neb byl jenom „lopata“. Já jsem takový názor neměla, ale do dítěte jsem se taky moc nehrnula, měla jsem kolem sebe neteře a synovce a docela jsem se na nich vyřádila. Nakonec jsme ale postupně došli až k oltáři a jednou z věcí, proč jsme to dělali byla i věc miminkovská. Přiznám se, že i po tom, co jsme se vzali a já veděla, že už na mimi pracujeme, jsem si nebyla 100% jistá. Najednou jsem si říkala, že můžeme ještě rok počkat, máme kola, pojedeme ještě na hory a tak dále. Jenomže všichni naši kamarádi kolem nás už prcky měli nebo je čekali a manžel začínal propadat trochu skepsi. No a příroda byla asi silnější než argumenty o dovolených a já měsíc po svatbě otěhotněla. Dlouho jsem v sobě hledala ten mateřský cit, tu velkou tužbu po dítěti, možná, že ji nemám ještě teď, ale na mimi se moc těším, krom toho vím, že i když se letos na ty hory a kolo nedostaneme, příští rok to prubneme i se svištěm, protože dělají to tak jiní, proč ne my :o) Najednou si uvědomíš, že ti krom jednoho roku vlastně nic neuteče, už se naopak začínám těšit, jak budeme mladou brát na kolo a lyže, manžel jí každý večer hladí přes bříško a teď dáváme dohromady už druhý byt, ale už s vidinou malého sviště, takže hledáme barvy a vybavení pro mimíska. Je to najednou úplně jiná dimenze v tom vztahu, zmizel trochu nudný stereotyp a čím víc se to blíží, tím víc jsme oba napjatí. Teď jsme se bavili o tom, jestli chce jít k porodu, manžel je statečný a chce jít.. Víš, na jednu stránku jsem ráda, že to doapdlo tak, jak to dopadlo, protože si při své psychické labilitě nedokážu představit, že tak za dva tři roky bych po dítěti toužit začala a ono to nešlo (a těch párů známe poměrně hodně) nebo že bych vedle sebe měla partnera, který mimi prostě neche :o( taky máme kolem sebe páry, kdy partnerka chce, ale nemůžou si mimi dovolit, že mají dluhy, nebo že partner nechce. To je pak ale asi o ničem, protože já sama cítím, že bez dětí to není ono. Jestli si ale nejsi opravdu jistá, tak to nedělej, jenom jsem ti chtěla napsat svoje pocity a zkušenosti a i když jsou skoro všechny moje kamarádky bezdětné, najednou i těch s dětmi se najde poměrně dost, takže si to opravdu užívám :o)) Hezký den Petra a mimísková

 
Anonymní  02.04.05 15:35

Ahoj,

souhlasim s holkami, miminko si poridte,az se na to budete citit oba. Bohuzel ale v dnesni dobe nelze zajistit, aby jsi, az se rozhodnes ze jsi dostatecne pripravena, otehotnela. To je nas pripad. Tahne mi na 30, mimi jsem stale odkladala a ted uz se 3 roky snazime (doktori, CAR atd.) a bude velky orisek mit vlastni deti. Takze do sveho premysleni pro a proti musis zahrnout i tuhle moznost.

At se ti dari a dej o sobe vedet, jak to dopadlo.
Hodne stesti.
 M.

 
luka
Ukecaná baba ;) 1272 příspěvků 02.04.05 18:27

ahoj,
nedá mi to,abych i já nereagovala.tak v rychlosti. přede 2 lety jsem byla na gyn. operaci a doktor řekl,že doporučuje těhotenství,protože v případě dalších komplikací už bych je mít nemusela.v té době jsme s tím mým byli spolu asi 10 let.pracovali jsme venku,jezdili si,užívali si.já měla mateřské pudy kolem 25 let ,ale v té době ne.hodně jsme o tom doma mluvili a nakonec se rozhodli,že to zkusíme.sice jsme dítě chtěli dýl,ale nechtěli jsme si vyčítat,že kdyby to nešlo tak že zvítězila naše pohodlnost a svým způsobem sobeckost.tak jsme začali zkoušet,když jsem asi po 5 měsících zjistila,že jsem těhotná tak jsem najednou měla pocit,že dítě ještě nechci,nebudu dobrá máma,…a pak se přidali drobné komplikace v těhu a já najednou měla strach ne o sebe,ale o mimi.těch peripetií nás potkalo ještě moc,ale to je jiné téma.dnes máme 9,5 měsíce starou kačenku,jsme nejšťastnější a nejpyšnější rodiče a vůbec nelitujeme,naopak.
myslím,že to musíš probrat hlavně sama v sobě ty a rozhodnout se sama.to za tebe nikdo neudělá.neznám nikoho,kdo by litoval,že si pořídil miminko.za sebe můžu říct,že můj život je o moc lepší než dřív,mám pro co žít a i když toho mám někdy nad hlavu tak se pak podívám na naše usmívající se zlatíčko a zaplaví mě pocity,které jsem dosud neznala a nedají se popsat.
ať se rozhodneš jakkoliv,přeju vám oběma hodně štěstí a lásky.
 luka

 
Anonymní  02.04.05 18:47

Taky si myslím, že bys měla počkat, až o tom budeš sama přesvědčená. Věř, že to přijde. V 26 letech jsem také na dítě nepomýšlela. V 28 už jsem chtěla, ale partner se necítil. O rok a půl později přišel s tím, že by už rád. Takže ve svých 30 mám už skoro 9m mimi, které jsme chtěli oba a jsem ráda, že jsme počkali do doby, kdy na to oba dozrajeme. Když chtějí oba, lépe se zvládá ten nápor, který je v prvních týdnech nejsilnější.. Kdyby manžel dítě ještě nechtěl, možná by v šestinedělí proběhla i nějaká ta hádka či krize, protože jsem jeho pomoc vážně potřebovala (babičky nebyly a já nestíhala vařit apod., takže jsem potřebovala, aby se o sebe postaral sám, obstaral nákupy a občas i uvařil, protože já jen kojila, přebalovala, nespala, odstřikovala apod.. Ty první týdny byla zkouška a my ji zvládli bez stresu, jen jsme se smáli tomu, že si to člověk opravdu nedokáže představit, dokud ten nonstop kolotoč vážně není… a uklidňovalo nás, že to brzy bude lepší :-) Takže já zastávám názor, abys to s mužem probrala a on ti dal trochu čas.. On si tě ten pocit, že už chceš, opravdu nečekaně najde…

E.

 
Faninka
Kecalka 273 příspěvků 02.04.05 22:08

Moc vám děkuji za nádherné příšpěvky, nechcu žádný vyzdvihovat, abych snad na nějakou autorku příšpěvku nezapomněla. Vehnalo mi to slzičky do očí a poplakala jsem si ale s úsměvem na tváři. Díky. Dám na stránky vědět, jak bude něco nového. Přeji vám všem i vašim drobečkům, mužíčkům vše nejlepší a hodně lásky a štěstíčka.

 
Anonymní  02.04.05 22:25

Ahojky,
po přečtení tvého komentáře jako bych se vrátila do doby skoro před 3 lety, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Já tedy po miminku toužila už někdy od 18-ti, ale zároveň mě skličovaly obavy, jestli budu dobrá máma atd atd…
Být tebou, opravdu bych se zamyslela, proč se na dítě ještě necítíš a pokud je to pouze ze strachu, že nebudeš dobrá máma, tak bych do toho taky šla, protože mámou se nenarodíš, to stejně (alespoň u mě) přijde až po porodu :D
Co se týče věku - definice „moc mladá“ nebo „moc stará“ přeci neexistuje, záleží jen na tvých pocitech. Znám 18-ti leté maminky, které jsou báječné matky a zase 30-ti leté, které podle mě měly ještě nějaký rok počkat…
Já sama jsem se při otěhotnění cítila moc mladá na dítě, teď mi někdy přijde, že už jsem stará ;), synka jsem měla ve 24 ;)
Držím palečky, ať se ti podaří domluvit se se „svým já“ a rozhodnout se správně, nenech se do ničeho nutit…
Ahojky Dana + synek 2 roky

 
Petta
Ukecaná baba ;) 1009 příspěvků 04.04.05 08:13

Ahoj Faninko,
možná máš na miminko opravdu ještě čas. Myslím, že pokud se na něj ještě necítíš není na tom nic špatného. Taky si zkuste s přítelem probrat, jak budete současně zvládat stavbu domečku a miminko. Ze zkušenosti vím, že při každé stavbě se vyskytnou potíže a partneři jsou podráždění a občas se dostaví i nějaká krize. Myslím, že by bylo asi rozumnější počkat až budete mít bydlení vyřešené. Když budeš těhotná a pak s miminkem, nebudeš partnerovi moci pomáhat, ale ani on nezvládne pomáhat tobě s miminkem. A bude vás to oba hodně mrzet, protože přijdete o společné zážitky. Ale každý vztah je jiný, takže to možná zvládnete bez problémů a naopak vás to posílí.
Přeji vám, ať se po zvážení všech okolností, rozhodnete správně a jste šťastní.
Petta + broučínek (28tt)

 
Anonymní  05.04.05 15:05

Ahojky Faninko,
pokud sama nechceš, kvůli nikomu to nedělej :-) Hodiny Ti začnou tikat, neboj se. Hrozně dlouho jsem sama říkala, že dítě nechci a pak to přišlo - začala jsem po něm toužit, teď jsem ve třetím měsíci a moc se na to s přítelem těšíme :-). Mám trochu rizikové těhotenství, tak jsem doma a opravdu si to užívám a odpočívám, je to moc fajn :-). Přeji hodně stěstí ! Janča a Juniorek

 
Anonymní  06.04.05 21:51

Mila Faninko,

je mi 22 let a o miminko jsme se s manzelem zacali snazit kratce po me maturite. A to z toho duvodu, ze je muj manzel o vice nez deset let starsi a moc touzil po nejakem tom roztomilem drobeckovi. Uz tenkrat jsem vedela, ze jemu biologicke hodiny biji daleko vice nez me. Ja jsem tu potrebu nemela vubec. Ale z lasky k manzelovi jsem chtela dat vzniknout novemu zivotu.

Kdyz jsem zjistila, ze se po temer roce povedlo zabloudit te spravne spermii do tech spravnych koncin, byl to velice zvlastni, hrejivy a povznasejici pocit. Pak uz jsme se jen tesili.

Obavy, zda budu dobrou matkou prisly az po porodu. Najednou jsem byla plna pochybnosti, zda sve prave narozene dite dostatecne miluji a zda ho dokazu spravne vychovat.

To vse se ale po par tydnech obratilo v opak a dnes si nedokazu zivot bez maleho predstavit.

Kdyz se miminko narodi, clovek nemusi hned umet varit krupici, vedet co ma dite jist, jak se oblekat a nikdo od novopecene maminky neocekava, ze bude mit vsechno zorganizovane a vsechno bude bez chybicky. Myslim, ze temer kazda se prvni dny a tydny teprve uci byt maminou.

Na zacatku na vsechno pripravi v porodnici, pak se chodi temer kazdy tyden na poradnu, clovek ma neustale oporu v okoli.

Myslim, ze se nemas ceho bat. Nikdo neni dokonaly a ani ja po osmi mesicich si kolikrat nejsem uplne vsim uplne jista. U prvniho ditete se holt clovek neustale uci a s kazdou situaci se musi vyrovnat podle sveho nejlepsiho mineni. Pak je to v poradku.

Dnes cekame druhe dite a ja uz se niceho nebojim. Uz vim, co me ceka a vim, ze to neni nic hrozneho. Kazde dite ma svoje chvilky, ale vzapeti se to vynahradi jeho milym ksichtikem nebo usmevem nebo pritulenim a vse je zase dobre.

Preji ti, Faninko, aby jsi i ty dosla spravneho rozhodnuti, ktere te rozradostni a dopreje ti klidu.

Lucka

 
AnnaVO
Nováček 8 příspěvků 25.08.15 14:20
Necítím se připravená na dítě

Dobrý den, ahoj,

jsem tady úplně nová a tohle je můj první příspěvek. Ráda bych Vám napsala mé pocity a budu ráda za každou odpověď, reakci, radu, pomoc…

Mám úžasného přítele, jsme zasnoubení, máme krásný vztah, jsme spolu šťastní, rozumíme si… Samozřejmě se občas něco pokazí, ale to asi v každém vztahu, důležité je, že jsme potom ještě silnější.

Dnes jsem zjistila, že jsem asi těhotná. Večer půjdu k doktorovi a snad zjistím více. Na dítě se necítím připravená, zejména psychicky. Je mi 23 let, přítel je starší, ale také chtěl s dítětem ještě počkat. Nyní se začal těšit a byl by rád, kdybych si miminko nechala. Ale já se strašně bojím. Bojím se, že by všechno to hezké, co teď spolu zažíváme skončilo. Dítě všechno změní. A jak jsem si přečetla tady i v jiných článcích a diskuzích, dítě by se mělo narodit matce, která se na něj těší, přeje si ho, není ve stresu. Já si ještě dodělávám školu, jsem krátce v nové práci, kde se mi moc líbí, čeká nás svatba. Miluju starat se o náš dům a zahradu, o partnera, o naše zvířata, dělat domácí práce… Nejsem typ, který si chce užívat nebo budovat kariéru. Jednou chci být nejlepší máma na světě a vím, že jednou přijde zlom a já si budu přát mít dítě a vím, že to nebude s nikým jiným, než s mým současným partnerem, protože s nikým jiným nechci strávit život. Ale myslím si, že je ještě brzy. Necítím se na to. Chtěla bych mít miminko, až se budu cítit psychicky připravená, budu si ho přát, budu se na něj těšit.

Jak jsem psala, budu ráda za každou reakci.

Děkuji.

 
LennaZS
Ukecaná baba ;) 2319 příspěvků 27.08.15 13:05

@AnnaVO ahoj, určitě vše dobře promysli. Pokud se rozhodnes pro potrat, mohlo by Tě to v budoucnu moc mrzet. Všeobecně si myslím, že člověka víc mrzí a časem lituje, že se miminka vzdal než že by nějaká matka řekla, že ji mrzí, že si dítě nechala. I když i takovou jsem tady zaznamenala. Nejsi karieristka..HM, já jo a presto mám tři děti. Co k tomu dodat? Když má člověk vůli, všechno jde. Máš to krásně nastavené, miminko je na cestě. Za sebe Tě prosím, ať ten dar nezahazujes. Ale je to jenom na Tobě. Drz se a věřím, že si za pár měsíců tady prectu tvůj porodní denicek. Pa

 
smileee11
Kecalka 256 příspěvků 28.08.15 14:08

@AnnaVO ahoj, my se zrovna snažíme o mimčo, je mi 25 a před rokem to na mě přišlo ze dne na den (ale hned to nešlo - stěhování, bez práce, pak nová práce), myslím si ale, že kdyby se to omylem stalo, byla bych ráda a pryč bych ho nikdy nedala…jsme s mým spolu 4 roky a mám pořád pocit, že nám,,něco´´ chybí - rádi výletíme, ale tohle je o něčem jiném :mrgreen: nevím, jestli jsem Ti pomohla, ale je to můj pohled na věc

 
Lanear
Kecalka 263 příspěvků 28.08.15 20:59

Ahoj Faninko :), řekla bych, ne že bys to miminko nechtěla, ale prostě se jenom bojíš.. Není divu po tvých zkušenost s vlastní matkou. Bohužel to tak bývá, že ty vzorce chování míváme kdesi v podvědomí zakódované a jsme pokračovatelky ženských rodinných linií a tak ty vzorce kolikrát nevědomky přenášíme do svých životů. Ale mohu tě potěšit, že to není nic konečného a ani nezměnitelného. Mě je momentálně 23, v postýlce mi spinká malinká dvouměsíční holčička a jsem za ni neskutečně šťastná. :) A až své děťátko uvidíš, nepřijde to nejspíš hned (to asi u těch šíleně vytoužených), ale zamiluješ si ho, u mě to také nebylo hned na porodním sále, člověk je takový vykulený, vidí tvorečka, kterého měl v sobě takovou dobu a stejně je pro něho velikou neznámou, ale už po pár hodinách jsem plakala láskou, ale i postupně si na ni zvykala..:))
Podle mě je důležité jestli děťátko chceš ty sama, jestli už jsi prožila vše, co jsi si říkala, že by jsi chtěla prožít než budeš mámou, ne že by to nešlo..ale už je to jiné pak. Já jsem zastáncem toho, že i s dětmi si jde život krásně užít a není třeba je odstřihávat od činností, které tě baví nebo děláš normálně..jen je jasný, že je s sebou v pátek večer nepotáhneš do baru, ale to je tak všechno. A právě proto jsem chtěla být mladá máma, abych měla na to sílu a elán a nebyla zpohodlnělá a můžu říct, že je to fajn. Ale je pravda, že jsem to mimi chtěla nejpozději v těch 25 a jsem takový ten typ, co se na děťátko těšila už od 18. :) A strach? Na ten se připrav, ale nepodlehni! Každá i ta nejvíc super má strach jakou bude matkou, jak to zvládne..je to přirozené, protože každá chce být dobrou mámou..ale pokud to opravdu chceš, tak pro své děťátko jsi prostě ta pravá a ono pro tebe. Ale rozhodně do ničeho se nenuť, to prostě musíš cítit a pokud chceš, ale myslíš si, že ti v tom brání jen ten veliký strach, tak ten jde překonat.. ba z toho člověk může udělat hnací motůrek pro pozitivní výsledky.. :hug:

 
Lanear
Kecalka 263 příspěvků 28.08.15 21:15

Aha, koukám, že se tu stála chybička..do komentářů se vloudil nový příspěvek… Já si říkala, že to datum je nějaké divné nahoře. No Faninky bych se rada zeptala jak se to vyvíjí dál, když už jsme u tématu? :) A slečně pod tím přeji šťastný konec ať už se rozhodne jakkoli, i když myslet by se na to mělo dříve než se to dítě zplodí..víš, že už od pár týdnů (nevím přesně kterého) bije srdíčko? Já bych nedokázala dát to stvořeníčko pryč..ona mateřská láska je jednou z vůbec nejčistších podob lásky…ale chce to čas si to uvědomit. Jinak odkazuji na první příspěvek, kde uvádím svou zkušenost..:)) S pozdravem Lanear

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček