JOjeNÁŠ

mmarketaaa  Vydáno: 17.03.15

O mých rande na slepo, na kterých jsem se zamilovala na první pohled.


2 komentáře


4 komentářů

S přítelem jsme se seznámili v srpnu roku 2007 na internetu přes společného kamaráda. Mně bylo tehdy skoro 17 a on už oslavil 18. Psali jsme si ve dne v noci a první schůzku jsme si domluvili na 25. září 2007.

Jenže já jsem do něj byla zamilovaná snad ještě předtím, než jsme se viděli, a první schůzka to potvrdila - lítala jsem v tom až po uši.

Začali jsme spolu chodit a postupně oslavili první, druhé,…, sedmé výročí vztahu. Samozřejmě jsme si prošli i několika krizemi a celkově špatným obdobím, ale to je snad v každém delším vztahu. Nevím jak ostatní, ale ten náš to rozhodně posílilo.

Přítel šel po střední škole pracovat, vystřídal asi 3 práce, než našel dobře placenou práci, která ho navíc baví. Já dostudovala vyšší odbornou školu, zatím jsem pracovala ve firmě, kde jsem pracovala i při studiu a hledala si práci.

Vzhledem k tomu, že nemůžu brát hormonální antikoncepci už jsem za sebou měla několik planých poplachů ohledně těhotenství, ale když jsem si v květnu 2014 test dělala, věděla jsem, že to bude jiné. A také že bylo, ukázaly se na něm místo jedné, čárky dvě.

Možná to někomu bude znít nepřípustně - a ano, i já se za to stydím - přemýšlela jsem nad umělým přerušením těhotenství. Neustále se ve mě střídaly pocity štěstí, těšení, nejistoty a starostí. Nedovedla jsem si představit, že ve 24 letech budu mámou, nevěděla jsem, jak bychom to s přítelem finančně zvládli, když jsem vlastně ani nezačala pracovat. A vlastně jsem ani nevěděla, zda-li dítě vůbec někdy chci. Vlastně přítel mě nakonec přiměl k tomu si TO nechat a já se začala těšit.

První tři měsíce těhotenství mi bylo zle, každý den, celý den mi bylo na zvracení, ale nikdy jsem nezvracela. Až někdy v 16. tt jsem musela být hospitalizována přes víkend v nemocnici kvůli střevní chřipce, protože po tom neustálém zvracení a průjmu jsem ztratila hodně živin, takže jsem dostala kapačky a vše bylo v pořádku.

Screening v prvním trimestru dopadl dobře, bylo úchvatné pozorovat, jak tomu malému zázraku bije srdíčko a jak už se hýbe. Na tripple testy jsem raději nešla - nechtěla jsem se zbytečně stresovat, protože jsou údajně hodně nepřesně a mnohdy vychází falešně pozitivně.

Na screeningu v druhém trimestru jsme se s přítelem dozvěděli, že čekáme chlapečka a konečně jsme mohli začít kupovat chlapecké věci, protože do té doby to byly samé neutrální barvy.

Ve třetím trimestru už jsem si připadala jak slonice, ačkoli jsem za celé těhotenství přibrala 13 kg. Od nějakého 24. tt jsem musela být doma na rizikovém těhotenství s nohama nahoře a pít magnezium. A jak se porod blížil, začínala jsem mít hrozný strach.

Termín jsem měla podle poslední menstruace stanoven na 30.1.2015 a jak se termín blížil, tak jsem si říkala, že snad ještě budu přenášet.

Byl čtvrtek 29.1.2015 něco kolem osmé hodiny večer a my jsme s přítelem leželi v posteli. Já koukala na TV a přítel si hrál na notebooku nějakou hru, závislák. Najednou něco luplo a já cítila, jak mi něco mokrého a teplého pomalu teče po noze - no snad jsem se nepočůrala. :D

Vstala jsem a šla na záchod, kde už ze mě plodová voda pěkně tekla, vzala jsem si vložku a šla za přítelem se sdělením, že mi praskla voda a že tedy raději pojedeme. Tu jeho reakci snad nikdy nezapomenu - podíval se na mě, zahodil notebook snad dva metry daleko, běžel do obývacího pokoje za mojí mamkou (bydlíme u našich), že tedy už pojedeme, že mi praskla voda.

„Klid, nic mi není, půjdu se ještě vysprchovat a oholit, nechci, aby mě v porodnici holily sestry.“

V klidu jsem byla jen já, i když jsem si vždycky myslela, že až to začne, budu hrozně vystresovaná. Oba dva, jak moje mamka, tak i přítel, u mě v koupelně stáli a plašili, ať si pospíším, že už jako rodím. Já jsem se v klidu dobalila, přítel šel zatím vytopit auto, oblékla, rozloučila se doma a poté jsme vyrazili směr Apolinář. Na dálnici jel přítel snad 200 kilometrů za hodinu, jak byl chudák vyplašený, takže jsem ho musela krotit, že se ještě vůbec nic neděje. :D

Po prohlídce porodních sálů na předporodním kurzu jsem váhala na jaký porodní sál jít, tohle dilema za nás vyřešila paní na vrátnici, která nás rovnou poslala vlevo na porodní sál 2.

Už v mírných kontrakcích po 3 minutách jsem ve 21:30 zvonila na PS2 se slovy, že už asi rodím. Přišla mi otevřít usměvavá PA, která mi natočila monitor a řekla, že doktorka je u akutního císaře, že mě vyšetří až za hodinku. Takže jsem šla za přítelem ven před sál na chodbu. To jsem si s ním ještě dokázala povídat, i když bolesti byly po 3 minutách a musela jsem je už lehce prodýchávat.

Po vyšetření se mnou doktorka sepsala příjem, porod se už rozběhl, ale byl v úplném začátku a já málo otevřená. Takže přítel jel domů spát a mně bylo doporučeno si také zdřímnout na hekárně. Jenže: spěte, když máte kontrakce co 3 minuty.

Zhruba kolem půlnoci kontrakce přicházely už každé dvě minuty a začínaly dost bolet, hlavně jsem měla křížové bolesti. Nemohla jsem už ležet v posteli a tak jsem chodila po chodbě a funěla :D Protože zrovna kolem procházela doktorka a viděla mě, vzala mě na vyšetření po kterém se mi chtělo doslova brečet. „Otevřená na 1 cm.“

Nechápala jsem, že mám tak silné a bolestivé kontrakce (samozřejmě můj pocit) a vlastně to k ničemu nevede, protože se neotvírám. Šla jsem se tedy opět procházet na chodbu a funět. Doktorka mi ještě ukázala jak kontrakce správně prodýchávat a když viděla, jak trpím doporučila, ať si nechám dát epidurál.

Něco kolem druhé hodiny ráno jsem šla zase na monitor, kde byly kontrakce jak Alpy, ale nález skoro stejný - pozor, teď UŽ jsem byla otevřená na 2 cm! Myslela jsem, že se rozbrečím, doktorce jsem mezi kontrakcemi, které byly už po minutě říkala, že to nezvládnu. Hodně jsem se přemáhala, abych jí nepoprosila, ať to mrně ze mě vyřízne.

Byla jsem zoufalá. Jasně, věděla jsem, že porod asi nebude procházka růžovým sadem a bude hodně bolet, ale mě ubíjelo to, že to bolí jak čert a já se prostě neotvírám.

Protože bolesti už byly fakt nesnesitelné, šla jsem do sprchy poskakovat na míč. Při kontrakci přicházející co minutu jsem nevěděla, kam si horkou vodu směřovat dřív - jestli na břicho, nebo na záda. Úplně se v té sprše vidím - takhle si představuji čisté zoufalství. :D Ve sprše jsem se takhle nahřívala asi 4 hodiny, možná i víc, neměla jsem vůbec pojem o čase.

Kolem 6. hodiny jsem šla zase na monitor, kde už kontrakce byly jak Himaláje. Na tom lehátku, kde se monitor natáčí, jsem ležela po samotném natočení snad ještě 20 minut, protože jsem se prostě nemohla zvednout. Nicméně poté, co se mi podařilo se přesunout na vyšetřovací kozu, která byla asi o 5 metrů dál, a mně přesun trval snad hodinu, mi bylo řečeno, že jsem na 4 cm (HURÁ, KONEČNĚ!!!) a že jsem na přípravu.

Během 15vteřinového hovoru jsem příteli řekla, ať je do 45 minut u mě, že půjdeme na to. Chudák, nevím, zda mi pořádně rozuměl, protože mi přišlo, že do toho telefonu snad jen funím.

Klystýr byl moc vtipný. :D PA mi ho dala a říká, ať tedy vstanu a dojdu si na záchod. Jenže já v tu dobu už měla kontrakce snad po půlminutě, takže jsem jen ležela na tom modrém lehátku a prostě funěla v bolesti. Nechtělo se mi ani zvedat a PA už začínala být mírně hysterická, ať jdu na ten záchod. :D A navzdory jejím obavám jsem to stihla. :D :D

Pak jsem se přesunula na porodní box (cesta asi 10 metrů, mě to opět trvalo asi hodinu), kde si mě přebírá jiná PA.

A na řadu přišel epidurál - další vtipná věc. Anestezioložka přišla, představila se, píchla mi lokální umrtvení a povídá, že až mi skončí tahle kontrakce, ať jí řeknu a ona mi zavede tu jehlu s epidurálem. Já ležím na lůžku, na levém boku, nahrbená jak kočka a na znamení, že mám stále kontrakci pořád funím jak pes. Ona stále čeká. A čeká…

Když mi skončí kontrakce, stačím jí říct, že to půjde asi těžko, protože kontrakce už snad ani nepřichází a neodchází, že je mám prostě pořád. :D A během 3 vteřin už mám zase další, tak funím. V tom ucítím divný tlak, paní anestezioložka už prostě nečekala a napíchla mě. Díkybohu za to! Během několika mála minut taková úleva.

Něco kolem půl osmé za mnou na box pouští přítele, který zírá a konstatuje, že tedy porod asi není tak hrozný, že jsem docela v pohodě. Kontrakce chodí zhruba po minutě, ale díky epidurálu (dostal ten, kdo ho vymyslel, něco?). Cítím jen takový divný tlak, takže si s přítelem vesele povídám a říkám mu, jak je tohle oproti noci brnkačka.

Na boxu jsme s přítelem sami, PA chodí jen kontrolovat a vyšetřovat. Po jednom takovém vyšetření konstatuje, že díky epidurálu jsem se sice otevřela už na nějakých 6 cm, ale zase kontrakce zeslábly, takže kapačka oxytocinu.

Bože, snad během 2 minut, co jsem jí měla, začalo hotové peklo. Do teď to nic nebylo, komu dali oxytocin, tak jistě ví, o čem mluvím! Takže zase funím jak pes a přítel chudák vyjeveně kouká. Hrozná bolest a při každé kontrakci cítím, jak ze mě proudem vytéká krev. Přítel tvrdí, že to krev určitě není, že jsem se asi jen počůrala bolestí. :D Navíc epidurál už přestává účinkovat a další už mi prý nedají.

Při jedné z kontrakcí už mě to silně nutí tlačit, takže mezi neustálým funěním skoro řvu na přítele, kde jako je ta PA, že už prostě budu tlačit. Asi jsem mu to říkala dost nahlas, protože během chvilky přibíhá PA a vyšetřuje mě, jsem na 7 cm, takže tlačit ještě nesmím, navíc malý není dorotovaný - takže pravou nohu natáhnout, levou přehodit na kozu, kde má být normálně pravá noha a hlavně NETLAČIT.

Jenže to nejde, břicho se mi už stlačuje samo, hrozná bolest. PA mě tak chvíli nechala, pak mi řekla, ať si lehnu zpět a znovu mě vyšetřuje, už jsem na 10 cm a malý už se dere na svět, takže mu drží hlavičku a volá na doktorku že UŽ.

Pak už to mám jak v mlze. Přišly doktorky dvě. Představily se mi, snad mi i podávaly ruku (holky, promiňte, nezájem, mám na práci jiné věci). Slyším PA, jak doktorce říká, že na její vkus to moc krvácí a že malý má moc rychlý tep. Potom říká přítelovi, ať mi takhle podepře hlavu. Mně říká, že během kontrakce musím stihnout třikrát zatlačit, musím zavřít oči, takhle si držet nohy, nadechnout a… tlačím jednou, dvakrát, třikrát. NIC, asi jsem tlačila špatně.

Je to hrozná bolest, jako kdybych tlačila meloun. :D Tak znova. Nadechnout. Jednou - už leze hlavička. Nadechnout. Dvakrát - už je vidět hezky, „páni ten Váš kluk má ale vlásků.“ Nadechnout. Třikrát - už je venku, „chcete si sáhnout?“ Ani nedutám, jen funím a chci to mít za sebou. „Hlavička už je venku, už jen párkrát zatlačíte a bude to, teď ramínka, jdem na to!“ Jednou. Dvakrát. Třikrát.

„A co že to má být?“ ptá se doktorka.
„Kluk.“ přítel na to.
NIC. Ticho.
„Tak co to je?“ ptá se přítel. :D
KLUK. Už jsme se s přítelem oba trošku báli, že ty super klučičí věci budou na nic, když nás tak napínali.

Najednou mi „NĚCO“ položí na břicho, něco co se na mě tak krásně podívá - ten pohled nadosmrti nezapomenu.
„Tatínku, chcete přestřihnout šňůru?“
Přítel kýve na souhlas. Koukám na něj, jak je dojatý a jak brečí.

„Tatínku pozor, vždyť vy ho stříháte do nožičky.“ Chudák, jak brečel, tak přes slzy ani neviděl a našeho malého trošku škrábl do stehýnka. (Do teď si to vyčítá, ale vážně to nic nebylo.)

Poté malého odnesli na vyšetření, zvážili, změřili a zabalili. Přítel u všeho byl. Já mezitím porodila placentu a začali mě šít, nic příjemného, ale oproti tomu všemu nic. Za chvíli přišel přítel i s našim malým.

Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych něco takového zvládla a jak jsem na začátku napsala, stydím se za sebe, že jsem vůbec přemýšlela nad tím, nechat si tohle naše štěstí vzít.

Jsem neskutečně šťastná, že už si konečně taky můžu říkat MÁMA, a těším se, až mi tak jednou řekne i ON - mé druhé vydařené rande na slepo, na kterém jsem se zamilovala na první pohled… a vím, prostě to vím, že tohle je láska na celý život.

Dne 30.1.2015 (přesně na termín) v 9:51 hod se nám narodil náš krásný syn Jonáš s mírami 3195 g a 50 cm.

Jo a holky, JOjeNÁŠ.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.7 bodů
 Váš příspěvek
 
1985bara
Echt Kelišová 9325 příspěvků 17.03.15 07:13

Krasny denicek A jeste krasnejsi kloucek s uzasnym jmenem :-) take jsme dne 18.2.2015 privitali na svet jonaska 3290g a 50 cm

 
verulicek  17.03.15 07:37

Hezký deníček, taky jsem se s chlapem seznámila v srpnu 2007 :-D máme roční holku :-) porod klasický chemický..hlavní škoda dle mého byla, že ses zbytečně vyčerpala tím počátečním blbnutím (skákáním, chozením a tak..) Ale gratuluju, jo moc se mi líbí název deníčku! :kytka:

 
modrasek13
Zasloužilá kecalka 867 příspěvků 17.03.15 09:26

Krasny denicek, take jsme se seznámili v 2007, porod nas ceka v kvetnu. Moc gratuluji a preji jenom stesti a zdravicko a lasku :hug:

 
mmarketaaa
Kecalka 478 příspěvků 17.03.15 10:27

@1985bara Také gratuluji k Jonáškovi. My původně chtěli Jakuba ale měsíc před porodem jsme to naštěstí změnili :)
@verulicek Děkuji :)
@modrasek13 děkuji a přeji ať vše dopadne tak jak má :)

 
MartinaV89
Kecalka 187 příspěvků 17.03.15 10:45

Hezký deníček, gratuluji k synovi :kytka:
Taky máme Jonáška :srdce: a i porod jsem měla podobný - jen bez toho epiduralu a příště chci rodit někde, kde ho mají :lol:

 
mmarketaaa
Kecalka 478 příspěvků 17.03.15 11:06

@MartinaV89 Taky gratuluji :)

 
simonaaaa
Povídálka 13 příspěvků 17.03.15 11:34

Jéé, také jsem měla termín porodu na 30.1.a malá Nikolka se tak přesně narodila:)

 
Shield-maiden
Neúnavná pisatelka 16909 příspěvků 17.03.15 12:33

Vybrali jste nejlepší jméno :)

 
mmarketaaa
Kecalka 478 příspěvků 17.03.15 14:46

@simonaaaa Tak gratuluji :)
@Izzz Děkujem :)

 
Shield-maiden
Neúnavná pisatelka 16909 příspěvků 17.03.15 15:07

@mmarketaaa my máme taky jednoho :)

 
mmarketaaa
Kecalka 478 příspěvků 17.03.15 17:14

@Izzz Tak proto :D

 
januschka
Závislačka 3308 příspěvků 17.03.15 18:03

Velka gratulace, maminko :) :hug:

 
kamapa
Nováček 5 příspěvků 17.03.15 18:30

Úžasnej deníček, krásně se čte =o)… Gratuluji k Jonáškovi =oD

 
mmarketaaa
Kecalka 478 příspěvků 17.03.15 20:07

@januschka děkuji
@kamapa děkuji :)

 
Anna Reicheltová
Povídálka 12 příspěvků 17.03.15 20:09

Krasný deníček, Jonášek se vám moc povedl, gratuluji :)

 
jan1610
Zasloužilá kecalka 724 příspěvků 17.03.15 21:15

Hodně štěstí…máte pravdu! Já na lásku na první pohled nevěřila, mám za sebou dvě rande na slepo a pokaždý to bylo, je a zůstane nejvíc a napořád :srdce:

 
Martina84
Ukecaná baba ;) 1262 příspěvků 17.03.15 22:12

Gratuluju ke krasnemu klouckovi.Je to nepopsatelna laska a stesti mit dite. Nemuze se tomu nic vyrovnat :kytka:

 
mmarketaaa
Kecalka 478 příspěvků 18.03.15 01:52

@Anna Reicheltová Děkujeme :)
@jan1610 Jsou to osudové lásky :)
@Martina84 děkujem, máte pravdu :)

 
ivča6
Povídálka 26 příspěvků 16.06.15 10:16

Epidurál je fakt super… jinak krásný deníček.. slza mi ukápla a jsem se i zasmála.. stříhání pupeční šňůry je super historka :D

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček