Jožin potřetí aneb nevymetej pavučiny, vymeteš si štěstí

jruz  Vydáno: 30.03.12

Také by se to dalo nazvat „dej na svůj šestý smysl“. Takže milé děvčice, trocha smůly pro pobavení. Ze zrcadla na mě civí nějaká stará, cizí paní, co vypadá, jako by ji přejel vlak, klíšťata vycucala všechnu krev a koně usmýkaly. Při pohledu na ni se mi vybavují verše z Polednice: malá, hnědá, tváře divé. A řecká bohyně Psyché by ze současného stavu její duše také nadšena nebyla. Jak známo, ze spojení Eróta a Psyché se narodila dcera nazvaná Voluptas, čili Rozkoš. Ovšem jsem UNAVENÁ tak, že v mém případě by z tohoto spojení vznikl maximálně tak Quasimodo.

Dva a půl roku jsem nikde nebyla kromě občasných návštěv mamky v matičce stověžaté. Vítám tedy všemi deseti nabídku mé mamky, že vyrazíme na dovolenou – já, můj přítel, Jožka a ona – babička (využitelná i na částečné hlídání – i když ne dlouhé, je kardiačka a mám obavy, že čilý Jožka by jí pobyt na tomto světě výrazně zkrátil). Jo, a pes. Do Beskyd, kousek pod prales Razulu – nádherný to kraj. Super – vše naplánováno, penzion zamluven, běžky doručeny předem na místo. Vyhlídka dne stráveného na běžkách, pak společné sauny umístěné přímo v penzionu, následné lahvinky dobrého vínka… v mé fantazii ze z Quasimoda pomalu zase stává Voluptas.

Máme tři dny do odjezdu, Jožka chrupká, a já mám už dva dny fakt blbej pocit a všechno ve mně řve „NIKAM NEJEZDI, něco se po…!“. No, přece nejsem magor, nebudu oznamovat polovičce a mamce, že teda sorry, ale jedním z mých předků byla asi kněžna Libuše, páč mám vizionářské myšlenky. Rozhodnu se je rozehnat koštětem a po celém jednom roce vymetu pavučiny, a když je dometu, tak si říkám, „huso pitomá, pavouci jsou užitečný, co ti tu pochytali včel přes léto, nemusela jsi ty potvory štípavý pruhovaný se svojí alergií nahánět… a nosí štěstí a peníze…“. Večer mě začíná bolet v krku, ale to už tu bylo kolikrát, když to chytnu včas, rozeženu pilulema.

Balení nechávám až na den odjezdu, neb balit za aktivní asistence mé drahé ratolesti je zhola nemožné a ačkoli to popírá veškerou matematickou logiku – já dám jednu věc dovnitř, on mi dvě vyndá. Vypakuji mé chlapy ven s příkazem, nechť se dvě hodiny nevrací. Máme poledne, nasáčkujeme vše do auta, naložíme psa (měla jsem ho předtím vykoupat, smrdí jak sto tchořů, říkám si) a vyrážíme.

Sobota podvečer příjezd, mamku vyzvedneme na nádraží – jela sólo. Nanosíme vše do baráčku, přítel dole vybaluje něco jídla, já s Josífkem nahoře oblečení – vybalování by mu šlo. Mám téměř vše vyskládané ve skříni, ohýbám se k tašce (ca 1,5 metru vzdálené) pro pár posledních věcí a slyším takové „vžuííít“, jako když něco letí, instinktivně natáhnu ruku doprava a chytnu tuto dva metry vysokou masivní skříň zhruba metr nad Jožkou. Volám o pomoc, a kdo přijde? Těhule týden před porodem! Odesílám ji pryč pro někoho jiného, pokud možno netěhotného, pohlaví mužského, svaly vybaveného, u kterého nehrozí, že když trochu zabere silou, rupne mu voda a já budu jednou rukou držet skříň a druhou rodit. Jak se Jožinovi povedlo převrátit skříň, je mi záhadou, nám dalo dost práce dostat ji zpět na místo. Oklepala jsem se – fuj, ještě teď mi běhá mráz na zádech – a pokračovala ve vybalování. Zbytek dne již (až na mé škrábání v krku a začínající kašel) v pohodě.

V neděli zde začalo pršet – pršelo naposledy na podzim. To je ale „náhoda“. Trochu jsme se courli, pokoupili v Rožnově jídlo, prošli se po městě. Klasický den, dávám Josífka spát – je trochu neklidný, není ve své kůži. V devět večer již téměř čtyřicítky a nešly srazit. Ve dvě už začínám plašit (to je tím, že jsem s ním ještě žádné vysoké horečky nezažila) a oznamuji příteli, že sbalíme saky paky a jedeme na pohotovost.

Nemocnice – sestřičky naprosto skvělé, milé, úžasné. Přijímá nás pan primář (jak jsem po chvíli pochopila, že tento chlapík s vizáží undergroundového kytaristy se žlutým deseticentimetrovým kolem od cigaret okolo úst na kdysi bílých vousech a nezaměnitelným tabákovým odérem není žádný sanitář). Kombinace mé nevyspalosti a jeho asiprobuzení nebyla zrovínka příznivá – při zpovědi (co, jak, proč jsme tu) to jiskřilo mezi námi tak, že nasypat tam trošku střelného prachu, měli by hasiči půl dne co dělat a média týden co psát o záhadném atentátu. Sestřičky koukaly z jednoho na druhého, přítel na mě a vypadali všichni, jako by byli v pohotovosti chtějíce zabránit případnému pěstnímu zápasu. No, udrželi jsme oba své vášně na uzdě. Já s malým hospitalizována.

Jožkovi podávám na sražení teploty průběžně Paralen. Ani jsem ale netušila, že má představa noci strávené v sauně, se mi splní v nemocnici, a bude to rovných 48 hodin. Po dvou dnech vypnutého topení a čtyřiadvaceti­hodinového větrání se mi daří srazit teplotu v místnosti na přijatelných 21℃ a sestřičky se při příchodu k nám na pokoj oblékají do svetrů, div že i kulicha na hlavu nenarazí. Josífkova teplota však takovýto úspěch nezaznamenává. Pan primář následující vizity podstatně příjemnější, já též. Vzniká ve mně však dojem, že zde na oddělení vládne pevnou rukou jako Dr. House a jeho doktoři jsou mu zcela oddáni, podřízeni a bez jeho požehnání samostatně nenapíší ani jitrocelový sirup. Třetí den však nastává u Josífka – pro mě již známé – chroptění a sípání, což je předzvěst zánětu hrtanu. Mnooo, dovolila jsem si tuto diagnózu stanovit sama třetí den při velké vizitě – oj, to byla chyba. Mužský šovinismus a ješitnost se opět ozvaly. Přehodili jsme mezi sebou pár smečů (hru jsme již natrénovali při přijetí) a když jsem koukla na vykulené a vyděšené výrazy „Housova“ doprovodu, pochopila jsem, že tímto směrem cesta nevede. Pan primář či některý z jeho dr. na to musí přijít sám. Já hlava děravá zapomněla na stokrát ověřený ženský postup stylu „Co myslíš, miláčku, mohlo by to být snad takhle? Co ty na to, já si fakt nejsem jistá“. Zánět hrtanu tedy potvrzen ve středu odpoledne. Teploty již téměř žádné, zůstáváme raději další den, aby v noci nenastaly nějaké větší problémy.

Do toho já celé noci prokašlu a sestřičky vždy doběhnou se lžičkou Stoptussinu, abych neprobrala celé oddělení. Když říkám, co Jožkovi zabírá na zánět hrtanu, není mi povoleno paní doktorkou mu to dát s tím, že pan primář zastává přírodní léčbu – hlavně inhalovat. Mé pokusy vysvětlit Jožinovi, že ten hučící, klapající a bublající drak vypouštějící z nozder páru, mu má pomoci v jeho vyléčení, se nesetkávají s valným úspěchem. Když zkouším inhalovat já (prý alespoň já, ať ten stroj má využití, a třeba mládě pochopí, že to neublíží), křičí můj malý zachránce s hrůzou v očích „máma, máma“ a vrhá se ke drakově životodárné šňůře, vytahuje ze zásuvky, drak dodýchává a Jožin s vítězoslavným a úlevným výrazem třímá zástrčku v ruce jako meč a huláká „hohó, hohó“. Tak tohle taky neklapne.

Ve čtvrtek (první den svítí slunko) po poledni nás propouštějí, Jožin již řádí jako černá ruka a přesouvá pozornost od jedné zdemolované věci ke druhé. Pan primář projevil smysl pro humor a konstatuje, že je to hotový adept na budoucího ministra zdravotnictví – přijít, zlikvidovat, odejít do jiného oboru. A že dovolenou měl vlastně nejhorší můj chlap. Strávil ji s tchyní.

Mezitím se dozvídám, že to blbé staré psisko stačilo v penzionu ožrat půlku dveří, jak tam byl jeden půlden ponechán o samotě – domnívajíc se asi, že jsme jej odvezli dožít do luxusního zařízení pro přestárlé psy. A přivázán u kůlu či ponechán v kufru auta vydrží mez mrknutí oka (prosím vás, ne ve čtyřicítkách – abych se nedotkla ochránců zvířat).

Jedeme rovnou domů (pětihodinová cesta – ufff). Jakž takž přežito. Večer však opět vysoké horečky, dušení. Nasazuji „naše“ prášky od naší paní doktorky a zabírají. Následný den raději však ještě k ní. Koukla mu do krku, že prý krk rudý jako u krocana, po třech dnech – kdyby to byla viróza – by již byla pryč a nasazuje antibiotika. (Do krku mu tam koukali jen při přijetí do nemocnice.) Za dva dny velká úleva. Já končím též na atb. Přítel bere mládě stonat k prarodičům, abych se dala do kupy a převzala otěže. Za čtyři dny si jej beru k sobě a uléhá pro změnu má drahá polovička. A když jsem šla něco pokoupit, aby bylo co k snědku, jako bonus na konec jsem dostala na auto botičku, ač povolenka na parkování za oknem byla.

Tak jak bych to shrnula – proč platit peníze za adrenalinové dovolené? Stačí se vydat s námi do Beskyd. Ubytování s celou penzí za pouhých 100 Kč je terno k nezaplacení. Pravda, co hodinu a půl jste sice vzhůru, protože měříte teplotu a pokoušíte se nalít do rozhicovaného děcka nějakou tekutinu, ale vynikající snídaně ve formě dvou suchých housek vás postaví hned na nohy. Potkáte duševního dvojníka známého seriálového Dr. House, zjistíte, že váš starý pes ještě není zcela na odpis, když zvládne ožrat dubové dveře a objevíte, že být zavřená doma mezi čtyřmi stěnami je oproti nemocničním naprostá brnkačka.

Jooo, a abych nezapomněla, má na začátku zmiňovaná poslední dovolená byla přesně na tom samém místě, ve stejném penzionu a trvala dva dny. Pak volala mamka, že je v nemocnici a my sbalili saky paky a odjeli. Příště holt do Beskyd raději od Mionší, než od Razuly – koneckonců, prales jako prales.

Stojím před zrcadlem, kouká na mě stará, cizí paní… a Quasimodo stále ťuká na dveře.

P. S. Klobouk dolů před všemi, kteří mají dlouhodobě nemocné děti a musí se o ně starat celé dny, měsíce, roky… a dokáží si při tom udržet dostatek energie. Smekám.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.7 bodů
 Váš příspěvek
 
Liu
Kelišová 6465 příspěvků 30.03.12 08:41

Skvělé…zkus sepsat víc ze svého života a pošli vydavatelům…Moc jsem se pobavila. Měj se hezky :mavam:

 
Elennn
Zasloužilá kecalka 991 příspěvků 30.03.12 08:49
:lol: :lol: :potlesk:
 
michalka87
Stálice 67 příspěvků 30.03.12 11:16

Moc jsem se pobavila.Skvele napsano :D

 
lenulinka123456
Povídálka 41 příspěvků 30.03.12 11:22

úžasný deníček, zhltla jsem ho jedním dechem, máš talent:-) :potlesk: :potlesk:
I když takovou dovolenou bych nikomu nepřála a asi jsi si užila svý, tak snad ta příští dovolená už konečně klapne.

 
jan1610
Zasloužilá kecalka 724 příspěvků 30.03.12 12:53
Supéééér!

Skvěle napsané! Pište častěji,moc hezky se to četlo ! :potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk:

 
klara123
Ukecaná baba ;) 1505 příspěvků 30.03.12 17:27

:potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk: tento deníček mohl být klidně i delší, i tak bych si přečetla až do konce … protože je opravdu skvěle napsaný :kytka: :kytka: hned jsi mi vylepšila náladičku, děkuji

 
verububu
Závislačka 4436 příspěvků 30.03.12 17:52

:potlesk: :potlesk: :palec: :palec: Takových deníčků víc! :palec: :palec: Četlo se to faakt super! :pankac: :pankac:

 
petulle
Kecalka 339 příspěvků 30.03.12 20:09

pěkný deníček, četla jsem to jedním dechem :lol: :potlesk:

 
Lostris
Závislačka 3625 příspěvků 30.03.12 21:49

Přidávám se k pochvalným komentářům. :-) Bezvadně píšeš, budu se těšit na další deníček.
I když zažít takovou dovolenou na vlastní kůži moc velká sranda určitě nebyla.

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 31.03.12 00:21

Dokonalý deníček, nachechtala jsem se :lol: :lol: :pankac: :pankac: :potlesk: :potlesk:

 
lucie.t
Závislačka 4968 příspěvků 31.03.12 08:53

:potlesk: :potlesk: :lol: :mrgreen:
no a proto radeji nikam nejezdim

 
dandysek
Závislačka 3737 příspěvků 07.05.12 17:39

tak mi to nedalo a musela jsem pročíst všechny tvé deníčky. Smekám před humorným podáním různých životních situací :)

 
laducha
Neúnavná pisatelka 18381 příspěvků 20.05.13 10:52

Bomba :palec:, mohla by ses psaním živit. Jestli Tě teda Jožin nechá :mrgreen:

Vložit nový komentář