Jožin z bažin nebo Pepa z depa?

Porod

Milé maminky, úspěšné čekatelky a vytrvalé pokušitelky, po roce a půl uběhnuvším od mého porodu a občasném čtení vašich deníčků (tak jednou za 2 měsíce, když na člověka přijde krize, tak abych věděla, že má „krize“ vlastně krizí není a jsem na tom dobře) jsem se rozhodla popsat můj porod. Ze zkušeností teď už vím, že až budu v příštím životě zase prvorodička (pokud nebudu chlap, hoj, a já chci být v příštím životě chlapem), stopro využiji služeb duly. Už si nebudu myslet, že kamarádky a internet jsou samospasitelné. Ono zjistíte, že v hodně věcech by určitě pomohla, jak před, tak při a i potom.


4 komentářů

Předesílám, že v době početí jezdil můj přítel domů 1× za 14 dní, nebyl tedy problém vypočítat termín porodu – tedy alespoň pro mně ne. Mé tvrzení, že děj se co děj, dcera či syn bude Blíženec, bylo všemi doktory popíráno na základě ultrazvuku – přesněji velikosti mimina. Přítel má dva metry na výšku, já tuto míru v době těhotenství doháněla na šířku – uznejte, z tohoto spojení nemohl být žádný trpaslík. Začínala jsem se smiřovat s myšlenkou, že pokud to bude holka, čeká ji zářná kariéra první zápasnice sumo.

V porodnici v Jindřichově Hradci mi paní doktorka oznámila, že miminko je veliké a budeme vyvolávat porod – deset dnů před „mým termínem“, jeden den před jejich. Nutno podotknout, že jediný poslíček, který mě poctil svou návštěvou, byl z doručovací služby a dovezl mi kočár. Nu což, když to říkají odborníci, nastoupím.

Třílůžkový pokoj s vlastní přebalovací a mycí místností a vlastním sociálem, super – ha, kam vedou ty další dveře z těchto místností? Do dalšího třílůžkáče. No, pro šest mamin s šesti děckama – občas jsme dělaly časový rozvrh na mytí nás i mimin – v případě toalety to bohužel nešlo, vítězil ten rychlejší.

Po všechny dny průběžné monitorování mých kontrakcí – či spíše nekontrakcí - a tepu mimina…

Den první – tablety na vyvolání. NIC. „…no, víte sestři, on to bude blíženec.“ Aspoň se naposled vyspím, zítra už to klapne. Den druhý – tablety na vyvolání. NIC. Injekce na vyvolání. NIC. Dali raději i nějaké prášky (nebo čípek?), to už opravdu nevím na povolení svalstva, abych se otevřela, kdyby to přišlo. NIC. „Dali jsme Vám maximální denní dávku, víc už nemůžeme“. Alespoň se naposledy vyspím, zítra už to klapne.

Den třetí – tablety, injekce, něco aj v kapačce, čípek – NIC. To už paní doktorka divně koukala a povolala na pomoc primáře. Taky koukal, ale moc nevykoukal. Maximální dávka na den vyčerpána, zítra prý raději přestávka, že to množství není dobré ani pro mně, ani pro mimino. Alespoň se naposledy vyspím, zítra už to klapne. Ale že mi to leze na mozek.

Hups, mámě ovšem první den Blíženců, 21. 5. 2010, v sedm hodin večer začínají kontrakce po deseti minutách tak silné, že téměř lezu po zdi. Na monitoru –„Sestři, není to nějak málo? Ten tep mimina?“ „Ne, to je v pohodě.“ „Ale…“ „Ne! Je to dobrý!“ OK, oni jsou odborníci. Během hodiny kontrakce po pěti minutách, chystají mě na porod (vyvolávaný je prý rychlý) – klystýr a jiné radosti. Kontrakce během půl hodiny po minutě až dvou a fakt BOLÍ.

Ono pro člověka, který omdlévá i při braní krve a když se bouchne do brňavky, má z toho půldenní mžitky před očima, to je opravdu „apetitlich“ zážitek. Ale vzpomněla jsem si, že bolest se dá dobře přerušit druhou bolestí (na nějaké míče a vany není čas). Druhý den modřiny na kolenech – to jak jsem se pokoušela ve sprše omlátit dlaždičky a na ruce připravený výstavní otisk mých zubů pro odlití zubní protézy. Kousání zabíralo víc. „Můžu zavolat přítele?“ „Ne, ještě je čas, nehoňte ho zbytečně.“

Jsem na porodním sále připojená na monitor, ležím, otevřená na necelé dva prsty, mimino vevnitř, plodová voda též a mám jednu dlooouuuhouuu kontrakci s párvteřinovou přestávkou – není tu do čeho kopat a ohryzávat ruku se mi jaksi žinýruje. Doktorka připravuje nějaké papíry, sestřičky okolo kmitají, koukáme střídavě na monitor, já zařvu – tep 85! Tak takovou rychlost (ovšem i profesionalitu) následující po tomto mém sdělení, jakou dámy vyvinuly, jsem zažila jen na zrychlených záběrech v televizi. Stačily mi i dát do ruky telefon, ať zavolám příteli, že se za půl hodiny může dojít podívat na potomka, že jedu na císaře.

Sestřička mě chystá na operaci, doktorka shání pohůnka, co by mně odvezl na operační sál. Doktorka dává podepsat nějaké papíry – souhlas se zákrokem, životní pojistku, kde je obmyšlenou osobou, seznámení s možnými komplikacemi, blanko směnku. No samozřejmě toto vše ne, ale je to situace, kdy jste ochotny podepsat vše, co vám kdo předloží – bez čtení, i kdyby to byl úpis ďáblu. Zpovídá mě znovu (potřetí) z alergií, nemocí apod. (Proč se to neřešilo při nástupu do nemocnice? Varianta operace - císaře - je pravděpodobná u každého, nikdy nevíte, co se stane.) A od tohoto okamžiku byl strach o mimčo silnější než bolesti – zpětně si vybavuji, že jsem je vůbec nevnímala.

Zřízenec není sehnán, doktorka i sestřička mě vezou samy, upozorňují mě: „My vás uvezeme, ale řídit to moc neumíme“ (v JH musíte projet cca čtvrt kilometru podzemními chodbami, než se dostanete na sál). Musím jim dát za pravdu – běžely jak o závod, v zatáčkách mě nevyklopily, protože jsem se fakt držela, a jak se říká, hlavou zeď neprorazíš a výtahové dveře už vůbec ne - ta setrvačnost vozíku s naloženým metrákem živé váhy, to je fakt sviňa.

Na sále – epidural – „Takže poslední jídlo v poledne? To je dobře, to není co zvracet.“ Holky, nevěřte tomu, žaludeční šťávy tam prostě jsou, znám to z tahů a poznali i oni – nezůstal ve mně ani chlup. Divný pocit – cítím tlak a jak mi někdo obrací vnitřnosti, ale bolest ne.

Pak slyším dětský pláč, pak hned ticho, oznámení, že je to kluk (chci ho vidět!), kvůli problémům s tepem jej hned kontrolují, aby byl OK, měří, váží (chci ho vidět!), oblékají… a já čekám, sešívají mě do kupy, koukám na podlahu vedle mě, na plachtě na zemi pečlivě vyskládané všechny nástroje, pomůcky, obvazy, roušky, vše od krve (chci ho vidět!). Velká sháňka po jedné roušce, to kvůli pojišťovně, aby vše proplatila.

No konečně! Ukazují mi poprvé mého - člověka, to svádí napsat drobečka - ale ukazují mi obříka. Já na něj koukám a čekám to nejhezčí miminko na světě. První moje myšlenka ale byla „lebkoun“, a s boxerským nosem! (viděli jste někdy sci-fi film Lebkouni?).

„A jak se bude jmenovat?“ „Josífek.“ „Áaa, Pepa z depa, co?“ „Ne, jsem z Moravy, takže Jožin z bažin“.

P.S. Lebka i nos se do týdne srovnaly. Poporodní pobyt v nemocnici v příštím vydání.

Hodnotilo 30 lidí. Score 5.0.
 Váš příspěvek
 
lenulinka123456
Povídálka 41 příspěvků 20.11.11 07:48

Úžasně vtipně napsané :lol: . A jaký měl malej míry? Je to pořádnej kus chlapa :palec:

 
Mrs.G
Ukecaná baba ;) 1042 příspěvků 20.11.11 13:45

Úžasně napsané… :potlesk: . Tak hlavně že je malý v pořádku…taky mě zajímají ty míry…je to kluk jako buk… :palec:

 
rejžička
Kelišová 6145 příspěvků 20.11.11 15:11

Když to tak čtu, jsem moc ráda, že jsem si to nakonec rozmyslela a nerodila taky v JH. Jedním z důvodů byly právě ty nekonečné chodby - v jedné jsem totiž bloudila cestou na pásy. :roll:
Ale jsi šikovná holka - zvládla jsi to a mimčo taky, a to je hlavní! :potlesk:

 
balestra
Závislačka 4518 příspěvků 20.11.11 16:50

Opravdu nádherně vtipně napsané!!! V JH jsem se narodila kdysi i já:)

 
maminka 28
Kecalka 310 příspěvků 20.11.11 18:17

Super denicek :lol:

 
babyblue
Kecalka 496 příspěvků 20.11.11 19:20

Fakt krásně napsané :palec:

 
Anik6
Závislačka 3350 příspěvků 20.11.11 23:34

krasny denicek :palec: a jeste by mi zajimaly miry,ja se tak tesila,ze se jich na konci dockam,ale ono neee :-( tak jak? :-) :kytka:

 
jruz
Zasloužilá kecalka 872 příspěvků 21.11.11 06:19
míry

já hlava děravá..... 4 kilča a 50 cm
(vím, že jsou i větší děti, ale v době mého pobytu v nemocnici, byl váhová jednička Jožka)

 
Adaneli
Extra třída :D 14140 příspěvků 21.11.11 08:25

Krásně a hlavně vtipně napsané a miminko se mi líbí a žádného lebkouna nevidím :-).

 
Hellik
Ukecaná baba ;) 1690 příspěvků 21.11.11 17:50

Není nad to se poslední před termínem porodu zasmát nad průběhem porodu jiné těhulky… Moc vtipně napsané. Hned mám lepší náladu.

 
žanule
Kecalka 130 příspěvků 21.11.11 22:41
:potlesk: :potlesk: :potlesk: :-D :-D :-D :kytka: :kytka: :kytka:
 
larsa
Zasloužilá kecalka 810 příspěvků 23.11.11 20:40

:potlesk: Krásné.
Také mám vytouženého blížence, co měl být dle lékařů rak :mrgreen:
A při prvním pohledu na něj ze mě jen vylétlo: „Ježiš, on ta šišatá hlava a velké nohy“ :mrgreen:

Příspěvek upraven 23.11.11 v 20:41

 
Slečna Ferka
Echt Kelišová 8375 příspěvků 16.02.12 09:59

Moc jsem se pobavila.

Ale nepřestanu se divit, jak to v některých nemocnicích chodí - u Apolináře jsem totiž dostala hned na první návštěvě (tzn. měsíc před porodem) fascikl papírů: co s sebou do porodnice, informovaný souhlas s epidurálem a případným císařem, souhlas s přístupem mediků do dokumentace nebo i k porodu, papír o jménu miminka i s dokumenty, které se mají přiložit na matriku… Všechno jsem si mohla v klidu přečíst a vyplnit podle své vůle. Fakt nechápu, proč se to tak nedělá všude - k čemu je dobrý dávat to podepisovat matkám v porodních bolestech?

 
lucie.t
Závislačka 4968 příspěvků 17.02.12 21:16
:potlesk: :lol:
 
dlacatko
Ukecaná baba ;) 2118 příspěvků 31.07.12 09:08

Ty máš fakt neuvěřitelný smysl pro humor. :lol: :lol: strašně jsem se u toho nasmála a jelikož jsem taky z Moravy, je ten žargon pro mě jak hudba domova. už se „těším“ na svůj porod, to bude ojeb… :mrgreen:

 
jruz
Zasloužilá kecalka 872 příspěvků 31.07.12 12:33

No, nemůžu tě uklidňovat pohodovým porodem, ještě bych si pak třeba vyčítala, že jsem kecala :)
Ale jsou rozhodně ženy po světě, kterým to připadalo jako procházka růžovým sadem. Ale musíme být skromné, i prodírání se bodlákovým polem plným pýru za ten výsledek stojí.

 
Blešík
Extra třída :D 12044 příspěvků 31.07.12 14:18

:mrgreen: :mrgreen: :mrgreen: někdo má prostě pro psaní vlohy, fakt perfektní deníček :palec:

 
facetia
Ukecaná baba ;) 1919 příspěvků 05.12.13 08:35
:mrgreen: :mrgreen: :lol:
Vložit nový komentář