Jsem těhotná, díky Clostíku! II.

Fima  Vydáno: 18.03.11

V říjnu 2010 jsem napsala svůj první deníček se stejným názvem, který končil radostnou novinkou po osmi měsících snažení, kterou nebylo nic jiného než pozitivní těhotenský test a čekala mě první návštěva u gynekologa pro potvrzení těhotenství. A tak jsem se rozhodla po několika měsících napsat pokračování aneb jak to s nám vypadá a nevypadá a nechala jsem deníčku pro přehlednost stejný název, pouze ve formě pokračování. Tak tedy…


1 komentář

Svoji první návštěvu v ordinaci mého gynekologa jsem absolvovala začátkem listopadu a odešla jsem s tou nejkrásnější zprávou na světě. Miminko nebo spíš malinká fazolka byla na svém místě, tlouklo jí srdíčko, všechno bylo v nejlepším pořádku a já si odnášela spolu s boxíkem i „řidičák na miminko“ (tím rozumějte těhu průkazku) a datum příští kontroly (vlastně jak nezapomněla dodat sestřička důležitě, teď už poradny), na které mě bude čekat i první velký UTZ. ve 12. týdnu. Od té doby jsem se vznášela někde v oblacích a moje hlava nedokázala myslet na nic jiného než na to, že budu maminkou a budeme mít miminko. Zkrátka jiný stav je opravdu jiný stav a s ženskou to zacloume hned na začátku. Příroda to má sakra dobře vymyšlené. To bylo 4. 11., já byla v 8. tt + 4 a termín porodu nám tedy podle poslední menstruace vycházel na 12. 6. 2011 (ó jaké to krásné datum).

Tuhle radostnou novinku jsem chtěla „tutlat“ až do toho pověstného 12. týdne, kdy se přece podle moudrých rad a knih riziko potratu snižuje… Ovšem člověk míní a ostatní věci měni. Přítelovi rodiče se to dozvěděli ještě víc jak týden před první kontrolou, protože to zkrátka můj chlap nevydržel. Řekla jsem, co se dá dělat, snad se nic nestane a hodlala jsem to tajit alespoň před svou rodinou. No, to nevyšlo taky. Taťka mi volal v posledních týdnech téměř každý den a podezřele se ptal, co je u nás nového. Vydržela jsem to s mou naučenou větou „u nás nic“ asi čtyři dny a pak jsem se rozhodla jít s pravdou ven. Ani jsem nemusela, protože když jsem se nadechla a do telefonu pronesla „tak já vám to teda povím“, byl taťka rychlejší a věděl, že jsem těhotná.

Když jsem se ho v šoku zeptala, jak to ví, tak pronesl jen, že je přeci lékař, že to tušil a že nám moc gratulují. Do třetice všeho dobrého jsem chtěla mlžit alespoň v práci. To se mi povedlo jen do prvního dne po návštěvě lékaře, protože jsem přinesla propustku s razítkem gynekologické ordinace a první věta mého šéfa hned po ránu byla „tak moc gratuluji“. Můj těhotenský mozek pracoval na plné obrátky a bylo mi jasné, že zapírat nemá cenu, když bych to o tři týdny později stejně vyklopila. A tak to bylo venku i v práci. Všichni to vzali ohromně a já na tom ještě vydělala. V ty dny se totiž naše firma stěhovala na jiné pracoviště a jako stěhováci sloužili samozřejmě zaměstnanci. A protože se nosili samé těžké věci, já byla ušetřena, jen jsem seděla na stole, cpala se odporně sladkýma čokoládovýma tyčinkama, koukala kolem sebe a povznášela se v té „těhotenské demenci“. Zkrátka od té doby se mnou normální řeč není a jak se říká, i já mám mozek zalitý plodovou vodou.

Tady mi nedá ještě vsunout jednu úsměvnou historku s červenou řepou, která ale v ten moment úsměvná rozhodně nebyla. Od doby, co jsem si těhotnila, jsem měla obrovskou spotřebu všeho kyselého. Pytlíky s kysaným zelím se u nás v ledničce zásobily a já si po příchodu z práce nezapomněla denně jeden otevřít a na posezení ho zblajznout. A když nebylo zelí, nepohrdla jsem ani ničím jiným a tak jsem si jeden večer otevřela červenou řepu. A pár hodinek po řepě jsem se vydala na záchod, abych v šoku uviděla v míse růžovo až červeno a v ten moment by se krve ve mně nedořezal. Ze záchodu jsem panicky letěla i s nabranou směsí moče a záchodové vody a postavila jsem ji přímo před přítele s prohlášením, že je konec a že jsem potratila. Za pár minut mi došlo, že ale červená na papíře nebyla a ze mě tedy nic asi logicky neteče a tak jsem se vydala po malém zklidnění „googlit“ červenou moč a krev v moči. Celá vystresovaná jsem si hověla za notebookem, když v ten moment přítel prohlásil větu „hele a nemáš to náhodou od té řepy?“. Co k tomu dodat více, za tohle mohla opravdu ona červená řepa.

Tady bych ještě chtěla zmínit, že celou dobu až do toho 12. týdne jsem dokázala stresovat neuvěřitelným způsobem a stále jsem přítele zahrnovala všemi možnými katastrofickými scénáři, co se stát může a co se nám určitě stane a že miminko určitě nežije a žít nebude. No, byla jsem opravdu zralá na ránu a tady chci strašně moc poděkovat svému chlapovi za to, že to se mnou vydržel (a stále se drží), protože to chudák nemá se mnou vůbec jednoduché. Byla jsem zkrátka adeptka na titul Hysterka roku.

Velký UTZ nás čekal ve čtvrtek 2. 12. a bylo to přesně druhý den po „bílé tmě“, sněhové katastrofě, která zasáhla celé Česko a výjimkou nebyl ani jih Moravy. Určitě si to všichni pamatujete. Ve středu jsme z práce málem nedojeli, všude na dálnici zabořené kamiony, závěje, padající sníh, kolony. Zkrátka kalamita a my místo obvyklých 15 minut jeli domů hodinu. Neuvěřitelně jsem se bála, že druhý den nedojedeme, že se něco stane a dokázala jsem se vystresovat úplně na maximum, za což může i moje panická hrůza z aut a proto nemám do dnešní doby stále ani řidičák. Zkrátka se bojím.

Ráno však nebylo po kalamitě památky, z rádia byly hlášené pozitivní zprávy, že hlavní tahy jsou sjízdné a na cestu svítilo sluníčko. A tak jsme se vydali po dálnici směr Svitavy, kde mám svého gynekologa. Ovšem mě neopustila taková divná úzkost a teď už vím proč. Ujeli jsme asi 15 km po dálnici Vyškov – Brno, když v ten moment při sjezdu z dálnice dostalo naše auto smyk na sněhu. To co se odehrálo potom, bylo tak strašně rychlé, že si to ani nepamatuji a snad ani pamatovat nechci. Ve zkratce jsme čelně přerazili svodidla a dvěmi kotrmelci jsme skončili v příkopu na střeše. Byl to šok, pláč, bolest. Zkrátka pocity, které při autonehodě zažil asi každý u nás znásobený tím, že v bříšku bylo 13. týdnů staré miminko a absolutně jsem nevěděla na čem jsem.

Že dobří lidé, ještě existují, se potvrdilo vzápětí, pomohli nám z auta ven, mě dali azyl ve svém vytopeném autě a napít a zavolali nezbytná auta, jako je to policejní, hasící a záchranářské. Sanitka přijela na místo jako první, přítelovi ošetřili pořezanou ruku a po nezbytných ujištěních a vyšetřeních, že mu kromě šoku opravdu nic není, ho propustili k policistům a se mnou odjeli s houkáním do FN v Brně. V nemocnici mě ihned vyšetřili s tím, že miminko žije, ale 24 hodin si mě tam musí nechat na pozorování. A tak jsem se už ve 13. týdnu těhotenství ocitla v porodnici, na oddělení rizikového těhotenství. Přítele přivezli policisté asi za dvě hodinky za mnou, kde mi dávali podepsat ještě protokol a rozloučili se s tím, ať se brzy uzdravím.

Poté jsem se i dozvěděla, že naše autíčko už je odvezeno a připraveno na sešrotování a že jej museli vytahovat hasiči. Po odchodu přítele z nemocnice mě čekalo vyšetření UTZ, kde jsme se měli na miminko podívat lépe a zároveň lékaři slíbili, že mi velký UTZ udělají oni. A tak jsem viděla toho našeho uličníka. Byl živý, podle lékaře naprosto zdravý a srdíčko mu tlouklo tak jak má. Evidentně ho prý ta nehoda nijak nevyvedla z míry, nereagoval ani rychlejší srdeční akci. Byl zkrátka v klidu. Ležel na zádíčkách a jen si ručičkami „šudlal“ hlavičku. Zato na placentě se tvořil hematom a tak jsem zůstala v nemocnici ležet jako lazar skoro týden pro hrozící potrat, možné odlučování placenty a podle nálezů neurologie také trauma hlavy.

Naštěstí se žádný hrůzný scénář nekonal, náš malý bojovníček to zvládnul a já jsem mohla pokračovat v ležení doma s tím, že za týden mě bude čekat kontrolní UTZ. Při té příležiosti ležení v nemocnici jsem si nechala udělat nepovinný NT screening na Downův syndrom a tak nás jeho negativní výsledky a riziko 1:14000 moc potěšily. O týden později jsme dostali nejhezčí zprávu. Na UTZ žádný hematom nebyl! Nález se tedy plně vstřebal, miminko prospívá a my jsme dostali konečně i povolení na vycházky. Rizikové těhotenství mě neminulo a já se už do práce nevrátila. Nevadí, měla jsem konečně čas se připravit na Vánoce a zažít si konečně užívat těhotenství. Ano užívat. Po tomhle „zážitku“ jsme totiž byla přesvědčená, že náš bobík chce u nás natolik být, že to zkrátka nevzdal a my to zvládneme úspěšně až do dne, co ho budeme poprvé chovat v náručí.

Vánoce i Silvestr u nás proběhly v poklidu, jako správná těhule jsem obě „akce“ obrečela a na vstup do nového roku jsem si připíjela nealko Bohemkou se slzama v očích, protože jsem věděla, že nás nový rok 2011 čeká spousta změn, která se bude točit kolem narození našeho miminka. Začátkem ledna jsem absolvovala poradnu, kde bylo všechno v naprostém pořádku, snad až na cukr v moči. Ale to bylo poprvé, uvidí se prý příště. Začátkem ledna se udála ještě jedna velká „akce“. Bylo 8. 1. ráno, s bobíkem jsme končili 18. týden a hověli jsme si na gauči s notebookem, když v ten moment dal o sobě poprvé vědět. Tak strašně slabo a jemně, jako kdyby rybička ťukla do akvárka, ale věděla jsem, že je to ono. Ke konci ledna ucítil první pohyby už i budoucí taťka a byl z toho tak nějak naměkko.

A protože jsem začínala opravdu toužit po tom, se konečně dozvědět, cože to tam máme za pohlaví a podle toho nakupovat, objednala jsem nás na 3D UTZ do Sanatoria Helios. Ten jsme absolvovali poslední lednový den i s přítelem, kterého jsem po očku pozorovala, jak byl dojatý. Není divu, bobíka viděl vůbec na videu poprvé. A už to nebyl žádný bobík, ale regulérní miminko, 22. týdnů staré a ukázal se nám v celé své kráse. A že to není žádný mrňous prohlásila paní doktorka, když uvedla hmotnost 497 g s tím, že naše miminko je o dva týdny větší. A protože jsme chtěli vědet hlavně to tajemství, tak jsme bobíka poprosili, aby se nám ukázal. A ukázal. Natočil se k nám přímo čelem, roztáhl nožičky a my měli možnost vidět, že je to kluk jako buk. Opravdu nádherně spolupracoval, paní doktorka nás ujistila, že miminko je zdravé a že je to opravdu chlapeček jak vyšitý.

A tak se 31. 1. 2011 rozlouskl oříšek a v něm je chlapeček Matyášek, náš bojovník.

O tři dny později jsme absolvovali velký UTZ., opět jsem si na pomoc vzala s sebou i budoucího taťku, aby měl ještě nějaký ten zážitek. Na velkém UTZ. pan doktor zkonstatoval, že naše dítko má všechny ručičky i nožičky, srdíčko v pořádku, že je to zdravé miminko, kterému nic nechybí ani nepřebývá a opět se tak krásně natočil, že jsme měli chlapečka potvrzeného. V poradně ten den jsem měla opět pozitivní cukr a tak mi pan doktor „pohrozil“ žádankou na cukrtest a na nezbytné EKG. A vyfasovala jsem železo a magnésium na anémii a večerní tvrdnutí Matýskovy ulity.

Únor jsem strávila běháním po lékařích, kde jsem absolvovala EKG s nálezem sinusová tachykardie a zapsáním do průkazky, odběry na štítnou žlázu, které se moc panu obvodnímu nelíbila, jeho razítkem do průkazky a následnými výsledky, že štítná žláza je v pořádku, zato mi vyšli vysoké hladiny triglyceridů. A tak jsem dostala přikázáno si denně měřit klidový tep a tlak.

První březnový víkend byl opět ve znamení návštěvy poradny, kde mně ten cukr v moči už ani nepřekvapil a spíš bych se divila, kdyby tam nebyl. A tak mě tento měsíc čeká nejenom urologie, ale ještě i ten obávaný a slíbený cukrtest. Nevadí, my to zvládneme. Hlavně že je náš Matyášek v nejlepším pořádku a podle pana doktora, jsme dole uzamčení na sedm západů a nikam se nechystáme. To je dobře, do června máme přeci času dost.

A to jsem došla ke konci naší poslední poradny a kontroly u lékařů. A jak pokračuje těhulkování? Hrozně. Jsou dny, kdy to naše miminečko miluji a pupík bych chtěla navždy a jsou dny, kdy to naše miminečko miluji a nejraději bych ho z toho břicha už vytřásla. Začíná nám ten rostoucí pupek dávat zabrat. Venku na procházce funím jak lokomotiva, nejsem schopna normálně uvažovat, ustlat postele nebo vyprat to je někdy nadlidský úkol (ano, od té doby co těhotním jsem líná jak veš) a o takových banálních věcech, jako je holení, oblečení ponožek nebo bot, ani raději nemluvím. Je mi stále horko a potím se, neustále trpím hlady a pořád lítám s každou kapkou na záchod. Zkrátka, nejde to. A tak si říkám, co do toho června vlastně budu dělat a kam až ten pupek je vlastně schopný narůst, když už teď mám v pase 97 cm a nahoře 8 kg.

Ale taky se raduji ze života, že se naše nákupy pro chlapečka sbírají a Matyášek má už skoro vše doma připravené, včetně kočárku, který jsme výhodně koupili na veletrhu a že každý den dává o sobě vědět tak mohutně, až se nám bříško vlní a v různých místech naskakují boule. A tak bych tento deníček asi ukončila, stejně je to zase dlouhé ažaž. Nyní nám do porodu zůstává 12. týdnů, před sebou máme ještě pár poraden, nákupů a pak už budeme jen čekat na den D. A tak se dneska s Matyáškem loučíme a ten příští deníček někdy v červnu už bude snad o tom, jak Matyášek na svět přišel. Mějte se všechny (a všichni) moc krásně a užívejte si přicházejícího ja­ra.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
cher  18.03.11 08:29

Moc krásný deníček. Já měla termín loni 17.6. a beruška se narodila posledního května, trošku spěchala. Pamatuji si, jak jsem taky funěla, počkej, až se oteplí, to je potom lahoda valit se s břichem :lol: Přeji pohodový zbytek těhu a bezproblémový porod :kytka:

 
Sýkorka2
Kecalka 457 příspěvků 18.03.11 09:13

Pěkný deníček! Hlavně, že to i po té autonehodě dopadlo dobře. Přeju klidný zbytek těhotenství a na závěr zdravé miminko v náručí! :hug:

 
Macinkaa
Ukecaná baba ;) 2321 příspěvků 18.03.11 10:28

Moc krásný deníček :kytka: Přeji moc stěstíčka do dalšího těhulkování a krásně rychlý porod, je vidět,že se Matymu u Vás moc líbí a chce svámi zůstat :palec: Počkej s pupíkem to bude čím dál horší a jak píše sieta.m léto ti vůbec nezávidím, ale užívej si to ani se nenaděješ a budeš mít miminko u sebe :hug:

 
Nainuva
Neúnavná pisatelka 18448 příspěvků 18.03.11 22:13

Teda, to jsem ani netušila o té autonehodě, nějak mi to uniklo. Teda, přeju i nadále tolik štěstíčka a zdravíčka :huban: A ať jste spokojená rodinka :hug:

 
Mondík
Závislačka 4497 příspěvků 18.03.11 23:49

Krasny denicek, ja jsem na zacatku tehu taky vydela to nejhorsi, co vsechno se v tehu muze stat a nam se to urcite stane… Ted uz si tehotenstvi konecne uzivam a verim, ze bude vsechno v poradku. Ja mam termin v srpnu, takze to bude taky sranda s velkym briskem. Preji hodne stesticka a at to s prckem zvladnete! :hug:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele

Inzeráty uživatele