Jste pro eutanázii? Já rozhodně ano!

ChochaR  Vydáno: 03.09.14

Tohle je v podstatě moje vyrovníní se s veškerou bolestí a bezmocí, co mě sžírala…

Vyrůstala jsem v normální rodině s milujícíma rodičema a už od dětství jsem byla zvyklá, že mám jen dvě babičky. Dědečky ne. Jeden umřel, když mi byly dva roky na rakovinu, a toho druhého jsem neznala.

Když mi bylo asi osm, tak přišel na návštěvu cizí pán s paní. Když jsem se maminky ptala, kdo to je, tak mi řekla, že je to můj dědeček, že se dlouho neviděli, protože se nepohodli a že jí to mrzí. Důvod nebudu vysvětlovat…to by byl jiný příběh.

Každopádně jsem se těšila, že budu mít dědečka v pravém slova smyslu. No neměla jsem, ale musím uznat, že se snažil. :-) Dokonce jsme zjistili, že mamince pořídil bratříčka v mém věku. :-D

Když mi bylo 20, přestěhovala jsem se do Brna a začala pracovat a žít „na svůj účet“. Jednou mi zavolala mamka, že děda leží v Brně v nemocnici a že byl na vyšetření a nechtěla mi to říkat, dokud to nebude jisté, ale že už to jisté je a děda má rakovinu. Měla jsem se za ním jít podívat, prý abych si ho ještě užila.
Tak jsem jela.

Můj děda měl vždycky kulatý bříško, velkej nos a úsměv na tváři. Tenkrát tam ležel seschlej dědeček bez síly na život. Bylo mi hrozně. Všichni jsme mysleli, že se z toho už nedostane, ale děda nás překvapil a za půl roku byl propuštěn domů a byl bez nálezu.

Život šel dál, já se odstěhovala s přítelem na Slovensko a brácha mi oznámil, že budu teta. To bylo na začátku února.

Na konci února mi volala mamka, že dědu vezla do nemocnice, že mu bylo špatně. Opět rakovina. Já pracovala na Slovensku a neměla čas jet domů. Když jsem se domů dostala, tak děda ležel zase v nemocnici. Těšil se, že bude pradědečkem. a doktor mu dával maximálně tři měsíce života. Měl metastáze všude. Tehdy nám babička maceška (tak říkáme dědové manželce) řekla, že už mu v listopadu nebylo dobře, ale to jí řekl až potom… prý už to věděl.

Na konci března dědu pustili z nemocnice - diagnóza: terminální stádium rakoviny. Od té doby jsem byla s mamkou v kontaktu častěji. Fungovala v podstatě 18 hodin denně - ráno práce, pak domů - převlíct se a najíst a k dědovi - pomoct macešce.

Nakonci března byla vyšťavená a zničená, moc jí nepřidávala ani její vlastní maminka, která jí vyčítala, že se o dědu stará, když on se na ni vykašlal (odstěhoval se podruhé se oženil, když bylo mamce 19). A jako by to bylo plánované, dostala jsem na hned na začátku dubna výpověď ve zkušební době. Dohodla jsem se s přítelem a odjeli jsme na Moravu k rodině.

Když jsme přijeli, bylo devět večer a mamka byla u dědy, tak jsme tam hned vyjeli na kontrolu. Děda nás ještě poznával a byl i vtipnej, prý „Nazdar čoboláci“. :-D

Začala jsem teda mamce a babi macešce ulevovat aspoň tím, že jsem u dědy trávila celý dny, povídala si s ním, když ještě mohl. Držela ho za ruku a hladila ho, když už nemohl, aby věděl, že není sám. Mamka vždy odpoledne přijela a večer jsme spolu odjížděly domů.

Jeden večer, když už jsme byli doma, já vařila večeři a mamka ještě pobíhala s taťkou po zahradě, zazvonil telefon. Babi maceška mě prosila, abysme přijeli a zavolali sanitku, že děda nemůže dýchat. Taťka bez jedinýho slova otevřel bránu a my jsme jely.

Když sanitka přijela, tak babička seděla v šíleném stavu v obýváku, zatímco doktor dával dědovi nějaké injekce na uvolnění. Babička dostala taky jednu na uklidnění a já jela domů se vysprchovat a vzít si věci na noc - babička nebyla schopná se o dědu postarat.

Tu noc nikdy nezapomenu, spala jsem možná dvě hodiny a ani tím si nejsem jistá. Děda vzdychal a úpěl, usnout mohl vždy jen na chvíli, pak ho bolest zase vzbudila - tehdy jsem pochopila, jak může eutanázie člověku pomoct.

Pak se mi dny slívají tak nějak do jednoho. Fungovalo to stejně. Ráno jsme s mamkou vstaly, já odvezla mamku do práce, vzala si auto, kdyby bylo potřeba a jela za dědou. Ze začátku se zdráhal přede mnou na nočník, jenže jak nemoc postupovala, bylo mu už všechno jedno. Lehávala jsem vedle něho a držela ho za ruku, pomáhala jsem babičce ošetřovat proleženiny (mohl ležet jen na bocích, břišní dutina byla nafouklá tumorama, takže záda nepřipadaly v úvahu). Později jsme začali s plínama a vložkama.

Děda už nejedl - jen občas pil nutriční nápoje. Ze tří, co měl zvládnout za den, jsme byly rády, když jsme do něj natlačily jeden.

Můj přítel za mnou jezdil na víkendy a trávil se mnou čas u dědy, hrozně mě podporoval a dával mi sílu. Tenkrát jsem to ještě nevěděla, ale strášně nás to stmelilo a posílilo.

V tu dobu byla v plánu na konec dubna bráchova svatba a maminčina oslava padesátých narozenin - všechno jsme chtěli zrušit/přesunout, ale děda to mamce striktně zakázal. Prý nedovolí, aby se jeho vnuk kvůli němu neoženil a jeho dceruška neoslavila jubileum.

V pátek 18.4., když jsem ráno přišla, tak mi babička řekla, že děda asi v noci prodělal mrtvičku, protože neodpovídá a že má pocit, že ji ani nepozává. Děda byl apatický, nereagoval, nekomunikoval a ani nevěděl jak polykat. Ráno jsme s babičkou dědu klasicky umyly, namazaly, obvázaly a olepily a děda usnul.

Odpoledne přišla na řadu výměna náplastí proti bolesti. Lepili se na horní část trupu a výměna vždy byla největší peklo. Musely jsme na dědu být všechny tři a stejně to zabralo strašnou dobu - odlepování bolelo a lepení zase nesnesitelně pálilo. Ten den děda ale nebojoval, jen měl bolestnej výraz.

V sobotu ráno jsem dojela k dědovi a babička mě poprosila o nákup, tak jsem vyrazila, nakoupila, co bylo potřeba, a dojela akorát na dědovu ranní očistu. Potom děda usnul a já si lehla vedle něj a držela ho za ruku.

V půl dvanácté mě mamka volala na oběd, tak jsem zavolal babi, která volný chvilky využívala na praní a žehlení dědova povlečení. Doma jsem do sebe naházela hovězí guláš, vzala porci pro babičku a slíbila mamce, že pro ni přijedu, až zavolá, chtěla se ještě vysprchovat. Babičce jsem předala oběd a poprosila, aby zjistila, co v něm chybí - mamka furt něco brblala, že to není ono. Já si lehla na postel k dědovi a hladila ho po ruce. Děda spal a naříkal.

Potom přiběhla babička, že abych za ní šla do kuchyně, ochutnat. Babi na to kápla - chyběl tam česnek. Chvilku jsme se tomu smály a já se vrátila k dědovi.
Jenže tam bylo něco jinak. Prve jsem nedokázala pochopit co, ale pak mi to došlo… Děda měl jednu ruku nataženou na postel, kde jsem ještě před chvilkou ležela, otevřený oči a prázdný výraz.

Tu paniku, co mě chytila, jsem do té doby nepoznala. Celou dobu jsme se připravovali na to, co se musí udělat, až děda vydechne naposled. Najednou to bylo tady a já měla v hlavě vymeteno. Prostě prázdno.

Chodila jsem od dědové postele k oknu, od okna do chodby a zase zpátky. Byla jsem totálně hysterická a ve svých 27 letech jsem chtěla mít u sebe maminku jako malá holka. Pak jsem se nějak uklidnila, zkusila dědovi tep a dech a přemýšlela co dál. Nechtěla jsem to být já, kdo řekne babičce, že její manžel, její láska už umřel. Chtěla jsem opravdu volat mamce, jenže auto jsem měla já, takže jsem pro ni musela jet. Nezbývalo mi než jít do kuchyně a říct to babičce.

Když jsme tam přišla, babička byla ještě červená v tvářích od oběda a když mě viděla ve dveřích s mým výrazem, tak ve vteřině zbledla. Zeptala se mě, co je, a já ze sebe vykoktala, že myslím, že dědeček umřel. Ten výkřik prostého „NE!!!“ ve mně zůstane snad navždycky.

Vyběhla k dědovi do pokoje a začala ho pusinkovat a volat jeho jméno. Omlouvat se mu, že s ním nebyla a plakala, že byl sám, že mu slíbila, že sám nebude a že to porušila. Ze mě tenkrát jako na povel vyletělo, že sám nebyl, že jsem ho držela za ruku, že mě viděl. Pak jsme rychle otevřely okno, aby vyletěla dušička a s čerstvým vzduchem se mi začaly vybavovat vzpomínky, co se musí udělat, než tělo ztuhne.

Babičku jsem prosila, aby mi pomohla a ačkoli do dneška nedokážu pochopit, kde se v ní vzalo tolik síly, tak babička vstala a pomohla mi dědu otočit na záda a založit mu ruce. Já pak odběhla do koupelny navlhčit tamponky a zavřela jsem dědečkovi oči. Pak už jsem jednala čistě roboticky, bez citu, bez emocí. Prostě jsem dělala, co bylo potřeba.

Zavolala jsem mamce, že její tatínek umřel a že pro ni přijedu. Zkontrolovala jsem babičku a řekla jí, že pojedu pro mamku, že jsem za chvilku zpátky. Vyjela se jsem a na cestu jsem neviděla. Oči jsem měla najednou zalitý slzama a třepala jsem se jak ratlík. Ani nevím, jak jsem dojela, ale nějak asi jo. Maminka splašeně utíkala po domě, hledala kapesníky a kalhoty a telefon. Pak mi řekla, že zavolala ještě strejdovi a že se pro něj zastavíme cestou u rybníka.

U rybníka jsem viděla taťku a chtělo se mi utéct k němu se schovat, ale viděla jsem, že sám má co dělat - vracelo se mu úmrtí jeho otce, taky na rakovinu. Strejda se slzama v očích nastoupil a jeli jsme.

Když jsme přijeli, tak babička pořád držela a objímala dědu a plakala. Já tam nemohla být, tak jsem řekla mamce, že jdu volat doktora. Dle příruček jsem volala doktora na posmrtné ohledání a snažila se vyptat číslo na pohřební ústav. Pak jsem obvolala bráchu a dědova syna z druhého manželství. Když jsem se vrátila dovnitř, tak babička byla na pokraji zhroucení a nemohla dýchat. Mamka seděla u ní a strejda z čirého zoufalství volal farářovi, aby za dědu zazvonili, a pak vyřizoval pohřební ústav.

Někde mezitím uklidňováním babičky, maminky a mýma tichýma hysterákama jsem volala příteli. Musela jsem to říct aspoň někomu, každý se mě ptal, jak děda umřel, a já celé rodině tvrdila, že jsem byla s ním, že mě viděl. Neměla jsem prostě odvahu říct pravdu.

Po vyřízení ohledání, podoby parte a smutečních věnců jsme dali dědu do rakve, já mu dala poslední pusu na čelo a byl pryč. Dodneška mě studí rty při té vzpomínce.

Babička opět dostala něco na uklidnění a já se nabídla, že zase zůstanu přes noc. Noc byla divná a v podstatě ani nevím, jestli jsem spala. Ráno jsme posnídaly a já vyrazila sadama směrem k domovu. Celou cestu jsem řvala jak malý děcko s vědomím, že před mamkou nemůžu.

Nakonec nám vyšel opravdu „krásnej víkend“. Dědeček umřel 19.4., ve čtvrtek 24.4. měl pohřeb (přesně na maminčiny narozeniny), v pátek měl brácha svatbu a v sobotu byla oslava mamčiných narozenin.

Děkuju všem, kdo se dočetl až sem. Potřebovala jsem se z toho vypsat. Vím, že pro někoho, kdo pracuje ve zdravotnictví, to není nic neobvyklého, ale pro mě pohled na člověka, co takhle trpí, byl občas nad moje síly. Tím víc, že to byl můj děda.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.8 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
NikiNaty
Zasloužilá kecalka 812 příspěvků 03.09.14 01:56

Ach…jsi strasne hodna..to co jsi delala pro dedu, ikdyz jsi ho dlouho neznala.. Takhle zaplakat pred spanim jsem zrovna nechtela ale neubranila jsem se…drz se..a to ze jsi rekla rodine, co si rekla..ver mi ze se vsem a hlavne babicce bude lepe zit. udelala jsi velmi dobre.Drz se!!!

 
niki2
Zasloužilá kecalka 723 příspěvků 03.09.14 02:53

Mě táta umíral na rakovinu slinivky. Měla jsem ho doma. Měl bolesti a doktorka za ním denně jezdila. Chtěla nám vnutit nemocnici, ale přitom mi řekla, že nic jinýho, než ona, pro něj neudělají. Rozhodla jsem se, že zůstane u nás. Nechtěla jsem, aby umřel sám.
Bylo to po poledni, a já jsem musela odejít od táty (do té doby jsem byla s ním a držela ho za ruku). Řekla jsem mu, že za chvilinku příjdu, jenom musím zajet pro malýho do školky… Když jsem přijela zpátky a běžela k tátovi, tak už nedýchal… Dodnes si to vyčítám, že umřel sám.

 
zeme
Povídálka 15 příspěvků 03.09.14 06:26

Milá ChochaR a Niki2, jste skvělé, málokdo by péči takto zvládl. Klobouk dolů. To, že smrt přijde v okamžiku, kdy je umírající sám, je běžné, není vůbec na místě si to vyčítat. Umírající čekají na chvilku, kdy jsou sami, lépe se jim odchází. Podívejte se
třeba na web www.umirani.cz (Někteří příbuzní mají pocit viny, jestliže nebyli v okamžiku smrti u umírajícího, protože třeba telefonovali, připravovali něco k jídlu nebo museli odcestovat. Mají potom pocit: Teď jsem druhého nechal napospas, právě v nejdůležitější chvíli jsem ho nechal samotného. Proč jsem jen tady nezůstal? Proč jsem to nepředvídal? Zkušenost ukazuje, že umírající často odchází, když je sám. Snad je tak pro něj lehčí odloučit se od světa a od milovaných osob. A navíc znovu je třeba si připomenout: Okamžik smrti, to je okamžik jeho přechodu. Někdy je nám dáno být při tom a díky tomu vytušit něco z „druhého břehu“, někdy ale se musíme smířit s rolí průvodce, na kterého jeho vlastní loučení se světem teprve čeká.) Nebo si zkuste pořídit knihu Umění doprovázet. Všechno jste udělaly nejlépe, jak to šlo!

Příspěvek upraven 03.09.14 v 08:35

 
Run
Generální žvanilka 20066 příspěvků 03.09.14 07:04

Jsem racionalni clovek, souhlasim ale s prispevkem nade mnou. Verim, ze to vzdaji kdyz citi, ze jsou sami, nemate si co vycitat. A ano jsem pro. Ale bolest nad ztratou to mijak nezmirni. To dokaze az cas :hug:

Příspěvek upraven 03.09.14 v 07:05

 
mili84
Ukecaná baba ;) 1846 příspěvků 03.09.14 07:17
:hug:
 
jessikka
Echt Kelišová 9775 příspěvků 03.09.14 07:34

Když jsem klikla na tenhle deníček, tak to bylo s obavou, co se dočtu. Čekala jsem plamennou obhajobu eutanazie, filozofické rozbory a podobně. Dále jsme očekávala bouřlivou dikusi ANO x NE. Čekala jsem tu konflikt liberálky vs. veřící.
Po přečtení deníčku vím, že se další hádavé diskuse nedočkám. Je totiž o něčem úplně jiném. Je o rodině, lásce, porozumění, neuvěřitelné lidské laskavosti a, čteno mezi řádky, i odpuštění.
Jsi neuvěřitelně silná žena. A nejen ty, ale i ty ostatní v tvé rodině. Ať se u vás stalo cokoliv, dokázali jste odpustit, stmelit se a být rodina.
Moc gratuluju, v dnešní době se mi to zdá jako vzácnost. :srdce:

 
evick2
Závislačka 3540 příspěvků 03.09.14 08:37

Ach naprosto chápu, měli jsme takhle na dožití dědu i babičku, dědu jsem měla na střídačku s mámou a babičkou, babičku jsem měla na starost sama s ročním synkem. Bylo to hrozné období, ale jsem ráda, že jsem to udělala a udělala bych to bez váhání znovu. :hug:
U dědovi smrti jsme byli. Byli jsme tam všichni, babička, oba synové s manželkama a vnoučaty. Mamča mu akorát píchla injekci na bolest, děda se usmál a už se nenadechl.
Bohužel při babičce jsem nebyla vyčítám si to hrozně moc :(
V té době jsme si říkali v podstatě totéž. Smrt není špatná, ta přinese úlevu, vysvobození, špatná je ta jiskřička života, co je tu drží v bolestech a hrůze. Chybí mi, neskutečně oba dva.
Upřímnou soustrast Tobě i celé rodině, držte se.

 
Shield-maiden
Neúnavná pisatelka 16909 příspěvků 03.09.14 08:53

Jsi úžasná vnučka!

 
terinka4444
Hvězda diskuse 50902 příspěvků 03.09.14 08:57

Upřímnou soustrast.
Jinak je to velmi smutné, mně švagrová umírala na rakovinu slinivky, to je taky chuťovka.

Příspěvek upraven 03.09.14 v 08:58

 
Bobby
Echt Kelišová 9985 příspěvků 03.09.14 09:14

Upřímnou soustrast :hug: :hug: :hug: :hug:

 
Makkulka
Nováček 2 příspěvky 03.09.14 09:17
Všechna čest

S velkým smutkem jsem si přečetla tvůj článek a běží mi hlavou, smrt mé maminky, která umřela v nemocnici (opravdu sama), bohužel - bohudík, to bylo tak rychlé, že jsme neměli ani čas na převoz domů. Nyní pečujeme o strýčka,93 let, bez pomoci nezvládne nic, je zdravý, jen má přiměřeně k věku unavené tělo, mozek jede, nohy a motorika jsou odepsané. Jen leží na posteli a celý den jen kouká, je skoro slepý takže ani TV, nic. V únoru se pokusil o sebevraždu, neúspěšnou. On je naštvaný, že jsme ho zachránili, jenže mít žaludek na to, aby člověk doktora nezavolal,… Taky bych mu přála, aby už byl v nebi, mohl používat nohy, dělat co ho baví, radovat se ze života a ne, jak on sám říká, hnít za živa. Tvou pomoc dědovi velmi oceňuji, protože vím jak moc je psychicky náročná a vyčerpávající. :andel: :srdce:

 
biancaa
Povídálka 37 příspěvků 03.09.14 09:36

Je to moc smutné, upřímnou soustrast :hug: Věř, že jsi pro dědu udělala co jsi mohla, obdivuji tě, že jsi mu věnovala tolik času a lásky potom, co jste se znali relativně krátce. Tvá milosrdná lež babičce byla myslím tím nejlepším řešením, asi bych to řešila stejně. Ty kvůli tomu neměj špatné svědomí - proč bys měla - babičce se ulevilo, tou lží jsi nikomu neublížila a jak píše zeme dole, stává se, že lidé odcházejí právě když jsou sami, možná je pro ně odchod takto lehčí :andel:

 
BohunkaP
Extra třída :D 14178 příspěvků 03.09.14 09:37

Ne, nejsem pro euthanasii.

Dříve jsem byla - dnes už ne. Ten člověk tady zůstává proto, že jeho existence tady - i když bolestná a strastiplná - má nějaký smysl, nějaký důvod… třeba ostatním neviditelný. Jeho duše na svět přišla z vlastního rozhodnutí, sama si vybrala své rodiče - a z vlastního rozhodnutí také odchází.

Smysl dlouhého a strastiplného odcházení Tvého dědečka je z Tvého deníčku tak evidentní…

Zachovali jste se jako milující, pospolitá rodina - a Ty jako dospělá žena. Vnučka, na kterou dědeček určitě byl (a možná někde je) hrdý.

 
svycarka
Kelišová 6339 příspěvků 03.09.14 10:02

Myslim, ze ta milosrdna lez ohledne smrti dedecka nikomu neublizi, ba naopak…Pro dedu jste jako rodina udelali co jste mohli. Ukazkove se starali, navzajem si davali silu jit dal. A ano, jsem pro eutanazii.Kdyz to pomuze cloveku odejit bez vecnych bolesti co trvaji mesice.
Zachovala jsi se hezky, je z denicku citit jak jsi ho mela rada a dedecek to ted jiste vypravi po celem nebi :hug:

 
PavluškaH
Zasloužilá kecalka 889 příspěvků 03.09.14 10:03

Já jsem zdravotní sestra a člověk to v práci samozřejmě neprožívá tolik jako když jde o někoho z rodiny. Mně děda taky umřel na rakovinu, taky jsme ho měli doma a starali se o něho i o babičku, která měla alzheimera, bylo to hrozné, děda zemřel půl roku po zjištění rakoviny, nic se už nedalo dělat, měl taky všude metastáze…Nejhorší bylo, že když zemřel, tak se na něho babička pořád ptala kde je a pokaždé pro ni byl šok, když jsme jí vysvětlovali, že umřel. O babičku jsme se taky potom starali ještě 3 roky, bylo to hodně náročné, hlavně psychicky, vůbec nás nepoznávala a chovala se k nám jako k cizím…Moc mi oba chybí, někdy když vidím jít někoho v dálce, tak mám pocit, že to je děda, škoda, že to není možné…

 
vantili
Kecalka 207 příspěvků 03.09.14 10:05

@BohunkaP hm, duše…pro mě je duše synonymem pro mysl. A pokud si člověk v takové (či jiné) situaci přeje odejít (z vlastního rozhodnutí), mělo by mu to být důstojně umožněno.

 
BohunkaP
Extra třída :D 14178 příspěvků 03.09.14 10:16

@vantili, pro mě je duše synonymem pro mysl.

V tom se neshodneme, nicméně na nějaké větší diskuse toto opravdu není vhodné místo.

 
Cuarentena
Echt Kelišová 8068 příspěvků 03.09.14 11:23

To je smutný příběh. Jsi strašně moc hodná, že ses o dědečka tak starala. A moc jsi pomohla i babičce.
Jsi si ale jistá, že by eutanázie byla lepší řešení? Podle mě by se spíš měla zdokonalovat léčba bolesti (když už léčba nemoci není možná).

 
Cuarentena
Echt Kelišová 8068 příspěvků 03.09.14 11:26

@niki2 On možná čekal, až bude sám, protože chtěl takto odejít. Už vícekrát jsem četla, že lidi to tak někdy dělávají. Někdo třeba chce, aby ho blízcí drželi za ruku, jiný chce odejít sám a přítomnost druhých ho ruší. Tak se s tím netrap, mělo to tak být. :hug:

 
Karmeliona
Ukecaná baba ;) 1459 příspěvků 4 inzeráty 03.09.14 12:17

Ahoj, musím s tebou souhlasit. Před dvěma lety mi umřel táta. Vím jaký tohle je, a při přečtení tvého článku se mi všechno vrátilo a brečím zas…

 
Elenka26
Stálice 60 příspěvků 03.09.14 12:49

Čtu a pláču :,( upřímnou soustrast a posílám mnoho sil…dědu si uchováte v mysli a už bude jen dobře.

 
smon83
Ukecaná baba ;) 1244 příspěvků 03.09.14 14:00

Zažila jsem si půlroční utrpení mé babičky. Měla leukémii a v 90.letech se to neléčí. Měla proleženiny a ke konci jen sténala a koukala úplně mimo nás, vůbec nevnímala. Všichni jsme si přáli, aby se už netrápila, ale když to přišlo, bylo to nejhorší v mém životě. Nikdo si nezaslouží si trápit se takhle v bolestech. Chápu tě, brečím tu jak malá holka, všechno se mi vrátilo. Drž se :hug:

 
pomenkova
Generální žvanilka 24170 příspěvků 03.09.14 19:15

Jsi statecna a silna zena, klobou dolu. :srdce: Ja si myslim, tak jak tady bylo napsano, ze clovek nektery chce proste odejit sam, nic si nevycitej a to ze jsi zalhala, to ohrome pomohlo babicce :hug: :hug:
Ty co ziji museji mit pak silu dal zit a to ji odlehci proste :srdce:
Ja si tak rikam, ze i nektera zvirata jako psi odchazeji nekam stranou, kdyz chteji zemrit, i nekteri lide. i Muj deda odesel ten den plny rakoviny jeste se rozloucit do hospody, mel tu silu najednou. Vetsina z nich je den pred smrti jeste schopna se znova postavit na nohy a rozloucit se, takze to vse ma nejaky vyznam a smysl :srdce: :srdce: :andel: :andel:
Jste skvela rodina :hug: :hug: :hug:

 
Pája52
Závislačka 2861 příspěvků 03.09.14 20:23

Upřímnou soustrast! Jste statečná žena a statečná, úžasná rodina!
Vidět blízkého člověka, jak trpí bolestí a možná i studem z nemohoucnosti, je šílený…ale jak psala Bohunka - i já věřím, že to načasování, kdy duše odejde, má nějaký smysl.Moje prababička měla rakovinu, byla v nemocnici, moje mamka tam jezdila každý den. Vždycky vyprávěla, jak už o sobě babička vlastně ani neví, nevnímá, nepoznává…jednou jsem si vydupala návštěvu v nemocnici s ní. Nikdy nezapomenu na babiččin úsměv, když mě viděla…na to jak se rozzářila…druhý den zemřela…a já věřím, že čekala na mě…
To samý se stalo s manželovým dědou. Zemřel den po naší návštěvě v nemocnici (manžela i mě měl hrozně moc rád…).Až mi z toho běhá mráz po zádech.

 
wape
Závislačka 3356 příspěvků 03.09.14 20:24

Umíral mi takto děda doma a i babička. S dědou jsme to nezvládli a nakonec umřel v nemocnici, babička umřela doma…bylo to po mém přerušení těhotenství kvůli vývojovým vadám neslučitelným se životem. Bylo to strašné, nebudu zastírat. Doteď slyším tu bolest, to trápení…jsem pro eutanázii v těchto případech všemi deseti. Kdybych to byla já (na místě mé babičky a mého dědečka), tak si přeji, ať mě moje vnoučata takto nevidí. Není v tom žádný smysl. Tím, že jsme je nedali to ústavu, tak jsme jim sice prodloužili život, ale do teď si nejsem jistá, že to byl „život“, o který se dá stát. Pro mě to bylo hrozné a zanechalo mi to velké šrámy na duši.

 
Balloo_1
Závislačka 2523 příspěvků 03.09.14 20:50

Teda nic emotivnějšího jsem v životě nečetla!!! Jsi skvělá! A bud na sebe pyšná, tohle by skoro nikdo nezvládnul!!!

 
ChochaR
Zasloužilá kecalka 695 příspěvků 03.09.14 21:35

Děkuju všem za podporu a vlídná slova. Nečekala jsem žádnou reakci, ale tohle mi opravdu vyrazilo dech. ;) Je dobré vědět, že nejsem sama kdo má podobný zážitek. Bylo to těžký a jako rodinu nás to určitě stmelilo a mě to dalo stoprocentní jistotu, že ten kterého jsem si vybrala, je ten pravý do života. Ale to všechno nemění nic na tom, že to bylo hrozné období a jakkoli to bylo hrozné pro nás, tak pro dědu to bylo několikanásobně horší. Vidět tak silnýho, tvrdohlavýho a pozitivního člověka najednou bez síli v beznaději a v těch příšerných bolestech… :,( Pro ty co tu psali, že jsou proti…jak byste reagovali, kdyby Vás někdo prosil, tak jako děda prosil mě…‚zabij mě, já už nechci žít, prosím…‘? Já tu nechci rozpoutat diskuzi, či hádky na podobné téma, jen po tom com jsem zažila vím, že člověk má právo důstojně zemřít. Děda celej život byl hodnej a čestnej chlap, jasně udělal pár chyb, ale kdo ne…měl právo důstojně a se vší tou ctí zemřít.

 
pomenkova
Generální žvanilka 24170 příspěvků 03.09.14 21:56

@ChochaR Eutanazie??Pokud jde o toto tema, jde hlavne o to, zu ty ktera by jsi mu to naprikad umoznila, nebo nekdo z rodiny, byla by jsi pak schopna azit s tim, ze jsi prispela k jeho zabiti??Vim jak to myslis, vim, musi to byt hrozne, ja to zazila se vsemi od babicek, po dedy, ale oni zemreli v nemocnicich, nechteli jit domu, brali jsme si je, ale k´sobe kdykoliv to bylo mozne.Ja byla jeste mala holka, ale sama jsem rikala at babicku na vanoce privezou. Tohle tema je dost choulostivy ja nemam odpoved, protoze nevim jak bych se zachovala.Ja bych nedokazala nekoho nechat driv odejit..Verim na to, ze to co clovek prozije jak v zivote, tak pri umirani, ze to k tomu musi asi patrit, bylo to tak asi dano :andel: Verim na karmu a na to, ze proste kazdy jsme tady za nejakym ucelem :think: :think: Ze to co je nekym dane, nema nikdo pravo ukoncit jinak.. :think:

 
BohunkaP
Extra třída :D 14178 příspěvků 03.09.14 22:35

@ChochaR, to asi nikdo nemůžeme říct.

Já jsem zažila umírání několika svých blízkých, ale ani v jednom případě to nebylo spojeno s fyzickými bolestmi. Bylo to jen o psychické stránce věci - která, ač je pro zúčastněné z dlouhodobého hlediska daleko víc devastující, neznamená takový okamžitý nápor. Slyšet přesvědčené (a neafektované, což jsem zažila já a což se nedá srovnávat) „já už nechci žít, zabij mne“ z úst jakéhokoli člověka musí být děsivá věc - natož z úst nejbližších.

Víš - „zemřít důstojně a se ctí“ - Tvůj dědeček tak ale zemřel. Jeho umírání přineslo Tobě a celé Tvé rodině obrovské životní zkušenosti – zažili jste společně lásku, blízkost, bolest, umírání a společně jste se s ní vyrovnali – ta zkušenost Vás všechny někam posunula, něco Vám to dalo. Pro tohle mělo jeho umírání smysl, copak ho necítíš? Možná to bylo něco, co Vám chtěl dát … cíl a smysl cesty, kterou tady a v této podobě na světě měl, se kterou přišel na svět… kdo ví… Kdybyste podlehli jeho bolesti a tou bolestí zapříčiněné žádosti „zabij mne“ – možná by to s sebou nesl dál… ten svůj nedokončený úkol tady… a ten, kdo mu tu poslední injekci dal, taky. Možná to byla zkouška nejen pro něj, ale taky pro Vás.
Smysly, které otupí bolest… to přece nejsou „svéprávné“ smysly, bolest dělá z lidí uzlíčky, kterými ale ve skutečnosti nejsou - to jen jejich těla, ONI ne. Je to jen „okamžité selhání“, které trvá dlouho a v měřítkách pozemského života „navždy“… jen jakási zkouška, okamžik, nevím, jak to nazvat.

Zabití, ukončení života… tyhle věci mají následky, duše člověka (resp. životní energie, nebo jako to kdo chce nazvat) jde dál, ta se přece neztrácí … a dál toto vše nese s sebou, promítá se to do té její další cesty. Proto s euthanasií nesouhlasím – protože myslím, že nikdo nemáme právo takto zasahovat do něčeho, čemu nejsme schopni porozumět. To jsou věci mimo náš dosah, mimo naše chápání – a jenom fakt, že já teď smysl nevidím, neznamená, že žádný není.

Jediné, co nyní vím s jistotou, je to, že já sama bych své blízké nikdy o něco podobného nepožádala, pokud bych byla jen trochu při smyslech. Nemohla bych na ně hodit takové břemeno – zabít někoho, to není jednoduché ani v případě, že si to ten dotyčný přeje. Je to něco, co by si ten člověk s sebou nesl až do smrti  – vědomí, že zabil. I když na přání.
Ale zase - není-li už člověk při smyslech, protože bolest mu je otupí :nevim: nikdo nemůže předem říct, zda je tak silný, že v tomto přesvědčení vytrvá.

Neber to, prosím, jako pokus o hádku (snad to nevezme ani nikdo jiný) - Ty jsi položila otázku, snažím se na ni tedy podle svých vlastních pocitů formulovat nějakou odpověď.

Příspěvek upraven 04.09.14 v 23:53

 
dundrla
Zasloužilá kecalka 800 příspěvků 03.09.14 22:43

Jak moc ti rozumím a jen a jen souhlasím..Můj táta umřel na rakovinu, starala jsem se o něj v době, kdy jsem byla těhotná a 1.6. se mi narodil syn a táta umřel 13.6. Strašné koukat se jak milovaný člověk umírá a má silné bolesti, jak naříká..Strašně moc jsem s ním chtěla zůstat ale miminko mě potřebovalo a nakonec také umřel sám.. Drže se a ať čas vše zmírní :hug:

 
Janecka02
Zasloužilá kecalka 762 příspěvků 04.09.14 00:19

Upřímnou soustrast!
Zažila jsem něco podobného před 12 lety (31.10.) jako ty. Mě bylo v té době 13–14 let a babičce 65 let. Moje babička byla vážně nemocná, měla rakovinu prsou a od konstatování rakoviny ji doktoři dali 5 let života a ona tu s námi byla ještě rok navíc, tedy 6 let od objeveni. Naštěstí byla s námi doma, do nemocnice jezdila jen na to aby ji dali krev, přála si umřít doma. Když už se pomalu blížil konec jejího života, tak jsem s ní byla mimo školu pořád doma, starala se o ní, v noci jí pomáhala se otočit, protože už by to sama nezvládla, pomáhala jsem chodit z ložnice do obýváku, atd. Když jsem vedla na posledy babičku tak si lehla na gauč a bylo ji divně. Okamžitě jsem volala své mámě aby hned přišla, že je babička nějaká divná. Jako by to babička věděla, že má máma přijít, snad jako by čekala až přijde a ještě naposledy uvidí svou rodinu. Ležela na gauči, blbě dýchala, sypala, já u ni pořád seděla, držela ji za ruku, přišla máma a sedla si vedle mě a jen jsme na sebe koukali. Pak máma musela na chvilku odejít a já babičku pořád držela a pevně držela a v duchu jsem prosila za to aby mi ještě neumřela, že na to má ještě čas. Pak zavřela oči a já cítila jak její sevření povoluje tak jsem hned volala na mámu, ze se něco děje a mama přišla a jen se podívala na babičku a zjistila, ze už je mrtvá. Pak už si toho moc nevybavuju, hrozně jsem brečela a křičela, ze to není pravda že mi nemohla umřít, ale bohužel pravda to byla :,( ještě asi půl roku po smrti jsem se často budila a hledala ji vedle sebe. Čas sice ty nejhorší rány zahojil, ale ještě dnes když si vzpomenu, ze nikdy neuvidí moje děti a ani vlastně neviděla ani ty školní „úspěchy“ a nikdo už mi nikdy neporadí tak suprově jako to dokázala nebo kolik toho naucila, tak pořád vidím jak sedím u gauče a držím ruku mé milované. I po 12 letech je to pořád živé i když ne tolik :'(

 
Alichi
Kelišová 5506 příspěvků 04.09.14 07:21

Nejsem pro eutanazii - tolik k tvému dotazu na počátku. Kdo by měl být tím člověkem, který eutanazii uskuteční? Příbuzný? Lékař? Jde přece o zabití, ačkoli by na to člověk rád nahlížel ze strany zkrácení utrpení. (Tímto tady nechci dmýchat bouřlivou diskuzi, je to můj názor, realizaci si neumím představit.)

Víš, zažila jsem umírání několika blízkých osob - babička i dědeček zemřeli doma (babička na rakovinu kostí, opravdu v bolestech), zemřel už i můj taťka. Před necelými dvěma lety strýc (mně velmi blízký člověk, po smrti tatínka vlastně náš poručník) - rovněž na rakovinu. Člověk prostě musel/musí být silný pro ně i když vidí, že schází den za dnem, že má bolesti, že už ani nemluví, že už jen spí, že oči už jsou daleko…
Tento týden nám zemřela kolegyně - rovněž onkologické onemocnění, velmi agresivní, takže od první diagnostiky do tří měsíců. Ještě poměrně mladá - 47 let (strýc měl 60). A ještě pár dní před smrtí - ačkoli měla bolesti - netoužila po ukončení utrpení, ale po životě.

Vy jste se zachovali jako rodina, postarali se o svého člena, poskytli mu pocit bezpečí a to je úžasné, tak to má být.
Upřímnou soustrast. :hug:

 
mexxx
Ukecaná baba ;) 1336 příspěvků 04.09.14 11:19
:hug:
 
Haku
Generální žvanilka 21885 příspěvků 04.09.14 11:30

Uprimnou soustrast :hug:
Ja patrim k tem, co pracuji ve zdravotnictvi. V domove pro seniory.Mam specializaci na paliativni osetrovani.Ver,ze i pres to vsechno, ze je umirani muj „denni chleb“ si take poplacu.Bylo by velmi smutne kdyby tomu tak nebylo a byla bych na spatnem miste, kdyby se me umirani nedotykalo. A umirani blizkeho, milovaneho cloveka je proste jednim slovem priserne.Ale svym zpusobem i obohacujici, at uz to zni jakkoli nepochopitelne.Ono to ma smysl, proc se toho ucastnime.Pro vsechny zucastnene. Verim, ze je to pro tebe traumaticka zkusenost a je to jeste prilis cerstve abys vnimala to obohaceni, ktere ti to dalo. Zachovala jsi se, tou malou lzi, nejen statecne, laskyplne a loajalne, ale take velmi lidsky. Ulehcila jsi vsem, a hlavne babicce, se s tou situaci lepe poprat.
A to, ze deda umrel prave ve chvili kdy jsi byla s babickou v kuchyni? To proto, ze si to tak pral, melo to tak byt :hug: Znam spoustu pripadu kdy „nasi umirajici“ v domove cekali prave na ten okamzik az budou sami. Nekdy cekaji az odejsou pribuzni a umrou s nami po boku.Je to pro ne, pravdepodobne, lehci. Nechteji pribuznym pridelat vetsi starosti, ale zaroven nechteji byt uplne sami. A nekteri cekaji az i my odejdeme z pokoje. Ikdyz se zda, ze uz umirajici lide nic nevnimaji, je to jejich svobodne rozhodnuti.
A eutanasie? Hmm, to je velmi tezka otazka.Ja na ni do dnes nedokazu jednoznacne odpovedet. Z lidskeho hlediska bych rekla i ano, kdyz vidim jake utrpeni to je.Ale z dusevniho hlediska mi neco rika ne.Mam pocit, ze to jak umirame je nam predurceno, ze to tak musi byt, ze to ma smysl a duvod…Verim v karmu a tak nejak si rikam, ze by to mohlo byt poradne karmicke zatizeni kdybychom se k eutanasii uchylili.Pro toho umirajiciho i pro toho, ktery ji provedl.Jak rikam, nemam jednoznacnou odpoved, prave proto, ze jsem uz videla spoustu lidi umirat, spoustu jich drzela za ruku a davala jim odvahu odejit.Ale stale je tu to neco co mi naseptava, ze radeji ne…

 
IvčaIva
Zasloužilá kecalka 977 příspěvků 04.09.14 12:58

Eutanazie je fakt kontroverzní téma, ale poté, co po mrtvičce zůstal z babičky 3 měsíce nemohoucí ležák - nemluvila, nehýbala se, krmená byla sondou do žaludku, 14 dní na JIP, pak v LDN na pokoji s 20 dalšími ležáky -, tak pro eutanazii asi jsem :,( je akt hrozné vidět lidi, které milujeme, jak trpí :,( a nemoct s tím nic udělat

 
EvaG
Extra třída :D 10550 příspěvků 04.09.14 19:02

Krasne napsane. Muj tatka mel rakvinu na mozku a ten konec byl strasny. I kdyz jsem pro okoli byla vesela a vsichni se divili ze jsem v pohode. Ale nikdo nevidel jak trpi a ze konec pro nej bylo vysvobození.

 
matenka32
Echt Kelišová 9749 příspěvků 05.09.14 01:10

Ano, som za eutanaziu! Pred 11 rokmi mi v nemocnici zomieral snubenec po 7 rokoch liecby rakoviny. Nikdy predtym a ani potom som nevidela nikoho blizkeho tak velmi trpiet v bolestiach, ked uz ani morfin nezaberal, prestal chodit, rozpravat a kazdy jeden pohyb bol utrpenim, len mu tiekli slzy po licach… Bola som s nim necely tyzden v nemocnici, spavala v kresle a drzala ho za ruku a predsa odisiel sam ked som na chvilu vysla na balkon…

Si uzasna vnucka, dala si deduskovi vsetku lasku a pozornost aku si mohla.

 
BohunkaP
Extra třída :D 14178 příspěvků 05.09.14 01:39

@matenka32, je mi to moc líto :hug:

Tohle všechno, co jsi popsala… to jsi cítila Ty. Jen a jen Ty sama. To je… a zůstane… Tvůj prožitek, část Tvé cesty.
Ta JEHO může být zcela jiná.

Přeji Ti… „hodně síly“, jsem chtěla napsat nejprve… ale je to už dávno… spíše „hodně pohledu vpřed“. :kytka: Opravdu mnohé z Vás, co jste tady přidaly své zážitky, obdivuji.

Příspěvek upraven 05.09.14 v 01:41

 
Pajule22
Echt Kelišová 9027 příspěvků 05.09.14 08:38

Mas muj velky obdiv! Delam zdravotni sestru a vim, ze malokdo se o nekoho z rodiny dokaze tak hezky postarat.
A s tou eutanazií taky souhlasim, i za tech 9 let, co to delam, je pro me hrozne tezke, divat se na lidi, kterí umiraji, trpi a vi se, ze uz se jim pomoci neda :(

 
majdula1
Kelišová 5728 příspěvků 05.09.14 09:32

Dekuju. Probrecela jsem cely denicek a vzpominala pritom na tatku, ktery pred dvema lety umiral doma na leukemii. Byli jsme u nej vsechny deti a v posledni chvili ho mamka objimala a libala. Myslim, ze je moc dulezity, aby clovek nebyl na smrt sam - a to vas dedecek nebyl. Nevycitej si, ze jsi od nej na chvilku odesla! Ty tydny a mesice pece a pritomnosti predtim jsou k nezaplaceni. :srdce:

 
Arvenka
Zasloužilá kecalka 516 příspěvků 06.09.14 07:22

Jsi neuvěřitelně silná a laskavá žena. :hug:

 
darla
Kelišová 5035 příspěvků 06.09.14 07:56

Eutanazie ano…

moje mamka mela rakovinu slinivky a hodne trpela…sama si prala umrit.

 
ChochaR
Zasloužilá kecalka 695 příspěvků 06.09.14 08:54

Děkuju všem!! Jste úžasný holky! Ale chci jen říct, že nejsem úžasná…nějak si myslím, že to co jsem udělala já, by na mém místě udělal každý. Tak to má být, od toho je rodina. :-)
@matenka32
Je mi moc líto, co jsi musela prožít. Nedokážu si ani představit, že by se mělo něco stát mému muži. Jsi skvělá, že jsi to zvládla. Přeju ti hodně štěstí a lásky v životě! :hug:

 
Arvenka
Zasloužilá kecalka 516 příspěvků 06.09.14 08:58

@ChochaR To je právě to… že neudělal… :kytka:

 
Veveří
Ukecaná baba ;) 1492 příspěvků 06.09.14 09:30

Velký pomocník je web umirani.cz. Citlivým způsobem tam píší o umírání a o doprovázení umírajících, jsou to informace, které nám opravdu v životě chybí, které jsou tabuizované a přitom je všichni tak potřebujeme.
A píší tam, že opravdu umírající si většinou ke svému odchodu najde chvíli, kdy je o samotě…doporučuji přečíst, nám to pomohlo, když umřel děda.

 
ChochaR
Zasloužilá kecalka 695 příspěvků 06.09.14 09:34

@Veveří četla jsem - z tohoto webu jsem měla nastudované co dělat, ale stejně jsem prve vůbec nevěděla a byla jsem hysterka…

 
lenkabu
Extra třída :D 13702 příspěvků 06.09.14 09:52

Já pracuju ve zdravotnictví, ale to je něco zcela jiného než když ti umírá příbuzný. Máte můj obdiv, že jste se o dědečka starali doma, ne každý to dokáže.

 
matenka32
Echt Kelišová 9749 příspěvků 06.09.14 16:01

@BohunkaP, dakujem. Ja som citila bolest v srdci, to mas pravdu. Ale on citil obrovsku fyzicku bolest. Onkologicky pacienti zomieraju v bolestiach, kde ani pravidelne davkovane morfium nezabera.

 
matenka32
Echt Kelišová 9749 příspěvků 06.09.14 16:04

@ChochaR, dakujem. Preslo uz vela rokov, moje stastie si ma naslo v podobe manzela a deti, ale spomienky zostavaju, tie pekne aj tie, ktoré uz nechcem nikdy prezit.

 
pomenkova
Generální žvanilka 24170 příspěvků 06.09.14 23:58

Kdyz nad tim ted tak znovu premyslim, rikam si, vzdyt u zvirat to veterinari ukoncuji taky driv a rikaji k tomu vetu. Nenechame to zvire trapit a u lidi je to fakt jinak :think: :think:
Zajimave, ze jak jde o cloveka uz se na to nahlizi jinak..Ja si nejsem ale jista aby se toho jendou nezneuzivalo proste asi proto je to nezakonne u nas a ve vetsine zemi :nevim: Ale uricite stoji za to nad tim popremyslet.Kdo ma vlastne pravo rict uz dost, pokud je to sam pacient a je ve stavu, kdy mu to jeste mysli, tak si rikam taky tak nejak, ze by se mohlo castecne napomoci..Vzdyt nekteri opravdu trpi jak zvirata :think: :think:
Na druhou stranu ja bych to nedokazala jsem dost na takove veci citliva..Mozna dokud to clovek sam nezazije nemuze to pochopit :nevim:
Vam vsem kdo nekdo na takovou nemoc nekoho ztratil a vy se starali az do konce, musim rict klobouk dolu :srdce: :srdce: :srdce: :srdce:

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele