Když nechce čáp přiletět?

 Vydáno: 04.12.03

Když jsem byla malá holčička, milovala jsem knížku Klapzubova jedenáctka a snila, že jednou budu mít svoji vlastní ?jedenáctku? a možná, pro případ jistoty, i náhradníka. Naivní dětský sen však s drobnými změnami přetrval do dospělosti. Samozřejmě jsem pochopila, že v současné době velkých finančních nároků a nejistoty není rozumné zakládat vlastní mateřskou školku, ale vždycky jsem trvala na velké rodině. Alespoň tři, čtyři děti, vlastní a adoptované.

Jak už to tak bývá, ve skutečnosti bylo vše jinak. Už od puberty jsem měla gynekologické obtíže v podobě různých nepravidelností, bolestí,.. Léčba spočívala ve střídavém podávaní hormonální antikoncepce. Už tehdy jsem začínala cítit obavy, že můj sen by se mohl zkomplikovat.

Můj manžel změnil celý můj život. Byl to první muž, se kterým jsem ho chtěla prožít a pořád je to člověk, se kterým se těším stárnout. Nebyla to klasická láska na první pohled. Spíš prozření. Znali jsme se roky jako blízcí přátelé a pak jsme si to najednou uvědomili. Dnes už nedokáži pochopit, jak jsem mohla být bez něj. Ale to už je zase jiný příběh, i když s tím naším trochu souvisí.

Všechno se nám dařilo, jen miminko nepřicházelo a já měla podivnou předtuchu. Určitě to znáte, když něco opravdu z celého srdce chcete. Možná proto jsem nechtěla, abychom se roky trápili, zkoušeli všechny možné babské rady, prožívali smutek u neúspěšných těhotenských testů. A tak jsem navštívili specializovanou kliniku.
Jak jsme tušili, problémy tu byly. Mě lékaři diagnostikovali malou dělohu, ve špatné poloze, málo a zase hodně některých hormonů. Ale to byl teprve začátek.
Manžel v dětství prodělal příušnice a mononukleózu. My jsme na to ale v rámci ostatních událostí úplně zapomněli. Po odborném vyšetření bylo jasné, že naše vysněné miminko bude stát trochu více sil.

Když ale něco opravdu chcete, nesmíte se nechat odradit. To si alespoň myslím já a funguje to! Výsledek je pak ale o to lepší. Resumé znělo: děti mít můžeme, ale ne přirozenou cestou. Tak jsme začali bojovat! Dostala jsem kufřík první pomoci, který obsahoval stříkačky, jehly a ampulky s léky, díky kterým se vytvoří něco jako ?peřinka pro miminko?. Jednou denně injekce do břicha a na závěr celé kůry injekce do svalu. Celou sérii jsem si napíchala sama a nemyslím, že bych byla nějak extrémně statečná. Samozřejmě, že léky stály dost peněz, ale nám připadalo přirozené se některých věcí vzdát, abychom si mohli splnit svůj sen.

Vlivem léků začaly vaječníky zvýšeně pracovat a vyprodukovaly řadu vajíček (ne jen jedno, jak tomu bývá v běžném ovulačním cyklu), které v krátkodobé narkóze lékaři odsáli. V laboratořích pak umíchali ?kašičku? spojením vajíček a spermií. Pak oplozená vajíčka zavedli katétrem zpět do dělohy. Nám konkrétně tři a několik dalších zamrazili.

Teď přišlo to nejhorší. Čekání. Musíte se šetřit, žádné cvičení, žádný náročný pohyb. Nejlépe ležet s nohama nahoře, myslet na miminko, čekat a věřit. Musím říct, že konečné vyšetření pro mě bylo nejdelších deset minut v životě. Ale ten úžasný pocit, když nám paní doktorka sdělila, že jsem těhotná, překonal jen okamžik, kdy mi dceru přinesli v porodnici poprvé ukázat.

Mezi tím ale bylo 9 měsíců čekání, strachu a bolestí. Vždycky jsem byla hodně aktivní člověk. Hodně jsem cvičila, podnikala řadu aktivit s přáteli a ani má práce nepatřila k časově nejklidnější. Rozhodně žádných 8 odpracovaných hodin a domů jít s čistou hlavou. Ale mně to takto ohromně vyhovovalo. Kdyby mi někdo řekl, že budu ležet měsíc, smála bych se mu! Byla jsem naivní .

Prvních pár týdnů jsem musela ležet, aby se miminko pořádně uhnízdilo. Když už bylo všechno na dobré cestě a já se těšila na aktivně prožité těhotenství ? plavání, jóga, procházky, masáže,.., najednou jsem se ocitla v 8 týdnu v nejmenované okresní nemocnici na gynekologickém oddělení s velkým krvácením do dělohy. Bylo 3× větší než plod. Lékaři jen krčili rameny, zakázali mi převoz a veškerý pohyb. Směla jsem jen ležet a ležet. A týdny běžely. Na tuhle část těhotenství nemám dobré vzpomínky. Personál nemocnice by se měl stydět. Jejich přístup k pacientkám by se při dobré vůli dal nazvat totalitním. Je s podivem, že ještě v dnešní době může takové oddělení vůbec fungovat.

Tolik jsem chtěla domů. Při každé záporně znějící vizitě jsem proplakala večer. Konečně mě propustili do domácího léčení. Na necelý měsíc. Pak mi začalo předčasně tvrdnout břicho a můj gynekolog trval na hospitalizaci v kladenské nemocnici. Přístup zaměstnanců tu byl výrazně lepší, ale byla to zase nemocnice a já už chtěla konečně domů. Stejně jsem musela do konce těhotenství ležet. Prodělaly jsme s mojí holčičkou ještě několik komplikací, ale nakonec jsme skončily v péči motolské nemocnice. Porod byl kvůli zánětu spony stydké plánovaný císařským řezem v lokální anestézii, ale všechno dopadlo zase jinak. Miminko se začalo dusit a jen díky včasnému zásahu lékařů všechno dopadlo dobře. Musím ale poděkovat ?motolským?, jejich péče byla skvělá, milá a vstřícná. Sestřičky těšily a pomáhaly a lékaři vysvětlovali. A tak to má být.

Pak konečně přiletěl čáp ?nebo vlastně v našem případě vrána.

Na závěr: ?Věřte mi, všechna trápení s otěhotněním a problémy v těhotenství zapomenete v okamžiku, když toho drobečka uvidíte. Moje dcera vážila 2,10 kg, takže byla drobečkem v pravém slova smyslu .. a byla dokonalá. Ostatně je pořád. Nevzdávejte se prosím, stojí to za to!?

pa pa Naďa H.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.8 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  04.12.03 06:23

Krásně napsaný článek. Vehnal mi slzy do očí a nádherně mě dojal.

Moc Ti gratuluju k Tvojí holčičce, je určitě nádherná.

Děkuju Ti za naději, kterou jsi nám všem, které na čápa nebo vránu teprve čekáme, dala.

Doufám, že se jednou budu stejně jako ty radovat s nějakého dokonalého miminka.

Přeju Tobě i maličké hodně štěstíčka a zdravíčka. určitě se ještě ozvi a povyprávěj, jak se máte.

Zdraví nepřihlášená BOLERO (snažilka od Fantagiro)

 
Maxik1
Povídálka 45 příspěvků 04.12.03 09:03

Ahojky Naďo!
I já se přidávám ke gratulaci, že jste to takhle všechno zvládli. Tvůj článek je moc krásný a dojemný, člověk ani nechce věřit, že tak přirozená věc,jako je početí miminka, může být takovým hororem a noční můrou…a co teprve to těhotenství! Každopádně vás moc obdivuji, že jste do toho všeho šli a nevzdávali se! Odměna se dostavila,a tak vám přeji krásné roky s dcerkou, buďte zdraví a pokud to půjde, pořiďte jí sourozence :o) !!
Zdraví Maxik+28tt

 
Anonymní  04.12.03 10:53

Ahoj Naďo,
při čtení tvého článku jsem ronila slzy…Krásný happy-end!

Přeji Vám, abyste byly hlavně zdraví a užívali si jeden druhého a na ty „horší“ chvíle rychle zapomněli!

zdraví
MarťulaR-2 s Kubíčkem-mazlíčkem(9.týdnů)

 
Monticka
Ukecaná baba ;) 1177 příspěvků 04.12.03 20:50

Ahojky Nadi!

Hezké počteníčko, děkuju. Dodala jsi mi další sílu, která odemě nachvilku odlétla. Ale už ji mám zase zpátky a těším se na další snaženíčko a na to, až i já zavolám na manžela „jsou tam“ -jako dvě čárky a až i my uvidíme ten svůj uzlíček štěstí a vezmeme ho do náručí!

Hodně stěstíčka na cestě životem přeje
snažilka Montička

 
Anonymní  08.12.03 18:53

Ahoj Montičko,

jsem moc ráda, že ti můj dopis povzbudil a snad pomohl - tošičku. Kdybys chtěla cokoliv, co mohu poradit a pod., napiš.

Naše dceruška je báječná a věřím, že Vá uzlíček také bude. Je to vymodlené š'testí, ale stojí za to. Naše Míša se směje 80% dne.

Hodně štěstí.

Naďa
hlavackovi@cmail.cz

 
Anonymní  08.12.03 18:56

Děkuji. Sourozence plánujeme, ale až si Michalku dotatčně užijeme. Teď je to můj motorek a elektrárna.

Pěkný večer

Naďa

 
Anonymní  08.12.03 18:58

Děkuji za komentář. Michalka je báječná- Je ohromně hodná a milá a společneská… a směje se většinu dne. Už si neumím představit, že s námi nebyla vždy.

Hodně štěstí s vlastním uzlíčkem radosti. Stojí to za ty všechny starosti (ty člověk rychle zapomene :-)).

Hezký večer

Naďa
Hlavackovi@cmail.cz

 
Anonymní  23.12.03 10:06

Taky jsem byla v podobné situaci, čekání u nás trvalo skoro pět let. Stálo ovšem za to: dnes máme „dětí jako smetí“ - skoro tříletou holčičku a osmiměsíční dvojčátka. Přeji všem, kterým se miminko nedaří, aby jim to vyšlo. Věřte, budete si pak miminka vážit mnohem víc než maminky, které k němu přišly „raz dva“.

Vložit nový komentář