Konečně žiju normálně

Spokojení  Vydáno: 08.10.15

Pokračování prvního deníčku. Teď už příjemné.


1 komentář

Než začnete číst, tak by možná bylo lepší si přečíst můj první deníček, abyste byly tak nějak „v obraze“. Je to už víc než rok, co jsem ho sepsala, ale to se snad dá omluvit.

Ale vezmu to od začátku, což je o něco málo dřív, než skončil první deníček… Tam už jsem byla těhotná.

Tenkrát přítel, teď už manžel, zatoužil po miminku. Já jsem nebyla proti, věk už na to byl, jednoho prcka už jsem měla, tak proč ne. Přiznávám, že ze začátku jsem to trošku bojkotovala. Tak nějak jsem potřebovala sama sebe přesvědčit, že to chceme oba.

Tak jo :) řekněme, že jsme se teda začali snažit. No snažit, to asi není to správný slovo. Prostě jsme si dál užívali. Než se zadařilo, tak to chvilku trvalo. Jsme spolu i teď jen o víkendech. Jak jsem psala dřív, tak manžel je přes týden v Praze v práci a domů jezdí na víkendy. Zadařilo se a bylo zaděláno na špunta. Teď už jen vymyslet nějakej hezkej způsob, jak to sdělit manželovi.

A příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. Čtrnáct dní po zjištění těhotenství a po první návštěvě u doktora měl narozeniny. To bude ono.

Bylo to dlouhých 14 dní. Několikrát jsem tu novinu málem prozradila. Nevěděla to ani moje máma, vůbec nikdo.

Nastal den narozenin. Byl pátek, manžel jel domů. Proběhla taková ta klasická oslava. Dort, přípitek, dárečky. Poslední dárek jsem měla schovaný, až to nebude nikdo čekat. Sedělo se, povídalo a já se postavila před manžela, že mám ještě jeden dáreček. Z kapsy jsem vytáhla zabalenou krabičku, po jejímž otevření našel uvnitř dětský dudlík. Chvilku na mě nevěřícně zíral, než mu to došlo. Jediné, na co v ten moment zmohl, byl dotaz: „To jako vážně, že…?“ Kývla jsem, že ano. V ten moment se rozplakal.

Těšili jsme se na miminko, nikdo nevěděl, co to bude. Manžel byl pozorný, Neustále mě kontroloval, co dělám, jak mi je, jestli nedělám těžkou práci. Přiznávám, že jsem si to užívala.

Pak přišel pracovní úraz a hned jsem měla manžela na dva měsíce doma. V tu dobu mi doktor stanovil termín porodu na 1.1. 2015 a začal mě strašit předčasným porodem. Ale bylo to krásný. Muž se měl léčit a místo toho běhal kolem mě.

Čas plynul a byl konec listopadu. Manžel už byl v práci a odpoledne mi volal a plakal do telefonu. Umřela mu teta. Věděla jsem, že ji měl moc rád. Tak nějak jsme se domluvili, že na víkend nepřijede a zůstane u mámy.

Přijel po 14 dnech. Byl čtvrtek. Večer jsme leželi u tv a odpočívali. Jen jsem se otočila a praskla mi voda. Bylo něco před jedenáctou večer. Taška připravená, v 11:45 už jsem byla na monitoru. Manžel zatím byl v čekárně, než proběhnou takový ty všechny procedury.

Napřed mi tvrdili, že nerodím, a chtěli mě šoupnout na pokoj. Po chvilce ale přišel doktor a už jsem mazala do sprchy a na sál. Mně to připadalo hrozně dlouho, ale ve skutečnosti to byly jen chvilky. Najednou jsem měla manžela u sebe. Byl mi velkou oporou a v 0:30 se stal i hrdým tátou našeho chlapečka.

Proběhly Vánoce a 3. ledna se mi malý zdál nějaký bledý a jako by špatně dýchal. Tak honem na pohotovost. Tam se zjistilo, že má jednostranný zápal plic a málo dýchá. Nikdy v životě jsem se tak hrozně nebála. Malý byl od narození na UM, takže ani v nemocnici nepřemýšleli, že bych s ním zůstala. Hlavou se mi honily myšlenky, kde jsem udělala chybu, co jsem zanedbala.

Tři dny byl prcek na JIP na přístrojích, pak jsem za ním mohla na návštěvu. Hrozný pohled na ten malinký uzlíček na hadičkách a drátech. Čtvrtý den už jsem byla přijata za ním a dali nás na pokoj. Až tam mi doktorka vysvětlila, že zápal plic může být infekční a takhle malé miminko se může nakazit kdekoliv. Celkově jsme byli v nemocnici 10 dní a pak rychle pryč domů. Od té doby je malý v pořádku.

Staršího příští rok čeká škola a z nás se stala taková víkendová rodina. Má to i své výhody. Přes týden se o děti starám já, o víkendu si užívá manžel. Přebaluje, převlíká, krmí, uspává, koupe a k tomu všemu ještě dostanu snídani do postele. Možná tím, že nejsme spolu pořád, tak se dokážeme bavit o všem. Umíme spolu mluvit. Nemusíme se hádat. Jeden druhýmu jsme vzácní.

A tak si tady nějak žijem. Děti rostou, čas letí, a třeba za nějakou dobu napíšu další deníček.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.3 bodů
 Váš příspěvek
 
Pampeliskam
Ukecaná baba ;) 2290 příspěvků 08.10.15 07:40

Precetla jsem to i s tim prvnim denickem. A teda po tvem detstvi a dospivani si rozhodne zaslouzis mit klidecek, pohodicku a milujici rodinu. :mavam:

 
Petullka82
Ukecaná baba ;) 1917 příspěvků 08.10.15 09:35

Mě by ještě zajímal deníček o tvém otci, proč byl takový? Určitě už pochopil, že se k tobě měl chovat s láskou a repektem. Jsi moc šikovná!
Já měla podobnýho dědu (žili jsme s ním) a musím říct, že se mi ulevilo, když umřel a ještě několik let se mi zdály ošklivý sny o něm. S odstupem času jsem odpustila, ale člověk tím zůstane nějak poznamenaný a je třeba se s tím vyrovnat, změnit - ideálně nějakou láskyplnou terapií ;)
Jinak jsem původně z Přerova, takže jsme skoro sousedky. :)

 
Spokojení
Ukecaná baba ;) 1220 příspěvků 08.10.15 09:48

Popravdě nějak nevím co bych o něm napsala. Se mnou se jednalo jako se služkou a z bratra se mohl rozpustit. Těť už nad tím nepřemýšlím, ale několikrát mě napadlo, jestli jsem nebyla nechtěná, že by třeba chtěl prvního kluka, netuším.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele