KŘESŤANSKÉ JESLIČKY, č.3 - Kdo hledá, nalézá...

karolina2  Vydáno: 10.03.06

Dnešní deníček není z mého pera (klávesnice), ale připravila si ho Demi. S předchozími má ale společný fakt, že je příběhem ze života.
Jsou starosti, které nám nedají spát, ačkoli někdo jiný by nad nimi třeba mávl rukou. Máme ale někoho, koho zajímá každý náš povzdech…
Karolinka

**"Mám jeden úkol, docela prostý, a tím je vyjádření díku Pánu za milost, kterou nám před několika dny prokázal. Slíbila jsem mu totiž, že napíšu o té příhodě, která se nám stala, a o mém vděku za jeho laskavou pomoc.
Miluju páteční odpoledne. Konec pracovního týdne je příjemný, i když s malým dítětem mi práce nekončí nikdy. Těším se na to, až manžel přijede z práce, shodí ze sebe kus pracovního stresu a my budeme moci strávit pohodový víkend, jako normálně.
Tentokrát se v pátek vrátil později než obvykle a byl moc rozrušený. Dověděla jsem se, že ztratil svazek bezpečnostních klíčů od firemní budovy a kanceláří, kde pracuje. Prohledal všechny kapsy, aktovku, vrátil se k autu a díval se v něm po celém prostoru, jestli mu klíče nešikovně nezapadly třeba pod sedadlo. Nebyly nikde. Nemohly zůstat ani v kanceláři, protože jimi zamykal.
Bylo velmi pravděpodobné, že je mohl ztratit u jednoho obchodu, kde se cestou stavoval něco kupovat, mohly mu vypadnout z příruční tašky, ovšem s jistotou to pochopitelně vědět nemohl.
To už bylo jasné, že může nastat docela velký průšvih. Firma by musela vyměnit všechny zámky a klíče bychom dostali k úhradě, což je nějakých pět tisíc korun (ale spíše víc). Ovšem nejhorší by byla značná ztráta manželovy důvěryhodnosti u nadřízených.
V pátek odpoledne se těžko hledá řešení. Manžel rychle nastartoval auto a odjel zpět na místa, kde byl naposled, což je nějakých 25 km od domova.
Nevěděla jsem, co mám dělat, chodila jsem jen tak po bytě s malým v náručí. Nějak vycítil, že s roztřesenou maminkou moc legrace nebude, tak byl úplně v klidu.
Tak jsem chodila z pokoje do pokoje a modlila se. Moc jsem prosila Boha o pomoc, a také, vzhledem k tomu, že jsem katolička a katolická církev má své svaté přímluvce v nebi, i o přímluvu sv. Antonína (patrona ztracených a nalezených věcí). Prosila jsem, aby se klíče našly, a hlavně, aby se během té doby nedostaly do nepovolaných rukou. Byl by to skutečný průšvih, kdyby je našel někde - třeba na parkovišti před budovou firmy - nějaký chytrák, který by si uměl poradit… Radši jsem ani nedomýšlela.

A co myslíte, jak to dopadlo?
Asi za tři čtvrtě hodiny mi manžel volal, že se klíče našly zastrčené ve vchodových dveřích firemní budovy, kde je prostě zapomněl. Musel se totiž před tím vrátit, aby zkontroloval, zda je vchod zajištěn bezpečnostním kódem zevnitř, a při opětovném odchodu jen přibouchl vstupní dveře. Klíče zůstaly v zámku a nikdo si toho ani nevšiml.
Neumíte si představit, tu úlevu… Řekl mi také: ´Víš, jak tak jedu v autě, napadlo mě zajet do firmy. Vlastně ani nevím, jak mě to napadlo, byla to náhoda. Celou dobu jsem si myslel, že pojedu ze všeho nejdřív prohledat místo, kde jsem parkoval u obchodu, ale… já ti ani nevím… prostě jsem jel přímo k firmě.´

Vím, že Bůh je hodný a laskavý k těm, kdo jej prosí. Něco nám občas vezme, ale mnohem víc dá. A já také vím, že to, co si vezme, a co mnohdy oplakáváme, nám časem stokrát nahradí. Je to Jeho vztah k nám - za drobet lásky náruč lásky, za náš malý krůček k němu, přijde On až k nám. Moc Mu děkuji."

Demi**

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.0 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
karolina2
Zasloužilá kecalka 534 příspěvků 10.03.06 08:09

Ahoj všem!

K novému deníčku mě napadá takové krásné téma na povídání - zároveň nám to pomůže se líp poznat. Napište mi, jak vás Bůh našel a jak to změnilo váš život. Budu se moc těšit!

Krásný a požehnaný den!

Karolinka

 
maxik
Kelišová 5656 příspěvků 10.03.06 08:40

Pěkný deníček! Bůh je dobrý. Karoli, povídání bude, až Dalísek usne, jo? Eva

 
Ayra
Stálice 88 příspěvků 10.03.06 09:21

Zdravím všechny,

krásně jsi to Demi, sepsala. Pro mě úplná vzpruha po ránu, protože dneska u nás nejde nic tak, jak má.
Nějaké povídání sepíšu, ale asi až po víkendu, protože k nám přijede návštěva a manžel bude o víkendu v práci.

Karolínko, posílala jsem ti v úterý SZ, ale asi jsem to zvorala? Pořád mi visí v kolonce NEDORUČENÉ a já nevím, jak to poslat znovu. Pomozte mi někdo - prosííím, já jsem SZ ještě nikdy neposílala.

Přeji všem krásný, požehnaný den.
Jitka

 
joni
Povídálka 50 příspěvků 10.03.06 10:13

Ahoj v novem denicku,
Demi, diky za pribeh, tvoje vdecnost a laska k Bohu z toho uplne cisi. Casto zasnu, jak moc Panu zalezi i na malickostech, ktere se tykaji nasich zivotu! (Pro nas to v dane chvili malickosti nejsou, ale predstavuju si, ze z Bozi perspektivy se to tak velke nejevi - tim vetsi to pak vzbuzuje vdek).
Karolinko, vybralas pekne tema, uz se tesim na vase vypraveni!
 Verca

 
jankaI
Kecalka 268 příspěvků 10.03.06 11:03

ahojky všem,
jen čtu nový deníček, ale na psaní to ted nebude, mám ještě práci,úklid a tak, tak to chci mít co nejdřív udělané, ať si večer můžeme v klidu začínat sobotu. Jestli to půjde dobře, tak mi manžel mohl přijet ještě dnes. už se těšíme.
Přejeme krásný požehnaný víkend

Janka + Barunka

 
maky
Zasloužilá kecalka 574 příspěvků 10.03.06 12:46

Ahojte!
Tak jestli mě nikdo „nepředběhne“, budu asi se svým povídáním první, že? Jak začít… Zjišťuji, že doba před křtem, přestože není nijak vzdálená (za chvíli 6let), se mi stala jakousi dobou temna.Abych byla upřímná, příliš si nevybavuju, jaký byl můj vztah k Bohu; pokud jsem něco řešila, tak asi jako „každý správný Čech“ vztah k církvi, nejlépe pak katolické. A jako každý, kdo o ní nemá ani páru a dovídá se jen „zaručené zprávy“ z novin, jsem si nikdy nemyslela, že bych mohla zakotvit právě v její široké náruči.
Vlastně by teď šlo celé vyprávění začít a skončit jedním souvětím: Bůh si mě našel a díky jeho milosti jsem jsem se s ním mohla střetnout a následovat ho. Z té lidské stránky to bylo asi tak.
Po střední škole jsem strašně, ale opravdu strašně moc chtěla studovat historii na filozofické fakultě. Vzhledem k tomu, že pocházím z Prahy a tam jsem také měla všechny přátele a také můj milovaný zpěv (od první třídy jsem chodila do sboru), jsem si podala přihhlášku jen na UK, kam jsem se samozřejmě nedostala. Rok jsem učila na základce a další přijímačky už absolvovala také v Olomouci a v Plzni na právech. Vyšla Olomouc i práva a tak po krátkém „boji“ s rodiči, zvítězila filda v Olomouci. Byla jsem přesvědčená, že ten první rok nějak přetrpím a pak přestoupím na UK. Velice jsem to prožívala, byla to moje první velká prohra, poprvé jsem nedosáhla toho,co jsem tak chtěla. (Vždycky si na ten čas vzpomenu, když se něco zrovna nedaří, že na to úplně sedí, že Boží cesty jsou nevyzpytatelné, že zdánlivá absolutní prohra, má někde v sobě skrytá vítězství, která však v tu chvíli nemůžeme vidět, ale někde, buď už na tomhle nebo na onom světě, se ten kruh uzavře a zjistíme, k čemu byl ten který kříž dobrý). No, ale všechno dopadlo úplně jinak. Jednak si myslím, že Olomouc jako sídlo teologické fakulty a mnoha řádů, má v sobě strašně velký duchovní náboj. Už jen to, že kostel nebo sestřičku,příp. řádového bratra, potkáte na každém kroku vás nutí o různých věcech přemýšlet;v mém případě hrál úlohu roznětky můj budoucí muž. Seznámila jsem se s ním přes svého spolužáka; tehdy to byl proti mě už zralý chlap (o pět let starší); strašně na mě zapůsobilo, že ví co chce, kde je jeho místo, to že nepodléhá nátlaku okolí na to, co by se mělo, co je tzv. moderní. Postupně jsem zjišťovala, že jeho síla pramení právě z Boha. Nejprve mě toto sdělení nechalo chladnou, ale pak, jak se střetávali naše pohledy na svět, jsem pocítila nevrlost vůči „tomu bohu“, který mému příteli „nařizuje“ to či ono, vuči „tomu papeži“, který je z úplně jiného světa, ale bude říkat co se má nebo nemá, vůči církvi… Naštěstí Michal zůstal v tuto chvíli klidný, nesnažil se se mnou hádat. Zpětně si říkám, že byl jak Petr -skála, nevymlouval mi moje přesudky, jen si klidně stál za svým. (Později říkal, že se moc modlil, abych pochopila.). Ani nevím, kdy se tenhle můj vztek zlomil. Prostě se to stalo, v jednu chvíli jsem „prostě věděla“, že Bůh je. Tímhle vědomím, to však neskončilo spíše začalo. Chtěla jsem Pána uchopit rozumem. Začala jsem v olomoucké studentské farnosti chodit na katechumenát (přípravu na křest) a i zde Bůh ukázal svojí mistrovskou pedagogiku, když mi do cesty postavil vybormého přítele, teologa, bratra z Tovaryštva Ježíšova Michala Altrichtera a vlastně i celý chrám Panny Marie Sněžné, který přesně odpovídal mému naturelu: chudý studený chrám, kde se vám i v létě pomalu kouřilo od pusy, kde člověk cítil promodlenost každého místa, kde svatostánek byl tak blizoučko… chodila jsem tam každou středu na studentské mše a často i na odpolední krátké půlhodinkové bohoslužby, bez hudby, s krátkou a „údernou“ Michalovou homilií. Nejprve jsem jen okukovala, co že to tam vlastně chodí za lidi, pak jsem udělala svůj první kříž (mimochodem moc těžká chvíle, zlomené pýchy i falešného studu), a pak prosila a prosila a prosila a brečela a brečela a brečela… Přesto, že už jsem věděla, že chci patřit Bohu, stále jsem v sobě měla spustu přesudků, spoustu neproměněného. Bylo by to na dlouhé povídání… Velký zážitek byl pro mě křest, spojený s prvním přijímáním Těla a Krve, ale největším Božím darem pro mě byla první svátost smíření (zpověď), při které jsem jasně cítila, jak mě Bůh volá a co po mě chce a já mu ve své prvotní zamilovanosti řekla ano a jeho přání splnila (promiňte, že nemluvím konkrétněji, ale jsou to takové intimní věci, které se nehodí na internet) a ještě dnes, kdy už mám s tím jasným a rychlým ano mnohokrát problémy, mu za tu milost musím děkovat. A ta cesta stále trvá, jsem na ní už šestý rok a jak říkám, přestože prvotní zamilovanost, ta berlička Boží, kterou nám Pán dává, abychom lehčeji mohli pošlapat toho starého člověka v nás, už pomalu vyhasíná a já doufám, že ji postupně nahrazuje silnější i když ne tak prvoplánové pouto, vztah,láska.
Přes svou vnější ukecanost jsem dost introvertní člověk a má víra je víra dlubiny, bez velkých gest ( i když respektuji všechny, kdo je potřebují), je to víra Panny Marie Sněžné, víra studeného tichého kostela. (Ze srdce mi v tomto mluví Tomáš Halík, doporučuji k přečtení zvláště jeho poslední knížku Noc zpovědníka.) Proto je pro mě velkou osobní zkouškou poznání ostatních věr (?), instirovaných třeba letničním hnutím nebo prostě jen expresivnějším prožíváním.
Jak už jsem napsala, bylo by toho ještě mnoho, ale budu se těšit na vaše příběhy.
Markéta a stále spinkající Michálek (15m+1d)

 
karolina2
Zasloužilá kecalka 534 příspěvků 10.03.06 14:58

Ahoj všem!

Maky - Je to úžasný příběh a jsem moc ráda, žes nám ho předala, je to opravdu povzbuzující. Vždycky mě moc posilňují vzpomínku na tu první lásku, kdy se člověk na Bohoslužbu těšil jako na rande :).

Abych jen neponoukala a sama o sobě nic neřekla, tak tady je zase můj příběh:

Stručně bych mohla napsat, že nebýt Ježíše, byla bych dnes mrtvá nebo na drogách. Vážně, nepřeháním. Pocházím z rodiny, která moc nefungovala. Moji rodiče se rozcházeli mnoho bolestných let. V té době táta hodně pil a „honil sukně“ a máma se bortila dovnitř. Odstěhoval se, když mi bylo patnáct. Nejdřív to byla velká úleva, ale pak mě čekalo další tříleté trápení v podobě „dítěte mezi dvěma rozhádanými rodiči“. Máma mě nutila, abych tátovi říkala o peníze, táta brečel, že žádné nemá a jestli to nechápu, tak se oběsí.
Když mi bylo 18, dost jsem pila (po nocích, když máma spala) a chodila s diagnózou „sociální fobie“. V praxi to vypadá tak, že se postupně přestanete stýkat s přáteli (až na pár) a nejste schopni navázat nový vztah, seznámit se. A to ani v případě jen letmého setkání. Například, když mě někdo oslovil a zeptal se kolik je hodin, cítila jsem se tím fyzicky ohrožená a začala se třást po celém těle. V té době jsem taky hodně propadla kouzlu horoskopů. Myslím těch opravdových - mapek a tabulek a předpovídání budoucnosti. Tehdy jsem ještě netušila, že to je způsob temných sil, jak člověka pořádně „zaháčkovat“.
Když jsem odmaturovala, nastoupila jsem v Praze na Vyšší odbornou školu a bydlela v podnájmu s bývalou spolužačkou mého přítele (současného manžela). V té době mi Kuba oznámil, že uvěřil v Boha, že Ježíš je skvělej, a že mu vydal svůj život. Hrozně jsem se vyděsila, že ho ztratím a nechápala, jak mohl tak zblbnout.
Moje spolubydlící byla věřící, členka Církve bratrské. Po večerech jsem se jí vyptávala na spoustu věcí a mockrát se její pokojné vyprávění snažila ukřičet svými protiargumenty.
Horoskopy mě pohlcovaly, po nocích jsem slyšela hlasy, které mi vyhrožovaly, abych si s Bohem nic nezačínala. A to mě vlastně přesvědčilo. Skrze to jsem uvěřila, že Bůh je, a že se lze svěřit do jeho péče. I přes noční výhrůžky jsem jednoho dne přijala pozvání na bohoslužbu v CB. Zrovna se kázalo na Podobenství o rybářské síti - vlastně to bylo hlavně pro mě :). Bůh mi tam stručně vysvětlil, co mám udělat, jestli chci být zachráněná a patřit mu. Stačí jen říct mu, že to chci!
Ještě ten večer jsem Ježíše pozvala do svého srdce a řekla mu, že chci svůj život žít s ním, nechat se vést. A druhý den ráno?
Procházela jsem se s blaženým úsměvem po Václaváku, v pohodě odpovídala na otázky nebo si u stánku koupila lístek na metro. Moje psychické problémy zmizely ze dne na den a už se nikdy nevrátili.
Stala se spousta dalších věcí - mimo jiného jsem mohla odpustit svým rodičům.
Prostě - Ježíši Kristu vděčím za svůj život. Vím, že mě miluje takovou jaká jsem. A já mu chci dělat radost.

Mám takový nápad. Vaše příběhy si s vaším jménem (nebo přezdívkou) uložíma budu je rozesílat spolu se seznámkem. Jste pro?

Tak se mějte krásně a promiňte, že je to tak dlouhé :.

Karolinka a Eliška (19m + 8d)

 
maky
Zasloužilá kecalka 574 příspěvků 10.03.06 18:13

Karoli,
už jsem vlastně dnes nechtěla psát, ale… Bůh je opravdu veliký, milující a milosrdný Otec. Osobně jsem nikdy nepoznala takové „temno“, které popisuješ, stejně tak jako jsem neslyšela hlasy ani výhružky Zla (díky Bohu za to), proto ani nemůžu napsat, že to chápu nebo že ti rozumím;jen jsem chtěla říct, že je úžasné jak široká je Pánova náruč, kolik cest k němu vede a pro kolik různých způsobů úcty má ve svém srdci místo. Ještě jednou díky za tvou práci pro Jesličky. Přestože, jak už jsem zmiňovala, jsou mi některé projevy víry bližší než jiné, věřte, že s největší pokorou a právě díky prostoru Jesliček, se snažím přiblížit těm mně vzdálenějším. Myslím, že už i ta krátká doba tady přináší ovoce. Díky všem. Markéta

 
Demi
Závislačka 3734 příspěvků 10.03.06 21:34

Ahoj děvčata,

předně díky všem za odezvu k deníčku. Vím, že šlo o docela všední záležitost, na které nestojí svět. Pro nás doma však opravdu moc znamenala: jednak se to obešlo bez finanční ztráty, ale hlavně to byl doklad Boží přítomnosti a odezvy k modlitbám v každodenní realitě.

A můj příběh cesty k Bohu? Je to o mnoha mých odchodech a následných návratech, o znovunarození, pochybách, skepsi, malomyslnosti a následného zahřání se v Boží náruči.
Můj příběh je také trošku odlišný od předchozích především tím, že mě nechali pokřtít moji rodiče již jako tříměsíční dítě (dali mi tím do života skutečně cenný dar) a následně vedli k víře. Chodila jsem pravidelně na mše, při ZŠ od 3.třídy do náboženství, pak, I.sv. přijímání, a vzpomínám na to jako na úplně idylickou dobu. Měli jsme moc hodného pana faráře, kterého jsme jako děti milovaly.
Ovšem víra jsko taková mi moc neříkala, vnímala jsem ji jako něco, co mě provází a bude provázet v životě, jako určité dobrodružství, na jehož konci se setkám s Pánem Ježíšem…

Jak šel čas dál, dostala jsem se do období 15 let, kdy jsem poprvé prožila mši, úplně obyčejnou a ničím zvláštní. Do té doby jsem na ně chodila spíše z povinnosti, ale tehdy se stalo, že mi v chrámě bylo moc dobře, ale nevím, čím to tak najednou…
Okolo 16-18 let nastala doba mého odklonu. Zajímalo mě všechno jiné, jen ne víra a dodržování Desatera.

Taky jsem na to doplatila. V 19 letech jsem se poprvé vdala a v 21 letech rozvedla. S manželem jsme se k sobě nehodili, podrobněji nemá smysl to rozepisovat.

A pak nastala doba, kdy jsem si užívala znovunabytou volnost. Začala jsem si všímat mužů, kteří se kolem mě motali, a když byl jaký k světu, nezaváhala jsem… Mým životem jich tak během poměrně krátké doby prošlo fakt dost. Musela jsem mít opravdu hodného anděla strážce, který mě chránil před různými riziky, jímž jsem byla vlastní lehkovážností vystavena.

A pak se stalo něco, co mi dodnes bere dech: jednou o Velikonocích jsem šla na rutinní sv.zpověď , která se neměla lišit od všech ostatních. Ale lišila se. Sama nevím, co se stalo, že jsem po ní dlouho jen seděla v lavici a brečela. Zároveň jsem se styděla, že jsem se nechala ovládnout emocemi, ale bylo to opravdu velmi silné. Uvědomila jsem si totiž, co dělám, jako bych se viděla v zrcadle. Uvědomovala jsem si hluboce svůj hřích, ve kterém jsem žila a který mě pomalu, ale jistě vrhal na dno.

A tak skončilo období lehkomyslného „užívání si“ a nastala doba návratu. Bylo to jako procitnutí z těžkého snu. Dobře si pamatuji na Boží blízkost, lásku a pomoc, kterou jsem vnímala téměř až fyzicky a která rozpustila pomyslný led u mého srdce.
Opustila jsem dosavadní způsob života a vrátila se „domů“.

Dodnes mě dojímá příběh z NZ o Marii z Magdaly. Jak já bych ráda udělala na pokání totéž, co ona, která mohla líbat a omývat Ježíšovy nohy…

Tak tolik o mně.
Vaše Demi.

 
lamvinek
Zasloužilá kecalka 728 příspěvků 11.03.06 14:19

Ahoj holky i já bych chtěla přispět do jesliček.Vyrustala jsem v křestanské rodině od mala,chodila do kostela ale nic moc mi to neříkalo.Od patnácti jsem upadala čím dál víc sem tam před školou jsem s některýma holkama zašla na mši po maturitě už vubec.Poznala jsem svého manžela kteremu taky víra moc neříkala po pul roce známosti jsme se brali byla jsem těhotná,svatbu jsme měli na uřadě vubec jsem nestála o to ji mít v kostele(jak je mi to ted líto).Po narození naší první dcery terezky jsme měli svatbu v kostele ale stale to bylo vlažné,kvuli křtinam ,za rok a pul se nám narodila druhá dcerka Anetka zase křtiny sem tam jsme zašli do kostela.Přechodně jsme bydleli u mých rodičů náš dum se rokonstruoval a s miminky to nešlo.Sblížila jsem se se sestřenicí která má silnou víru v té době byla i léčitelkou.Když byly malé čtyři měsíce chtěla jsem začít brát antikoncepci.Vzala jsem si první tabletku a v noci jsem dostala strašnou koliku jeli jsme na pohotovost zjistili mi ledvinové kameny zkusila jsem si dvaměsíce než bylo vše za námi pomohla mi ta sestřenice nejen bylinkami ale svými modlitbami přivedla mě na cestu k pánu,od té doby jsme s manželem chodili na mši pravidelně .Manžel šel na první svaté přijímáni i biřmování,začali jsme se pravidelně modlit ruženec a modlitby s dětmi.Naše obrácení bylo rychlé a v rodině jsme nebyli moc pochopeni fanatici.Ale pokračuji dálChtěli jsme další dětatko ale nedařilo se manžel jel na poutní místo do Medugorje a modlil se za nás.a já jela s našimi holčičkami na křestanský tábor dělat zdravotníka.Týden po návratu jsem otěhotněla velká byla naše radost ale tchýně byla velmi proti moc jsme si vytrpěli.V 16.týdnu mi dopadly špatně výsledky řekli nám že hrozí downuv syndrom my jsme ale věřili a modlili.Loni v červnu se nám narodila zdravá holčička Zuzanka ráno před porodem jsem šla ještě na mši a na zpověd.Narodila se nám na svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.A babička je ted tou nejůlepší babičkou jakou jsme si mohli přát.Díky bohu za tolik lásky kterou nám dává.I když občas propadnu nějaké depresi a smutku stačí se podívat na naše děti a vše se ztratí vždyt dostáváme toho tolik od boha. Omlouvám se že je to tak dlouhé a možná i zmatené ale já to vše tak cítím.Chtěla bych toho napsat tolik ale to nejde.Požehnání vám všem.Přeje Barča Kamil Terezka Anetka a Zuzanka

 
joni
Povídálka 50 příspěvků 11.03.06 21:44

Ahoj Jeslicky!
Diky moc vsem za pribehy, krasne se to cte. Zkusim napsat i ten muj.

Svym zpusobem jsem Boha hledala nekdy od puberty, ale moc jsem si to neuvedomovala a hlavne nevedela, kde Ho hledat. Jen mi ten svet nejak prestal davat smysl… Jsem z ateisticke rodiny a o vire - jakekoli - jsem vedela minimum. Pan me v tom ale nenechal a prisel - jako za kazdym, kdo mu to dovoli - sam.

V necelych 17 letech jsem se seznamila se svym nynejsim manzelem. Ucila jsem ho anglictinu, protoze se chystal odjet do Statu. Brzo jsme se do sebe zamilovali a tak se stalo, ze pritel odjizdel do Ameriky a umel sotva par slov :). Kdyz odjel, mela jsem cerstve po maturite a jeste dodelavala statnici. Vic jak rok odlouceni jsem nesla dost tezce, potacela se v depresich a byla tak zahledena sama do sebe, ze i kdyz jsem v te dobe mela verici kamaradku, nedokazala jsem prijmout pomoc, kterou mi nabizela. Ale aspon jsem v te dobe prestala uzivat Bozi jmeno nadarmo :).
Pak jsem za svym milovanym konecne odjela, par let bylo vsechno moc fajn, ale pak zacal vztah skripat, ja podlehala sebelitosti, co vsechno ze jsem mu obetovala a proc vlastne (ted ani nevim, co jsem mela na mysli), pritel resil vazne problemy v praci, tezsi uraz, proste mel starosti sam se sebou. Pak k nam jednou prisla na navstevu kamaradka Rachelle, my si ji na vsechna „prikori“ stezovali, ona poslouchala a pak na to rekla: „Muj zivot byl jeste nedavno v jeste horsim zmatku, nez je ten vas. A pak jsem poznala Boha.“ To nas naprosto omracilo a Rachelle od nas odchazela asi ve dve rano, kdyz nam odpovedela na desitky otazek. Nasledovalo jeste nekolik tydnu otazek a odpovedi, proste mi neslo do hlavy, ze neco tak obrovskeho mi unikalo cely zivot. Nakonec jsme oba s pritelem - v rozmezi nekolika dnu - prijali Jezisovo odpusteni a stali se Bozimi detmi. (Ze jsme se obratili oba, beru jako obrovskou Bozi milost).
Rachelle, krome toho, ze je krestanka, je taky Zidovka, a tak nas zacala brat s sebou na mesianskozidovska shromazdeni. Pro zacatek jsme se tam o vire v Jezise dost naucili, byli jsme tam pokrteni (v prosklenem bazenku s vyhrivanou vodou ;)) a rabin (Rabbi of the Gospel - Ucitel Evangelia) nas brzo na to oddal. To bylo pred sedmi lety. Od te doby jsme vystridali spoustu jinych mist, poznali spoustu novych lidi a cirkvi, nebylo to vzdycky uplne jednoduche (jako to nikde neni), ale vsude nas provazi Buh. Nas styl zivota se nezmenil nijak radikalne (jako to muselo byt treba u Karolinky), ale nas pohled na zivot a vnimani sveta se okamzite otocilo o 180 stupnu. Byla to pro me uzasna uleva zjistit, ze existuje absolutni pravda, od te se vsechno odviji a ja uz nemusim dal hledat. A tak … „Me utociste, ma pevna tvrz, je muj Buh, v nejz doufam“. (Zalm 91:2)

 
maxik
Kelišová 5656 příspěvků 12.03.06 16:06

Ahojte,
moc pěkné příběhy - každý jiný - je vidět, že náš Pán má fantazii :o)

Já jsem vlastně Boha vůbec nehledala a „nepotřebovala“, brala jsem to jako výmysl, berličky pro lidi, co se bojí žít sami na svou odpovědnost. Půlka rodiny jsou formální katolíci (hodně formální, vlastně jenm papíroví), druhá půlka židé (většinou silně asimilovaní) - tak k čemu Boha, a když už tak kterého? Aby se nikdo neurazil, ne? :o)
V 16 jsem zvláštním řízením vyjela do Francie jako tlumočnice jednoho divadla, které tam mělo měsíc hostovat. Tehdy bych si to nepřipustila, ale byla jsem vyjukaná holka. Mezi herci byli i dva věřící, no a na jedné večeři jsem s jedním „jak na potvoru“ octla sama na konci stolu. Trapné ticho, večeře dlouhá, neměla jsem si s ním co říct, on se mnou taky ne, tak jsem vypotila konverzační téma: „A čemu ty vlastně věříš? Řekni mi o tom něco?“
Srdce křesťana samozřejmě poskočilo radostí, a dvě hodiny mi vykládal, ale mě to fakt vůbec nezajímalo, byl to zájem čistě společenský. Samozřejmě vše v Boží režii, z mého dnešního pohledu. :o)
O den později jsme celá skupina šli po dopoledním představení na prohlídku Remeše, památky, katedrála, a v té katedrále jsem najednou VĚDĚLA, že Bůh JE. Podotýkám, že ta katedrála je spíš turistická atrakce než místo k rozjímání, všude davy lidí, cvakání foťáků, výklady průvodců. Dalších pár týdnů jsem s tím různě bojovala, já, starý racionalista, jsem vůbec nepochybovala o tom, že to je pravda, bylo mi jasné, že pokud se podle toho nezařídím, budu žít zbytek života ve lži a popírat něco, co popřít nelze. Díky těm dvěma hercům jsem se dostala do sboru a zbytek je jiná historka. Co mi život s Bohem dal? Spoustu věcí, asi nejdůležitější je vědomí, že pro něj nejsem „třetí ze čtyř“ jako doma, ale milovaná, důležitá dcera, že nebeský otec je tu pro mě a se mnou, i když ten pozemský nikdy neprojevil sebemenší zájem. Dal mi nový pohled na lidi - ne konkurenti, ale bližní. A vzal mi potřebu dokazovat něco sobě i lidem okolo, mít nadhled a věci pod kontrolou. Tož tak.
Mějte se hezky. E.
MMCH, kdo jste viděli Letopisy Narnie?

 
maky
Zasloužilá kecalka 574 příspěvků 12.03.06 20:34

Zdravím!
ten nápad s „příběhy“ se mi líbí čím dál víc. Myslím, Karoli, že je fajn, že je zaznamenáš i natrvalo v seznámku, zrovna jsem si totiž říkala, že až tam budem všechny, ráda si to přečtu ještě jednou všechno najednou. Je to fakt paráda.
Abych to trochu „odlehčila“, hlásím, že se o nás pokouší nějaká viroza. Asi nám tu pražská teta (moje sestra) nechala nějaký prskanec, protože když odjížděla nudlala ona a teď teče z nosu i mně a chudák Mišulka má zvýšenou teplotu a pokašlává, tak jsem zvědavá, jaký bude v noci a ráno. Člověku je těch prťátek líto, ale kdyby nás nepotkalo nic horšího…
Počasí je pod psa, fučí a sněží. Dnes jsme nebrali Míšu ani na mši, protože začíná být poněkud živější a když je venku hnusně, není s ním kam jít. Už jste to tu trochu nakously, ale musím říct, že mě štve čím dál víc, že s „malúškama“ se v našich kostelích moc nepočítá. Mně osobně tedy občasné výkřiky prťat nikdy nevadily, ale jsou mezi námi bohužel tací, kteří vypadají jako že malé děti nikdy neměli.Ach jo, jak mají děti získat důvěrný vztah k Bohu, když v kostele slyší jen „tiše“ a " psss". Vím, že se to nedá přehánět a kostel není herna, ale taková pacifikace v ranném věku mi taky nepřijde ideální. Možná to ale jen moc prožívám, protože sama jsem tuhle etapu vnímání Boha, tím myslím dětství, bohužel, neprožila,a tak jsem teď trochu zmatená, jak k celé věci přistupovat. Moc mi záleží na tom,aby Míša vnímal Boha jako přirozenou součást jeho života, aby se mu Jeho Tvář nezakryla hloupými stereotypy nebo zjednodušeními… tak jestli máte nějaké zkušenosti, sem s nimi, budu vděčná.
Tak jsem se absolutně vyčerpala :-), posmrkala několik kapesníků, odřela si nos - můžu končit :-). Krásný zbytek něděle. Markéta

 
karolina2
Zasloužilá kecalka 534 příspěvků 12.03.06 21:29

Ahoj Jesličkandy,

dva dny jsem se neozvala, ale hodně na vás myslím.
Po dlouhé době jsem měla psychicky poměrně nenáročnou a pohodovou neděli. Ne, že by bylo míň práce, ale prostě to bylo celé tak nějak v pohodě. Eliška byla na shromáždění strašně hodná. Při chvalách seděla tátovi za krkem a byla spokojená.

Taky vám chci napsat, že záchvaty sice ještě máme, ale dnes třeba nebyl žádný a včera v noci jsem skrze to prožila jednu z nejkrásnějších chvil s Eliškou. Asi v půl dvanácté v noci zase strašný křik, tak jsem k ní běžela. Zase byla úplně bez sebe, křičela: „Do-ů!“ To jako „dolů“ - to říká, když už se nechce chovat nebo když chce sundat ze židle či vyndat z postýlky. Dobrých deset minut trvalo než se mi ji podařilo probudit a otevřít oči. Chovat se nechtěla, to jí zlobilo a startovalo nové vztekání, ale položit na zem taky nechtěla, to se zase asi cítila opuštěná. Tak jsme nakonec seděli na zemi na matraci těsně u sebe a já jsem jí hladila po zádech a povídali jsme si. Ono to asi z ní divně, když Eliška ještě neřekne jedinou celou větu, ale vážně jsme si povídali. Nejdřív o tom, že tatínek už spí a že v noci je prostě potřeba spát a pak jsme si vyprávěli o medvídkovi Pú. Eliška vždycky řekla tou svou svahilštinou nějakou postavu - třeba „ká-ík“ (králík), já to pak řekla česky, aby viděla, že vím o čem mluví. Ona z toho měla velkou radost a pak přidala něco, co ta postavička v pohádce dělá (třeba „houpi“ atp.) No povídali jsme si fakt docela dlouho a Eliška se chvílema úplně zajíkala nadšením. Postupně jsme si k tomu lehali a nakonec usnuli spolu na matraci. Během usínání teda ještě párkrát najednou zase vykřikla, ale zbytek noci byl klidný a bez vztekání. Mně normálně během toho povídání tekly v tý tmě slzy jako hrachy, jak jsem byla vděčná, že už je v pohodě, a že je jí se mnou tak dobře.

maxik - Já jsem na Narnii bylas kamarádkou a moc se mi to líbilo. Na knížku to samozřejmě nemá, ale i tak to bylo moc příjemné. Už se těším na další díly.

maky - Ono je to s těmi dětmi na Bohoslužbách opravdu těžké. My si pronajímáme sál u adventistů a tam je koberec, což je prima. Dokud byla Eliška miminko a jen tak se převalovala ze zad na bříško a zase zpátky, bylo to v pohodě. Nosila jsem na Bohoslužbu velikou hrací deku, Elišku tam položila vzadu v sále a většinou se jedno nebo dvě děti ještě přidaly. Občasné vypísknutí nikomu nevadilo. Teď už jí ale na jednom místě neudržím ani náhodou a o tom, že bych ji udržela potichu ani nepřemýšlím. Navíc vidí tatínka vepředu, jak káže a chce k němu hned utíkat, takže to už vůbec nejde. Budu to prostě muset vydržet až ještě povyroste. (No, ale to pak už asi budu mít druhý :o).
Když byl Kuba na služebce v Jihoafrické republice, navštívil několika tisícový sbor v Pretórii a tam to měli nádherně vyřešené. Nahoře na galerii byla místnost, celá prosklená, takže maminky mohly v pohodě sledovat bohoslužbu a samozřejmě tam měly i repráky, aby to bylo i se zvukem. Místnost byla zařízená jako herna, takže koberce, hračka atd. No prostě můj sen :).

Tak jsem se vám vypsala a už se budu loučit. Píšete opravdu krásné příběhy, ale chci vás povzbudit, abyste klidně pokračovali i v normálních každodeních povídáních o tom, jak jste se měli. Těším se na vás.

Karolinka a Eliška (19m + 10d)

 
maxik
Kelišová 5656 příspěvků 12.03.06 21:50

Karolína - Krásné! Někdy fakt nevíš, co se v těch dětech děje a co zrovna potřebují.
Maky jojo, děti na bohoslužbách… U nás to jsou tak 2,5 hodiny, někdy tři, od devíti, po chvalách, během oznámení, malého u pastora v kanceláři nakojím, ale Dalísek je zvyklý v 10 spát (má necelých 6 měsíců), v sedačce hodně fňuká, na klíně taky, takže chvály protancujeme a kázání prochodíme s šátkem vzadu v sále, kde trochu občas pofňuká a nakonec na 5 min usne, ale to jen když je dobře. Musím upřímně říct, že když po příjezdu domů udělám a naservíruju oběd, jsem celkem hotová.
Až bude větší tak fakt nevím: měli jsme místnost pro maminky s dětmi s reprákem, ale tu jsme zabrali pro nedělku a ani mě to moc nemrzí, rpotože co vím, tak se tam víc povídalo než poslouchalo, a teď jsou mamky s batolaty ve sboru vzadu na koberci a je to totéž.
Víš, nečekám, že Dali vydrží potichu celé dlouhé shromko, ale nemám pokoj v tom vybavovat se na koberci s maminkami a ukazovat mu tak, jak je pro mě „důležité“ slovo a chvály na bohoslužbách, a manžel si to ani nepřeje. V našem bývalém sboru měli rodiče malé děti u sebe, vzali jim pastelky, hračky, knížku na ohlížení, a že se občas ozvaly nebo pochodovali po sále, to nikdo neřešil. Tam ale byla těch mladých rodin s dětmi naprostá většina. Asi to budu řešit tak, jen nevím, ajk se bude Dali tvářit na to, že jiní prckové řádí na koberci.

Zatím se mějte pěkně. Eva

 
anulenka
Kecalka 139 příspěvků 12.03.06 22:06

AHojte holčiny, tak jsem se po dlouhé době dostala zase mezi vás:-)) Ten nápad popsat setkání s Bohem se mi taky moc líbí - jednak o sobě víme víc a jednak jsem si zase mohla znova prožít to svoje Setkání…Úžasné..
Já to asi nebudu tak rozepisovat jako ostatní, snad se nebudete zlobit, ale můj příběh je takový drsnější a nechci sem nějak tahat to špatné..
U mě byla na počátku.....nebudu to zaobalovat …trojnásobná vražda mé nejlepší kamarádky, její sestry a mamky, které zabil jejich táta. Byl a dodnes je to pro mě šok, to zranění nebo ta ztráta se vůbec nedá popsat, stejně jako ty roky, co přišly potom. Deprese, uzavření, neschopnost komunikovat (ta mi částečně vydržela dodnes), ale hlavně drsné poznání toho, že jsou věci, které člověk nemůže vyřešit, poznání toho, že v něčem Vám ani ti nejbližší lidi nejsou nic platní..Vím, že mi lidi říkali, že to čas změní - omyl. Tohle nikdy čas nezmění! Přeskočím 10 let, které si dnes už moc nepamatuju, naštěstí. Nejde to popisovat. Tím jsem se dostala až na vysokou, kde jsem se od spolužačky postupně dozvídala o Bohu a Ježíši a byla jsem šíleně naštvaná. Považovala jsem to všechno za lži, říkala jsem si, že Bůh určitě není a jestli je, tak je mu úplně jedno, cose tady s námi děje, když se může stát něco takového, jako té mojí kamarádce…Byly to dlouhé dny…až jsem jednou prožila Boží dotek, jeho lásku a uzdravení..Ani teď po letech není pro mě vůbec jednoduché o těhle věcech mluvit, ale vím, že ať se stane cokoli, tak Bůh je nad tím vším. Bůh ve mě udělal zvláštní věc, i když přišlo uzdravení a hlavně naděje, že ona je dnes u Něho, tak mi ponechal v srdci část toho, co jsem prožila (i část té bolesti). V mnoha ohledech mi nechal citlivější srdce, což je někdy dost složité:-))
 Petra

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 12.03.06 22:09

Ahoj holky,
tak jsem se na chvilku ztratila a teď je tady tolika čtení. Už budu muset spát, tak si to všechno nemůžu přečíst…stihla jsem zatím jen úvodník a psbu Káji o naše svědectví a její svědectví. (Oboje síla.)
Jí sem taky něco dám a byla bych ráda, kdybyste to rozesílaly. Já bych byla pro.

Maru

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 12.03.06 22:15

Tady je narychlo jedna verze, kterou jsem nedávno napsala na rodinu.cz, ale sem bych to trochu vyspecifikovala, kdyžtak to potom doplním Káje na mail, aby posílala takové konkrétnější, sdílnější.

*Vyrůstala jsem na samotě, kolem krásná příroda, ticho, pokoj…
Rodiče jsou oba křtění u řkc, ale Pána osobně neznali.
Já jsem se s lidmi, kteří Pána znali setkala až v sedmnácti letech, jako studentka gymnázia, garant peer programu Českého červeného kříže o AIDS/HIV, v krizovém a kontaktním centru pro děti a mládež v našem městě, kde jsem studovala a kde teď žiju. S těmito lidmi jsem se účastnila dvou seminářů o protidrogové prevenci. Navázala jsem tak styky s velmi zajímavými lidmi, kteří pro můj život udělali úžasnou službu. Dali mi evangelium o živém osobním Spasiteli, jediné záchraně mého života. Brzy na to jsem prožívala krizi, kdy jsem potřebovala záchranu. Bylo to na Štědrý den - nejmutnější vánoce v mém životě. Dokud jsem si nepřečetla dopis a knížečku Srdce studené jako kámen - svědectví jednoho Američana, další zjevná promněna osobnosti, včetně vizáže. Byla tam modlitba přijetí Ježíše do svého života, vydání srdce/života Jemu a prosba o pomoc. Tak jsem Ježíše vyznala a přijala jako Spasitele a Pána. Čekala jsem, že se ke mně příjde večer, než usnu, vzkříšený a oslavený Kristus podívat a něco mi řekne. Ale dneska chápu, že tam byl. Akorát jsem Ho viděla jen vnitřním zrakem. Ráno jsem se probudila s pokojem v srdci. Jaký rozdíl oproti včerejšímu zoufalství (a nejen včerejšímu). Ale to jsem si uvědomila až později. Žila jsem stejně, nijak mě to nezměnilo, ale okolnosti se změnili. Můj zármutek z rozchodu s jedním přítelem na dálku na mě nedolehl, protože nám Pán dal partnerství a zamilovanost s mým spolužákem a přítelem, nyní manželem.
Po třech měsících přišel do mého života Boží služebník, streetworker, který mi byl poslán od Boha. Tak jsem to cítila a tak to bylo. Nakonec se za mně modlil, protože jsem řekla ANO, na jeho otázku, jestli chci, aby se mi Bůh dal poznat. Byla jsem přesvědčená, že se mi Pán nedá poznat, ale to byl velký omyl. Vše kolem se ztišilo, poté, co se tento Boží muž, mesiánský Žid, za mě domodlil ke svému Otci. Cítila jsem jedovatou žlutou hmotu v mém nitru a spontánně jsem vyznávala různá zranění. Vždy mi bylo řečeno: nemůžeš za to. Věděla jsem, že je to pravda. S každou vyřčenou a odpuštěnou křivdou odpadávaly obaly té žluté hmoty a nakonec mi všechny mé otazníky zmizely a vše dávalo smysl jen u Boha a v Bohu. Bylo to úžasné. Pak jsem dostala ohnivou kouli do mého nitra, spojenou komunikačním kanálem k obrovské ohnivé kouli někde daleko. Věděla jsem, že obojí je Boží. Radovala jsem se. Od té doby bylo včechno jinak. Evangelizovala jsem své přátele, kteří mě nechápali. Ale po čase pochopili, protože i jim se Pán dal poznat. Jeden z nich, který Pána přijal, je můj nejlepší přítel, bratr a manžel.
Pak uvěřili i rodiče a sestra i bratr. *

Maru**

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 13.03.06 10:48

ještě jsem tu postřehla, že je to s dětmi na bohoslužbách těžké…tak tohle jsem si taky myslela, ale dnes to vidím úplně jinak. Celý náš život se začal soustředit kolem těchto malých proroků a jsou naší útěchou. Oni vědí mnohem víc, co je bratrství, co je láska k Pánu. Naši nejmilejší bratři v Kristu, bez kterých bychom se do našeho města nepřistěhovali, tu vedli nedělku. Vždycky jsem odcházela z bohoslužby u dětí, kterou vedli tito bratři, nebo aspoň manžel, z toho páru…moc občerstvená. Skvělý slovo od Pána. Bezva reakce, hezká zábava a tvořivá činnost. Můj manžel to měl taky na srdci a začali jsme dětem taky sloužit. Bylo to bezva a doteď je. Ty děti jsou pro mě živým Kristem v těle.

Maru

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 13.03.06 13:41

Anulenko, děkuju moc za tvé svědectví. Hrozně mě to rozbrečelo.
V tom okamžiku, kde ses na VŠ dozvěděla o Kristu a byla jsi naštvaná, co to je za lži.
Hodně jsem ten pocit prožila. Když nezažiješ nic dobrého a najednou slyšíš, že dobré je realita - to vědomíí tý hrozný propasti. Ještě u toho poslouchám písničku od Nohavici To co nemám, nemůžu ti dát…zdá-li se ti, že málo mám tě rád, pokárej mě,ale zůstaň se mnou…
Hrozně moc se těším na to, až ti Pán setře každou slzu z očí.

Ahoj, Maruška

 
karolina2
Zasloužilá kecalka 534 příspěvků 13.03.06 21:32

Ahoj všem,

moc jsem se dnes mezi vás těšila! A moc si vážím toho, co píšete. Mezi řádky každého toho příběhu jasně září zpráva, že Bůh je láska.
Jsem za vás vděčná.

Dneska jsem se měla moc hezky, i když jsme byli celý den bez taťky. S Eliškou nám to klapalo a zažili jsme spolu krásný chvíle. Jsem zvědavá, jaká bude noc, na dnešek se Eli nevztekala! Tak díky Bohu.
V poslední době, když na ní během dne přijde vztekání, se hodně snažím s ní mluvit. Když se zlobí, sednu si k ní a snažím se jí přimět k tomu, aby se z toho vypovídala. Docela to zabírá, i když je to její postěžování si jen směsicí hlásek. I tak je tak nějak z výrazu rozumět, co se děje a já na to můžu nějak reagovat.

Jsem docela unavená, tak půjdu pomalu do hajan. Mějte klidnou noc a krásné úterý!

Karolinka a Eliška (19m + 11d)

 
anulenka
Kecalka 139 příspěvků 13.03.06 22:04

Ahojte holčiny, chtěla jsem Vám napsat něco smysluplného a jaký jsme měly den, ale po přečtení diskuse o KATTY na to nemám sílu. Tak jen prosím, pojďme se za ně modlit, za zítřek i za to, co bude dál…
Mějte se a krásnou dobrou noc.
Petra
MARU - děkuju…

 
karolina2
Zasloužilá kecalka 534 příspěvků 14.03.06 21:44

Ahoj.

Nevím, jak to prožíváte vy, ale já hodně pláču. Vždy, když si otevřu emimino a deníček o zapálených svíčkách.
Naplňuje mě pokojem, že miminko Katty se narodí přímo do Boží náruče. Ale velmi, velmi lituji Katty. Tohle by nikdo neměl zažít. Když vidím, jak se dějí takové věci, o to víc vyhlížím Pánův návrat a vysvobození z bolestí. Díky Bohu za naději a záchranu v Ježíši Kristu.

Přeji vám všem klidnou a pokojnou noc! Těším se na zprávy o vás, jak se vám daří.

Karolinka

 
maxik
Kelišová 5656 příspěvků 14.03.06 22:06

Tak nějak, Karolíno. Sedím s pižďuchem na klíně, modlím se za Katty a jejího přítele, jako už skoro měsíc, aby jim Pán dal sílu projít tou zkouškou, a prosím o zázrak. A těch mých sedm kilo požehnání mě oňuchává a olizuje, protože máma dneska chutná jinak - slaně. Tož my tak.
A příjemně mě překvapuje ta velká odezva - že si nejsme lhostejní. Děsí mě komentáře typu: proč to doktoři nepoznali a neukončili todřív? A bolí mě ta marnost a beznaděj za snahou potěšit - protože bez Boha není naděje. A jsem vděčná za to, že Jej mohu znát, i za tu milost a vý:,–(u, že Jej mohu zvěstovat dál.
 E.

 
joni
Povídálka 50 příspěvků 14.03.06 22:08

Karoli, mas uplne pravdu. Ja mam taky porad slzy v ocich… Kdyz si predstavim, tu hruzu, jakou musi Katty prozivat! Strasne bych ji prala zazrak…
Jinak my mame takove hodne unavene obdobi, Simon hodne spatne spi, v noci se budi treba sestkrat a rano vstava kolem 6, max. v 7. Pripadam si, jako bych mela doma kojence a den se snazime vicemene prezit, tak ani neni moc o cem psat. Doufam, ze se to brzo zlepsi, vubec uz nevim, cim to je.
Mejte se vsichni krasne! Moc se mi libily vase pribehy. A s tim rozesilanim je to fajn napad…
Dobrou noc a hezkou stredu, V.

 
Demi
Závislačka 3734 příspěvků 15.03.06 11:44

Ahoj holky, zdravím vás všechny,

také jsem si přečetla o Katty a neobešlo se to bez slz. Co k tomu může říct věřící člověk, aniž by zbytečně mentoroval? Snad jen to, že pro Boha má cenu každý lidský život, každý člověk, každé dítě které se narodí, zdravé či postižené, i dítě, které umřelo dříve než se narodilo. Zejména děti, které tak brzy zemřely, jsou v těch nejlepších rukou - v náručí našeho dobrého Otce, který je miluje. Snad to může být trochu útěchou i pro nevěřící maminku, kterou potkala podobná bolest.

Kéž by měl příběh Katty dobrý konec, přece jen kousek naděje existuje vždycky.

Dneska mi to psaní moc nejde, asi chybí ta správná nálada.

Tak mě napadlo napsat jedno povídání, které jsem četla v knize o Nancy Reaganové, třeba se bude líbit i vám…

Jednou se mi zdálo &…

Zdálo se mi, že kráčím po mořském břehu s Pánem a na obloze se odvíjejí výjevy z mého života. Při každém z nich vidím v písku otisky dvou párů nohou – jeden patří mně a druhý Pánu. Když se před námi rozsvítila poslední scéna, ohlédl jsem se. Všiml jsem si, že na mé životní pouti se mnohokrát stalo, že bylo vidět jen jedny šlépěje. Uvědomil jsem si, že to bylo v nejhorších a nejsmutnějších obdobích mého života.
Zeptal jsem se Pána: &„Pověz, Pane, tys řekl, že budu-li tě následovat, půjdeš se mnou celou cestu. Teď ale vidím, že v těžkých životních chvílích, kdy jsem tě nejvíc potřeboval, jsi mě opustil.&“
Pán odpověděl: &„Drahé dítě, nikdy bych tě neopustil v dobách zkoušek a utrpení. Kde vidíš jen jeden pár stop, tam jsem tě nesl.&"

Požehnaný den všem přeje Demi.

 
Demi
Závislačka 3734 příspěvků 15.03.06 11:45

…no koukám, že tady trochu selhal přenos z textového dokumentu. Ale snad mi těch pár klikyháků prominete. Demi.

 
Zazu
Kecalka 214 příspěvků 15.03.06 13:46

Ahojky,omlouvám se že píšu opožděně,ale včera mi nějak chyběla slova a všechny moje starosti se zdály malicherné ve srovnání s bolestí kterou prožívá Katty a její rodina.Večer jsem zapálila dvě svíčičky.Obě naše dcery se přišly přitulit ke mě pod deku.Když jsem objímala Janičku zleva a Vendulku zprava,uvědomila jsem si,jakým daremod Hospodina pro mě jsou.Jsem zrovna v situaci,kdy řeším některé zá:,–(ní věci v sobě a svém životě.Kattynčin příběh některé vzpomínky,které bych raději neměla,dost bolestivě oživil.Přála bych Katty a jejím blízkým aby jejich děťátko nebylo tak strašně postižené. Moc se mi chce věřit,že se stane zázrak,nebo,že se lékař alespoň trochu spletl.
Svědectví,jak si mě Pán našel vám ráda napíšu,ale asi až odpoledne,konečně totiž máme internet i doma.Přez víkend nám netopilo topení,netekla teplá voda,nešel telefon a vůbec to bylo dost náročné.Jsem nějak unavená.
Bůh vás provázej .
 Zazu

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 15.03.06 17:26

Já si chci taky přečíst příběh o Katty.
Ale nemůžu to najít.
Pomůžete mi, prosím?

Zazu, to je supr, že máš doma internet.:o)
A taky je hezký, jak si s holkama rozumíte.

maru

 
maxik
Kelišová 5656 příspěvků 15.03.06 17:42

Ahoj Maru,

příběh Katty najdeš v deníčkách na hlavní straně: SOS MAMINEK - ROZSVÍTÍME SVÍČKY?, odkaz Kattyina diskuze.
 E

 
Zazu
Kecalka 214 příspěvků 15.03.06 18:31

Ahojky,právě jsem se odhodlala napsat svoje svědectví.Nějak nevím jak začít.Bylo to vlastně úplně prosté:vyrůstala jsem v ateistické rodině,kde byl ke křesťanství,vlivem špatných zkušenností,spíš negativní postoj.Co si vzpomínám,pořád mi v životě něco chybělo,jakobych někoho nebo něco hledala.Po maturitě jsem nastoupila do zaměstnání necelých sto kilometrů od domova a často si připadala sama.Na jaře roku 1991 jsem šla na evangelizaci Steeva Rydera.Celou dobu jsem seděla a ujišťovala se,že je to manipulace,nes­mysl,zkrátka blbost.V noci jsem nemohla spát a druhý den ráno jsem potkala spolubydlící z vedlejšího pokoje a všechno o svých pocitech jí vyprávěla.Nevěděla jsem,že Jana je věřící .Vyslechla moje stesky a potom mi řekla,že jde večer na další evangelizaci.prý jestli nechci jít s ní.Měla jsem strašnou chuť odmítnout,ale něco mě tam hrozně táhlo.Chtěla jsem to rozluštit za každou cenu.Moc si další události nepamatuji,akorát to,že jsem tam poprvé prožila Boží dotek,tak plný všeobjímající lásky.Hospodin mi poslal do cesty asi šestileté děvčátko,které bylo postižené mozkovou obrnou.Dívala jsem se na ní při modlitbách za uzdravení a ona najednou pomalu vstala ze svého kočárku a udělala svoje první krůčky směrem k mému náručí.Boží poselství,že On je a nejsme Mu lhostejní.Začala jsem s Janou chodit do tehdejšího KS,na skupinky , potkala spoustu lidí a o půl roku později i svého manžela.Je to už hodně let,ale Bůh mě stále vyučuje .Nebylo to vždy idilické,přišlo i dost špatných období,ale přesto nelituji,že si mě Bůh našel a já Jeho.Tak to je asi všechno.
Přeji vám dobrou noc.
 Zazu

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 15.03.06 20:51

Zazu,
to je moc zajímavé. V jakém roce to bylo?
Budeš asi studnice, ze které se dá načerpat hodně moudra, viď?

Maru

 
karolina2
Zasloužilá kecalka 534 příspěvků 15.03.06 20:59

Ahoj všem!

Tak se nám ta zima nějak ne a ne dobrat k závěru. Dnes jsme byli zase jednou celá rodinka venku a pěkně nám z toho zčervenaly tváře.

Odpoledne jsem si s Eliškou pouštěla kazetu s dětskýma chvalama od Klauníků (jmenuje se myslím Ať jsi velký nebo malý). Tak jsme u toho spolu tancovaly a já trochu zpívala a najednou mi tekly slzy. Když jsem slyšela, jak děti zpívají: Bůh má všechny děti rád nebo Bůh tě skvěle vymyslel apod. V poslední době hodně prožívám, že Bůh je rodič a já jeho dítě. Ale víc vám o tom napíšu v novém deníčku. Pošlu ho zítra večer.

Trochu nám v posledních dnech ubyly komentáře, tak doufám, že jste všechny v pořádku. Dejte o sobě vědět, aspoň pár řádků.

Krásný večer i nový den přejí

Karolinka a Eliška (19m + 13d)

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 15.03.06 21:08

Tak já nevím, co jsem prošvihla, ale nevím pořád o co jde. (S Katty…ty jo, připadám si fakt blbě, že se tak nechápavě ptám na něco smutnýho, vždycky jsem naštvaná, když tohle někdo dělá, ale teď je řada na mně „bejt za blbce“.) Takže se moc omlouvám, ale prosém za shovívavost a o odkaz něčeho, kde se o tom píše. Dík.

Maru

 
karolina2
Zasloužilá kecalka 534 příspěvků 15.03.06 21:13

Maru - Podívej se na levou lištu a otevři si sekci SOS maminek. Je tam deníček Zapálíme svíčky. A přímo v něm je odkaz (link) do diskusního fóra „Kattyina diskuse“.

Karolinka

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 15.03.06 21:15

Čau Kájo,
my jsme tu písničku Ať si malý nebo velký Bůh tě má rád, zpívali v Turecku. Od tý doby si pamatuju, že uzun je dlouhý (myslím) a šišman je tlustý (to vím tutově). :o)

Maru

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 15.03.06 21:17

Já vím Kájo, já to četla…ale nepochopila jsem, co se stalo. Tak nevím. Píše se to až někde dál? Sorry, asi nemám svůj den. :o)

Maru

 
karolina2
Zasloužilá kecalka 534 příspěvků 15.03.06 22:21

Maru - Je to tady:

http://emimino.cz/modules.php?…

K.

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 16.03.06 09:15

Díky Kájo,
tak jsem jí tam napsala.

zatrhla jsem si tam, ať mi daj vědět, když příjde reakce.
Kdyžtak ale napište, co se s nimi děje, jo?
Psala, že 27. března se něco bude dít? Císařský řez?

Maru

 
joni
Povídálka 50 příspěvků 16.03.06 09:35

Ahoj Maru,
Katty sla predevcirem na vyvolani porodu… Proto se o tom tak mluvilo a zapalovaly se ty svicky… Ach jo, porad na ne myslim.

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 16.03.06 11:32

A proč jí vyvolávali porod?
Já myslela, že se bude rodit císařem. Nebo to se nevylučuje? Já nějak nevím. Nikoho jsem se neptala, kdo s tím má zkušenosti.

Maru

 
maxik
Kelišová 5656 příspěvků 16.03.06 11:38

Pokud to jen trochu jde - maminka fyzicky i psychicky zvládá, rodí se normálně. Po CŘ bys neměla minimálně rok otěhotnět, lépe dva roky, kvůli vnitřní jizvy. A nedoporučují se víc než 2, max. 3 CŘ. Eva

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 16.03.06 11:45

Ahoj Evi, dík za info.
Zvláštní shoda náhod, zrovna jsem se dívala na fotogalerii, zjistila jsem, že nic novýho a ty že máš nejvíc komentářů, takže jsem se tam právě dozvěděla, že jsi rodila 20 hodin a pak šel stejně bříškem. Tak jsem tam napsala, jak to, že se mu tak nechtělo na svět? Co se stalo?

PS: Jinak jsem to spíš myslela kvůli miminku, že by to nezvládlo. (Já nevím, s tou ručičkou a tak.)
 Maru

 
Demi
Závislačka 3734 příspěvků 16.03.06 11:59

Ahoj Maru,
přečetla jsem si Tvůj příspěvek v diskuzi o Katty, je moc krásný a je jasné, co jsi tím chtěla říct.
Jí lékaři doporučili, aby šla na vyvolání porodu už teď, vzhledem k tomu, že snad už má připravené porodní cesty, ale i proto, aby se její trápení neprodlužovalo. Tak nějak to napsala. Chudák, psala, že miminku naposled pouštěla obvyklou kazetu s melodiemi… Je to moc smutné.

Vždycky, když čtu takový příběh, jsem z toho alespoň dva dny dost špatná. Na netu jsem zjistila, že Edwardsův syndrom je vrozené postižení dáno nadbytkem 18.chromozomu. Je bohužel neslučitelné se životem, znetvořující, a jen mizivé procento novorozených dětí s touto vadou se dožívá kojeneckého věku.

Zatím ahoj všem, jdu něco dělat, protože mi práce pomáhá myslet i na něco jiného.

Demi + Honzíček (9m)

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 16.03.06 12:43

Demi, já jsem taky četla, cos tam napsala, moc se mi to líbilo.
Vždycky mě potěší, když můžu vidět věřícího mezi nevěřícími, je jako sůl na jídle. Vynikající. Když se sejdou věřící, je to solnička. Dobrý, ale nevynikne to.
Snad rozumíte, co tím myslím.

Maru

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 16.03.06 12:46

A napsala jsem na diskuzi o předškolácích na téma harašení bradavek, byla jsem zvědavá, co to je, zvlášť když jsem tam viděla maxíka (Evu), takže jsem se tam vyřádila s těma Lilypie odpočítávadlama věku. (Napoprvé mi to teda trochu nevyšlo.)
To téma není nijak blbý, jenom podotýkám, abyste si nemyslely:o))

Maru
(Maxíku, zdravím…:o))

 
joni
Povídálka 50 příspěvků 16.03.06 13:19

Tak jsem se ted docetla, ze Katty porodila malinkeho chlapecka Filipka, ktery dnes rano zemrel. Modlim se, aby Katty mohla najit Pana a najit v Nem utechu a uzdraveni…
 V.

 
Marushka
Kecalka 116 příspěvků 16.03.06 14:20

Já už jsem se na těch diskuzích začala orientovat.
Už jsem to četla, i jsem jí napsala.
Doporučila jsem jí knížku Lily od Franka Perettiho. Četly jste to?

Jinak, nechápu, jak probíhá ta lékařská péče. Víte o tom někdo něco? Neumím si to představit. Vy jo? Jak to probíhá?

Maru

 
Zazu
Kecalka 214 příspěvků 16.03.06 16:50

Ahoj Maru,nevím co myslíš konkrétně tou lékařskou péčí.Upřesni,co chceš vědět.
 Zazu

 
karolina2
Zasloužilá kecalka 534 příspěvků 16.03.06 17:34

Ahojky,

tak tu sedím a bulím. Neumím si představit, jak se něco takového dá unést bez Boha. Věřím, že Filípek je teď ztulený v Boží náruči a modlím se, aby se tam jednou mohl se svými rodiči setkat. Kéž najdou uzdravení u toho, který setře každou slzu z očí.

Karolinka

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »