Kterak Brunďa na svět přišel

Gretchen  Vydáno: 28.08.11

Během svého těhotenství jsem tady přečetla spoustu porodních deníčků, pomáhaly mi aspoň trochu se psychicky připravit na porod. Teď, když už máme s Brunďou náš den D za sebou, jsem se rozhodla také přispět svou troškou do mlýna a podělit se o svoje porodní zážitky.

Náš nečekaný a neplánovaný chlapeček Bruno přišel na svět 22. července 2011 v 16:53, měřil 50 cm a vážil 3550 g. Asi věděl, že pro maminku byly poslední dva měsíce jinak pohodového těhotenství už hodně náročné, tak si trošku pospíšil - narodil se v 38+1. tt. Ostatně už ve 32. tt byl vzorně otočený hlavičkou dolů a nachystaný - jako kosmonaut před startem :-)

Dva dny před porodem mi odešla hlenová zátka. Nevěnovala jsem tomu moc pozornost, protože jsem se dočetla, že po odchodu zátky se klidně ještě dalších čtrnáct dní nemusí nic dít a já byla přesvědčená, že při své smůle budu určitě na 99,9 % přenášet :-) Den před porodem bylo děsné vedro a já jsem celý den byla hrozně podrážděná a nervózní jak pes, jinak vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se můj malý kosmonaut chystá odstartovat už zítra :-) Večer jsem usnula jako když mě do vody hodí a celou noc jsem spala jak dudek.

V den porodu jsem se ráno probudila vyhajaná hezky do růžova - ještě jsem netušila, že to bylo na hodně dlouhou dobu moje poslední vyspání :-) Kolem půl sedmé jsem šla na malou a zjistila jsem, že kromě moči ze mě teče sousedním otvorem ještě něco dalšího :-) Na toaleťáku byla lehce narůžovělá tekutina - hned mi to bylo jasné. Vzala jsem si vložku a vrátila se ještě do postele. Po kontrakcích nebylo zatím ani památky. V posteli jsem dumala nad tím, že by prasknutí plodové vody mělo být přeci mnohem dramatičtější - náhlé vyvalení velkého množství tekutiny asi jako když se protrhne přehrada, měla bych se v ní minimálně po kolena brodit :-), a ne jen takové pomalé odtékání.

Asi po půl hodině byly vložka i kalhotky skrz naskrz promočené. Manžel ještě spal, rozhodla jsem se ho zatím neburcovat, sedla jsem si v kuchyni s hrnkem kakaa, hrozně se mi roztřásly ruce a v duchu jsem si pořád dokola opakovala: tak už je to tady. Když manžel vstával do práce, ještě pořád jsem v té kuchyni seděla. Oznámila jsem mu, že teď rozhodně do žádné práce nepojede. Začal hrozně plašit a chtěl jet hned a okamžitě do porodnice. Když jsem viděla, že je ještě víc rozhozený než já, tak mě to kupodivu uklidnilo :-) Hned a okamžitě jsme nejeli, ještě jsem si doma dala dlouhou a důkladnou sprchu, v klidu dobalila poslední věci a trochu se načančala, aby se mě potomek nelekl, až mě poprvé uvidí :-)

Do porodnice jsme vyráželi kolem desáté. Kontrakce pořád žádné nebyly, jen mi nebolestivě tvrdlo bříško. V nemocnici jsme napřed museli vystát dlouhou frontu do přijímací kanceláře - před námi samí důchodci, takže nehrozilo, že by byl někdo třeba tak ochotný a pustil nás před sebe. Žádné bolesti jsem zatím naštěstí neměla, jinak nevím, jak bych tu frontu vydržela. Z přijímací kanceláře mě poslali na gynekologickou ambulanci. Myslela jsem, že mě tam napřed vyšetří a eventuelně mě ještě pošlou domů, když nemám ty kontrakce. Jenže v ambulanci po mně sestřička rovnou hodila erární košili, sepsala se mnou nějaké papíry a bez vyšetření mě rovnou odvedla na porodnní sál. Manžel čekal na chodbě před sálem.

Nejdřív mi na sále odebrali moč, krev, zvážili mě, udělali test na plodovou vodu - byla hodně zkalená, pak mě připojili na monitor a zdlouhavě se mnou vyplňovali další papíry. Mezitím mě přišla vyšetřit mladá sympatická doktorka. Byla jsem otevřená jen na špičku prstu, vyložené kontrakce žádné, jen pořád to nebolestivé tvrdnutí. Po monitoru mi ještě udělala ultrazvuk - malý byl ok, hlavičkou dolů, odhad váhy cca 3700 g. Potom jsem si mohla jít na chodbu vyzvednout manžela a sestřička nás odvedla na porodní pokoj.

Tam jsem hned dostala Yal (ta úúúleva po měsících boje se zácpou :-D), dala si sprchu, s manželem jsme obvolali příbuzenstvo, že už je to tady:-) a pak přišla PA s monitorem. Bříško stále jen nebolestivě tvrdlo. Po monitoru se na mě zase přišla podívat dr., řekla mi, že plodové obaly mi ještě nepraskly úplně, jen se tam někde udělal otvor, kudy voda pomalu odtékala a vzhledem k tomu, že byla hodně zkalená, tak se nebude na nic čekat a ještě mi jí dopropíchnou. Dostala jsem strach. Sice všude všichni píší, že to nebolí, ale stejně… navíc, když jsem viděla tu dlouhou kovovou jehlici, kterou PA doktorce podávala… úplně se mi zatmělo před očima. Raději jsem je zavřela a chytla se okraje postele. Nicméně to OPRAVDU nebolelo a že je dokonáno jsem poznala až podle toho, že se ze mně vyvalila spousta vody jako když se protrhne přehrada :-) Jsouc náležitě poučena z internetu, čekala jsem okamžitý nástup silných kontrakcí, ale nic se nedělo. Přivázali mě znovu k monitoru a nechali nás s manželem o samotě.

Následující půlhodinu se ještě pořád nic nedělo, jen občas přišla PA zkontrolovat monitor. Po půl hodině už začínalo být tvrdnutí bříška silnější, bylo mi jasné, že kontrakce jsou tu. PA mě odepla od monitoru a dala nám bojový úkol, sledovat intervaly mezi kontrakcemi. Kontrakce poměrně rychle nabývaly na intenzitě a intervaly byly prakticky od začátku po 2-3 minutách. Po hodině už jsem měla docela „výživné“ bolesti. Opět přišla PA s monitorem. Zjistila jsem, že v leže na posteli mi ty kontrakce vyloženě nesluší :-), tak jsem jí ukecala, abych u toho mohla sedět.

Další hodinu (možná déle, zhruba od téhle chvíle jsem to začala mít všechno tak nějak v mlze) jsem strávila v sedě na okraji postele, při každé kontrakci jsem se rukama zapírala o postel a zakrývala hlavu manželovi, který seděl vedle mně, do ramene. Ještě že tam byl :-) Po monitoru následovalo další vyšetření - otevřená na tři prsty. Dostala jsem trochu oxytocinu na popohnání. Kontrakce jsem sice měla často, ale krátké, asi aby se děloha přestala flákat :-) Po oxytocinu nebyly kontrakce bolestivější, ale byly delší a začalo se mi u nich dělat na omdlení a na zvracení. Asi jsem se tvářila ještě o něco hůř než jsem se cítila, protože za mnou přišla PA s nabídkou epiduralu. Docela mě to překvapilo, protože jsem si i přes všechny ty bolesti na epidural vůbec nevzpomněla, nicméně jsem nepohrdla. Kdybych ovšem věděla, co mě při jeho zavedení čeká, tak bych si to možná rozmyslela.

Přišla anestezioložka, manžela poslali pryč, mě vysvlékli úplně do naha a musela jsem vylézt na takový poměrně vysoký stůl, což šlo během kontrakcí dost těžko. Pak jsem si musela klasicky lehnout na bok, vystrčit na doktorku záda - zní to celkem jednoduše, jenže pro mě byly už tak dost silné kontrakce v poloze na boku ještě tak třikrát bolestivější, do toho se mi chtělo pořád střídavě zvracet a omdlévat, nesměla jsem se pohnout a celkově jsem měla pocit, že tohle už prostě nemůžu vydržet. Připadalo mi, že ta doktorka se s tím hrozně courá, pořád nemohla vyhmatat to správné místo. Já jsem se snažila na ni co nejvíc vystrkovat záda, jenže přes ten můj pupek a s kontrakcemi to dost dobře nešlo. Nikdy by mě nenapadlo, že si budu vyloženě přát, aby mi tu tlustou jehlu už konečně vrazila do zad :-) Skoro vůbec mě to nebolelo, resp. kontrakce mi dávaly tak zabrat, že to bodnutí jsem sotva vnímala.

Epidural začal působit docela rychle, ale to martyrium před tím byl fakt děs. Působil zhruba hodinu a půl, kontrakce mě při něm sice i nadále bolely, ale ne tolik. Celou tu dobu jsem strávila zase na monitoru a díky epiduralu jsem to v pohodě vydržela vleže. Začalo se mi chtít hrozně spát, úplně mi padaly oči. Průběžně pořád někdo chodil kontrolovat monitor, kontrolovat mě, během té hodiny a půl s epiduralem jsem se otevřela na deset prstů a bylo to už skoro na tlačení - já jsem ale žádné nutkání nepociťovala. Místo „mé“ doktorky přišel doktor a rozhodl se, že tomu otevírání trochu pomůže ručně. Nevím, co „tam dole“ tou rukou dělal, ale bolelo to příšerně, až jsem měla chuť mu tu pazouru urazit :-) Asi při třetí kontrakci s touhle asistencí na mě přišel silný „zvracecí“ nával a milého doktora jsem málem poblila :-D Sestřička mi naštěstí stihla včas přistrčit „blicí“ mističku. V tu chvíli už jsem všeho měla plné zuby, měla jsem chuť se na celý porod vykašlat, ať si to místo mě odrodí někdo jiný. Začala jsem trochu hysterčit a vyšilovat. Už odmalička hodně špatně snáším když se mi dělá na zvracení. Samotné kontrakce se ještě jakžtakž daly snést, ale to neustálé nutkání zvracet nebo omdlít už jsem fakt nedávala.

Doktor naštěstí zavelel, že se jde tlačit. Byla jsem překvapená, protože na mě rozhodně nešlo žádné nutkání, ale říkala jsem si, že už to aspoň budu mít za sebou. Vylezla jsem na kozu, z každé strany se postavila jedna PA a při každé kontrakci mi skákaly po břiše. Samozřejmě jsem na začátku tlačila úplně blbě :-) Po chvíli mi konečně došlo jak na to a snažila jsem se seč jsem mohla, hlavně aby to už bylo za mnou. Zaregistrovala jsem, jak se doktor chystá na nástřih, cítila jsem ho, ale vůbec mě nebolel a upřímně mi to v tu chvíli bylo úplně jedno. Nevím na kolikeré zatlačení byl ten náš poklad konečně venku, ale moc dobře si pamatuji jaká to byla úleva, když ho ze mě konečně vytáhli :-) Vůbec nebrečel, nevydal jediný zvuk a mně až po chvíli došlo, že by měl vlastně křičet. Skoro jsem se bála zeptat, co s ním je. Naštěstí s ním nebylo nic, jen se mu prostě asi křičet nechtělo :-)

Přinesli mi ho ukázat, chvíli jsem ho měla na prsou, mezitím ze mně tahali placentu - moc se jí nechtělo a docela to bolelo, ale díky tomu mému koblížkovi v náručí se to dalo docela snést :-) Pak si ho sestřička vzala zpátky na změření, zvážení atd. a mě čekalo šití. Doktor mi to naštěstí dobře umrtvil, takže jsem to skoro necítila a celou dobu jsem se dívala na toho našeho drobečka zatímco ho sestřička ošetřovala. Šití nebolelo, ale trvalo docela dlouho a mě už to nebavilo, chtěla jsem už slézt z té pitomé kozy, dát konečně nohy k sobě a Brunďu si pořádně pochovat a prohlédnout. Když bylo konečně po všem, tak nás s manželem a Brunďou nechali dvě hodiny o samotě na sále, což bylo super - prohlíželi jsme si ho, chovali ho, fotili ho a on celou dobu spal, ani oči nepootevřel :-) Dvě hodiny po porodu jsem už byla schopná se normálně pohybovat, jen hlava se mi trochu motala.

Celkově musím říct, že ačkoli už jsem si ke konci přála umřít, tak jsem měla na prvorodičku poměrně rychlý a v podstatě nekomplikovaný porod. I tak to pro mě byl děs, bolestí a hlavně nevolnostmi jsem pomalu lezla po zdi a okusovala kachličky. Nicméně personál byl milý, vstřícný a ochotný, nemůžu si stěžovat, i ten doktor s tou jeho pazourou byl jinak docela fajn. Bohužel jména si naprosto nevybavuji. Největší oporou byl pro mě manžel, byl se mnou celou dobu, držel mě za ruku, povzbuzoval, hrozně moc mi to pomáhalo, i když jsem v tu chvíli asi vypadala, že ho sotva vnímám. I díky němu jsem to nakonec přežila a neumřela :-) A na konci celého toho martyria na mě čekal můj malý chlapeček, který teď blaženě spinká v postýlce a je u toho nehorázně roztomilý a k sežrání :-) Prostě maminečky miminečko :-)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.4 bodů
 Váš příspěvek
 
Lééénuša
Závislačka 2802 příspěvků 28.08.11 07:29

Krásný deníček Gretchen :palec: gratuluju k Brunovi a hlavně že porod šel dobře.
Jinak jsem si říkala, že jméno Bruno není tak obvyklé a že moje bývalá spolužačka má také syna Bruna…a ejhle jste to vy. tak moc gratuluju Markét :lol:

 
beruska03
Kelišová 7469 příspěvků 28.08.11 17:34

pěkný deníček ..... gratuluji k mimču :)

 
nba
Zasloužilá kecalka 771 příspěvků 29.08.11 09:40

Krásně napsaný deníček :-) Gratuluji k Brunďovi! :hug:

 
eseta
Neúnavná pisatelka 16888 příspěvků 29.08.11 09:49

gratuluji k Brunovi!Jinak moc hezké jméno :palec:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček