Květňátka a Červňátka 2006 - Terapie pevným objetím
tehulkaMisa
Vydáno:
09.11.07
****Ahoj holky, tak jsem to dala trochu dohromady. Je toho hodně a není to
úplně všechno o té terapii pevným objetím. Doufám, že to není moc
velký chaos. Paní Mikulková přednášela, do toho se mamky ptaly na
konkrétní problémy a tak – takže je to psané, jak to říkala (se
zkrácením). Mě se to moc líbilo. Už se těším, až o tom budeme
v deníčku společně diskutovat 
Terapie pevným objetím – záznam z přednášky Mgr. Mileny
Mikulkové
Koncept významné německé psycholožky českého původu Jiřiny Prekopové
je založen na obnově vzájemného vztahu mezi rodiči a dětmi a mezi
manžely.
Základními principy, na nichž je Metoda pevného objetí postavena,
jsou:
Dítě musí být bezvýhradně milováno
Dítě je vůči rodiči povinováno úctou
Rodiče jsou „velcí" a děti jsou „malé„
K opravdové lásce patří možnost vyjádřit „ano“ i možnost
vyjádřit „ne"
Základem lidských vztahů je empatie.
Emocionální konfrontace: „..nepustím tě, dokud nám spolu nebude
dobře…"
Metoda pevného objetí je využívána jako: Životní forma –
preventivní působení Řešení konfliktů a narušených vztahů
Využívá se ve čtyřech modulech:
A, Metoda pevného objetí – mezi rodičem a dítětem do 12 let
B, Metoda usmíření – mezi dospělým jedincem a jeho rodičem (postup ve
třech krocích, je možno provádět v tzv. zastoupení – z různých
důvodů: rodič nemusí být osobně přítomen, narovnání osobního vztahu
i k již nežijícímu rodiči
C, Manželská konfrontace – emocionální konfrontace a usmíření mezi
manžely
D, Mateřské dosycení – rehabilitace narušené prvotní vazby
----------------------------------------------------------------------
Co je vaším cílem výchovy? Jakákoliv matka, ať je z jakékoliv sociální
vrstvy, ať to umí, nebo ne, chce vychovat dobrého člověka. A proto dítě
nějakým způsobem vedeme, staráme se o něho, aby z něj byl dobrý
člověk. Setkala jsem se s lidmi s různých cílových a sociálních
skupin. Kolikrát jsou to ženy, které ani neví, s kým mají dítě, ale
všechny chtějí z toho svého človíčka mít dobrého člověka a dělají
pro to maximum. Žádná z něj nechce vychovat darebáka.
Jakým způsobem k tomu chceme dojít? Co je a co není výchova? Je
důležité, v jakém prostředí dítě vyrůstá – aby ta rodina
fungovala, aby fungovali manželé a aby tam byla láska. Aby dítě vycítilo
v té rodině bezpečí. Nejdůležitější je vlastní příklad. Zkuste
popřemýšlet, co používáme v rámci výchovy, jaké metody, aby byly
efektivní.
Potřebujeme sledovat potřeby našich dětí. Jaké máte potřeby vy, jako
rodiče…Máte je pojmenované? Matka, rodič, má nějaké potřeby –
rodinné zázemí (zajištěné bydlení, bezpečí, opora v manželovi –
mít tam někoho vzadu, manžel, který mě má rád), kdy máme pocit, že jsme
jako matky selhaly? Když ty naše metody nefungují..když dítě zlobí a
nedělá to, co by mělo…kdy ještě pozorujeme, jaké jsou naše
rodičovské, mateřské potřeby? Potřebujeme čas i pro sebe. Pokud nedáme
dítěti najevo, že jako matka mám nějaká práva, naučí se bezohlednosti.
Protože někdy máme tendenci vyhovovat dítěti a je to objekt celého našeho
světa. Jakmile mu nedáme najevo, že jako matka, jako člověk, mám nějaké
právo, kdo jiný ho to naučí? Protože když nedáme najevo práva, dáme
najevo, že jako matky máme jenom povinnosti. Děti se musí naučit čekat.
Samozřejmě, když řeknete nemám na tebe čas třikrát denně, sedmkrát
denně, naučíte dítě, že nemá hodnotu. Pokud mu řeknete – počkej,
pojď sem. Tady si sedni, já si budu číst, ale můžeš být u mě. On
potřebuje vaši blízkost a pozornost, ale potřebuje vědět, že tím, že je
blízko vás, vám neruší vaše kruhy.
Otázka: Když odněkud jdeme, potkám kamarádku a na chvíli se s ní
zastavím a hodím řeč, dítě mi pořád skáče do řeči.
Odpověď: Proč myslíte, že to dělá? Musí se o vás dělit a strašně
ho to rozčiluje. Jaká cizí ženská má na vás nárok, když jste jeho.
Zkuste ho zapojit do rozhovoru – tzn. když řeknete: Toto je náš Jirka,
podívejte se, jak tady se mnou hezky je. A během té řeči několikrát
odveďte pozornost na něho. Tím, že jste ve spojení, tak nemá pocit, že se
o vás dělí, protože jste pořád jednotka. Udělejte ze sebe jednotku –
my jsme tady pro vás – já a moje dítě – pro vás, další objekt.
Nutně potřebuje vidět tady to spojení maminka a dítě. Vždycky to bude
dělat – znáte to, když telefonujete. Nejvíc randálu. Přijde
návštěva,…začne zlobit.
Řešila jsem minulý týden problém krádeže u dvou holčiček –
dvojčátek a právěže neměly naučené to respektování těch hranic. Už
v břichu se musely dělit o jeden prostor – nikdy nic nebylo jejich.
Začaly jsme tím, že jsem řekla jedné z nich – víš co, přines si sem
všechno, co je jen tvoje – tvoje věci. Dones to sem na hromádku a
uděláme z toho tvůj poklad. Holčička chodila po bytě a říkala – toto
máme s Májou společné, … nic nenašla. Takže taková ta naše
altruistická výchova, jako že nebuď lakomá, nebuď sobecká, rozděl
se…může následovat až po tom, když něco dítěti opravdu patří. Je to
opravdu jeho. To je moje a já to někomu půjčím. Dokud se nevybuduje ten
vztah k něčemu mému, což může být matka – prostor, místo doma,
hračka, říkanka,…tak to nebude mít smysl, protože bere, že mu to
krademe.
Přání a rozkazy neříkáme neurčitě – „za chvilku někam půjdeme",
ale přidáme to k něčemu určitému: Já ti ještě jednou přijdu říct,
…nebo podle hodin – až bude ručička tam, tak něco…
Vším, co děláme, dáváme dětem najevo: patříš k nám, ať jsi
jakýkoliv. Když utře nádobí a není to teda tak úplně dokonalé, tak to
beru jako proces učení. Je hrozně dobré si uvědomit, že děti jsou učni
v naší škole – doma. V rámci každého vývojového období. Oni se
učí, ale učí i nás. Rozhodně by jste byli jiní, kdybyste neměli svoje
děti.
Takže k tématu pevného objetí – to pevné objetí není jako kázeňský
prostředek. „Počkej, až tě budu objímat!" To by byl dost průšvih. Kdy
my sami využíváme objetí? Kdy ho potřebujeme? Když je nám zle, když je
nám těžko, smutno, v rámci křivdy, nebo naopak když je nám dobře,když
jsme šťastni. Co to obětí znamená? Je to projev lásky. Patříme k sobě.
Metoda pevného objetí je právě o tom – patříme k sobě, nezávisle na
tom, jaký jsi, jaká jsem. Metoda má několik stupňů a zá:,–( – dítě
je bezvýhradně milováno. A nebo ten, kdo k nám patří, je bezvýhradně
milovaný. Umíte si představit, co je to bezvýhradně milován? Když ho
bereme takové, jaké je, i s jeho chybama. Kdy potřebujete objetí? Když
vám není OK. Poznáme to? Poznáme už v prenatálním vývoji, že nám
není ok? Jestli je dítě chtěné, nebo nechtěné? V každém případě se
prokazuje to, že dítě vnímá, co se děje s tou matkou už v prenatálním
vývoji. Takže se vlastně sleduje, jak chtěné a jak nechtěné děti
reagují na situace s matkou. Už tam je ten emoční vývoj důležitý.
Metoda pevného objetí je opravdu o bezvýhradném přijetí, o tom, že
druhý přesně ví, co mě nedělá dobře. A navzdory tomu ho přijmu…proto
je tato metoda pojmenováním pro to, co mám rád, ale i pro to, co mi
ubližuje. V rámci pevného objetí je důležité, aby byl tělesný kontakt
mezi matkou a dítětem – dítě si po:,–(íte čelem k sobě, udržujete
oční kontakt. Dítě se může zlobit, vzpouzet se, protože potřebuje
projevit – já jsem na světě. Ale na druhé straně potřebuju dokázat,
že ty jsi silnější, že se na tebe můžu spolehnout. Jenom se pevně
drží,nehladí se a tak, to jsou spíš rušivé vlivy. Pevné objetí je
o tom, že tam není žádný jiný vzruch. Taková ta pevná náruč. A vy
můžete říct: mě tak zlobí, když ti řeknu třikrát, že půjdeme ven a
ty začneš trucovat a kopat nohama, mě to dělá zle. Protože když se něco
takového stalo v rodině, kde jsme byli my jako děti, tak jsme polkli ze
strachu, že dostaneme. Báli jsme se. Ale ty naše emoce potom buď vybíjíme
na partnerovi a on chudák neví, za co dostává, nebo se samy trestáme tím,
že jsme to nějakým způsobem nezvládly…mami, bojím se, že mě
přestaneš mít ráda, ale to, že mě opouštíš každý den, je pro mě
něco tak strašného, proč ta práce má předemnou přednost? A nebo místo
práce můžeme dát alkohol, cokoliv jiného…proč něco má předemnou
přednost?
Jak poznám, kdy je to potřeba a kdy si to vynucuje? Já osobně vnímám
takový mezistupeň v rámci zaškolování dětí. Aby to mohlo být pro něj
bezpečí, tak ten rodič by tam měl být v rámci 14 dnů, měsíce. Když
tam dítě nechce být, je to o tom, že v tom prostředí se necítí
bezpečně a ty jsi pro mě bezpečí. Musí to být úměrné věku. Je to můj
soukromý názor, že v rámci zaškolování dětí, v rámci první třídy,
v rámci školky, je to velmi šetrné k té adaptaci. Vytvořím ti
bezpečí, prostředí. Když se naučíš to nové prostředí zvládat, já se
můžu vzdálit. My se snažíme osamostatňovat dítě tam, kde je to
předčasnéa být jim blízko tam, kde je to už zbytečné. Např. teď, co je
nová koncepce v mateřských školách – že dítě si má rozhodovat
o režimu dne – kdy chce a kdy nechce jíst a tak, to je dle mého názoru
totální zvrácenost. Protože ono se potřebuje dostat do řádu, do jistot,
aby si ten řád potom umělo samo udělat. A zezačátku tu schopnost nemá,
toho předvídání.
Praktická ukázka objetí – obejmout se, říct mě to objetí tak strašně
chybí…já to hrozně potřebuju, ale nikdo jiný tě nemůže zastoupit.
Proto třeba taková ta teorie já mám o dítě postaráno, je tam chůva, to
je náhradní řešení. Spokojí se tady s tou náhražkou?
Takže jedna část toho pevného obětí je tehdy, když dítě nemá jistotu,
že je milované. Jistotu máme tehdy, když pro někoho něco znamenáme, když
jsme pro něho osobně důležití. To pevné objetí může být i takový
potom už tréninkový proces. Dá se to preventivně používat- ty se cítíš
tak sama, ty máš pocit, že mám Jindřišku raději, než tebe? Ale to mě je
líto – obejmout. Přiznat pocit toho dítěte je strašně důležité –
neodstřihávat emoce – bývá to i u toho, když dítěti říkáme to si
tak nesmíš brát, ale to je jinak. Když mu nepotvrdíme, že cítí
správně. Když mu dáváme něco a on chce něco jiného a nedostane to, co
vlastně potřebuje. Když dítě volá po vás a vy mu dáte flašku – je to
to, co chtělo? Jenom částečně jsme uspokojili, že my máme klid. Ale jeho
potřeby nejsou uspokojeny. Proto nemůže maminku dělat dítěti někdo
z venku – kdo nezná signální řeč. Rozhodně poznáte, když dítě
pláče, že je počůrané, nebo že je mu smutno. To už se dá poznat. Takže
tady tohle je první příklad, kde se používá metoda pevného objetí –
jsi pro mě strašně důležitý a chci, abys to věděl. Ještě je dobrá
strategická věc, že se snížíte k úrovni toho dítěte. Když sedíte na
židli, tak se bude drápat do toho vašeho světa. Lepší je, když se opřete
někde o zeď, jste v úrovni jeho prostoru, jeho hraní.
Další způsob pevného objetí se používá v rámci polohy „malý tyran"
(dítě sedí mámě na zádech, která je na čtyřech)- chtěla bych říct,
že všechny pozice jsou z lásky, i tato. To je výchovný styl. Umíte si
představit, že takto probíhá doma výchova v pozici maminka dole…takové
heslo „vše pro dítě“. Jak to vypadá? Že dítě má vše, co chce.
A ona mu to dává, protože ho má ráda. Někdy se ale musíme i v rámci
lásky stát nesympatičtí. Tím, že řekneme ne. A to se stává
i manželovi, to se stává dětem, to se dokonce stává i v práci. Ale má
to svoje důsledky. My jsme se totiž odnaučili říkat ne, protože jsme se
lekli, že za to budeme trestaní. Říká se vám dobře někomu ne, když má
oprávněný požadavek? Říká se vám dobře, když přijde kamarádka a
řekne – potřebovala bych dnes někam odjet, pohlídala bys mi děcka? A vy
víte, že jste zrovna dnes odpoledne měla naplánované pletení, takovou
nepodstatnou činnost, ale chtěla jste ten den mít pro sebe, protože dva
týdny před tím jste nespala, protože mělo děcko příušnice. Přijde
kámoška a řekne: Prosím tě pohlídáš mi, já si potřebuju zajít na
manikůru – objednanou. Jak se vám říká ne v takovém případě? Kdyby
šla k doktorovi, tak to jo, ale na manikůru? Záleží, jak já jsem na tom.
Někdy uděláme arbitra, co ten člověk může a co ne. Ale pak může opravdu
začít kamuflovat. Já teda jdu k doktorovi – a přitom jde jinam.
A tohleto nám dělají i naše děti. Jo mami, já chodím do té hudebky.
Fakt. A pak zjistíme, že jenom sedí a hongá nohama někde na zídce a
s někým si povídá. Protože my se strašně bojíme být někomu
nesympatičtí tím, že řekneme ne, tady tohle neudělám. A mám pro to
svoje důvody. A není to o tom, že tě nemám ráda. Ale zase se to nesmí
stát takovým tím stabilním pravidlem jako když ke mně přijdeš, vždycky
uslyšíš ne. V rámci tady tohoto výchovného stylu ta maminka opravdu
neumí říkat dítěti ne a to dítě – jak se cítí? Poloha malého
tyrana – praktická ukázka – máma klečí, dítě sedí na ní. Dítě
má nohy nahoře. Mají tady tihle dva nějaký kontakt? Ví to dítě, jestli
je to mamince příjemné, nebo ne? Pokud je to v rámci hry, může to být
příjemné. Ukazuji tím ale výchovný styl – dítě mě osedlá a já mu
sloužím. Takže tady v té situaci to dítě naprosto neví, jak se mamince
daří a je sobecké. Já netuším, co se s lidmi děje, protože mě to
maminka neukazuje na sobě, jestli je to pro ni příjemné. Ona maximálně
nadskočí a řekne tlačíš. Matka mučednice. Ale ve skutečnosti v životě
tady toho tvorečka nikdo nechrání. Naučte se mu i říkat ne – teď si
maminka potřebuje odpočinout, přečíst si něco. A musí vědět, že to
myslíte vážně.
Tady tohle je metoda pevného objetí – v tomto případě se používá,
aby se daly do pořádku věci, řády, jak mají být. Že rodiče jsou velcí
a chrání a děti jsou malé a jsou chráněny. V poloze malý tyran to
vypadá, že to dítě je velmi chráněné, ale tím, že mu podléháme, jeho
přáním, že má, co si zamane, tak je nechráněné, protože mu nedáváme
limity. A dítě, které je v této pozici, má obrovskou potřebu narážet
na hranice. Kdy už se projevíš? Proto malí tyrani mají problém s tím,
že překračují hranice. Malý tyran je takový človíček, který si
nastaví řád světa podle svého, ale obrovsky toužípo tom, aby měl
nějaké hranice. Zkouší, co mamka vydrží, kdy zareaguje, kdy zařve –
konečně! Takže malý tyran je dítě, které vás ovládá a vy ho z lásky
obléháte. Metoda pevného objetí neslouží k tomu, abyste toho malého
zlomili, abyste mu řekli, kdo je tady pánem, ale: Můžeš se na mě
spolehnout, já to tady zvládám.
Když je dítě malý tyran, je strašně ohrožené tím, že musí rozhodovat
za všechny. Je to šílená zátěž, kterou to dítě nezvládá a tím, co
dělá, tak naráží na hranice, aby tam stál ten dospělý. Proto malí
tyrani bývají hodně často nezvladatelné děti.
Je výborné vzít si dítě a říct – tebe to zlobí, že tady toto
říkám? To se ti vůbec nedivím, že tě to zlobí. Mě by to taky zlobilo,
ale já vím, že je to potřeba. A já jsem velká a já vím, proč to
dělám. Asi to nejhorší, co děláme jako rodiče je, že popíráme dětem,
co cítí. Klidně můžete říct jo, já se ti vůbec nedivím, že tě to
vzteká. Já se vůbec nedivím, že tě to nudí, ale teď jde o jinou věc.
Strašně často to bývá v rámci domácích prací – ale mě to nebaví.
Říkám no, to se ti vůbec nedivím, já jsem taky nesnášela nádobí, ale
to velice dobře dělá s tou rukou, víš, tu grafomotoriku…
Děcko potřebuje dostat důvěru na základě toho, že se už někdy
osvědčilo. To je vlastně výchova. Na začátku dáváme podmínky pro
učení a tím, že dítě roste, ověřujeme, jak to zvládá. Když to
zvládá, rozšiřujeme hranice. Proto třeba ten koncept, který je teď
v mateřských školách – dejme dítěti prostor na rozhodování. Když si
představíte – teď ty budeš jíst, kdy chceš. Ale teď se mu nechce, pak
se mu nechce, v tomto obrovském prostoru se ztrácí.
Otázka: Nesrážíme mu ale těmi hranicemi sebevědomí?
Odpověď: Sebevědomí rovná se jsem si vědom sám sebe. V tom obrovském
prostoru je to ale strašně složité. Velmi dobře se buduje sebevědomí
malého dítěte v ohrádce, protože zvládá prostor, který má.
V bunkru – jo já jsem tady. A když to uděláme třeba jako na poušti
jeden člověk – budujte mu sebevědomí. Když není v kontaktu sám se
sebou.
Takže pevné objetí tehdy, když dítě požaduje autoritu a potřebuje se
přesvědčit, že rodič je velký a dítě je malé. Hodně jsem se setkávala
ve školství s tím, že když dítě zlobí, paní učitelka ho drapla,
pevně a držím, dokud se neuklidní. To je zneužití metody. Cílem setkání
v rámci pevného objetí je vždycky patříš ke mně a já tě, přestože
si teď nepřijatelný pro cizí, pro mě jsi přijatelný a buď u mě.
Vztekej se, křič, kousat nebudeš, to si nepřeju, ale buď u mě. Já ti
řeknu, co se mě nelíbí, ty mi řekneš, co se tobě nelíbí, křikem,
slovy, jakkoliv – protože malé dítě vám to slovy neřekne.
Je výborné dělat tohleto i s manželem. Aby to dítě vědělo a vidělo,
že to je normální projev. Že když jsou ti lidi naštvaní, tak se
obejmou.
Protože cílem toho objetí je nepustím tě, dokud nám spolu
nebude dobře.
Otázka: Já mám v sobě to, že když mi někdo ublíží, tak
jdu pryč…
Odpověď: Nechci zkoumat metody vašich rodičů, ale tady tohle nám
vzniká tehdy, když dítě, které je ukřivděné, pošleme za dveře. Tam se
uklidni a přijď, až budeš klidný. My se naučíme, že jsme nepřijatelní
v té negativní emoci a tu si musíme odžít někde jinde, izolovaně. Až
jsme v pohodě, přijdeme a už se nic neděje…
Když je nejistá matka, dítě neví, co si může dovolit a zkouší. Proto se
první pracuje na posílení jistoty. Ona ví, že tomu dítěti neubližuje,
ale dává mu tím pocit bezpečí a pak je to trošku o něčem jiném.
Je velmi dobré pojmenovat, co právě cítíme – teď jsem strašně
vzteklá. Aby to bylo fér – na výrazu, na intenzitě, na výrazu, musí
být vidět, že popisujete svoji emoci. V tom afektu nemusíte jednat. Ale je
hrozně důležité dát najevo, co právě prožíváte. Protože to je i ta
metoda, abyste v rámci toho pevného objetí byla schopna sledovat, co vám to
dítě za těmi slovy říká, co tam vlastně skutečně je. Jestli se cítí
samo, nebo žárlí na brášku, nebo se o vás musí pořád dělit. Když
přijede teta Hanka, tak jsi s ní pořád a já když tě chci, tak ne. Jo?
Takže doptat se a zase lidé jsme od toho, abychom kultivovali emoce ale ne,
abychom je potlačovali. Takže když řekneme já se hrozně zlobím a je to na
mě vidět, tak to dítě dostává informaci, že se stalo něco, co tu emoci
vyvolalo.
Proto máme strach, že nezvládáme život, když používáme metody běž za
dveře. Protože my jsme se naučili za těma dveřma, že nezvládání života
je hrůza. Já jsem přijímaný jen tehdy, když všechno klape. Když je
všechno v pořádku.
Můžete tam s tím človíčkem jít vy. Ale to roztržení toho pouta je
o tom nepřijímám tě bez výhrad. Přijímám tě jenom za podmínky, že
děláš to, co já potřebuju.
Metoda pevného objetí je jen pro jednoho. Tak je to třeba i s manželem.
Když děcka vidí, že se obejmeme, okamžitě se na nás valí –
neustoupit. Nabídněte kdyžtak nohu J)Ještě v rámci těch řádů –
rodiče jsou velcí, děti jsou malé, máma má pro tátu přednost před
dětma. V rámci vztahů. Neposílat děti pryč, ale nabídnout třeba tu
nohu. Když začnete pouštět mezi sebe děti, tak je jen otázka času a
vzdálenosti, kdy tam budou hlavním tématem jenom děti. Kdy to nebude o vás
dvou. Protože dítě se cítí šťastné jen tehdy, když si rodiče dovolí
být šťastní. Nemůžu si dovolit já být šťastná, když mamka se
trápí.
Metoda pevného objetí je jedna z metod, která se dá použít k tomu, aby
z člověka vyrostl dobrý člověk. Tzn. tím, že je bezvýhradně milovaný.
To, že prožíváš nějaké nepříjemnosti, patří k životu, ale přesto
tě neopouštím. To, že tě objímám, je známkou toho, že chci, abys byl
vždycky blízko. Když cítíme, že nám něco dluží rodiče, nikdy se od
nich neodpoutáme. Největší prohlubní mezi lidmi je pocit viny. Když
milujeme, dáváme svobodu. Když jsme něco nedostali, nebo něco nedali, nikdy
toho člověka nemáme sílu propustit. Takže to jsou věci v rámci pevného
objetí a v odpouštění a smíření – je to o tom – to, co jsem
dostal, beru a to, co jsem nedostal, odpouštím. Už to nepožaduju. To je
takové osvobození.
Dotekové hry:
Uděláme hnízdečko. Sedněte si rozkročmo, abyste si dítě dali do
hnízdečka. Je důležitý oční kontakt – obličejem k sobě. Ta hra je
o zvonečku. Dělá bim, bam – kývají se bim bam do stran a dívají se do
očí. Bim – bam. Přidáme hluboký hlas. Uděláme pak střední zvon
(trochu rychleji). A na konci zvedneme dítě do výšky a uděláme
cililink…!
Je dobré v rámci toho hnízdečka – aby se dítě přesvědčilo
o tom, že ho zvládnete. Dělali jsme v rámci předškolní přípravy –
seděla jsem se svým dítětem a udělala jsem mu pevné měkké hnízdo.
A říkám: Tvým úkolem je vyletět. A mým úkolem je tě udržet. Má se
z toho dostat a mým úkolem je nedovolit mu vyletět. A různé způsoby –
já jsem na něho nalehla, ale když se to dokončí do finále, tak musí
slyšet – perfektně bojovals. Roste z tebe silák. Ale na mě se můžeš
spolehnout. Já jsem velká a já to zvládám. Je to hra samozřejmě. Berte
to, že děcka strašně potřebují, abychom jim byli blízko.
Uff, to toho je, ale věřím, že vám to něco dá. Snad to nějak
přelouskáte…jinak paní má i www stránky: ww.vztahove-poradenstvi.cz