Má nejtěžší volba

berushka2  Vydáno: 12.11.16

Jak se můj život dokázal ze dne na den změnit.

… Srdce a rodina

Už jako malá jsem si přála mít hodně dětí, jelikož pocházím z velké rodiny. Mám čtyři sourozence a nikdy jsem nebyla sama nebo se nenudila, vždy jsem se měla komu svěřit. Často vzpomínám na překrásné dětství, které mám díky mé mamince a tatínkovi, který mě a bratra vychovává od mých 4 let jako vlastní.

Každý víkend výlety, někdy na zámek nebo hrad, jindy jen tak na procházku do přírody, na houby do lesa či do zoo a podobně. Maminka mi dopřála tři živé panenky, dva bratry a jednu roztomilou sestřičku. Rodiče vždy vše zvládali, někdy to bylo těžší, jindy šlo vše samo. Proto mé rozhodnutí bylo jasné: alespoň tři sladké děti jako jsme byli my, v mém životě potřebuji, aby měl dostatek smyslu a uspokojení.

Mé plány byly jasné. Brzy se vdát, mít šikovného a hodného manžela, bydlet v rodinném domě s krbem a mou vyráběcí místností, velkou zahradou, skleníkem a záhony. Do pětadvaceti let porodit své první dítě, mít jednoho staršího chlapečka a dvě sladké holčičky, klidně i dvojčátka. Spokojeně žít, pracovat někde v kanceláři a do důchodu si pořídit pořádnou motorku a cestovat.

Poprvé jsem se cítila na to, že jsem schopna vychovávat děti, ne třeba hned, ale v rámci několika let, v mých 22 letech. V té době nikdo takový, aby mi můj sen splnil a miloval mě, tu pro mě nebyl. Až jednou jsem si psala na sociální síti s mým bývalým přítelem, který mě pozval na vyjížďku na motorce. Něco mi říkalo, dej mu ještě šanci, když on ji chce dát tobě, a tak jsme jeli. Dojeli jsme na Orlík, ostýchavě jsme si povídali a oběma nám bylo jasné, že patříme k sobě.

Nějaký ten čas jsme se znovu poznávali. Byli z nás úplně jiní lidé, byli jsme už dospělí. Po dokončení mého vzdělání jsme se rozhodli, že spolu chceme žít, jen nebylo kde. Byla jsem bez práce a z jednoho platu nelze dva lidi uživit. Protože mám výbornou tchýni a tchána, nabídli nám bydlení u nich. I když jsme žili jen ve dvou pokojíčkách, bylo nám spolu dobře. Za čas jsme ale chtěli mít vlastní bydlení, a proto, když nám má babička nabídla pozemek v žádané lokalitě v našem městě, kousek od mé rodiny a mých úžasných sourozenců, nebylo na co čekat.

Mezitím mě můj drahý požádal o ruku, bylo to krásné a romantické. Milujeme přírodu, proto cestou do lesa zastavil, jako pravý džentlman si klekl a zeptal se, zda si ho vezmu. Já samozřejmě odpověděla ano. Do roka byla svatba, ta nejkrásnější, kterou jsem si mohla jen přát. Vše bylo tak dokonalé a krásné, že jsem tomu nemohla ani uvěřit. Za další rok jsme postavili náš malý, ale útulný domeček, kam jsme se nastěhovali, jakmile to bylo možné. Začalo to spaním na zemi na matraci, koupelnou bez dveří, postupným doděláváním a zařizováním… Konečně! Je čas

Když už se zdálo vše hotové, byli jsme oba konečně připraveni na to, počít naše úžasné dítě. A tak jsme si řekli, proč nezačít už teď, určitě to bude nějakou dobu trvat. Na poprvé se nezadařilo, a jelikož jsem se na těhotenství dost upnula, byla jsem nešťastná a svůj pravidelný cyklus jsem obrečela. Proto jsem si začala zjišťovat všechny informace ohledně početí dítěte, zaregistrovala se na internetových stránkách pro ženy, které plánují otěhotnět a již těhotné.

Kolem početí jsem občas narazila na článek či diskuzi, kde se psalo o nevydařeném těhotenství a podobně, ale hned jsem tato témata zavrhla s tím, že to se nám stát nemůže. Jsme přece mladí, jíme zdravě, alkohol pijeme jen příležitostně a po psychické stránce jsme spokojení. Předem jsem brala, jak jsem se dočetla, těhotenské vitamíny, přestala kouřit, pít alkohol a začala jíst spousty ovoce a zeleniny.

Po uplynutí jednoho měsíce, jsme se snažili dál. Rozhodla jsem se, že se na těhotenství nebudu tak upínat jako minulý měsíc a snad, když na to nebudu tolik myslet, tak se zadaří. Odjeli jsme proto bez obav na vodu s celou mojí rodinou. Byl to úžasný zážitek, tak moc, že jsem zapomněla na svůj cyklus. Ovšem jakmile jsme se vrátili domů, následoval po ránu těhotenský test. A kdo by to byl řekl, vehnal mi slzy do očí, ovšem tentokrát to byly slzy štěstí.

Test jsem zabalila do dárkového papíru, převázala mašlí a čekala na manžela, až přijde domů z práce. Usla jsem. Když se vrátil, probudil mě. Dala jsem mu onen dárek, který jsem připravila. Byl tak nadšený a pyšný, znovu mě rozplakal. Samozřejmě jsem nevydržela mlčet a jeli jsme tu radostnou novinu oznámit budoucím babičkám a dědečkům s tím samým dárkem a příslibem prozatím rodinného tajemství. Opět onen dárek rozplakal další dvě ženy.

A tak čas plynul, pravidelně jsem chodila na všechny kontroly včas, vždy se těšila na to, až uvidím našeho/naší prďolku, jak jsme ho/ji zatím pojmenovali. Kontrolu v jedenáctém týdnu jsem opravu oplakala štěstím. Nikdy nezapomenu na ten úžasný pohled, kdy ve mě plavalo malé miminko, kopalo ručkami a nožkami a vypadalo tak šťastně. Stále jsem chodila do práce a vše tajila až do 3 měsíce, kdy jsem tu novinu oznámila i svým kolegyním a vedoucí. Následovali obrovské gratulace a nadšení.

Nebyla jsem těhotná, byla jsem nemocná

Po nějaké době jsem se rozhodla zůstat z práce doma a užívat si těhotenství a hlavně odpočívat. Nebylo mi příliš dobře. Kolem mé těhotné kamarádky i přes nevolnosti zářily tou září, kterou jsem vždy na těhotných zbožňovala. Nebyla ani tak vidět okem, ale spíše pocity, které jsem z nich měla. Ale já nic. Nechápala jsem proč. Přisuzovala jsem to tomu, že každé těhotenství je jiné a každá žena se cítí i jinak. Připadala jsem si ale tak skleslá a sešlá a nevěděla jsem proč. Dívám se do zrcadla, češu si vlasy a vidím šedivé odrosty. Zvedám oči a říkám si, vždyť je mi pětadvacet let, jako mohu být šedivá? Proč jsem tak najednou zestárla? Snad polovinu dne jsem vždy prospala, a pokaždé, když jsem se vzbudila, energie nepřicházela a nepřicházela. Kam se poděla ta moje záře? Nechápala jsem.

Následovala další kontrola u lékařky. Miminko bylo tak velké, že už se nevešlo ani na fotku. Na ultrazvuku byly vidět jen jednotlivé části tělíčka, i tak jsem byla nadšená a spokojená budoucí maminka. Nemohu zapomenou na odběr krve, který proběhl se slovy, že pokud by bylo něco v nepořádku, sestřička mi do pátku zavolá.

V pátek odpočívám, koukám na svůj oblíbený pořad v televizi, moc ho nevnímám, protože řeší psychické stresory, přeci žádné nemám. Najednou zvoní telefon. Na displeji se objeví jméno lékařky. Hned jsem věděla, že je něco špatně. Zvedla jsem ho a sestřička mi sdělila, že výsledky krve nejsou v pořádku, že mám zvýšené AFP, a proto mě objedná na genetickou kliniku.

Sotva jsem telefon položila, okamžitě jsem propadla panice a šíleně se rozplakala. Nepěknou zprávu jsem sdělila ihned manželovi a mé mamince.

Kontrola na genetice měla být až ve čtvrtek za týden. Všichni kolem mě uklidňovali a vyprávěli mi, jak jim tyto testy také vyšly špatně a nakonec bylo miminko v pořádku. Uklidnila jsem se tedy a na genetiku se začala s manželem těšit. Že bychom se konečně dozvěděli, zda čekáme našeho vysněného chlapečka, jak jsem si od začátku těhotenství myslela? Jména jsme již měly vybraná, proto budeme mít Anežku či Jindříška?

Konečně jsem se dočkala. Bereme s sebou i moji maminku, je také zvědavá na miminko, jak vypadá. Plánujeme po vyšetření nákupy a návštěvu restaurace. Konečně sedíme v čekárně. Nejprve mě bere sestřička na výslech ohledně naší rodiny. Ptá se mě kolik mám sourozenců, kolik měla moje maminka, otec sourozenců, zda mám a žijí moji prarodiče a to samé z manželovi strany. Opravuji sama sebe, vždyť můj biologický otec je někdo jiný. Sestřička se směje a ptá se, zda mí sourozenci jsou vlastní nebo nevlastní. Odpovídám, že nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlela, vždy je brala prostě jako sourozence, jen že máme jiného biologického otce.

Pokračujeme dál, posadíme se za roh a čekáme na vysněný ultrazvuk. Říkám si pro sebe, že jsem nejšťastnější člověk na světě. Vše mi vyšlo, jak jsem si přála: manžel, rodina na blízku, dům a hlavně dítě na cestě… Zlý sen

Najednou zazní mé jméno, a tak jdeme všichni dál. Lékař nám podává ruku a představuje se, usadí mě i část mé rodiny. Shrnu si těhotenské kalhoty a vytáhnu tričko až na prsa. Trochu to zastudělo, ale už mi sonda leží na břiše. Koukám do obrazovky a vidím toho rozkošného prďolku. Už mám na jazyku otázku: „Je to kluk, nebo holka?“ když pohlédnu lékaři, který říká nějaká čísla, do očí a netváří se moc vesele.

Najednou promluví a říká sestřičce: „Můžete mi zavolat Martinu?“. Ihned se ptám, zda se něco děje s příšerným strachem v očích. Odpověď mě nepotěší. Dorazí doktorka Martina a povídá, ano je to tak. Ptám se tedy znovu, co se děje. Lékař odpovídá: „Mladá paní, to je k okamžitému ukončení gravidity“ Objeví se primář a potvrzuje diagnózu. Najednou padám do propasti se záchvatem breku a nic již nevnímám než tu bolest a tíhu v mém srdci. Ta jedna zastracená věta, zmizelo mé věčně štěstí. Proč se ta nit přetrhla? Vždyť jsem dobrý člověk! Hledám veškerou spravedlnost světa, ale nenacházím ji. Co teď bude s mým děťátkem?

Po chvíli se uklidním, pohlédnu na část rodiny. Oba ubrečení, nejsem tu vlastně sama. Trochu se uklidním, stále ale se slzami v očích se ptám lékaře, co je mému dítěti. Odpovídá a popisuje problém, kdy objevil na ultrazvuku rozštěp páteře a vodnatelnost mozku. Přes slzy koukám na obrazovku a moje děťátko má po celé hlavičce modrou barvu, občas problískne červená. Doktor ukazuje, toto je vše voda, tam kde by měl být mozek. O ukončení neuvažuji, vždy jsem byla proti potratům, proto se ptám, jaké jsou následky?

Doktor popisuje ochrnutí od pasu dolů, nefunkčnost vylučování, demenci a operaci ihned po narození, nějaké zavedení trubičky či co. To vše, pokud bude velký optimista a dítě se mi podaří nějakým zázrakem donosit. Informuje ovšem o pravděpodobnosti úmrtí ihned po narození, či brzkého úmrtí do pár let a také rozvodu manželů, kdy muž tuto situaci nezvládne. Podívám se na sestřičku, která tam před tím nebyla – pláče. Kdybych se nezeptala, byla by mi možnost donosit dítě vůbec dána? I přes to se rozhoduji nejen já, ale i část mé rodiny pro potrat. Opět další padání do propasti.

Lékař konstatuje, druhé mimiko bude ale v pořádku. S nadějí se podívám a tážu se: „Oni jsou tam dvě?“. Nervózně odpoví a vysvětluje, že myslel při příštím těhotenství, že je tam pouze jedno miminko. A pokud není problém dědičný, už se to nebude s velkou pravděpodobností opakovat.

Najednou ležím vedle v místnosti pouze v nemocniční košili, kterou mám vyhrnutou až po prsa. Nějaký ostych mě vůbec nezajímá. Stále jsem se neuklidnila a pořád pláču. Podepisuji nějaký papír, ani na něj nevidím přes ty slzy. Ne příliš šetrný primář mi doslova bodne jehlu do břicha, sestřička mě drží za ruku, manžel mi drží nohy a já stále jen pláču. Odebírá dvě zkumavky plodové vody a říká, že je to pro dalšího potomka.

Zahalím se, primář mi podává ruku a pronese: „Upřímnou soustrast“. Odcházíme přes chodbu do další ordinace. Maminky, které čekají na svůj „vysněný“ ultrazvuk, se na mě s hrůzou dívají. Sestra odebírá jednu zkumavku krve manželovi a dvě mě. Jedná se o odběr pro genetické testy, které budou do 2 měsíců. Ocitám se v autě, volám babičce a kamarádce, která má za pár dní rodit. Vylíčím jim situaci. Ani jedna neví, co říct, a vzkazuje, ať se držím… Opravdu se to děje

Cesta mi připadá nekonečná. Zastavujeme v našem domku, balím si věci do nemocnice. V koupelně vztekle hodím s olejíčkem na břicho proti striím pro těhotné s tím, že už ho nebudu potřebovat. Stále ty slzy. Dorazíme do nemocnice, ani nevím jak jsem se tam ocitla. Sestřička mě vezme i s rodinou do ordinace a ptá se mě na mé údaje. Přijde lékařka, pročte si mou zprávu z genetiky a má slzy v očích. Popisuje vyvolání porodu a následnou revizi dělohy. Vezme mě vedle do místnosti na ultrazvuk, zase vidím toho mého nemocného broučka a pláču ještě víc. Lékařka kouká s úžasem a několik minut prohledává mého potomka, přijde mi spíš ze zvědavosti.

Odcházíme na pokoj, převléknu se do noční košile a lehnu si na lůžko. Po chvíli přijde sestra, zavede mi kanilu asi až na třetí pokus a odvede mě na vyšetřovnu kousek od mého pokoje. Je po druhé hodině, vyměnila se směna.

Mladý lékař popisuje zavedení tablet do děložního hrdla a také tak učiní. Není to nic příjemného, jen srdce bolí tolik, že je mi jedno, co se se mnou děje. Ležím na pokoji, nic se neděje. Večer jdu opět na vyšetřovnu. Ten samý lékař mi zavede tyčinku do děložního hrdla, aby se roztáhlo. Jen to trochu tlačí. Dostávám prášky na spaní, manžel s maminkou, ač nerad, odchází a já usínám.

V pátek ráno se probouzím. Mladá praktikantka mi měří tlak a sestra podává nějaké léky. Opět začnu plakat. Myslela jsem, že to byl jen zlý sen. Nevím jistě, co se dělo dál. Po každém zavedení si dělám čárku na kus papíru z kapesníčků. Celkem je to 6 tyčinek a 8 vaginálních tablet, nepočítám ty, co polykám. Stále se nic neděje, jsem opravdu zoufalá. Nemůžu spát a pořád pláču. Přemýšlím, zda nemám utéct, ale vím, že bych to nedokázala. V sobotu večer manžel odchází. Po chvíli osamocení zazvoní telefon a mě přichází sms od mé kamarádky, kde sděluje narození zdravé dcerky, její jméno a míry. Rozpláču se…

V neděli dostávám naposledy snídani. Nemám však chuť nic pozřít. Odpoledne přijde mladá lékařka se sestrou a dostávám nějakou injekci. Hrozím se toho, jak je mladá, snad to vše dobře umí. Uklidní mě až trochu její hlas, je moc příjemná a soucitná. Rozjíždí se mi kontrakce, cítím se, jako by mě někdo trhal zevnitř. Chvíli to bolí, chvíli odpočívám.

Sedím pořád na záchodě, zkouším si pomoci sprchou, ale nic nepomáhá. Volám si maminku, pomáhá mi a je se mnou zavřená v koupelně. Najednou se mi udělá zle a řvu, podej mi ten koš, zvracím. Přichází anestezioložka, dává mi číst nějaký papír, nejsem schopna ho vnímat ani mezi kontrakcemi. Podepíšu ho. Manžel i maminka jsou vyhnáni z pokoje. Anestezioložka mi vpíchne na lůžku jehlu do zad a bolest mizí.

Přichází mladá lékařka, strká mi nějaké náčiní mezi nohy a mě odtéká plodová voda do nějaké nádoby. Je to teplé a nepříjemné. Vše mi předem popisuje a je na mě moc hodná. Tlačím jako o život, ale nic se neděje. Přichází primář, diví se, že nejsem na porodním sále. Doktorka tiše odvětí, že je tam právě paní s miminkem. Následuje převoz na porodnické oddělení i s lůžkem. Manžel mě objímá. Říkám si, až mě příště uvidí, nebudu už mít jeho dítě.

Přijíždíme na porodní sál, přelézám na lůžko. Nikdo už tu není, jsme sami. Vymění se akorát sestry, lékařka a primář zůstávají. Tlačím jako o život, ale nic se neděje. Kontrakce necítím. Lékařka a sestra mi tlačí na břicho, divím se, že mě nepromáčknou. Primář se snaží ze mě dítě rukou dostat, ale nejde to. Rozhodne se tedy, že ze mě dítě vyndá při narkóze. Nejsem schopna nic říkat ani plakat, jen zírám do stropu.

Následuje převoz na operační sál. Čekám, až se všichni připraví, když ucítím tam dole škubnutí a jak se o mě něco opírá. Netuším, co se děje, nejsem schopna se podívat a prosím sestru, aby se podívala ona. Nic neříká, jde pro misku, ustřihne pupeční šňůru a odchází s mým broučkem pryč. Koukne na hodiny a povídá 15:08. Přemístí mě na operační sál, upevní mi ruce a nohy, na hlavu dostanu nějakou čepici. Nějaký muž zapíná světla a natočí je na mě. Najednou se přede mnou objeví něco oranžového, říkám si pro sebe, sakra, co to je? Ženský hlas odpovídá, teď už budete spát. Cítím nějaký plyn a pořádně se nadechuji.

Probouzím se. Ležím na původním lůžku oblečená, mezi nohami několik vložek a divím se, kde to jsem. Sestřička mi říká, že teď budu chvíli ležet tady. Připevní mi na ruku nějaký přístroj a ten mi měří každou chvíli tlak. I přes únavu nemohu usnout, je za mnou otevřené okno a jde na mě příšerná zima. Prosím sestru o zavření.

Po chvíli mě odváží na pokoj a sděluje, ať zavolám rodině, že už to mám za sebou, protože je poslali domů. Ležím a koukám do stropu, nejsem schopna ničeho. Nevím, co se děje. Přichází opět mladá lékařka a sděluje, že je vše v pořádku. Vyčištění proběhlo pod kontrolou primáře a zítra mě pustí domů. Říkám si, že je úžasná, hrozně mi její přístup pomohl.

V pondělí se probudím. Na nic jiného, než že chci domů, nemyslím. Dostávám třikrát denně do žíly antibiotika. Čekám na vizitu, aby mě propustila. Místo toho se dočkám akorát starší pacientky u mě na pokoji. Propadám panice, nesnesu tu teď nikoho cizího. Přichází jiná doktorka a je velice arogantní. Odchází, že jde napsat negativní reverz. Sestřička mě informuje o dobrání antibiotik a já říkám, že žádný reverz nechci. Odchází pryč a já zůstávám ještě jednu noc. Starší pacientku přesunují jinam. Nemohu spát, ale v ranních hodinách nakonec usnu.

V úterý ráno za mnou přichází jako každý den manžel. Sděluje, že do noci uklízel celý dům, abych jen ležela a nemusela nic dělat. Zbožňuju ho za to, jaký je. Nastává nekonečné čekání. Po několika hodinách dorazí sestra a bere mě na vyšetřovnu. Arogantní lékařka mi dělá ultrazvuk a popisuje, co smím a co nesmím. Konečně můžu domů. Dostáváme předběžnou propouštěcí zprávu, ve které se píše: „Potracen plod mužského pohlaví“.

Se slzami v očích čekáme ještě na psychiatrii, až přijdou lékaři z oběda. Sestra mě zpovídá a ptá se mě na mou rodinu a podobně. Přicházím k primáři. Čekám nějakou pomoc, místo toho se jen ptá, proč jsme tady. Popisuju mu tedy svou situaci, přičemž doktor několikrát zívá. Čekám na reakci, ale místo toho dostanu vynadáno, že jsem moc sdílná. Jediná rada, které se dočkám, je, když se mě někdo zeptá, jak se daří miminku, odpovězte pouze: „O miminko jsme přišli, nechci se teď o tom dál bavit.“

Ptá se mě, zda nechci nějaké léky. Odpovídám, že ne, že si naordinuji sama nějaké bylinky. Ušklíbne se a loučí se se mnou se slovy, že pokud budu chtít další konzultaci, ať si zavolám. V duchu samozřejmě odmítám. Už se s tím člověkem nechci bavit a usuzuji, že jediné, co mi pomůže, bude rodina. Jdeme do lékárny pro léky na zastavení laktace, kupuji si další kyselinu listovou. Odjíždíme končeně domů.

Lehnu si do postele a pomalu usínám. Za chvíli přijíždí tchán s tchyní. Beru si župan, pláču a po chvíli si i povídám. Cítím stále bolest v podbříšku a krvácím. Ve středu se podívám na svou neschopenku a čtu, kontrola OL do 3 dnů. Volám tedy mé lékařce, zvedne to sestra a říká, ať dorazím zítra dopoledne.

Manžel musí už do práce. Maminka mě ráno vyzvedá a odváží k lékařce. Nečekáme ani chviličku a jdeme na řadu. Sestra mě zve dál a lituje toho, co se mi stalo. Sděluje, že je něco ve vzduchu, že nejsem sama. Tento měsíc jim potratily tři ženy v mém věku v druhém trimestru. Pokračuji k lékařce, pozdraví a já se svlékám. Nic neříká, pouze mě kontroluje a mačká na břicho. Potom, co se dozvídá o mé bolesti, naordinuje mi léky proti zánětu. Ptám se jí na mé dotazy. Další těhotenství je prý možné až tak v březnu, tzn. za půl roku. Nepotěšila mě. Na genetice mi řekli to samé, ale lékař v nemocnici říkal 3 měsíce. Nevím, co si vybrat. Odcházíme domů.

Nech myšlenky plynout

Dny ubíhají a já se cítím každým dnem lépe. Večery jsou kritické. Stále pláču, lituji svého dítěte, mám v sobě rozporuplné pocity. Chvíli se cítím jako vrah, jindy se ujišťuji, že to tak mělo být, že bychom to případně nezvládli. Pořád vidím před očima, jak tlačím na porodním sále. Cítím vztek a nenávist. Říkám si, kde mám svoje dítě, vždyť jsem porodila, je to nespravedlivé.

Nenávist mě opouští, spravedlnost již nehledám. Musím se s tím naučit žít, život přeci nekončí. Třeba se ke mně zase vrátí náš Jindříšek, když se na nás nebude zlobit, jen bude zdravý. Stále ležím, snažím se nic moc nedělat.

Přečtu si o bylince kontryhel a manžel ji přiváží na druhý den z lékárny. Po deseti dnech přestávám špinit a krvácet. Naučila jsem se sama plést, vyrábím hvězdičky z korálků, vymýšlím vánoční dárky a podobně. Každý den pročítám diskuze, kdy kdo znovu po potratu otěhotněl a jak to dopadlo. Nemůžu usnout. Myslím stále na výsledky genetických testů, zda to byla jen náhoda nebo genetická chyba. V hlavně mi stále zní otázka: „Budeme schopni mít spolu zdravé dítě?“.

Počítám pro jistotu tentokrát poprvé se všemi variantami. Hledám informace ohledně adopcí, mutacích genu a podobně. Pomáhá mi to. Kontroluji každé ráno poštovní schránku, i když je ještě příliš brzy. Přijímáme různé rodinné i nerodinné návštěvy. Zajímavé, kolik lidí o nás má najednou strach a zájem. Nemůžu se dočkat další kontroly, zda už je vše zahojené. Uvědomuji si ale, že život jde dál. Musí jít dál, i když je mi stále smutno.

Konečně se odhodlám a píši své kamarádce, jak se jí daří s miminkem, zda je zdravé a jak se mají. Nechci ji přece ztratit, ona mi nic neprovedla. Těším se, až uvidím tu krásnou princeznu. Třeba se taky takové dočkám. V hlavě mi zní stále otázka: Zařídil to tak Vesmír, Bůh, karma nebo ten, kdo to tak určil kvůli mému předchozímu štěstí?

Dívám se na svého manžela, vypadá nějak jinak. Buší mi při pohledu na něj srdce, tak moc mi pomohl. Jsem šťastná, že ho mám. Bez něj bych to nezvládla. Nechápu to, jsem tak zamilovaná i nešťastná zároveň. Dívám se do zrcadla, i přes ty kruhy pod očima, vypadám zdravě a mladě. Cítím se jinak. Zatím ale nepřicházím na to, jak přesně. Nějak jsem se změnila. Věřím, že vše zahojí čas. Uvidíme, co nám ještě osud přinese. Snad už žádné trápení…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.8 bodů
 Váš příspěvek
 
Ginuš
Hvězda diskuse 35505 příspěvků 12.11.16 00:35

Je mi to moc líto a držím hrozně moc palce, ať se duše i tělo dají co nejdříve dohromady a hlavně přeji klidné a bezproblémové těhotenství a zdravé a šťastné miminko :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

 
Sabinka1
Nováček 1 příspěvek 12.11.16 02:28
Vše špatné jednou skončí

Velmi mne Vaše trápení dojalo. Buďte silná a vše přebolí. Máte za sebou velmi ošklivé věci, které ve Vás již navždy zůstanou, ale nebudou bolet tak výrazně. Kolem sebe máte podle příběhu silné zázemí a to Vam nyni bude obrovskou oporou. Neschovávejte se s tím sama a mluvte o tom. Najdete si cíl, jiný cíl- treba právě to zdravé miminko. Připravujte se na něj, dejte se do pořádku ať máte novou sílu žít. Držím palce moc :,(

 
Kattynka000
Ukecaná baba ;) 2182 příspěvků 2 inzeráty 12.11.16 04:20

Psychiatr byl s prominutím ko.kot, naopak, je dobře ze jsi se z toho vypsala.. Mluv o tom, pomáhá to.. Je to nespravedlivé, ale jednou se toho štěstí dockas :hug: držím palce aby genetika dopadla dobře a brzy si svou velkou rodinu měla :hug:

 
Andrea.Tom
Zasloužilá kecalka 605 příspěvků 12.11.16 07:07

Zažila jsem to tak samo, jak ty ve 27tt. Mi velmi pomohlo o tom pořád s někým mluvit..A hned do roka od porodu Viktorka, se nám narodil zdravý syn :) Všechno má svůj čas :) My to zkoušeli prostě po 3měsících 8) Zadaří se! I ti to moc přeji :hug:

 
Frnda
Ukecaná baba ;) 1947 příspěvků 12.11.16 07:11

:hug: :hug: :hug: Drž se, zase bude líp, ikdyž mi teď možná nevěříš a dřív bych za tu větu taky kopala do pr… :hug: :hug:

 
MartinaVALL
Ukecaná baba ;) 1427 příspěvků 12.11.16 07:12

Čas je nepřítel, ale postupně zahojí i vaše rány, taky jsem měla pocit, že už to nebude dobrý, u 2. těhotenství jsme stresovali, jestli to nebude zase špatný a teď tady kouká na Krtka naše malá holčička. Trvala nám 2 roky a mně se pořád stýská po Vítkovi, ale už to tolik nebolí, drž se, já se snažila být v pohodě a málem jsem se zbláznila. Breč, křič, vztekej se, ale mluv o tom…Ale bude zase líp, holčičko, uvidíš :hug:

 
kristýnashefcik
Kecalka 468 příspěvků 12.11.16 08:29

Přesně jsem si vzpomela na svuj bříbeh ja musela rodit akt cis. v 32 tt že mi zmizela plodovka ale ve finale mi po probuzeni oznámili že dcera je komplet postížena a 3 dny na to zemřela :andel: rozplakalo me to držím vám palce a veřte že dušička si k vám cestu najde taky jsem tomu neveřila je to rok od umrti dcerky a ted si k nam dušička našla novou cetu

 
Mexie
Závislačka 2670 příspěvků 12.11.16 09:09

Mrzí mě to, snad se své velké rodiny brzy dočkáte :hug: věřím tomu :hug:

 
Bebuše
Kelišová 7190 příspěvků 12.11.16 09:44

Moc mě to mrzí, hledat jinou příčinu, než genetickou nemá cenu, život prostě není spravedlivý… pokud jde o rozhodnutí jít na potrat, ušetřila jsi tím všem mnohem větší trápení, jednala bych stejně se stejně těžkým srdcem.
Držím palečky, ať to lěkaři vyhodnotí jako náhodu a přeji zdravého prcka v postýlce. :hug:

 
moky
Extra třída :D 10666 příspěvků 12.11.16 09:47

Tak Váš příběh mě chladnou vůbec nenechal a poplakala jsem si. Moc s vámi soucítím, je mi to líto. Přeju, aby testy dopadli dobře a vy jste mohli s manželem držet svůj uzlíček štěstí. Držte se! :hug: :hug: :hug:

 
berustik
Zasloužilá kecalka 570 příspěvků 12.11.16 10:43

Je mi moc líto, čím jsis musela projít, i já mám za sebou potrat ve 2.trimestru, měla to být naše vysněná holčička a musela jsem na ukončení ve 26tt.,měla brániční kýlu-tj. měla všechny vnitřnosti natlačené u srdička a plic a tím pádem se nemohli vyvíjet a růst a ještě k tomu měla dírku v srdci mezi komorami, takže by se narodila postižená a musela by podstoupit moc operací s nejasným výsledkem. Nám tenkrát také říkali, že druhé bude zdravé, jenže mi před holčičkou o jedno miminko už přišli. Nakonec máme naši vysněnou zdravou holčičku, sice jsme si prošli nehezkým obdobím, protože po té první holčičce jsem ještě 2× potratila ale výsledek stojí za to.Ted se snažíme o druhé a já opět 2× potratila, jenže mi jsme případ, že ani doktoři nevědí co s námi, ale já pořád věřím, že se nám to povede.
Přeju Vám, at se brzo podaří a dočkáte se zdrvého miminka, chce to jen čas :andel: :andel: :andel:

 
berushka2
Stálice 81 příspěvků 12.11.16 11:07

Děkuji všem za povzbudibvé komentáře. :hug: Nic jiného než doufat, že to bude dobré nám nezbývá. Jsou to tři týdny, nejak jsem se s tím „smířila“, ikdyž večerní pláč a smutek nemizí. Učím se s tím žít. Příští týden si jedeme pro štěňátko, aby nás měl kdo rozveselovat. Opravdu mi nejvíce pomáhá o tom mluvit, jen teď už chtějí všichni zapomenout a nemám kolem sebe moc lidí, kteří by to se mnou chtěli do někonečna rozebírat.
@berustik Máte těžkou cestu, ale podle toho co píšete jste silná a zvládnete to. Přeji Vám co nejdříve zdravé miminko :hug: :srdce:

 
pomenkova
Generální žvanilka 24088 příspěvků 12.11.16 11:50

Tohle by se stavat nemelo a vsem co timto prosly opravdu musim napsat. :( Jste silne zeny :srdce: :srdce: :srdce:
Zakladatelko, rozhodne o tom mluv i treba na diskuzich kde maji stejne trapeni.Ten doktor neni normalni takto se chovat :roll: :roll:
Preji Vam zdrave detatko, urcite prijde brzy :hug: :kytka: :srdce: :srdce:

Příspěvek upraven 12.11.16 v 12:39

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29284 příspěvků 61 inzerátů 12.11.16 12:26

:( :hug: :hug: Je mi to moc líto, posílám hodně síly, ať se k vám vrátí štěstí. :kytka: :kytka: Máš skvělého muže i rodinu, miminko si vás určitě najde.

 
En.Joy
Kecalka 435 příspěvků 12.11.16 12:28

Jeden z nejlepších, nejstrašnějších, nejkrásnějších… (nevím, jak to napsat…) Prostě Deníček s velkým D, který jsem četla se zatajeným dechem a vše prožívala s autorkou, jako bych tam byla s ní. Sdílený smutek je prý menší a já jsem ráda, že ses o něj s námi podělila. Pro mě je tvůj deníček o tom, kolik hrůzy a bolesti dokáže „obyčejná“ ženská snést… Bráno z druhého konce - máš úžasnou rodinu, skvělého manžela a za sebou krásné dětství. Věř, že to je v životě nejvíc a pomůže ti to překonat všechny překážky, ať budou sebetěžší. Jsi mladá a pevně věřím tomu, co sama píšeš - tvůj chlapeček se k tobě vrátí a zlobit se jistě nebude, protože tak to mělo být… Buď silná… :srdce: :hug:

 
123Soňa
Kecalka 229 příspěvků 12.11.16 12:28

Moc držím pěsti, ať výsledky testů dobře dopadnou. Mám dvě kamarádky, které přisly o miminko těsně před porodem. Jedna měla císař- otěhotněla po pěti měsících znovu. Druhá rodila vaginálně a otěhotněla 2. cyklus po šestinedělí. Obě už mají zdravá mimča doma… moc ti přeji, ať se sen o velké rodince začne brzy naplňovat… Mé kamarádce prý hodně pomáhalo číst na netu právě podobné osudy, jako měla ona. Asi, že věděla, že v tom není zdaleka sama…

 
ndkv
Ukecaná baba ;) 1725 příspěvků 12.11.16 13:52

Verim, ze mate v sobe neskutecnou bolet. Doufam, ze se brzy alespon trosku zmirni a za par mesicu budete v ruce opet drzet pozitivni tehotensky test a na konci teto dlouhe cesty prijde narozeni Vaseho zdraveho miminka. Moc, moc drzim palecky a preji hodne stesti.

 
Padme93
Ukecaná baba ;) 2214 příspěvků 12.11.16 15:05

Je mi to moc líto.

Ale zároveň ti musím poděkovat, za to, že jsi to všechno do detailu sepsala. I pro jiné maminky, které potká to stejné.

Moc držím palce příštímu miminku. :srdce:

 
Uživatel je onlinepe-terka
Echt Kelišová 8191 příspěvků 12.11.16 15:24

Moc mě to mrzí…Posílám hodně sil a do budoucna přeji zdravé děťátko :kytka:

 
areznik
Nováček 9 příspěvků 12.11.16 16:05

Nádherny deníček, mám obdobnou zkušenost, čekala jsem 2 dítě.. vysněnou holčičku a ve 23. Týdnu mi oznámili, že má 4 vady srdíčka a říkali, že mi nezaručí, když ho donosim, že bude úplně zdravá..čekali by ji 4 operace a u takového případů může mimco kdykoliv umřít.. nejhorší bylo se rozhodnout, jestli to ukončit nebo nee.. nejhorší týden v mém životě..pac za týden mě čekalo ukončení tehu..ale zvládli jsme to..bylo to 10.10…a přesně za rok..13.10. jsme se dočkali zase holčičky. Takže držím palce..taky se brzo dočkáte

 
Jaja87
Kelišová 6325 příspěvků 12.11.16 16:42

Je mi to moc lito, hodne smutny denicek…
Ale bude dobre zas, ver tomu!!Ja si prosla necim podobnym.
Ve 22 letech jsem otehotnela a bez problemu porodila syna ve 23 letech, nyni ma 5 let, a jmenuje se Tadeášek. Po tri lete materske jsem sla do prace a byla tam rok, otehotnela jsem v roce 2014-prosinec, sla na neschopenku a ve 12+3(unor 2015), me cekal screening, ale bohuzel srdicko nebylo :srdce: :(,vyvoj se zastavil na 9.tydnu, ja nosila 3 tydny mrtve miminko. Miminko melo vadu, dr rikal ze rozstep patere, ze by neprezilo porod a nebo umrelo po porodu, takhle se rozhodlo samo mimi, a ja byla rada ze priroda vedela co dela, a ze telo poznalo ze je neco spatne.. :,( :,( Ani jsem nespinila nic, bylo mi fajn jediny co tak me prestaly bolet prsa, ale nejak jsem si nechtela pripoustet ze by bylo neco spatne, rikala jsem si nam se to stat nemuze, ale pak nejak jsem zacla citit ze je neco spatne a bohuzel jak jsem zminovala vejst v clanku co pisu dr to potvrdil,.. Tak tedy v unoru 2015 jsem sla na revizi, snazit tak za 3 mesice.No cetla jsem same clanky jak zensky se snazili i hned..Ja si rikala ze tedy necham projit aspon jednu MS. :) No ta probehla, a druha taky pak probehla, a v kvetnu 2015 jsem otehotnela zas. Citila jsem se fajn, ale pak jsem zasla spinit, jela jsem do spitalu vzali mi HCG, to bylo okolo 87 jednotek, za tri dny jsen mela dojit zas na odber HCG, ale…Zacla jsem krvacet..Prisla MS!! 8o Ale i tak jsem dorazila do spitalu, vzali HCG a za hodku byl vysledek, dr jsem rekla ze stejne krvacim ze vim ze to je blby. A ano HCG bylo z 87 jen 20 jednotek. Snazit za 3 mesice..Zadna revize nebyla odchazelo mimi samo, byla jsem v 5+3 tt.
Zkratim to trosku…V cervenci 2015 jsem otehotnela zas..A nyni mi zde lezi skoro 7mes.mimi …Holcicka! Takze doma mame parecek. Takze jak se rika neco zle je k necmu dobre. Holcicku jsme si prali kdyz uz doma mame kluka… ;) Ale kdyby to byl dalsi kluk byly by jsme i tak radi, dulezity pro me/nas bylo zdravi miminka!! A muzu rici ze kdyz jsem byla tehotna a cekala nasi holcicku citila jsem se dobre a vubec jsem si nepripoustela ze by bylo neco spatne, prvne jsem citila ze bude neco zle, ale nyni jsem se citila opravdu skvele a verila ze to bude vse dobre, a bylo!!!

Bud silna!!! :srdce: :srdce: :kytka: :kytka: Preji hodne sil,..To zvladnete!!! Ja si taky hodne poplakala… Ale nyni se raduji, a ty/vy budete vsichni taky!!! :srdce: :srdce:
Omlouvam se za dlouhy roman..Kdyby cokoliv klidne pisni zpravu.. :srdce:

 
veronyk
Nováček 5 příspěvků 12.11.16 17:30

Ach, mám v očích slzy. Je mi to moc líto a moc Ti přeji, abys brzy držela v náručí zdravé miminko.
Prošla jsemesi něčím podobným, před 8 lety jsme přišly o chlapečka ve 24. týdnu těhtenství a pak o holčičku ve 23. týdnu. Obě miminka se narodila předčasně a nikdo něvěděl proč. Miminka byla zdravá. Nemohla jsem spát jen jsem plakala a toužila být mámou. Jeden lékař mi řekl, nemusíte čekat začněte se snažit hned po šestinedělí. Také jsem tak byla rozhodnutá, nečekat. Jediné co mě drželo nad vodou bylo to, že jsem chtěla být těhotná co nejdříve. Naděje, že i já se dočkám miminka. A skutečně rok po druhém porodu jsem držela v náručí našeho vymodleného chlapečka. A po něm se nám postupně narodily 3 další miminka. všechnna těhotenství sice byla plná strachu a obav, ale zároveň naděje, že vše dobře dopadne. Tak jsem čtyřnásobná máma. Věřím, že i ty se dočkáš velké rodiny, moc ti to přeji. Když budeš chtít, klidně napiš SZ. Veronika

 
Cristyna
Závislačka 3184 příspěvků 12.11.16 17:55

Uprimnou soustrast :( drz se! Kamaradka v srpnu porodila chlapecka v terminu se stejnou vadou jako byl tvuj chlapecek, ji to vsak zjistili az tesne pred porodem…nemusim ti rikat, ze chlapecek ma spousty problemu a nikdo nevi co bude dal…ale kamaradka je uzasna stejne tak jako ty…ona bojuje se svym hodne nemocnym chlapeckem, ty bojujes se svou ztratou, preju at brzy drzis v naruci zdrave miminko, verim ze to bude brzy :kytka: drz se!

 
absintka19
Nováček 9 příspěvků 12.11.16 19:57
Posilam andelicka pro stesti

I kdyz se nezname budu na Vas myslet. Kamaratka tohle prozila dvakrat po sobe, i kdyz genetiku mají Ok a rozhodne ani netusim co prozivate. Drzime palecky. :srdce:

 
bibi88
Zasloužilá kecalka 546 příspěvků 12.11.16 20:37
:hug:
 
Pajule22
Echt Kelišová 9027 příspěvků 12.11.16 20:57

Je mi moc líto, co vas potkalo :( :hug:
Zazila jsem to dost podobne, jen teda ve 20tt…vyvolání porodu trvalo 4 dny, bylo to neskutecne utrpeni a neprala bych to ani nejvetsimu nepriteli! Poté se mi tak nejak ulevilo, ze uz to je za mnou, ale jen do doby, nez me pustili domu a ja byla 3 tydny v slzách. A to uz jsem doma mela syna, diky kterému jsem se to tak nejak snazila zvladat.
Bez dvou týdnů se mi přesně po roce narodila zdravá dcera :*
Přeju ti brzo zdravé dětátko! :hug: :hug:

 
padesátikoruna
Stálice 67 příspěvků 3 inzeráty 12.11.16 22:54
:hug: :hug: :hug:
 
Illaaa
Zasloužilá kecalka 998 příspěvků 12.11.16 23:00

Přeju ti, ať ti je brzy líp a ta ochromující bolest poleví.
Já přišla o miminko v 19.tt. a co mě hlavně zachránilo po psychické stránce bylo to, že jsem věděla, že miminko není životaschopné. Rozhodování je podle mě to nejhorší.
A musím říct, že od té doby musím opravdu moc chválit nemocnici Motol, měli tam neuvěřitelně empatický přístup. Dokonce hned po příchodu na oddělení mi nabízeli psychologa, že je to těžká situace (ale nevyužila jsem, neměla jsem tu potřebu).Věnoval se mi primář oddělení a snažil se mi tuto situaci, co nejvíc ulehčit. Dodneška jsem jim za to vděčná.
A za další rok a půl se mi narodil syn a loni k němu přibyl druhý ;)

 
masinka9
Závislačka 3539 příspěvků 13.11.16 00:43

@berushka2 tvůj příběh me moc dojal. Jsi silná ženská, bojovnice, je to z tebe cítit. A neboj, vaše miminko na vás čeká, jen vám bohužel k němu někdo nachystal trnitejsi cestu. Brečím za to maličké, i ty se vybreč. Taky jsme na cestě, už 3 roky, snad na nás taky ještě jedno čeká…

 
elot
Ukecaná baba ;) 1100 příspěvků 13.11.16 20:51

Něco podobného jsem prožila taky u prvního miminka a teđ mám tři zdravé děti. Uvidíš že nakonec i ty budeš mít plnou náruč :hug:

 
enyem
Kecalka 391 příspěvků 1 inzerát 13.11.16 21:57

Je mi to moc líto, ale věř, že bude lépe.
22.10.2014 nám byla sdělena úplně stejná dignoza… 29.10. 2014 jsem porodila v 18. týdnu chlapečka. Byl to nejhorší zážitek v mém životě… na další miminko jsme nedokázali čekat 6 měsíců, porevizní MS dorazila začátkem prosince a v lednu jsem otěhotněla. 2.10.2015 jsem porodila zdravého chlapečka :-)
Držím moc palečky abys brzy držela svůj uzlíček štěstí v náručí :-)

 
MartinaIrena
Echt Kelišová 8368 příspěvků 13.11.16 22:45

Drzim vsechny palce, aby k Vam brzy prislo z nebe krasne a zdrave miminko. A aby uz bylo jen dobre. :hug:

 
LucyMar
Povídálka 40 příspěvků 14.11.16 16:47

:hug: :hug: :hug: :,( chapu, potkalo me neco podobneho ve 22.tt.

 
radúna
Extra třída :D 10385 příspěvků 14.11.16 18:11

Je mi to moc a moc líto :,(. Posílám hodně síly a zároveň přeji klidné a bezproblémové těhotenství a zdraví miminko, co nejdřív :hug: :hug: :hug: :hug:.

 
milas
Hvězda diskuse 35420 příspěvků 14.11.16 23:10

To je mi oc moc líto… Po 10 letech se mě narodil zdavý chlapeček 25+5 tt, prostě náhle předčasně ani nevíme proč tak spěchal, bojoval s osudem cely měsíc… A právě na 1. Měsíc nás opustil, je to dnes 10 dní… Dobře vím jak to bolí.
Upřímnou soustrast

 
mlejnice01
Stálice 65 příspěvků 15.11.16 14:04
:hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:
 
lenkahav
Stálice 69 příspěvků 15.11.16 22:28

Všechno se to časem spraví… Ani v nejmenším nevím, co cítíš, co cítíte, ale tohle by se nemělo dít. Vůbec nevím, co na to říct, napsat, jak podpořit. Snad opravdu bys měla o tom mluvit pořád do nekonečna klidně, dokud budeš mít tu potřebu. Číst ostatní příběhy a snažit se otěhotnět. Taky věřím tomu, že druhé dítě bude zdravé. Přeju všechno dobré. Je cítit z Tvého deníčku, že jsi silná žena a že máš skvělého manžela, rodiče, maminku hlavně a celou rodinu, o to více, že není vlastně Tvoje - biologická. V nich najdeš oporu a já Ti to moc přeji, brzy poznat, jaké to je být maminkou. Ať se daří :srdce: :hug:

 
SlecnaSally
Kelišová 5004 příspěvků 16.11.16 08:21

Stalo se mi to stejné, vím jak se cítíš :,( Průběh porodu a všeho okolo jsem měla úplně jiný :nevim:
Hodně sil přeji :srdce: :hug:

 
Kajule21
Ukecaná baba ;) 1140 příspěvků 2 inzeráty 16.11.16 11:20

Obdivuji, jak jsi to všechno dokázala takhle napsat…Moc mě mrzí, co se Vám stalo a věřím, že tentokrát už se to povede a budeš mít pod srdcem zdravé miminko. I tvé rodině a hlavně manželovi patří veliký obdiv :palec: Hodně sil a držím palce!! :kytka:

 
no.comment
Ukecaná baba ;) 1649 příspěvků 16.11.16 12:42

Moc mě to mrzí :( Důležité je, že máš rodinu o kterou se můžeš opřít a hlavně milujícího manžela. Tato šílená zkušenost Vás ještě více spojí. Hlavně se neboj plakat, nedus to v sobě. Já jsem si tím taky prošla. Ve 21. týdnu jsem potratila dvojčátka po odtoku plodové vody. Miminka byla zdravá. Byla to šílená bolest a nikdy na miminka nezapomenu. Bolest je tu stále, ale už se s tím dá žít. Otěhotněla jsem 7 měsíců po potratu a teď mám krásnou, zdravou, 17 měsíční holčičku.
Váš Jindříšek na Vás teď bude dávat pozor a jistě Vám brzy pošle sourozence!

 
petraa.z7
Generální žvanilka 24280 příspěvků 15 inzerátů 16.11.16 22:52

Dlouho mi nevyhnal slzy do oci takovy denicek :-( je mi to lito, vsech zen co tohle musi prozit :-( priroda je jedna vec, ale bolest druha :-( ja cekala na mimco 6 let, kdyz jsem po tech letech nasla dve // byla jsem stastna, ale v 6tt potratila a bylo mi hrozne, ale proti tvemu pribehu je to jako nic :-( o tri mesice pozdeji jsem nasla dalsi // a uz nam tu beha skoro 4 leta vysnena princezna. Verim, ze se dockate kazdy to mame napsane v jinou dobu, nekomu je prano hned, nekomu dele, kazda ztrata je hodne tezka, behem 2 let mi odesla babi 71let, kamarad 45 let, maminka 51 let a ted s nemoci bojuje tata :-( je to dlouhe silene obdobi a proto vam preju vase vysnene mimco, ktere uz k vam pomalu urcite kraci ;-) drz se moc a moc!!!

 
Aotearoa
Stálice 65 příspěvků 17.11.16 06:04

@milas :hug:

 
berushka2
Stálice 81 příspěvků 02.12.16 15:47

Děkuji za povzbudivé komentáře :hug:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček