Mami. Část druhá

Milka111  Vydáno: 03.12.16

Kdo četl deníček Mami, část první, tak ví, o co jde. Všechny části jsou věnované mé mamce, i když si to nikdy nepřečte. Spoustu věcí nikdy neviděla a já se aspoň vypíšu. Přesto jí patří mé srdce.

Sedím se sestrou v místnosti, kde jsou gauče, klavír, počítač a vánoční stromeček. V hlavě mám milion otázek. Jsem zmatená a v depresi. Co bude dál? Opustila jsem dům, kterému jsem říkala strašidelný dům, ale chybí mi. Co, máma? Našla ten list papíru od sociální, jak reagovala? Nestalo se jí něco?

To mi nikdo nezodpoví, akorát se na mě má sestra otočí a uklidní mě, když mi řekne: „Neboj se slibuji ti, že tě nikdy neopustím. Vždy budu stát při tobě, a i když mi bude brzo 18 let, nenechám tě tady. Věřila jsem jí a pohladilo mě to na srdíčku.“

Do místnosti vejde náš nový strejda a teta. Tak jim tady v děcáku máme říkat. Teta je mi moc sympatická, ale na tom strejdovi mi něco nesedí. Vysvětlují nám, jak to tady chodí. Je to malinký domeček, kde jsou 4 rodinné skupiny. My půjdeme do té čtvrté. Sestra bude do své školy dojíždět a já musím na novou. No tak to se mi opravdu nelíbí. V takovém věku už mě do nové třídy nepřijmou.

Pár dní byl klid. Snad abychom si trošku zvykly a přece jen za dva dny měly být Vánoce a já o mamce stále nic nevím. Pak začal kolotoč. Vzali nás mezi spoustu bílých plášťů a museli jsme tam dokola říkat všechny ty hnusné věci. Nesnášela jsem to. Copak to musím dokola někomu opakovat?

Nevěřím lidem a vůbec se mi nelíbí, že to tady vykládám snad deseti psychologům a psychiatrům, kteří musí udělat posudek, který stejně zněl. Mladší má blokaci k informacím o své matce, u dědy je sdílnější, ovšem jakmile v tom figuruje i matka, opět se zablokuje.

Děti mě ve třídě opravdu nepřijaly, byla jsem pro ně ta divná, co se jim v šesté třídě přifařila a ještě je z děcáku. Uzavřela jsem se do sebe a jen těžce jsem se někomu otevřela. Snad jen mojí milované tetě Dance, která mi věřila a jedině u ní mě mrzelo, když jsem udělala něco, co se jí nelíbilo. Sestra na mě začala kašlat, začala ze sebe dělat Barbie, našla si starší holky v děcáku a neměla zájem se bavit se svou sestrou, která jí ale tak moc potřebovala.

Na Štědrý den přijela mamka a přivezli nám dárky. Poprvé normální dárky, které jsem si přála. Bylo mi smutno, když jsi odjížděla. Sociální totiž říkali, že se můžu k tobě kdykoliv vrátit, ale byla to lež. Všechno se totiž tak změnilo a mně se hroutil svět. Neměla jsem nikoho. Snad proto jsem si říkala, že jsem měla zůstat v domě, kde nevím, jak by to dopadlo. Měla bych mámu, i když po tom všem vám to přijde asi ujeté. Moje dětská láska k mámě byla ochotná všechno překousnout, ani nevím, proč, ale prostě dodnes to tak je.

Po nějakém čase mi řekli, že mě převezou do Diagnostického ústavu na tři měsíce, protože chtěli posudek mojí povahy a osobnosti. Brala jsem to jako zradu, jsou tam v oknech mříže. Vše se dělá na příkaz a samostatné vycházky neexistují. Ublížilo mi to, v té době jsem nedělala žádné problémy, akorát jsem byla uzavřená a pořád smutná.

Přežila jsem tři měsíce a převezli mě zpátky do dětského domova. Ale moje důvěra k nim se zlomila úplně, přestala jsem uznávat některé z autorit krom zmiňované tety. Zato jsem vyhrávala čtenářské a atletické závody.

Sestra měla 18 let, odešla a nechodila za mnou. Nevěděla o mně nic. Prostě se na mě vykašlala. Zklamala mě. Jezdila jsem alespoň na dovolenky za mamkou a dědou, a to docela často. Sami mě tam chtěli, a i když šli večer na pivo, už mi nikdy neublížili fyzicky, ani nenadávali.

Řekli nám, že se náš dětský domov musí zbourat - nejsou peníze a půjdeme na jiný, který je ve stejném městě, ale je velký. Bylo nám to všem líto. Brali jsme to přece jen jako domov.

Děti přijely k nám a my s nimi měli jet na chatu, abychom se seznámili a bylo to pro všechny snadnější. Byl tam kluk a já se zamilovala. Přišel za mnou a řekl mi, jestli s ním chci chodit. Odpověděla jsem, že ano. A myslela jsem si, že jsem našla světlo.

Za dobu co jsme spolu chodili, mě naučil kouřit marihuanu, pít a kouřit atd. Vzhlížela jsem k němu. Konečně mě někdo poslouchal, vnímal a bránil si mě před ostatními. Byla jsem tak hloupá. Lhal mi, podváděl mě. Dohnal mě k tomu, že jsem se začala řezat, a přesto jsem mu vždy podlehla. Kolikrát jsem mu musela být poddajná, i když jsem nechtěla. Nechala jsem si to všechno líbit 2-3 roky. Zaslepená. Utekla jsem z dětského domova.

Utekla jsem za mámou, která ale zavolala, že tam jsem. Jasně, jinak by ji zavřeli. Měla přece podmínku. Potřebovala jsem pomoct, ale nikdo to neviděl. V tom davu dětí se jednoduše ztratí někteří, co to potřebují. Moje teta Danka tam nebyla a tetu Kačku, kterou jsem si taky moc oblíbila, jsem neposlechla, i když mi radila, ať ho nechám.

Viděla to na mně, ale jako noční teta nemohla nikomu říct, že jsem s ní do noci vzhůru a povídám si s ní i po večerce, zatímco všechny vyhodila spát. Měla mě ráda a já ji, vždy jsem jí pomáhala skládat ponožky. :)

Řekli mi, že mě opět převezou. Tentokrát už proto, že si se mnou nevěděli rady, a tak se prostě takových dětí zbaví. A je jim jedno, co s nimi bude. Místo toho, aby nebyli slepí!
A tak mě odvezli opět mezi mříže, ale mohli jsme chodit kouřit i na vycházky. Měla jsem jít na preventivní prohlídku na gynekologii, a tak jsem šla. Doktor mi oznámil, že jsem ve 4. měsíci těhotenství a sestřička necitelně vylezla do čekárny mezi lidi a řekla to nahlas mé vychovatelce. Já a dítě? No do háje, je mi teprve 16 let.

Co budu dělat? Mé rozhodnutí z počátku znělo, že dám dítě k adopci. Potřebuji přece pomoct prvně sama sobě. Po psychické stránce jsem naprosto zdeptaná. Sic jezdím pravidelně k mamce a dědovi, ale tam to opravdu nejde. Slepé uličky a já ponořená do depresí. Téměř okamžitě mě převezli do Výchovného ústavu jen pro holky, bylo nás tam jen 6, to bylo super. Vycházky atd. Bylo to tam volné.

Jenže mě si tam nemohli nechat až do porodu, na to jejich zařízení nebylo připraveno. Tudíž mě v 7. měsíci převezli do VÚM Pro matky s dětmi, kde jsem měla porodit. Děťátko by se odebralo a mě by okamžitě převezli zpět do místa volnosti. Volali mi každý měsíc, jestli to platí. Mamka mi řekla, že je rozhodnutí na mně, ale že mi pomáhat nebudou. Seznámila jsem se s holkami, co porodily i ve 14 letech a děti už tam měly okolo 3 let a nezdálo se, že by litovaly. Byli tam i těhotné. Nejmladší měla 13 let.

A mně to nedalo, nemohla jsem spát. Snad mateřský cit ke mně promlouval a já jim oznámila, že si synáčka nechám, a i když si uvědomuji následky, nemohla bych žít s tím, že mám někde dítě. Porod proběhl v pohodě až na to, že jsem přestala dýchat atd. A mně se v ten moment otočil celý život. I když neměl tátu, měl mě a já jeho. V ten den jsem začala bojovat za někoho a v ten den se i moje povaha otočila o 360 stupňů. A ani já jsem prvním dnem s ním nelitovala a nelituji!

Do porodnice za mnou mamka nepřijela, nepřijel nikdo z rodiny. Byla jsem zklamaná, když se mě mamka u soudu zřekla. Aspoň mi občas volala. Hodně mi to ubližovalo mami, víš?
Synáček rostl jako z vody a já si udělala střední školu, zatímco synáček ve VÚM byl v jeslích. Nebyla tam žádná volnost, střední školy byly připojené k tomu. Taky mříže atd. Proto jsem se rozhodla, že po dodělané střední škole odtamtud odejdu. Postavím se na vlastní nohy.

Mamka si mě vzít nemohla. Nechala jsem se převézt do domu na půli cesty, kde jsem chtěla začít. Měla jsem to blízko k tobě, mami, pořád si ale hodně pila. Našla si přítele a tajila to před dědou a já hloupá jsem ji podporovala. Ale jak jsem mohla vědět, že to bude mít takové následky. Snažila jsem se jí pomoct, že může bydlet se mnou, že to zvládneme spolu. Nebude pít a její zdravotní stav se zlepší. Nechtěla. V domě na půli cesty jsem měla volnost, i když mě hlídali, museli. Šetřila jsem si peníze a zažádala o městský byt.

Jaké překvapení bylo, když mi dva měsíce na to přišel dopis, že mé žádosti město vyhovělo a já budu mít vlastní byt. Všechno jsem si musela zařídit sama. Spala jsem se synem na nafukovací matraci s jedním stolem a jednou židlí. Ale byla jsem šťastná. Nebyla jsem na nikom závislá. Jezdila jsem k mamce a dědovi. Ale bylo to tam již velmi jiné, jakoby se něco dělo. A měla jsem pravdu.

Během roka jsem byt dala trochu do kupy, město mi dalo 2 tisíce na lednici. Na pračku jsem si půjčila a poctivě splácela. Mamka za mnou s přítelem jezdila, ale vždy to skončilo tak, že pila a já jí chodila pro pivo. I tak jsem ji ráda viděla a snažila jí promlouvat do duše. Dala mi vždy aspoň stovku, aby mi pomohla, ale mě víc trápil její stav. Byla jsem z toho všeho zdrcená, měla jsem 800-, na měsíc. Byla jsem na vše sama a do toho maminka. Synáček rostl a potřeboval toho víc a víc.

Naletěla jsem chlapovi, který na mě napsal Vodafone dluh, okradl mě a utekl. Co víc si přát? Nevěděl, jak mě zlomí, když mi tohle udělá. Ocitla jsem se na samotném dnu a nevěděla, jak dál. Mamka se odstěhovala od dědy a já myslela, že přestane pít. Nepřestala.

Syna miluji a brala jsem to tak, že jsem jej zklamala. Byla zima a já neměla na zimní boty pro svého syna, jen tak tak na jídlo. Zhubla jsem na 43 kg a menstruace mi vymizela. Neměla jsem ji dohromady 3 roky. Zkolabovala jsem, a když mě odvezli do nemocnice, hned na to jsem podepsala revers - kdo by mi hlídal syna?

Neměl kdo, občas si ho vzala mamka, ale to nešlo. V odéru alkoholu by nemohl být dlouho. Mamka syna moc milovala, vždy se jí rozzářily oči, když jsme přijeli, a koupila mu občas nějakou drobnost. Sama toho ale moc neměla. V té době mi zemřel i můj dlouholetý kamarád v 19 letech. Byla jsem na dně, ale pro malého jsem se snažila fungovat dál, i když to bylo těžké.

Pak se ale objevil jeden chlap a já se zamilovala. Byl ale z daleka až za Prahou, přijel za mnou a dali jsme se dohromady. Vše vypadalo naprosto skvěle! Přestěhovala jsem se k němu, našla si práci, syna měl moc rád a já najednou měla do budoucnosti takové plány. Zase světlo. Věřila jsem, že jsem minulost nechala za sebou. I to se po čase mělo změnit. Ale o tom až příště v poslední části deníčku o mém životě.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.0 bodů
 Váš příspěvek
 
bondy1
Kecalka 359 příspěvků 03.12.16 08:12

Moc me to mrzi, darovala bych ti rok meho krasneho detstvi. hlavne chyby sve a sve matky neopakuj :mavam:

 
Aslei
Zasloužilá kecalka 583 příspěvků 03.12.16 08:15

:,( Moc smutný, jsem zvědavá na pokračování, doufam, ze v něm bude už pak jen to nejhezčí :andel:

 
Niccollett
Stálice 62 příspěvků 17 inzerátů 03.12.16 10:25

Mrzí mě čím sis musela projít, ale jde vidět, že jsi hodně silná a přeji tobě i synovi v životě už jen to nejlepší :srdce:

 
anivbl
Zasloužilá kecalka 620 příspěvků 1 inzerát 03.12.16 17:35

Jsi statecna a doufam, ze dalsi pokracovani bude pozitivni, i kdyz se bojim, ze to tak nebude. Drz se, bud silna pro svoje dite, aby melo lepsi zivot nez ty :kytka:

 
Nika079
Zasloužilá kecalka 526 příspěvků 8 inzerátů 03.12.16 21:36

Je mi smutno, čím vším si někteří musí projít. A doufám, že jsem to pochopila správně z deníčku Sklep a já, že se ti podařilo najít v životě to pravé štěstí!

 
Kytkaa
Závislačka 3492 příspěvků 03.12.16 21:52

Drž se a spolu se synáckem to dáte! :)

 
Samantha9
Zasloužilá kecalka 982 příspěvků včera v 17:57

Jsi neskutečně silná a statečná. Ve tvé situaci si neumím představit, že bych si dítě nechala. Smekám před tebou, máš tuhý kořínek. Bojuj, nevzdávej se, máš mnohem těžší start do života, než kdokoli jiný, ale ty to dáš a doufám, že se ti bude dařit! :kytka:

 
Milka111
Kecalka 303 příspěvků včera v 19:50

Děkuji vám všem :kytka:

 
Pipilota Citrónie
Kecalka 335 příspěvků dnes v 06:37

:hug: přeji ti, ať už je jen líp :srdce: hodně štěstí, lásky a zdraví :hug:

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29284 příspěvků 61 inzerátů dnes v 07:38

:hug: :hug: :hug: :hug: Chjo, to je hrozné… jediné pozitivní je, že to, jak je vidět, píšeš o minulosti a už je ti fajn… :kytka: tak držím palce, ať je i do budoucna všechno ok

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele