Manzel nebo dite? Problematika rodicovstvi s o moc starsim p

 Vydáno: 16.04.05

Mile snazilky, obracim se na vas s zadosti o radu, o pomoc. Stojim pred moc zavaznym zivotnim krokem, rozum se hada s citem a ja jsem z toho nestastna.

Jsem 3 roky vdana, zijeme spolu uz 5 let, manzelstvi nam klape, rozumime si a mame se moc radi, oba. Asi proto je vsechno o to horsi.

Muj manzel je totiz o skoro 30 let starsi nez ja. Asi to maloktera pochopite, nemam ale pocit se obhajovat nebo to vysvetlovat. Tento velky vekovy rozdil mi zatim necinil nejmensi potize, problemy nebo ustupky. Moje bezradnost nastala az kdyz se u me ohlasila touha po diteti. Jeste nez jsme se vzali, tak mi manzel rekl, ze deti mit nemuze a to ani formou umeleho oplodneni. To byla pro mne samozrejme rana, protoze jsem vedela, ze jednou deti chtit budu, presto laska zvitezila. Domluvili jsme se, ze oba souhlasime s formou IUI darcem, ktera narozdil od adopce prichazela u manzela v uvahu. Adopci zavrhl okamzine, ani ja vsak nejsem pro adopci, bez ohledu na vuli manzela. Po svadbe jsem si zjistila vsechny informace a zacala s IUI. Mam za sebou celkem 6 pokusu, z toho dva byly uspesne, ovsem jen docasne. Byla jsem z toho zdrcena, nestastna, manzel stal pri me a moc mi psychicky pomohl. Chtela jsem zacit se opet snazit, ale najednou me dostihla "pravda”. Zatim jsem se totiz ridila pouze svou touhou stat se matkou, nyni jsem ovsem uvidela celou situaci v jinem svetle, a sice z pohledu ditete. Nevim, jestli mam vubec narok stat se matkou, nevim jestli by to bylo vuci diteti a manzelovi fer. Fakta jsou totiz : Fakt 1 : manzelovi bude za par let 60 let !, fakt 2 : souhlasila jsem se svadbou a spolecnym zivotem, ackoli jsem vedela, ze nemuze mit deti, fakt 3 : to ze musime mit darce dava celemu problemu dalsi negativni svetlo, pro manzela ale i pro mne (ktera zena si nepreje mit dite s muzem, ktereho miluje ?) fakt 4 : manzela moc miluju a jsem s nim stastna fakt 5 : pokud bychom meli dite, nemuzeme si nadale udrzet nas zivotni standard, nase pohodli a ritualy, obavam se pravem, ze to bude obvzlast pro manzela velice tezke a je tedy otazkou, jestli by nas vztah nadale fungoval jako ted.
Stojim tedy pred asi neresitelnym problemem, nebot vidim tyto moznosti : 1) Zustanu s manzelem, budu uzivat zivota a misto ditete si poridime psa. Nevim ovsem, jak se mi podari zvladnout svou touhu po diteti, navic je mi skoro tricet let, takze dlouho vyckavat uz taky nemuzu 2) manzela opustit? Co ale pak? Manzela moc miluju a potrebuju, abych se s nim ted rozvedla si vubec nedovedu predstavit, navic co bych tim vyresila ? Byli bychom oba nestastni… 3) risknout to s tim ditetem, i pres to ze jsem si vedoma toho, ze v blizke budoucnosti skoncim treba jako matka samozivitelka, navic postavim nas vztah na tenky led, dite se treba bude za starsiho otce stydet, nebudou spolu moc "blbnout” a oba nas postavim to problematicke situace, pokud s nim jednou zustanu sama (jak financne, tak i psychicky - kdo by chtel vyrustat bez otce)
Ach jo holky, je to moc tezky. Na jedne strane milujici a milovany manzel a na druhe touha po diteti. Na prvni pohled optimalni konstelace, ale pokud znate ona fakta, pak je situace jina. Pomuzete mi vnest do teto zalezitosti potrebny nadhled?

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  16.04.05 11:06

Ahojky,
myslím si, že pokud máte takový pěkný vztah s manželem, dokážete se s tím poprat. Pro dítě neni důležité kolik je tátovi, ale co k sobě cítí a jak se k sobě chovají. Ber to z té lepší stránky. Pokud je to vyzrálý muž, může dát dítěti spoustu pozitivních věcí. Myslím si, že i tvůj manžel chápe tvou potřebu mít dítě. Mám tatínka, kterému bylo 45 let, když jsem se narodila. Je to sice o 15 let méně než u Vás, ale rozdíl v tom nevidím. Vztah máme normální. Moc mě to v dětství neovlivnilo.
Spíše si říkám, že to budeš mít těžší, kdybys zůstala sama, ale na to se myslet nesmí. Buď do toho půjdete na 100% nebo to nemá cenu. Musíte chtít oba. Pokud opravdu chcete, tak to udělejte i s riziky. Vem si, že manžel tu bude třeba do 90 a co těch 30 let budete dělat? Udělejte proto maximum a myslím si, že budete spíše spokojení než nespokojení. Dítě do vztahu patří. Toť můj názor a přeji Ti hodně optimismu a brzké těhotenství.
Pa Štěpánka

 
Anonymní  16.04.05 11:12

Ja nevim, treba se dozije 100 let a vse bude skvele :-)) Ja bych miminko v takovem pripade chtela. V pripade umrti partnera … to bych ted neresila. Podle situace - mozna si najdete noveho tatinka, nebo bude lip zustat jen s potomkem… to se ted neda rict. Laska je skvela tak si ji uzivejte! Drzim vsechny palecky.

 
fetus
Kecalka 241 příspěvků 16.04.05 11:22

Já tě chápu až moc dobře,protože my máme s manžou věk.rozdíl 20let.Mě je 27 a manželovi 47let.Navíc má už své vlastní děti z prvního manželství a tak si svou biolog.potřebu splnil.Jenže mě si bral s tím že určitě budu aspoň jedno dítko v dohledné době chtít.Ikdyž se mi taky může stát,že budu jednou samoživitelka.Navíc když se dnes muži dožívají nižšího věku než ženy a my máme ten rozdíl ještě zvětšený!I přesto si zatím nedovedu představit že bysme zůstali bezdětní.Snažíme se zatím asi 6měsíců,takže relativně krátce.Oba jsme zdravotníci,ještě k tomu z oboru asist.reproduk­ce.Takže já už jsem absolvovala laparoskopii a manža si SPG taky vyšetřil.Teď jsme oba O.k. a je to opravdu jen otázka času.Myslím si že pokud si dítě přeješ,tak se o něj snažte dále.Protože v reprod.věku už dlouho nebudeš a taková obět kvůli manžovi tě do budoucna dost poznamená.Nebo chceš jednou zůstat úplně opuštěná?Podle mě život bez dětí je prázdný a naopak s nimi je člověk denně obohacován.Taky je to asi otázka sebezapření,protože člověk postupem času hodně zlenivý a má rád svůj klid.Ale myslím si že dítě za to stojí!Takže to ještě důkladně proberte a držím ti pěsti ať se rozhodneš správně a ať jste a manželem ještě hodně dlouho šťastní.Čau Zuzi

 
Anonymní  16.04.05 11:40

Ahoj, zdraví Metelka.Neboj se dítěte, jestli Tě manžel miluje, určitě Ti nebude vyčítat, že chceš všechny ty krásné pocity mateřství a radosti s dítětem zažít, je to naprosto přirozené a máš pravdu, čas letí.Dále - věř mi, lehce vyměníš hmotné statky a lehce snížíš úroveň Vašeho životního standartu pro dětský úsměv a dětskou radost, hodnoty se najednou změní rázem, když se na Tebe Tvé dítě poprvé usměje - a o nic nepřijde ani Tvůj partner, dobře ví, proč Tě podporuje a bude prožívat Tvé štěstí s Tebou - takže vůbec na to nemysli a jdi do toho.Manžel/37/ má tatínka 83 let, nikdy se za něj nestyděl, mají spolu krásný vztah a dal maželovi zase něco, co mnohý mladý tatínek ještě neumí.Dokonce jako spolužačky jsme do jeho tatínka byly mnohé zamilované - byl tak úžasný! A manžel pookřeje a ještě více omládne,JDI DO TOHO!! Nechceš tady přece zůstat za deset, dvacet let sama se starým psem?Myslím, že ani Tvůj manžel po Tobě takovou oběť nechce.P.S.Dobře vím, co mluvím, jsem už starší a čekám plánovaně 4 dítě a je to super.

 
amazonka01
Kecalka 342 příspěvků 16.04.05 14:10

Ahojky!

Mám taky partnera staršího,sice ne o tolik,ale já mě je zase o trochu víc než tobě,takže se to vyrovná.Brali jsme se loni,a já už byla těhotná :-))),miminko jsme oba moc chtěli,i přesto,že manžel má tři děti z předchozího manželství a nejstarší dcera je jen o malinko mladší,než já.
Tak máme Andulku a v bříšku už pučí nový život…protože jedináčka nechceme,a času moc není.
Zakazuju si úvahy,co kdybych zůstala sama…žiju pro dnešek,jsem šťastná,miluju manžela,dcerku…Je to tak přirozené:-)))

Držím palečky pro to správné rozhodnutí!!!

Amazonka,Andulka 6/04 a Jéčko 11tt

 
ro
Ukecaná baba ;) 2159 příspěvků 16.04.05 15:29

Tvůj problém mě oslovil, protože i když jsme na tom s věkem trošku lépe a i když nebylo předem dáno, že k dítěti bude následovat složitá cesta, řešila jsem zcela stejné problémy. A řeším dodnes. Minimálně v půlce bodů se shodnem.
Myslím, že nadhled nepotřebuješ, ten už dávno máš díky tomu, že znáš všechna pro a proti. Protože se neznáme, tak ani nemůžu tušit, co ti poradit. Tak zkusím jen napsat svůj příběh a své současné pocity maminky s partnerem staršího věku. Třeba ti to v něčem pomůže.
S manželem jsme začali chodit, když jsme se po čase potkali opět ve stejné firmě a rok spolu pracovali. V té době jsem byla svobodnou maminkou desetiletého synka, on byl rozvedený o deset let starší nestýkající se se svými dvěma už skoro dospělými dcerami, a občas navštěvující svého desetiletého syna (pořízeného za rozvedena). Tehdá jsme vyrazili s oběma klukama na společnou dovolenou na Lipno. Týden to byl krásný, ale už tam bylo vidět, že až trojnásobný otec, o dětech a jejich potřebách neví vlastně nic. Jeho synek jeho špatné tatínkování nevydýchal, navíc se nepřenesl přes to, že táta má jinou - možná v tom bylo ještě něco jiného, výsledkem bylo, že po dvou zmařených návštěvách ze strany syna se manžel zcela oprostil od své tatínkovské povinnosti tam a věnoval se celé nám, tedy novému vztahu. Možná jsem divná, ale dost mi to vadilo. Omlouvala jsem ho jen tím, že obě předchozí ženy si dost usurpovaly svá dítka pro sebe a moc šancí, aby se naučil být otcem, mu nedaly. Když jsem mu říkala, že jsem vždy chtěla děti dvě, ale rozhodně ne po pětatřicítce, překvapilo mě, že byl okamžitě pro a než jsem se rozkoukala, už jsme se snažili jako diví (to mi bylo 32). Trávili jsme spolu 24 hodin denně, život byl nádherný, tehdá ještě přítel se se synem vzájemně tolerovali, i když jsou oba příliš rozdílní, aby si padli do náruče, bylo tam docela kamarádství. Syn se jinak běžně a často stýká se svým otcem, takže v tomhle směru to prostě bylo ideální. Ale příroda si řekla, že nás trošku napne a zkomplikuje nám to štěstíčko. 3 roky snažení marného. Je pravda, že naše snažení nebylo nijak maniakální, neměřila jsem BT, nechodila k doktorovi kontrolovat ovulaci, manžel nešel na spermiogram, nač taky, oba jsme věděli, že když to šlo jednou, může se to podařit podruhé, ale že se to asi nepovede hned. Při svých pětatřicátých narozeninách jsem manželovi předala balík kondomů místo zdlouhavého vysvětlování, že teď už se na těhotenství necítím. Další rok jsem volný čas trávila vyklízením výbavičky, rozdala jsem postýlku, větší část oblečků, všechny uložené lahvičky, spousty hraček a panenek (některé ještě po mně schované pro případnou holčičku). Naštěstí volného času tolik nebylo, protože jsme se rozhodli si užívat života. Synek už byl zcela samostatný a protože má klidnou a zodpovědnou povahu, tak jsem neměla problém nechat ho doma např. přes víkend samotného - zvládal to perfektně, těšila ho svoboda a přitom nepřekračoval daná pravidla - byl to moc hezký rok, kdy se nám podařilo utratit všechny penízky, které jsme si dávali stranou na miminko. Spousta výletů, kulečníkových a šipkařských turnajů - manžel je tzv. hospodský sportovec, semtam i nějaký ten sport podle mého gusta - tedy v přírodě. Taky spousta alkoholu, kouření nevyjímaje - oba jsme pěkné fabriky. A do toho práce, která nás oba bavila a měli jsme fajn pocit, protože jsme pomáhali rozvíjet maličkou soukromou firmu až na úroveň střední až větší firmy.
Na podzim téhož roku jsem chytla ošklivou chřipku, hloupě ji kvůli práci přechodila, aby se mi za měsíc vrátila v trojnásobné síle kombinovaná s angínou a čtyřicítkama horečkama. U té první nemoci jsme měli ten hloupý nápad vyléčit mě zdravým pohybem na zdravém těle. A ono to zafungovalo. Takže k Ježíšku manžel dostal pozitivní testík. Už tehdá nás to oba zaskočilo. Penízky pryč, bydlení nic moc a nedořešené. Přemíra alkoholu a cigaret v době otěhotnění mi taky moc klidu nepřidávala. A tak protože byl ještě měsíc čas, nechali jsme to koňovi. Ale ten měsíc byl pro mě ten nejhorší v životě.
Já si tehdy stejně jako ty vyčíslila všechna pro a proti. Oproti tobě bylo už dítě na cestě, ale rozhodně ne na té ideální vysněné. A hlavně mi přišlo, že je hrozně pozdě.
1. I když jsem cítila, že mimí je asi v pořádku, tak červík pochybnosti hlodal a sice jsem si mohla stokrát nadávat za každé vypité pivo a vykouřenou krabičku, ale stalo se.
2. Když se manžel už třikrát neosvědčil jako dobrý otec, osvědčí se teď. A mám vůbec ještě sílu v novém režimu, který je ke svobodným matkám mnohem krkavější, to zvládnout? Se synem to bylo v pohodě, ale jiná doba, jiné problémy.
3. Až půjde dítko do tanečních, tak mu bude dělat buď gardedámu zchátralá utahaná babizna v případě, že taťka nevydrží, anebo 65tiletý stařík na kolečkovém křesle - je fakt, že humorné absurdní představy mi pomáhaly toto období přestát bez hysterie.
Na Nový rok se nemoc vrátila a přitáhla sebou čtyřicítky horečky a nutnost léčty ATB - přesně v tom nejnesprávnějším období - a bylo jasno, tohle už mimí nemohlo přežít bez újmy, takže UPT je jasné. Ani nevíš, jak jsem tehdá byla vděčná, že to nemoc rozhodla za mne. Ale ona nakonec rozhodla za mne zcela opačně, první termín jsem nestihla, protože horečky trvaly dva týdny, pak přišla následná infekce gyn. cest, pak se doktoři nemohli dopočítat stáří mimí, nějak mu ty teploty a ATB prospívalo, takže ještě před termínem přerostlo stanovenou míru. A tak jsem si řekla, že když mimí takto bojuje proti svému osudu, má mít svou šanci.
Manžel mě sice v tom období podporoval, co to šlo, bohužel to však není člověk zvládající krize, takže jeho zjevné tápání a nejistota mi moc nepomáhaly.
Po UTZ ve třináctém týdnu, i když stále ještě nabídka na UPT od lékařů trvala, jsem už viděla, že mimí prospívá a asi je i v pořádku, takže těhotenství byl docela příjemný úsek života, jen jsme museli totálně přebudovat vztah, určit nové hodnoty a priority, pokusit se dohnat zabezpečení miminka finanční a bytové, prostě spousta trápení. A manžel se sice snažil, ale přicházely situace, kdy se prostě hroutil a nezvládal, na takový nápor nebyl připraven. Porod byl sice hodně předčasný, ale úžasný, manžel dostal svou holčičku bojovnici, která všechny naše průšvihy zvládla na jedničku a tatínka si prvním kukučem omotala kolem prstu. Já vše zvládla zdravotně, baby blues se nestihlo dostavit, protože ho předběhly povodně a nutnost řešit krizovou situaci. Zvládla jsem, manžel se opět zhroutil a přežíval jen díky psychickému nakopávání. Píšu to ve zkratce, zní to děsně, nemám za muže žádného labilního psychopata. Prostě jen bylo znát a občas bohužel i zřetelně vidět, jak nestíhá, vnímá to, a jak ho to deptá.
A vím, že kdyby mu bylo o deset let míň, sice by nezvládl o nic víc, taky bych asi psala, že se hroutil, ale nebylo by v tom tolik smutku a hořkosti, prostě by to ještě dokázal zvládnout s humorem.
Johance budou v létě tři roky. Mateřství mě sice omladilo, ovšem soužití se starším partnerem mi přidává na lenosti a bolestínství. Manžel bez ohledu na otcovství dědkovatí, kanape mu začíná být bezpečným zázemím. Takže náš vztah, i když jsme manželi teprve necelé tři roky, vypadá jako po dvaceti letech manželství - líná pohodička. A s výchovou dítka už začínám lehce hysterčit, já si začínám připadat vyhořelá a dost opotřebovaná, nedávno mi bylo čtyřicet, ale stále se občas dokážu dokopat k tomu, abych předváděla aktivní sportovní maminku, nebo aspoň nadšeně plácat bábovky. S manželem mám potíž, i když už rok jí Johanka sama a dávám jí k tomu spousty možností, manžel je konzerva, kdysi před dvěma lety se naučil krmit ji na klíně a bude to přes moje výtky dělat furt. I když je dcerka docela čistotná a samostatná, manžel ji bude stále při koupání podepírat hlavičku, nutít jí na noc plínu a místo podání ubrousku ji bude utírat. Prostě velmi těžko a velmi obtížně musím prosazovat všechny změny ve výchově a běžném obstarávání dítka. Je prostě malá, takže i když už v domácnosti běhá poslední lahvička se savičkou na spánek při cestách, případně nějaké hodně rušné noci, manžel je tím, který ji stále nabízí. Bez ohledu na to, že holka má jít za chvilku do školky.
Dcerka má všechny nešvary dítěte starších rodičů, je děsně rozmazlená, nekomunikativní, zvyklá, že dostane vše, oč si zavřískne. Na tatínkovi je zřetelně vidět, že předchozí otcovství ho nepoznamenalo, to, že jsem mu narvala novorozeně do ruky se slovy: Tumáš a starej se, rozhodně zafungovalo a tatínek je prostě šťastným a pečujícím otcem.
Bohužel nezvládá například docela pohodovou pubertu mého syna, rozčílí ho běžné bordelářství a remcání. Jsem zvědavá, co bude manžel vyvádět, až jeho milovaná dceruška bude provádět věci daleko horší - přeci jen to holky líp uměj. Abych to shrnula, moje očekávání nejhoršího se nesplnilo, ale taky se nenaplnilo očekávané štěstí, prostě nějak zvládáme a nějak přežíváme. Kdyby dítko vzniklo díky soustavné snaze, asi bychom na tom byli oba lépe. Ale tomu, že manžel funguje spíš jako hodně úspěšný dědeček než jako aktivní tatínek, bychom asi stejně nezabránili - prostě to tak je.
Právě jsem tvůj problém řekla manželovi, který se vráti z dcerkou z Matějské. A ten to shrnul do pár vět. Kdybych se měl teď rozhodovat zda chci a zvládnu naše první dítě, tak říkám že nechci, protože nezvládám, ale za to, které máme, jsem vděčný a šťastný.
Takže poslední otázkou zůstává, zda bude šťastná i Johanka, že má takovéhle přestárlé rodiče.
Moc jsem ti neporadila, spíš jsem se tu vykecala ze svých hloupých pocitů. Ptala ses manžela na jeho pocity, zda se cítí sdostatek silný a aktivní, nebo zda by si rád užil pohodlí a požitků příslušejících jeho věku - toho všeho se bude asi muset vzdát, bude muset hrát zodpovědného mladíka. Zvládne to? Nemluvím tu o lásce k tobě nebo pocitu povinnosti tě podporovat, ale o jeho osobních pocitech k otcovství.
A co se týká tvých potřeb a emocí, tak samoživitelka umí zvládnout vše, ale stojí to hodně sil, někdy i zdraví, ale dítě to nemusí vůbec pocítit. Manželka staršího partnera, pokud nebude mít přílišné nároky na zájem a čas partnera a pochopí, že dítě je prostě mimo partnerovy momentální možnosti, to taky zvládne, sice ve zdraví, jen s trochu pochroumanou psychikou. Prostě vybrat si musíš sama. A lze zvládnout i život bez dítěte, pocit naplnění nemusíš čerpat z mateřství. O to celistvější a více naplňující můžeš udělat váš partnerský vztah a i svůj osobní život. Vůbec ti tvé rozhodování nezávidím, protože žádná varianta není ideální ani není nemožná. Je fakt, že kdyby byla možnost bez dárcovství, asi bych se spíš přiklonila na stranu mateřství, takhle to máš mnohem složitější, tento postup je srovnatelný s adopcí a naprosto chápu důvody, proč adopci ani tvůj partner ani ty nepreferujete. Doufám, že jsem ti svými bláboly ještě víc nezamotala šištičku a že dojdeš k tomu jedinému a správnému rozhodnutí
ahoj
 Romana

 
Anonymní  16.04.05 15:30

Mam partnera, ktery je o 20 let starsi. Zrovna jsme se zacali snazit o miminko. Partner ma jiz dve dcery z prvniho manzelstvi a nejdrive se na dalsiho potomka netvaril velmi nadsene. Nakonec nazor zmenil a myslim, ze je to i tim, ze si opravdu bajecne rozumime, jsme spolu stastni a jeden pro druheho moc znamename. Vekovy rozdil je sice velky, na druhou stranu muj partner sam uznal, ze nyni je na dite konecne vyzraly a podle meho nazoru mu ma daleko vice co nabidnout, nez pred dvaceti lety, kdy se narodila jeho prvni dcera. Vekovy rozdil bych tedy moc neresila a i uvaha, ze pripadne byste zustali s ditetem sami, je trosku zavadejici. I mlady muz muze zemrit napriklad nasledkem nehody v aute. I kdyby muj partner zemrel a ja zustala s ditetem sama, budu vedet, ze me dite je neco, v cem jeho zivot pokracuje. Nejen tim, ze se podilel na jeho zplozeni, ale i tim, jake hodnoty a nazory mu predal do zivota, s jakou laskou ho vychovaval. A myslim, ze kazde dite sve rodice miluje a nesoudi, zda jsou mladi, stari, tlusti nebo tenci.
Hodne stesti, Bara

 
Anonymní  16.04.05 17:56

Nemuzu se vyjadrit ke vztahu a rodicovstvi se starsim partnerem, ale muzu to zhodnotit ze sveho okoli. Muj otec si prvni dite (mne) poridil ve 20. Ozenil se zenou o 10 let starsi jenom kvuli tomu, ze ji „zbouchnul“. Jeho vztah k me mamce i ke mne a segre, ktera pribyla za 2 roky pozdeji, byl, myslim, dost poznamenany tim, ze tata byl proste mladej a blbej. Takze prisly nevery, hadky, zarlive sceny…a vysledek - v 10 jsem prisla o detstvi a trpela jako kun, ze muj milovany tatinek se chova divne. Po dlouhych 20 letech hrozneho manzelstvi se nakonec mi rodice rozvedli a tata si po case vzal o 15 let mladsi zenu a nyni maji 3letou dcerku. Az ted vidim, jak se tata hrozne zmenil - otcovstvi si vychutnava a je velice pozorny a laskavy manzel a tatinek…dostal proste od osudu jeste jednu sanci napravit, co zvoral. Tvuj manzel ma navzdory nepriznivym okolnostem take jedinecnou sanci stat se milujicim rodicem, a to diky tobe …a to neni malo. Asi jsem ti take moc neporadila, ale myslim, ze pokud mas silnou touhu stat se matkou, tak ani sebelepsi zduvodneni ti nepomuze tuto touhu překonat. V tomto ohledu neni tva obet vuci manzelovi na miste - je totiz prilis velka…moc drzim palce, aby to dobre dopadlo! pa aja

 
Ivik4
Závislačka 3152 příspěvků 16.04.05 21:08

Ahoj!
Tak takové rozhodování ti nezávidím…
V příbuzenstvu máme vztah, kde je věkový rozdíl 20 let. Mají 6 letého syna, otci je tuším asi 54 let. Řekla bych, že jim to klape a tatínek bral s úsměvem, když pro něj šel poprvé do školky a paní učitelka volala: „Tak se honem oblíkej, máš tu dědu!“. Vztah otec a dítě je v této rodině v pohodě, tak malé dítě snad ani nevnímá,že je táta o tolik starší. Jen tatínek trochu víc rozmazluje…:).
Asi záleží na tom, zda je tvůj manžel výhradně PROTI nebo je ochoten to risknout. Pak bych do toho asi šla…
Budu krutě upřímná - teď si s ním mimčo nepořídíš, pak manžel „odejde“ a ty zůstaneš úplně sama???? S vědomím, že už dítě nebudeš nikdy mít (vzhledem k vyššímu věku)?
Ať se vám to podaří vyřešit co nejlíp.
HOdně štěstí!
 Iva

A případně nám napiš, jak to dopadlo!

 
Nafteta
Ukecaná baba ;) 1154 příspěvků 18.04.05 06:50

Ahojky!
S velkým zájmem jsem si přečetla Tvůj příběh a vzpomněl asi na můj. Když mi bylo dvacet, seznámila jsem se s mužem o 42 let starším a bylo to super. Alespoň pro mě. Moc jsem ho milovala a nechybělo mi nic.
Ale tenhle pocit netrval dlouho,protože moje kamarádky se začaly vdávat a mě došlo, že bych už taky mohla mít rodinu a dětičky. Jenže partner byl rozvedený a zvyklý na svoje pohodlí. A tak jsme se po pěti letech odost ošklivě rozešli. Vyčetl mi, že si jdu schválně najít mladšího a na něj kašlu. Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale nepochopil vůbec nic. Pak jsem poznala kluka sice staršího, ale jen o sedm let. A zamilovala se. Jenže přišel potrat a on mě opustil, protože mi dával potrat za vinu.
Teď jsem zamilovaná znovu a doufám, že už na celý život. Můj nastávající manžel je o šestnáct let starší. Je rozvedený a má jedenáctiletého klučinu. A moc si přál mít rodinu, protože mu chybělo zázemí, které mu jeho bývalá žena nedovedla vytvořit. V květnu se budeme brát a pokud všechno dobře dopadne, tak náš potomek se narodí na začátku listopadu.
Ono to není ve věku partnerů, ale v tom, jací jsou a jak spolu vycházejí. Já bych asi šla do adopce, kdybych věděla, že nemůžu udělat nic jiného. Mohli byste udělat šťastným nějakého malinkatého tvorečka, kterého někdo opustil. A to az pokus stojí, ne?
Nafteta+ bubáček(11tt)

 
Anonymní  18.04.05 19:03

Holky moc vam vsem dekuji za vase prizpevky. Musim se priznat, ze me dost prekvapilo, jak pozitivne jste reagovaly. Obavala jsem se totiz, ze me odsoudite, ze je nezodpovedne planovat za techto okolnosti rodinu. Dost intenzivne jsem pres vikend o vsem premyslela a jeste nez jsem si na emiminu precetla vase odpovedi plne lidskeho pochopeni a pohlazeni, jsem se v aute rozbrecela pri predstave, ze dite mit nebudu. Myslim si a souhlasim s vami, ze si zeny pro:,–(ily deti za mnohem pochybnejsich situaci a mnohdy i bez staleho partnera. V sobotu jsem videla clanek v Blesku o Vendule Svobodove, cekaji mimi a Svoboda loni slavil 60 narozeniny. Jeste jsem to probirala s manzelem, ale on se vyjadril v tom smyslu, ze taky nevi jake to bude ale jsem si jista, ze bude stat pri mne. Stejne tak i ja. Na dalsi pokus pujdu asi v cervnu, pokud to bude mozne, navic vazne zvazujeme i to, ze bychom si poridili psa. Takze je mi lip na dusi, mam opet pro co zit a pracovat a hlavne mi zustava nadeje, ze se preci jen dockam toho zazraku a budu mit v sobe novy zivot. Samozrejme napisu jak to se mnou vypada. Jeste jednou moc dekuju!

 
sylvah
Ukecaná baba ;) 2133 příspěvků 1 inzerát 18.04.05 20:25

Ahoj,
já ti můžu napsat pocity toho dítěte :-))). Naši mají mezi sebou věkový rozdíl 21 let, je to taťkovo druhé manželství. Mě měl v padesáti, sestru v šestačtyřice­ti…není to šestapadesát, to ne, ale i tak…když jsem měla deset, tak šel do důchodu. Pak sice ještě sem tam něco dělal, ale už to nebylo denní zaměstnání. Párkrát se mi už na základce stalo, že někdo přišel a ptal se, jestli je doma děda…ale nikdy mi to nevadilo. Taťka je skvělý, sice míval práce dost, ale čas na to, aby s náma blbnul, si našel vždycky. Myslím, že naprosto srovnatelně s tatínkama o dvacet let mladšíma. To, že je starší, pociťuji spíš až teď, posledních pár let - letos bude mít 79. Potkalo ho pár smutných věcí a poměrně zestárl…i když…ani teď mi většina lidí jeho věk nevěří. A dřív? No to mu těch pětašedesát prostě nevěřili! Mladá žena a malé dcery ho jednoznačně omlazovaly!
Takže z pohledu dítěte staršího otce - já bych ho nevyměnila! Byl a je skvělý táta a teď i dědeček - pravda, spíš na ty děti tak od tří let :-))), ale je.
Třeba ti to k něčemu bude, rozhodni se dobře a ať to bude jakkoli, hlavně toho nikdy nelituj!
 Sylva

 
Anonymní  19.04.05 18:04

Jsem rada, ze jsi se rozhodla nepodlehnout smutku a jit do toho. I kdyz to urcite nebude snadne. Ale vzdyt je hodne paru, ktere pro sve rodicovstvi udelaly maximum a nevzdaly to ani za sebekrutejsich podminek. Tim se meri velikost cloveka, jak moc je ochoten bojovat za ZIVOT…svuj, blizkych, nebo noveho clovicka!
Takze drzim palce, at je tvuj boj uspesny a at se brzy dockate miminka, pro ktere budete ti nejlepsi rodice na svete:-)
pa aja

 
Anonymní  20.04.05 10:50

Ahoj,
i já se přidám k holkám a jejich názorům. Mám skvělého muže o 19 let staršího, během měsíce očekáváme miminko. Můj muž má z předchozího manželství dva již dospělé syny, se kterými vycházím naprosto v pohodě, obrousily se i emoce s první ženou a všichni se navzájem respektujem. Svého muže miluji nade vše, je to ten nejúžasnější člověk, kterého jsem mohla potkat a přesvědčuji se o tom neustále. Oba jsme věděli, že nebude to lehké, jednak zprvu reakce okolí a pak to, že nám časem ten věkový rozdíl mlůže začít vadit-aůle zatím je to opravdu ideální! naši to už pochopili, okolí taky a řekla bych, že nám spousta lidí ten krásný vztah závidí.
Starší muž je již mnohem vyzrálejší a má spoustu vlatsností, o kterých se nebbudu rozepisovat - všechny jste to tu popsaly, prostě má něco navíc oproti těm mladým klukům.
Ta věc je samozřejmě složitější, ale pokud skutečně toužíš se stát matkou, pokud se s manželem milujete a pokud on dítě také chce, vykašli se na úvahy co by bylo, kdyby… to nevíme nikdo, stát se může cokoli, osud nám v životě chystá nejedno nemilé překvapení y a to nemůže člověk předvídat, to bychom se museli zbláznit. Poslouchej svou intuici a pokud po tom toužíš, jdi do toho! nemá smysl být v obavách, co bude za deset dvacet let, žij přítomností. A věřím tomu, že nakonec záleží vždy na osobnosti obou rodičů, ajk se k dítěti chovají a starají se o něj - dítě může nenávidět a stydět se za rodiče mladého a naopak někdo je starý už ve 30ti. Můj muž např. je duchem velmi mladý, miluje děti, i s cizími dokaáže blbnout a vymýšlet spoustu věcí, takže už to vidím, že u nás bude milovaný a zábavný tatínek a netrpělivá a přísná matka :-)))))))
Kristýna

 
Anonymní  20.04.05 21:09

Ahoj, jsem ve velmi podobné situaci. Přítel je starší o více než 20 let. A nemůže mít děti. Má „dceru“, kterou přijal za vlastní. Ona neví, že není její pravý otec. Moc si přál dítě a na té malé slečince je to dost znát. Příšerně rozmazlená, drzá, egoistická. Je jí 10 let.
Přítel už se nestaví nijak nadšeně k vidině dalšího dítěte. Což mě docela mrzí. Matka jeho „dcery“ ho svým způsobem vydírá, takže jí spravuje pračku, odváží nábytek… a to většinou vždy, když máme něco naplánovaného. Štve mě taky to, že musíme z finančních důvodů bydlet u jeho rodičů a matce jeho dcery přítel přispěl docela značnou částkou na koupi kanceláře (samozřejmě že platí i výživné a nakupuje veškeré oblečení, vybavení do školy, kroužky, dovolenou). Mám pocit, že jí nikdy nebudu rovnocenná a neustále budu odsouvána na druhou kolej. Zkoušela jsem si s ním o tom promluvit, ale vůbec se mnou v této záležitosti nechce komunikovat. Co byste dělaly na mém místě?

 
Anonymní  01.05.05 11:07

Vidis, pekne sis srovnala, co ti ve vasem vztahu nepripada dobre. Je toho docela dost, a proti tomu jsi nepostavila nic, co by ti vztah daval. Je vubec neco takoveho? Proc jste vlastne spolu, presneji, proc jsi s partnerem, ktery nebere ohled na to, jak se citis? To bych totiz videla jako podstatne.Jestli je jeho nevlastni dcera rozmazlena nebo ne, nemuzu posoudit, nevidela jsem ji a ty nepises nic o projevech jeji rozmazlenosti a sobeckosti, ale docela dobre se da z tveho popisu poznat, ze partner neni pres svuj vek zrala osobnost, bohuzel. Jeho predchozi vztah neni uzavreny, argumenty, ze to vsechno dela kvuli dceri, neobstoji, matka jeho dcery prece neni tezce invalidni? Mimochodem, jestli se vzdycky meni vase plany kvuli takovym drobnostem, jako je stehovani pracky, ktere urcite neni nutne realizovat zrovna v tu urcenou hodinu, asi tvemu priteli na vasich planech moc nezalezi. Proc sebou nechava takhle manipulovat? Neni to nahodou tak, ze mu to vlastne vyhovuje, kdyz nemusi podnikat neco noveho s tebou? Bydleni u rodicu je mozna financne vyhodne, ale predevsim je to pohodlne. Znam lidi, kteri odesli treba pres pul republiky na ubytovnu, aby nemuseli bydlet u rodicu, a leta bydleli treba s nekolika kamarady atd., taky jsem si to prozila a vrele doporucuji!!! Jenze to by tvuj pritel musel opravdu chtit neco zmenit. Opravdu bys chtela mit dite s clovekem, ktery se chova tak, jako tvuj pritel? Neni to tak, ze hlavne chces dite, a tvuj pritel je po ruce jakozto chlap? Opravdu si myslis, ze kdyz bude dite na svete, vsechno se jako zazrakem zmeni a ty a tvoje dite budete pro nej ti nejdulezitejsi? Ver mi, jestli je pravda jen polovina z toho, co jsi napsala, bylo by lepsi, kdybys ten vztah ukoncila. Nikdy nepises nic ve smyslu: ale ja ho tak miluju, je pozorny, mily… Proc? Protoze to tak necitis? Proc jsi s nim? Ze zvyku?Protoze nechces byt sama? Protoze cekas, ze se neco zmeni? Zmenit to muzes jenom ty, pokud s tebou partner odmita mluvit, a to nejlepe bez nej. Taky se muze stat, ze kdyz uciti, ze na nem uz nejsi zavisla, zacne se snazit, ale radsi bych na to nespolehala a zaridila si zivot podle sebe a svych prani. A nerikam to jako psycholog, ale i z vlastni zkusenosti. Vyplati se ti pockat s ditetem na chlapa, ktery o to stoji, a ktery za to stoji. Zkus si predstavit, jak by to fungovalo s tvym pritelem, kdybys opravdu otehotnela. Zkus si prehrat situace, ktere se uz staly, a predstav si v nich sebe v osmem nebo devatem mesici, nebo s deckem, kteremu se klubou zoubky.
Preju ti hodne sily, budes ji potrebovat.
 Niamh

 
Malta
Závislačka 4097 příspěvků 01.05.05 11:14

Kristyno, ja mam doma uplne to same! :))) A taky budu prisna matka a tatinek bude milovany a zabavny. Ale je uzasny a nedam na nej dopustit a nemuzu si vynachvalit vztah se starsim muzem. Opravdu jsou daleko vyzralejsi, proste parada.
 Bara

Vložit nový komentář