Moje první mimi

orlynka  Vydáno: 04.08.12

Jak to všechno začalo aneb jak se někdo jako já stal mámou. Po přečtení několika deníčků také přispěji svou troškou do mlýna. Jsem atypická ženská. Vždycky jsem se dětí stranila a vždycky jsem říkávala, že mít děti nikdy nebudu.

Když jsem trošku přišla k rozumu a bylo mi asi 20, tak jsem si říkávala, že bez dětí by to nejspíše nebylo ono, a tak jsem si plánovala, že až budu mít tak kolem 25, na děti se dám. Uběhly dvacáté páté narozeniny, tehdy jsme byli s budoucím manželem už 8 let a z toho 1 rok jsme byli svoji. Manžel stále básnil o miminku, avšak já jsem se k tomu moc neměla, oddalovala jsem a oddalovala. O 2 roky později už do mě příbuzní kolem hustili, že bychom mohli začít, že mi utíkají roky a v případě, že by se nedařilo, abych nakonec neskončila bezdětná. Bylo mi 27, tak jsem si řekla, že mají pravdu, i když nějak extra na dítě nespěchám, přeci jen bych měla začít. Jedla jsem antikoncepci od svých 17 až do oněch 27 let. Když jsem jedla antiko tak dlouho, mohla jsem mít problémy s otěhotněním. A tak jsem dojedla poslední pilulku a začalo to.

Neuběhly ani celé dva měsíce a já jsem začala mít divné pocity, jednou mi bylo špatně v autě a 2 rána mi bylo taky špatně. Stále jsem si myslela, že to nic není, že je to shoda náhod a něco špatného jsem snědla. Neřešila jsem ani to, že jsem už dva měsíce nedostala menstruaci, stále jsem to přecházela. Vyprávěla jsem o mých pocitech kamarádce, a ta mi na druhý den donesla těhu test, ať si ho povinně udělám. Smála jsem se, ať nepřehání, vždyť přeci, když jím 10 let antikoncepci, nemůžu tak rychle otěhotnět. Nakonec jsem si test za její přítomnosti udělala a co nevidím? Neuběhla snad ani sekunda a objevily se dvě čárky. Kámoška skákala radostí a já jsem si jen řekla:" No potěš koště." Kdybych to byla věděla, že otěhotním hned po vysazení, ještě bych počkala. Jenže by to dopadlo tak, že bych oddalovala a doteď bychom žádné dítě nejspíše neměli. Další den jsem volala na gyndu, že jsem asi těhu, zda bych mohla přijít na kontrolu. Sestra mě téměř okamžitě objednala a já jsem druhý den valila k dr. Mou „diagnózu“ mi potvrdila a uviděla jsem na monitoru toto krásné stvoření :-)

A tak, jak jsem nechtěla být mámou, po tomhle snímku jsem se na své miminko začala těšit. Těhotenství jsem měla bez problémů, do práce jsem sice nechodila, ale dělala jsem všecky možné aktivity. Nejvíce jsem se věnovala svým psům a až do poslední chvíle lítala stále někde po lese. V posledním měsíci jsem si řekla, že už do lesa raději chodit nebudu, ještě mě to tam chytne a kde se tam dovolám pomoci, takže pak už jsem raději procházkovala mezi lidmi. Také jsem milovala v této době melouny, tak mi manžel snad každý druhý den kupoval meloun, všichni si ze mě dělali srandu, že budu mít malého melounka :-) A tak čas plynul a já jsem skoro každý měsíc chodila na už docela otravné kontroly. Mám totiž hodně zodpovědného dr. Pamatuji si, jakoby to bylo včera, a ráda na to vzpomínám. Tohle byl poslední snímek před porodem.

No úplná podobizna, co budu vykládat.

Ten osudný den byla středa. Byla jsem na poslední kontrole u gyndr. a další týden v pátek jsem měla jít na kontrolu do nemocnice. Ovšem, jak mě gyndr. uviděl, říkal, že to v pátek asi už nestihnu. Manžel měl zrovna ranní šichtu a já jsem sama doma měla od rána zvláštní pocity, takové menší pichlavé pocity v podbřišku. Nějak jsem to neřešila, až když ty bolesti trochu začaly zesilovat. Psala jsem si se svou známou ještě po icq a ptala se jí, jak to poznám. Řekla, ať zkusím počítat a hlídat, zda jsou bolesti pravidelné, ale pravidelné nebyly, ovšem byly silnější než předtím. Tak mi poradila, ať si dám teplou sprchu a buď mě ty bolesti přejdou či zesílí. Na to jsem se zasmála a řekla, že radši počkám na manžu, až přijede. Neměla jsem ani chuť jíst, jen jsem už polehávala a odpočívala.

Manža přišel domů, tak jsem mu oznámila, že nevím, ale že to už asi přichází a šla mezitím do sprchy. Ve sprše to byla opravdu úleva. Když jsem ze sprchy vylezla ani to nepřešlo, ani to nezesilovalo. Tak jsem řekla, že nic, radši pojedeme, než bych měla porodit doma. Manža mě dovezl před nemocnici, já jsem stála v hale a myslela si, že to zas odeznívá, chtěla jsem se otočit a jet zpátky domů :oD Čekala jsem snad 15 minut a pak se rozhodla, že radši půjdu, ať na mě kouknou. Šla jsem na příjem, a když se pak na mě dr. koukla, řekla, že dnes porodím. Porod jsem brala celou dobu vcelku v pohodě, ale jakmile došlo na věc, trošku jsem dostala strach. Ležela jsem na lůžku, kolem břicha měla ovázaný pás, aby se sledovali ozvy miminka. Mezitím mi do žíly cestovala tekutina, aby mimčo nedostalo… bohužel už nevím co :oD Kapačka dokapala a já jsem šla na porodní sál, lehla jsem si na lůžko, opět ovázaný pás kolem břicha a čekala jsem, co bude. Poté mi zavolali manžela, jelikož jsem ho chtěla mít u porodu.

Sestra mi píchla injekci, porod se vyvolával, kontrakce se zvyšovaly a já jsem se se strachem v očích ptala sestry: „To asi bude ještě víc bolet, že?“ Ona se na mě koukla divným pohledem a jen stroze odpověděla, že jo. Koukla jsem na manžu. Ještě jsem dostala klystýr, strašně nepříjemný. A teď se jen čekalo. Bloumala jsem po porodním sále, chodila do sprchy, vše za doprovodu manžela, za což jsem byla velice ráda, protože mi byl velkou oporou a už teď dopředu říkám, že pokud budu někdy znova rodit, bez chlapa ani náhodou :oD Pak jsem si musela znova lehnout a sestra vzala do ruky jehlu, jakoby byla pro koně. Vyvalila jsem oči a koukla na manžela. Uklidnila mě, že to nebolí, jen ucítím příjemné teplo. Mno, příjemné teplo, jak se to vezme, spíše mi bylo dost nepříjemně, jako bych se počurala. Poté jsem se opět procházela, když tu jsem začala mít pocity na tlačení. Kdybych to měla popsat, bylo to, jakoby se mi chtělo na velkou, doprovázené silnými menstruačními bolestmi, na které jsem byla zvyklá z dětství. Dalo se to přežít, všichni říkali, jak je porod strašný, ale mě teda moc strašný nepřišel.

Tak jsem šla na lůžko, volala sestru a naklusal personál. Manžel mi stál celou dobu u hlavy a uklidňoval mě. Už to začalo, měla jsem kolem sebe asi 4 nebo 5 mladých žab, které si říkaly porodní asistentky, z toho jsem tedy měla trochu obavy, ale v tu chvíli se nedalo myslet na nic jiného, než jak toho „vetřelce“ dostat ven ze mě. Jelikož si pěkně hověl s ručičkou podpírající hlavičku, nevešel se a museli mě nastřihnout. Asi na čtvrté či páté zatlačení se mi ho povedlo konečně dostat ven, to byla úleva! Ani neplakal, byl hodný, už když se narodil, říkávám :-) Tobiáška mi položili na bříško a já jsem snad do této chvíle ani nevěděla, co je to nádherný pocit. Takový pocit, že jsem někomu dala život, nádherný, jak je to tak malé a bezbranné. Pocítila jsem obrovské štěstí a najednou se dostavila i mateřská láska. Teď si říkám, jak jsem ráda, že jej mám, i když jsem původně o mimčo ani nestála.

Ale trošku jsem odbočila. Poté mi jej vzali na umytí a já jsem zůstala s manžou na sále. i s dr. a ostatními, potichu jsem se zasmála, jak zjišťovali u placenty, zda je venku celá, skládali to jako nějaké puzzle. Pak vzala dr. jehlu a niť a já jsem opět koukla se strachem v očích na manžela a ptala se dr: „To mě budete i šít?“ :-D Dr odvětila, že jistě, jinak bych mohla vykrvácet. Ale nebylo to tak strašné, asi dvakrát jsem sykla, zaštípalo to, ale dalo se to. Dr. skončila, poté jsem dostala ještě kapák a musela čekat, až dokape. Celou dobu mi byl manžel oporou a odešel, až když mě pak odváželi na pokoj. Začalo se mi chtít čurat, tak mě dr. v žádném případě nechtěla pustit a vycévkovala mě. No to bylo snad horší než celý porod! Poté mě odvezli na pokoj a já jsem po náročném večeru odpočívala až do rána. Zapomněla jsem dodat, že jsem byla přijata v 17 hodin a Tobiášek se narodil ve 22:22.

Další den jsem dostala malého na pokoj a „učila“ jsem se s ním zacházet :-)

Jelikož nebyly žádné problémy, za 4 dny jsme byli propuštěni z nemocnice domů.

Teď je z Tobiáška už téměř 17měsíční klacek :-) a raubíř. Jojo, kdepak je to moje malé miminko?

Tímto příběhem chci podpořit prvorodičky, ať nemají strach, protože jsou na světě horší věci. A příchodem miminka se vše zapomene, ač já nezapomenu nikdy, protože to byla jedna z mých nejhezčích chvil v mém životě a ráda na porod vzpomínám a vyprávím o něm. A také chci podpořit ty, kteří se snaží a nejde to, nemyslete na to. Myslím, že je to spíše psychického původu a já jsem jeden příklad za všechny. O mimčo jsem extra nestála a přišlo to tak náhle :-)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.8 bodů
 Váš příspěvek
 
Elficek
Kecalka 110 příspěvků 04.08.12 10:31

Krásně napsaný deníček, gratuluji :-)

 
Sisinka04
Ukecaná baba ;) 2183 příspěvků 04.08.12 11:09

Krasne! Sama se porodu taky zatim nebojim, spis se tesim na prcka..:) Ale on strach asi jeste prijde…zatim ho prebiji teseni.:)

 
ŠáruušN  04.08.12 12:02

Moc hezké, to jsi měla pohodový porod, gratuluji k malému raubířovi :)

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17596 příspěvků 04.08.12 12:15

Gratuluju k příjemnému porodu a k miminku, myslím, že to bylo dobré rozhodnutí :).

Jen si neodpustím poznámku, že nechápu, proč do tebe při porodu rvali chemii, předčasně praskli plodovou vodu…když se porod sám zdárně rozbíhal. vystavili tě i miminko zbytečně riziku. nic z toho jsi podstupovat nemusela. ani ten nepříjemný klystýr nebo monitorování vleže. ale záleží to hodně na každé ženě, co se svým tělem nechá druhé dělat :nevim:.

 
lucka83
Hvězda diskuse 45851 příspěvků 112 inzerátů 04.08.12 12:40

Krasny denicek, gratuluji k malemu, je rozkosny :hug:

 
LJM
Kecalka 429 příspěvků 04.08.12 16:50

Zdravím, mám to podobě jak ty. Taky jsem nijak extra po mimču netoužila a ani manžel. Stavěli jsme a užívali si. Pak taky po 10 letech braní prášků mi doktorka doporučila bud úplně vysadit a otěhotnět nebo je změnit. Je pravda, že celá rodina začala tak cca rok předem tlačit na mimčo. Ale zdárně jsme odolávali, až do doporučení doktorky. Manžel řekl, že bychom to mohli zkusit. Bylo mi 28 a taky jsem po necelých 2 měsících otěhotněla. A příští týden mě taky čeká porod vyvolávaný - malý je KP a placenta se jim na kontrole nelíbila.
Gratuluju k malýmu raubíři

 
Hony
Zasloužilá kecalka 547 příspěvků 05.08.12 10:00

Orlynko moc hezký deníček :palec:.

Příspěvek upraven 05.08.12 v 10:02

 
orlynka
Ukecaná baba ;) 1120 příspěvků 13 inzerátů 05.08.12 10:53

Díky holky, za kladné reakce.
Saroya, nevím co to všechno do mě dávali, dle mě rozbíhali porod :nevim: Nevím proč se nečekalo, ale já tomu vůbec nerozumím, takže jsem se sebou nechala dělat co uznaj, za vhodné :lol: A hlavní je, že jsme byli oba v pořádku :)

Příspěvek upraven 05.08.12 v 10:54

 
VeronikaNel
Kecalka 433 příspěvků 05.08.12 11:02

Je nádherný, moc gratuluji :srdce:
A rozumím ti, ani já děti nechtěla, ale osud si to plánoval jinak a když jsem na monitoru viděla to maličké „blikající“ srdíčko, bylo rozhodnuto :srdce: Dnes je Nel půl roku a plánuju určitě další miminko…

 
Krabička
Kecalka 155 příspěvků 07.08.12 15:58

Krásný článek, krásné miminko. Moc gratuluji a přeji hodně štěstí do budoucna. :kytka:

 
cvikinka
Zasloužilá kecalka 678 příspěvků 08.08.12 18:09

Krásně napsané a malej je překrásný. Já si jsem jistá, že nám to nejde pač jsem psycho :P ale už se lepším a tak se snad brzy zadaří :dance: Díky za podporu

 
Uživatel je onlinejanicka23
Závislačka 2560 příspěvků 08.08.12 19:17

Krásně napsaný deníček ale po pravdě, teď jsem dostala ještě větší strach než jsem měla :-D

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele

Inzeráty uživatele