Moje šance žít - závěr

VERCATOMIK  Vydáno: 05.04.10

Je to něco málo přes dva roky co jsem podstoupila transplantaci kostní dřeně. Díky nějaké dobré duši jsem dostala šanci žít a vychovávat svého syna.

Tady bylo Tomivi asi týden.

Naše svatební foto :-)
1 komentář

A to ja neše společní svatební foto :-)

A to jsme my jako rodinka v červenci 2009.
1 komentář

Zde je pvní díl
Zde je druhý díl
A zde je odkaz na můj blog, kdynajdete podrobnější pří­běh

Na příjem jsem šla 14. září, rodit jsem měla až 4.prosince. Ale nechtěla jsem být těhotná už ani den. Nesnášela jsem svoje těhotenství. Cítila jsem se za tyto myšlenky hrozně. Pořád jsem si říkala, že budu špatná matka. Ale bolesti byli takový, že člověk se nedokáže soustředit na nic jinho. Často jsem Jirkovi,(přítel) volala v pět ráno. Abych prostě alespoň trošku zapoměla na bolest. Bolesti byli v konečníku. Nejdříve si mysleli, že to jsou hemeroidy, ale byla to anální fisura. Obyčejně napsáno „natržená pr..l“ :-) Poslali mě na chirurgii na zákrok „anální divulze“ To se v celkové narkóze roztáhne a vytahá svěrač. A na 24 hodin tam dají takovou zátku, která to udrží vytahané. Potom až jí vyndají, tak by měl svěrač být vytahaný, a natržená zadnice by se měla lépe hojit. Jenže mi to na bolestech přidalo. Asi pět hodin po zákroku jsem se cítila docela dobře, chtěla jsem si dojít na záchod, ale jakmile jsem vstala, tak jsem okamžitě klesla bolestí k zemi. Rychle jsem se snažila lehnout na bok a volala sestru, že mám hrozné bolesti. Když přišla doktorka, trochu se to ulidnilo, ale nemohla jsem se ani pohnout. Opět volali na gynekologii, jestli mi nemůžou dát něco silnějšího na bolest. Začínala jsem u Paralenu a skončila jsem na opiátech. Na opiáty jsem měla nnárok po osmi hodinách. Zabíralo to ale jen na čtyři hodiny, zbytek času už jsem se modlila, aby přišli s další dávkou. Když jsem měla po zákroku tu zátku, tak jsem od odpoledne, přes noc ležela nehybně na boku a rukama jsem drtila noční stolek. To samotná transplantace kostní dřeně a chemoterapie pro mě byli naprostou brnkačkou.

Dny ubíhaly strašně pomalu. Tři dny po zákroku jsem byla rozhodlá zažádat o předčasnej porod. Lékař na hematologii mi říkal, že to tak taky vidí. Ale jelikož byl pátek, tak musíme počkat do pondělí. Opiáty, které jsom o víkendu dostávala už mi vůbec nezabírali. Meseli mi nasadit silnější a i tak jsem odpočítávala skoro minuty, abych mohla dostat další dávku.

V pondělí se blížila vizita. Chtěla jsem mít porod za sebou, ale bála jsem se o něj říct. Přišla paní doktorka s vedoucím oddělení a říkali mi: „Tak Verčo musíte co nejdřív porodit. V krvi mátee známky zánětu a těhotenství už je nebezpečné pro Vás oba.“ Najednou jsem dostala strach. Narodí se miminko v pořádku? A bude samo dýchat? A budu moct mít ještě další dítě? Ale bylo dobře, že mě do toho takhle natlačili. Teď mě čekalo vysazení opiátů a příprava na porod. Šla jsem totiž rodit hned druhý den. Přišla za mnou primářka porodnice. No ta mě teda akorát pěkně rozhodila. "Vy máte teplotu jen 38,5 ? Já myslela že máte čtyřicítky. A co Vás na tom konečníku tolik bolí? " Když odešla, tak po chvilce přišel vedoucí oddělení a uklidňoval mě, ať si z ní nic nedělám. Přišel záměrně, věděl totiž, že mě rozhodila. Asi už jí tam dobře znají :-) . Na té přípravě bylo nejhorší to, že jsem byla bez opiátů a čekali mě dva klistýry. Jden ten den večer a druhý ráno před porodem. Jenže ten večer mě tak rozdrážil můj bolavej zadeček, že jsem celou noc nespala.

9. října 2007- samotný porod - okopírované z blogu
V úterý ráno 9.10.2007 jsem měla být už v osm hodin na porodnici. Ráno mě opět čekal klystýr. Tentokrát ale ten klasický. Kdy je ta hadička pořádně tlustá a do konečníku to pořádně teče. Měla jsem co dělat, abych došla vůbec na záchod :-). Ale zvládli jsme to. Těšilo mě, že už to budu mít za pár hodin za sebou. Honem se vysprchovat, vykapat mi destičky a frnk na porodnici. Než mě odvezli, tak se se mnou přišli rozloučit sestřičky i doktoři a popřát mi štěstí a hlavně aby bylo miminko v pořádku. Bylo to moc hezký, ten pocit, že v tom nejsem sama. Jirka sice chtěl přijet, ale nechtěla jsem. Nemělo to cenu. Ráno by mě neviděl a po porodu mě odvezli na JIPku. Byli jsme dohodlý, že přijede až druhý den.
Sanitář přivez vozejk. Do něj jsme dali polštář, aby se mi aspoň trochu líp sedělo. Tak a vyrazili jsme. Sestřičky už na mě čekali, zaparkovali mě na příjmu rodiček. Po chvilce přišel pan doktor a dělal se mnou příjem. Docela koukal, kolik jsem toho za poslední dva měsíce stihla :-). Už jsem nevydržela sedět a chodila jsem po místnosti sem a tam. Bylo to znát hodně, že už jsem celý den neměla nic na bolest a do toho ještě ty klystýry. Položila jsem se na lehátko a pan doktor mě chtěl vyšetřit. Nešlo mu to ale pořádně, bolestí jsem před ním couvala. Pak přišli na řadu sestřičky. Podepsat tohle a tohle a tohle. Hrozný. A jak to že nemám vyplněné papíry na jméno dítěte. Taky jsem chtěla, aby se dítě jmenovalo po otci. To ale nešlo. Měli jsme si prý sepsat na matrice nějaký papír. Jenže ono nebylo kdy. Jedna sestřička si stěžovala, že nemám pořádně napíchlou flexilku, že to chvíli teče a chvíli ne. Takže musela napíchnout ještě novou na druhé ruce. Druhá zase, že jsem špatně vyholená. Takže ta mě na sucho oholila. Když jsem se jí cukala, tak mi povídala: „vždyť Vám nic nedělám!?“ V tu chvíli jsem měla všeho tak akorát dost. „Už mě nechte bejt!“ vykřikla jsem na ně. Chvíli na mě koukali a pak povídali něco v tom smyslu, že jsem ještě mladá a že mám všechno ještě před sebou, … Bylo mi fakt hrozně. Nechali mi vykapat destičky a chvíli mě nechali být.
Přišla tam nějaká paní a všimla si, že druhý pytlík s destičkami se jen tak válí na parapetu. Hned sestřičkám vynadala. Destičky nesmí zůstat v klidu. Mají na to totiž nějaký přístroj a ten s nima neustále houpe sem a tam. Hned šla volat na hematologii, jestli jsou ty destičky ještě vůbec použitelné, když tam leželi půl hodiny na parapetu. Člověku se v tu chvíli honilo hlavou všechno. Důvěra opravdu „maximální“ :-(
Asi dvacet minut mě tam nechali úplně samotnou. Klid. Ale zase mnoho času na přemýšlení. Slzičky mi nějaké ukáply. Sestřičky mě tam tak dorazili, že jsem neměla na nic sílu. Sílu žít a bojovat.
Konečně si pro mě přijeli. Sálek byl jen přes chodbu. Přehodili mě z postele na to jejich operační lůžko. Opět kolik měřím a vážím. Byla mi tam hrozná zima. Pozorovala jsem doktory. Stáli kousek vedle mě a mluvili o tom, že kdyby to šlo nějak špatně, … Pak si mě jeden z nich všiml, že je poslouchám a šli dál, abych je neslyšela. Další super podpora. Doktoři si všechno nachystali. Vypadalo to, jakoby chtěli řezat zaživa. Anesteziolog mě ale uklidnil, že je to kvůli tomu, aby co nejrychleji vytáhli dítě. Pak už jsem viděla zase jen masku na dýchání, …
Narodil se nám syn Tomášek 2060gramů a 43 centimetrů. A měl černé dlouhé vlásky.

Porod dopadnul dobře, měla jsemradostz toho, že měl Tom 2kg. Převezli mě na JIPku a tam jsem byla do druhého dne. Bolesti jsem necítila pokud jsem ležela nehybně na zádech. A konečníkmě bolel míň, než čerstvá jizva. „Konečně bezbolesti mojí prdelky.“, říkala jsem si. Ale né na dlouho. Druhý den po porodu jsemsi nemohla ani sednout na postel. Museli jsme se umýt a nasnídat. Ale byla tam fantastická sestřička, která každé z nás pomohla a byla i moc příjemná. Kolem deváté hodiny se rozhodlo, že už dál na gynekologii nemohu být. Měla jsem jen 0,65 bílých krvinek a hematologové chtěli, aby mi tam dali samostatnej pokoj. Což na porodnici neměli. Při tom rozhodování byl už Jirka se svojí mamkou v u Tomáška na novorozneckém na JIPce. Volala jsem jim, aby přišli mrknout za mnou už na hematologii do sedmého patra. Než pro mě přijela sanitka, tak jsem se ptala doktorkyna odstříkávání. Hrozně se divila, že s mojí diagnozou chci odstříkávat, že prej to nemá cenu. Jenže já jsem pořád doufala, že se to po porodu všechno vrátí do normálu a já pojedu s Tomíškem domů. Jen mi zmáčkla prso, řekla že to půjde a nic víc. Sanitka konečně přijela. Co nám dalo práce, abych si lehla na ty jejich nosítka. Člověk kdyby mohl, tak jen nehnutě leží.

Na hematologii už na mě na chodbě čekal Jirka s nastávající tchýní. Jirka byl s Tomáška celej unešenej. „Je nádhernej a velikej.“ říkal mi. Nikdy předtím jsem ho neviděla se takhle rozplývat :-) . Tchýně měla Tomiška vyfoceného v mobilu, takže to bylo poprvé, co jsem ho viděla. Naše malá chlupatá opička :-).

Následující dny na hematologii byli hrozný. Začal mě bolet znovu konečník. Dojít si na záchod, bylo pro mě utrpení. Psala jsem švagrové, jak se ona cítila po porodu. A když mi odepsala jako před umřením, tak mě to potěšilo, že ten pocit nemám jen já :-) . Jenže už na mě byl nátlak od sestřiček. „Nemůžete takhle jen ležet. Na porodnici by jste už druhý den musela vstát a starat se o dítě. Od teďka nebudete jíst v posteli, ale normálně sedět na židli u stolu!“ Otočila jsem hlavu a brečela. Snažila jsem se, aby to neviděla. „Žádný slzy! Tady Vám nikdo nechce ublížit. Musíte to udělat pro svoje dobro.“ Ten den, jsem se měla jít poprvé podívat na Tomáška, bylo to týden po porodu. Nikam se mi nechtělo a pořád jsem jen brečela. Cítila jsem se fakt hrozně. Jak po fyzický stránce, tak po psychický.
U Tomáška jsem byla jenasi 15 minut. Nezvládla jsem si ho vzít ani do náručí. Byla jsem ráda, že vůbec stojím na nohách. A k mému štěstí mě vezla sestřička, která mi ráno vynadala.

Čas ubýhal hrozně pomalu. Nikoho jsem nechtěla vidět, kromě Jirky. Nedokázala jsem se na nic soustředit kvůli bolestem. Přes den jsem měla pořád zatažené žaluzie. Vyhovovalo mi to. Asi po 14ti dnech jsem přijala první návštěvu. Tety přítel zamnou přijel. Pamatuju se, že jsem před ním brečela a říkala mu, že takhle jsem si to nepředstavovala. Na jeho tváři byla vidět ta bezmoc. Mocrád by mi pomohl, ale věděl, že to nejde. Omlouvala jsem se mu, že jsem takhle brečela. „Nějak to z tebe Verčo musí ven, jen se pořádně vybreč.“ A měl pravdu. To byylo ale jen jednou. Jinak jsem se vždycky snažila vypadat vpohodě, aby o mě rodina neměla zbytečně strach. A měla jsem v tom úspěch. Uklidňovala jsem já rodinu, né oni mě :-).

Po deseti dnech se nic pořád neměnilo. Nasadili mi tedy léčbu. Úspěšnost 66%. Pořád jsem čekala, co mi bude. Jestli budu zvracet, ale zvládala jsem to dobře. Udělali to, že mi imunosupresivama vymlátili kostní dřeň na nulu a čekali, že znovu nastartuje sama. První výsledky se měli objevit za 5-8týdnů.

Mezi tím si Jirka zařizoval mateřskou. Měl s tím hrozně běhání. Ale na novorozeneckém byli hodní. Tomiška nám tam nechali 5 týdnů, dokud si to Jirka všecho nezařídil. Taky jsme si zařídili svatbu. To aby Tomáška dali Jirkovi. Hrozilo nám, že by šel do kojeňáku. Neměli jsme totiž sepsaný papír na matrice. Zde jsem z blogu zkopírovala náš svatební den :-).

Den začínal jako každý jiný. Sestřičky už si ze mě od rána utahovali :-). Jedna doma dokonce upekla svatební koláčky. Celý talíř jsem dostala na pokoj. To byla mňamka.
Asi hodinku před obřadem přišla sanitářka se sestřičkou a zeptali se mě, jestli nechci nalíčit a učesat. Nějak jsem to neřešila, takže jsem si namalovala jen řasy.

Obřad začínal o půl jedenácté. Asi v jedenáct přivezl Jirka zákusky. Objednala jsem je u švagrový a to padesát kousků. Aby si tam personál pěkně osladil život:-). Otočil se a hned jel pro matrikářku a oddávajícího.

Sestřičky mezitím upravovali jejich oddechovou místnost. To už jsem byla nervózní. Seděla jsem na posteli a čekala. Slyšela jsem zvonek. Jirka už přijel. Viděla jsem přes dveře, jak si oblékají zelený mundůr a dávají si roušky přes ústa. Přišlo mi to hrozně směšný. „Asi by bylo lepší abych měla roušku jen já .“ říkala jsem si. Takhle to vypadalo, že všichni kromě mě, budou mít ústenku:-). Najednou jsem slyšela jak už se pro mě řítí sestřička a sanitářka. Ná, ná, na, ná, ...... Zpívali si svatební pochod :-). Děsně jsem se tomu smála. Sestřička mě odpojila od stojanu a mohli jsme razit. přišla jsem jako poslední. Docent Žák řekl, aby si všichni sundali ústenky. Takže jsme všichni vypadali normálně:-), teda skoro. Sanitářka mi do ruky dala kytku. Mimochodem je to umělohmotná, protože jsem nemohla mít normální. Osprchovali jí, vydezinfikovali a na záchodě vzali ten zelený ubrousek na ruce a zabalili kytku do něj :-).

Tak a teď už sem si sedla. Jak jsem si sedala opatrně na kraj, tak jsem málem s tím křesílkem přepadla. Svědci to křesílko museli chytnout. Oddávající řekl tu předmluvu, nebo jak se tomu říká a pak už jsme si řekli ano. Přípitek jsme neměli. Říkala jsem si, že já ani Jirka pít nemůžeme a že ostatní jsou v práci a ty taky pít nemohou. Sranda byla, když jsme si dávali prstýnky. Jak jsem byla zavodněná a opuchlá, tak se Jirkovi nedařilo nasadit mi prstýnek. Docent Žák řekl: „Jen si ho užij, za chvíli ho sundáš:-)“ Jakmile mělo dojít na polibek, tak to Jirka odmítnul mi ho dát. To abych něco nechytla. Docent Žák to povolil, ale stejně se mu do toho nechtělo. No bylo to prostě bezvadný.

Fotky nám dělala nemocniční fotografka. Udělala nám i hezké album. Dostali jsme to jako svatební dar. A i jako dárek jsme dostali to, že Jirka mohl ke mě na pokoj na chvilku. To mě taky potěšilo.

Léčba nezabrala, patřila jsem bohužel do těch 33% neúspěšnosti. Nezbývalo nic jiného, než transplantace a hledání dárce. Naštěstí se pro mě našla vhodná dárkyně, která se přihlásila do registru asi 14 dní předtím, než se u mě rozhodla transplantace. Měla jsem prý ohromné štěstí. Transplantaci jsem podstoupila 22.12.2007. Říkám tomu, že to byl ten nejhezčí Vánoční dárek. Asi po 14 -18 dnech mi začali narůstat bílé krvinky. Kostní dřeň se ujmula. V lednu jsem šla do hola, nějak moc mi už padali vlasy :-) Ale počítala jsem s tím. A 18.1. 2008 mě pustili domů. Chodili se se mnou loučit sestry, doktoři, prostě všichni kdo měli službu. Každý se mě ptal, jak se těším domů na malýho. Jenže mě se domů nechtělo. Měla jsem strach, že pokud něco nastane, tak mi nepomůžou. Bála jsem se. Ale to je asi normální po půl roce strávenýho ve špitále.

Bylo to zvláštní být doma. Čekala jsem objetí, přitulení, lásku. Místo toho mě čekalo věčné: „To nesmíš, ven nesmíš, do obchodu nesmíš, …“ hrozný. Cítila jsem se hrozně. Manžel říkal, že žárlím na Toma. Jenže já chtěla trochu lásky, porozumění, … Co se týká Tomáška, tan ten byl pro mě jako cizí. Naprosto žádný cit. Ale během pár měsíců jsem ho milovala bezmezně. Ale ze začátku jsem z toho měla špatná pocit.

Doma jsem byla vždycky jen 2-3 týdny a zase sem si šla lehnout na týden do špitálu. Reakce kostní dřeně, cukrovka z kortikojdů, bolesti kyčle a znovu bolesti kyčle. Pak se zjístilo, že mám tuberkulozu v kyčelním kloubu, proto ty bolesti. To bylo hodně krušné období na psychiku. Potom jsem musela čekat na zaléčení TBC, aby mě mohli operavat. Byla jsem v pořadník na nové umělé kyčelní klouby. V únoru 2009 jsem byla s levou nohou a v září 2009 s druhou nohou. Státní kyčlo jsem bezvadný. Jsem s nima maximálně spokojená. Nikdo na mě už nic nepozná. A já už jsem konečně jako člověk. Tomáškovi se mohu konečně věnovat. Chodit s ním ven, blbnout a tak.

Pokud jste někdo četl všechny tři díly, tak Vám moc a moc děkuji. A pokud se někdo z Vás rozhodně pro darování kostní dřeně, tak to Vám děkuji za všechny pacienty ještě víc. Zapsání do registru není bolestivé. Potřebují jen jednu zkumavku krve, nic víc. A samotné odebírání kostní dřeně se dělá dvězpůsoby. Ten bolestivější se dělá v narkóze a ten druhý se odebírá jako plazma. Chodí se na injekce, které vyvolají, že buňky kostní dřeně se dostají do krevního objehu a ta chytrá mašinka si je vychytá sama. A hlavně to pro Vás musí být nádherný pocit. Zachránit někomu život, někomu maminku a nebo tatínka. Pokud by jste se na něco chtěly zeptat, tak mi napište.

Všem Vám přeji mnoho zdravíčka. A pokud ho berete někdo jako samozřejmost, tak neděláte dobře. Kostní dřeň mi přestala fungovat nejspíš kvůli tomu, že jsem přechodila chřipku. Takže nic raději nepodceňujte.

Verča, manžel Jirka a syn Tomáškek

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
petra.lovosice
Extra třída :D 12947 příspěvků 05.04.10 16:26

ahojky

četla sem všechny díly, uřž netrpelive sem čekala kdy vznikne ten další
si silná ženská, a tím myslím opravdu silná, málokterá by toto vše zvládla obzvlášt v tehotenství po porodu bez malého, moc ti přeji aby už vše bylo do budoucna v pořádku, a ty si mohla užívat rodiny,všech lidí které máš ráda, přírody, a nemusela být už upoutaná na lužku, a prožívat jen bolesti…
co se týká te dřene..když daruješ, tak nemuže to ohrožit i zdravého človeka???já sem o tom přemíšlela už před porodem,ale pak byla malá a tak nejak to celý upadlo- ta myšlenka,

 
klorane
Ukecaná baba ;) 1820 příspěvků 05.04.10 17:56

Ahoj,taky jsem četla vše a máš můj obdiv a sklaním před tvojí výdrží ..... a do nového startu ti přeji všechno ať se ti vydaří,ať tě nic neskolí,ať se ti vše splní,hlavně to zdraví ať je,pak už je vše méně důležitě,ikdyž potřebné,…a celé tvé rodině štestí,spokojenost a…
jinak já sama jsem chtěla být dárkyní jak krve,tak i všeho co by pomohlo osatním,jako zdravotní sestra se s utrpením stýkám denně,tedy teď kromě mateřské…ale není nic horšího než nemoc a beznaděj,jenže chyba,bohužel nemůžu darovat vůbec nic,ani krev…bohužel ze zdravotních důvodu… :oops: držím palečky… :wink: :wink: :wink:

 
mishka2
Ukecaná baba ;) 1762 příspěvků 05.04.10 18:05

Přeji moc moc zdravíčka :srdce: :srdce: :srdce: , četla jsem všechno a běhá mi mráz po zádech.Jsi moc statečná, já bych se asi dávno zhroutila.Umírám už při zvýšené teplotě :oops: .

 
VERCATOMIK
Ukecaná baba ;) 1599 příspěvků 05.04.10 18:24

Děkuju holky za písmenka. Věřte tomu, že by jste to taky zvládli. Když se musí, tak se musí. A vůbec když člověk má motivaci. Tomášek mě žene kupředu. Ale i tak už asi přemýšlím jinak a všechno vnímám jinak. Ale ráda vzpomínám na to všechno, co jsem zažila. Uvědomuju si, že ty ošklivé věci pomalu zapomínám a pamatuju si jen ty hezké. Lidi co jsem tam poznala, svatbu :mrgreen: , to že mám Tomiška. Je to dobrá zkušenost do života.

Musím se Vám holky i pochlubit, že jsem dnes poprvé po několika letech sedla na kolo a projela se. Je to tak krásnej pocit, že umím zase jezdit na kole :wink: .

Co se týká darování kostní dřeně, tak Vás to vůbec neohrozí. Pokud je dárce opravdu vhodný, tak je zdraví a nic se mu nestane. Během několika hodin nebo dní, se odebraná kostní dřeň obnoví. Když mi odebírali ten vzorek kosti z pánve, tak mi doktor řekl, že během 3-4 hodin je to zacelené. Takže nemáte mít z čeho strach. Bohužel je v tomto směru malá informovanost, proto se snažím nějakým způsobem zviditelnit toto téma.

Příspěvek upraven 05.04.10 v 18:26

 
babule  05.04.10 21:17

Ahojky.Chci Ti jen složit obrovskou poklonu za to, co všechno jsi zvládla a zvládáš :srdce: .Já jsem v registru dárců krve od jeho založení, což bylo tuším někdy v roce 1992, ale bohužel jsem se ještě nikdy nikomu nehodila.Každý rok mi domů chodí 2× časopis Naděje, kde jsou příběhy transplantovaných lidí a vždycky u něj brečím jak želva, protože každý z těch příběhů se šťastným koncem mě vždycky úplně dostane a jsem moc ráda, že i Ty jsi jedním z nich.Já tedy zatím pilně chodím darovat krev a pomalu se blížím k 35-ti odběrům ( chodíme všechny 3 ségry, jen brácha je srab), takže aspoň tahle malá pomoc ( třeba jsi kapku krve dostala i odemne).Holka drž se a přeji Ti už jen to nejlepší :srdce: :srdce: .Zdenka

 
rija
Zasloužilá kecalka 687 příspěvků 05.04.10 21:48

Tak Veru,HLUBOCE PŘED TEBOU SMEKÁM :potlesk: :potlesk:
Jsi fakt silná ženská. :palec:
Opravdu ze :srdce: tobě i tvé rodině přeju jen to éjlepší a hlavně oceán zdraví. :kytka: :kytka: :pankac:
Dáša a Davídek

 
Judycum
Kelišová 5003 příspěvků 05.04.10 22:59

Četla jsem všechny díly i Tvůj blog, je to smutné čtení, ale zároveň je úžasné, jak jsi to zvládla, pro většinu z nás asi nepředstavitel­né…tolik bolesti a změn v tak krátkém čase.
Máš můj upřímný obdiv, přeju ti, ať už tě nikdy nic zlého nepotká. :kytka:

Do registru jsem se přihlásila, čekám teď na pozvánku k osobní konzultaci..a doufám, že jednou budu pro někoho vhodný dárce.

 
Alyss
Extra třída :D 10420 příspěvků 06.04.10 08:59

Moc tě obdivuju,jak si to všechno zlvádla,souhlasím s tím,že jsi opravdu moc silná a statečná!!! Přeju ti ať už je vše jenom dobré :kytka:

 
nakukovatelka
Závislačka 4165 příspěvků 06.04.10 11:44

Verco, preju Ti v zivote uz jen same dobre veci a hlavne zdravi, svoje sis uzila a ze snad uz to bude jen dobre.
Hlavne Ti chci ale napsat, ze mas SUPER manzela, ne kazdy by se umel k tomu takhle postavit, a byt takovou oporou, hlavne po porodu Tomiska. Ja vim, psala jsi, ze kdyz se musi, tak se musi, ale ja myslim, ze jsou chlapi, kteri tyhle problemy proste nezvladaji (vzdyt kolik jich je, ktery treba opusti rodinu, kdyz se narodi postizene dite) ten Tvuj by tohle urcite neudelal a je to super clovek.
Mate muj obdiv, at je cela Vase rodinka uz navzdycky stastna a at - jednou - v klidu a pohode treba prinese cap nebo vrana dalsi miminko :-)
A mmch - na Te fotce s kocarkem Ti to moc slusi.

 
LucaLuca
Závislačka 4435 příspěvků 06.04.10 20:50

Ahoj Verčo,
ptala jsem se už u druhého dílu, tak to napíšu ještě sem.
V registru dárců jsem už dlouho (10-15 let), ale nevím, jestli by mě nechali darovat. Mám nějakou šílenou krev, nemohu být dárcem krve. Jsem chudokrevná a mám leukopenii (že prý mám jiný počet bílých krvinek a mají jiný tvar nebo co).
Tak to by mě fakt zajímalo, kdybych se někomu hodila, jestli by mě nechali darovat.
Na odběru kostní dřeně jsem byla jednou kvůli vyšetření, dělalo se to zaživa tlustou jehlou z hrudní kosti a bylo mi hrozně slabo a zle. A to byla jen troška. Ale bylo to asi i kvůli tomu, že jsem tehdy na tom byla zdravotně fakt španě, takže každý další zásah do organismu byl chuťka. Pokud bych někomu mohla pomoci, podstoupila bych i ten způsob s narkózou (a je pro mě příjemným překvapením, že existuje ten druhý, který popisuješ).
Veru, přeji nadále už jen pevné zdraví. Moc se mi líbí vaše svatební fotka :-) a u kočárku už jsi někdo úplně jiný - zdravý, šťastný. :-) Tak ať to klape se zdravím i Jirkou a Tomem.
 Lucie

 
VERCATOMIK
Ukecaná baba ;) 1599 příspěvků 07.04.10 11:09

Ahoj Lucko,
omlouvám se, že jsem předtím neodepsala. To s tím darováním si myslím, že u tebe asi fakt není dobrý nápad. A popravdě si myslím, že by tě asi ani jako dárce nechtěli, pokud s tím máš, nebo jsi měla takové probémy. Ona by pojišťovna asi nešla do něčeho nejistého. Je to smutný, ale na provedení transplantace kostní dřeně musí být souhlas od pojišťovny. Když mi to před transplantací řekli, tak jsem byla hrozně překvapená. Mojí kamarádku transplantovali jen díky tomu, že přišli dotace. Hrozný, že?

Další věc je taky ta, že pokud by jsi kostní dřeň darovala, tak obdarovaný by měl stejné zdravotní problémy jako ty. Pokud byla moje dárkyně alergická, tak se u mě nejspíš také objeví alergie. Hematolog mi říkal, že měl i případ, že dárkyně byla žena a transplantovaný muž.Ďárkyně žena při darování nevěděla, že má rakovinu prsa a prej asi po osmi měsících se u transplantovaného muže objevila rakovina prsu. Mazec, že jo? Takže i kvůli tomy y tě asi nechtěli.

Každopádně Ti Luci přeji moc a moc zdravíčka a aby Tvoje kostní dřeň byla už v pořádku. Ze srdce Ti přeje Verča, Jirka a Tom

 
LucaLuca
Závislačka 4435 příspěvků 07.04.10 21:22

Veru,
díky moc za odpověď. Taky si to myslím, že by mě nechtěli. Vstupovala jsme do registru ve 20 zdravá, ale…
Jinak s dření nic nemám, to jsem asi špatně napsala. Tehdy se nevědělo, proč mám takovou anémii, takže se odebíral vzorek kostní dřeně, jestli nemám poruchu krvetvorby či něco jiného vážného. Nemám. Nakonec to byla „jen“ celiakie.
Tak safra, ode mě by si ani pes kůrku nevzal… :-)
Přeji ti moc zdraví a doufám, že ta tvoje nová dřeň je úplně košer. :-)
 L.

 
Petisa
Extra třída :D 13211 příspěvků 07.04.10 22:43

Verčo,
pravdu díš, když musíš a máš pocit, že máš proč žít, člověk najde sílu a pere se…
Jsi statečná a skvělá, že píšeš a informuješ a nakopáváš lidi!
A mě jsi zase nakopla, děkuju!
Zjistím si o registru co nejvíc a pustím se do toho.Mám to z ruky, ale to nebude problém!
Už nesmí být!

Mimochodem, Tomášek je krásné dítě a Ty krásná ženská!
Moc Vám to sluší a přeji ze srdce, ať jsi šťastná!

 
pavlinka77
Zasloužilá kecalka 868 příspěvků 23.10.12 22:53

Máš můj velký obdiv.
Moc ráda bych darovala kostní dřeň - bohužel mám mutace v krvy a nemůžu být dárcem :-(
Je mi to hrozně líto, protože jsem chtěla někomu pomoc, ani vajíčka nemůžu darovat, kterémi jsem taky chtěla někomu udělat radost.

Blahopřeju k miminku :-)

 
bjetuschka
Závislačka 3882 příspěvků 2 inzeráty 24.10.12 11:18

Užila sis opravdu dost. Přeji všechno jen to nejlepší! :hug:

 
VERCATOMIK
Ukecaná baba ;) 1599 příspěvků 11.11.12 20:05

Holky děkuji za komentáře :* :hug:. A ke gratulaci k miminku ;). Říkala jsem si, že bych mohla napsat ještě poslední deníček, jak jsme zvládli těhotenství po transplantaci a jsme zdravé obě dvě, takový malý zááááázrak :srdce: :srdce: :srdce:. A hlavně jak si konečně užívám mateřství se vším co k tomu patří ;)

Pavli mrzí mě, že nemůžeš být dárcem. Ale je fajn, že takto myslíš na druhé :hug:. Né každý takhle smýšlí :think:.

 
Lejla77
Ukecaná baba ;) 1915 příspěvků 12.11.12 14:29

Nemám slov :hug: :hug: :hug: :srdce: :srdce: :srdce:
jsi ohromně statečná, držím palce tobě a tvé rodině a hlavně přeji zdravíííí :srdce:

 
xangel87
Kelišová 6555 příspěvků 13.11.12 22:04

Brouzdala jsem v noci po emiminu, našla náhodou komentář pod tímto deníčkem, následně si přečetla tvůj blog a druhý den ( no vlastně ještě ten den, šla jsem spát ve 3 ráno) stepovala s dítětem v náručí na transfuzním oddělení děčínské nemocnice a žádala o přihlášku. Další den jsem tam pak jela znovu, dala krev a zapsala se tím do registru dárců kostní dřeně. Snad i díky mě bude jednou moc psát někdo takovýhle příběh se šťastným koncem. Hodně štěstí :-)

 
bjetuschka
Závislačka 3882 příspěvků 2 inzeráty 14.11.12 09:52

@VERCATOMIK Určitě napiš deníček, jsem zvědavá a ráda si počtu :kytka:

 
VERCATOMIK
Ukecaná baba ;) 1599 příspěvků 19.11.12 23:36

@Lejla77 moc děkujeme :hug:

 
VERCATOMIK
Ukecaná baba ;) 1599 příspěvků 19.11.12 23:38

@xangel87 teda ani nevíš, jak moc mě tohle zahřálo u srdíčka :*. Díky moc, že jsi se přihlásila a chceš také pomoci :hug:.
Jinak k tomu blogu, to se omlouvám, že není dopsaný :oops:, nějak už to prostě nestíhám a to jsem si říkala, že ho dopsat právě musím, aby všichni viděli, že to zapsání do registru má cenu ;)

 
VERCATOMIK
Ukecaná baba ;) 1599 příspěvků 19.11.12 23:39

@bjetuschka tak až bude chvíle času, tak písnu ;).

 
Lejla77
Ukecaná baba ;) 1915 příspěvků 20.11.12 17:57

@VERCATOMIK
já jsem dárce krve a kostní dřeně již 13 let,
na krev mi párkrát volali (mimo termín) ať přijedu, že mají málo, na kostní dřeň se nikdo neozval, ale chodí mi každý půlrok od nich časopis (takže to znamená, že jsem stále v registru…)
hodněkrát jsem snila o tom, aby mi zazvonil telefon a mohla jsem někomu pomoct…

 
VERCATOMIK
Ukecaná baba ;) 1599 příspěvků 20.11.12 18:15

@Lejla77 :hug: :hug: :hug: Jsi zlato :* :*  :*

 
Claudiiiinka  08.11.13 00:09
Děkuji za šanci žít

Dobrý den,
před 14 dny jsem se dozvěděla tu hroznou zprávu : máte leukémii a bohužel budete muset podstoupit chemoterapii i transplantaci kostní dřeně. Byl to šok, je mi 37 let, jsem usměvavá pohodová holka, plánovali jsme s přítelem tento rok miminko, nikdy jsem nebyla nemocná. Neumím se s tím ještě vůbec vypořádat. Cítím beznaděj, protože se mi život najednou poskládal jako domeček z karet. Myslím, že pokud projdu tím vším, tak už miminko mít asi nikdy nebudu :-( což je pro mě strašná představa. Příští týden mě čeká ortel v podobě posl. výsledku z kostní dřeně. Pořád doufám v zázrak. Po 14 dnech v nemocnici kdy jsem dostala 5 transfůzí krve se cítím dobře- prostě jako zdravý člověk. A tak brouzdám na internetu a hledám jakýkoliv článek co by mi dal odvahu s touto nemocí bojovat, protože mě napadá i myšlenka, že to nezvládnu..má vůbec cenu bojovat? Proto děkuji za tvůj blog, protože mi trochu dodal odvahy, naděje a i ohlasy na něj- protože i má druhá obava- najdu i já dárce kostní dřeně, budu mít štěstí?…na tuto otázku budu pravděpodobně znát brzy odpověď, ale nadšení lidí, které tady čtu z toho, že jsou ochotni dát svou kostní dřeň úplně cizímu člověku a zachránit mu tím život je pro mě povzbuzující…Hrozně moc se bojím. Ale moc moc děkuji tobě za náděj a také všem co se nám snaží pomoci pomocí kostní dřeně…

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele