Můj druhý porod :-)

mufinka  Vydáno: 25.06.06

Milé těhulky a maminky,

jelikož jsem se s Vámi zhruba před rokem a půl podělila o zážitky z mého prvního porodu, tak samozřejmě nevynechám ani ten druhý…

Začalo to zcela nevinně…

11.6.2006 jsme brzy ráno vezli manželovu maminku do Lázní Bohdaneč, dostala od nás týdenní pobyt s relaxačním programem ke svým 70. narozeninám. Je fakt, že jsem trochu blázen vydat se v tak pokročilém stadiu těhotenství (38.tt) na takový výlet. Ale cítila jsem se dobře, tak jsme jeli. Maminku jsme po příjezdu ubytovali, doprovodili ji na oběd, šli se trošičku projít po zahradě a pak jsme se vydali zpět domů přes Prahu, kde jsme se stavili v Letňanech - sháněla jsem nějaké botičky pro starší dcerku Verunku (20 měsíců), neměla žádné letní. To se nám úspěšně podařilo, najedli jsme se v KFC a jeli domů. Byla jsem tedy docela unavená, ale v pohodě. Doma jsem si na chviličku lehla a cítila se tak nějak zvláštně. Vykoupala jsem Verunku, uložila ji a s manžílkem jsme se dívali na televizi - prostě rodinná pohodička.

Film skončil, manžel se šel osprchovat a spát, já šla na WC, chtěla jsem se též osprchovat a jít spát, když mi cestou na WC praskla voda. Zpočátku to bylo jen trošičku, takže jsem pořádně nevěděla, co se děje. Ale pak už mi to bylo jasné. Osprchovat jsem se pochopitelně nestačila a šla rovnou za manželem, že místo spaní jedeme do porodnice. Bylo kolem 0.30 hodin. Dle jeho výrazu si v první chvíli asi myslel, že si dělám legraci, ptal se mě, jestli je to opravdu „ono", tak jsem mu jen ukázala svoje totálně promočené kalhoty a bylo mu to jasné. Museli jsme zavolat moji mamču, aby hlídala Verunku, která spokojeně spala v pokojíčku, aniž by tušila, že za pár hodin se jí narodí sestřička.

Ještě se musím přiznat, že jsem neměla vůbec připravenou tašku do porodnice, takže jsem si do první tašky, kterou jsem našla, naházela pár „nejdůležitějších" věcí jako bylo třeba malování, hřeben a lak na vlasy… - to samozřejmě píši trochu s nadsázkou, ale například ručník jsem si nevzala.

Když jsme se přiřítili do Masarykovy nemocnice, vyjeli jsme do 3. patra, kde je porodnická ambulance, jenže to bylo špatně - poslali nás tedy na porodní sál, který byl samozřejmě zase úplně někde jinde, jelo se tam úplně jiným výtahem. Jistě si mě dokážete představit, jak jsem tam po nemocnici chodila s totálně mokrými kalhoty a asi 5 vložkami - museli jsme se s manželem smát. Jestli nás někdo pozoroval, tak musel mít záchvaty smíchu.

Na příjmu byly 2 velmi milé sestřičky, manžel zatím musel čekat za dveřmi a mně provedli vyšetření - CTG a ultrazvuk. Také jsem podepisovala nějaké papíry - potvrzení jména dítěte a ještě něco, co už si nepamatuji, jak jsem byla ze vší té rychlosti zmatená… Klystýr i holení jsem odmítla - nebylo to ani potřeba.

Po vyšetření jsem sdělila manželovi, že může jet dom (také jsem na něj vychrlila seznam věcí, které mi ještě má dovézt), protože se mi nerozběhly kontrakce, dostala jsem kapačku - oxytocin na vyvolání porodu, jelikož jsem měla pozitivní testy GBS, tak aby se to nezdržovalo a mimčo bylo co nejdříve venku. Všichni na mě byli moc milí, dělali jsme si legraci - až tedy na jednoho pana doktora, který se tvářil spíše jako kyselé zelí, vůbec nekomunikoval, na všechno jsem se ho musela ptát. Také nebyl při vyšetření nejjemnější - věděla jsem to už odminula (byl to lékař, který mi dělal poporodní vyšetření u prvního dítka a telefonoval u toho…), přála jsem si, aby se Dominička narodila, až se vymění směna.

S manžílkem jsme si celou dobu psaly sms-ky, moc mě povzbuzoval, byla jsem z toho minulého dne nevyspalá a po tom „trajdání" unavená. Byly asi 2 hodiny ráno a kontakce nikde, asi až za ½ hodinky se porod začal pomalu „rozjíždět". Kontakce nebyly příliš silné, cítila jsem jen tvrdé břicho, ale ani to moc nebolelo. To byl začátek. Po druhé dávce oxytocinu už to bolelo daleko víc, kontakce jsem již musela prodýchávat jako pejsek. Celou dobu jsem na bříšku měla upevněné sondy na srdíčko a na kontrakce a ještě infúzi, takže samé hadičky.

Začala jsem se postupně otvírat, bolesti sílily a kolem 4.30 hodin jsem směla zavolat manželovi, který už byl připravený před porodnicí v autě. Bál se o mě a tak jsem mu vlastně ani zavolat nestihla, protože ve chvíli, kdy mi řekli, že může jít nahoru, už zvonil na sestřičky - akorát včas.

Převlékl se a od té doby jsme na všechno byli dva - tedy vlastně tři.

Po nějaké době mě porodní asistentka poslala na WC, abych vyprázdnila močový měchýř. Museli totiž k miminku dovnitř zavést jakousi sondu kvůli tomu, že při kontrakcích mělo lehce snížený tep. Když jsem tu sondu viděla, tak jsem si říkala, jak se mi „tam" asi vejde??? Na WC jsem šla se všemi těmi hadičkami, manžel přede mnou vezl tu kapačku, měli jsme u toho záchvaty smíchu, protože jsme s tím pořád díky nedostatku místa na chodbičce „bourali". Pak mi zavedli sondu a my čekali, co se bude dít. Naštěstí bylo všechno v pořádku, srdíčko fungovalo tak, jak mělo. Ani netuším, jak dlouho jsem tu sondu měla, ale určitě tak 2 hodiny.

Kolem 7. hodiny už jsem měla kontrakce opravdu silné, manžel mě povzbuzoval, byl naproto úžasný, pak už jsem měla pocit na tlačení, ale tlačení mi pochopitelně bylo ještě zakázáno, ale už jen nachvilku.

Ještě bych ráda podotkla, že Dominička skutečně počkala, až se vymění směna - pana doktora vystřídala bezvadná paní doktorka, která si mě pamatovala, protože když jsem byla u sepsání k porodu a měla s sebou Verunku, tak si tam s ní hrála. Bohužel netuším, jak se jmenovala, ale byla super - příjemná, jemná, profesionální, nebála jsem se na cokoliv zeptat.

Jinak v Ústí nad Labem se od začátku do konce rodí v porodních boxech, které jsou od sebe odděleny částečně zdí a částečně plentou, je perfektní, že rodička nemusí přecházet z jedné místnosti do druhé a vše se odehrává v jednom pokoji v naprostém soukromí. Tedy přes tu plentu je sice trochu slyšet, co se děje „vedle", ale to člověk ani nevnímá… Se mnou zrovna rodila nějaká mamina, kterou ale pak museli vzít na císařský řez.

Tak a zpět k porodu: byla jsem již dost unavená, když mi konečně porodní asistentka řekla, že můžeme začít tlačit. Měla jsem ale málo síly po náročném dnu a probdělé noci, takže Dominička se narodila až na páté zatlačení. Kdo mi pomohl nejvíce, byl můj manžel, který mi dal tolik potřebné síly, abych Dominičku dostala ven, bez něj bych to fakt nezvládla. Všechno bylo takové veselé a vřelé. Byl to opět krásný emotivní zážitek.

Dominička se narodila 12.6.2006 jako 1000. miminko v Masarykově nemocnici za rok 2006 v 7.31 hodin, měřila 49 cm a vážila 3000 g.

Šťastný tatínek si ji hezky podepsal a nafotil. Hned po porodu mi ji dali na břicho - narozdíl od prvního porodu.

Pak už jsem jen 2 hodiny odpočívala, manžílek dostal kafíčko se sušenkou, oba jsme se nemohli na Dominičku vynadívat a samozřejmě jsme začali obvolávat rodinu a známé s radostnou zprávou hned po ránu.

Šitá jsem byla malilinko jen uvnitř, venku vůbec, takže mě to nebolelo a hned v den porodu jsem si mohla i sednout.

Dále nás převezli na nadstandardní pokoj, kde jsem měla klid a soukromí, neomezené návštěvní hodiny. Byla jsem tam velmi spokojená - tedy až na sprchový kout, který nevypadal zrovna nejvábněji. Ale hlavně, že jsme byly s Dominkou zdravé, to bylo to nejdůležitější.

S manžílkem jsme se moc těšili na okamžik, až Verunka Domču uvidí, bylo to dojemné, když Verča miminko hned pohladila a dala mu pusinku.

Domča zpočátku ztratila na váze - stejně jako skoro každé mimčo, ale poslední den jsme to naštěstí dohnaly a přibraly tak, aby nás mohli pustit domů. Až ten poslední den se mi totiž vytvořilo mlíčko.

Od čtvrtka 15.6. jsme doma všichni 4, zatím to všechno zvládáme a čekáme, jak to bude probíhat nadále. Verunka si Dominičku oblíbila, pořád ji chodí kontrolovat k postýlce, pozoruje, když ji kojím nebo přebaluji. Také se ji snažím do všeho zapojovat - třeba mi podává plenky nebo oblečení a zatím ji to moc baví. Pokaždé, když začne miminko plakat, tak za mnou přijde, ukáže na prso a řekne: „Miminko - prso - mlíčko". Je to kouzelné a ani se to nedá slovy vyjádřit.

Věřím, že zůstaneme šťastnou rodinkou a Vám všem přeji pohodové porody a zdravá miminka.

Ála + holky.

P.S.: Ještě pro zasmání - v den porodu jsem doma neměla ani kočárek, ani autosedačku.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
gabcaa
Povídálka 34 příspěvků 25.06.06 13:46

Ahoj Mufinko, moc gratuluju k holčičce.Ať vám hezky papá a hodně mlíčka.Musí to být náročný starat se o dvě malinkatý dítka.My máme zatím jedno, je mu měsíc.Občas nestíhám nic.Moc tě obdivuju.
Taky jsem rodila v Ústí nad Labem, byla jsem moc spokojená s péčí v porodnici i na nadstandardu.U nás na pokoji byl sprcháč v pohodě.
Taky mě rodila sympatická doktorka, ten doktor jak se tvářil jako kyselý zelí mě šil.Určitě to je on.
Gabča + Mareček 5 týdnů

Vložit nový komentář