Můj krásný druhý porod

alenkas  Vydáno: 01.06.10

Když jsem koncem září 2009 objevila dvě čárky na těhotenském testu, bylo našemu synovi Honzíkovi 16 měsíců. Byla jsem strašně šťastná, že se nám druhé miminko podařilo tak brzy, ale na druhou stranu mě trošku tížily obavy, jak bude to druhé těhotenství probíhat, když máme doma neposedné batole a hlavně jak to bude doma vypadat, až se miminko narodí.

10. 5. 10 ve 2:51 - Tomášek 3 minuty po porodu

10. 5. 10 ve 3:24 - První bumbání od maminky

Šťastná maminka s Tomáškem

10. 5. 10 - Náš Tomášek

10. 5. 10 - Pyšný tatínek s Tomáškem

10. 5. 10 - Šťastná maminka s Tomáškem
1 komentář

Rodiče s Tomáškem

12. 5. 10 - Tomášek už má 2 dny

13. 5. 10 - Tomášek už má 3 dny

14. 5. 10 - Maminka s Tomáškem ve 4 dnech před propuštěním z porodnice

18. 5. 10 - Bráškové Honzík a Tomášek

24. 5. 10 - Tomášek už má 14 dnů

Naštěstí jsem i v tomto druhém těhotenství neměla žádné větší problémy, i když přece jen probíhalo trošku jinak než to první. První čtyři měsíce jsem teď strávila většinu dne nad záchodovou mísou a nevolnosti mě tak netrápily jen po ránu, ale i v průběhu celého dne, zvlášť potom večer. Naštěstí od 17. týdne začaly nevolnosti ustupovat a já si mohla začít těhotenství trošku užívat.

Jenže v 19. týdnu jsem začala trošku špinit – doktor ale naštěstí nezjistil nic vážného. Šlo nejspíš jen o prasklou cévku v důsledku poševního zánětu. Předepsal mi tedy globule a doporučil se víc šetřit, navíc jsem měla dost nízko uloženou placentu.

Na kontrole ve 30. týdnu můj gynekolog ultrazvukem zjistil, že je miminko o 8 dnů menší a navíc bylo v příčné poloze. Uložení placenty se taky moc nezměnilo, naléhala na děložní čípek a já dostávala strach, že budu muset rodit císařským řezem anebo že začnu předčasně krvácet.

Naštěstí hned následující kontrola ve 33. týdnu moje obavy vyvrátila – miminko se otočilo hlavičkou dolů a placenta už nasedala prakticky normálně. To mi tehdy spadl obrovský kámen ze srdce a já doufala, že už nás žádné komplikace až do porodu nepotkají.

Těšila jsem se na blížící se termín porodu, který jsem měla 27. 5. a podle UTZ až 4. 6,.a začínala být čím dál víc zvědavá na pohlaví miminka – tentokrát jsme si ho totiž nenechali říct předem a bylo to pro nás překvapení až do porodu. Spousta lidí mi sice říkala, že vypadám na druhého chlapečka, ale já v hloubi duše doufala, že by to mohla být tentokrát holčička.

Poslední týdny těhotenství ubíhaly jako voda. Na poslední vnitřní kontrole v 35+6 tt. doktor zjistil, že čípek už je prostupný na špičku prstu a měkký, ale na porod to zatím ještě nevypadalo. To mě uklidnilo a já doufala, že si budu moct bříška užívat hezky až do termínu porodu.

Kontrola v poradně v pátek 7. 4., kdy jsem byla 37+1 tt., dopadla dobře - na monitoru KTG nebyly žádné větší stahy dělohy a i miminku se vedlo dobře. Doktor si ještě pochvaloval, jak hezky se nám to vykreslilo a při loučení mi řekl, že si myslí, že se za týden ještě uvidíme. Taky jsem v to doufala, protože jsem si přála donosit miminko hezky do termínu. Nejen proto, že jsme potřebovali doma dochystat spoustu věcí, na které doposud nebyly peníze a museli jsme čekat, až mi přijdou peníze ze stavebního spoření, ale taky proto, že jsem si chtěla bříška a pohybů v něm užívat co nejdéle, protože šlo nejspíš o moje poslední těhotenství.
Jenže člověk míní, život mění. Spousta maminek si přeje mít miminka už co nejdřív u sebe a potom třeba i přenášejí a já, která chtěla mít naopak co nejdéle bříško, jsem naopak začala zcela nečekaně rodit už v noci z neděle na pondělí 10. 5. A přitom tomu nic nasvědčovalo. Sice mi ke konci tvrdlo často bříško a měla jsem silnější výtok, ale to jsem považovala na konci těhotenství za normální.

Tu neděli 9. 5. jsme ještě využili krásného počasí a nachodili v něm s Honzíkem spoustu jarních kilometrů na procházce dopoledne i odpoledne. To mě vůbec nenapadlo, že bych o pár hodin později měla začít rodit. Jenom jsem při chůzi cítila, jak mimčo tlačí na močák a chtělo se mi častěji čurat, ale to jsem považovala za normální.

Po návratu domů (bylo kolem 18:30) jsem si ale začala uvědomovat takové zvláštní tlaky tam dole, ale bylo to dost slabé. Občas mi ztvrdlo bříško a tak jsem si říkala, že to budou nejspíš jenom poslíčci a nevěnovala tomu pozornost. Ale ty tlaky tam dole po celý večer neustávaly a po 21. hodině jsem si uvědomila, že to bříško mi začíná tvrdnout nějak pravidelně, i když ještě bez bolesti. Začala jsem si to měřit a jednou mi ztvrdlo po 10 minutách, pak po 5 a pak zase po 10 minutách.

Před 23. hodinou jsem si šla lehnout, ale po jedenácté se mi k tomu tvrdnutí bříška začaly přidávat i zatím mírné bolesti v podbřišku připomínající začínající MS. To už jsem trochu zpozorněla, ale pořád jsem se uklidňovala tím, že mě může bolet břicho z cizrnové polévky, kterou jsme ten den měli k obědu. Od půl dvanácté večer se mi tvrdnutí a bolesti bříška začaly vracet po 6 minutách a bolesti postupně sílily.

Od půlnoci už mi to bylo jasné - vypadá to, že budeme rodit, protože bolesti už byly po 5 minutách. Celá rozklepaná jsem vylezla z postele, zašla se vyčurat a ještě si radši počkala, zda se to opravdu opakuje pravidelně. Bohužel to bylo čím dál intenzivnější a tak jsem šla probudit manžela s tím, že pojedeme do porodnice. Byl z toho chudák taky celý zmatený, taky absolutně nepočítal s tím, že bychom už mohli rodit. Pořád se mě ptal, jestli je to fakt ono, jestli to jen nejsou prdy, ale mě už začaly chytat v podbřišku pěkné křeče a to už po 4 minutách, takže bylo jasné, že tohle je něco jiného.

Ruce i nohy se mi klepaly ještě když jsem vytáčela číslo na mou mamku a říkala jí, aby k nám přišla pohlídat Honzíčka, že to vypadá, že rodíme. Chudák z toho byla taky celá vyplašená a do čtvrt hodinky byla u nás. Já jsem si zatím stihla ještě umýt hlavu a oholit se v podpaží.
Mezitím se mi intervaly mezi bolestmi zkrátily na 3 minuty a už jsem se musela chytat všeho možného a pěkně to rozdýchávat. Mezi kontrakcemi jsem si rychle chystala kabelku s doklady potřebnými k přijmu do porodnice, dobalovala jsem ještě poslední drobnosti do tašky a přitom jsem si pořád přála, aby to ještě nebylo ono, aby nás ještě poslali domů. Jenže jsem tušila, že moje přání nebude vyslyšeno.

V 1:20 jsme konečně vyjeli z domu - bolesti už jsem měla po 2 minutách a skoro jsem se bála, že porodím ještě v autě, protože jsem měla pocit, že potřebuji na velkou. V Ústí nad Orlicí jsme byli během 10 minut a už cestou z parkoviště do budovy, kde je porodnice, což je asi 100 metrů, jsem musela vydýchat asi troje kontrakce. Rozhodně jsem odmítla jít do 2. patra pěšky, to bych tedy asi neudýchala, tak jsme použili výtah.

Před příjmem čekal už jeden tatínek, u kterého byla zrovna jeho partnerka, které sice odtekla voda, ale kontrakce zatím neměla. Tak ji poslali na jeden z volných sálů a mě vzali na příjem. Hodiny ukazovaly 1:40. Nejdřív se tedy sestra hned ptala manžela, zda má zaplacený poplatek za přítomnost u porodu a když jí řekl, že ne, tak ho ještě poslala zpátky na vrátnici, aby si to hned zaplatil.

Sestřičce jsem řekla, že mám kontrakce po 2 minutách a když se dozvěděla, že už jsem vícerodička, tak hned zavolala doktorku. Ještě jsem se nejdřív ve sprše musela vyčurat do zkumavky a převléct se do košile.

Pak mě hned doktorka vyšetřila a zjistila, že už jsem na 5 prstů otevřená! To jsem tedy koukala, že to jde tak rychle. Sice nejdřív doktorka navrhla přípravu a klystýr, ale pak se radši rozhodla mi nejdřív propíchnout vak blan, aby mi odtekla plodová voda. Mezitím se mnou sestřičky vyplňovala příjmové papíry, což jsem ani moc nevnímala, co jí říkám, protože mě každou chvilku zaskočily kontrakce a měla jsem co dělat, abych je rozdýchala. Pak mi ještě odebrala krev na krevní obraz, protože si z průkazky vyčetla, že beru železo. Sestřička mi pak píchla asi něco proti krvácení, protože tentokrát jsem po porodu neztratila víc krve než je běžné, takže to bylo super.

Porodní asistentka mi připevnila pásy na monitor a tak jsem ještě do toho poslouchala tlukot srdíčka miminka. Vše bylo v pořádku jen do okamžiku, než jsem dostala další kontrakci. V té chvilce se miminku ozvy srdíčka začaly hodně zpomalovat, což se asistentce vůbec nelíbilo, takže jsem si musela lehnout na bok. Během celé té kontrakce byly ozvy hodně pomalé, ale jak mě bolest opouštěla, tak se to zase zlepšilo. Při další kontrakci nastal ten stejný problém, tak sestřička radši zavolala doktorku. Obě pak koukaly na záznamy z monitoru a asistentka vždycky jen vrtěla hlavou, když viděla, jak se ty ozvy zhoršují.

Doktorka mi tedy propíchla vak blan. Vzápětí jsem cítila, jak ze mě začíná vytékat spousta vody, ale doktorka řekla, že je zkalená. Toho jsem se docela lekla, protože vůbec netuším, že by mi předtím někdy voda odtékala. Sice jsem měla poslední dny silnější vodnatý nažloutlý výtok, ale přisuzovala jsem to normálnímu těhotenskému výtoku. Ani ve snu mě totiž nenapadlo, že bych mohla už tak brzy rodit, pořád jsem doufala, že budu rodit v termínu, když jsem neměla předtím větší problémy až na ten zkrácený a měkčí čípek.

Po tom propíchnutí vody a zjištění, že je zkalená, už doktorka na nic nečekala a rozhodla, že mě přemístí rovnou na porodní sál bez klystýru, že by se to stejně nestihlo. Mně se v tu chvíli začalo dělat špatně až na zvracení, tak mi rychle sestra přinesla misku a ve chvíli, kdy zrovna za mnou pustili manžela, jsem se ještě vyzvracela. Pak jsme se mohli v pauze mezi kontrakcemi přesunout na porodní sál. Hodiny ukazovaly 2:40, když jsme přišli na sál.
Jak jsem si vylezla na porodní křeslo, tak mě asistentka hned napojila na monitor a pak už po celou dobu porodu sledovala ozvy miminka, které se i nadále při každé kontrakci dost zhoršovaly. Tak jsem musela pořád měnit polohy z boku na bok, aby se mimčo trochu probralo, ale moc to nepomáhalo.

Po příchodu na sál ve 2:10 už jsem byla otevřená na 7 prstů a ve 2:30 už jsem byla na 9 prstů . Byl to opravdu fofr, otevírala jsem se rychleji, než stíhalo miminko sestupovat, takže jsem každou kontrakci musela poctivě prodýchávat a nesměla jsem tlačit, abych mu neublížila.

Naštěstí jsem měla opravdu výbornou porodní asistentku - ta mi neuvěřitelně pomáhala s rozdýcháváním kontrakcí, dýchala společně se mnou, abych se mohla soustředit a aby mi to šlo lépe. Fakt super, strašně mi to rozdýchávání pomohlo a opravdu se tak ta bolest snášela o hodně lépe. Navíc jsem ani nebyla tak vyčerpaná jako u prvního porodu, kde mi nikdo moc neradil, jak dýchat a navíc u prvního porodu jsem to rozdýchávala několik hodin, zatímco teď to byl takový fofr, že jsem se ani nestihla moc unavit. Ve 2:40 ráno už jsem byla otevřená natolik, abych mohla začít tlačit. Asistentka mi připravila křeslo na porod a v kratičké pauze mezi kontrakcemi mi vysvětlila, jak se mám při tlačení chovat - tedy chytnout se rukama pod koleny, bradu na prsa, zavřít oči, nadechnout se, zadržet dech a tlačit co to jde do konečníku. Pokud by mi docházel dech, tak krátce vydechnout a ještě během té stejné kontrakce zase nadechnout a zatlačit. Tohle mi při prvním porodu taky nikdo neřekl, a tak jsem tenkrát tlačila co to šlo na jedno nadechnutí až do úplného černa před očima, což není dobré. Tentokrát to ale bylo fakt super. Jenže prvních asi 5 kontrakcí, kdy jsem opravdu tlačila, co to šlo, tak mimčo asi ještě nebylo úplně tam, kde mělo být, protože vždycky se jakoby vrátilo o kousek zpět a hlavička prostě nechtěla ven. Navíc mě při tlačení chytaly křeče do kyčle a do nohou, takže jsem musela po chvíli přestat a asistentka mi ty nohy masírovala. Tlačení teď bylo hodně bolestivé, cítila jsem dost nepříjemné pálení, když se protlačovala hlavička a myslela jsem, že se celá roztrhnu. Když to asi po 5 kontrakcích pořád nešlo, tak mi asistentka píchla oxytocin na zesílení stahů a teprve potom jsem začala cítit ty pravé tlakové bolesti.

Od té chvíle už mi šlo tlačit o moc lépe - doktorka i asistentka mě povzbuzovaly a chválily, že jsem šikulka, že teď je to ono a že už to za chvilku bude. Asistentka v pauzách mezi kontrakcemi, kdy jsem musela dýchat normálně, abych nabrala kyslík, pořád dýchala se mnou a to mi strašně moc pomáhalo.

A pak nastala poslední kontrakce, během které už musela hlavička ven - dala jsem do toho vše, zatlačila jsem přesně tak, jak jsem měla, cítila jsem tam dole nepříjemné pálení a strašný tlak. Když byla hlavička tak napůl venku, musela jsem to už prodýchnout, abych měla sílu na dotlačení. A pak už jsem zatlačila naposledy - a už jsem cítila, jak se hlavička protlačila, vzápětí i tělíčko a miminko už bylo venku . Hodiny ukazovaly 2:48. Přepadla mě neskutečná úleva, že jsem to zvládla, protože to bylo fakt náročné.

Hned jsem se koukala, co se nám narodilo, ale doktorka musela nejdřív mimčo trošku odsát a zkontrolovat - kolem krku mělo omotanou pupeční šňůru, tak proto se mi asi tak špatně tlačilo a navíc si trošku loklo plodové vody. Za chviličku už jsem ale uslyšela ten nádherný zvuk - první pláč našeho miminka. V tu chvíli jsem byla opět nejšťastnější bytost na celém světě, stejně jako před 2 lety, když se narodil Honzík. Manželova první slova, jak miminko uviděl, byla: „Ježíš, to je malinký“, ale bylo slyšet, jak je taky naměkko.

Doktorka nám pak oznámila, že se nám narodil chlapeček a já se musela přes slzy štěstí smát a říct: „Tak je to přece pindík“. Vůbec ale vůbec mi v tu chvíli nevadilo, že máme druhého chlapečka, byla jsem tak strašně šťastná a dojatá, že brečím ještě teď, když to píšu a vybavuji si tyto první chvilky po porodu.

Pár minut po porodu miminka mi začala odcházet i placenta, vůbec jsem necítila, že ji rodím. Tak aspoň, že i s tímto nenastal žádný problém. Doktorka mně ještě pečlivě promačkala břicho (au au), zda nezůstaly v děloze zbytky placenty, ale vše bylo v pořádku.

Sestřička z novorozeneckého oddělení si pak hned malého na chviličku odnesla, protože měl tu šňůru kolem krku - tak musela zjistit jeho Apgar skóre a zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Tomáškovo Agar skóre bylo 10, takže super.

Po pár minutách mi ho hned přinesla a dala poprvé na bříško. Opět mě zaplavil ten nepopsatelný pocit úžasu, údivu, jak je Tomášek malinký, radosti a štěstí, když jsem cítila na svém bříšku to malé tělíčko. Chtělo se mi fakt brečet a manžel byl taky naměkko. Pozorovala jsem toho našeho chlapečka a úplně žasla jsem, jak moc je malinký. Když byl u mě na bříšku, tak byl hezky potichu, asi se mu to líbilo.

Po pár minutách, kdy si nás takhle manžel natočil na kameru a vyfotil, si Tomáška opět převzala sestřička a šla ho trochu otřít, označit a zvážit. Manžel je šel doprovodit, aby to opět zdokumentoval.

Mě zatím začala doktorka šít, ale oproti prvnímu porodu to tentokrát byla brnkačka. Zatímco před 2 lety jsem šití vnímala jako snad nejbolestivější část porodu, protože doktor mě šil snad 3/4 hodiny a pořád mu praskaly stehy, tak teď bylo šití hotovo ani ne za 10 minut a to jsem prý teď nebyla ani nastřižená. Jen jsem měla malilinkou trhlinku uvnitř a to bylo vše. Tak to jsem byla fakt ráda, že tentokrát se mi vyhnou ty nepříjemné problémy s hojením šití. Asi mi tak chtěl tento rychlý porod vynahradit vše, čím jsem si musela projít před 2 lety. Pokud počítám dobu tohoto porodu, tak od pravidelných kontrakcí po 5 minutách po narození Tomáška uběhly jen necelé 3 hodiny.

Během šití se vrátili z ošetření manžel s miminkem v náručí - bylo tedy už zabalené do zavinovačky, aby neprostydlo, protože bylo přece jenom malinké. A tak jsem se konečně dozvěděla jeho váhu - 2780 g . Délku nám řekli až v den propuštění domů, ale napíšu ji sem taky - 47 cm.

Oproti Honzíkovi je Tomášek fakt drobeček - Honzík vážil a měřil při porodu 3450 g a 50 cm, tak asi i proto se hůř rodil. Sice si Tomášek na ten svět trošku pospíšil, ale ona ta příroda asi věděla, proč to dělá. Nedovedu si totiž představit, jakou paseku by mohla nadělat ta zkažená plodová voda, kdyby se mi porod takhle krásně sám nerozběhl. Radši si nedomýšlím možné komplikace, které mohly nastat, pokud by miminko bylo v takovém prostředí v bříšku o pár dnů déle.

Asi půl hodiny po porodu ve 3:20, mi sestřička přiložila poprvé Tomáška k prsu. Sice se nejdřív trochu kroutil a nechtělo se mu přisát, ale nakonec se to podařilo. Opět jsem zažívala nádherné pocity štěstí a hrdosti, že jsme to vše zvládli a navíc tak rychle. Tomášek hezky bumbal nejdřív z jednoho prsu asi 15 minut a pak asi ještě 10 minut z druhého. Pak už toho asi na něj začalo být moc a usnul. Pořád jsem ho ale držela v náručí a nemohla se na něj vynadívat - byl tak maličký, ale nádherný. Vůbec jsem nemohla uvěřit tomu, že to mám tak rychle za sebou a že to zlatíčko, co držím, mě ještě před pár hodinami kopalo hezky v bříšku.

Na sále jsme strávili spolu s miminkem a manželem 2 hodiny. Od 4:15 hodin ráno si Tomáška převzal do náruče zase manžel, aby se mohl i on dostatečně nabažit pohledu na svého druhého syna. Během té doby na sále mě chodila průběžně kontrolovat sestřička a promačkáním bříška tak zjišťovala, jak se zavinuje děloha. Naštěstí šlo vše bez problémů.

Ve 4:45 přišla na sál znovu sestřička, že se budeme pomalu zvedat do sprchy. Malého ještě odvezla na novorozenecké oddělení a pak mě šla zvedat. Nejdřív mi vysvětlila, že nemám dělat prudké pohyby, abych neomdlela, vysvětlila vše potřebné ohledně první péče o miminko a mohli jsme jít do sprchy. Manžel nás tam šel doprovodit. Tentokrát mi bylo výborně, žádné motání hlavy, žádné hučení v uších, nic. Ve sprše jsem si podle pokynů sestřičky klekla a sprchovala se v kleče, aby mi nebylo špatně. Dokonce se mi i podařilo vyčurat, za což mě sestřička taky pochválila.

Ze sprchy mě šel ještě manžel doprovodit až ke dveřím na oddělení šestinedělí, dál už nesměl. Tam jsme se rozloučili a sestřička mě doprovodila na pokoj. Přinesla mi tam kromě čaje i nějaké jídlo, abych mohla nabrat síly, ale na to jsem neměla ani pomyšlení. Byla jsem plná všech možných pocitů a těšila se, až mi malého přivezou. Nečekala jsem ani dlouho - po půl hodince, o půl šesté ráno mi Tomáška přivezla sestřička na pokoj a tam už se mnou zůstal až do konce pobytu v porodnici.

Byla jsem strašně ráda, že už ten první den jsem mohla normálně sedět na židli bez kruhu a normálně chodit, ohýbat se atd. U prvního porodu jsem si ty první dny a týdny dost užila kvůli větší ztrátě krve a rozsáhlému šití.

V porodnici jsme tak byli s Tomáškem od pondělí 10. 5. do pátku 14. 5. - z hlediska mého zdravotního stavu už bychom mohli být propuštěni ve čtvrtek, ale Tomáškovi se od středy začaly zvedat hodnoty novorozenecké žloutenky a tak jsme tam museli zůstat o den déle. Sice jsem Tomáška hodně vystavovala dennímu světlu, ale bohužel sluníčko nesvítilo, tak to moc nepomáhalo. Proto dostal v noci ze čtvrtka na pátek pod sebe modré světýlko, které nahrazovalo denní světlo a tak si mohl spát hezky v teplíčku. V pátek ráno měl sice ještě pořád hodnoty žloutenky docela vysoké, ale už to bylo v mezích normy na propuštění domů, takže jsme dostali souhlas.

Z porodní váhy 2780 g Tomášek trošku spadl na 2640 g při propuštění z porodnice, ale to je prý úplně normální.

V porodnici jsem byla tentokrát moc spokojená s přístupem veškerého personálu - jak na porodním sále, tak na oddělení šestinedělí to bylo prostě super. Bohužel si nepamatuji jména porodní asistentky ani lékařky, co mě rodily, ale i tak jim chci takto moc poděkovat za skvělou podporou během porodu a za celkovou péči o mě. Opravdu nesrovnatelné s mým prvním porodem, kdy jsem měla trochu smůlu na porodníka. Ale jinak jsem byla i tenkrát s přístupem personálu spokojená. Úplně nejvíc ale oceňuji přístup a ochotu sestřiček z novorozeneckého oddělení. Myslím, že nejsem jediná, kdo si je nemůže vynachválit. Všechny sestřičky jsou moc hodné, strašně ochotné se vším pomoci a kdykoliv se vším rády poradí, ukážou jak pečovat o miminko, jak správně kojit atd. Maminky se na ně můžou obrátit s jakýmkoliv problémem a vždy jsou ochotné ho nějak řešit.

Proto budu i nadále Orlickoústeckou porodnici chválit jak to jde, protože myslím, že takový skvělý přístup personálu si to prostě zaslouží. Všem maminkám tuto porodnici jen a jen doporučuji, myslím, že tam budou spokojené všechny.

Pokud bych měla shrnout mé pocity z tohoto porodu, tak bych to popsala asi takto. Nejdřív jsem byl dost zaskočená, že rodím tak brzy, ale nakonec jsem opravdu šťastná, že máme zdravého chlapečka a že nedošlo k žádným komplikacím kvůli té zkalené plodové vodě nebo omotané pupeční šňůře. Takový porod, který jsem teď zažila, bych přála všem nastávajícím maminkám.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.4 bodů
 Váš příspěvek
 
Valaška
Kecalka 150 příspěvků 01.06.10 10:05

Alenko, moc gratuluju k Tomáškovi. Jsem ráda, že nakonec všechno dopadlo dobře a že si můžeš užívat svou rodinku. Naše porody toho měly docela dost společného. Přeju, ať jste zdraví a ať ti Honzík s Tomáškem dělají jen radost.

 
LucaLuca
Závislačka 4435 příspěvků 01.06.10 13:47

Taky jsem brečela v tom místě, co ty při psaní. :lol:
Taky jsem rodila přesně po dvou letech, tak jsem tvůj příběh úplně hltala. Tak ať jste všichni zdraví.

 
Lucie77
Kecalka 399 příspěvků 01.06.10 19:58

Alenko, to byl krásný porod, závidím porodnici :-) tak hodně štěstí a zdraví tobě i maličkému :kytka:

 
alenkas
Kecalka 160 příspěvků 01.06.10 20:09

Děkuju moc :-)

Příspěvek upraven 23.11.10 v 23:09

 
alenkas
Kecalka 160 příspěvků 01.06.10 20:10

Děkuju :-)

 
alenkas
Kecalka 160 příspěvků 01.06.10 20:10

Děkuju :-)

 
nakukovatelka
Závislačka 4165 příspěvků 01.06.10 21:13

Alenko moc krasny, gratuluju k Tomaskovi. A ziram, jak Ti to i po porodu sluselo :palec: (ja bych byvala mohla z fleku strasit deti, ani by me nemuseli maskovat - rudy belmo oci, fleky po obliceji i krku - spatne jsem tlacila).
Tak jeste jednou gratulace :kytka:

 
Jackie
Echt Kelišová 9094 příspěvků 01.06.10 21:49

Alenko moc moc gratuluju, krásně napsaný.
A hlavně Tomášek je fakt nádherný miminko… je moc krásnej :srdce:
Přeju vám oběma hodně zdravíčka a štěstíčka'''

 
llucialinkaaa
Kecalka 287 příspěvků 01.06.10 22:32

Gratukuji,,jem moc ráda že všechno dobře dopadlo,,jste moc krásná rodinka

 
alenkas
Kecalka 160 příspěvků 04.06.10 21:17

Děkuju moc - no nevím jestli mi to slušelo, ale je fakt, že díky skvělé porodní asistentce jsem snad tlačila dobře, takže jsem nebyla pak ani tak vyčerpaná jako u prvního porodu. Díky, pa

 
alenkas
Kecalka 160 příspěvků 04.06.10 21:18

Děkuju moc :-)

 
alenkas
Kecalka 160 příspěvků 04.06.10 21:19

Děkuju moc :-)

Příspěvek upraven 22.02.11 v 22:53

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele