Sebe jako maminku jsem si neuměla představit

Andulonka  Vydáno: 18.12.12

Původně jsem deníček psát nechtěla, ale pak jsem si řekla, že si ho třeba přečte někdo, kdo na tom bude podobně jako jsem byla já, a povzbudí ho to.

Jsem vdaná rok a půl. Můj manžel se velmi těšil na to, až jednou budeme mít děti. Já se na to téma s ním ráda bavila, nicméně hlavně proto, že jsem to brala jako že, jednou budeme mít děti, a tím jednou jsem myslela třeba za deset let :-D Protože, nepochopte to špatně, nějak jsem si sebe samu neuměla představit jako mamku, já, která miluje život, zážitky, kamarády, sport, to se pro mě vylučovalo s tím mít miminko. Vnímala jsem to jako takové břemínko.

V březnu jsem měla zpožděný menzes, cca o 13 dní, nějak jsem to neřešila, protože to u mě nebylo nic neobvyklého, ale jelikož jsem měla doma těhotenský test (za svůj život jsem si asi 20× vsugerovala těhotenství se všemi příznaky :-D), tak jsem si ho jen tak ze srandy udělala. Hned se objevily dvě čárky, polilo mě horko, sesunula jsme se na zem a hypnotizovala test, aby čárka zase zmizela… no abych to neprodlužovala, ráda jsem prostě nebyla, díky reakcím lidí okolo mě, jsme se jakžtakž držela, ale na miminko jsem se opravdu netěšila. Možná proto jsem i hodně zvracela, ze začátku cca 15× denně, ke konci už jen maximálně dvakrát. No, sice to nebylo jednoduché, ale pozitivum bylo, že jsem nepřibrala ani kilo. A miminko prospívalo dobře, všechny testy vycházely bezvadně, jen já jsem pořád čekala na ten moment, kdy se začnu těšit, kdy už se spustí ty pověstné hormony a budu šílet.

Trošku se to zlepšilo v létě, kdy už jsem byla v šestém měsíci, začala jsem nakupovat oblečky a začala jsme se více těšit, nebo spíš přesněji méně netěšit :-) Můj manžel se těšil moc celou dobu, uklidňoval mě, podporoval a hlavně pořád opakoval, že miminko rozhodně žádná zátěž není, a že rozhodně nechce sedět jen doma, ale že si chce užívat života dál i s naším miminkem. No a takhle to šlo až do porodu. Před porodem jsme se s manželem domluvili, že on nebude u porodu a sehnala jsme si porodní asistentku, která mě doprovázela.

Z porodu jsem měla opravdu respekt, ale na druhou stranu jsem měla v hlavě uloženou představu, že ukrajinské ženy rodily na poli při práci a pak makaly dál. Řekla jsem si, že asi měly dobrou fyzičku, proto jsme se nešetřila a sportovala, chodila do kopců, jezdila na kole atd. (vše po konzultaci s gynekologem:-) také jsem si pouštěla videa porodů, četla jsme si katastrofické scénáře, co všechno se může stát. Víte moje životní krédo je: Připrav se na to nejhorší, pak budeš maximálně příjemně překvapená, ale zklamaná ne :-)

Asi jako každá prvorodička jsem řešila, jestli poznám, že už je to „ono“. No, doufala jsem, že to bude hodně zřetelné, protože jinak jsem poměrně dost flegmatická. Před dnem D jsme s manželem ještě měli sexík a potom o půlnoci jsem cítila vlhko, trošku ve mně hrklo, protože se v noci normálně nepočurávám. Tak jsem si stoupla vedle postele, rozkročila nohy a to „něco“ pořád teklo. Manžel se vzbudil a asi na mě byl velmi zvláštní pohled, tak se mě ptal, jestli jsem v pořádku. Ale i přes toto celkem jasné znamení jsem si říkala, jestli jsem se třeba jen nepočurala, a volala jsem své porodní asistentce, ona říkala, že si mám vzít vložku, a jestli to bude pokračovat, tak ať jedeme do porodnice. Pokračovalo to, tak jsme teda jeli. V autě bylo hrobové ticho.

Při příjmu sestra pomocí nějaké tekutiny nalité na vložku zjistila, že je to plodovka, doktorka naměřila, že mám kontrakce. Skoro jsem si začala pískat, protože jsem nic necítila a říkala jsem si, že to teda bude pěkná brnkačka. Nicméně nález - otevřená na jeden cm. Takže jsem dostala tabletku na spaní a do šesti do rána jsem měla spát. Po šesté mi dali tabletku na vyvolání, a pomalounku se to začalo rozbíhat. Kolem oběda jsem se už kroutila bolestí a byla téměř pořád ve sprše. Po obědě přijel manžel s porodní asistentkou, byla jsem vděčná, protože bolesti se stupňovaly a nález pořád 1 cm. Už jsem z toho byla zoufalá, bolelo to dost a já věděla, že bude hůř. Potom přišel jiný doktor, který zjistil, že mám v sobě ještě sekundární vak s plodovkou, tak mi to praskl, dal mi injekci na uvolnění porodních cest, a pak se to rozjelo, opět jsem šla do sprchy. Potom následoval klystýr, to bylo fajn, jen jsme nevěděla, jestli mám prodýchávat kontrakce, nebo sr… :-D

Po chvíli kontrola, nález 2 cm, to už bylo kolem 3 hod odpoledne. Dostala jsem epidural, těšila jsem se na to, že už nic cítit nebudu a spočinu, ale to jsem se malinko přepočítala, bylo to možná ještě horší. Ale porodní asistentka říkala, že to bylo tím, že už jsem byla unavená, ale podle monitoru jsem cítila bolest kratší dobu, než kontrakce trvala, a že bych bolestí lezla po stěnách. Ptala jsem se PA, o kolik si myslí, že se nález posunul, ona říkala, že kdyby to bylo na 6, tak bude moc spokojená. Nález byl 8 cm :-)) Pak jsem šla zase do sprchy, už jsem měla prodýchávat stylem jako psík. PA mi vysvětlovala, jak mám potom dýchat při porodu – nadechnout se zhluboka a tlačit jako na velké - hlavně nekřičet, ono se to nezdá, ale dost to vysiluje. Po nějaké chvíli přišel doktor, že jdeme rodit. Tak jsem tedy šla (jako kachna). A tlačila a tlačila. Myslím, že díky tomu, že jsme měla docela dobrou fyzičku, byla tato fáze porodu dobře zvladatelná.

Pamatuji si, že jsem nekřičela, chválili mě, jak jsem šikovná (je mi jasné, že chválí každou :-) A potom vzala jedna ze sester nůžky, takové velké a nastřihla mě, jen to malinko štíplo, ale její komentář nezapomenu: Pane Bože, ty nůžky jsou tak tupé. No co, nastřihla mě hezky a jen malinko. Doktor mi tlačil na břicho, a v 18:18 vykoukl malý trošku fialový chlapeček. Dali mi ho na prsa. Bylo to tak zvláštní, tak nepopsatelný pocit. Ale chlapeček nekřičel tak, jak by měl, proto mi ho hned vzali a hned kolem něj stálo asi deset lidí – sestry, PA, primář z dětského oddělení, atd., dávali mu kyslík a pak ho odvezli. Já jsem byla ještě trochu mimo, a moc jsem to nevnímala, navíc mě začal doktor šít. Naštěstí s lokálním umrtvením, ale i tak to nebylo moc příjemné. Všichni mě uklidňovali, že hodně miminek se takto chová, že se určitě nalokal plodovky. Tak jsem byla v klidu. Pak přijel manžel a byl se mnou. Z toho si moc nepamatuji, byla jsme fakt mimo hodně :-)) Ale jakmile jsem přijela na pokoj – to bylo asi v devět hodin, dostala jsme šílený hlad a procitla jsem a uvědomila jsem si, že u sebe nemám svého malého synáčka a co když se děje něco vážného.

Byla jsem klidná hned, jak jsem uslyšela z chodby pláč, byla jsem přesvědčená, že je to můj synáček (což samozřejmě nebyl), ale jakmile pláč utichl, měla jsem šílené představy, že určitě umřel, no nebyla to dobrá noc. Ale ráno mi ho přivezli, měl infekci, takže byl na atb a mé obavy z toho, že ho nebudu umět nosit, přebalit, mít ráda atd., byly rázem pryč, nějak mi to všechno docvaklo a já jsem se pomalu začínala chovat jako máma. Když mi začínala laktace, hormony dělaly opravdu dobrou práci, protože já jsem brečela opravdu kvůli všemu. Předtím než dorazil manžel, brečela jsem, co když se mu něco stane, když byl se mnou, tak že za chvíli budu zase sama a když odjížděl, tak že mě opouští, u oběda jsem brečela, že byla na oběd svíčková – mé nejoblíbenější jídlo… no prostě cvokárna :-) Infekce u malého po šesti dnech odešla a my mohli jít domů.

Abych to shrnula, pokud se netěšíš na miminko ať už z jakéhokoli důvodu a trápí Tě, že určitě nebudeš dobrá maminka, že miminko nebudeš umět mít ráda, tak se neboj, určitě budeš, já jsem toho věrným příkladem, svého syna miluji čím dál víc. Myslím, že asi není úplně dobré mít nějaký šílený strach z porodu, ano, bolí to, ano několikrát jsme PA prosila o císaře, že už nemůžu, ale je to taková přirozená bolest a navíc strašně rychle to uteče a já jsem si hodinu po porodu nemohla vzpomenout na nic negativního. Nechci tu dělat nějak rozumnou, ale myslím, že je dobré přistupovat k tomu všemu pokorně a hlavně spolupracovat a poslouchat to, co PA a lékaři říkají. Mně to moc pomohlo.

Možná, že někoho zarazilo, že manžel nebyl u porodu. Bylo to ze začátku jeho přání a mně to bylo trochu líto, ale brala jsem to. Po porodu můžu říct, že jsem byla ráda, že tam nebyl, myslím, že by se tam cítil dost blbě. Prostě jsem ho tam nepotřebovala. A asi by mě štvalo, kdyby mi při kontrakcích říkal, že to bude dobré. Byla jsem vděčná, že tam byla se mnou PA, která mi na rovinu říkala, že bude hůř, ale maximálně mě podporovala, povídala mi historky, a zároveň hlídala, zda je vše, tak jak má být. Samozřejmě chápu ale maminky, které chtějí mít své muže u sebe. Jen mi někdy přijde, že je na ty chlapy vyvíjený příliš velký tlak. Já prostě porod vnímala jako intimní ženskou záležitost, ale je to věc názoru :-)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.5 bodů
 Váš příspěvek
 
NatalieII
Ukecaná baba ;) 2256 příspěvků 18.12.12 10:56

Moc hezky napsané, ty hormony a pláč..to jsem se úplně poznávala :mrgreen:

 
Anonymní  18.12.12 12:59

Ani nevíš, jak jsem ráda tohle četla…taky mám strach, jestli ho budu mít dost ráda. Sice jsem dítě chtěla, ale…jak píšeš ty, né teď. Z těhotenství unešená nejsem, spíš mě to obtěžuje a když to někde řeknu, tak jsem pomalu za zrůdu. :( Takže doufám, že i u mě zapracují hormony správně :)

 
Andulonka
Kecalka 239 příspěvků 18.12.12 13:10

Jo, já jsem byla opatrná před kým jsem říkala své pocity :-)) na druhou stranu, často když jsem řekla, že se netěším, tak jsem se postupně dovídala, že nejsem sama, že ne všechny maminky jsou rozjásané, přece jen je to životní změna. Ale neboj, myslím, že až uvidíš ten malý bezmocný uzlíček, který má očka po tobě, tak to je těžké nemít ráda :-)

 
Trillian7
Závislačka 4807 příspěvků 18.12.12 13:34

Já už jsem taky opatrná, co komu říkám. :) Mám kolem sebe kamarádky, co jim nejde otěhotnět, měří teplotu, u další zas nechce chlap dítě apod. Takže před nima jsem zticha, nechci je dráždit a ani by to nebylo ode mě hezký.

Příspěvek upraven 18.12.12 v 13:34

 
Andulonka
Kecalka 239 příspěvků 18.12.12 13:38

Přesně tak ;)

 
Skytafka
Závislačka 4164 příspěvků 18.12.12 13:45

Pěkný deníček :) Jsem ráda za happpyend ;) :mavam:

 
greib
Kecalka 238 příspěvků 18.12.12 14:14

Hezký deníček, prožívala jsem to uplně stejně, nebyla jsem si jistá, jestli svoje miminko budu mít vůbec ráda, ale po porodu to přišlo samo;) Nebyla to sice taková ta euforie z náhlého vzplanutí láskou, jak se někdy píše, ale všechno to přišlo postupně. Zítra je malýmu rok, uteklo to jako voda a miluji ho k zbláznění čím dál tím víc! :srdce: Po přečtení tvého deníčku se mi živě vybavily ty divně krásné pocity při narození mého syna a taky takové zvláštní hřejivé pocity z porodnice a z prvních dní, kdy byl na světě a kdy jsme se sžívali :hug:

 
B EL
Kecalka 491 příspěvků 18.12.12 15:50

S těmi hormony po porodu jsem měla to samé, trvalo to snad celý týden.
Já si třeba nedovedu představit, že by tam přítel nebyl. Moc mi pomáhal, nosil mokrou žínku, pití, držel kyslík atd. Sestřičky jen chodily kontrolovat, což mi naprosto vyhovovalo. Byla to taková naše „chvíle“ příchodu našeho miminka. Původně se mu tam taky moc nechtělo, ale pak říkal, že to není tak hrozné. Bál se že ho budou sbírat ze země… :lol:

 
jediný andílek
Ukecaná baba ;) 1032 příspěvků 18.12.12 16:38
:potlesk:
 
Andrella
Kecalka 258 příspěvků 18.12.12 18:37

Pekny denicek. Ja ted budu rodit podruhe, ale mame jineho tatinka, a ten se uz na zacatku rozhodl, ze chce byt u porodu, ja jsem jen zvedava, jestli z toho tatinek nevycouva nebo se nam nesesype, vzhledem k tomu, ze uz jeden porod za sebou mam, tak vim, co cekat…zhruba. U prvniho jsem mela mamku, a jsem ji za to strasne vdecna, tak jsem jen zvedava jak to nas tatinek zvladne:D

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 18.12.12 20:25

Jéj hormony jsou prevíti :) krásně napsaný deníček :kytka:

 
zzuzzinda
Kecalka 264 příspěvků 18.12.12 22:50

Jé, ten pláč po porodu, protože…Uf, to byla síla:) A jedna maminka seděla takhle na šestinedělí na chodbě na lavičce a plakala a plakala, přišla za ní sestřička ptala se, co se děje a ona jen pokrčila rameny aříká, já prostě řvu, no. Sestřička jí pohladila po rameni a říká jí, tak se vybrečte, to časem přejde. Já pak taky takhle seděla a bulela jsem, že jedna maminka z pokoje šla o den dřív domů (taky o den dřív rodila :) ) a že se mi nelíbí ten obraz na stěně… :)
A s mateřskou láskou jsem zase měla problém po porodu, pořád se mi zdálo, že malého dost nemiluju, žádné gejzíry mateřské lásky. A pak, když mu bylo 6 týdnů, houkal nám monitor a planý poplach to nebyl a já pak seděla na posteli, držela jsem toho řvoucího klučíka a říkala jsem si, že ho tak miluju, že bych bez něj nemohla žít…Láska není holt na tlačítko, musí se taky utvořit a projevit :) A obě své děti mám ráda jako nic jiného na světě, i když bych je občas vystřelila na Mars :D

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele