Můj porod

lenka_  Vydáno: 05.07.05

Od začátku jsem byla rozhodnuta, že popíšu svůj porod, jenže s malým miminkem jsem na to pořád nenácházela buď čas nebo energii, takže mi to pár týdnů trvalo, ale nakonec se mi to podařilo.

Jessica byla pevně rozhodnuta zůstat v bříšku jak nejdéle to jde. Dělala jsem vše co jsem kde četla, co by mohlo vyvolat porod, ale ona dokázala, že je nesmírně tvrdohlavá a stejně to potom dokazovala i při porodu. Při poslední kontrole ve 42 tt, která byla ve středu mi bylo řečeno, že v pátek nastupuji na vyvolávání.

Přišla jsem tedy domů, vyprala poslední prádlo, uklidila a na čtvrtek si naplánovala spoustu věcí, které jsou nutné udělat na poslední chvíli - už po sté přebalit tašku a zkontrolovat, jestli tam mám všechno, zalít květiny atd. Naplánované to bylo pěkně. Jenže ve čtvrtek ( tedy 1 den před plánovaným vyvoláváním) jsem se ve 4:15 hod. probudila, že opět už asi po sté za noc se projdu na záchod. Ze zvyku jsem sáhla pod sebe a cítím mokro. Vyskočila jsem z postele takovým tempem až se manžel leknul, rosvítila světlo a koukám na prostěradlo. Moc vody tam nebylo, já byla taky jenom trošku mokrá, tak říkám manželovi ať klidně dál spí a šla jsem na záchod. Po návratu mě to pořád vrtalo hlavou, tak jsem postel zkontrolovala ještě jednou a našla mokrou peřinu. Takže to definitivně byla prasklá voda. Manžela jsem poslala dospat do obýváku a začala se chystat na cestu. Za 45 minut ho budím, ať se taky nachystá, že volám PA, se kterou jsem byla domluvená. Z kurzu jsem věděla, že do porodnice mám jet najezená, tak jsme v 5 hodin ráno začali dělat anglickou snídani. Vypadaly jsme jak dva blázni, kteří se v 5 ráno cpou tousty, párky, vajíčky… Nakonec jsem byla vděčná, že jsem přijela najezená. V 6:10 k nám do auta nasedla PA a za 10 minut už jsme byli v porodnici. Asi 2 hodiny po prasknutí vody. Postupuji vyšetření, kontrakce mám, ale nějak pořádně je necítím. Dostávám klystýr, který na rozdíl od Yalu pomáhá otevírání (bohužel ne v mém případě). Zkouším sprchu, vanu, balón a pořád nic. PA mě ujistila, že určitě dnes porodím, Jiná zase říká, že to bude už dnes dopoledne. Taky mě ujišťovali, že zatím všichni porodili a ještě nikdo domů těhotný neodešel. Jenže Jessica nás ujišťuje, že si sice vypustila svůj bazének, ale z bříška prostě nevyleze. Nejenom, že jsem neporodila dopoledne, ale ani do půlnoci. Celý den jsem čekala, že se to rozjede, kontrakce na monitoru byly sice slušné, ale já je cítila pouze v kříži a jako tvrdnutí břicha a to se dalo v pohodě vydržet. Manžel se začínal nudit a tak odcházel nejprve na oběd do města a posléze i na večeři. Po 12 hodinách od prasknutí vody dostávám antibiotika a po dalších dvou se domlouvám s PA, že si zkusí promluvit s doktorem na vyvolávání ještě dnes večer, Tedy asi 12 hodin před původním termínem vyvolávání. Doktor si mě prohlídl a rozhodl, že čekáme do rána, Že ještě nejsem dostatečně nachystaná. Bolesti už jsou větší a říkám si, že ten doktor mě asi nechápe, protože takhle toho moc nenaspím. Na rozdíl od něho pořád netuším co je to skutečná pořádná kontrakce a tak mi ty moje přijdou bolestivé. Nicméně to pořád beru s humorem a ze všech okolo si dělám legraci. Jenom začínám mit strašny hlad. Venku už je tma a moje poslední jídlo byla snídaně v 5 ráno. Nakonec doktora ukecám a před půlnocí dostávám večeři. Manžela posílám na noc domů, protože jsem si všimla, že vždy když odešel, tak kontrakce mírně zesílily. Večer se ještě na sále dívám na televizi, poslední díl svého seriálu si přece nenechám ujít. Potom zkouším spát. V půlnoc mě vzbudí bolesti a tak jdu ze zvyku na záchod. Jenže nic, jsem prázdná. Až do 4 hodin takhle běhám každou hodinu a teprve potom mi dojde, že se mi na záchod nechce, ale že se rozjíždí porod. V 7 ráno, kdy už na sále trávím více než 24 hodin volám manželovi ať přijede. Přijde doktor a konstatuje, že porod není třeba vyvolávat, že už se rozjel, kontrakce mám po 5 minutách na zesilují. Neustále střídám vanu, balón, lůžko, sprchu nebo chůzi a bolesti zesilují. Personál okolo mě je klidný, tak si říkám, že to asi bude bolet ještě víc. Nicméně mimo kontrakce jsem v pohodě si povídám s PA ( během mého pobytu na sále už 3 směna). Nechápe, jak můžu být v pohodě a neustále se usmívat. Jiné maminky prý už křičí bolestí. Já ji na to říkám, že jsem rodině slíbila, že neudělám v porodnici ostudu a křičet bolestí budu až na konci, kdy mi bude úplně jedno, jak se chovám. V 15 hodin, tedy po 8 hodinách pravidelných kontrakcí po 3-5 minmutách dostávám epidurál. Ne pro utlumení bolestí, ale proto, abych se otevřela, protože od prasknutí vody už proběhl den a půl, dostala jsem 2 dávky antibiotik a pořád to nevypadá na brzký konec. Při píchání epidurálu poprvé křičím bolestí, protože injekce nesnáším a tato fakt bolí. Doktorka mi nadává, že odejde, protože neustále uhýbám a taky jsem první, kdo u toho křičí. Vzápětí na to mě píchají další injekci na posílení kontrakcí, protože s těmi co mám bych Jessicu nevytlačila. Po poslední infůzi mám silné kontrakce po jedné minutě a deset minut díky epidurálu si vesele spím. Manžel říká, že vypadám jako bych se opalovala na pláži a nechápavě kroutí hlavou nad KTG. Nejde mu to dohromady. Po 10 minutách mě strašně začínají svědit nohy (díky epidurálu) a mám pocit, že mi polovina zadku asi uletí. To ještě netuším, že zádové bolesti mohou bolet více než ty v břichu. Hodinu ještě ležím, napojená na infůzi, monitor a neustálé měření tlaku a svíjím se bolestmi zad. Když už to nejde vydržet, tak přichází doktor a vyšetřuje mě. Vše může začít spět ke konci, jenže Jessica je v pánvi o 1,5 cm jinde než má být, tak ji musím nejdříve posunout pohyby. To už mám pocity tlačení, tak tlačím a přitom točím pánví. Netuším, že tlačit ještě budu dlouhé 3 hodiny a do poslední chvíle nebude jasné, jestli se mi to povede a půjde to přirozenou cestou. Chvíli stojím vedle lůžka, kroutím pánví, co mi křížové bolesti dovolí, potom zase klečím na lůžku na všech čtyřech. Nakonec se to povedlo a 1,5 hodině si můžu na lůžko sednout - lehnout a začít tlačit normálně, tak jak chci. PA mi vysvětluje, že mám tlačit na konečník jako při zácpě. Jenom jsem jí na to odpověděla, že na zácpu mám doma čípky a tudíž doma tlačit nemusím. Přichází doktor a já po nějaké době začínám příšerně křičet bolestí, protože už nemám sílu na další tlačení a začínám říkat doktorům, ať mi dají pokoj, že už tlačit nechci a že chci jít domů. Na sále je strašně moc lidí a začínají se rozhodovat co se mnou, protože to normálně nezvládnu. Nakonec mi dají nohy nahoru, jednu přivážou, vzápětí na to zase odvážou, za což jsem vděčná. Říkám jim, že takto rodit odmítám. Asi jsem nebyla moc slušná, protože jsem dostala ráznou odpověď. Dnes už vím, že udělali dobře a taky, že mi musel někdo vynadat, protože já jsem bolestí přestávala ovládat své tělo. V této poloze mi dávají posledních 15 minut. Jessice jsou už dávno vidět vlasy, ale víc ukázat nechce. Jedna PA mi tlačí na břicho, druhá pomáhá rodit, manželovi drtím ruku, doktor mi začal roztahovat hráz a já tlačím. V obličeji jsem údajně byla rudá, až měl manžel strach, abych nevybouchla. Cítím nástřih, za který jsem vděčná a vůbec necítím, kdy jsem Jessy vytlačila. V ten moment zapomínám na všechnu bolest a PA slibuji, že se vrátím. Strašně mě ovládají emoce a vztek, je mi zima a tak se na Jessicu odmítám podívat. Když mi ji položí na břicho, tak říkám ať si ji zase vezmou, že je těžká a bolí mě břicho. Byla jsem na ni strašně naštvaná, že mi dala tak zabrat. Jenom se ptám manžela, jestli je to holka nebo kluk. Ujišťuje mě, že holčička. Musí do inkubátoru, protože se napila vody. Když ji asi za hodinu přinesou, tak jsem z ní strašně šťastná. Na sále trávíme ještě další 3 hodiny a jak jsem ze všeho strašně zmatená a prodýchávám i umrtvovací injekce kvůli šití.
Chtěla bych poděkovat všem, kteří u porodu asistovali (a že těch lidiček bylo strašně moc), dohromady to byly 4 směny PA a doktorů. Všichni byli strašně milý a pokud udělali v danou chvíli něco co jsem nechtěla, tak věděli proč to dělají. Dnes, měsíc a půl od porodu mě strašně mrzí, že ten první moment, o kterém všichni mluví, že je ten nejkrásnější u mě byl trošku popletený a taky mám občas pocit, že ačkoliv jsem celý porod brala docela „sportovně“, tak ke konci jsem to nějak nezvládla podle svého očekávání. Strašně mě mrzí, že jsem potom byla na doktory nepříjemná a chtěla odejít v půlce porodu domů ( což je logicky nemožné). Už právě proto se těším až se na sál vrátím a věřím, že s těmito zkušenostmi zvládnu příští porod 100%.
Z porodnice nás pustili po 8 dnech, protože třetí den zjistilo, že je Jessy nemocná a musela bojovat v inkubátoru. Dnes už je dávno vše v pořádku, je z ní malý hodný andílek, který strašně moc spí a křičí jen když se mu něco nelíbí. A taky už začíná vyrůstat z nejmenšího oblečení.

Lenka

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.5 bodů
 Váš příspěvek
 
Brojler
Zasloužilá kecalka 596 příspěvků 05.07.05 14:03

No teda! To byl výkon! Kam se hrabou sportovci na olympionádě! Mamince i miminku hodně zdravíčka a štěstíčka v životě! Druhý porod bude určitě lepší..

 
stefinka
Ukecaná baba ;) 2304 příspěvků 05.07.05 14:26

Uf teda tys měla šichtu, hotový maraton. Taky jsem u porodu brečela, nadávala manželovi a chtěla to zastavit. Určitě jsou zvyklí na to, že jsme i hodně nepříjemné nebo hysterické. Další porod jsem měla krásný nebo aspoň si ho tak pamatuju :) Hodně zdraví, štěstí a lásky celé rodince přeje Stefinka

 
Nikkol
Zasloužilá kecalka 853 příspěvků 05.07.05 18:33

No teda ještě,že mám svůj porod za sebou toto by mne asi vyděsilo k smrti při představě,že bych to měla podobné.Naštěstí já měla svůj porod pohodový a tak jen lituji mamky, co ho takový neměli.Já žádné nadávání ani brečení nestihla bylo to vážně rychlé. Nikkol

 
nat02
Závislačka 2786 příspěvků 05.07.05 18:47

AHoj LENI,
to je jako thriller :-) se stastnym koncem.

Jessy ti dala zabrat za to ted ti to vynahrazuje. Ja si taky rikala jak to krasne zvladnu bez rvani a hlasiteho dychani a pamatuju jak asi 2 konrakce pred koncem-ja nevedela ze uz bude konec- jsem jim rikala ze uz nemuzu a paneboze at uz je konec a ze uz nemuzu…a pak to najednou bylo a uplne to vsechno ze me spadlo …

ty sis to fakt oddrela se vsim vsudy a Jessy to urcite vi…taky se urcite snazila moc a ven a treba ji dosly sily tak jak tobe…:-)
kazdopadne jste ted obe v poradku a stastne a to je moc dobre. takze holky hodne stesti!

nat

 
Anonymní  05.07.05 20:43

Přesně vím, o čem Lenko,píšeš, takhle vypadal můj první porod, synovi byly taky vidět vlásky, ale skončilo to sekcí, mám na památku 27 stehů. Kluk je ale zdravý a ve svých 17 letech se dočkal druhého brášky. Všechny tři jsem už pak rodila CŘ a neměnila bych. Opatruj sebe i malinkou a přeji Vám hodně síly a zdraví. Dagmara

 
lenka_
Ukecaná baba ;) 1597 příspěvků 05.07.05 21:42

Ja jsem nechtela nikoho vystrasit. Na svuj porod mam pozitivni vzpominky a tesim se na druhy. Jen byl holt trosku tezsi. Manzela neustale strasim, ze chci pet deti a ze bych to druhe uz ted (coz je nerealne).

Lenka

 
Libik
Povídálka 18 příspěvků 06.07.05 00:06

Myslím si, že je dobře žes to napsala, zvlášť ta pasáž o pocitovém zmatku těsně po porodu mi přijde hodně důležitá. Občas se mi zdá, že se porody líčí zjednodušeně, takže někoho potom může zaskočit, že v první minutě po porodu neomdlí radostí a štěstím a může si připadat nejistě.
Přeji tobě i holčičce hodně zdraví a štěstí.

 
Anonymní  06.07.05 11:50

Jsem rádá,že to někdo posal tak jak to je a ne žádné iluze o tom,že to zas až tak moc nebolí.Můj porod byl něco na ten způsob,ke konci na mě leželi 2 PA a tlačily na břicho,viděla sem pořád hlavu,která zajížděla sem a tam ale ne ven. Po porodu mě ani moc nezajímalo jak malý vypadá, neměla sem sílu a ani mě to v tu chvíli nenapadlo.Teď když na to vzpomínám tak mě to mrzí,ale tenkrát sem byla ráda,že sem ráda. Hodně štěstí vám oběma a hodně štěstí do dalšího porodu. PS: mám 15 ti měsíčního klučinu a strašně už chci druhé,zatím se ale nedaří. St

 
Piki
Zasloužilá kecalka 832 příspěvků 07.07.05 19:25

Leni,
teda úplně mě při čtení tvého porodu mrazilo! Určitě sis „užila“, ale napsala jsi to pěkně. Z tvého textu totiž vyplývá to, co každý správná maminka ví - ta bolest za to prostě stojí, viď? Proto už plánujete další :-))) Jsem ráda, že jste obě dvě v pořádku.
posílám pusinku Jessince
a zase pa,pa u květňátek :-)
Piki+Miki 6t3d

 
Bibina
Zasloužilá kecalka 741 příspěvků 10.07.05 22:43

Nic si z toho citovýho zmatku nedělej, mně když dali holčičku na břicho, napadlo mě, že je slizská a zamaže mi košili :o)

Bibina

 
Anonymní  11.07.05 15:05

Nic si ze svých „těsně poporodních pocitů“ nedělej, Lenko. Já když konečně po tolika hodinách, kdy jsem si přála umřít každou vteřinu, porodila synečka, tak jsem jeho vzhled pro svého manžela komentovala slovy: „Nezlob se, že je tak ošklivej“ a nechtěla jsem si ho vůbec ani pochovat - no, ve skutečnosti jsem se klepala tak, že bych ho nejspíš ani neudržela, jen jsem pořád opakovala: „já ho nechci, drž ho sám“. Až si táta myslel, že budu jak některý zvířecí samičky, co odmítnou svoje mládě a psychicky se připravoval na to, že bude muset kojit.
No, po pár hodinách posilujícího odpočinku už bylo líp a druhý den jsem prohlašovala, že chci ještě holčičku (do dneška ji sice nemáme, ale není to proto, že bych se bála podruhé do porodnice - i kdyby to zas mělo stejný průběh).
Přeju celé Tvojí rodině zdraví a spokojenost!L.

Vložit nový komentář