Můj porod - né zrovna podle knížek

aknellka  Vydáno: 04.03.09

Je to už 7 měsíců, co se narodil náš chlapeček a rozhodla jsem se, že než se mi vytratí z hlavy podrobnosti a to nechci, tak to svěřím papíru a vám. Třeba to nějaký těhulce pomůže a určitě si malej jednou rád přečte, jak přišel na svět.

Na Matýska jsem se celé těhotenství moc těšila, ale nějak jsem si to neuvědomovala, že budu za chvíli máma a že opravdu v sobě nosím malého človíčka. Porodu jsem se bála, nevěděla jsem, jak moc to bolí a jestli to zvládnu, jestli ho vytlačím a bude vše v pořádku.A byla jsem prvorodička, takže krok do neznáma.

Matýskovi se v bříšku moc líbilo a i když mi hrozil předčasný porod, tak nakonec přišel na svět až ve 42 týdnu těhotenství. V úterý, 22.7.2008 ve 2:05 minut se vyklubal na tenhle svět Matěj Biroš. Měl 50 cm a 3450 g, takže nakonec žádnej obr.

A takhle začalo moje předporodní období. Ještě ve 40 týdnu v poradně mi moje gynekoložka udělala Hamiltona, příjemné to vůbec nebylo, ale dalo se to v pohodě vydržet, z ulz mi říkala, že to nebude žádný drobek a já měla pořádnej břuch. Čekala jsem to už každý den, ale nic, ani poslíčky jsem vůbec neměla. Začela jsem se bát jestli ho vůbec porodím, tchýně mi řekla, že Pepa měl přes 4 kg a já chtěla porodit co nejdřív, aby malej už víc v bříšku nevyrost. Ale jemu se ven očividně nechtělo. Jezdili jsme už do Sokolova na srdíčko a moje paní doktorka mě tam ve 40 týdnu předala do péče. Srdíčko bylo v pořádku, ale porod ne a ne začít. Zkoušela jsem všechno možný, teplou vanu, procházky, schody, čaj z maliníku atd., ale bez úspěchu.

Měla jsem obavu, aby se malýmu něco nestalo, do Sokolova už jsme jezdili 2× v týdnu a v pátek 18. 7. 2008 jsem přijela na kardio, ultrazvuk, vyšetření placenty a průtoku pupečníkem a na vyšetření. Plodový vody už měl málo, placenta toho měla už taky dost, kardio nebylo taky ideální, ale na tenhle týden ucházející. Měla službu zase taková rázná, surová doktorka, která už mi dělala amnioskopii dřív a vyšetřovala mě a docela to od ní bolelo. A ten pátek jsem myslela, že to vyšetření nepřežiju, vzala mě na porodní oddělení do vyšetřovny a udělala zase amnioskopii, sestra jí podala ten největší nástroj a já myslela, že se zblázním, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Chtěla tomu pomoct a udělala mi asi třetího Hemiltona a to takovým způsobem, že jsem křičela bolestí. Zatínala zuby a mačkala madla a její ruce jsem cítila až v krku. A ona mi říká, nebojte porod bolí mnohem víc a dýl. Řěkla mi, že teď budu krvácet a že, si vlastně připravila práci na víkend. Šla jsem po tý chodbě, slyšela brečet miminka a mě se chtělo taky brečet a v tu chvíli jsem si opravdu myslela, že to nezvládnu a že rodit nemůžu, protože na to nejsem připravená a hladila si bříško, šourajíc se odtamtud rychle pryč. Byla jsem z toho dost skleslá, věděla jsem, že není cesty zpět, ale jestli to má takhle bolet, tak to nemůžu zvládnout, takový pocit beznaděje, že se to odemě očekává, ale já na to nemám.

Přijeli jsme domů, dole se to uklidnilo, jen jsem špinila a odcházela mi zátka. A od 17 h mi začely pravidelné kontrakce po pěti minutách a trvaly celou noc, vždycky jsem usnula a za pět minut zase bolest a tak celou noc, takže jsem spala po pěti minutách. Už jsem si myslela, že to je ono, ale 19. 7. kolem oběda to zase úplně přešlo. Pak už jen občas bolest. Kdyby to do úterka nepřišlo samo, měla jsem nástup v porodnici. Od toho Hemiltona jsem byla pořád mokrá a tak, abychom něco nezanedbali jsme jeli raději už v pondělí. Přijeli jsme kolem 14 h a hospitalizovali mě. Přítel musel hned odjet a mně bylo smutno a brečela jsem. Odtok vody se neprokázal, ale byla jsem už na tři prsty otevřená, dělali monitor a měla jsem odpočívat. Ještě jsem se najedla a čekala.

Kolem 18 h už mi bylo trochu blbě od žaludku, ale nepřičítala jsem to blížícímu se porodu. Stále jsem žádné bolesti neměla, ale monitor kontrakce ukazoval, nebyly sice takové jako při porodu, ale nějaké tam byly, no ale já už je měla jak dlouho před tím a porod se stejně nerozjel. Volala jsem přítelovi a řvala a už jsem toho všeho měla upřímně dost. Porodní asistentka mi poradila ať jdu do sprchy a pouštím si horkou vodu na břicho, tak jsem se nastěhovala do sprchy. Občas nějaká bolest přišla, ale dalo se to bez problémů vydržet. Večeři už jsem nechtěla. Asi ve 22 h mě přišla dr. vyšetřit a říkala, že mám spát ať naberu sílu, tak jsem napsala Pepovi, že mě všechno přešlo a jdu spát a uvidí se zítra a už jsem usnula a vzbudil mě tlak dole, zabolení a slyšitelné prasknutí a rupla mi voda. Bylo 23 h. Rozklepala jsem se a vstala, jestli je to fakt ono a voda tekla, tak jsem to šla říct do sesterny s ručníkem mezi nohama. Bušilo mi srdce, že teď už je to na 100% tady.

Zase mě přišli vyšetřit a potvrdili prasknutí plodových obalů a už jsem byla na čtyři prsty. A teď začel ten správnej mazec, okamžitě jsem měla pravidelný kontrakce tak každý dvě minuty, chtěla jsem si udělat mini klistýr, protože ho tam už roky nedělají a nemohla jsem v těch bolestech ho v sobě udržet, tak po zavedení jsem skoro okamžitě šla zase na záchod. Ale bylo mi to jedno, to, čeho jsem se před tím nejvíc obávala, aby se mi nestal nějaký trapas, teď mělo úplně jinou váhu. Šla jsem zase do sprchy a lila si úplně vařící vodu na břicho, ale pomáhalo mi to. Porodní as. se přišlazeptat jak mi je? A já jí říkám, že asi umřu a jak dlouho to ještě asi bude trvat. A ona mi řekla, že prvorodičky se otvírají jeden prst za hodinu, takže když jsem si představila ještě nějakých 7-8 h a to mě fakt polívalo horko.

Ale bolesti byly už hodně silný a ve 24 h mezi kontrakcemi jsem volala Pepovi ať přijede. Do 1 h než dorazil jsem ležela v tý koupelně a trpěla jak pes. Nemohla jsem chodit, nemohla jsem na míč. Nechtěla jsem nic než jen ležet a každou chvíli do sprchy. A nějaký úlevový polohy nepřipadaly vůbec v úvahu. Zase přišla por. as. a vyšetřila mě, prý jsem už na šest, poprosila jsem jí o něco na bolest a donesla mi čípek. Modlila jsem se ať už je tady Pepa a s každým pohybem na chodbě jsem doufala, že je to on a v duchu si říkala vydrž, vydrž holka, ještě čtyři prsty. Ve 1 h dorazil přítel, nemohla jsem mluvit, ale byla jsem šíleně ráda, že je u mě. Byla jsem ve sprše, hlavu opřenou o stěnu, noha se mi klepala a voda úplně vařící a bolelo to fakt strašně. Nemohla jsem ani myslet, jen jsem ty kontrakce slité v jednu mlčky protrpěla. Zase vyšetření 7 prstů a asistentka se mě ptá, jestli chci jít už na sál, že už můžu přitlačovat, hned jsem kývla.

Pepa mi šel na pokoj pro košilku a pro kameru, převlíkla jsem se a dobelhala na por. sál. Bylo půl 2. asistentka mi vysvětlovala, jak mám tlačit a vždycky mi řekla, kdy mám kontrakci prodýchat. Už jsem cítila tlak na konečník. Pepa stál napravo ode mě a hladil mě po vlasech. Asistentka pomáhala malýmu dorotovat, já si hladila bříško a as. říkala, jak mi to skvěle jde a jak jsem šikovná. Spíš jsem si přišla jak dřevo, že nevím, jestli to dělám správně a malýmu vůbec nepomáhám. Kontrakce byly ale menší a menší, kolikrát jsem si ani nebyla jistá, že nějakou mám a už to nebolelo, tak jako před tím. Tak si říkám, tak to nebylo tak hrozný, ale to jsem ještě nevěděla, že tu nejtěžší práci mám před sebou. Vždycky po kontrakci poslechla srdíčko a pak říká, že má miminko vlasatou hlavičku a tmavý vlásky a snažila se mě rozptýlit. Píchla mi oxytocin, pro posílení kontrakcí a abych to měla už rychle za sebou a zavolala doktorce.

Když přišla paní doktorka, zase mi vysvětlila jak tlačit a když jsem tlačila, tak říkala víc, ale já už jsem víc nemohla. Myslela jsem, že si vytlačím vnitřnosti. Ale nekřičela jsem, byla jsem jak myška a jen jsem funěla a to vím až z videa, jinak si to nepomatuju, jen mlhavě. Vždycky po kontrakci poslechli srdíčko a dali mi kyslík. Při další kontrakci jsem měla 3× zatlačit, ale už mi nepřišla vůbec silná, sestřičky mi tlačily na břicho, já tlačila taky co to šlo a dr. najednou říká, že už není čas a miminko musí ven, že musím tlačit furt a to byla neskutečná bolest, takový hrozný tlak, myslela jsem, že se roztrhnu na víc kousků. A pak najednou nástřih, který mě vůbec nebolel a už jen vím, jak mi Pepa říká, ještě zatlač, ještě ramínka a najednou hrozná úleva a brouček byl venku.

Hned ho odnesli, jen mi řekli, že mám chlapečka a jakej to byl pěknej porod bez křeče. Pepa šel malého točit a já měla neskutečnej pocit štěstí, to se ani nedá popsat. Placenta šla taky hned a pak šití, mezitím mi nesl Pepa Matýska a já ho poprvý uviděla, dali mi ho na břicho a sestra řekla, že zkusíme, jestli se přisaje. Když si našel bradavku, byla jsem překvapená, že to docela bolí, hladila jsem ho a povídali jsme si, ani jsem šití vůbec nevnímala a paní dr mě šila tak 15 minut.

Pak malého odneslia já jsem mezitím posílala smsky a po došití vstala a šla vedle za malým. Byl v inkubátoru na nahřátí, chvíli jsme se na něj koukali a hladili ho a pak už měl přítel jet domů, že musím odpočívat. Tak jsme se rozloučili a já si musela jít lehnout, ale nemohla jsem spát, byla jsem plná síly,euforie a hrozně šťastná, pak pro mě přišla sestřička, že se můžu jít umýt a šla se mnou, kdyby se mi udělalo špatně. Ale bylo to dobrý, divila jsem se, že mě ani to šití moc nebolí a že můžu normálně vstát. Řekla mi, že se musím vyčůrat, jinak, že mě vycévkuje a taktně šla na chvilku pryč a já se vyčůrala a byla jsem šťastná, že to je za mnou, že jsem to zvládla a bez komplikací. A už jsem se těšila až mi dovezou Matýska. Poslouchala jsem za dveřma, jestli to pláče on a pak mi ho už dovezli. A to je už jiný příběh…

Druhý den pak přišlo šití k sobě a nemohla jsem sedět, ležet, nic, tak jsem furt byla na nohou a v noci koukala na malého, nemohla jsem se vynadívat, vlastně jsem nespala tak tři noci za sebou, ale unavená jsem vůbec nebyla. Porod bolel moc, tak dva dny po porodu jsem si myslela, že Matýsek bude jedináček, že už tohle nikdy nechci zažít, ale ještě než jsem odešla z porodnice, už jsem se těšila, že si tu krásu zrození budu moct prožít znovu. A konečně za jednu věc jsem na sebe opravdu pyšná, že jsem zvládla porodit našeho syna.

Když to shrnu a nepočítám ten bláznivý víkend, tak od první kontrakce jsem rodila 3 h, takže lepší porod jsem si přát nemohla a můžu vám říct, že ten Hemilton v porodnici bolel víc, jak celej porod, tak paní dr. se dost sekla. No a měla jsem štěstí, že odešla domů ten večer a ráno zase přišla a já to za noc stihla, protože s ní, jsem fakt rodit nechtěla. Takže snad to nějaké těhulce, co se taky bojí pomůže a strach z porodu bude ten tam.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Judycum
Kelišová 5003 příspěvků 04.03.09 10:48

Aknellko, já tu brečím jak želva…Napsala jsi to moc hezky, schovej si to, jednou bude nad tím bulet Matýsek (no, je fakt, že ty chlapi to možná tak neprožívají, tak nad tím jednou bude bulet jeho žena:-))…Vždycky, když si přečtu nějaký porod, tak mě ty moje dva císaře strašně mrzí, ale to je holt život.Moc jsme na tebe tenkrát myslely, Matýsek to trochu napínal, ale určitě to stálo za to…Těším se, až ti budeme držet palce podruhé:-))

 
E.lina
Zasloužilá kecalka 717 příspěvků 04.03.09 23:15

aknellko, tak moc gratuluju k miminku a přeju hodně štěstíčka. Pěkně napsáno, taky jsem si zaslzela. Opravdu taky myslím,  že jsi nakonec měla moc pěknej porod. Mě to čeká po čtvrtý, tak doufám, že to bude aspoň jako u tebe.  Vidím, že jsi ( teda kromě té Dr. co byla jak ras) měla docela štěstí na sestřičky a celkově personál, tak to si přejeme všechny a ty si teď už jen užívej svého krásného miminka.

 
Kathynka
Povídálka 44 příspěvků 05.03.09 12:57

Aknellko, krásný příběh. Jen mi tě bylo strašně líto, jak jsi popisovala tu krutou Dr. Sice vůbec nevím, co to je Hemilton (a podle toho, cos psala jsem za to moc ráda), ale přijde mi to příšerný. Naopak úžasný je to, jak člověk brzy na to špatné zapomene a zůstane jen to krásné, ta radost a euforie ze zrození nového člověka. Přeju ti, aby to podruhé bylo ještě lepší :)
 Kathy

 
frogletfriend
Závislačka 2804 příspěvků 06.08.09 22:14

Aknellko, krásně napsané. Mám vlhké oči a říkám si, že porod jsme měli v ledasčem hodně podobný. V podstatě pohodový. Psala jsi mi to z duše a já už se moc těším na vašeho dalšího prcka a přeji ti při dalším či dalších porodech krásné nezapomenutelné zážitky:-)  

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček